V předsjezdové debatě v sociální demokracii zněly opravdu zajímavé myšlenky. Dozvěděl jsem se zejména o tom, kdo s kým je ve straně a proti komu. Opravdu nesmírně podnětné. O tom, že s Marťany už příště ne a s komunisty už tedy vůbec ne. A geniální myšlenky, jak udržet jedinečný koaliční potenciál ČSSD za všech okolností a s každým. Vlastně na věčné časy. Zíral jsem a červenal se, proč jen jsem neuvolnil prostor protagonistům těchto novátorských myšlenek hodných 21. století již dříve.

Pánové kandidáti do vedení ČSSD přicházejí s těmito převratnými myšlenkami v situaci, kdy je sociální demokracie nejsilnější stranou v zemi, byť není stranou vládní. Škoda, že mě s těmito úžasnými myšlenkami pánové kandidáti na předsedu a místopředsedy neinspirovali v dubnu 2005, když jsem sociální demokracii převzal jako vyjedený krám s 10% volebních preferencí. Tehdy ČSSD a její vedení připomínalo skupinu roztřesených ratlíků a stranu zasáhla malomyslnost.

Co vlastně by ČSSD měla dnes dělat?

1. to první, co je myslím třeba v ČSSD udělat, je mít vždy a v každém okamžiku jasnou představu, co si myslí lidé, veřejnost, voliči sociální demokracie, jejich pevné jádro i ti občané, kteří by se voliči této strany mohli v budoucnu stát. Jestli něco v závěru volební kampaně v květnu 2010 selhalo, bylo to právě analytické zázemí ČSSD. Soupeři četli situaci ve společnosti lépe, diktovali témata v závěru volební kampaně a udrželi si – za vydatné podpory médií – strategickou iniciativu v období, ve kterém se rozhoduje, koho bude volit většina voličů.

2. Druhým bodem, který nelze nikdy podcenit, je programová činnost. Již po sjezdu ČSSD v roce 2007 byly vytvořeny modernizační týmy, které zpracovaly materiály často na vynikající obsahové úrovni. Chtělo by to jen vytáhnout ze šuplíku zejména výtečné materiály zpracované ke střední třídě, k mladé generaci a o Praze a začít s nimi pracovat. I např. v programových dokumentech ČSSD. Ale také v praktické politice. Osvícený přístup k mladým lidem a segmentovaným středním vrstvám či k pražským voličům nesmí ale zůstat jen na úrovni úzkého okruhu vedení strany. Pokud tuto politiku nevezmou za svou funkcionáři také na úrovni okresů a krajů, nemá tato politika šanci na úspěch. Tito funkcionáři musí přestat být neprostupnou vrstvou stranické oligarchie rigidně zabraňující uplatnění nových přístupů a myšlenek. Ale zpátky k programové práci. Je potřeba se rozhlédnout po Evropě, a to nejen v sociálně – demokratických stranách, po nových a účinných programových receptech. Zejména pak ve středoevropském prostoru. Nabízí se např. studium programového vybavení německých Zelených či bavorské CSU. Obě dvě tyto strany trvají ve své politice na principech sociálního státu, ale přinášejí také něco jiného, co může programovou výbavu české sociální demokracie obohatit. Je dost času do příštích voleb pomocí nových (zatím neexistujících) think – tanků blízkých ČSSD vyhodnocovat tyto i jiné zkušenosti a připravit je k uplatnění v praxi.

Osobně si myslím, že budoucí socialistická politika v Evropě bude obohacována mnoha prvky progresivní ekologické politiky, ale také např. problematikou podpory středního podnikatelského stavu.

3. Trvat na čistotě stranických řad, to je nesmírně důležité pro budoucí věrohodnost strany. Mimo stranu by měli zůstat lidé s kriminální minulostí (Děčín, Louny). Strana nesmí postupovat podle zásady „co jsme si, to jsme si“ u vlivných funkcionářů strany. Mám tím na mysli hejtmany Palase a Zimolu, oba se stanou pro stranu v budoucnu zátěží. A odvolávat se v této souvislosti na morálně chybnou praxi vládní koalice, např. v kauzách Drobil či Vondra, není moudré.

