Zašel jsem si popovídat o kultuře naší diskuse na blogu. Pozval mne pan Stejskal a já neodolal. Myslel jsem, že tak nějak neformálně pošvitoříme, sranda bude zamíchána s trochou poučení a reality. Jenže moderátor Jan Urban to hned v úvodu posunul do vyššího patra. Ten úvod, který připomenul válečné letce a jejich slavnou chvíli s Toscaninim dirigujícím Mou vlast a následné poúnorové ponížení a utrpení v kriminálech, zamrazil. A závěrečná otázka, zdali se umíme dohodnout, tak získala o dost jiný smysl než hledání titěrné pravdy o blogu. Zalitoval jsem, že jsem v džínách a nemám uvázanou kravatu.

Následné projevy mi přišly v lecčems trochu oficiózní až škrobené. Ale neumím posoudit, zdali mi tak jen nepřišly ve světle naléhavosti a pathosu té úvodní Urbanovy otázky. Jan Švejnar akademicky připomněl, že blog znamená svobodu v přístupu na „trh“ myšlenek a zdůraznil potřebu učit se diskutovat. Robert Miller se věnoval potřebě učit se mluvit a komunikovat úměrně situaci. Paní Vašáryová mne zaujala tím, že upozornila na naši zakomplexovanou snahu mít za každou cenu pravdu. A potlačit výměnu názorů. Svou řeč zakončila konstatováním, že předseda vlády nechce vůbec diskutovat. Uklidnilo mne pouze, že se nejednalo o našeho premiéra, nýbrž slovenského.

Kolega Zlatuška mne zaujal úvahou, že i neanonymní diskuse může vést k značné otevřenosti bez excesů a doložil to příklady z vlastní univerzity. Erik Tabery se podivil, že dochází k tak malé výměně názorů mezi samotnými novináři a že ani blogy nevedou k vzájemné diskusi. A pak zalitoval, že v otevřených diskusních fórech nemají politici snahu hledat shodu. Zamyslel se i nad žánrem blogu, jako otevřenějším a intimnějším útvarem než jiná publicistika.

V diskusi jen tak mimochodem upozornili pan Tomský a paní Klára Veselá na opakující se rasistické odpornosti v diskusi pod blogy. Otřásl jsem se. Netušil jsem, že se toho musí mazat tolik. Tomský se vyslovil pro korigovanou diskusi a Berwid-Buquoy byl proti cenzuře. Poznámka pana Tomského o tom, že na blozích se musí šetřit ironií, vtipem a kulturními odkazy, protože to běžný čtenář nechápe, mne dost zkrušila.

Ivan Gabal překvapil názorem, že kvalitní blogy začínají nahrazovat stále klesající úroveň publicistiky. Karel Mueller byl názoru, že bloger a diskutér pod blogem by se měli snažit o maximální objektivitu. Měl jsem pocit, že auditorium úplně nechápalo tento Muellerův názor. Podle mne mu šlo o to, že bychom měli mít sebekázeň k ocenění argumentace druhého. Měla by tu být přítomna schopnost práce s faktem a logikou. Hlavně ne redukce diskuse na dokolečka sdělovanou emoci…

Asi nejpřesněji zareagoval Jan Jirák. Je to totiž proděkan mé fakulty, a tak musím být servilní... Upozornil fakticky na to, že na blogy blogeři nechodí primárně diskutovat, ale exhibovat. Jestli tedy nehledáme tu diskusi tam, kde není…

No a odtud bych začal. Pokud hledáme dohodu třeba mezi politiky v televizních debatách, je to opravdu to úplně poslední místo, kde k řádné diskusi či dohodě může dojít. Ukazuje se tam přece, co nás odlišuje, nikoli co nás spojuje. Předvádíme tam své zboží. Dohody se uzavírají jinde.

Nenávist před televizními kamerami po nás často výslovně žádají moderátoři. Není většího zklamání ve studiu, než když se sezvaní soupeři před kamerou shodnou. Optimální pro sledovanost pořadu je, pokud protivníkovi v přímém přenosu utrhnu límec, rozbiju mu nos a rozšlápnu brejle. Dámě bych měl alespoň strhnout podprsenku a mávat jí vítězoslavně nad hlavou. Takový záběr převezmou všechny televize a mnohokrát se o něm bude psát v Blesku. Naopak potlačovaná je korektní odborná diskuse. Nudí. I připravené dotazy moderátora mají návštěvníka často masakrovat, ba hovadit.

Moresy z televize jsou pomalu ve všech profesionálních médiích. Noviny kromě gramatických chyb se hemží chybami věcnými. Noviny totiž dávno nemají na to, aby ve všech rubrikách zaměstnávaly odborně vzdělané a zkušené redaktory. Elév-redaktor jeden den píše o bilanci zahraničního obchodu, druhý den o požárech v Ghaně a třetí o množení střevlíků. Noviny v době internetu také přestávají být primárním informačním pramenem. Přesné informace hledáme jinde.

Otázkou je, proč by měly být blogy jiné. A proč by měla být jiná diskuse pod blogy. Onehdy jsem zabloudil na stránky renomovaného velkoserveru s blogy. A když jsem tam zalovil mezi nejčtenějšími blogy, zjistil jsem, že mnohé z nich jsou evidentně psány autory s IQ pod devadesát. Mají nadšené čtenáře.

Chtěl bych poděkovat Aktuálně, že mezi jeho blogery kromě mne ti s IQ pod devadesát nejsou. Tím se omezuje i počet čtenářů s tímto postižením. Není to úplné. Nedávno jsem třeba napsal na blog článeček, který populárně přepisoval jednu standardní kapitolu z učebnice. Úroda poznámek o mé levicové odborné debilitě však zůstala konstantní. Plánuji proto pod svým jménem vydat nějaký ekonomický text Václava Klause. Samozřejmě s jeho laskavým svolením. Aby si i pan prezident o sobě aspoň jednou mohl přečíst, jaký je levicový trouba.

Myslím si, že blog má sloužit k prezentaci, humoru, osvětě a vzdělání. K experimentu. K provokaci (Berwid-Buquoy) nebo snad i umění (Burian). K ověření reakce lidí. K nalezení sdělnosti. Blogem se autor učí upoutat a udržet čtenářovu pozornost. V tomhle je zas génius Hořejší.

Blogem se učím dorozumět se s lidmi. Proto je pro mne čtenář tak důležitý. Potřebuji čtenáře, co souhlasí i toho, co zásadně oponuje. A potřebuji čtenáře vzdělaného i toho prostoduššího. Učím se totiž jednat a argumentovat se všemi. Učím se čelit ranám. A odpusťte: Učím se být otrlý.

Díky za blog.