Nebyl jsem asi sám, kdo přihlížel s otevřenými ústy v týdnech před uzavřením dohody o navýšení dluhového stropu konfrontaci mezi vládou USA vedenou demokratickým prezidentem a Kongresem USA, jehož Sněmovna reprezentantů je pod kontrolou republikánů. Nebyl to jistě americký prezident B. Obama, kdo měl zájem na extendování této konfrontace, ale chtě nechtě byl jednou stranou sporu.

Republikáni mohli zvolit ke konfrontaci s prezidentem desítky dalších politických témat, v nichž by se mohli vůči němu vymezit. A při obratně zvoleném postupu získat potřebné politické body. Volby prezidenta a Kongresu se blíží...... Ale vést před očima užaslého světa spor, který má potenciál rozkolísat světové finanční trhy a světové hospodářství, nebylo odpovědné. Ukázalo se během několika málo následujících dní, že oživení hospodářství zemí Západu, tedy Spojených států a Evropské unie, je opravdu křehké. Zdá se, že Čína, Rusko, Indie a Brazílie, nové regionální velmoci, si se svým hospodářstvím vědí lépe rady. A dosahují slušný hospodářský růst.

Ale zpátky ke Spojeným státům. Vláda G. Bushe se zhruba před deseti lety vydala cestou avanturismu nejen pokud jde o zahraniční politiku, ale zejména pokud jde o fiskální politiku země.

Bushova vláda tehdy opustila politiku přebytkových státních rozpočtů, ke kterým zemi dovedl demokratický prezident Clinton. A začala významnou část vládních výdajů USA financovat prodejem státních cenných papírů za peníze např. Čínské lidové republiky či od arabských šejchů.

Nyní republikáni dělají, jakoby s touto politikou fiskální neodpovědnosti neměli nikdy nic společného a byla vynálezem B. Obamy a jeho administrativy. Hospodářská krize předchozí problematickou hospodářskou politiku, resp. její důsledky jen zesílila.

Jednání amerických politických elit, které předcházelo uzavření dohody o navýšení dluhového stropu je jen těžko možné posuzovat jako odpovědné. Američané museli dokonce vyslechnout ponižující vyjádření ze strany svého největšího věřitele – Čínské lidové republiky. Její představitel vážně hovořil o potřebě ustavení výboru na dohled nad americkou měnou. Tedy o zřízení svého druhu kurately nad financemi USA.

A jak se chovají evropské politické elity? Elity tří největších zemí – Německa, Francie a V. Británie – nejsou zrovna v nejlepší kondici. Zdá se, že kancléřka A. Merkelová ztratila odvahu k řešením, která jsou přijímána německou veřejností kontroverzně. Její koaliční partner – FDP – je v existenční krizi. Obě vládní klerikální strany ztrácejí. Koaliční, pravostředová vláda nejvýznamnější země EU není schopna vysílat jasná politická poselství celé Evropě. Tak, jak tomu bylo v časech kancléřů Kohla a Schrödera a do jisté míry i v době velké koalice.

V podobné situaci jako Merkelová je i prezident Sarkozy. Prezidentské volby se blíží a zdá se, že i přes vyřazení nejvážnějšího soupeře Strausse-Kahna ze hry, Sarkozy tahá v souboji s francouzskou levicí za kratší konec provazu. Myslím, že ani Sarkozy není vahou své osobnosti pozitivní změnou, ve srovnání s jeho předchůdcem J. Chirakem.

Až v tomto týdnu, tedy s velkým časovým zpožděním možná jednoho roku, zazněla na setkání Sarkozy – Merkelová z Paříže slova naznačující, jak dostat eurozónu z problémů. Tou cestou je větší koordinace hospodářské politiky v rámci EU, jinak řečeno hlubší integrace zemí EU.

A dostáváme se k české politické elitě. Už vidím ODS, komunisty i další politiky, jak se předhánějí ve zpochybňování takového postupu. Ostatně ani od lídrů ČSSD jsem neslyšel v této vážné situaci pozitivní poselství vůči EU. Proč se pouštět do politické bitvy, kde to může bolet, že? Raději rezervovaně mlčet. Komická je v této souvislosti myšlenková impotence dvou dalších vládních stran. VV mají jiné starosti nežli evropské obzory a K. Schwarzenberga už zřejmě přepadá spánek i při otázce evropské integrace.

Zdá se, že politické elity zemí Západu, vč. České republiky jsou v současné situaci jakoby paralizovány a nevědí jak dál. A slabé vedení, nevýkonné elity jen mohou změnit latentní ekonomickou krizi v krizi skutečnou.