Sedmdesát let od úmrtí prezidenta E. Beneše

03. 09. 2018 | 13:31
Přečteno 1660 krát
Prakticky před každým výročím komunistického převratu v únoru roku 1948 a velmi často i letos, se při diskuzích o stém výročí vyhlášení samostatného Československa hovoří o úloze Edvarda Beneše v moderních dějinách našeho státu. Letos se mi zdá, že přece jen ubylo oproti předchozím létům  často nesmyslných útoků na Benešovu politiku z řad  pravicových  historiků i politiků. Hodnocení jeho role v českých dějinách se tak zdá být rok od roku spravedlivější.

Při založení Československé republiky E. Beneš sehrál nezastupitelnou roli organizátora a také nejbližšího spolupracovníka T. G. Masaryka v zahraničním exilu. Když počátkem Velké války odcházel  do exilu, prakticky nikdo ho ve vlasti neznal. Vrátil se jako uznávaný ministr zahraničí nového státu. Nejlépe charakterizoval jeho klíčovou roli sám Masaryk: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“

E. Beneš byl po I. světové válce v novém státě jedním z mála československých politiků s opravdu mezinárodním rozhledem.

Československo bylo dítětem versaillsko – saintgermainského systému smluv a po I. světové válce spolu s T. G. Masarykem E. Beneš  prosadil strategickou orientaci nového státu na Francii. Tedy na jednoho z vítězů Velké války. Francie totiž  projevovala jako jediná z dohodových velmocí interes o střední Evropu. Spojené státy se záhy samy po uzavření smluv ve Varsailles a Saint-Germain v rámci již zmíněného nového uspořádání Evropy pokryly příkrovem izolacionismu. Podobnou nechuť angažovat se v záležitostech kontinentální Evropy projevila tehdy i Velká Británie.

Sovětské Rusko bylo v té době, tedy počátkem dvacátých let ponořeno do hrůz občanské války a teroru. A po ukončení svého válečného konfliktu s Polskem už nemělo ani chuť, ani sílu vyhledávat ve střední Evropě další válečná dobrodružství. Kromě toho, od české pravice až po reformní socialisty panoval tehdy v čs. společnosti  odpor a hrůza z bolševiků a jejich světové revoluce.

V průběhu let existence první Československé republiky byl E. Beneš nejen ministrem zahraničí, ale - po dohodě politických špiček čs. politiky  - se začlenil do strany národních socialistů. V jejím vedení (rychle se stal jejím místopředsedou strany) sehrál významnou roli v tom, že tato strana opustila bludnou cestu nacionalismu a byla schopna nejen modernizovat svůj program, ale zejména se stát věrnou a aktivní součástí většiny vládních koalic první republiky. A to napomohlo tomu, že české zaměstnanecké a nižší střední vrstvy před válkou nikdy nepropadly – na rozdíl od všech okolních zemí – významněji jedu šovinismu a fašismu.

To, že republika prohrála v září 1938 v Mnichově existenční boj za udržení své samostatnosti, bylo výsledkem slabosti a zrady západních demokracií.

I po své porážce ve Velké válce bylo Německo ekonomicky silnější (a tedy perspektivně i vojensky silnější), nežli Francie s Velkou Británií dohromady. A to přes všechny hrůzy hyperinflace a hospodářských těžkostí po prohře ve válce  a pozdější hospodářské krize od roku 1930, která právě v Německu měla počátkem třicátých  let ještě horší průběh nežli v jiných zemích. A to v Německu  otevřelo cestu k moci Hitlerovi.

Západní mocnosti se v září 1938 vzdaly v Mnichově dobře vyzbrojeného a k boji odhodlaného Československa s jeho čtyřiceti divizemi, čtyřmi sty tanky (ty budou o něco později  účinnou zbraní Německa ještě v bleskovém francouzském tažení), početnou leteckou flotilou atd… E. Beneš a většina představitelů československých politických elit vyhodnotili v září 1938 realisticky situaci tak, že nemá smysl  s Německem vést  předem prohraný válečný konflikt, protože  by dával v sázku samotnou existenci českého národa…

Ihned po Mnichovském diktátu Beneš abdikoval z pozice prezidenta republiky a v krátké době se stal jednotící postavou československého exilu v zahraničí. Kolem něj se soustředil celý západní odboj a E. Beneš časem dosáhl dohody také s československými komunisty v Moskvě i se Sovětským svazem.  Beneš v roce 1943 prostě  potřeboval pro posílení pozice své vlády v Londýně, zejména pak pro obnovu republiky v předmnichovských hranicích dohodu se Stalinem, aby oduznaly Mnichov Francouzi a především Britové.

