Nenávist zatemňuje mozek!
Musím říci, že mě ještě stále znovu překvapuje nenávist některých politiků ODS, jejich duchovních souputníků, včetně určitých novinářů. Projevují takový fanatismus, že si nemohu nevzpomenout na autodafé, v překladu z latiny akt milosti, který před několika stoletími pořádali jiní fanatici. Účel je stále stejný. Novinovými články plošně rozesetými po médiích a čtěnými statisíci lidí je přece možné vyvolat podobný efekt. Likvidovat takového „zplozence pekla“.
Nenávist některých novinářů v týdnech následujících po zveřejnění průzkumů veřejného mínění (konec června), podle kterých ČSSD minimálně vyrovnala po téměř pěti letech náskok ODS vůči mé osobě, přešla do delíria.
Ostatně, takový je i článek zástupce šéfredaktora LN Plesla pod názvem „Mecheche na cizí účet“ (LN 23. 8.)
Mí přátelé (ne vždy politici) z vídeňské soc. dem. mi chtěli skutečně věnovat jako dárek úhradu oslavy mých narozenin. Tak, jako např. Slávek Jandák mně věnoval hezký umělecký předmět a každý z desítek jiných hostů oslavy mých 55. narozenin něco jiného. Někteří hlupáci začali kolem daru z Vídně rozvíjet úvahy podobné těm Pleslovým. Hrozí prý korupce kandidáta na premiéra od politiků cizí mocnosti (je zbytečné jim připomínat, že spřátelené) a z toho může perspektivně vyplynout vlastizrada. Proto jsem účet za oslavu zaplatil ze svého. Svých přátel z Rakouska jsem se otázal, zda mohou tyto, původně pro mne určené peníze, nasměrovat prostřednictvím občanského sdružení mé současné ženy Zuzany českým dětem z dětských domovů.
Věřím, že pan Plesl se bude v příštích dnech se stejnou intenzitou věnovat např. vyrovnání účtu po nedávné oslavě pana Topolánka v příbytku mozkového trustu ODS v baru Bugsy´s.
Na jiném místě p. Plesl píše, že myslím, mluvím a vypadám jako „komouš“. Když si přečtu články a závěry podobné tomu Pleslovu, vždycky se ptám, kde se v lidech stále bere fanatický duch Savonarolů a Fouquier-Tinvillů (pro p. Plesla - jeden byl náboženský fanatik a druhý státní žalobce jakobínského revolučního tribunálu). Ve svých citacích ostatně nepoužívám, na rozdíl od komunistických bossů od Stalina po Jakeše citací Leninových, ale citátů z poněkud jiného světa. Myslím, že na štvanici na mou osobu, o kterou se snaží někteří novináři v posledních týdnech, se hodí slova knížete Talleyranda (správně, p. Plesle, uhodl jste, ani to nebyl komunista): „Co je nepřiměřené, to je nevěrohodné“.
A nyní k mé partnerce Petře Kováčové. Ještě jsem nezažil, že by bulvární tisk někoho zahrnul takovým zájmem, jako je tomu v případě mé přítelkyně, která není a nebude političkou. Na jednu stranu chápu, že jakýkoliv přátelský vztah s Jiřím Paroubkem je nepochopitelný. Jak se, proboha, někdo může s takovým individuem vůbec přátelit?
I kdyby byla pravda, pane Plesle, že má P. Kováčová (buržoazní) „zálibu v luxusu“, jak jste napsal, není Vám do toho zhola nic. Ona si na to totiž vydělala svou vysoce kvalifikovanou prací. A to by novinář z konzervativního deníku měl ctít. Anebo se cítíte být spíše pisatelem jakobínských novin typu „L´ami du peuple“ (Přítel lidu) J. P. Marata (pro p. Plesla: jednalo se o velmi radikálního francouzského revolucionáře).
A konečně: modernizace ČSSD. Buďte ujištění, p. Plesle, že jsem si vědom, kde jsou slabé stránky strany, kterou vedu. Kritický, sebekritický, nebo chcete-li analytický duch mě totiž neopustil. Během doby kratší nežli dva roky provede soc. dem. potřebné změny ve své praktické politice, stylu práce i v programu tak, aby se v příštích volbách do Sněmovny stala nejsilnější stranou v zemi. Ostatně, kdyby tomu p. Plesl sám nevěřil, že jsme toho schopni, nepotřeboval by mě urážet a vyřídil by mě ironií.
