V čem vlastně budou senátní a komunální volby za šest týdnů zajímavé a jiné nežli ty předchozí? Tak jako každé volby, jsou určitým měřením aktuálního poměru politických sil. Jsou především střetnutím voličů z tvrdého jádra té které strany a o tom, jak se podaří stranám tyto voliče přesvědčit k účasti ve volbách. Ve volební kampani jsou proto důležité jak racionální programové cíle, tak provokativní emoce. Snadnější to mají zpravidla strany s pevnějším voličským jádrem, což jsou KSČM, ODS, ale dnes také sociální demokracie. A v minulosti to platilo i pro lidovce.

Vládní strany se pochopitelně budou snažit plout dál na euforické vlně poněkud překvapivého úspěchu ze sněmovních voleb (mám na mysli zejména TOP 09 a VV). TOP 09 působí – při všech mých výhradách k jejímu ultrapravicovému programu – profesionálně, sevřeně, jednotně a vlastně, v podání jejích dvou hlavních protagonistů a za pomoci snaživých žurnalistů, téměř lidsky roztomile. Nevýhodou je její zatím nedostatečná organizační síť, která této straně umožní slušný volební výsledek zřejmě jen ve velkých městech, zejména v Praze, Brně a Ostravě. Tedy ve městech se silnou střední třídou. Soudě podle kandidátek v Praze i Ostravě vsadí TOP 09 především na marketingový dojem. Pan Tůma byl jistě vynikající centrální bankéř, ale o správě hlavního města neví vůbec nic. Málo platné, špičkový komunální politik je profese jako každá jiná (to říkám po 14 letech práce v ní) a je dobré v ní začít od píky. Nepřekvapí mě však vynikající výsledek TOP 09 ve volbách nejen ve statutárních ale i ve větších nestatutárních městech a slušný výsledek také v senátních volbách. Už dnes je možné říci, že díky pravděpodobnému „uloupení“ řady senátních volebních obvodů občanským demokratům (ta jich obhajuje celkem 17), Schwarzenbergovou stranou můžeme už dnes hovořit o ČSSD v krátké perspektivě jako o straně s nejsilnějším senátním klubem (a to i kdyby ČSSD získala minimum mandátů anebo dokonce žádný).

Ovšem k tomu, aby ČSSD hrála v celostátní politice větší roli, nežli jí přisoudil výsledek sněmovních voleb, musí bezpodmínečně mít dvě pětiny mandátů v senátu, tedy minimálně 33 mandátů. V reálu – s ohledem na tendenci některých nezávislých senátorů zvolených za ČSSD postupovat autonomně – minimum přírůstků ČSSD v těchto volbách nejsou čtyři mandáty, ale mandátů sedm (ČSSD letos žádný mandát v senátu neobhajuje).

Se dvěma pětinami sociálně demokratických senátorů sice není možné úplně zablokovat nejkontroverznější „reformní“ kroky pravicové vlády. Je však možné pokusit se tlakem v horní komoře dohodnout přijatelnější znění přijímaných zákonů. Soustředěná a dlouhodobě viditelná snaha poslanců a senátorů za ČSSD po říjnových volbách o vystupování proti vládním „reformním“ krokům může být velmi účinnou politickou zbraní do budoucna. A nástrojem budoucích politických úspěchů ČSSD.

Základním cílem ČSSD – přiměřeně době odpovídající zisku 23 senátních mandátů ve volbách před dvěma lety – musí být získání 12 nových mandátů. Tedy počtu, který by umožnil vznik absolutní většiny ČSSD v senátu (29 + 12 = 41). Z tohoto hlediska nechápu kňučení některých vedoucích činitelů ČSSD v médiích a lkaní nad krutým osudem této strany. Za více než 132 let existence zažila ČSSD mnoho skvělých vítězství, ale také řadu fatálních porážek. A vše přežila a rozvíjela se dál. Nedostatečné vítězství ČSSD v květnových volbách je z tohoto hlediska v životě této strany třeba vzít jen jako epizodu a připravovat v klidu revanš.

