Když Antony Blair přebíral v roce 1997 vládní odpovědnost a stal se britským ministerským předsedou, Velká Británie po rozpačitém období premiérství konzervativce Johna Majora, ne zcela úspěšného nástupce Margaret Thatcherové, hledala svou ztracenou pozici v novém, rychle se měnícím světě. „Stará dobrá Anglie“ ztratila mnohé ze svých velmocenských pozic a to jak na mezinárodní, tak i na domácí politické scéně. Byl to právě Blair, který dokázal vrátit ostrovnímu království mnohé z jeho předchozího lesku. Už nespoléhal pouze pasivně na odkaz historie, který živil mezinárodní politiku toryovských vlád, ale definoval zcela nové pojetí politiky Velké Británie ve světě. Umně dokázal kombinací starých tradic britské mezinárodní politiky a nových výzev globálního světa definovat zcela novou britskou zahraniční politiku, která především v jeho druhé polovině funkčního období přinesla své pozitivní, ale logicky i negativní plody. Svojí schopností vize i jejího praktického uplatnění především, ale nejen v oblasti zahraniční politiky, bude jeho premiérství přiřazováno k těm nejvýznačnějším kapitolám moderních britských dějin. A on přiřazován k vůdcům jako byli Gladstone, Churchill, či Wallpole.

Mnozí kritici mu vyčítají jeho přimknutí se k agresivní politice USA, které uplatňovaly a nadále uplatňují pod vedením G. Bushe ml. politiku šíření demokracie a lidských práv, které jsou v souladu se zahraničně politickými zájmy USA. S předchůdcem G.Bushe Billem Clintonem měl ovšem nejen srdečný vztah, ale zjevně oba sdíleli stejné politické a filosofické hodnoty. Hlas Blaira byl v této souvislosti nejsilnější, když varoval administrativu USA před omylem, že demokracie se shoduje se zavedením demokratických voleb. Byl to právě Blair, který poukazoval na základní premisu demokracie, která díky historickým zkušenostem evropských států v jeho pojetí získala na významu. To jest, že demokracie jsou především instituce a hodnoty, které je třeba podporovat a volby jsou pak až následně roubem na tomto kmeni, který musí nejdříve řádně zakořenit. Ostatně zvláštní vztahy mezi Velkou Británií a Spojenými státy nevymyslel a nevytvořil až tento britský premiér.

Faktem je, že v době narůstající hrozby terorismu to byl právě Blair, který byl tím nejsilnějším korektivem výstřelků „washingtonských jestřábů“ a jeho zásluhou nedošlo k velké disonanci mezi zájmy evropských států a první světové mocnosti. Za pozici tohoto „mediátora“ zaplatil tu největší cenu, kdy musel čelit hluboké vnitropolitické krizi vyvolané pochybným zdůvodňováním zřejmě nevyhnutelného zásahu proti diktátorskému režimu Saddáma Husajna. Skutečnost, že tuto krizi přestál a dokázal svým politickým umem přesvědčit tradičně nedůvěřivou britskou veřejnost o potřebě intenzivního boje s mezinárodním terorismem i přes tragické události útoků teroristů, svědčí o jeho politické velikosti a pružnosti.

V evropské politice dokázal Blair změnit původní odtažitý, téměř izolacionistický přístup Velké Británie k myšlence EU na postoj konstruktivní, který na jedné straně zachovává hluboké britské tradice a specifika (především ohromný trh Commonwealthu). A zároveň přináší nový impuls britského pohledu na budoucnost EU. Velká Británie pod jeho předsednictvím nebyla baštou nejtvrdších euroskeptiků, hájících úzký národní zájem, ale stala se zemí, která dokáže EU přinést nové impulsy. Velká Británie se pod jeho vedením stala zemí, která již za každou cenu neblokuje proces evropské integrace, ale přesně podle zásad britské tradice „přibrzďuje“ některé tendence, které svým přirozeným vývojem nedospěly ke své aktuální realizaci. Blair prostě opustil tradiční politiku Velké Británie, spočívající v primární nedůvěře vůči EU, ale s respektem k přirozené britské opatrnosti vůči všemu, co přichází z kontinentu dokázal pomalu, ale jistě obrátit vnímání britské veřejnosti směrem k pochopení EU jako šance, která se nabízí i pro Velkou Británii. V současné době Británie dokáže v zájmu růstu životní úrovně širokých vrstev britských občanů kombinovat výhody plynoucí z členství v EU i v Commonwealthu.

Blair je symbolem modernity evropského sociálně demokratického hnutí. Díky jeho osobnosti a přístupu k politice jako službě veřejnosti v intencích těch nejlepších britských tradic, se podařilo nastartovat modernizační hnutí ve všech stranách, které se nejen v rámci Evropy, ale celého světa k sociálně demokratickému hnutí hlásí. Idea, na které postavil přeměnu tradiční Labour Party, která je postavena na teorii tzv. třetí cesty je inspirací pro všechny lídry sociálně demokratických stran. Bohužel, mnozí novináři, pod vlivem pravicové politiky šíří omyl, že se nejedná o žádný nový ideový proud, ale pouze o jakýsi „blairismus“, tedy především o styl politiky, nikoliv nový ideový obsah, který stojí a padá s osobností jeho představitele. K jejich škodě se hluboce mýlí. Anthony Blair byl díky realitě, kterou před něj postavily neutěšené výsledky vlád jeho předchůdců z řad toryů, postaven před výzvu rychle vyřešit problém strany, dlouho setrvávající v opozici, bez schopnosti reflektovat díky vládní odpovědnosti výzvy nové doby. Anthony Blair si toho byl vědom a proto věnoval této přeměně Labour Party více, než jen osobní charisma. Přinesl především vědecký rozměr do politiky v podobě prací sociologů, politologů, právníků a ekonomů, kteří se soustředili okolo osobnosti rektora London School of Economics Anthony Giddense, který dodal jeho praktické politice teoretický základ v podobě ideje tzv. třetí cesty, která kombinuje evropskou tradici vývoje s novými výzvami, jež globalizace staví před každou zemi Evropy v podobě levné pracovní síly a nulových sociálních nákladů, zejména v Asii a jinde.

Díky jeho politickému úsilí, postavenému na schopnosti přirozeného vůdcovství, schopnosti reagovat na výzvy praktické moderní politiky a vlivu médií pro ovlivňování názoru veřejnosti, se podařilo vygenerovat novou vizi pro všechny z nás, kdo podobnou otázku řešíme tváří v tvář naší národní realitě.

Ať již Antony Blair opustí politiku nadobro, nebo bude jen komentátorem či autorem memoárů, který bude z povzdálí politiku glosovat, anebo přijme nějakou funkci například v rámci EU, OSN, či NATO, zůstane symbolem změny. Změny myšlení, změny postojů, změny přístupu a v neposlední řadě i změny chápání politiky. I proto bude dobře, pokud ve světové politice ještě dlouho zůstane. Thank you and good luck, Thony!

Jiří Paroubek
předseda ČSSD

pozn. komentář bude publikován 4. července 2007 v týdeníku Ekonom