Protože někteří novinářští šmokové předstírají, že jsem prý nevyjádřil svůj názor na mise Armády ČR v zahraničí, uvádím plné znění mého projevu v Poslanecké sněmovně. Z předneseného projevu je můj názor jasný...

Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové,

zamítnutí vládního návrhu působení sil a prostředků rezortu Ministerstva obrany v zahraničních operacích 19. prosince 2009 vyvolalo na straně vládního tábora mimořádné emoce. Osobně jsem byl ministrem vnitra Ivanem Langrem, který má mimochodem tolik másla na hlavě jako žádný jeho předchůdce ve funkci od roku 1990, označen jako vrah, jemuž z rukou kape krev českých vojáků. Předseda vlády Mirek Topolánek pak dramaticky provolával, jak ohrožujeme životy českých vojáků.

Krev neteče. A žádné životy ohroženy nebyly. Alespoň pokud vím. A pan předseda Topolánek se za nevhodné výroky omluvil, což velmi oceňuji.

Je dobré si tyto nesmysly připomenout, protože argumentace této vládní koalice, která nachází morbidní zálibu ve vyvolávání válečnických nálad všeho druhu, nezná mezí.

Nejde ovšem jen o vládní koalici. Mediální jestřábi provládního tisku dštili na nás oheň a síru. Na rozdíl od kultivovaných a vyzrálých západních demokracií, kde si jsou politici i média plně vědomi afghánské pasti, vojenské i politické, v České republice se o smysluplnosti vojenské akce v Afghánistánu nesmí ani zapochybovat.

Bohudík média i pravicoví politici mají přeze všechno omezený vliv. Mohou si říkat a psát, co chtějí, ale naši spoluobčané mají daleko vyváženější a rozumnější pohledy. Na rozdíl od nich se dnes svými politickými úvahami řadí k občanům vyzrálých západních demokracií typu Francie, Německa, Itálie a dalších. Ví, že mají právo pochybovat, právo na vlastní názor. A ví, že kdykoliv se jim právo pochybovat bralo, byl to konec jejich svobody.

Již v minulém vystoupení k tomuto tématu 19. prosince jsem poukázal na to, že základním problémem vojenské mise v Afghánistánu je ztráta politické a morální legitimity a nemožnost zvítězit vojenskými prostředky.

Mohl bych snášet stovky citací a argumentů z nejrůznějších studií, ale spokojím se citacemi dvou špičkových českých vojenských analytiků, jejichž závěry jsou velmi výmluvné.

Mgr. et Ing. Tomáš Zipfel, Ph.D., politolog specializující se na oblast bezpečnosti ve své stati „Afghánistán mezi optimismem a defétismem“ hovoří, cituji: „o spirále negativně vnímané okupace, korupcí prolezlých vládních strukturách, znesvěcování islámu cizími vojáky, jejich pošetilé snaze šířit autoritu centrální vlády do odlehlých oblastí ovládaných paštunskými kmeny a narůstajícím počtu civilních obětí, což může vyústit v národně osvobozeneckou válku. Samotné zpravodajské služby Spojených států ve své analytické zprávě ze září 2008 přiznávají, že v Afghánistánu čelíme dosud nejvyhrocenější situaci od října roku 2001, kdy jednotky Spojených států a Velké Británie zahájily po boku místních sil Severního spojenectví operace proti Tálibánu a Al-Káidě. Tálibán po roce 2006 obnovil svoji sílu a rozpoutal ofenzívu, s jejíž pomocí získal kontrolu nad rozsáhlými oblastmi země. Sedm z 34 provincií Tálibán kontroluje do značné míry, v devíti dalších provinciích má Tálibán nebo skupiny s ním spojené velmi významný vliv, který dále narůstá.“

K tomu vedoucí vědeckého oddělení Vojenské akademie v Brně, doc. Ing. Rudolf Horák, CSc., plk. v. z., dodává ve své stati „Začarované kruhy afgánské“, cituji: „Vlivný britský diplomat Paddy Ashdown, který měl být jmenován zvláštním vyslancem OSN pro Afghánistán, britského premiéra Browna v prosinci 2007 písemně upozornil, že samotné zabíjení povstalců nemůže porazit povstání bez současné aplikace „good governance“ a ekonomického povznesení. Žádoucí změna v Afghánistánu by podle Ashdowna vyžadovala více jednotek, více peněz i více vůle, než kolik je svět ochoten poskytnout, a to vše navíc po dobu nejméně 25 let. Během příštích 5–10 let ovšem Afghánistán naopak přestane být vnímán jako priorita a jednotky i prostředky, které zde koalice udržuje, v nejlepším případě klesnou na polovinu současného, nedostačujícího stavu. Kromě toho je podle Ashdowna nezbytné také ustoupit od představ o Afghánistánu jako o zemi oddané evropskému pojetí lidských práv s evropským vnímáním přístupu k ženám.“

