O víkendu se konala terezínská tryzna a od pondělka začaly maturity. Obě tyto vzdálené věci se mi zvláštním způsobem spojují. Možná je důležité vzpomenout jak.

Nejlepší školou, kterou jsem kdy navštěvoval, bylo Akademické gymnázium v Praze. Je to nejstarší gymnázium ve střední Evropě. Jezuitští otcové ho založili při pražské universitě již před 450 lety. Od té doby patří mezi symboly české vzdělanosti. Mezi jeho učitele i žáky patří celá řada významných osobností české historie i současnosti. Učili tu třeba B. Balbín, J. Jungmann nebo V. K. Klicpera. Studovali tu F. L. Rieger, J. K. Tyl, B. Smetana, J. Neruda, V. Hálek, A. Bráf, M. Tyrš, J. Masaryk, J. V. Frič, F. X. Šalda, Z. Winter. V jedné třídě odmaturovali K. Čapek a J. Heyrovský. Pochází odtud dlouhá řada dalších osobností našeho akademického, kulturního i politického života. Od roku 1945 Akademické gymnázium sídlí ve Štěpánské ulici.

Na Akademickém gymnáziu jsem strávil celých šest let. Poprvé jsem byl přijat ke studiu v roce 1968, jen pár týdnů po sovětské invazi. To mi bylo jedenáct. Tehdy se rozhodlo, že se experimentálně obnoví osmileté gymnázium, které bylo tradicí starého Rakouska i první republiky. Byl jsem náramně pyšný na to, že jsem byl do této školy přijat, protože jsem to pokládal za vstupenku do čestné lóže mezi českou inteligenci.

Prokázalo se ale, že ta vstupenka nebyla volňáskem. Bylo příjemné, že nám cvrčkům profesoři vykali. Méně stravitelná byla zkušenost, že ve třídě jsem nebyl žádnou hvězdou. Většina mých spolužáků byla fyzicky i mentálně vyspělejší než já. Nevynikal jsem proto ani v tělocviku (v jedenácti jsem to považoval za podstatné), ani v jiných disciplínách. Pouze ve slohu a v dějepise jsem občas předvedl, že nejsem úplný zabedněnec. Snášel jsem to těžko a stávkoval jsem tím, že jsem nenosil úkoly. Většinou to prošlo, jen paní profesorka Bubénková byla ze staré školy. Za dvaadvacet neodevzdaných domácích úloh z angličtiny (víc jich nebylo), mi navrhla dvojku z chování. Tu jsem také na konci primy dostal. Paní profesorka byla formát: Z angličtiny mi na stejném vysvědčení dala jedničku.

Po ruské okupaci jsme si naivně mysleli, že nám zruší ruštinu. Ale přišla paní profesorka Rakovičová a prohlásila, že nedorozuměním mezi národy se dá nejlépe předejít dobrou znalostí jazyků. Nedorozuměním mezi národy jsme pak předcházeli s děsivou intenzitou. Drsný výcvik v gramatice se nedá zapomenout. Z diktátů jsme mívali koule celá třída. Ty se však rozlišovaly tím, kolikrát byly potržené. Šprt Bártík měl čistou kuli, třídní komik Martin Valent devítku, já osmičku. Tenkrát jsem brblal stejně jako ostatní. Dodnes ale umím vystřihnout slušný projev v ruštině s velmi věrohodným přízvukem.

V sekundě nás ale ze školy vyhnali, normalizaci se nelíbily prvorepublikové a rakouské vzory. Základní docházku jsme ukončili na jazykové škole v Ostrovní. Pak jsme se chtěli manifestačně vrátit zpátky na čtyřleté gymnázium. Ale pan ředitel nám vzkázal, že z nás znovu nemůže udělat třídu, protože by to vypadalo jako provokace. Přihlásili jsme se tedy na různé obory a většinu nás vzali. Já s jedenácti dalšími původními primány skončil na přírodovědné větvi a dostali jsme i stejnou starostlivou třídní, paní profesorku Sukovou.

Normalizační střední škola 1972-6 by měla být symbolem hrůz. Akademické gymnázium však prošlo i tímto obdobím bez větších šrámů. Ředitel školy Franěk věděl lépe než kdokoli jiný, že jednou z největších životních hodnot je dobrá škola. A tu nám zajistil. Paní profesorka Hrušková nám doporučovala dobré knížky bez ohledu na to, zdali byly zakázané nebo ne. Paní doktorka Navrátilová nám dokázala, že ani chemie není žádná nuda a přivedla mezi nás renomované učitele univerzity. Profesorka Volfová učila svou prostořekou pravdu o historii bez ohledu na to, jaký vál zrovna politický vítr. Nemám proto pocit, že by mi mí učitelé něco zamlčeli nebo snad chtěli zamlčet. Svým učitelům jsme nikdy neříkali soudruhu. Oslovovali jsme je důsledně pane profesore. To oslovení nám pan ředitel povolil v roce 1968 a nikdo nám ho v normalizaci nezakázal. Zvláštní. Maturoval jsem s vyznamenáním, jakkoli přiznávám, že v matematice nade mnou paní profesorka Beková přimhouřila obě oči.

