Existuje ještě závazný program sociální demokracie?
Když v červnu Nečasova vláda a prezident Václav Klaus ostře verbálně zaútočili na stávkující odboráře, ČSSD se jich v čele se svým předsedou Bohuslavem Sobotkou zastala jen mírně, jakoby z povinnosti. Sami odboráři byli rozčarováni z postoje ČSSD a z toho, jak se za ně nedokázala na politické scéně účinně a hlasitě postavit. Jakoby se ČSSD lekla slov Nečase a Kalouska o tom, že se jedná o „politickou stávku“ a ponechala odboráře zcela v plen jak pravicovým politikům, tak médiím. Anebo byli její představitelé už duchem na matracích a lehátkách u chat nebo penzionů či hotelů? Ať už bylo důvodem uleknutí či předčasná dovolená, rozhodující byl výsledek. A ten tomu také, bohužel, odpovídal.
Od té doby to vypadá, že se představitelé odborů z této zkušenosti poučili, převzali iniciativu a pořádají programové i politické tiskové konference, na nichž formulují svá stanoviska. Jejich jednotliví předáci plní noviny svými rozhovory a vystupují se zásadní kritikou reforem Nečasovy vlády v televizi. Oproti tomu sociální demokraté k zásadním společenským otázkám buď mlčí, anebo za ně vystupuje jediný člen vedení, nejčastěji místopředseda Jiří Dienstbier, který ač stínovým ministrem spravedlnosti, se vyjadřuje tu ke stávce zaměstnanců, tu k happeningu či k reformě zdravotnictví. Zcela logicky to pak působí jako tisková konference z povinnosti, pro citace v médiích, která však postrádá hlubší zázemí politické strategie a taktiky celé strany. ČSSD působí jako ohon komety, jejíž jádro tvoří odbory a jejich čím dál tím větší schopnost říkat věci, kterým voliči ČSSD rozumí více, než politice strany, která má obranu jejich zájmů ve svém programu. Anebo už nemá? Anebo jen do jisté míry.
V nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny se stínový ministr financí ČSSD Jan Mládek vyjádřil tak, že ČSSD možná nezruší zdravotnické poplatky, které zavedly a zavádí pravicové vlády. Přitom právě zásadní odpor proti narůstající spoluúčasti pacientů byl jedním ze základních kamenů volebního úspěchu ČSSD v krajských a senátních volbách v roce 2008. V rozhovoru pak Mládek relativizoval i další stávající programové postuláty ČSSD a veřejnosti tak vyslal signál, že budoucí vláda ČSSD bude vlastně takou „soft verzí“ vlády Petra Nečase. Fakt, že tento programový relativismus zůstal bez reakce vedení strany v čele s Bohuslavem Sobotkou, znamená jediné. Totiž že se jedná o novou politiku ČSSD.
S mlčením, které znamená souhlas, se setkal i revoluční – s ohledem na dosavadní politiku ČSSD, která prosazovala snížení počtu zdravotních pojišťoven, optimálně na jednu – a bohužel vážně míněný nápad předsedy Asociace krajů ČR, hejtmana Jihomoravského kraje, poslance a novopečeného doktora práv z jedné vesnické slovenské vysoké školy ve Sládkovičovu Michala Haška na založení nové, krajské zdravotní pojišťovny. Není vyloučeno, že vedle dobře placených míst pro stávající i bývalé politiky a jejich známé, nese tento z pohledu programu ČSSD revoluční nápad i jiná rizika, totiž možné ovládnutí této pojišťovny některou z těch stávajících.
Jak je jednoduché v současné ČSSD kašlat na program a předvolební sliby ukazuje příklad moravskoslezského hejtmana Jaroslava Palase. Člověka, kterého jsem nepřevzal do své vlády pro důvodné podezření z napojení na neprůhledné podnikatelské kruhy. Ten pokračuje ve svém plánu zprivatizovat jedno z krajských zdravotnických zařízení spřízněnému soukromému subjektu, a to přes slovní odpor předsedy strany Bohuslava Sobotky. Ten se dokonce musel ponížit a jako předseda strany vyrazit za hejtmanem vlastní strany, aby výsledkem bylo prohlášení, které v podstatě znamená pokračování v projektu privatizace. Když před volbami přišli s podobným nápadem představitelé Karlovarského kraje, kteří chtěli zprivatizovat nemocnici v Sokolově, dal jsem okamžitě najevo, co by tento krok znamenal pro budoucnost jak ČSSD, tak pro jejich vlastní. Můj apel tehdy karlovarští pochopili, ale jsem přesvědčen, že pokud bude pokračovat Palasova snaha, přidají se s podobnými nápady, které jsou v příkrém rozporu s programem ČSSD, i další hejtmani. Například i J. Vaňhová z Ústeckého kraje.