4. Velmi pravděpodobně – přes odhodlanost budoucího lídra ČSSD věci zásadně změnit – se nezmění ani vztah rozhodující části médií vůči ČSSD. Prostě charakter médií zejména tištěných, u nás není pluralitní a je třeba s tím počítat jako s konstantou české politiky. Je nutné hledat všechny cesty k rozšíření působení strany, jejich členů a funkcionářů na internetu i jinde. K tomu je ovšem potřeba zvýšit počet skutečně aktivních členů ČSSD (pro zajímavost, v letech 2005 až 2010 se počet členů ČSSD zvýšil ze zhruba 16 tisíc na 24 tisíc). Je nutné se rozhlédnout po světě a osvojovat si všechny pozitivní a dostupné zkušenosti z přímé komunikace stran s veřejností. A uplatnit je v našich podmínkách.

5. Neméně důležitá je ovšem také komunikace uvnitř strany. Myslím, že je nutné obnovit pravidelné informování o základních politických otázkách týdne, politických postupech vedení strany např. formou bulletinu předsedy (jako do počátku června 2010) anebo jinou vhodnou formou. Členové musí dostávat informace o straně i jinou formou nežli v dezinterpretaci médií.

6. Jako důležité vidím rozvinout v rámci ČSSD prvky přímé demokracie. Využít po delším čase tu část Stanov ČSSD, která umožňuje pořádat k zásadním politickým otázkám vnitrostranická referenda, ankety, diskuse (jako tomu bylo před časem např. v otázce protiraketového systému USA ve střední Evropě). Budoucí předseda ČSSD by měl říci, ve kterých politických otázkách to bude v případě, že se jedná o rozhodnutí v rozporu s dosavadní stranickou linií, korigovat tuto linii. Uplatnit přímou volbu předsedů okresů, krajů a následně pak předsedy ČSSD.

7. Změnit způsob nominace čtrnácti krajských lídrů pro volby do sněmovny. Stavět do čela kandidátek do sněmovny (i v jiných případech) lidi s největším kreditem, s největší podporou veřejnosti. Využít pro tento účel průzkumů veřejného mínění anebo systému primárních voleb s účastí členů a registrovaných voličů ČSSD ( v tomto směru upravit také Stanovy).

8. Zásadně změnit volbu členů ÚVV a předsednictva strany z dosavadní v podstatě zastupitelské na volbu, kde by získávali zastoupení především celostátně uznávané osobnosti strany.

9. Velkou pozornost věnovat vyhledávání nových kontaktů a zejména nových myšlenek z neziskových organizací. Tyto myšlenky mohou obohatit program ČSSD a reprezentanti tohoto sektoru mohou zkvalitnit kandidátky ČSSD.

10. Také před příštími volbami česká pravice nepochybně vytáhne „osvědčený“ antikomunistický koncept KSČSSD. Možná, že to bude v jiné variaci, ale proč by měla opustit něco, co jí přineslo ve volbách v roce 2006 a 2010 větší či menší úspěch. Strategickým cílem ČSSD musí být v příštích sněmovních volbách získání levicové většiny mandátů ve sněmovně. Ostatně analogii toho můžeme hledat ve výsledcích krajských voleb v roce 2008. Levicová většina mandátů umožnila ČSSD vytvořit si ve všech krajích podmínky pro sestavení takového uspořádání krajské rady a tedy vládnutí, které nejlépe umožní v tom kterém kraji splnit její volební program. Představa, že pokud nebude po sněmovních volbách levicová většina, může se ČSSD díky „koaličnímu potenciálu“ svých nových lídrů stejně dostat do vlády, je z říše politické sci-fi. A hlavně je – až na opakující se rakouskou zkušenost – v rozporu s evropskou tradicí a realitou. Vlády ve většině evropských států jsou vytvářeny buď kolem silné pravostředové anebo kolem silné levostředové strany. Bude proto nezbytné kousnout do trpkého jablka jménem KSČM. Posílit jejich zájem na vlastní přeměně na stranu přijatelnou pro sociálně demokratické voliče (pro pravicové strany nebude KSČM přijatelná nikdy). Fantazírování o tom, že členstvo KSČM za deset či dvacet let vymře, už tady bylo před volbami v roce 1990 z úst známých prognostiků a zejména neřeší postup ČSSD před a po příštích volbách do sněmovny. KSČM je největším problémem české levice.

S pobavením dnes čtu politické komentátory, kteří fantazírují o nacházejícím sjezdu ČSSD jako o přelomovém. Osobně tomu nevěřím. Pokud se sociálně demokratická strana bude držet v praktické politice toho, co jí v posledních pěti až šesti letech přineslo úspěch a bude toto „dědictví“ rozvíjet a obohacovat, bude úspěšná. Možná i s ne tak výrazným lídrem, pokud kolem něj bude skutečná parta zapálených, odvážných a své práci pro českou veřejnost oddaných lidí.