Většina učitelů se chovala férově. O svých disciplínách něco věděli. Řada z nich aktivně spolupracovala s vysokými školami, psali články a knížky. Autoritu nevynucovali, prostě ji měli. Snad jen fyzikální poděs Kohoutek hrál svou roli otce Ubu příliš dokonale. Díky němu ovšem máme na co vzpomínat. Napsal jsem o něm tenkrát posměšnou báseň a hrdina třídy Honza Fábry mu ji o posledním zvonění hrdě přečetl. Před maturitou. Pak už by to přece nebylo tak heroické.

Se školou jsem se setkával i po jejím ukončení. S jejími absolventy, s její pověstí, se spolužáky i učiteli. Jedno jméno se ale protkává s mým životem častěji než všechna ostatní. Je to jméno ředitele Fraňka. Je to divné, protože mne nikdy neučil. Ale pamatoval si mne jménem, i když mne potkal pár let po absolvování školy. Snad to nebylo jen proto, že mi jako sekundánovi osobně udělil ředitelskou důtku. Za to, že jsem nenosil úkoly. Později mi ale udělil i pár diplomů a pochval.

Franěk byl zvláštní člověk. Vznášela se nad ním jakási aura člověka, který ví a chápe víc než ostatní. Působil jako velkorysý filosof mezi námi obyčejnými mravenci. Nikdy jsem ho neslyšel mluvit o válce. Ale od profesorů jsem věděl, že byl koncentráčník a že kdysi pomohl nastudovat operu Brundibár.

Dětská opera Brundibár napsaná Hansem Krásou na libreto Adolfa Hoffmeistera je dnes ve světě jedním z nejznámějších děl české hudby. Má pohnutou historii. Poprvé byla provedena v pražském sirotčinci, který řídil Fraňkův tatínek pan Freudenfeld. Jeho syn Rudi (náš Franěk) ji nastudoval s chovanci tohoto zařízení. Když Rudolf Franěk-Freudenfeld přišel do Terezína, propašoval s sebou klavírní výtah této opery. V Terezíně pak sám Hans Krása znovu partituru rozepsal a s židovskými dětmi Rudi Freudenfeld operu opět nastudoval. Měla tam celkem pětapadesát repríz. Terezínskou premiéru už Krása neviděl, odjel s transportem vstříc plynové komoře. Během repríz musel Freudenfeld doplňovat obsazení za ty děti, které odejely s transporty, aby se nikdy nevrátily. Terezínem prošlo patnáct tisíc dětí, přežila zhruba stovka. Do Osvětimi nakonec odejel i Rudolf Franěk. Jeho tatínek tam zahynul. Dívenka Ela Steinová-Weissbergerová, která v terezínském provedení Brundibára zpívala Kočičku, v den prvního výročí konce války uslyšela na Václavském náměstí kohosi, kdo si píská závěrečný vítězný pochod z Brundibára. Byl to Rudi Freudenfeld.

Od roku 1987 zahájila opera Brundibár nové tažení hudebním světem. Od té doby má tisíce repríz a spoustu nastudování. Byla provedena např. v Zürichu, Lyonu, Canbeře, Berkeley, New Havenu, Chicagu, Los Angeles, New Yorku. A samozřejmě v Terezíně. V současné době je v prodeji na kompaktních discích asi v patnácti verzích. Každý text o Brundibárovi, stejně jako desítky výstav připomínají Freudenfeldovu úlohu. Nynější americké nastudování má skvělou scénografii Maurice Sendaka a anglické libreto slavného dramatika Tony Kuschnera. Kombinuje provedení Brundibára s protiválečnou operou Bohuslava Martinů Komedie na mostě. Ta je napsána na motivy hry Václava Klimenta Klicpery. Odkaz dvou ředitelů Akademického gymnázia Klicpery a Fraňka se tak symbolicky protíná v jednom operním večeru.

Ve svém životě jsem potkal dlouhou řadu významných lidí. Stiskl jsem ruku několika prezidentům, zhruba třiceti předsedům vlád a stovce ministrů, jednal jsem s předsedy Evropské komise a šéfy světových a evropských finančních institucí. Potkal jsem několik nositelů Nobelovy ceny. Položím-li si ale otázku, kdo byl pro mne nejvyšší životní autoritou, neváhám ani okamžik. Tímto člověkem pro mne byl nepochybně Dr. Rudolf Franěk-Freudenfeld. Největší pedagogická osobnost Akademického gymnázia dvacátého století.

Kočička z Brundibára Ela Stein Weissberger žije ve Spojených státech. Napsala o svém osudu knihu The Cat with the Yellow Star. Loni opět přijela do České republiky. Před rokem v květnu jsem se s ní osobně setkal při úchvatném provedení Verdiho Requiem v jízdárně terezínské Velké pevnosti. Dal jsem si tu knížku autorkou podepsat a samozřejmě jsme s dojetím vzpomínali na našeho skromného hrdinu Rudolfa Fraňka. Stejný den byl proveden Brundibár v New Yorku.