Česko potřebuje národní program proti zadlužování a exekucím…
Andrej Babiš stále opakuje mantru o tom, jak země bohatne a snad ještě hysteričtější jsou různé podnikatelské svazy při úvahách nad zvýšením minimální mzdy.

Ne že by růst příjmů nebyl realitou, ale často skrytě a bez zájmu se dostává do trvalé chudoby a živoření až milión našich spoluobčanů. Půl miliónů z nich má více než tři exekuce, které díky téměř exponencionálnímu nárůstu nákladů exekučního řízení žijí v situaci, kdy není naděje, že by je někdy umořili. Jejich život se přeměňuje v peklo a světlo na konci tunelu se pro ně neobjevuje.

Příčin je mnoho, ale hlavní odpovědnost za tento stav nese stát, nebo přesněji zákonodárci, kteří podlehli a někdy i dokonce byli v čele lobbistů provádějící takové zásahy do našeho práva, že jej systémově dovedli do stavu, kdy je podporováno zadlužování občanů, které téměř zákonitě vede často k do konce života nesplatitelným exekucím.

Prakticky všichni experti se shodnou že zásadní zlom, který odstartoval masivní zadlužování části společnosti a byznys s právním vymáháním dluhů představoval zákon č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Bez jeho vzniku bychom v současné dramatické situaci nebyli. Zavedení tohoto zákona umožňovalo alternativně využít namísto soudů činnost exekutorů, což bylo podporováno i tím, že na rozdíl od soudu, kdy věřitel musel složit soudní poplatek, žádnou takovou povinnost nemá u soudního exekutora.

To, že následně dlužník bude muset platit exekutorovi náklady často 10x vyšší než by platil soudu, logicky věřitele nepálilo. Koho by to ovšem pálit mělo, je stát, protože dalšími úpravami se zostřovala povinná poplatková povinnost dlužníka. To ale neplatilo.

Ministr spravedlnosti Pavel Němec (US) v květnu 2006 s účinností od září několikanásobně zvýšil odměny advokátů za vymáhání. Už tak poměrně přísný a drahý systém, který zavedl Rychetský, Němec měsíc před svým koncem na ministerstvu spravedlnosti ještě rozšířil. Nejnižší odměnu 1000 Kč zvedl na 4500 Kč. Byla to klíčová změna, přišla totiž krize a mnozí zjistili, že vymáhat desetikorunové a stokorunové pohledávky je lukrativní. Na jednu korunu dluhu činily náklady v nejexponovanějším období dvacet jedna tisíc korun. Vznikl tak klíčový druhý pilíř obchodu s chudobou a dluhy.

U vzniku dluhů a prosazování exekucí stojí cynická myšlenka, že každý si může za své dluhy sám. No, může i nemůže, ale k tomu se ještě vrátím.

Tvrdost postupu exekutorů byla hájena potřebou vymahatelnosti práva. Ale to přece s ní nesouvisí. Nikdo se neodváží vznést základní myšlenku, že zadlužování bude pokračovat, pokud bude existovat institut exekutorů ve stávající podobě. Jinými slovy: jedním z hlavních cílů boje proti extrémnímu zadlužování je radikálně změnit způsob provádění exekucí.

Nejjednodušší by jistě bylo zákon o soudních exekutorech zrušit a výrazně posílit exekuční oddělení soudů. Takové řešení jistě vyvolá odpor lobbistických skupin napojených na tento způsob prováděných exekucí. Ale podle mého soudu by to byl nejčistší krok. Soudním exekutorům by ovšem měla být dána možnost (kvalifikaci na to mají), být následně jmenováni soudci pro oblast výkonu rozhodnutí. Zcela nepochybně bude totiž třeba posílit oblast exekučních oddělení soudů. Proto by oddělení měla být posílena o kvalitní a bezúhonné pracovníky exekutorských kanceláří.

Druhá možnost je následující. Soudní exekutoři a jejich kanceláře vykonávají činnost, která by měla být běžným výkonem soudní moci. Pro účastníky, tj. věřitele i dlužníka by ji měli provádět ne jako nyní z enormně zvýšených nákladů dle příslušných vyhlášek o odměně a náhradě hotových výdajů zavedených pro soudní exekutory, ale jen dle nákladů, které se hradí soudu, tedy jen ze soudního poplatku. Pokud stát má zájem, aby za něho tuto činnost prováděli, musí jim dorovnat účelně vynaložené náklady. Stát musí šetřit a proto by i hledal cesty, jak náklady exekutorů minimalizovat proti umělému navyšování. Tím by došlo k nejvýraznějšímu snížení drastických nákladů, placených exekutorům, které směřují k dluhové spirále.

Program národního boje proti zadlužování a exekucím by samozřejmě byl mnohem rozsáhlejší. Především je třeba zavést odpovědnost věřitele za reálné splácení dluhů. Vždy zejména v nebankovní sféře se často půjčují finanční prostředky doslova za hubičku, bez jakékoliv úvahy, zda existuje návratnost. Věřitel, který poskytne půjčku či úvěr, aniž by si ověřil návratnost či ji dokonce i veřejně ignoruje, musí být postižen. V tom minimálním případě, že nebude mít v následném soudním i exekučním řízení nárok na náhradu nákladů řízení. Zřejmě bude zapotřebí přezkoumat existenci smluv na zavolání, kdy se často bez rozmyslu dlužník zaváže k něčemu, co by za jiných okolností neuzavřel… Národní program proti zadlužování a exekucím prostě musí zahrnovat všechny oblasti, kde je známo, že chronické zadlužování vzniká…

Nemůže být totiž zdravá společnost, kde je jedna desetina obyvatelstva odsouzena k živoření.
Konečně, někteří si kladou otázku, jak bych měl tento program prosadit. Jak známo kandiduji do Senátu a předpokládám, že budu zvolen. Právě Národní program boje proti zadlužování se stane jakousi vlajkovou lodí mého působení v Senátu. Samozřejmě, že se spojím se stejně smýšlejícími zákonodárci a využiji toho, že ČSSD prosadila do funkce aktivní a mladou ministryni práce a sociálních věcí, do jejíž sféry působnosti tato problematika náleží.

Je třeba zadluženost řešit zgruntu a revolučně. Kdo jiný než ČSSD by se řešením této sociální nemoci měl zabývat.


Jiří Paroubek