Čtrnáctiletého jinocha asi napadne, že být gynekologem musí být krásné povolání. Z naší třídy splnil tento sen jen jediný spolužák. Na třídních srazech mu my chlapi vyjadřujeme dvojsmyslnou závist a on s úsměvem ty „podařené“ vtípky přijímá. Ve skutečnosti ale všichni víme, že spolužák Vilém je světec. Posíláme k němu s důvěrou své ženské okolí. Mnozí z nás mu vděčí nedvojsmyslně za to, že se naše děti mohly narodit.

Z každého povolání vnímáme tu hezčí stránku. Kdybychom viděli každodenní rutinu, byli bychom jiného názoru. Advokáti nepronášejí jen vtipné závěrečné řeči, ty tvoří zanedbatelnou menšinu jejich časového rozvrhu. Většinu doby prodřepí nad papíry, kde studují spory rozhodující „prkotiny,“ ptají se dokolečka na prachpitomé kauzy, aby našli nějakou argumentaci pro objektivně prohranou věc. A vymýšlejí všechny úskoky, aby spor neprojeli. Moráka nemorálka, jde o peníze nebo roky kriminálu. Napínavě a vznešeně to vypadá jen ve filmech.

Na pražském Hradě jsme jen viděli, jak vypadá parlamentní politika zblízka. Byla úplně stejná, jako vždycky. Zděšeni jsme byli jen z toho, co normálně nevidíme. Proti sobě stojí dva tábory jako ve fotbale. Každý tým chce vyhrát. Uplatní se herní strategie, ale také zdržování a taktické fauly. Bez ohledu na fair play tleskáme našemu trenérovi, když zdržuje před koncem střídáním. Vedeme a každá vteřina dobrá. Za úplně stejný zákrok požadujeme v případě našeho hráče penaltu, zatímco na soupeře hystericky ječíme, ať nesimuluje.

Švejnarův tábor dostal asi tisíc vzkazů, ať to vzdá, protože protistrana má potřebné hlasy dávno nakoupeny. Nebylo to poprvé. Dva dny po parlamentních volbách nám pan Dalík vzkázal totéž. Ulovil prý potřebné hlasy, a teď už můžeme jen žebrat, ať utržíme za pár drobných od korupčního stolu leda nějaké dekorum. Přijmout poslušně podobný vzkaz a sklopit hlavu vyžaduje notnou dávku rezignace. Pro toho, kdo má něco cti, je to výzva neprodat svou kůži lacino.

Klausovi parlamentní fanoušci požadovali tajnou volbu, protože ta umožňovala zastřít, koho z poslanců se podařilo „uplatit“ či „vydírat“ natolik, aby v rozporu s veřejnou proklamací ve skutečnosti volil někoho jiného. Všechny ostatní strany tentokráte odmítly „svobodnou demokratickou korupci“ a požadovaly veřejnou volbu. Myslely si, že ani za veřejnou volbu Václava Klause se není nutno stydět. A je nutno za ni zaplatit plnou cenu. Klausovi fanouši polemizují, že by volitelé neměli být ani náznakem svázáni, ba vydíráni stranickou odpovědností. Kdyby ale jiná možnost slibovala jejich kandidátovi o chlup větší šanci, náhle by procitli a hledali zase důvody pro ni.

V takové situaci je jasné, že každá část spektra musí technicky vynaložit veškeré úsilí, aby se realizoval její scénář. Jakýkoli jiný postup je neprofesionální. Obě strany vzájemně označují svůj postup za obstrukční a nemorální. To je samozřejmé. Pokud čekáte, že se ODS nebo Zelení budou někomu omlouvat za svůj neetický přístup, čekáte marně. Ve skutečnosti jen udělal Topolánek stejnou chybu, jako kdysi Špidla. Nevyhradil si prezidentskou nominaci v koaliční smlouvě včetně slibu podpory koaličních stran.

Lid bude nespokojen v každém případě. Noviny stejně napíší, že politici jsou darebáci, kašpaři a blbci. Je to ostatně do jisté míry pravda. Kvůli takovému konstatování lidé přece noviny čtou. Obsah novin se totiž řídí výzkumy veřejného mínění stejně jako politické strany.

PS. V prezidentské volbě jsem nejvíce ocenil výkon pana předsedy Topolánka. Nikoli proto, že poslal všechny do pr…, ale proto, že tentokrát v politické diskusi vydržel a nejel na tenis. Já sám byl v divadle. Hráli „Jistě pane ministře.“ Viktor Preiss byl dokonce lepší než Jan Švejnar.