Václav Klaus a Mirek Topolánek. Dvě nejzřetelnější postavy vládní ODS. Prý se nemají rádi – památná je SMS, kterou na displeji Klausova mobilu zachytili bulvární novináři a ve které ve chvíli zvolení Mirka Topolánka nástupcem Václava Klause v čele ODS nynější prezident poměrně přesně vystihl charakter současného premiéra.

Sem tam to stále mezi nimi zajiskří, avšak přes všechno toto špičkování mají oba společného více, než jen příslušnost k politické straně, kterou ve svých ústavních funkcích reprezentují a jejíž zájmy také především hájí. Je to strach z přímého střetu se svým hlavním politickým vyzyvatelem. Strach z diskuse, strach z argumentů a potažmo i strach ze sebe samých, ze své slabosti a nedostatečných vědomostí i z malé psychické odolnosti.

Jedním z hlavních argumentů především ministrů za ODS proti rozhodnutí ČSSD vyslovit nedůvěru vládě bylo tvrzení, že se jedná o ztrátu času, je-li předem jasné, že opozice nemá na svržení vlády většinu. Tento postoj je možné zastávat jen tehdy, jsem-li buď stoupencem extrémních pravicových hnutí a parlament podobně jako Lenin považuji za „žvanírnu“, anebo jsem tolerantní k politické korupci a tak je mi jedno, že vládní garnitura válcuje jakoukoliv dohodu na věcném řešení s opozicí koupenou „pohanko-melčákovskou většinou“. Anebo jsem naprosto politický cynik a zastávám oba názory současně.

ČSSD je více jak rok v opozici, kam byla odstavena politickým faulem v podobě tzv. Kubiceho zprávy a následně dalíkovským nákupem poslanců Melčáka a Pohanky. Vláda torpéduje jakékoliv snahy o parlamentní diskusi o tématech celospolečenského významu typu kauzy skandálních okolností vyšetřování kauzy bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka či umístění radarové základny ozbrojených sil USA na našem území.

ODS a další vládní strany KDU-ČSL a Zelení praktikují v zájmu eliminace problémů důsledně politiku válcování, při jejímž uplatňování potírají jakoukoliv možnost alternativních názorů, které ČSSD permanentně jak na půdě sněmovny tak veřejně předkládá. Ačkoliv jsou tyto naše návrhy v drtivé většině věcné a založené na diskusi s občanskou veřejností a profesními svazy či odbornou veřejností, vládní strany v zájmu udržení umělé jednoty svých řad programově jakoukoliv věcnou diskusi zamítají. Nejen z tohoto důvodu byl náš krok směrem k vyslovení nedůvěry vládě Mirka Topolánka legitimní, neboť veřejnosti jasně ukázal, že se vláda jakékoliv věcné diskuse bojí, neboť nemá pro svoji politiku žádné relevantní argumenty. Vláda Mirka Topolánka se totiž chovala jako zlodějíček, který byl přistižen při krádeži, se fanfarónsky snaží zastrašit svědka jeho zločinu křikem.

Není náhodou, že premiér Mirek Topolánek se od voleb vyhýbá jakémukoliv střetu s šéfem opozice. Chápu, že mu to poradili jeho psychologové, avšak je potřeba dohlédnout i důsledků, které takový přístup šéfa exekutivy přináší. Mirek Topolánek tím jasně veřejnosti vzkazuje, že se bojí střetu s opozicí, protože by musel reagovat na její argumenty a musel by místo připravených otázek a odpovědí reagovat „z partesu“. Jeho strach z vlastní slabosti, nedůvěra v politiku své vlastní strany jej dovedla až tak daleko, že nutí své poslance k desítkám přihlášek k nesmyslným interpelacím na svou vlastní osobu. Jediným cílem těchto devótních interpelací je zabránit situaci, kdy by premiér musel odpovídat na dotazy opozice. ODS tak vědomě, a za tichého souhlasu většiny médií, destruuje principy parlamentní demokracie.

Ačkoliv se snaží jak Mirek Topolánek, tak Václav Klaus budit dojem odlišnosti, jsou si oba podobní více, než by si možná navenek přáli. Oba odmítají demokratickou diskusi, střet vizí i osobností. U Václava Klause je to pochopitelné, ryze pragmaticky využívá svojí funkce prezidenta republiky se vším servisem z peněz daňových poplatníků ke kampani, kdy na jedné straně odmítá názor veřejnosti, na straně druhé se jí podbízí tím, že se připodobňuje častěji, než by respekt k historii a tradicím velel, k TGM. Jedním dechem popírá syndrom „tatíčka Masaryka“, na straně druhé, ve chvíli, kdy se mu to hodí, tento obraz pragmaticky buduje. Věty typu „ po Vás tady nebyl nikdo jiný než Masaryk“ ve vztahu k jeho návštěvám českých měst a obcí, kdy se tím ve svém rozhovoru Václav Klaus sám chlubí, jsou možná pravdivé, ale neznamenají věcně nic. Zvláště tehdy, popírá-li jejich autor jedním dechem, že by na vytváření obrazu „tatíčka Masaryka“ pracoval.

Otázka budoucích dní zní, zda chceme dopustit situaci, kdy někdo, kdo si umně hraje na „tatíčka Masaryka“, kdo si otevřeně přisvojuje aureolu „prezidenta všech občanů“ a díky své ústavní funkci si buduje výhradní postavení v médiích, má morální právo odmítnout diskusi s protikandidátem.

281 poslanců a senátorů je soubor lidí, jejichž mandát je mandátem všech občanů. Proto se domnívám, že budoucí prezident by se měl ucházet o podporu všech, včetně podstoupení veřejné diskuse. Pokud má být někdo „prezidentem všech občanů“, jak si rád přisvojuje Václav Klaus, nemůže říci, že mu záleží pouze na 281 volitelích. Tím pádem legitimizuje politické kšefty, které započal Marek Dalík a vůči nimž se Václav Klaus současným vstřícným postojem k principu „prezidenta volí pouze poslanci a senátoři“ hlásí.

Opět zkusím vyzvat ODS k diskusi: premiéra Topolánka se mnou a prezidenta Klause s panem profesorem Švejnarem. Jsem zvědavý, zda oba zvolí stejně trapné výmluvy!