Stejně tak nedovedu pochopit v ČSSD debatu na téma, zda má být sociální demokracie razantní či konstruktivní opozicí. Občané – zejména zaměstnanci, důchodci, rodiny s dětmi a čím dál více i segmentovaná střední třída – ohrožováni experimenty pravicové vlády, budou hledat v krátké době ochranu. Sociální demokracie tak může znovu rozšiřovat svůj vliv na mnohem rozsáhlejší voličskou základnu. Opět někam mezi 35 až 40 procenty jako tomu bylo v krajských volbách v roce 2008. Za čtyři roky ve sněmovních volbách už ostatně nebude tak snadné ovlivnit občany – voliče dlouhodobým mediálním tlakem, jako tomu bylo v květnových volbách. Budou mít totiž již za sebou tvrdou osobní zkušenost s pravicovými reformami. Nepomůže strašení novou řeckou krizí nebo diktátorskými či jinými zvrhlými sklony potenciálního sociálně demokratického premiéra.

Zkrátka, ČSSD potřebuje dnes i do budoucna oba typy politiků. Zjednodušeně řečeno, potřebuje M. Haška i D. Ratha. Každý z nich může působit na jiný typ voliče. Zbavit se představitelů razantní politiky znamená ve svých důsledcích ztratit určitý a dosti silný voličský potenciál. A pak vzniklý politický prostor, vakuum zaplní někdo jiný, nežli ČSSD…

Důležité je také vymezení osobní odpovědnosti ve vedení ČSSD za tyto volby. Za výsledek senátních voleb v ČSSD nemůže odpovídat jediný člověk, B. Sobotka, ale musí to být celé vedení ČSSD včetně M. Haška (tedy i druhého kandidáta na předsedu ČSSD). Není čas na alibismus. A za výsledek komunálních voleb, a to nejen v Brně, musí nést odpovědnost místopředseda strany, který má komunální politiku v popisu práce. A tím mužem je brněnský primátor R. Onderka! Ten by měl být také jednou z hlavních tváří volební kampaně.

Právě jsem dočetl článek v Lidových novinách, kde autor s uspokojením píše, že ČSSD „je v podstatě v troskách“. A v tomto svém článku naznačuje, že je to velká příležitost pro Věci veřejné převzít část levicové klientely po ČSSD. Nemyslím, že situace ČSSD je takto fatální, ale může se fatální stát. Řada kroků, zejména ministra Bárty, je (a bude) tímto směrem vedena. ČSSD proti tomu musí připravit účinné protitahy. To, že důchodcův bohatý soused z domu zaplatí vyšší pokutu za dopravní přestupek, důchodci nesníží ani vysoký nájem, ba ani nesníží po připravovaném navýšení DPH cenu potravin. Takto průhledný populismus může ještě nějakou dobu působit na voliče typu „diváka Novy“, Johnovo fluidum však bude zvolna vyprchávat. Zejména s tím, jak jeho „velké řeči“ nebudou mít odpovídající reálné pracovní výsledky.

Je také otázkou, kde i marketingově, personálně a organizačně výborně řízený projekt, jakým jsou Věci veřejné, bude brát „projektový manažer“ nové a nové kádry, zejména nové hezké (i méně hezké) mladé blondýny. Zejména v komunální politice jde totiž o zkušenost a o již prokázané schopnosti politika pracovat pro lidi. Nicméně, ambice VV je zřejmá: získat, a to i na úkor ČSSD (a nepochybně ještě více pak na úkor ODS) voliče a zakotvit pevněji v komunální i senátní politice a tím v české politice vůbec. To totiž bude rozhodující moment pro politické přežití této formace do budoucna. Shora budovaný politický projekt, jakým jsou VV, v tomto případě s malým tvrdým voličským jádrem, může v říjnových volbách jen překvapit. Osobně si ale myslím, že to bude pouze ve statutárních a obecně ve velkých městech.

Co je však jisté, že politická mapa republiky bude po volbách – zejména ve větších městech i v senátu – značně jiná nežli předtím. Výsledek senátních a dále komunálních voleb v klíčových městech rozhodne o tom, kdo bude po čtyři roky hegemonem vlády. Zda to bude Kalousek či Nečas. A dále, zda sociální demokracie bude hrát politickou roli, kterou koalice bude muset respektovat anebo se ponoří do bažiny nekončících sporů.

(článek vyšel 9. září 2010 ve zkráceném znění v deníku MF Dnes)