Kdykoli se napíše o tom, že učitelé mají nízké platy, ozve se vždy hlas části národa, který je toho názoru, že mají, pacholci líní, až dost. Podle zasvěcených lidí učitel nic nedělá, nemá žádnou odpovědnost, má spoustu volna a vůbec příjemný a veselý život. Inu i tak lze přistoupit k učitelské profesi. Problém je, že při takových nárocích na učitele nelze od školství už opravdu nic čekat.

Všechny analýzy včetně vládní Bílé knihy terciárního vzdělávání přiznávají, že české školství je hluboce podfinancované. Podle dostupných mezinárodních srovnání přesto toto školství dlouhodobě dosahuje zřetelně nadprůměrných výsledků, v rámci Evropy i OECD. Většina expertů i poučených laiků se přesto shoduje, že v čase výsledky školství spíše klesají než rostou.

Úroveň středoškoláků postupně klesá, na což upozorňuje řada vysokých škol, které v zásadě užívají desítky let stejnou metodiku přijímacích zkoušek. Nedostatky široce přístupného středního vzdělání doháníme po vzoru vyspělých zemí expanzí terciárních škol. Výběrovost vysokých škol jsme nahradili všeobecnou dostupností, která umožňuje studium zhruba polovině populačního ročníku. Přes tuto skutečnost zůstává celkový vzdělanostní efekt zhruba stejný či mírně klesající. Pozice české vědy a pedagogiky se od osmdesátých let výrazně nezměnila.

České školství je přestárlé, feminizované a zejména trpí nedostatkem aktivní pozitivní motivace. Typický učitel je padesátník a řada škol deset let funguje díky obětavosti důchodců, kteří si potřebují pár korun přivydělat. Ředitel mnohdy zápolí s tím, že měsíc před začátkem školy zoufale shání kvalifikované učitele, kteří by odučili některé klíčové předměty.

Přes všeobecné opovržení pedagogickými fakultami jde o školy, které stále mají nadprůměrný zájem posluchačů. Většina jejich absolventů nemá potíže se uplatnit v praxi mimo školství, ba naopak. Bez ohledu na obor studia jde o lidi s obrovskou flexibilitou, s širokým fundamentem všeobecného vzdělání a zejména schopností se individuálně průběžně vzdělávat. Právě to požaduje současný trh práce. Úzká specializace není podstatná, aplikační schopnost rychle absorbovat nové informace zásadní.

I ta část absolventů, která do školství nastoupí, řeší v úvodních pěti letech dilema. Stát se dobrým a respektovaným učitelem, znamená investovat do sebe po škole dalších deset let. Ta investice je dána nízkým platem a nutností nalezení vlastního přístupu k disciplínám a žákům. Ve stejném období ale učitel zakládá rodinu, která žije několik let z jednoho platu a zároveň splácí hypotéku.

Zkusme probrat příklady. Středoškolský učitel českého jazyka a literatury odučí týdně asi pětadvacet hodin. Každá dobrá hodina představuje přípravu, která předpokládá oživit a přečíst pramennou literaturu. Kvalitní učitel musí přečíst zhruba sto až dvě stě knížek ročně, shlédnout desítky filmů a pár divadelních představení. Jedině tak se může udržet v kondici a vést zasvěcenou polemiku nad konkrétními texty a výkony. Samozřejmostí je čtení odborných časopisů a účast v nějaké formě dalšího vzdělávání. Špičkový učitel by měl dokázat ještě víc, a měl by aktivně přispívat do diskuse ve svém oboru, tvořit individuální výukové moduly apod. Špičkoví učitelé pracují padesát až šedesát hodin týdně. Lze je ovšem nahradit těmi, kdo přežvýkají leda základní učebnici a demagogicky pak místo tvůrčí stimulace lpí na zkoušení nesmyslných detailů. Ti vašim dětem určitě škodí.

Slušný učitel anglického jazyka odučí zpravidla maličko více (i mimo školu), což je dáno poptávkou a nedostatkem učitelů zejména v některých lokalitách. K tomu, aby se udržel v elementární kondici, potřebuje denně číst zhruba hodinu až dvě v náročnější angličtině, sledovat pořady v mluvené angličtině a pravidelně konverzovat s rodilými mluvčími. Jinak se z něj stává pedant, který umí leda trápit kdysi navrčenou gramatikou, kterou nezřídka moderní jazyk ani neužívá. Angličtinář by měl vyjet ročně dvakrát do anglicky mluvící země a účastnit se aspoň drobného procvičovacího kursu. Řada angličtinářů to dělá, a zpravidla to doplácí z vlastní kapsy. Nebo někde v USA načerno myje nádobí… Dobrý angličtinář organizuje pro žáky pobyty v zahraničí, a pokud s nimi vyjíždí, přebírá za dítky na týden až dva odpovědnost po čtyřiadvacet hodin denně.

Nejlepší učitel tělocviku, který učil mé děti, měl vysokou trenérskou kvalifikaci, organizoval nejen kvalitní výuku, ale také seznámení se širokou škálou sportů a sportovní soustředění. Už neučí, jako trenér tenisu, který učí plácat voleje břichaté strejce a motivované děti, si pohodlně vydělá třikrát tolik. Bez odpovědnosti za třicet rozjívených teenagerů najednou.

Učitel informačních a komunikačních technologií si krátce po škole vydělá v poměrně nenáročné nepedagogické informatické profesi asi dvakrát tolik než ve škole. Pokud chce dělat špičkovou práci, jeho plat se dále násobí… Informatik ve škole často nese odpovědnost aspoň za část systému a denně se vzdělává, protože dva roky v této disciplíně prostě představují geologické období.

Prudce vzrostly nároky na elementaristu. Očekává se od něj, že bude individualizovat přístup k žákům, bude integrovat děti s různým stupněm fyzického a mentálního postižení, a zároveň najde vhodnou metodu rozvíjení talentovaných žáků. To je obrovský posun od někdejší školy systemizované na průměrného žáka a vyloučením ostatních dětí do zvláštních škol a ústavů.

Můžeme si vybrat, zdali naše děti budou učit buď blázni, starší, kterým se už nevyplatí utéct, nebo ti, kdo mají dostatečnou profesionální i materiální motivaci. Nastoupili jsme cestu, která je zdánlivě pohodlnější a levnější. Ve skutečnosti sociální diferenciace graduje, děti z lepších rodin mají elitní, stále silněji placené školy. Ostatní se zejména ve velkých městech spíše propadají. Není problém dále snížit reálné platy kantorům. Odnesou to jen vaše děti. Ale není to zas nijak akutní, v praxi se to projeví až tak za patnáct, dvacet let. Pak už to ale nebude možno napravit. Může nás zatím těšit, jak skvěle jsme ušetřili.

Psáno pro Literární noviny