Žijeme to v pěkné době… Komu věřit a komu ne, to je to, oč tu běží. Na jedné straně máme spořivé a odpovědné politiky ovládané kmotry, na které se tu a tam provalí parazitování na Dopravním podniku, Ministerstvu obrany, pražských občanech, VZP. To vše vždy v řádu stamilionů či miliard korun, na druhé straně máme prý nadměrnou spotřebou trpící občany, kteří žijí na úkor budoucnosti. Takto to hlásá vláda. Máme ji věřit?

Na jedné straně před volbami řinčení zbraní a hrozby monstrózních dluhů a neodpovědnou, k lidem rozhazovačnou politikou, na druhé straně povolební holedbání se skvělými makroekonomickými fiskálními ukazateli, jako je např. jedno z nejnižších zadlužení v Evropě a současné sekání deficitů v takové míře, jakou tato země nepamatuje. Tak čemu máme věřit? Vládě?

Na jedné straně vláda ohánějící se NERVem jako argumentem proti předvolební hospodářské strategii sociálních demokratů, na druhé straně NERV jako rádce protikrizových opatření uznávajících opatření navrhovaná národními socialisty i sociálními demokraty jako správná a jediná možná. Čert se v té vládě vyznej…

Alespoň nějaká jistota však existuje. Máme vládu nikoli dělnou, ale alibistickou. Máme ministra financí nikoli spořícího a přemýšlivého, ale škrtajícího a mocichtivého. A máme premiéra nerozhodného a teď i slabošského. Slabošského ve smyslu jeho vyjádření se k půjčce MMF jako závěru summitu zemí zasažených krizí eurozóny. Vláda by měla podle jeho názoru uvolnit z devizových rezerv ČNB pouze, pokud by půjčku daly už všechny ostatní země a my bychom v tom zůstali sami. Takže jsme hrdinové okamžiku. Nic vám nepůjčíme!

Ale pokud bychom měli my být těmi, kdo své rozhodnutí odnesou, pak se v poslední chvíli přikloníme na vítěznou stranu. Upřímně mě při prohlášení pana premiéra fackuje hanba. Nic proti názoru, že půjčit ostatním, když mají problém, se nehodí. Koneckonců sobectví a vychytralost jsou lidskými vlastnostmi… Nemám je rád, ale chápu, že pro někoho jsou přirozené a nic s tím nenadělá. Ale říci, že můj odpor k půjčce MMF má bariéru a tou je osobní statečnost nést důsledky svého rozhodnutí, to je, nebojím se říci, ubohé.

Eurozóna má problém. Řeší ho tak, že pravděpodobně dojde ke spojení zodpovědných a solidárních a k omezení prebend pro nezodpovědné a nesolidární. Naše vláda chce podle slov pana premiéra patřit k těm druhým. Když nad naším postojem k Lisabonské smlouvě všichni napříč Evropou pouze a často zděšeně kroutili hlavou, tak nyní chápou, že jsme sice „europrudilové“, ale bez hrdosti. A to je zlé. Logicky vzato, Evropa dlouho směřovala k několikarychlostní. Fiskální unie není volba, je nutnost. To je prostě fakt.

Variantou k ní je hluboká krize. V projektu eura jsme jako Evropa moc daleko na to, aby byl dnes opuštěn. Jsou věci, které můžeme změnit, a věci které nezměníme. Naši geografickou polohu nezměníme. Jsme součástí Evropy a národní zájmy se chrání jinak nežli bojem za fiskální a měnovou samostatnost. Národní hrdost není o pravomoci ministra či úředníka, ale o svobodě občana.
Připojení se k „tvrdému“ jádru Evropy není projevem ztráty národní suverenity. A už vůbec jeho projevem není půjčka vůči MMF.

Nechávám stranou překrucování a zveličování naší účasti. Jedná se o půjčku, nikoli o dotaci. Jedná se o půjčku z devizových rezerv, nikoli o nutné škrty občanům. Jedná se o půjčku organizaci s nejvyšším kreditem na světě. Neexistuje bezpečnější investice. Ministr financí svých fabulací v této věci možná využije k dalším škrtům, je to jeho styl. Předseda vlády situace využije k rádoby populistickému prohlášení. Ale nesklidí potlesk, sklidí ostudu. Tato vláda, tento předseda vlády nám již nejen lže a věci překrucuje, tato vláda a tento předseda vlády nám nyní dělají skutečnou ostudu…