Do Bulharska jsem se vypravoval léta. Má přítelkyně totiž cestu do této země neustále sabotovala. Byla kdysi u Černého moře (v Rumunsku) a byla tam spousta hnusných medúz. Od té doby je skálopevně přesvědčena, že celé Černé moře musí mít strukturu huspeniny, která se dá krájet velkým dortovým nožem. A kdo by jezdil na dovolenou za slizkou huspeninou místo za mořem, že?

Abych se dostal do Bulhárie, musel jsem se uchýlit ke lži. Lhát umím velmi dobře. Jako politik se živím slibováním světlých zítřků, které nikdy nenastanou. Přítelkyni jsem tedy vysvětlil životní cyklus medúz, které se dle (mé) teorie množí se zvyšující se teplotou vody. Pojedeme-li tudíž na dovolenou už v červnu, medúzy nebudou. Byla to ode mne sprostá smyšlenka, protože jsem byl jednou u Baltu a tam s každým chladnějším dnem těch pitomých medůz stále jen přibývalo… Ehm. Přítelkyně navzdory silné podezřívavosti dané jejím právním vzděláním můj podlý úklad neprohlédla.

Přistáli jsme v Burgasu. Do Kitenu je to asi šedesát kilometrů. Čekal nás čtyřhvězdičkový zánovní hotel. Protože cena hotelu byla neuvěřitelně nízká, nečekal jsem mnoho. Možná i proto jsem byl příjemně překvapen. Velký pokoj s klimatizací, polopenze poživatelná, večeře chutné. Za kávu v baru by se nestyděl ani Talián, jen by ji účtoval dráž. Třikrát.

Pláž začínala hned za hotelem. Krásná, písčitá s křišťálově čistou vodou. Bez medúz. Se vzpomínkou na úspěšný fotografický seriál z loňské dovolené blokolegy Ratha jsem si chvíli pomyslel, že bych také mohl dát k lepšímu nějakou fotku. Je nepochybné, že pohled na můj sexymozek v plavkách letos patřil mezi největší kulturní zážitky mezi deltou Dunaje a Bosporskou úžinou. Ale pak jsem si uvědomil, že by to bylo nespravedlivé. Jak by k tomu přišli ti obéznější a ošklivější než já? Bylo by jim to líto…

Bulharský plážový písek patří k nejkrásnějším na světě. Není vlezle jemný jako na benátské laguně, není hrubý jako na Costa Brava, není černý jako na Teneriffe nebo vybledlý jako na Rujaně. Bulharský písek je tak akorát. Je zlatý a moc se nelepí. Víte, já byl poprvé u moře jako děcko v Bulharsku. Tenkrát mne zklamalo, že Černé moře není černé, ale na písek jsem nikdy nezapomněl.

Kiten patří k menším ale zato malebnějším střediskům. Má členitější pobřeží, dvě krásné pláže a před očima se měnící charakter. Desítky let stařičké chatičky socialistické rekreace ustupují moderní hotelové a apartmánové zástavbě. Výsledkem je koktejl modernismu a orientálních vůní. Stojí za to užít si právě teď. Až bude za deset let Kiten vypadat jako všechna moderní střediska, přestane být zajímavý.

Bulharská kuchyně je v podstatě zdravější než naše. Každé jídlo začíná salátem, obvykle šopským, který si dochutíte vinným octem a olivovým olejem. Většina mas a ryb se dovedně připravuje na roštu. Specialitou je řada pokrmů z mletého masa, které intenzivně voní zvláštním kořením, čubricou (saturejkou). První večer ochutnáte s nedůvěrou, druhý den si přidáte a třetí večer se na tu chuť vysloveně těšíte. Ale zajímavá je i řada pokrmů se zapečenou rýží, bramborami, lilky (musaka), národní specialita fazolová polévka apod. Jen na sladkosti pozor, turecký vliv tu vedl k tomu, že jsou snad sladší než samotný cukr. Typicky balkánskou baklavu byste měli aspoň ochutnat.

