Sedmdesát let od úmrtí prezidenta E. Beneše

03. 09. 2018 | 13:31
Přečteno 814 krát
Prakticky před každým výročím komunistického převratu v únoru roku 1948 a velmi často i letos, se při diskuzích o stém výročí vyhlášení samostatného Československa hovoří o úloze Edvarda Beneše v moderních dějinách našeho státu. Letos se mi zdá, že přece jen ubylo oproti předchozím létům  často nesmyslných útoků na Benešovu politiku z řad  pravicových  historiků i politiků. Hodnocení jeho role v českých dějinách se tak zdá být rok od roku spravedlivější.

Při založení Československé republiky E. Beneš sehrál nezastupitelnou roli organizátora a také nejbližšího spolupracovníka T. G. Masaryka v zahraničním exilu. Když počátkem Velké války odcházel  do exilu, prakticky nikdo ho ve vlasti neznal. Vrátil se jako uznávaný ministr zahraničí nového státu. Nejlépe charakterizoval jeho klíčovou roli sám Masaryk: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“

E. Beneš byl po I. světové válce v novém státě jedním z mála československých politiků s opravdu mezinárodním rozhledem.

Československo bylo dítětem versaillsko – saintgermainského systému smluv a po I. světové válce spolu s T. G. Masarykem E. Beneš  prosadil strategickou orientaci nového státu na Francii. Tedy na jednoho z vítězů Velké války. Francie totiž  projevovala jako jediná z dohodových velmocí interes o střední Evropu. Spojené státy se záhy samy po uzavření smluv ve Varsailles a Saint-Germain v rámci již zmíněného nového uspořádání Evropy pokryly příkrovem izolacionismu. Podobnou nechuť angažovat se v záležitostech kontinentální Evropy projevila tehdy i Velká Británie.

Sovětské Rusko bylo v té době, tedy počátkem dvacátých let ponořeno do hrůz občanské války a teroru. A po ukončení svého válečného konfliktu s Polskem už nemělo ani chuť, ani sílu vyhledávat ve střední Evropě další válečná dobrodružství. Kromě toho, od české pravice až po reformní socialisty panoval tehdy v čs. společnosti  odpor a hrůza z bolševiků a jejich světové revoluce.

V průběhu let existence první Československé republiky byl E. Beneš nejen ministrem zahraničí, ale - po dohodě politických špiček čs. politiky  - se začlenil do strany národních socialistů. V jejím vedení (rychle se stal jejím místopředsedou strany) sehrál významnou roli v tom, že tato strana opustila bludnou cestu nacionalismu a byla schopna nejen modernizovat svůj program, ale zejména se stát věrnou a aktivní součástí většiny vládních koalic první republiky. A to napomohlo tomu, že české zaměstnanecké a nižší střední vrstvy před válkou nikdy nepropadly – na rozdíl od všech okolních zemí – významněji jedu šovinismu a fašismu.

To, že republika prohrála v září 1938 v Mnichově existenční boj za udržení své samostatnosti, bylo výsledkem slabosti a zrady západních demokracií.

I po své porážce ve Velké válce bylo Německo ekonomicky silnější (a tedy perspektivně i vojensky silnější), nežli Francie s Velkou Británií dohromady. A to přes všechny hrůzy hyperinflace a hospodářských těžkostí po prohře ve válce  a pozdější hospodářské krize od roku 1930, která právě v Německu měla počátkem třicátých  let ještě horší průběh nežli v jiných zemích. A to v Německu  otevřelo cestu k moci Hitlerovi.

Západní mocnosti se v září 1938 vzdaly v Mnichově dobře vyzbrojeného a k boji odhodlaného Československa s jeho čtyřiceti divizemi, čtyřmi sty tanky (ty budou o něco později  účinnou zbraní Německa ještě v bleskovém francouzském tažení), početnou leteckou flotilou atd… E. Beneš a většina představitelů československých politických elit vyhodnotili v září 1938 realisticky situaci tak, že nemá smysl  s Německem vést  předem prohraný válečný konflikt, protože  by dával v sázku samotnou existenci českého národa…

Ihned po Mnichovském diktátu Beneš abdikoval z pozice prezidenta republiky a v krátké době se stal jednotící postavou československého exilu v zahraničí. Kolem něj se soustředil celý západní odboj a E. Beneš časem dosáhl dohody také s československými komunisty v Moskvě i se Sovětským svazem.  Beneš v roce 1943 prostě  potřeboval pro posílení pozice své vlády v Londýně, zejména pak pro obnovu republiky v předmnichovských hranicích dohodu se Stalinem, aby oduznaly Mnichov Francouzi a především Britové.