Příklady prostě táhnou a není-li autorita, která by dávala příklad jiný, stane se s dosud ojedinělých případů trend.
To nejlépe ukazuje případ poslance Jaroslava Foldyny, který se veřejně zastal masového vraha, bývalého bosenskosrbského generála Ratka Mladiče. Odmítavá reakce přišla od vedení strany až po mém razantním odsouzení tohoto neskutečně hloupého názoru. Dodneška nevím, jaký vlastně Sobotkovo vynucené a doslova uzývané odmítnutí Foldynových hloupých názorů bylo. Podle všeho to však dopadlo jako obvykle: Sobotka se s Foldynou sešel, pokáral ho a ten si nechal svůj názor, aniž by se za vyřčenou, nebezpečnou pitomost veřejně omluvil. Jak jsem psal, příklady táhnou. Záhy se přihlásil s dalším ojedinělým zahraničněpolitickým názorem náš nejvýše postavený člen ČSSD v evropských strukturách, místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček. Ten se veřejně omluvil sudetským Němcům, což je naprosto v rozporu nejen s programem ČSSD, ale především se zahraničněpolitickými zájmy naší země. Opět se to setkalo se Sobotkovo reakcí-nereakcí a Rouček jen dokola vysvětluje, že to tak nemyslel. Sudetští Němci však Roučka pochopili velmi dobře a jeho stanovisko už je součástí jejich strategie, totiž pomalého posouvání hranic toho, co bylo dříve tabu.
Vedle důvěryhodnosti v programových a zahraničně politických postojích ji ztrácí ČSSD i tam, kde se jedná o její vlastní budoucnost.
ČSSD se dostala na své dno v době, kdy nebyla schopna aktivně a přesvědčivě řešit své vnitřní problémy. V roce 2005 ji nedůslednost při jejich řešení a jejich odsouvání dostalo na samu hranici 10% preferencí. Pomyslný koberec, pod který tehdejší vedení zametalo korupční a jiné kauzy vlastních členů, je už nestačil zakrývat a stal se naopak symbolem ČSSD té doby. ODS pod vedením Mirka Topolánka se stala alternativou, menším zlem – voliči ČSSD přestali v lepším případě straně důvěřovat, v horším případě dokonce začali podporovat jiné politické strany.
ČSSD se v poslední době potýká s nárůstem korupčních případů či případů obecně snižující důvěryhodnost jejích představitelů – např. podivné studium jejích vrcholových představitelů. Model, jaký zvolilo vedení ČSSD pro „řešení“ těchto kauz je stále stejný: mediálně efektivní pohoršení je následováno rozhodnutím politického grémia, které deleguje řešení na místní organizace. Výsledek? Stále tentýž: žádný. Vedení ČSSD má splněno, problém je pod kobercem a tím z pohledu vedení strany i vyřešen.
Jsem však přesvědčen, že naši soupeři - a už o tom mluvil premiér Nečas a zlověstně pohrozil i Kubice – tato naše bolavá místa využijí při nejbližších volbách. Podobně, jako se o to snažili v letech 2005-6, kdy jsme čelili mimořádně silné dehonestační kampani, do níž se aktivně zapojili jak politici ODS, tak aktivistická média a také – současný ministr vnitra Jan Kubice, tehdy šéf policejního útvaru ÚOOZ.
Děsí mne, s jakou bohorovností přešlo jeho jmenování ministrem vnitra současné vedení ČSSD. Cožpak si už nepamatujete, Bohuslave Sobotko, Michale Hašku, ale i Zdeňku Škromachu, co tento člověk prováděl nejen ČSSD, ale že se to týkalo osobně i vás? To jste tak naivní, že si myslíte, že byl ministrem vnitra jmenován pro své manažerské schopnosti? Už jen z piety a úcty vůči těm, které Kubice nespravedlivě obvinil, věznil a veřejně špinil, byste se neměli s tímto člověkem smířit tak, jak nyní činíte! Vaše mlčení, se kterým se setkalo rozhodnutí soudu v kauze Věry Jourové, považuji za výraz pohrdání nejen vůči jí samotné, ale především vůči všem lidem, kteří věří v právní stát a spravedlnost, v hodnoty, na nichž stojí ČSSD.
Obávám se toho, že se ČSSD vrací do dob Vladimíra Špidly, tedy předsedy, který postupně opouštěl zásadní programové postuláty ČSSD a nebyl schopen razantně řešit vnitřní problémy strany, které se mu postupně staly osudnými.