Chuť bulharských vín je proslavená a jejich pověst v posledních letech prudce stoupá. Přišla sem prý i řada vinařů ze západu, protože tu byly k dispozici levné vinice. Perlou bulharských vín je místní červená odrůda Mavrud. Tu můžete ochutnat v řadě provedení. Jednak z tradičních technologií, které poskytují hutné tmavé víno až s nahnědlými tóny zabarvení. Nebo jako výsledek špičkové technologie v podání značek jako Domaine Menada či Domaine Boyar. To má temně rubínovou barvu, ušlechtilou ovocnou vůni a kořenitý podtón zadní chuti.

Ovocné destiláty rakije jsem neochutnal. Ale nenechal jsem si ujít plisku, která je důstojnou příbuznou francouzských koňaků. Je to vínovice zrající v dubových sudech. Opět jde o slušné pití za směšnou cenu, kvalitní sedmička vás vyjde na méně než sto padesát českých korun. No a konečně byste měli ochutnat mastiku. Je to něco jako řecké ouzo nebo francouzský pastis. Chutná po pendreku (lékořici), je silně alkoholická a po přidání nezbytného ledu (vody) se čirá kapalina mléčně zakalí. Upravuje trávení, bude vám po ní víc chutnat.

V červnovém Kitenu je snad více obchůdků s blbostmi, kaváren a hospod než turistů. Vše se domalovává a žehlí pro nastávající sezónu. Na mnoha restauracích jsou české nápisy, nabízí se Staropramen a pravá česká kuchyně. Zklamal jsem číšnici, která mi místo tradiční bulharské fazolové agilně nabízela českou dršťkovou. Dršťkovou dostanu určitě doma…

Komu by Kiten přišel malý, může jet na Sluneční pobřeží (Slnčev brjag). Vzniklo tam na pláži dlouhé čtrnáct kilometrů největší turistické město v Evropě s nejdražšími pětihvězdičkovými hotely a jim odpovídajícími službami. Můžete si tam pronajímat dlouhé limuzíny a soutěžit s provoněnými Ruskami, kdo má více diamantů a víc utratí u Versaceho. Vydrželi jsme tam padesát minut a mazali jsme pryč.

Není všechno zlato, co se třpytí. Bulharsko je rostoucí země, sténá, praská ve švech. Sociální rozdíly jsou obrovské, chudoba až drsná. Diference mezi zoufale upatlanou veřejnou ulicí a krásou za plotem soukromého domečku středoevropana děsí. Ne každá toaleta nadchne naše jemné dámy. Jestliže se staršími je možno mluvit jednoduchou ruštinou, mladší často ovládají ze světových jazyků bezpečně jen bulharštinu. Řemeslník nemá v běžné práci velký smysl pro detail, přesnost v čase je spíše jižanská. Je znát, že mnoho schopných a vzdělaných Bulharů dnes pracuje v zahraničí.

To vše neznamená, že bychom měli bulharské přátele jakkoli podceňovat. Stalo se a potřeboval jsem lékařskou pomoc. Natekla mi voda do uší, dostal jsem bolestivý zánět. Potřeboval jsem nutně specializovaného otolaryngologa a představa shánění lékaře a domluvy v bulharštině mne nenaplňovala optimismem. Od oznámení mého problému české delegátce po příchod pomoci to trvalo padesát minut. Otolaryngoložka zaklepala na dveře našeho pokoje a promluvila na nás docela věrohodnou měkkou češtinou.

Paní doktorku jsem navštívil i v její ordinaci. To už na mne mluvila čistou angličtinou s impozantní výslovností a slovní zásobou. S jiným pacientem mluvila korektně přízvučnou ruštinou. Zeptal jsem se jí, zdali má kromě medicíny a jazyků čas na nějakou další radost. A ona, že má ráda poezii. Že ji překládá do bulharštiny. Překládá Nazima Hikmeta.

Tak to byla rána do hlavy. Hikmet je jistě jedním z největších světových lyriků dvacátého století. Jenže Hikmet byl Turek a ona je Bulharka. Což nejde dohromady, mám zafixováno, že etničtí Bulhaři Turky vážně nemusí. Leda, zatvářil jsem se vítězně a zeptal jsem se, zdali paní lékařka nepochází z turecké menšiny v Bulharsku. Zvonivě se zasmála a povídá, že ne. Prostě ji to baví. No a to je konec mého příběhu. Doktor Lazareva nejenže vyléčila mé bolavé uši, ale ještě mne stihla za ně taktně vytahat. Určitě jsem si to zasloužil.