Podle mnohých esoteriků a také věrozvěstů astrálních světů je jasné, že se mezi námi zcela samozřejmě pohybuje mnoho astrálních bytostí. Po smrti jsou totiž duchové některých lidí tak zmatení, že nadále bloudí naším světem a tropí zde různé věci anebo se prostě nalepí na někoho ještě živého. Takoví lidé pak dostávají jisté vlastnosti zemřelých nebo dokonce nabývají mírně i jejich podoby. Nyní se zjistilo, že po republice dlouhá léta bloudil také Husákův duch. Pak se ale před časem pověsil na záda tomu nejdůležitějšímu člověku v našem státě. A to nynějšímu správci naší země Andreji Všecikradnú.

Postupně bylo všem okolo zřejmé, že se s tím člověkem začíná něco dít. Počal se divně chovat a vést i divné řeči. Nejprve změnil svůj jazyk do českoslovenštiny, i když před tím mluvil docela obstojně slovensky. Začal hovořit novořečí, kterou ke své dokonalosti dovedl právě slavný Gustáv. Také začal používat slovní obraty typu, že je třeba celú našu zemi oslobodiť od těch gaunerů a samozvanců, ktorý ju majetkově aj ideově rozkradli. Pretože všecikradnú. Musí tedy přijít někdo s pevnou rukou, kdo by ji očistil, znormalizovat a uklidnil.

Na to lidé slyšeli, protože si ještě pamatovali, co dobrého pro ně Gustáv za normalizace udělal. Proto mohl učinit Všecikradnú v rámci voleb velký státní převrat, po kterém ze všech svých straníků udělal ihned své zaměstnance, z některých také ty státní. Jako 1. tajemník svého normalizačního hnutí ANO všechno ihned centralizoval a pustil se do pilné práce, na níž měl už potřebný klid. Nejdůležitější bylo pořádně vybrat daně, aby bylo z čeho rozdávat. Na všechny si posvítil přes odesílané platby a pak přidal pár korun důchodcům, protože to je nejvěrnější voličská základna, která se dá pořídit skoro zadarmo. „Je taky treba okamžitě zlevniť pivo, slyšíš? Chleba už je levný dost,“ šeptalo mu něco blízko ucha. Tak to udělal. Ale proč mě tohle všechno vůbec napadlo? ptal se někdy Andrej Všecikradnú sám sebe. Slýchával jakousi ozvěnu zvuků, snad i slabik, občas se otáčel přes rameno, kdože mu to našeptává. Jenže nikoho za sebou neviděl. Jen musel každé ráno přidávat čtvrthodinku navíc u trenéra v posilovně, protože se prý začal trochu hrbit.

Mnohem později se proslechlo, že si Andrej Všecikradnú stěžuje na zvláštní věc. Když spí třeba v hotelovém pokoji na svých cestách, náhle slyší, jak někdo pláče. Dokonce prý zaslechne i vzlykavé slabiky. Nejprve se mu zdálo, že jde o zbytek snu, ale opakovalo se to. Znělo to prý jako: „I těbe vyženú, uvidíš. A nědajú ti ani užiť si prezidentského kresla. Pamatuješ na Mečiara ako odcházel, plakal a zpieval si?“ Ano, tak hovořil na něho přilepený Gustávův duch.

Říkal to duch člověka, který tolik udělal pro náš federální národ. A jak dopadl. Gustáv Husák přece přišel v té nejdůležitější chvíli, aby uklidnil rozjitřený národ, který nebyl schopen docenit význam bratrské pomoci. Přiložil tedy na jeho národní tělo hojivou náplast mladomanželské půjčky. Činilo to tehdy neuvěřitelných třicet tisíc úročených jedním procentem. Dosáhli na ni jen lidé do třiceti let, tedy bylo nutné se okamžitě oženit. Za první dítě si pak mohli odepsat z dluhu celé dva tisíce, s každým dalším dítětem pak ještě čtyři. Kdo by radši nedržel hubu a krok? Mohl přece mít šťastnou rodinku, zaručenou práci a šetřit na embéčko nebo dovolenou v Bulharsku. Úžasný Gustáv také udržel po celou svou vládu levné pivo a levný chléb, aby se mohli lidé uvést kdykoliv do nálady a ještě ji dobře zajíst. Je přece důležité lidi nasytit, aby nepřemýšleli nad hovadinami, měli klid na práci a drželi krok s normálním vývojem.

Náš Andrej dobře naslouchal hlasu slovenského ducha, i když na něm ležel celou svou vahou. A jak se mu odvděčili někteří nevděční Češi? Takových hlupáků se shromáždilo na Letné celých tři sta tisíc. Nakonec si musel Všecikradnú i zcela veřejně postěžovat: „Tolik peněz, co naša vláda napumpovala do ekonomiky, platov, investic, vědy a výzkumu, sociálu. Človek má z toho pocit, že čím vjac peněz pumpujeme, tím vjacej sú lidi nespokojení.“ A můžeme si všimnout, že chodí stále více a více nahrben. Ten dobrotivý a moudrý Husákův duch, který se na něj přilepil, přeci jen něco váží.

Přesto někdo tvrdí, že je třeba už konečně trochu pomoci Andrejovi Všecikradnú, aby se tak tím svým životem jen nevlekl. Sundat z něj tu tíži, kterou tahá za nás za všechny. Mohli bychom mu přilepeného Husáka na střídačku třeba poponášet a tak mu konečně ulehčit. Je jenom problém, že když se k tomu chce někdo odvážit a na chvíli od zemského správce Husáka odtrhnout, ozve se tajemný hlas: „Nechajtě toho. Cielom našej socialistickej společnosti je všestranný rozvoj človeka, zabezpečenie jeho životních a sociálnych istot. Tak chce aj Boh, i keď v něho něverím. A každý si ma ťiahnut svoj osud na svém chrbátě.“

Poslední dobou se ovšem Andrejovi Všecikradnú duch neustále chrchlavě svěřuje a varuje ho: „Mňa zničil ten písničkárský bacil. A na tebe, Andrejko, poslali akýsi koronavírus. Radši uver v Boha. Nebude z čoho uplácet.“