Průzkumy veřejného mínění před volbami do vídeňského zastupitelstva – bez výjimky prakticky všechny – naznačovaly, že by mohla padnout jedna z velkých politických jistot Rakouska a celého západního světa. Rudá Vídeň. A že pole ve Vídni ovládnou nacionalističtí populisté.

Prohra sociálně demokratického starosty M. Häupla by byla zdrcující psychologickou ranou také pro rudo-černou vládní koalici sociálních demokratů a lidovců. Sociální demokraté ve Vídni by byli ve volbách do městského zastupitelstva poraženi poprvé od roku 1919, kdy se ve městě stali vládnoucí stranou. (Vládli s výjimkou klerofašistické a nacistické diktatury v letech 1935–1945 po celou dobu.)

Sleduji vídeňskou politiku velmi pozorně celé čtvrtstoletí. Od svého zvolení do pražského zastupitelstva v roce 1990 jsem pro Prahu hledal analogii především ve vídeňské politické praxi. A využíval jsem výsledky politiky vídeňských sociálních demokratů v programatické rovině při přípravě programů pražské sociální demokracie. Především v letech 1994, 1998 a 2002. V mnohém mě také, pokud jde o vídeňskou politiku a život ve městě, inspiroval zvěčnělý Přemysl Janýr, který ve Vídni působil dvě desetiletí po svém odchodu do emigrace v roce 1968. P. Janýr byl blízkým spolupracovníkem kancléře B. Kreiskiho a působil po celou dobu svého exiluve vídeňské organizaci SPÖ a měl významné kontakty na špičky této strany.

Vídeňští starostové, které jsem osobně poznal, H. Zilk a M. Häupl byli pro mě vynikajícími politickými osobnostmi, měnícími „své“ město v moderní a pro život příjemnou světovou metropoli. Organizace městské hromadné dopravy, ochrana životního prostředí, sociální bydlení, kulturní život, trávení volného času, a zejména pak sportovní vyžití; systém zdravotní péče, sociální služby, práce s menšinami, koncepce podpory cestovního ruchu atd., to vše může být pro jiné vzorem. Vůbec mě proto nepřekvapilo, že právě Vídeň se v nedávném mezinárodním srovnání objevila na prvním místě mezi městy nejpříjemnějšími pro život.

To jsem bral jako ohromné uznání především Häuplovy více než dvacet let trvající vynikající práce v čele vídeňské radnice. A také koncepční, a přitom neokázalé práce vídeňských sociálních demokratů.
Ti jsou ve Vídni stále masovou stranou. Nemají již sice 160 000 členů jako na počátku devadesátých let, kdy jsem na Vídeňskou radnici začal jezdit, ale možná tak třetinu z tohoto počtu. Je to ale stále dost proto, aby mohl probíhat kvalitní výběr kádrů do veřejných institucí. Na rozdíl od českých politických poměrů, a je to znát.

Obavy o budoucí politický vývoj ve Vídni po volbách dostaly zřetelnější kontury po zářijových zemských volbách v Horních Rakousích. Vládnoucí lidovci (ÖVP) v nich sice zvítězili, ale zaznamenali zahanbující ztráty. Obdrželi 36,4 % hlasů. Oproti předchozím zemským volbám ztratili 10,4 % hlasů (!).

Jejich partneři z vládní koalice na spolkové úrovni, sociální demokraté (SPÖ), získali Horních Rakousích 18,4 % a oproti předchozím volbám ztratili 6,6 % hlasů, tedy více než čtvrtinu (!)
Naopak Stracheho Svobodní nově získali 15,1 % hlasů a celkově pak 30,4 % hlasů, což sociální demokracii odsunulo až na třetí pozici mezi hornorakouskými stranami zastoupenými v tamním zemském sněmu. Byla to velká porážka především hornorakouského hejtmana Pühringera a politiky spolkové vlády sociálních demokratů a lidovců.

Výsledky vídeňských zemských voleb

Výsledky voleb ve Vídni byly naštěstí pro rakouskou vládní koalici jiné. Sociální demokraté získali 39,5 % hlasů a 44 mandátů ve stočlenném zastupitelstvu. SPÖ ve srovnání se zemskými volbami v roce 2010 ztratila 4,8 % hlasů a pět mandátů. Jejich koaliční partneři na radnici, Zelení, obdrželi 11,6 % hlasů a ztratili tak 1 % hlasů a jeden mandát.
Obnovená koalice sociálních demokratů a Zelených tak bude mít v zastupitelstvu většinu 54 mandátů.
FPÖ ovšem ve Vídni získala 31 % hlasů, to znamená nárůst o 5,3 % hlasů, respektive 7 mandátů navíc.
Pro úplnost ještě uveďme, že čtvrtou stranou ve vídeňském zastupitelstvu se stala nová, liberální strana Neos.

