Levice je levice a pravice je pravice
V rámci převýchovné kampaně „odparoubkování“ vedené již od voleb Právem se objevují zajímavé články s opravdu neotřelými názory. I článek L. Jelínka (Právo 7. 7.) obsahuje do značné míry revoluční myšlenku, popírající některé základní politologické poučky. Ve vyspělých západoevropských demokraciích totiž ve zdrcující většině případů vzniká po parlamentních volbách vláda buď pravicová anebo levicová. Přesněji vláda, jejíž hlavní stranou je buď nejsilnější strana pravice anebo naopak nejsilnější strana levice. Tento předpoklad vychází z toho, že síly levice a pravice v každé zemi jsou dlouhodobě v zásadě v rovnováze a posílení či zeslabení jejich váhy je v demokraciích běžné a v zásadě periodicky se opakující. Není nikdy definitivní.
Jsou samozřejmě výjimky, které mohou nastat poté, kdy je potřebné zvolit jiné politické řešení a vládní uspořádání. Nejznámější takovou výjimkou jsou německé velké vládní koalice stran CDU/CSU a SPD, kdy prakticky v rovnocenné pozici ve vládě (ovšem ve volbách silnější strana získá vysoce bonitní pozici spolkového kancléře) v letech 1966-69 a 2005-9 byly obě velké politické formace. V rakouské politické praxi jsou naopak vlády velké koalice obvyklé. Sociální demokraté a křesťanští sociálové za prvé rakouské republiky spolu vedli těžké politické boje, které přešly dokonce do otevřené občanské války. Nicméně za nacistické éry v letech 1938-45 se reprezentanti obou těchto stran sešli v nacistických věznicích a koncentračních táborech. A od toho se mohla později, za druhé rakouské republiky, odvíjet jejich pozitivní vládní spolupráce.
Komplikace v českých podmínkách spočívá v tom, že relativně silnou součástí české levice je komunistická strana. To, že se čeští komunisté nevydali cestou komunistických stran v jiných postkomunistických zemích, je silné negativum. Nezbavili se svého názvu, nevydali se cestou své „sociáldemokratizace“. Změna KSČM na radikálně socialistickou stranu, kde by v názvu této strany veřejnost nestrašilo slovo „komunistický“, by pro českou levici bylo velmi žádoucí. Je nutné podotknout, že česká pravice nebude považovat KSČM za dostatečně reformovanou nikdy. Je však třeba jednou kousnout do tohoto kyselého jablka. První krok musí ovšem udělat komunisté, ale po nezbytné transformaci a změně názvu KSČM i sociální demokraté. Ti by s takto transformovanou stranou měli začít na parlamentní úrovni spolupracovat a vlastně - legitimizovat jí. Chce to samozřejmě politickou odvahu.
Fantazírování o tom, že se do sněmovny vrátí posílená a moudřejší KDU a také SZ, a pak nastane období jejich velké spolupráce se sociální demokracií, je naivní. L. Jelínek dále říká:“Dokonce i s Věcmi veřejnými má ČSSD programově ledacos společného, od boje s korupcí až k příklonu k posilování prvků přímé demokracie“. Papír snesl při tvorbě programu VV úplně všechno. Uvidíme, jak to bude s praktickým bojem proti korupčnictví ze strany Věcí veřejných poté, až začnou exploatovat získaná vládní léna. Pozoruhodné je, že se jedná o výdajově nejšťavnatější ministerstva. To jistě nezůstane bez dopadu na mravní integritu této strany sui generis.
Myslím, že ne nadarmo se na adresu Věcí veřejných M. Topolánek nedávno vyjádřil jako o „mafiánském projektu pražské ODS“. Co na tom, že se jednalo o projekt, který byl původně určen jen pro potřeby politického uspořádání na pražské radnici po letošních podzimních volbách podle not pánů Janouška a Hrdličky. Ať tak či onak, tato strana tedy nevznikla jako podnikatelský projekt na podporu ČSSD, ale právě naopak. A jen na obratnosti sociální demokracie v opozici, především na její viditelnosti a slyšitelnosti, bude záviset, zda Věci veřejné budou jen projektem na jedno použití.
Ostatně i Špidlovo vládní uspořádání (ČSSD plus dvě menší středopravé strany) po sněmovních volbách v roce 2002 bylo možné díky dvěma základním předpokladům:
1. Sociální demokracie spolu s komunisty měla ve sněmovně absolutní většinu;
2. Nebyla prakticky možná vládní spolupráce mezi klausovskou ODS a Unií svobody (US), protože v US byli stále silně zastoupeni lidé, kteří odešli z ODS po její krizi na přelomu let 1997 a 1998.
Zkrátka, důvody osobního charakteru, pro které nebyla možná spolupráce stran pravice v prvních letech po Sarajevu, již dávno pominuly.
A dovoluji si tvrdit, že pokud nevznikne ve sněmovně po budoucích volbách levicová většina, nebude ani zájem středopravých stran jít se sociální demokracie do vládní spolupráce. V pravicové koalici se jim jejich program i zájmy budou totiž uplatňovat mnohem jednodušeji a také přirozeněji. A nezmění na tom nic ani dnes vzývaná konstruktivnost, slušnost a vstřícnost sociální demokracie vůči pravicové vládě posuzovaná kým jiným nežli, no přece pravicovým tiskem. Vytvoření pravicové většiny ve sněmovně po květnových volbách nebylo díky vítězství lepšího programu (sociální demokracie jej má mimořádně dobře propracovaný), ale lepšího marketingu a médií, které byla v obrovské převaze na straně pravice. Médiím a marketingu pravice se podařilo „novým“ stranám pravice VV a TOP 09 dostat do podvědomí veřejnosti, že jsou tou žádoucí změnou. Že spojená pravice je silou, která zabrání řecké cestě a státnímu bankrotu, kam prý chtějí stát nezodpovědně vést sociální demokraté.