Tentýž autor chmurně uzavírá: Z hlediska mezinárodní koalice Afghánistán v letech 2001–2008 připomíná stavbu domu, jenž je založen na minovém poli a může být snadno ostřelován ze všech stran. Minové pole je v této metafoře především chování vojenských struktur mezinárodního kontingentu vojsk či civilního sektoru (humanitární organizace, civilní pracovníci při provinčních rekonstrukčních týmech apod.). Pro mnoho skupin uvnitř Afghánistánu je tato mnohačetná armáda snadným terčem propagandy jako tzv. okupační vojska. Neschopnost a patrně nemožnost pochopit a vyváženě akceptovat místní kulturní prostředí, stejně jako analyzovat dynamicky se měnící situaci v některých oblastech, výrazně omezuje efektivitu cizinců v Afghánistánu.

Legitimně zvolená vláda je slabá a trpí systémovou korupcí. Tyto aspekty nepřispívají k posilování státní správy jako legitimního a stabilizačního faktoru rozvoje země. Demokratizační prvky prosazené cizími vlivy v afghánském zkorumpovaném a klanovém prostředí pouze potvrzují současnou neefektivnost demokratického zřízení pro Afghánistán a protivníkům režimu dávají do rukou mocnou agitační zbraň proti tomuto druhu vlády. Ozbrojené opoziční skupiny i místní momentálně provládní velitelé jsou na rozdíl od slabého Karzájího schopni lépe zajistit pořádek nad „svými“ teritorii, ačkoliv žádná z těchto skupin toho není schopna v celoafghánském měřítku. To jim dává možnost požadovat od vlády nové a nové ústupky. Tyto zesilující odstředivé tendence nakonec v určitém časovém horizontu povedou k možnosti svržení vlády nelegitimní cestou. V současnosti však není žádná rozumná alternativa, jež by byla schopna ovládnout celé území Afghánistánu.

Mezinárodní jednotky ISAF se potom ocitají mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně existuje nehlasná shoda o zachování přítomnosti v Afghánistánu, ba dokonce o jejím posílení. Jakékoliv stažení mezinárodních jednotek totiž může ještě více urychlit proces delegitimizace Karzájího režimu. Ve svém důsledku by byl stávající prezident odsouzen ke svržení. Na druhé straně zachování vojsk ISAF a dalších jednotek v zemi vede možná k podobnému scénáři, pouze v delším časovém horizontu.

Dnešní Afghánistán tak nebezpečně opakuje některé scénáře z minulosti, především režim prezidenta Nadžíbulláha v 80. letech – slabá centrální vláda s vnější podporou, posilující odstředivé tendence v regionech a růst vlivu populistických protivládních myšlenek, často šířených radikálními skupinami. To vše může, v případě skutečného svržení prezidenta Karzájího, vyústit v další kolo fragmentace Afghánistánu a v novou občanskou válku mezi představiteli jednotlivých vojenských frakcí tak, jako tomu bylo v letech 1992–1996 (případně až do roku 2001).

Stejně tak již zmíněný Tomáš Zipfel uzavírá: Historie nás dostatečně poučila o tom, že nemusí být tak obtížné porazit a dobýt Afghánistán, přesto je nadmíru komplikované si jej skutečně podmanit a kontrolovat a je také velmi bolestné z něj s pohanou odejít.

Stručné a krutě výstižné.

Jde přirozeně jen o kusé výňatky z uvedených studií a doporučuji zájemcům je v celé komplexnosti, včetně rozsáhlé citace zahraničních nalézt na webu časopisu University obrany: Obrana a strategie. Jejich přečtení doporučuji zejména paní ministryni Parkanové. Bude jí to trvat maximálně 2 hodiny a získá víc informací, než kolik jich zřejmě získala za celý rok svého působení na tomto postu.

