Během včerejšího dne rozvířila zasněženou hladinu českých medií zpráva o konci Knížákovy éry v pražské Národní galerii. Nepatřím – jak známo – do jeho fanklubu. A po všech těch zaručených zprávách a jejich dementování a dementi již dementovaného mi to připadalo jako ve filmu Anton Špelec Ostrostřelec, který se dětinsky těší na medaili, aby byl v zápětí trpce zklamán c.k. admiralitou, která to nezvládla zúřadovat a vše se o rok odkládá…

Nakonec se ale přece jenom zdá, že k odchodu Milana Knížáka dojde, otázkou je pouze kdy: Ministerstvo kultury by si přálo ke konci tohoto roku, Milan Knížák by rád pobyl ještě o rok déle. A není to vlastně úplně jedno? Po deseti letech agónie naší přední sbírkové instituce už přece na nějakém měsíci nesejde – hlavní je, že ke změně vůbec dojde! Učinit z Národní galerie otevřenou a demokraticky řízenou instituci, která by zaměstnance motivovala a širokou veřejnost kultivovala, uvést jí znovu na mezinárodní scénu a učinit z ní doma i za hranicemi respektovanou vědeckou instituci se zajímavým internacionálním výstavním programem, abychom nemuseli za dobrými výstavami jezdit tak často do sousedních metropolí, bude totiž pro Knížákova nástupce beztak dlouhodobý a jistě nikterak snadný úkol.

Milan Knížák důvody svého setrvání obhajuje dokončením „důležitých projektů“, čímž patrně míní koncepčně pochybný přesun antiky a orientu do rokokového paláce Kinských na Staroměstském náměstí, poněkud překvapivě zmiňuje jakousi „rozsáhlou rekonstrukci“ Veletržního paláce (proč vlastně?), dotažený není ani Salmovský palác na Hradčanském náměstí. A efekt? Shrnuto a podtrženo: velké investice a další vynucené přesuny uměleckých děl (po kolikáté už za Knížákovy éry?) bez očekávatelného zkvalitnění prezentace sbírek. Takže by možná přece jen bylo lepší, kdyby pan ministr Riedelbauch trval na odchodu galerijního ředitele ve svém termínu.

Co když si totiž Knížákův nástupce smysl existence Národní galerie nebude nadále spojovat pouze s investiční expanzí a sbíráním dalších starobylých pražských paláců, jak jsme toho svědky v posledních deseti letech, a třeba mu půjde o zkvalitnění nabídky služeb pro veřejnost, o rehabilitaci vzdělávacích funkcí této instituce a její přetvoření v širokou komunikační platformu pro kulturní a uměleckou veřejnost? Pak by ovšem nešlo o kontinuitu dosavadního pojetí této instituce, jak o ní hovořil tiskový mluvčí Ministerstva kultury, ale o její zásadní přesměrování a nezbytnou strukturálně-personální rekonstrukci. Pak by ovšem neměl pan Knížák, který sám svého času vypsaná kvalifikační kritéria nesplnil, „ministrovi navrhnout některá kritéria, která by měl nový ředitel při výběrovém řízení splnit“ (iDNES, 12. 1. 2010, 16:41 hod.). Kvalitně připravit mezinárodní výběrové řízení včetně oslovení potenciálních kandidátů a posléze jejich výběr na základě předložené koncepce, vědeckého renomé a manažerských schopností – a nikoliv po dohodě stranických sekretariátů – musí ministerstvo jako zřizovatel samo, nejlépe za pomoci k tomu transparentně sestaveného grémia za účasti zástupců odborné a umělecké veřejnosti.

A ještě k té medaili? Já bych jí Milanovi Knížákovi za zásluhy klidně dal hned, jen ať proboha nedopadne jako Anton …