P.S.: Článek byl odeslán do redakce deníku Právo, zůstal však ze strany vedení tohoto listu bez jakékoliv odezvy.
Jsou samozřejmě výjimky, které mohou nastat poté, kdy je potřebné zvolit jiné politické řešení a vládní uspořádání. Nejznámější takovou výjimkou jsou německé velké vládní koalice stran CDU/CSU a SPD, kdy prakticky v rovnocenné pozici ve vládě (ovšem ve volbách silnější strana získá vysoce bonitní pozici spolkového kancléře) v letech 1966-69 a 2005-9 byly obě velké politické formace. V rakouské politické praxi jsou naopak vlády velké koalice obvyklé. Sociální demokraté a křesťanští sociálové za prvé rakouské republiky spolu vedli těžké politické boje, které přešly dokonce do otevřené občanské války. Nicméně za nacistické éry v letech 1938-45 se reprezentanti obou těchto stran sešli v nacistických věznicích a koncentračních táborech. A od toho se mohla později, za druhé rakouské republiky, odvíjet jejich pozitivní vládní spolupráce.
Komplikace v českých podmínkách spočívá v tom, že relativně silnou součástí české levice je komunistická strana. To, že se čeští komunisté nevydali cestou komunistických stran v jiných postkomunistických zemích, je silné negativum. Nezbavili se svého názvu, nevydali se cestou své „sociáldemokratizace“. Změna KSČM na radikálně socialistickou stranu, kde by v názvu této strany veřejnost nestrašilo slovo „komunistický“, by pro českou levici bylo velmi žádoucí. Je nutné podotknout, že česká pravice nebude považovat KSČM za dostatečně reformovanou nikdy. Je však třeba jednou kousnout do tohoto kyselého jablka. První krok musí ovšem udělat komunisté, ale po nezbytné transformaci a změně názvu KSČM i sociální demokraté. Ti by s takto transformovanou stranou měli začít na parlamentní úrovni spolupracovat a vlastně - legitimizovat jí. Chce to samozřejmě politickou odvahu.
Fantazírování o tom, že se do sněmovny vrátí posílená a moudřejší KDU a také SZ, a pak nastane období jejich velké spolupráce se sociální demokracií, je naivní. L. Jelínek dále říká:“Dokonce i s Věcmi veřejnými má ČSSD programově ledacos společného, od boje s korupcí až k příklonu k posilování prvků přímé demokracie“. Papír snesl při tvorbě programu VV úplně všechno. Uvidíme, jak to bude s praktickým bojem proti korupčnictví ze strany Věcí veřejných poté, až začnou exploatovat získaná vládní léna. Pozoruhodné je, že se jedná o výdajově nejšťavnatější ministerstva. To jistě nezůstane bez dopadu na mravní integritu této strany sui generis.
Myslím, že ne nadarmo se na adresu Věcí veřejných M. Topolánek nedávno vyjádřil jako o „mafiánském projektu pražské ODS“. Co na tom, že se jednalo o projekt, který byl původně určen jen pro potřeby politického uspořádání na pražské radnici po letošních podzimních volbách podle not pánů Janouška a Hrdličky. Ať tak či onak, tato strana tedy nevznikla jako podnikatelský projekt na podporu ČSSD, ale právě naopak. A jen na obratnosti sociální demokracie v opozici, především na její viditelnosti a slyšitelnosti, bude záviset, zda Věci veřejné budou jen projektem na jedno použití.
Ostatně i Špidlovo vládní uspořádání (ČSSD plus dvě menší středopravé strany) po sněmovních volbách v roce 2002 bylo možné díky dvěma základním předpokladům:
1. Sociální demokracie spolu s komunisty měla ve sněmovně absolutní většinu;
2. Nebyla prakticky možná vládní spolupráce mezi klausovskou ODS a Unií svobody (US), protože v US byli stále silně zastoupeni lidé, kteří odešli z ODS po její krizi na přelomu let 1997 a 1998.
Zkrátka, důvody osobního charakteru, pro které nebyla možná spolupráce stran pravice v prvních letech po Sarajevu, již dávno pominuly.
A dovoluji si tvrdit, že pokud nevznikne ve sněmovně po budoucích volbách levicová většina, nebude ani zájem středopravých stran jít se sociální demokracie do vládní spolupráce. V pravicové koalici se jim jejich program i zájmy budou totiž uplatňovat mnohem jednodušeji a také přirozeněji. A nezmění na tom nic ani dnes vzývaná konstruktivnost, slušnost a vstřícnost sociální demokracie vůči pravicové vládě posuzovaná kým jiným nežli, no přece pravicovým tiskem. Vytvoření pravicové většiny ve sněmovně po květnových volbách nebylo díky vítězství lepšího programu (sociální demokracie jej má mimořádně dobře propracovaný), ale lepšího marketingu a médií, které byla v obrovské převaze na straně pravice. Médiím a marketingu pravice se podařilo „novým“ stranám pravice VV a TOP 09 dostat do podvědomí veřejnosti, že jsou tou žádoucí změnou. Že spojená pravice je silou, která zabrání řecké cestě a státnímu bankrotu, kam prý chtějí stát nezodpovědně vést sociální demokraté.
P.S.: Článek byl odeslán do redakce deníku Právo, zůstal však ze strany vedení tohoto listu bez jakékoliv odezvy.