Od prosincového projednání tohoto bodu se změnila situace potud, že se kriticky uvolnila diskuze nad touto problematikou, zjevně v důsledku nástupu nového prezidenta USA Baracka Obamy, jenž úspěšné zakončení války v Afghánistánu pokládá z hlediska svých mezinárodněpolitických aktivit za jednoznačnou prioritu.
Svou starost o další vývoj v Afghánistánu vyjádřila nejen německá kancléřka Merkelová a ministerský předseda Velké Británie Brown, ale zásadní přelomové stanovisko vyslovil v tuto neděli poradce několika amerických prezidentů Zbigniew Brzezinski. Právě ten Brzezinski, který zcela nesporně ovlivnil porážku Sovětského svazu v Afghánistánu v důsledku prosazení koncepce masivního vyzbrojování afghánských povstalců.

Zjevně málokdo z politiků zná tuto oblast tak dokonale a prezident Obama mu jistě dopřeje sluchu. Podle Brzezinského je třeba se dostat od sloganů k realistickým bezpečnostním cílům. Je třeba klást důraz na politické řešení a na decentralizovaný systém v Afghánistánu. Spojenecké jednotky by neměly opakovat chyby Sovětů tím, že by v Afghánistánu používaly čistě vojenskou strategii.

Říká natvrdo, cituji: „Já bych dával přednost tomu, aby se uzavřela dohoda s Tálibánem na místní a regionální úrovni, pokud budou jeho příslušníci přísahat, že nebudou v kontaktu s Al-Káidou a že ji vyloučí ze svých řad," uvedl Brzezinski. V takovém případě by podle něj bylo možné stáhnout ze země mezinárodní jednotky.

Co k tomu dodat ?

ČSSD si uvědomuje, že k započetí vojenských misí v Afghánistánu došlo za jejích vlád. A toto své tehdejší rozhodnutí, které se opíralo o široký mezinárodní konsens nikterak nezpochybňuje. Jako odpovědná politická strana však musí čelit situaci, kdy se po osmi letech ukazuje, že vojenské řešení nemá naději na úspěch, kdy současná politická reprezentace Afgháanistánu zcela selhala a je vlastními Afghánci odmítána.

Vážnost problému proto vedla ČSSD k tomu, že se rozhodla poradit se svými členy a vyhlásila vnitrostranické referendum v této věci:

1. Souhlasíte s ukončením české vojenské mise v Afghánistánu po roce 2009?

2. Pokud ukončení české vojenské mise v Afghánistánu po roce 2009 nebude z vážných důvodů možné, souhlasíte s omezením členů mise na počet odpovídající misi Slovenské republiky (v roce 2008 175 vojáků)?

3. Souhlasíte s tím, aby ČSSD vyzvala Vládu ČR k neprodlenému zahájení zásadní rozpravy v orgánech NATO ke stanovení cíle operace NATO v Afghánistánu směřující k jejímu výraznému omezení či ukončení?

Očekáváme, že výsledky vnitrostranického referenda budeme moci uzavřít počátkem března tohoto roku a mimo jiné na jejich základě stanovit i závaznou strategii pro náš další postup v této otázce.

Vážené kolegyně a kolegové,

cítím za povinnost ještě jedno: Když Ivan Langr hovořil o mně jako o vrahu českých vojáků, jemuž teče krev z rukou a Mirek Topolánek v čele suity místopředsedů své strany dramaticky prohlásil, že jsem ohrozil životy českých vojáků, očekával jsem, že představitelé ODS pokládají situaci za natolik vážnou, že budou chtít jednat s vedením ČSSD a hledat konsensuální řešení.

Ale kdež! Zase to byla jen slova a slova. Divadélko a marketingový trik. ODS věcné řešení s nejsilnější opoziční stranou vůbec hledat nechtěla. Šlo zase jen o další mediální trik a divadélko. ODS se spokojila s tím, že zřejmě zlomila některé dříve nerozhodné poslance.

Bereme to na vědomí. A zařídíme se podle toho. S tím počítejte.

Dámy a pánové,

všechny ostatní mise nepředstavují pro mne osobně a pokud vím, ani pro ostatní členy klubu poslanců žádné zásadní problémy. Zejména mise v Kosovu plní zároveň silný humanistický akcent.

Přesto dnešní návrh na vyslání vojenských misí pro rok 2009 nepodpořím a věřím, že mezi kolegy z ČSSD budeme tvořit drtivou většinu.

Trvání na vojenském výsadku v Afganistánu je řešením velmi špatným a velmi špatná řešení bychom podporovat neměli.

Děkuji za pozornost.