Sociální demokracie, se, jako už mnohokrát v minulosti, stala bitevním polem M. Zemana, v boji proti kolikátému již(?!) (po Horákovi, Špidlovi, Grossovi, mé osobě a nyní Sobotkovi) předsedovi ČSSD.


To, že tyto útoky na ČSSD vždy poněkud dezorientovaly levostředové a levicové voliče, je zřejmé. Pokud dnes M. Zeman hovoří o tom, že ČSSD vytáhl ze sedmi na třicet dva procent, a že jiní to teď kazí, je to pravda, ale také to pravda není.

Tak především, Horákova sociální demokracie již také před příchodem M. Zemana dosáhla devíti procent volebních preferencí. Tím nechci říci, že kdyby do čela ČSSD přišel kdokoliv, tak by ji vytáhl do pozice 32% strany. Ale ČSSD byla v zásadě stranou s obrovským volebním potenciálem a M. Zeman a další vedoucí osobnosti ČSSD (často proti jeho vůli volené do vedení ČSSD) dokázali tuto stranu dotáhnout k vítězství ve sněmovních volbách v roce 1998.

Vadou na kráse tohoto vítězství bylo, že ve sněmovně neexistovala levicová většina, což M. Zemana donutilo k politickému spojení s pravicovou ODS V. Klause. Je potřeba říci, že všechny další volby, u kterých M. Zeman asistoval jako předseda ČSSD, tedy volby komunální, krajské i senátní, skončily prohrou, anebo, ve většině případů, katastrofální prohrou.

Pokud M. Zeman hovoří o neumětelství, měl by se tedy přeci jen trochu mírnit. Je pravdou, že V. Špidla jako premiér a B. Sobotka jako ministr financí v letech 2003-2004 s naprosto marketingově nezvládnutou a superšpatně odkomunikovanou reformou veřejných financí (spíše než o reformu se jednalo o restrukturalizaci daní) dostali stranu do hluboké defenzivy. ČSSD začala ztrácet podporu ve voličských skupinách, které ji podpořily ve volbách v roce 2002, a k tomu ještě přispělo naprosté nezvládnutí prezidentské volby v roce 2003.

V. Špidla, jen tak mimochodem vynikající ministr práce, se ukázal jako slabounký lídr ČSSD, který se třásl při pomyšlení, že na Hradě bude sedět prezident Zeman (který si jej jako svého nástupce vybral), jenž přes svého kancléře Šloufa bude řídit sociální demokracii. To byla prapříčina toho, proč se významná skupina sociálně demokratických poslanců i senátorů rozhodla sabotovat Zemanovu volbu. No a Zeman a jeho stoupenci v ČSSD poté zahájili guerillové operace proti „kralovrahům“ a obě skupiny přivedly, rukou společnou a nerozdílnou, sociální demokracii k největší volební katastrofě v jejích dějinách. ČSSD získala v evropských volbách v roce 2004 pouhopouhých 8,78 %. Východisko bylo jediné. Najít jiného, schopnějšího lídra, než byl V. Špidla.

Jediný, kdo byl tehdy po ruce, ovšem kromě M. Zemana, který se nikdy veřejně nevyjádřil, že by se obětoval k návratu do funkce předsedy, byl S. Gross. Jeho krátká vláda nad sociální demokracií skončila a v dubnu 2005 jsem převzal faktickou odpovědnost za vedení ČSSD, když jsem se stal premiérem české vlády já. Tehdy měla díky společnému úsilí obou zájmových skupin v ČSSD tato strana ve volebních preferencích pouhopouhých 10 %.

M. Zemana určitě nemůžu nazvat neumětelem. Ale byl v té době vědomým záškodníkem, který věděl, že čím více bude zevnitř na ČSSD útočit, tím více bude tuto stranu, a tedy i vedení strany, oslabovat. To byl smysl jeho operací v letech 2003–2005 (tedy do dubna).

Přebíral jsem ČSSD v naprosto beznadějné situaci. Byla to strana potácející se v bojích mezi dvěma zájmovými skupinami, z nichž jedna už ani nebyla ve vedení. Během 13 měsíců jsem pozici strany stabilizoval, dohodl se s M. Zemanem na společném postupu (to, že M. Zeman v říjnu 2006 již hledal svou vlastní cestu, mě zpětně vzato už nepřekvapuje) a strana získala téměř třetinu hlasů voličů. Byl to lepší volební výsledek nežli ten Zemanův osm let předtím).

Tedy, pokud M. Zeman popisuje dnešní situaci, kdy je ČSSD reálně na nějakých 16–18 % volebních preferencí, zdaleka to neznamená, že stav, kdy ČSSD měla přes 30 %, byl jaksi trvalý a že je možné na něj navazovat buď zcela oportunistickou politikou Sobotky, anebo poněkud archaickou a staromódní politikou M. Zemana.

V každém případě bude polemika Sobotky a Zemana sociální demokracii dále oslabovat. Je to cesta do pekel. Oslabení ČSSD koneckonců neposlouží ani Zemanově pidistraně SPO, která namísto předchozích 1,2 % hlasů bude mít v těch příštích volbách třeba 1,5 %, a sociálnědemokratické hlasy jaksi volně přejdou k hnutí ANO, ke STAN a také ke komunistům.

Je potřeba říci, že pokud Zeman hovoří o Sobotkově neumětelství, tak má do značné míry pravdu. Ale pokud jde o výkon ČSSD v letošních krajských volbách, který očekávám někde mezi 13–15 % hlasů, tak je výkonem, který plně odpovídá volebnímu výsledku dosaženému v krajských volbách v zemanovských časech. Ta laťka, nastavená, nebo jak se česky říká, benchmark nastavený ve volebních výsledcích 2006 (32,32 % ve sněmovních volbách) a v roce 2008 v krajských volbách (35,85 %), či 23 mandátů v senátních volbách, je prostě s jedním i druhým typem politiky nedosažitelný.

Tedy se současnou personální výbavou ČSSD, s jejím poněkud zastaralým programovým arzenálem, s marketingovými prostředky, které byly překonány dobou i s matnými výkony některých ministrů (Dienstbier, Valachová, Marksová Tominová).

Současná ČSSD by také měla trvat na principu presumpce viny, protože značná část problémů, které vznikly v souvislosti s korupcí v krajích, vyplynuly z laxního uplatňování tohoto paragrafu stanov ČSSD.

Obávám se však, že současné vedení ČSSD, ztělesňované dvojicí Sobotka – Chovanec, nějaké změny politického postupu není schopno. A M. Zeman svým soustředěným bombardováním pozic Sobotky politické pozice této strany rozvrátí.

Nejbližší Sobotkovo okolí by mělo svému předsedovi vysvětlit, že by měl konfrontaci se Zemanem omezit. Obávám se, že lidé jako O. Novotný Sobotku do konfrontace se prezidentem přímo hecují.