Před týdnem jsem tu uveřejnil nekrolog. Nenapadlo mne ani v nejhorším snu, že tak brzo napíšu další. Teď umřel Milan. Největší český znalec ekonomických teorií.

Poznal jsem ho jako student v roce 1979. Tmavý menší štíhlý kluk. Moc toho nenapovídal. Přišel mi nevýrazný. O rok později mi přednášel dějiny ekonomické teorie. Přednášel úplně poprvé, ještě podle poznámek profesora Petráčka. Byl možná trošičku nejistý, jako človíček, který toho ví strašně moc, ale trošičku váhá, co z toho nám má vlastně povědět. Až o pár let později se z něj stal řečník se zvláštním, nezaměnitelným kusem charismatu.

Milan byl kladný typ jak z laciného románu. Pracovitý, skromný a taktní. Nikdy k ničemu lacino nepřišel. Záviděli mu, že se dostal na studia do Itálie. V osmdesátých letech to přišlo jako pohádka. Jenže jiný jet nemohl. Učil se předtím šest let italsky. Jiný z nás tu italštinu neuměl. Absolvoval postdoktorandský kurs v USA. Studoval od rána do večera. O víkendu ale myl nádobí, aby taky něco přivezl dětem.

Nebylo snadné se s ním sblížit. Občas jsem se ho přišel na něco zeptat. Opatrně jsem se díval, zdali nemá v očích osten výčitky, proč to jen, proboha, nevíš… Neměl. Nebo to nedával znát. Byl o šest let starší než já a cítil ekonomické misionářství jako povinnost. Vysvětlil mi pak v krátkosti oč šlo. A kde to načíst. Měl neskutečný dar vysvětlovat jednoduše složité věci. Jsou znalí lidé, kteří popíší tři tabule a problém tím dokonale zatemní. Milan obvykle dokázal shrnout podstatu do tří trefných vět.

Ekonomové se dělí na makroekonomy, mikroekonomy, finance, monetárníky, statistiky, ekonometry, účetní, daňaře a desítky dalších subspecializací. Královskou disciplínou jsou zde ale nepochybně dějiny ekonomických teorií. K nim musíte znát všechno. Přečíst několik biblioték a sypat potřebné historické souvislosti. Milan Sojka stále poctivě četl prameny. Nejraději jezdil vlakem. Četl v něm další a další knihy. Bylo až nepochopitelné, co znal.

Po roce 1990 jsme skoro všichni z fakulty okusili i reálnou ekonomiku, podnikali, radili a řídili podniky. Jen Milan považoval za podstatné dělat teorii. Měl spoustu nabídek, ale zůstal učit. Bylo to jeho poslání a dělal ho tak poctivě jak uměl. Uměl hodně. Po roce 1990 napsal řadu klíčových učebnic, podílel se na významných překladech a jejich redakci. Má zásluhu o moderní českou ekonomickou terminologii.

Zasloužil se o formování vysokého školství v oboru ekonomie jako jedna z klíčových osobností Akreditační komise MŠMT, podobně jako o vybudování Grantové agentury ČR. Výrazně se angažoval v práci Hlávkova nadání a nezištně působil v řadě dalších volených i čestných funkcí. Jeho vědecký přínos a obdivuhodná publikační činnost byly oceněny Výroční cenou České společnosti ekonomické za rok 2008.

S kolegou Půlpánem jsme si léta dělali legraci, že my dva tlustí dědci budeme dávno někde držet alzeheimerovský seminář, nebudeme-li spíš na pravdě boží, ale devadesátiletý Sojka bude stále přednášet dějiny teorie, bude nadále pružný a štíhlý a nebude mít jediný šedivý vlas. Smáli jsme se té představě a připadali jsme si náramně vtipní. Rouhali jsme se.

Milan vypadal úžasně mladě i když se v něm něco polámalo. Nikdy toho moc nevypil, a přece mu selhala játra. Doktoři mu dali nová. Ožil, přibral a znovu vypadal šťastně. Nenasytně pracoval a napsal několik knížek. Občas mi poslal nějakou kapitolu ke skouknutí. Tu poslední knihu dokončil před několika týdny. Velkou syntézu dějin ekonomické teorie. Magnum opus.

Byl pracovně šťastný, ale nemoc ho znovu dostihla. Chodil na chemoterapie a smál se hořce, že chodí na údržbu. Snášel to hrdinně. A pak, asi před deseti dny přišel do mého univerzitního ajnclíku a povídá, že to nezabralo. Že je na tom hůř. Že doktoři vyčerpali všechno, co měli na skladě. Teď už se dá jen experimentovat podle „americkejch“ časopisů.

Řekl to tak civilně, jakoby šlo o suchý rohlík. Zakýval jsem hlavou, jakoby šlo jen o půl rohlíku. A pak jsme mluvili o jiných věcech. Zapsali jsme si termín společného pracovního obědu a při rozloučení jsem nenápadně utrousil větu, že držím palec. A pak jsem k němu ještě asi na minutu zaběhl do jeho kanceláře se rychle vyplakat kvůli nějaké pitomině. Milan byl totiž můj univerzitní tátamáma.

Vědět, že se vidíme naposled, byl bych ho políbil na čelíčko. Pohřeb je tenhle pátek v jednu ve Strašnicích. Na domluvený oběd máme jít následující pondělí.