Na můj článek „Kdo jsou přátelé sociální demokracie“ reagovali svými texty na Aktualne.cz Václav Hořejší(http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-horejsi.php?itemid=8272) a Jiří Pehe (http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-pehe.php?itemid=8285). Dal jsem si s odpovědí na čas nejen proto, že se minulý týden konal v Praze kongres Strany evropských socialistů, jehož byla ČSSD hostitelem a že byl také schvalován rozpočet na příští rok, ale především proto, že jsem se pokusil na jejich argumenty podívat s odstupem.

Předně bych pana Peheho chtěl ubezpečit, že jsem svůj text nenazval „leninsky“. Název vyplynul pouze z kontextu a charakteru článků, na které jsem reagoval. Je to stejné, jako kdybych si pana Peheho dobíral za to, že ve svém článku použil oblíbený obrat komunistických novinářů, kdy mne kritizuje, že jsem „nevyužil nastaveného zrcadla k sebekritice“.

Oběma pánům, stejně jako panu Mitrofanovovi s Hanákem, vadí můj politický styl. Nikde ve svých článcích však neuvádějí, co konkrétně dělám jako předseda ČSSD špatně. Je to snad podle pana Hořejšího fakt, že se bráním proti útokům novinářů, když píše, že mně osobně, ani ČSSD „nemohou takové hádky s novináři prospět“? Jak mohu ovšem strpět skoro permanentní, výrazně osobní kritiku, založenou skoro výhradně na jediném, totiž že se těmto novinářům buď prostě nelíbím, anebo že nedělám to, co oni napíší? Co si pan Hořejší myslí o objektivitě novináře, který v přímém televizním přenosu řekne, že nevolí tu či onu stranu jen proto, že v jejím čele stojí ten či onen konkrétní člověk? Není toto sám o sobě důkaz o neobjektivitě tohoto novináře, kdy není důležitý program a obsah politiky, ale zda ji prosazuje ten či onen člověk? Ne, nemohu přijmout takový styl psaní, zvláště poté, co jsem prokázal, že se podobný scénář opakuje u každého z předsedů ČSSD. Je to něco, co se jinak u politika nazývá zneužití pravomoci: novinář využívá svého postavení, možnosti publikovat své názory. Když se však jeho názory ten který politik neřídí, začíná být terčem jeho kritiky, která se stává čím dál tím více osobnější. Kdybych se takovému stylu psaní nepostavil, byl bych teprve tím populistou, jakého se ze mne snaží politici ODS a některá média učinit.

Nedávno mi jeden známý vyprávěl příhodu, kdy ještě jako mladý vyjel na koncert mimo Prahu. Na nádraží čekal nad ránem na příjezd vlaku, když jej napadli místní mladíci. Dali mu několikrát pěstí, než ležel na zemi. Když se ptal proč dostal do nosu, následovala odzbrojující odpověď: prostě se nám nelíbíš. Respektuji právo lidí na to, aby se jim nějaký politik líbil nebo nelíbil, a podle toho aby volili tu či onu stranu. Novináři však mají mnohem větší odpovědnost, než normální občan, který nemá možnost oslovit svými názory tisíce lidí. Zvláště v českých médiích, kde není většinou respektováno právo na odpověď a reakce politika je odsuzována podobnými texty, na které nyní reaguji.

Jako oni štamgasti, od kterých můj známý dostal do nosu, se chová pan Pehe, když píše, že „sociální demokracii škodí, když nemá lidskou tvář. Tedy když je naopak identifikována s papalášskou nabubřelostí, útočnou nasupeností, demagogií a populistickou nevěcností.“ Ani pro jeden z těchto velmi ostrých a osobních příměrů neuvádí pan Pehe žádný důkaz. Co si pan Pehe představuje pod onou „lidskou tváří“, zůstalo nyní bez odpovědi, ale skrytou odpověď najdeme na konci článku. Zatím pan Pehe navršil všechna možná negativa, se kterými mne spojil. Přitom jako premiér jsem nezneužíval vládní letky k výletům na lyže či k jiným osobním účelům. Nevyznačoval jsem se ani jinými skandály, které by svědčily o zneužívání funkce tak, jak jsme toho byli svědky například za premiéra Topolánka. Jako v předchozích letech, i v ten letošní jsem rozdal už třetinu svého poslaneckého příjmu potřebným. Přitom je to jediný můj příjem, za výkon funkce předsedy ČSSD žádný plat nemám. Ukažte mi v české politice víc takových „papalášů“. Jsem také přesvědčen, že „nabubřelý papaláš“ by se nesnížil k tomu, aby reagoval na pana Peheho.

