Zatímco české noviny senzacechtivě rozebírají, kdo se na podzim stane českým zástupcem v Evropské komisi a padají jména jako Topolánek, Fischer, Švejnar nebo Špidla, realitou může být také to, že budeme jedinou nebo jednou z mála zemí bez komisaře. Pokud Česká republika neschválí Lisabonskou smlouvu, bude se totiž Komise sestavovat podle platné smlouvy z Nice.
Když Aktuálně.cz uveřejnilo text o největším poválečném masakru německých civilistů Čechy, neotvíral jsem to nijak rád. Ale přečetl jsem ho. Bylo to nepříjemné, bylo to hnusné. Ale pravdivé a měli bychom to vědět. Můžeme si říci, že vraždy německých civilistů v Postoloprtech a na řadě dalších míst nebyly nikdy naší státní politikou. Přesto neumíme přesvědčivě odpovědět, proč tyto zločiny Československo nikdy nevyšetřilo a nepotrestalo. Zjevně bylo snahou tyto činy zamlčet a zakrýt. Avšak tím, že dnes o věcech mluvíme, přiznáváme a hodnotíme důkazy, jsme přece jen bohatší. Je to snad zárukou toho, že příště nebudeme takové věci opakovat, že dokážeme i k sobě býti spravedlivější, a snad také slušnější a přívětivější.
Joan Smithová zalomila rukama v nedělním britském Independentu nad vůdcem britských konzervativců Davidem Cameronem. S kým se to jen dal v Evropském parlamentu (EP) dohromady. Zatímco v českých novinách se věnovalo více pozornosti lotyšským spojencům ODS, Joan Smithová se věnuje zejména kontroverznímu Michalu Kaminskému, který dnes překvapivě šéfuje v EP britským konzervativcům a české ODS, tedy pánům Zahradilovi, Ouzkému, Kožušníkovi a spol.
Volba Libora Roučka místopředsedou Evropského parlamentu byla určitě zadostiučiněním. Libor bude po dva a půl roku nejvýše postaveným Čechem v Europarlamentu. Naopak ODS vyšla ve velkých parlamentních funkcích naprázdno, což je dáno zařazením do nové frakce, která tu opravdu nikomu nevoní. Kvůli spojení s obskurní polskou stranou Právo a spravedlivost a kvůli lotyšskému europoslanci, který podle některých zdrojů sympatizoval s pohrobky SS.
Musím se přiznat, že kandidatura do Evropského parlamentu mi otevřela nové, netušené obzory. Objevil jsem třeba, že jednou z hlavních vlastností pravicových bijců je obyčejná lidská závist. To bych od advokátů mamonu nečekal. Nejčastější otázkou, kterou jsem dostal od českých „pravých“ novinářů bylo, kolik tam budu brát. Čekal bych dotaz, co tam budu dělat, jaké hodnoty prosazovat, jakou Evropu chci nebo jakou mám kvalifikaci. Přišla většinou otázka, kolik ti to vynese, hajzle? Ten hajzl byl teda nevyslovený, ale já ho tam přece slyšel.
Občas mám pocit, že k pracovním povinnostem českých novinářů patří kopání do sociální demokracie. Novináři se této mé domněnce však zuřivě brání a odůvodňují svou zavilost božsky vnuknutou třídní nenávistí vůči všem, kdo hájí ty s menšími platy, než má jejich šéfredaktor. Každý elév totiž třímá šéfredaktorskou ambici… Existenci výjimek pak Miloš Zeman popírá. Já se s ním z vrozené hlouposti (jsem přece mnohem pitomější než všichni ti novináři) ještě přu, že každý novinář chce ve svém nitru vlastně konati dobro… Po pravdě řečeno, tu při jsem prohrál a dlužím Milošovi láhev. Každý zjevně ne.
Paní Müllerová ze Švejka povídala o tom, že nám zabili Ferdinanda. A Josef Švejk, který znal Ferdinandy dva, byl toho názoru, že žádného by nebyla škoda. Akademii věd máme jenom jednu. Mirek Topolánek a Miroslava Kopicová se domnívají, že by Akademie věd taky nebylo žádná škoda. Proto jí sebrali peníze. Mirek Topolánek byl předsedou Rady pro výzkum a vývoj, Miroslava Kopicová výkonnou místopředsedkyní. Za jejich předsedování byla přijata nová pravidla pro financování vědy, která rozhodla o brutálním snížení prostředků pro Akademii věd. Už v příštím roce ztratí Akademie kolem šestiny svého institucionálního rozpočtu, do třech let reálně přes polovinu. To znamená faktickou likvidaci Akademie věd. Likvidaci řady ústavů, které po desetiletí určovaly tvář české vědy.
Seznámil jsem se s Jiřím Paroubkem někdy v roce 1990. Na podzim po volbách. Po nějaké levičácké diskusi jsme skončili na večeři s Vyvadilem, Valenčíkem a Paroubkem. Připadal mi tenkrát jako zkušený politik do nové doby, který ví, jak na to. Hvězda sociální demokracie musela do budoucna stoupat, a mne štvalo, že jsme tenkrát nakonec nedohodli fúzi mé Nezávislé levice s ČSSD. Paroubek s Vyvadilem vnitřně věděli, že volby v roce 1990 oba projeli i kvůli nepovedenému vystoupení za zákaz komunistů. Paroubek to pokládal za investici.