Před 128 lety, 28. 5. 1884, se narodil druhý československý prezident dr. Edvard Beneš. Jeden z nejvýznamnějších československých politiků dvacátého století se velkou měrou zasloužil o vznik samostatného československého státu v roce 1918 a následně o jeho obnovu v roce 1945. Dvakrát byl zvolen prezidentem Československa. Poprvé v roce 1935 a podruhé po skončení druhé světové války v roce 1945. Nepřehlédnutelnou úlohu hrál i jako čs. ministr zahraničí ve světové politice. Aktivně se angažoval ve Společnosti národů, jejímž byl místopředsedou a neúnavně se zasazoval o uplatňování politiky kolektivní bezpečnosti.

Počátkem října 1938 byl dr. Edvard Beneš pod německým tlakem nucen odstoupit z funkce prezidenta republiky a odjel do V. Británie a následně do USA. V roce 1945 se do vlasti vracel s velkou autoritou, kterou uznávali i komunisté. V kritických únorových dnech roku 1948 byla československá demokracie poražena a Beneš v červnu 1948 abdikoval. Dne 3. 9. 1948 druhý československý prezident v Sezimově Ústí umírá na mrtvici. Následné poslední rozloučení národa s ním byla nadlouho posledním vyjádřením nesouhlasu s nastupujícím totalitním režimem. Tolik velmi, velmi stručně základní data z Benešova životopisu.

Jako politik byl spojen s Československou stranou národně socialistickou, do níž vstoupil v roce 1924. V prvorepublikových politických poměrech totiž platilo pravidlo, že každý ministr má být organizovaný v politické straně. Beneš za ČSNS kandidoval již ve volbách v roce 1920, tenkrát ještě jako nezávislý. Členem této strany se stal o čtyři roky později. V letech 1921 - 1922 byl Beneš předsedou „překlenovací“ poloúřednické vlády.

V roce 1926 dochází na brněnském sjezdu ČSNS k boji dvou křídel: stoupenců Stříbrného, Trnobranského a dalších, a příznivců Klofáčovy linie, kam patřil i Beneš. Do tohoto zápolení vstoupil tehdy také prezident Masaryk, který podpořil právě Klofáče s Benešem a stoupenci Stříbrného frakce byli vyloučeni ze strany. Na druhé straně se po této události zvýšila i Benešova autorita. Situace v ČSNS se tak uklidnila a její představitelé mohli vynaložit své úsilí pro rozvoj čs. státu, jako věrná součást naprosté většiny vládních koalic první Čs. republiky.

Jako ministr zahraničí Beneš de facto rozhodoval do konce září roku 1935 o zahraničně-politické linii Československa - nejprve jako ministr zahraničí a později jako prezident republiky. Zároveň v průběhu druhé poloviny dvacátých let stoupal ve stranické hierarchii, když se stal místopředsedou ČSNS. Pro tuto stranu byl Beneš velkým přínosem i v programových otázkách, na jejichž koncepci se aktivně podílel. V roce 1931 se jeho rukopis nesmazatelně otiskl v jednom z nejpropracovanějších programů prvorepublikového Československa. Takzvaný „Benešův“ program představoval vrchol teoretické činnosti strany, neboť program byl až do konce dvacátých let slabinou ČSNS. O čtyři roky později stanul Beneš na vrcholu své politické dráhy - stává se druhým československým prezidentem. To se ale již nad československou demokracií začínaly zvolna stahovat mračna.

Prezident Beneš stál u dvou dějinných tragédií našeho státu. Mnichovský diktát pro něho znamenal obrovské zklamání, spojenec Československa, Francie, na mezinárodním poli selhal a spolupodepsal se - spolu s další demokracií, Velkou Británií - pod hanebný Mnichovský diktát. Československo nebylo do Mnichova přizváno jako aktivní účastník, ale v roli podřízeného pozorovatele, když jeho delegace dlela pouze v hotelu, nemohl tedy Beneš průběh konference ovlivnit. Krátce nato z Československa na téměř sedm let odjíždí, aby v exilu rozvinul boj za obnovu suverénního státu.

Podruhé se ocitl jako prezident republiky uprostřed politického zápasu o demokracii v Československu v únoru 1948. Rovněž tam byl jeho manévrovací prostor velmi zúžen. Především selhaly demokratické síly včetně ČSNS, které velmi pozdě pochopily, že hra na demokracii v únoru 1948 skončila a že se v omezených politických podmínkách nedá s komunisty vyhrát. Na Beneše vyvinuli komunisté nevybíravý nátlak a ten se zachoval jako ústavní prezident, když jmenoval 25. 2. 1948 novou vládu, kde již byli ve své většině zastoupeni komunisté nebo jejich političtí souputníci.

Nutno dodat, že Beneš nemohl ani za Mnichovskou smlouvu a zradu západních demokracií, ani za výsledek únorové vládní krize. Důvodem byly především předchozí děje, do nichž ze své pozice neměl možnost zasáhnout. Do těchto událostí byl více nebo méně „vmanévrován“, přičemž jeho možnosti ovlivnit jejich průběh byly značně omezený. V současné době ale existuje ještě mnoho především historizujících publicistů, kteří se domnívají, že právě E. Beneš byl hlavním strůjcem těchto našich dějinných katastrof. V tom se ale mýlí, protože nevidí Mnichov 1938 ani Únor 1948 optikou své doby. Tendence personifikovat vinu je pak bohužel „tradiční“ nejen u našich historizujících publicistů.

Tak, či onak zůstává neměnným faktem, že bez Beneše by náš samostatný stát nevznikl a nejspíše by ani nemohl být v roce 1945 obnoven. Benešova role v politice státu byla po roce 1918 i 1945 mimořádná. Po prezidentově triumfálním návratu do vlasti 16. 5. 1945 navíc ještě více stoupla. Pro národní socialisty pak Beneš, jeho politické dílo a také knihy, jichž byl autorem, představoval jejich hlavní myšlenkovou a teoretickou oporu. I když se dopustil Beneš také politických chyb, když například ihned po únoru 1948 nesložil na protest proti nastupující totalitě mandát, je právem dnes řazen po bok nejvýznamnějších československých politiků vůbec.