Za „útočnou nasupenost“ považuji například reakci, kdy dáte facku novináři, kopete fotografům do auta, či používáte na veřejnosti bezostyšně sprostá slova či gesta. Ani jednoho z toho jsem se, narozdíl od jiných politiků, nedopustil. A v čem spočívá má údajná „demagogie a populistická nevěcnost“? Snad v tom, že plním program a sliby, které dala sociální demokracie občanům? Že se snažím své kroky poctivě vysvětlovat na setkáních s voliči a v médiích? Že pod mým vedením ČSSD zpracovala několik programů, včetně návrhů na řešení hospodářské krize či materiál Vize ČR 2025? Pokud ano, musím si opatřit nový slovník cizích slov.

Pan Pehe mi, jako už mnozí, vyčítá také práci s průzkumy veřejného mínění. Je s podivem, že člověk, který je politolog a měl by tedy mít mezinárodní přehled, mi vyčítá to, co všude v zahraničí považují za normální součást práce politika. Například v USA si průzkumy politici vyhotovují při všech důležitých rozhodnutích, a tak tomu je i všude v západoevropských demokraciích. Znalost názorů veřejnosti a rozložení sil ve společnosti naopak umožňuje politikovi volit správnou taktiku, nikoliv být ve vleku špatných informací a zpráv. Na rozdíl od pana Peheho nepohrdám tím, co on nazývá „většinovým veřejným míněním“. Nejsem a nechci být elitářem. Elitářskou nebyla, není a nesmí být ani sociální demokracie. To by byl její konec.

Postoj sociální demokracie k požadavku prezidenta Václava Klause na výjimku z Listiny práv EU, která by se týkala hypotetických nároků sudetských Němců, nebyl, jak se domnívá pan Pehe ve svém článku, vstřícný. Naše stanovisko bylo od počátku negativní, avšak uvědomovali jsme si, že není jiná cesta, než mu vyhovět. Ústavní střet, vyvolaný v případě odmítnutí požadavku prezidenta, by v situaci, kdy EU čekala netrpělivě na naše rozhodnutí, byl tím nejhorším možným řešením. EU by nemohla čekat, než by se dlouhotrvající ústavní spor vyřešil. Proto ČSSD volila umírněné stanovisko, avšak byla nemile zaskočena tím, jak Fischerova vláda nebyla schopna promítnout jasně formulovaný názor prezidenta i ČSSD do výsledné podoby výjimky z Listiny práv EU.

Pan Pehe se na konci svého článku dopouští závěru, že pokud by se ČSSD „chovala jako skutečná moderní sociální demokracie s lidskou tváří“, mohla by mít více jak čtyřicetiprocentní podporu voličů. Jsem velmi ostražitý proti přídomku „lidská tvář v politice“. Už jednou v našich dějinách se tento příměr objevil a neskončilo to tak úplně dobře. V českých zemích je pod termínem „lidská tvář“ skryto vše, co nemá ambici být lepší jinak, než jen tím, že vytváří zdání lepšího. Takovou ambici „tvářit se lépe“ a dělat to stejně opravdu nemám. To se budu raději tvářit stále stejně a dělat to jinak, lépe.

V podobném duchu končí svůj článek i Václav Hořejší, který mi dává za příklad premiéra Jana Fischera, kterému stačí podle Hořejšího k popularitě to, že „se chová slušně, na nikoho neútočí, vyjadřuje se zdrženlivě, vystupuje skromně, nechová se vulgárně a arogantně“.

A on se tak skutečně chovat může. Ačkoliv nevím, kdy bych se zachoval arogantně – budiž, to je věcí vkusu – politická rozhodnutí se musí vybojovat. Pan Fischer jako úřednický premiér může v klidu čekat jak, zda a na čem se dohodnou či nedohodnou politické strany. To je naprosto odlišné pozice, než u předsedy vlády, který je odpovědný za program, který lidem předložil ve volbách.