Byly doby, kdy nás právě dnešní prezident vedl do Evropské unie. Pod jeho vedením jsme si už v roce 1990 vytýčili jako hlavní transformační cíl vstup do tohoto spolku, a za jeho čerstvého prezidentování jsme do něj také vstoupili. Od počátku devadesátých let věhlas Václava Klause rostl. Z vědeckého pracovníka, známého v roce 1989 několika stovkám odborníků, stal se politikem populárním v Čechách i na Slovensku. Po ztrátě slovenských držav obrátil pozornost na další teritoria. Kupónovou privatizaci opakovali v mnoha zemích a americké investory při ní okradli dokonce až v Azerbajdžánu. V posledních letech pochopil prezident svůj globální význam, což dokumentoval badatelským přínosem v oblasti globálního ochlazování.
Víkendová televize nabídla v poledním Moravcově show bolestný pohled na dva poslední ministry školství. Miroslava Kopicová i Ondřej Liška se nad hasnoucí hvězdou českého vzdělání bizarně předháněli v opožděných nápadech, jak situaci zachránit. Ministerskou truchlohru narušoval jen školský odborářský předák František Dobšík, který mluvil k věci. V době protikrizového úsilí byl prostě školský rozpočet seškrtán o čtyři miliardy, peníze budou kráceny na mzdy učitelů, pomůcky, zkrátka přijdou věda i vysoké školy.
S jistým překvapením jsem již před léty zjistil, že vlastně nejsme ani zas tak moc republikou. Máme totiž panovníka s řadou feudálních pravomocí. Když obyčejný člověk i z vcelku pochopitelných důvodů uškrtí třeba manželku, zavřou ho za to, až zčerná. Avšak náš prezident si může uškrtit manželek kolik chce, třeba i několik tchýní, a nic se mu za to nestane. Jak mu jen závidím.
Vážený pane senátore, vážím si hluboce toho, že máte vlastní názor. Uznávám též Vaše právo tento názor hájit. Demokracie je zajisté založena na tom, že jde o soutěž názorů. Každý může proto předstoupit před relevantní fórum a předložit své řešení problému.
Kolega Zahradil sepsal, no spíše sepsul zde na blogu Vladimíra Špidlu, coby evropského komisařského kandidáta. Ten jeho text mi připomenul žalování paní učitelce, kterého jsme se dopouštěli na základní škole: „…sím, soudružko učitelko, Hruška házel o přestávce houbou.“ Ve třetí třídě je z nás stali muži, a považovali jsme takové žalování dále za nedůstojné. Při uvážení proslulé moudrosti kolegy Zahradila jsem byl tedy jeho článkem poněkud nemile překvapen.