Sociální demokracie má kromě programové prázdnoty, kdy není schopna opravdu revolučně inovovat svůj obstarožní  program, kromě fádní personální nabídky a neustálých vnitrostranických půtek provětrávaných v médiích,  ještě jeden závažný problém.

Má ho už od okamžiku, kdy po mně introvertní  B. Sobotka převzal v červnu 2010 vedení ČSSD. Ten problém bych nazval ztráta strategické iniciativy. Co tím myslím? Tak např. Napoleon Bonaparte věděl, jak je důležité neustále udržovat aktivitu svých vojsk a zaměstnávat tak šiky nepřátel. Tedy udržovat na bojišti - jak říkal - strategickou iniciativu. Stejně tak v politice je nutné přicházet do diskurzu s novými nápady a třeba i kontroverzními tématy a nutit tak  politické protivníky, aby na ně lépe nebo hůře  reagovali. Ještě snad důležitější  ovšem je, být vidět a být vidět mezi lidmi. Politika se dá pochopitelně dělat i kabinetně. Tak to dělal Sobotka se svými milci Pokorným, lidmi z Bison & Rose a spol.. Výsledky všichni známe: katastrofální volební porážka ČSSD ve sněmovních volbách na podzim roku 2017. Bohužel, současné vedení CSSD v této politice do jisté míry  pokračuje. V terénu, v krajích a okresech jsou vidět premiér a ministři z hnutí ANO. Dávají velkorysé sliby, tvrdí, jak to všechno  zařídí z centra. A tu a tam opravdu něco zařídí. Ale hlavně jsou tito politici hnutí ANO v akci. Média zaznamenávají jejich pohyb i výroky týkající se příslušného regionu, což samozřejmě nemůže zůstat bez vlivu na voliče. Bývaly doby, tedy předtím než se Sobotka stal lídrem ČSSD, kdy představitelé této strany, včetně předsedy strany, jezdili neustále do krajů. I když dnes téměř v každém kraji jsou v krajských radách ještě zastoupeni sociální demokraté a strana má dokonce ještě pět hejtmanů, nedokáže tuto skutečnost využít. Při „výjezdech“ ministrů za ČSSD nebude asi možné počítat s milovníkem "Milionu chvilek" Bernardem v Plzní, který raději působí na protivládních akcích. Ale s těmi dalšími hejtmany je asi možné komunikovat a stejně tak se sociálně demokratickými členy krajských rad. A jistě také s hejtmany v těch krajích, kde jsou sociální demokraté v radách zastoupeni.

 Reprezentace strany v obcích a zejména ve velkých městech již není co bývala. Ale já nevidím rozdíl proti tomu, kdy jsem přišel v roce 2005 po letech opět  do vedení ČSSD, neboť tehdy byla stranická reprezentace v radách měst a počet starostů či primátorů také nízký, jako  je nyní. Jde ovšem o to,  reprezentaci ČSSD v komunální politice postupně rekonstruovat, obnovit. K tomu ovšem ČSSD potřebuje vyvinout strategickou iniciativu.

Jako odstrašující případ a současně negativní  alternativa k takovémuto postupu je to, co se stalo minulý týden  při vyhození politického náměstka Pavlíka z ministerstva školství. Pavlík se chová poněkud ambivalentně. Na schůzi předsednictva ČSSD hlasoval proti další účasti ČSSD ve vládě. Současně však byl politickým náměstkem ministra školství a chtěl jím zůstat. Stěžoval si, že mu ve chvíli,  kdy ministr školství rozhodoval o jeho odvolání, nezvedal předseda strany Hamáček telefon.  A vlastně na něj nereagovali ani další členové politického grémia strany. Celou věc shrnula svou údajnou SMS zprávou ministryně a místopředsedkyně ČSSD Maláčová. Na mobil Pavlíka údajně od ní  přišla zpráva tohoto znění: „Ahoj, je mi to líto, ale když chceš odejít z vlády, musíš nést následky.“ Myslím, že pokud to psala opravdu J. Maláčová, je to zbytečná uštěpačnost. Pavlík, coby předseda pražské ČSSD, se jako vždy choval v celé věci podivně. Nechce, aby ČSSD byla ve vládě, ale chce plně fruktifikovat  její účast ve vládě, ve své vlastní  životní úrovni. Takový člověk nemá pro politiku žádnou perspektivu. Jde mu jen o koryto. Vedení pražské ČSSD by mělo hledat jiný typ lidí. Pavlík je typický loser a pokud se chce sociální demokracie v Praze vrátit za tři roky na pražskou radnici a na radnice městských částí tak, jak tomu bylo od počátku 90. let, musí být v jejím čele jiný sekáč. Pavlík by se mohl věnovat hezkému tématu genderové politiky na univerzitě. Určitě bude mít hodně vděčných posluchačů. Prostě ČSSD by věci měla přestat věci řešit kabinetně, přestat se zabývat sama sebou. Jen to přesvědčí lidi, že by ji měli vrátit zpátky důvěru, kterou v minulosti měla a kterou v posledních devíti letech neslýchaným způsobem promarnila.
 

Jiří Paroubek