Přesuny ve voličském elektorátu stran

Ve srovnání s předchozími volbami v roce 2010 od Zelených přešlo 16 tisíc voličů k SPÖ a 11 tisíc k Neos. Naopak získali 25 tisíc nových voličů a bývalých nevoličů.
FPÖ (Svobodní) si udrželi 87 % voličů z roku 2010 a získali 29 tisíc z řad nových voličů mezi bývalými nevoliči, 33 tisíc hlasů bývalých voličů SPÖ. A 17 tisíc voličů k nim přešlo od lidovců (ÖVP).
Sociální demokracie (SPÖ) ve svých voličských řadách „přivítala“ 12 tisíc bývalých voličů FPÖ a udržela si 77 % svých voličů z roku 2010. Posílilo ji také 27 tisíc voličů z řad nových voličů a bývalých nevoličů a přeběhlo k nim i 16 tisíc bývalých voličů Zelených.

ÖVP mobilizovala jen 52 % svých voličů z roku 2010, každý pátý z jejích bývalých voličů dezertoval k Neos a téměř stejně tolik (17 000) přeběhlo k FPÖ. Vídeňští lidovci byli tedy největšími poraženými těchto voleb. Dosáhli svého nejhoršího výsledku v historii: získali pouze 9,2 % hlasů, tedy 7 mandátů, a ztratili 4,8 % hlasů, tedy 6 (!) mandátů. Strana, která ještě před třiceti lety získávala s přehledem třetinu hlasů vídeňských voličů, zaznamenává dnes své velké ponížení. Nebýt solidního volebního výsledku ve třech městských částech Vídně, přestala by hrát ve vídeňské politice významnější roli.
Ještě v roce 1991 ve Vídni ÖVP získala cca 20 % hlasů, podobně jako Svobodní. Od té doby ovšem Svobodní stále rostou, často na úkor ÖVP, a lidovci ve Vídni naopak klesají. Je to smutné představení.

Témata volební kampaně

Ve Vídni, viděno pražskýma očima, je překvapivě vysoká nezaměstnanost (13,1 %, respektive cca 150 000 nezaměstnaných). Vídeň je v nezaměstnanosti vysoko nad rakouským průměrem. Více než 37 % rakouských nezaměstnaných je z Vídně. Tato otázka ve volbách jistě určitou roli sehrála. Nebezpečí nezaměstnanosti nutně znepokojuje námezdně pracující a zvyšuje negativní postoje k zahraničním přistěhovalců, a tedy i k imigrantům.

Velkou, zřejmě rozhodující, roli ve volbách hrála ovšem otázka imigrantů. Šéf Svobodných Heinz-Christian Strache využíval ostré nacionálně-německé rétoriky vůči uprchlíkům i přistěhovalcům. Pro 69 % voličů FPÖ je azylové téma důležité.

Michal Häupl se ovšem zejména v té závěrečné mobilizační části volební kampaně poučil z Pühringerova neúspěchu v Horních Rakousích. Lidovecký hejtman Pühringer v otázce azylové politiky lavíroval mezi liberálním a tvrdým přístupem. Häupl nikoli. Zůstal věrný své „staré“ koncepci socialistické, liberálně orientované a světu otevřené politiky, která z Vídně vytvořila moderní, příjemné a kosmopolitní město. Jeho nerozostřený pohled na věc, jak se ukázalo, sdílí většina Vídeňanů (a to i voličů Zelených, ÖVP a Neos). Prostě, pád Vídně a Häupla se nekonal.
Je ovšem třeba vidět, že od doby nacismu ještě nikdy tolik občanů Vídně nesdílelo nacionálně-německý pohled na svět a rakouskou společnost jako nyní.
Vídeňské volby jsou jistou overturou k prezidentské volbě v příštím roce, ve které již současný prezident H. Fischer nemůže kandidovat.
A v roce 2018 se v Rakousku konají volby parlamentní, tedy volby do Národní rady.

Výsledky rakouských zemských voleb z Horních Rakous i z Vídně (především lidovecký výsledek) vybízí ke změnám vládního postupu a k provedení reforem modernizujících zemi, která však patří ke státům s nejvyšší životní úrovní na světě. Tři roky je ještě velmi slušný časový prostor k provedení změn. Ukazuje se, že zásadová a odvážná politika, jak ji předvádí M. Häupl, přináší své plody.
Pokud se ani po případném úspěšném provedení reforem nepodaří SPÖ dostat z poklesu či stagnace svých volebních výsledků, může dojít na Häupla i jako na hlavního kandidáta na celorakouské úrovni. Proti tomu může mluvit jediný faktor – věk. Nyní je Häuplovi 64 let, za tři roky bude o tři roky starší. Bude-li zdráv, může pro Rakousko ještě vykonat velké věci.


Jiří Paroubek