Dva roky s blogem
Loni tu zazněla aspoň drobná připomínka, ale letos bylo ticho po pěšině. Vidíte, a jsou to dva roky (a pár dní navíc), co tu píšeme své blogy a setkáváme se s čtenáři. Dva roky se tu poctivě mydlíme, zápasíme a utíráme pádnými argumenty. No, někdy se tu utíráme i bez argumentů. Ale taky na sebe vrkáme, mrkáme a vyměňujeme si cukrbliky. Natřásáme peří. Chválíme své milce a zaníceně haníme nepřátele.
Jsem tu spokojen, a jsem dost daleko s druhou stovkou blogů. Získal jsem tu nové přátele. Některé jsem už potkal i ve skutečnosti a jiné bych určitě potkat chtěl. S některými se občas radím a jiní mi občas zamailují připomínku nebo vtip. Je krásné zjistit, že lidé z různých profesních a společenských branží mají trochu podobné obzory a sdílejí nějaké hodnoty. A chtějí debatovat témata známá i pěkně zastrčená.
Jo, získal jsem i nové nepřátele. Některých „nepřátel“ si tu upřímně vážím. Diskutují se zápalem a jde jim o věc. Těším se na jejich názory. I trefy do černého. Do mne. Pomáhají mi. Zavedl bych pro ně vyznamenání. Nazval bych ho řád čestného soupeře.
Jsou tu jistě i ti, kdo by zatím ten řád nedostali. Nevadí, není všem dnům ani blogům konec. Někdo musí křičet: „Perte se a žerte se!“ Nebo mi musí obden roztomile připomenout, že jsem úplně blbej. I oni mají význam. Bez nich bychom tu taky nebyli úplně šťastní. Nevěděli bychom, kolik je na světě vzteklounství, závisti a zášti. A že to taky může bolet. Nevážili bychom si potom dost „obyčejné“ slušnosti a obětavosti. A přišli bychom, doufám, o radost z napravených hříšníků.
Pana Stejskala jsem začal počítat do rodiny. Nevím, jestli má z toho nezvedeného strejdy jako jsem já zrovna velkou radost. Ale to víte, příbuzné si člověk nevybírá… A teď střízlivěji: Oběma editorům děkuji a těším se na dlouhá léta další spolupráce. Blahopřeji k zamlčeným narozeninám.
PS. Hledal jsem cosi v archivu, a tak jsem na to zapomenuté výročí přišel. Pozdě ale přece.
Jsem tu spokojen, a jsem dost daleko s druhou stovkou blogů. Získal jsem tu nové přátele. Některé jsem už potkal i ve skutečnosti a jiné bych určitě potkat chtěl. S některými se občas radím a jiní mi občas zamailují připomínku nebo vtip. Je krásné zjistit, že lidé z různých profesních a společenských branží mají trochu podobné obzory a sdílejí nějaké hodnoty. A chtějí debatovat témata známá i pěkně zastrčená.
Jo, získal jsem i nové nepřátele. Některých „nepřátel“ si tu upřímně vážím. Diskutují se zápalem a jde jim o věc. Těším se na jejich názory. I trefy do černého. Do mne. Pomáhají mi. Zavedl bych pro ně vyznamenání. Nazval bych ho řád čestného soupeře.
Jsou tu jistě i ti, kdo by zatím ten řád nedostali. Nevadí, není všem dnům ani blogům konec. Někdo musí křičet: „Perte se a žerte se!“ Nebo mi musí obden roztomile připomenout, že jsem úplně blbej. I oni mají význam. Bez nich bychom tu taky nebyli úplně šťastní. Nevěděli bychom, kolik je na světě vzteklounství, závisti a zášti. A že to taky může bolet. Nevážili bychom si potom dost „obyčejné“ slušnosti a obětavosti. A přišli bychom, doufám, o radost z napravených hříšníků.
Pana Stejskala jsem začal počítat do rodiny. Nevím, jestli má z toho nezvedeného strejdy jako jsem já zrovna velkou radost. Ale to víte, příbuzné si člověk nevybírá… A teď střízlivěji: Oběma editorům děkuji a těším se na dlouhá léta další spolupráce. Blahopřeji k zamlčeným narozeninám.
PS. Hledal jsem cosi v archivu, a tak jsem na to zapomenuté výročí přišel. Pozdě ale přece.