Na Hradě nemůže sedět nikdo zdravý
Zlé jazyky se často zlolajně pouští do našeho mocnáře Miloše I. Zemana. Jako záminku si berou to, že trpí spoustou neduhů. Ale je to tak podstatné? Nemůže chodit bez hůlky patrně kvůli ucpaným cévám, protože svého času byla jeho častou stravou tlačenka a zabijačkové pochoutky. Tím se ale cíleně přibližoval ve stravování spodním deseti milionům obyvatel, jak se svým slibem zavázal.
Co na tom, že nejspíše trpí i koprolálií, tedy nemocí, která ho nutí znenadání používat neslušná až obscénní slova. Dá se také vypozorovat, že někdy musí obsedantně ukazovat francouzskou holí, též má vidiny, když třeba přečte jiný článek, než si později myslí. Kdo ho ale může soudit za to, že trpí slabší imunitou, takže se občas nakazí virózou? Jako tehdy na ruské ambasádě, kde byli všichni nastydlí a na Den vítězství na něj kašlali. Pak se nelze divit, že se musel později opřít o nosítka na korunovační klenoty.
Přitom zkouší různé experimenty. Prohlásil, že se zbavil cukrovky paradoxně tím, že jedl často sladká jídla, která mu velmi chutnají. Vše korunoval větou: „V sobotu mi odešla cukrovka.“ Diabetologové se mu ale snažili vysvětlit, že u něj choroba nebyla pouze na víkendovou návštěvu. Podobně měl náš mocnář Miloš I. svá játra i prostatu jako novorozenec, přestože pil denně šest sklenek vína a tři velké panáky tvrdého alkoholu. Později se zjistilo, že lékařské konzilium tehdy vyšetřovalo nejprve jednoho mocnáře a pak jednoho novorozence. Tato skupina lékařů musela být rozpuštěna. Ovšemže takové věci rozmazávají všichni ti škarohlídi, kteří si nedokáží cenit toho, že se i přesto přese všechno stále pevně drží v hradním křesle a to přitom není ani kolečkové.
Jen pohlédněte do vlastních řad, zlolajní nactiutrhači. Ostatně co si máme mezi sebou všichni vyčítat? Jeden a půl milionu Čechů přece pije naprosto rizikově alkohol, šest set tisíc ho má na stole každý den, pětina z nás vypije dvě třetiny veškeré spotřeby. Téměř každý desátý Čech nadužívá sedativa a hypnotika. Už před třemi lety se počet takových blížil devíti stům tisícům. Obézní je u nás čtvrtina žen a skoro stejně tolik mužů, další čtvrtina lidí trpí nadváhou. Tedy jim hrozí spousta vážných onemocnění jako infarkt, mrtvice, rozvoj cukrovky. Tu už dneska v republice má skoro milion lidí, většina toho druhého typu, do sta tisíc prvního.
Nějakým duševním onemocněním strádá každý pátý Čech, tedy celá pětina z nás. Za poslední léta vzrostl počet psychiatrických pacientů o osmdesát procent, spotřeba antidepresiv o dvacet. Už před třemi lety se v ambulantních zařízeních léčilo sto tisíc lidí s depresí, čtvrt milionu s úzkostnými poruchami. Závažné depresivní příznaky má sedm procent obyvatelstva, z toho desetina i sebevražedné myšlenky. Čtyřicet pět tisíc Čechů je závislých na drogách, většinou na pervitinu, naší výrobní specialitě. Máme u nás stovky tisíc lidí závislých na internetu, na sítích propadají koprolálii desítky tisíc osob. Nemohou si pomoci a nadávají všem až do bezvědomí, každý je u nich hajzl. Z toho všeho vyplývá jediné zjištění - v našem národě v podstatě nenajdete zdravého člověka.
Je tedy evidentní, že právě náš nemocný mocnář Miloš I. je mužem na svém místě. Nikoho lepšího, tak různě druhově nemocného, už těžko někdy najdeme. Jen takový je totiž schopen náš nemocný národ dobře reprezentovat v zahraničí ve všech jeho kvalitách. Je pravda, že tu a tam usne nebo se jinde zapotácí, občas vypadá, že je zcela mimo. To ale jen dokládá, jak vážně bere svoji dějinnou úlohu být záštitou spodních deseti milionů (samozřejmě nepočítáme půl milionu nevhodně zdravých pracovních migrantů z východu). A svoji státnickou přísahu plní naprosto do důsledků. Snímá z nás ze všech jídelní, alkoholické a psychické hříchy, bere je na svá panovnická bedra, chorobu za chorobou, neduh za neduhem a na závěr si dá ještě alespoň malého panáka becherovky. Toho všeho je náš nemocný mocnář mocen. Navíc svými jiskrnými bonmoty dokáže rozvrátit jakoukoliv neblaze vyhlížející realitu.