E. Beneš dobře věděl, že válka a válečné úspěchy Sovětů za II. světové války, povedou po porážce Německa k obrovské radikalizaci české  společnosti. Prezident Beneš hovořil tehdy často o Československu jako o mostu mezi Západem a Východem. Na rozdíl od Finska, kterému se podařilo, byť se až do pádu „Železné opony“ nevymanilo ze sovětské sféry vlivu,  si v podstatě udržet  pluralitní systém i tržní ekonomiku… Finsko bylo ale na periferii Evropy, Československo v jejím středu…

Problémem u nás ovšem bylo zejména to (na rozdíl od Finska), že komunistická strana se stala prakticky ihned po válce nejsilnější stranou v zemi. Ve volbách v květnu roku 1946 získali komunisté dvě pětiny všech hlasů. A co bylo vážnější, nekomunistické strany neměly ve svém středu silné lídry, schopné konkurovat Gottwaldovi a spol.. KSČ předčila demokratické strany ve všech směrech: v organizaci, kádrech, četnosti členů, v penězích, v - dnes bychom řekli - marketingu, ale také v agresivitě a populismu. E. Beneš zkrátka neměl spolubojovníky na potřebné úrovni a nebyl jím – přes veškerou svou snahu – ani Jan Masaryk.

Politika vytváření mostů mohla mít naději na úspěch, pokud Stalin hrál vyšší hru. Hrál v letech 1946 – 1947 o Francii a Itálii, kde komunisté mohli za určitých okolností zvítězit v parlamentních volbách. Pokud by se tak nestalo, nebyl již důvod, aby Stalin a českoslovenští komunisté dál hráli hru na československý model a pluralitní demokracii.

Role prezidenta Beneše v únorových dnech roku 1948 byla projednána nesčetněkrát. Strategická chyba větší části nekomunistických ministrů (kteří však netvořili většinu vlády), spočívající v podání demise, umožnila předsedovi vlády  Klementu Gottwaldovi požadovat na prezidentovi podle ústavy výměnu ministrů za ministry komunistům nakloněné či přímo komunistické. Nátlak komunistů na prezidenta byl stupňován obrovskými shromážděními organizovanými komunisty v českých a moravských městech “Za odchod zrádných ministrů“. Komunističtí předáci v jednáních s prezidentem otevřeně vyhrožovali občanskou válkou.

Komunisté tedy ovládli v únoru 1948 ulici a stupňovali teror vůči politickým odpůrcům od vlády až po poslední vesnici, vytvořením Akčních výborů NF. A tyto revoluční výbory odstraňovaly z veřejného života jedním velkým úderem všechny politické  odpůrce komunistů. Během pár únorových dní byla zcela rozbita a marginalizována národně – socialistická strana i demokratická strana na Slovensku. Prakticky paralyzována komunistickými agenty ve svém vedení byla lidová strana. Sociální demokraté po eliminaci svého pravicového křídla mohli jenom čekat -  přes optimismus jejich špiček těsně  po únoru -  na svůj konec, coby formálně samostatné politické síly.

To vše a mnoho jiného prezident Beneš musel tehdy jistě vnímat jako hrozné a nezvratné rány osudu. Z republiky ihned po únorovém převratu zmizela prakticky celá reprezentace českých demokratických  stran. A počátkem března spáchal za dosud nejasných okolností sebevraždu jeho nejbližší politický spojenec, ministr zahraničí  Jan Masaryk. Prostě zvrat poměrů v zemi již nebyl možný. Země se pod vedením KSČ vydala na cestu k diktatuře.

E. Beneš v červnu 1948 odešel – až třetí demise byla akceptována -  z úřadu prezidenta a jeho nástupcem se stal první komunistický prezident, předseda KSČ, Klement Gottwald.
E. Beneš byl v závěru svého života několik let těžce nemocen a jeho smrt nesporně ovlivnil ohromný stres z velké politické prohry, kterou zažili českoslovenští demokraté a on osobně v únoru 1948. Umím pochopit to, že komunistický převrat v únoru ´48 musel E. Beneše lidsky zlomit…

 
Jiří Paroubek

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy