Finanční krize, která zatřásla světovou ekonomikou, ukazuje meze neoliberálně konzervativních představ o fungování hospodářství. Pokud se ekonomické reálie vyvíjejí pozitivně, slýcháme záplavy argumentů o tom, že trh a jeho finanční géniové umí všechno lépe než viditelná ruka státu. Jen dojde k nějakém hlubšímu otřesu, stojí zde stejní finanční géniové s výhružně nataženou prackou jako ty poslední nezaměstnané socky. A žádají takové peníze, o jakých se všem sockám dohromady nikdy nezdálo.

Zisk, jakkoli veliký, patří soukromému sektoru, zatímco velké ztráty hradí sektor veřejný. Taková je realita fungování ekonomiky, verbálně založené na bezmezné víře v trh. Všichni to víme a vždycky to platíme. Kdybychom neplatili hned, obdrželi bychom jen podstatně větší účet. Nažehlení vyděrači z finančního sektoru vám sami a velmi názorně vysvětlí, jaká nastane apokalypsa, nebudete-li klopit.

Měl jsem onu smutnou příležitost podílet se na řešení finanční krize České republiky, která vypukla před deseti lety. Stála nás desítky miliard dolarů. Ozdravení českého finančního sektoru stálo něco nad čtyři sta miliard korun. To se rovná podpoře v nezaměstnanosti na více než šedesát let… Skřípal jsem zuby a podepisoval desítky miliard finančních injekcí, vyhazoval manažery a najímal nové. Nic jiného jsem nemohl dělat. Zároveň jsem trpně poslouchal úsměšky těch, kteří tu šlamastyku nadrobili a dlouhou dobu aktivně podporovali. Kdo si za to nechali zaplatit… Od té doby je ovšem náš finanční trh vyčištěný, a krize by se ho měla dotknout spíš okrajově či sekundárně.

Vyspělý svět dnes dělá to samé, co my před osmi lety. Utrácí stovky miliard dolarů a ví, že celkový účet bude ještě o řád vyšší. Na dveře klepe zpomalení růstu, a zřejmě recese. Mohl bych cítit uspokojení, že všichni ti nafoukaní světáci, kteří nám dávali hraběcí rady a zdůrazňovali, že jim by se to nemohlo nikdy stát, jsou teď na kolenou s rukama poctivě sepjatýma. Neraduji se. Světová krize se týká i nás a i my ji zaplatíme klesajícími zisky, veřejnými příjmy a nezaměstnaností. Kontrakce světové ekonomiky sníží náš odbyt.

Příčinou všech krizí je hlad po hospodářském výsledku, lidově řečeno „nenažranost.“ V touze dosáhnout větších zisků vstupují finančníci do stále rizikovějších projektů. A všechny nenápadně nutí, aby tu jejich hru přikryli. Žadatelé o úvěr malují svou situaci v nejrůžovějších barvách. Auditoři nejsou bdělí, ratingové agentury vstřícně hodnotí bonitu. Dozorové orgány kontrolují formální nesmysly, mizerné obchody přehlížejí. Finanční teoretici vyvíjejí sofistikovanější produkty, které stále lépe skrývají reálná podkladová aktiva. Lidé předstírají, že tomu rozumějí. Ve skutečnosti se průhlednost finančních trhů vytrácí a rizika rostou.

Co zbývá? Poděkovat někdejšímu ministrovi financí Pavlu Mertlíkovi, že profesionálně prosadil bolestné, ale úplné vyčištění českého finančního trhu, které se stalo základem pozdější rekordně vysoké a dlouhé prosperity naší země. Poděkovat českému dozoru a dohledu, že poté už patřil k těm nejpřísnějším. Konečně bychom se i my bezvěrci měli modlit za to, aby světová finanční krize byla kratší a levnější, než se čeká.