Pokud bude ČSSD jako dosud spoléhat na to, že vítězství utrpí a že nejlepší taktikou je nic nedělat, protože se tak vyvaruje chyb, obávám se, že současné preference časem splasknou jako bublina. S ohledem na dosavadní výkony ČSSD a na narůstající rozpory mezi programem ČSSD a praktickou politiku jejích představitelů, je hlavním důvodem preferencí asi opravdu jen truchlivý výkon a obraz vlády Petra Nečase. Pokud si to nepřipustíte, nepřestanete s programovou kastrací sociální demokracie a nezačnete důvěryhodně řešit problémy ve vlastních řadách, pak se možná v nicnedělání vyvarujete přehmatů, ale ne zásadní chyby, kterou jste už jednou před sedmi lety udělali.
Od té doby to vypadá, že se představitelé odborů z této zkušenosti poučili, převzali iniciativu a pořádají programové i politické tiskové konference, na nichž formulují svá stanoviska. Jejich jednotliví předáci plní noviny svými rozhovory a vystupují se zásadní kritikou reforem Nečasovy vlády v televizi. Oproti tomu sociální demokraté k zásadním společenským otázkám buď mlčí, anebo za ně vystupuje jediný člen vedení, nejčastěji místopředseda Jiří Dienstbier, který ač stínovým ministrem spravedlnosti, se vyjadřuje tu ke stávce zaměstnanců, tu k happeningu či k reformě zdravotnictví. Zcela logicky to pak působí jako tisková konference z povinnosti, pro citace v médiích, která však postrádá hlubší zázemí politické strategie a taktiky celé strany. ČSSD působí jako ohon komety, jejíž jádro tvoří odbory a jejich čím dál tím větší schopnost říkat věci, kterým voliči ČSSD rozumí více, než politice strany, která má obranu jejich zájmů ve svém programu. Anebo už nemá? Anebo jen do jisté míry.
V nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny se stínový ministr financí ČSSD Jan Mládek vyjádřil tak, že ČSSD možná nezruší zdravotnické poplatky, které zavedly a zavádí pravicové vlády. Přitom právě zásadní odpor proti narůstající spoluúčasti pacientů byl jedním ze základních kamenů volebního úspěchu ČSSD v krajských a senátních volbách v roce 2008. V rozhovoru pak Mládek relativizoval i další stávající programové postuláty ČSSD a veřejnosti tak vyslal signál, že budoucí vláda ČSSD bude vlastně takou „soft verzí“ vlády Petra Nečase. Fakt, že tento programový relativismus zůstal bez reakce vedení strany v čele s Bohuslavem Sobotkou, znamená jediné. Totiž že se jedná o novou politiku ČSSD.
S mlčením, které znamená souhlas, se setkal i revoluční – s ohledem na dosavadní politiku ČSSD, která prosazovala snížení počtu zdravotních pojišťoven, optimálně na jednu – a bohužel vážně míněný nápad předsedy Asociace krajů ČR, hejtmana Jihomoravského kraje, poslance a novopečeného doktora práv z jedné vesnické slovenské vysoké školy ve Sládkovičovu Michala Haška na založení nové, krajské zdravotní pojišťovny. Není vyloučeno, že vedle dobře placených míst pro stávající i bývalé politiky a jejich známé, nese tento z pohledu programu ČSSD revoluční nápad i jiná rizika, totiž možné ovládnutí této pojišťovny některou z těch stávajících.
Jak je jednoduché v současné ČSSD kašlat na program a předvolební sliby ukazuje příklad moravskoslezského hejtmana Jaroslava Palase. Člověka, kterého jsem nepřevzal do své vlády pro důvodné podezření z napojení na neprůhledné podnikatelské kruhy. Ten pokračuje ve svém plánu zprivatizovat jedno z krajských zdravotnických zařízení spřízněnému soukromému subjektu, a to přes slovní odpor předsedy strany Bohuslava Sobotky. Ten se dokonce musel ponížit a jako předseda strany vyrazit za hejtmanem vlastní strany, aby výsledkem bylo prohlášení, které v podstatě znamená pokračování v projektu privatizace. Když před volbami přišli s podobným nápadem představitelé Karlovarského kraje, kteří chtěli zprivatizovat nemocnici v Sokolově, dal jsem okamžitě najevo, co by tento krok znamenal pro budoucnost jak ČSSD, tak pro jejich vlastní. Můj apel tehdy karlovarští pochopili, ale jsem přesvědčen, že pokud bude pokračovat Palasova snaha, přidají se s podobnými nápady, které jsou v příkrém rozporu s programem ČSSD, i další hejtmani. Například i J. Vaňhová z Ústeckého kraje.
Příklady prostě táhnou a není-li autorita, která by dávala příklad jiný, stane se s dosud ojedinělých případů trend.