Nenávist některých novinářů v týdnech následujících po zveřejnění průzkumů veřejného mínění (konec června), podle kterých ČSSD minimálně vyrovnala po téměř pěti letech náskok ODS vůči mé osobě, přešla do delíria.
Ostatně, takový je i článek zástupce šéfredaktora LN Plesla pod názvem „Mecheche na cizí účet“ (LN 23. 8.)
Mí přátelé (ne vždy politici) z vídeňské soc. dem. mi chtěli skutečně věnovat jako dárek úhradu oslavy mých narozenin. Tak, jako např. Slávek Jandák mně věnoval hezký umělecký předmět a každý z desítek jiných hostů oslavy mých 55. narozenin něco jiného. Někteří hlupáci začali kolem daru z Vídně rozvíjet úvahy podobné těm Pleslovým. Hrozí prý korupce kandidáta na premiéra od politiků cizí mocnosti (je zbytečné jim připomínat, že spřátelené) a z toho může perspektivně vyplynout vlastizrada. Proto jsem účet za oslavu zaplatil ze svého. Svých přátel z Rakouska jsem se otázal, zda mohou tyto, původně pro mne určené peníze, nasměrovat prostřednictvím občanského sdružení mé současné ženy Zuzany českým dětem z dětských domovů.
Věřím, že pan Plesl se bude v příštích dnech se stejnou intenzitou věnovat např. vyrovnání účtu po nedávné oslavě pana Topolánka v příbytku mozkového trustu ODS v baru Bugsy´s.
Na jiném místě p. Plesl píše, že myslím, mluvím a vypadám jako „komouš“. Když si přečtu články a závěry podobné tomu Pleslovu, vždycky se ptám, kde se v lidech stále bere fanatický duch Savonarolů a Fouquier-Tinvillů (pro p. Plesla - jeden byl náboženský fanatik a druhý státní žalobce jakobínského revolučního tribunálu). Ve svých citacích ostatně nepoužívám, na rozdíl od komunistických bossů od Stalina po Jakeše citací Leninových, ale citátů z poněkud jiného světa. Myslím, že na štvanici na mou osobu, o kterou se snaží někteří novináři v posledních týdnech, se hodí slova knížete Talleyranda (správně, p. Plesle, uhodl jste, ani to nebyl komunista): „Co je nepřiměřené, to je nevěrohodné“.
A nyní k mé partnerce Petře Kováčové. Ještě jsem nezažil, že by bulvární tisk někoho zahrnul takovým zájmem, jako je tomu v případě mé přítelkyně, která není a nebude političkou. Na jednu stranu chápu, že jakýkoliv přátelský vztah s Jiřím Paroubkem je nepochopitelný. Jak se, proboha, někdo může s takovým individuem vůbec přátelit?
I kdyby byla pravda, pane Plesle, že má P. Kováčová (buržoazní) „zálibu v luxusu“, jak jste napsal, není Vám do toho zhola nic. Ona si na to totiž vydělala svou vysoce kvalifikovanou prací. A to by novinář z konzervativního deníku měl ctít. Anebo se cítíte být spíše pisatelem jakobínských novin typu „L´ami du peuple“ (Přítel lidu) J. P. Marata (pro p. Plesla: jednalo se o velmi radikálního francouzského revolucionáře).
A konečně: modernizace ČSSD. Buďte ujištění, p. Plesle, že jsem si vědom, kde jsou slabé stránky strany, kterou vedu. Kritický, sebekritický, nebo chcete-li analytický duch mě totiž neopustil. Během doby kratší nežli dva roky provede soc. dem. potřebné změny ve své praktické politice, stylu práce i v programu tak, aby se v příštích volbách do Sněmovny stala nejsilnější stranou v zemi. Ostatně, kdyby tomu p. Plesl sám nevěřil, že jsme toho schopni, nepotřeboval by mě urážet a vyřídil by mě ironií.