Jsem rád, že Nobelova cena za mír byla udělena právě Alu Goreovi, který ji dostal za angažování se v tak závažném tématu, jako jsou globální změny klimatu. Desítky let jsme měli tendenci odsouvat náklady našeho pojetí života v blahobytu do budoucnosti a až nyní se otevírá otázka, kolik za to vlastně máme zaplatit. A zda vůbec se ten dluh splatit dá.

Už jednou jsem s Václavem Klausem, který stojí na straně skeptiků, jejichž názor je takový, že dochází-li vůbec k nějakému „globálnímu oteplování“, pak je otázkou, zda za ním stojí člověk, polemizoval. Vedle samotné podstaty střetu o to, zda je či není čas na akademickou debatu, jde o střet s Václavem Klausem mnohem hlubší, filosofičtější. Václav Klaus totiž patří do skupiny lidí, kteří zaměňují aktuální životní styl a jeho obhajobu za obhajobu svobody jako hodnoty. Svoboda v pojetí Václava Klause je životní styl založený na spotřebě, jejíž intenzita odpovídá schopnosti jedince a nemá být ničím omezena, pouze a jen jeho dispozicemi. Jakékoliv vnější omezování spotřeby je podle Klause zásahem do samotné podstaty svobody a proto svobodu omezující.
Z mnoha důvodů nelze s tímto pojetím souhlasit. Předně svoboda tak, jak ji pojímají moderní myslitelé (např. Isaiah Berlin) či ekonomové (Robert B. Reich) odmítá koncept odpovídající stavu myšlení 19. století. Svoboda jedince již díky společenskému vývoji a historickým událostem především ve 20. století není konstantní hodnotou, ale měnící se veličinou, která je více či méně závislá na schopnosti vlastního omezení. Hovoříme-li tak o svobodě, musíme především mluvit o vlastní odpovědnosti za své konání a podle schopnosti nést za realizaci své svobody také plnou odpovědnost o rozsahu naší svobody. Není náhodou, že moderní liberalismus je tak v mnohém blízký myšlenkám sociální demokracie a oba ideové proudy se mnohde ve světě ani nerozlišují.
Ve vztahu k problému globálního oteplování by zastávání názoru, který má Václav Klaus, vedlo k postupnému omezování prostoru, kde je možné realizovat náš aktuální životní styl, až by vymizel zcela. Náklady na jeho zachování by byly postupně tak obrovské, že by si je mohly dovolit pouze ty nejvyspělejší státy a nakonec pouze vybraní jedinci. Je to tedy cesta postupného, nutného a na člověku nezávislého omezování svobody, kdežto cesta opačná je cestou zachování co největšího prostoru pro svobodu při rozumném dočasném omezení některých jejích projevů a to samozřejmě při dodržení všech demokratických principů.
Je jasné, kam by cesta první vedla: válečné konflikty, masové migrace, hladomory či ekologické katastrofy globálního dopadu. I možná proto, že hledá cestu, jak těmto konfliktům předejít, dostal Al Gore právě Nobelovu cen za mír. A proto doufám, že z Hradu odejde Goreovi oficiální gratulace. Václav Klaus je přeci prezidentem nás všech, nikoliv pouze vlastních názorů.