Větu, kterou jsem pronesl v polovině sčítání hlasů ve volbách do krajských zastupitelstev, mi dnes v Lidovém domě často s úsměvem připomínají. Zněla: „Jen abychom nevyhráli až moc…“

To máte tak. Taky rád vyhrávám. Nemám nic ani proti opakovaným výhrám. Jenom si nejsem tak úplně jist, zdali ta výhra je zas tak moc naše nebo moje. Koukal jsem samozřejmě na ty volební výsledky očarovaně. Když se mne hezká novinářka ptala, co jsem pil a jak jsem to oslavil, odpověděl jsem, že jsem nepil nic. Byl jsem totiž zpitý tím volebním výsledkem, že jsem alkohol vůbec nepotřeboval.

Jistě, pro volební vítězství jsem i já udělal, co jsem mohl. Byl jsem editorem programu, za který se v evropském kontextu nemusíme rozhodně stydět. Koresponduje důstojně s připravovaným programem PES (Strany evropských socialistů, sdružující všechny sociální demokraty EU). S programem, který bude vizitkou sociální demokracie v evropských volbách. S programem, na kterém mám možnost nyní jako člen prezidia PES spolupracovat. Jde o polemiku s konzervativismem.

Psal jsem, články a záměry, mluvil jsem se stovkami lidí, účastnil jsem se desítek akcí, dojel jsem na nějaké mítinky volební kampaně. Dělalo to samozřejmě mnohem víc lidí a mnohem intenzivněji. A dělalo to tentokrát profesionálně a dobře. Přestože jsem se kvůli jedné pro mne docela důležité věci s manažerem Tvrdíkem nepříjemně střetnul, přišel jsem mu po kampani upřímně a okázale poděkovat. Zasloužil si to. Faktem je, že tým zvolil správnou strategii a dokázal ji naplnit. Včetně soustředění na centrální témata. Kdo tu otřepanou evropskou pravdu nezná, tedy že v každých volbách jde o centrální témata, je politický amatér.

Amatérismus soupeře zůstal jistě hlavním důvodem vítězství ČSSD. Především výkon Bendlů, Topolánků a Bémů vedl k našemu úspěchu. Byli arogantní, matní a zcela bezprogramoví. Komická byla snaha stávajících hejtmanů odříznout se od známky ODS a jejích programových cílů. Jejich sdělení, že na úrovni krajů jsme my ODeeSáci vlastně taky hodní sociální demokrati, bylo nejúčinnější pomocí v kampani. Neochota komunikovat v krajích stejně jako intelektuální vyprázdněnost centra poskytla laciné body. A taky hašteřivost kluků, kteří prohrávají kuličky…

Čeho se tedy bojím? Bojím se toho, že si tu pravdu leckdo z nás nesprávně vyloží. Nevyhráli jsme opravdu ještě proto, že jsme tak dobří. Vyhráli jsme proto, že oni byli tak zoufale špatní. Bojím se prostě, že nám narostou ramena mistrů světa. Že začneme být jako oni. A dál už tu historku jistě znáte…