To nejlépe ukazuje případ poslance Jaroslava Foldyny, který se veřejně zastal masového vraha, bývalého bosenskosrbského generála Ratka Mladiče. Odmítavá reakce přišla od vedení strany až po mém razantním odsouzení tohoto neskutečně hloupého názoru. Dodneška nevím, jaký vlastně Sobotkovo vynucené a doslova uzývané odmítnutí Foldynových hloupých názorů bylo. Podle všeho to však dopadlo jako obvykle: Sobotka se s Foldynou sešel, pokáral ho a ten si nechal svůj názor, aniž by se za vyřčenou, nebezpečnou pitomost veřejně omluvil. Jak jsem psal, příklady táhnou. Záhy se přihlásil s dalším ojedinělým zahraničněpolitickým názorem náš nejvýše postavený člen ČSSD v evropských strukturách, místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček. Ten se veřejně omluvil sudetským Němcům, což je naprosto v rozporu nejen s programem ČSSD, ale především se zahraničněpolitickými zájmy naší země. Opět se to setkalo se Sobotkovo reakcí-nereakcí a Rouček jen dokola vysvětluje, že to tak nemyslel. Sudetští Němci však Roučka pochopili velmi dobře a jeho stanovisko už je součástí jejich strategie, totiž pomalého posouvání hranic toho, co bylo dříve tabu.
Vedle důvěryhodnosti v programových a zahraničně politických postojích ji ztrácí ČSSD i tam, kde se jedná o její vlastní budoucnost.
ČSSD se dostala na své dno v době, kdy nebyla schopna aktivně a přesvědčivě řešit své vnitřní problémy. V roce 2005 ji nedůslednost při jejich řešení a jejich odsouvání dostalo na samu hranici 10% preferencí. Pomyslný koberec, pod který tehdejší vedení zametalo korupční a jiné kauzy vlastních členů, je už nestačil zakrývat a stal se naopak symbolem ČSSD té doby. ODS pod vedením Mirka Topolánka se stala alternativou, menším zlem – voliči ČSSD přestali v lepším případě straně důvěřovat, v horším případě dokonce začali podporovat jiné politické strany.
ČSSD se v poslední době potýká s nárůstem korupčních případů či případů obecně snižující důvěryhodnost jejích představitelů – např. podivné studium jejích vrcholových představitelů. Model, jaký zvolilo vedení ČSSD pro „řešení“ těchto kauz je stále stejný: mediálně efektivní pohoršení je následováno rozhodnutím politického grémia, které deleguje řešení na místní organizace. Výsledek? Stále tentýž: žádný. Vedení ČSSD má splněno, problém je pod kobercem a tím z pohledu vedení strany i vyřešen.
Jsem však přesvědčen, že naši soupeři - a už o tom mluvil premiér Nečas a zlověstně pohrozil i Kubice – tato naše bolavá místa využijí při nejbližších volbách. Podobně, jako se o to snažili v letech 2005-6, kdy jsme čelili mimořádně silné dehonestační kampani, do níž se aktivně zapojili jak politici ODS, tak aktivistická média a také – současný ministr vnitra Jan Kubice, tehdy šéf policejního útvaru ÚOOZ.
Děsí mne, s jakou bohorovností přešlo jeho jmenování ministrem vnitra současné vedení ČSSD. Cožpak si už nepamatujete, Bohuslave Sobotko, Michale Hašku, ale i Zdeňku Škromachu, co tento člověk prováděl nejen ČSSD, ale že se to týkalo osobně i vás? To jste tak naivní, že si myslíte, že byl ministrem vnitra jmenován pro své manažerské schopnosti? Už jen z piety a úcty vůči těm, které Kubice nespravedlivě obvinil, věznil a veřejně špinil, byste se neměli s tímto člověkem smířit tak, jak nyní činíte! Vaše mlčení, se kterým se setkalo rozhodnutí soudu v kauze Věry Jourové, považuji za výraz pohrdání nejen vůči jí samotné, ale především vůči všem lidem, kteří věří v právní stát a spravedlnost, v hodnoty, na nichž stojí ČSSD.
Obávám se toho, že se ČSSD vrací do dob Vladimíra Špidly, tedy předsedy, který postupně opouštěl zásadní programové postuláty ČSSD a nebyl schopen razantně řešit vnitřní problémy strany, které se mu postupně staly osudnými.
Pokud bude ČSSD jako dosud spoléhat na to, že vítězství utrpí a že nejlepší taktikou je nic nedělat, protože se tak vyvaruje chyb, obávám se, že současné preference časem splasknou jako bublina. S ohledem na dosavadní výkony ČSSD a na narůstající rozpory mezi programem ČSSD a praktickou politiku jejích představitelů, je hlavním důvodem preferencí asi opravdu jen truchlivý výkon a obraz vlády Petra Nečase. Pokud si to nepřipustíte, nepřestanete s programovou kastrací sociální demokracie a nezačnete důvěryhodně řešit problémy ve vlastních řadách, pak se možná v nicnedělání vyvarujete přehmatů, ale ne zásadní chyby, kterou jste už jednou před sedmi lety udělali.