Pokud by v našem čele stála nějaká příliš zdravá osoba, byl by to naprostý nonsens. Je třeba v tomto smyslu upravit ústavu. Takový člověk by totiž nemohl vůbec porozumět nemocnému českému národu. Nejlépe by mělo jít vždy o někoho mírně tělesně postiženého a alespoň trochu duševně vyšinutého. Jen takový je schopen se dostatečně přiblížit našemu obyvatelstvu.
Co na tom, že nejspíše trpí i koprolálií, tedy nemocí, která ho nutí znenadání používat neslušná až obscénní slova. Dá se také vypozorovat, že někdy musí obsedantně ukazovat francouzskou holí, též má vidiny, když třeba přečte jiný článek, než si později myslí. Kdo ho ale může soudit za to, že trpí slabší imunitou, takže se občas nakazí virózou? Jako tehdy na ruské ambasádě, kde byli všichni nastydlí a na Den vítězství na něj kašlali. Pak se nelze divit, že se musel později opřít o nosítka na korunovační klenoty.
Přitom zkouší různé experimenty. Prohlásil, že se zbavil cukrovky paradoxně tím, že jedl často sladká jídla, která mu velmi chutnají. Vše korunoval větou: „V sobotu mi odešla cukrovka.“ Diabetologové se mu ale snažili vysvětlit, že u něj choroba nebyla pouze na víkendovou návštěvu. Podobně měl náš mocnář Miloš I. svá játra i prostatu jako novorozenec, přestože pil denně šest sklenek vína a tři velké panáky tvrdého alkoholu. Později se zjistilo, že lékařské konzilium tehdy vyšetřovalo nejprve jednoho mocnáře a pak jednoho novorozence. Tato skupina lékařů musela být rozpuštěna. Ovšemže takové věci rozmazávají všichni ti škarohlídi, kteří si nedokáží cenit toho, že se i přesto přese všechno stále pevně drží v hradním křesle a to přitom není ani kolečkové.
Jen pohlédněte do vlastních řad, zlolajní nactiutrhači. Ostatně co si máme mezi sebou všichni vyčítat? Jeden a půl milionu Čechů přece pije naprosto rizikově alkohol, šest set tisíc ho má na stole každý den, pětina z nás vypije dvě třetiny veškeré spotřeby. Téměř každý desátý Čech nadužívá sedativa a hypnotika. Už před třemi lety se počet takových blížil devíti stům tisícům. Obézní je u nás čtvrtina žen a skoro stejně tolik mužů, další čtvrtina lidí trpí nadváhou. Tedy jim hrozí spousta vážných onemocnění jako infarkt, mrtvice, rozvoj cukrovky. Tu už dneska v republice má skoro milion lidí, většina toho druhého typu, do sta tisíc prvního.
Nějakým duševním onemocněním strádá každý pátý Čech, tedy celá pětina z nás. Za poslední léta vzrostl počet psychiatrických pacientů o osmdesát procent, spotřeba antidepresiv o dvacet. Už před třemi lety se v ambulantních zařízeních léčilo sto tisíc lidí s depresí, čtvrt milionu s úzkostnými poruchami. Závažné depresivní příznaky má sedm procent obyvatelstva, z toho desetina i sebevražedné myšlenky. Čtyřicet pět tisíc Čechů je závislých na drogách, většinou na pervitinu, naší výrobní specialitě. Máme u nás stovky tisíc lidí závislých na internetu, na sítích propadají koprolálii desítky tisíc osob. Nemohou si pomoci a nadávají všem až do bezvědomí, každý je u nich hajzl. Z toho všeho vyplývá jediné zjištění - v našem národě v podstatě nenajdete zdravého člověka.
Je tedy evidentní, že právě náš nemocný mocnář Miloš I. je mužem na svém místě. Nikoho lepšího, tak různě druhově nemocného, už těžko někdy najdeme. Jen takový je totiž schopen náš nemocný národ dobře reprezentovat v zahraničí ve všech jeho kvalitách. Je pravda, že tu a tam usne nebo se jinde zapotácí, občas vypadá, že je zcela mimo. To ale jen dokládá, jak vážně bere svoji dějinnou úlohu být záštitou spodních deseti milionů (samozřejmě nepočítáme půl milionu nevhodně zdravých pracovních migrantů z východu). A svoji státnickou přísahu plní naprosto do důsledků. Snímá z nás ze všech jídelní, alkoholické a psychické hříchy, bere je na svá panovnická bedra, chorobu za chorobou, neduh za neduhem a na závěr si dá ještě alespoň malého panáka becherovky. Toho všeho je náš nemocný mocnář mocen. Navíc svými jiskrnými bonmoty dokáže rozvrátit jakoukoliv neblaze vyhlížející realitu.
Pokud by v našem čele stála nějaká příliš zdravá osoba, byl by to naprostý nonsens. Je třeba v tomto smyslu upravit ústavu. Takový člověk by totiž nemohl vůbec porozumět nemocnému českému národu. Nejlépe by mělo jít vždy o někoho mírně tělesně postiženého a alespoň trochu duševně vyšinutého. Jen takový je schopen se dostatečně přiblížit našemu obyvatelstvu.