E. Beneš dobře věděl, že válka a válečné úspěchy Sovětů za II. světové války, povedou po porážce Německa k obrovské radikalizaci české  společnosti. Prezident Beneš hovořil tehdy často o Československu jako o mostu mezi Západem a Východem. Na rozdíl od Finska, kterému se podařilo, byť se až do pádu „Železné opony“ nevymanilo ze sovětské sféry vlivu,  si v podstatě udržet  pluralitní systém i tržní ekonomiku… Finsko bylo ale na periferii Evropy, Československo v jejím středu…

Problémem u nás ovšem bylo zejména to (na rozdíl od Finska), že komunistická strana se stala prakticky ihned po válce nejsilnější stranou v zemi. Ve volbách v květnu roku 1946 získali komunisté dvě pětiny všech hlasů. A co bylo vážnější, nekomunistické strany neměly ve svém středu silné lídry, schopné konkurovat Gottwaldovi a spol.. KSČ předčila demokratické strany ve všech směrech: v organizaci, kádrech, četnosti členů, v penězích, v - dnes bychom řekli - marketingu, ale také v agresivitě a populismu. E. Beneš zkrátka neměl spolubojovníky na potřebné úrovni a nebyl jím – přes veškerou svou snahu – ani Jan Masaryk.

Politika vytváření mostů mohla mít naději na úspěch, pokud Stalin hrál vyšší hru. Hrál v letech 1946 – 1947 o Francii a Itálii, kde komunisté mohli za určitých okolností zvítězit v parlamentních volbách. Pokud by se tak nestalo, nebyl již důvod, aby Stalin a českoslovenští komunisté dál hráli hru na československý model a pluralitní demokracii.

Role prezidenta Beneše v únorových dnech roku 1948 byla projednána nesčetněkrát. Strategická chyba větší části nekomunistických ministrů (kteří však netvořili většinu vlády), spočívající v podání demise, umožnila předsedovi vlády  Klementu Gottwaldovi požadovat na prezidentovi podle ústavy výměnu ministrů za ministry komunistům nakloněné či přímo komunistické. Nátlak komunistů na prezidenta byl stupňován obrovskými shromážděními organizovanými komunisty v českých a moravských městech “Za odchod zrádných ministrů“. Komunističtí předáci v jednáních s prezidentem otevřeně vyhrožovali občanskou válkou.

Komunisté tedy ovládli v únoru 1948 ulici a stupňovali teror vůči politickým odpůrcům od vlády až po poslední vesnici, vytvořením Akčních výborů NF. A tyto revoluční výbory odstraňovaly z veřejného života jedním velkým úderem všechny politické  odpůrce komunistů. Během pár únorových dní byla zcela rozbita a marginalizována národně – socialistická strana i demokratická strana na Slovensku. Prakticky paralyzována komunistickými agenty ve svém vedení byla lidová strana. Sociální demokraté po eliminaci svého pravicového křídla mohli jenom čekat -  přes optimismus jejich špiček těsně  po únoru -  na svůj konec, coby formálně samostatné politické síly.

To vše a mnoho jiného prezident Beneš musel tehdy jistě vnímat jako hrozné a nezvratné rány osudu. Z republiky ihned po únorovém převratu zmizela prakticky celá reprezentace českých demokratických  stran. A počátkem března spáchal za dosud nejasných okolností sebevraždu jeho nejbližší politický spojenec, ministr zahraničí  Jan Masaryk. Prostě zvrat poměrů v zemi již nebyl možný. Země se pod vedením KSČ vydala na cestu k diktatuře.

E. Beneš v červnu 1948 odešel – až třetí demise byla akceptována -  z úřadu prezidenta a jeho nástupcem se stal první komunistický prezident, předseda KSČ, Klement Gottwald.
E. Beneš byl v závěru svého života několik let těžce nemocen a jeho smrt nesporně ovlivnil ohromný stres z velké politické prohry, kterou zažili českoslovenští demokraté a on osobně v únoru 1948. Umím pochopit to, že komunistický převrat v únoru ´48 musel E. Beneše lidsky zlomit…

 
Jiří Paroubek

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy