21. 06.

Euro je český domácí úkol

Jiří Pehe Přečteno 2064 krát Přidat komentář

Nový volební lídr sociální demokracie Lubomír Zaorálek vysvětlil nedávno absenci jakékoliv zmínky o přijetí eura Českou republikou ve volebním programu ČSSD slovy, že abychom euro mohli přijmout, musí si nejprve udělat domácí úkoly nejen Česká republika, ale i eurozóna.

To předseda hnutí ANO Andrej Babiš, který ještě před několika lety zastával názor, že Česká republika by euro měla přijmout, argumentuje nyní proti přijetí eura ještě méně mlhavě než Zaorálek. V dobách krizí je prý dobré mít vlastní měnu. Občanští demokraté jsou dlouhodobě proti přijetí eura. Komunisté míní, že by z nás přijetí eura udělalo satelit Německa.

Z ostatních významnějších stran v České republice se k přijetí eura otevřeně hlásí pouze TOP 09 a koalice lidovců s hnutím Starostů a nezávislých.

Zaorálkova nevstřícná slova o přijetí eura u nás jsou zajímavým dokladem zmatku v sociální demokracii, která se nyní zoufale snaží přitáhnout voliče. Nový tým v čele ČSSD evidentně došel k názoru, že přesvědčovat občany o nepopulárním kroku je příliš riskantní, takže Zaorálek vše zahalil do alibistických frází o domácích úkolech.

Jde o ostrý odklon od toho, co ještě před měsícem požadoval premiér Bohuslav Sobotka, který prohlásil, že pokud by ČSSD stála v čele příští vlády, měla by na konci jejího mandátu Česká republika platit eurem. Narážel tímto apelem zejména na skutečnost, že ze západu Evropské unie přicházely zprávy, že eurozóna se má stát základnou nového kola evropské integrace, což by mohlo odsunout země, které v eurozóně nebudou na evropskou periférii.

Pokud jde o Zaorálkem zmíněné domácí úkoly, Česká republika momentálně všechna maastrichstká kritéria pro přijetí eura plní. Úkol je tedy politický, nikoliv ekonomický. Jenže jsme v České republice, kde politici momentálně vládnou podle průzkumů nálad veřejnosti, nikoliv proti nim. Nikdo nemá odvahu jít proti proudu, jako to udělal nedávno ve Francii vítězný prezidentský kandidát Emannuel Macron, který navzdory sílící euroskepsi ve své zemi udělal z evropanství hlavní téma své volební kampaně.

Zaorálkova slova o domácím úkolu, který musí udělat eurozóna, aby nás jako člena získala, bohužel na rozdíl od toho, co jsme viděli ve Francii, jsou jen čirý populismus. Vycházejí především z obecně sdílených obav, abychom si snad neuškodili, kdybychom vstupem přijali odpovědnost za případné problémy zemí na jihu EU. A také z mylného přesvědčení, že mít vlastní měnovou politiku je jakási obrovská výhoda.

Slovensko už od roku 2009 platí eurem, a zatím se na Českou republiku ekonomicky jen dotahuje. Kdyby byl argument o výhodnosti vlastní měnové politiky v dnešní EU platný, měli bychom se Slovensku vzdalovat.

Hlavní potíž s odmítáním eura je ale politického rázu. Německá kancléřka Angela Merkeolvá před několika dny potvrdila, že se chce vážně zabývat Macronovými návrhy na vytvoření dvourychlostní EU, přičemž tvrdé integrační jádro by konstituovaly země eurozóny. Z České republiky zaznívají typicky bohorovná česká ujištění, že nic není tak horké, jak se vaří. Máme prý čas, protože než se Macronova vize případně prosadí, pokud vůbec, bude to trvat.

Možná by ale neuškodilo všimnout si nenápadného signálu, který k nám Brusel v tomto směru vyslal v minulých dnech. Zatímco plnit rozhodnutí o uprchlických kvótách odmítají všechny země Visegrádu, řízení pro porušování evropského práva zahájila EK pouze s Polskem, Maďarskem a Českou republiku. Slovensko bylo vynecháno. Proč? Nejspíš proto, že má euro a počítá se s ním v tvrdém integračním jádru. S námi momentálně evidentně nikoliv.

ČRo Plus, 21.6.2017

15. 06.

Jak si Česká republika pod sebou řeže unijní větev

Jiří Pehe Přečteno 2677 krát Přidat komentář

Vláda České republiky se pustila do otevřeného odboje vůči Evropské unii, když nedávno odhlasovala, že naše země už podle kvót nepřijme ani jednoho uprchlíka. Evropská komise nyní reagovala na české postoje k migraci zahájením řízení, na jehož konci může být rozsudek Evropského soudního dvora, že máme zaplatit nemalé pokuty.

Téměř jednolitý chorus českých politiků zní, že kvóty nechceme, protože nefungují. Téměř nikdo se neodváží připomenout, že řádně přijatý evropský zákon, jako je Evropskou radou schválené rozhodnutí o kvótách z roku 2015, prostě máme plnit, i když s ním nesouhlasíme.

Co málokdo vnímá, je širší kontext. Česká republika se totiž pustila do boje v době, kdy se v Evropské unii takříkajíc láme chleba. A aby to snad nevypadalo, že si nedáme líbit většinová rozhodnutí jen v případě uprchlických kvót, brání se vláda zuby nehty i nové unijní směrnicí o zbraních.

Někteří čeští komentátoři veřejnost utěšují, že rozhodnutí Evropské komise zahájit s naší zemí řízení pro porušení evropského práva v případě uprchlických kvót je jen takové bezzubé strašení. Stejně prý bude dohadování mezi Českou republikou a Bruselem trvat měsíce, možná roky, a i kdybychom nakonec dostali pokutu, není to nic, co bychom neustáli.

Že to bude trvat a že ani případné finanční sankce nebudou ničím, co bychom neustáli, je možná pravda, ale ironické poznámky o bezzubém strašení nejsou bohužel na místě. Česká vláda totiž zvolila otevřený odboj vůči Bruselu přesně v době, kdy francouzsko-německý tandem, posílený impozantním vítezstvím Emmanuela Macrona ve Francii, začíná pomalu ale jistě rozjíždět svůj projekt dvourychlostní Unie. Tvrdé jádro se má tvořit okolo zemí eurozóny.

Macron ještě ve volební kampani otevřeně vyjádřil nespojenost se zeměmi, které nechápou evropskou solidaritu jako dvousměrný proces. Mířil na země Visegrádu. Přitom ty visegrádské země, které nemají euro, jsou v horší pozici, což pěkně dokumentuje skutečnost, že ačkoliv žádné nebo téměř žádné uprchlíky nepřijaly všechny čtyři visegrádské země, a všechny zpochybňují kvóty, Evropská komise zahájila řízení pouze s Polskem, Maďarskem a Českou republikou, zatímco Slovensko, které má euro, bylo ponecháno stranou.

V Evropské unii je i několik dalších zemí, které příliš mnoho uprchlíků nepřijaly. Počínají si ale z politického hlediska chytřeji než česká vláda. Proti kvótám coby ne příliš funkčnímu systému mohou mít výhrady, ale nevykřikují stále dokola do Evropy, že je to celé nesmysl, kterým se nebudou řídit. Respektují, že jde o řádně přijatý evropský zákon, přičemž ne jen jejich vinou nefunguje vše tak, jak by mělo. Je možné se bavit v rámci Unie o lepším systému, ale zatím platí tento evropský zákon.

To česká vláda za mohutné podpory opozice přijala v předvolebním zápalu stanovisko přímo „husitské“—my proti všem. Bohužel stanovisko zjevně pokrytecké, protože navzdory všem řečem o nefunkčnosti kvót, kvóty neodmítáme, jak trefně poznamenal komentátor Petr Honzejk v Hospodářských novinách, proto, že nefungují, ale ze strachu, že by fungovat mohly. Prostě nechceme žádné uprchlíky a Brusel to dobře vidí.

Jisté je, že tato česká vláda, která se hned na začátku svého působení odmítla zabývat přijetím eura, ač naše země splňuje pro jeho přijetí základní podmínky, udělala svým oficiálním rozhodnutím, že se nebudeme řídit platnou evropskou legislativou o kvótách, České republice další medvědí službu.

Už podle toho, s kým Komise zahájila řízení, vidíme, které země mají být odeslány na periférii, až se začne EU dělit na integrační jádro a ty ostatní. Při našem chytračení okolo eura bohužel nemáme na rozdíl od Slovenska ani tento symbol integrace, který by nám mohl pomoci.

ČRo Plus, 14.6.2017

07. 06.

Euro je novou dělící čarou v české politice

Jiří Pehe Přečteno 1957 krát Přidat komentář

Krátce poté, co se předseda hnutí ANO Andrej Babiš nedávno znovu vymezil proti zavedení eura v České republice, ozvali se na debatě pořádané Hospodářskou komorou ekonomičtí experti sociální demokracie, lidovců, Hnutí Starostů a nezávislých a TOP 09, že Česká republika by měla urychleně stanovit termín pro přijetí eura. ČSSD dokonce tvrdí, že pokud zasedne v příští vládě ona, bude chtít ukončit svůj mandát už se zavedeným eurem. Občanská demokratická strana je podobně jako ANO proti přijetí eura.

Strany, které chtějí vstup do eurozóny urychlit, tvrdí, že tak máme po letech přešlapování učinit i proto, že velké země evropského západu, zejména Francie a Německo, vážně chystají projekt dvourychlostní Unie, jejímž tvrdým integračním jádrem by se stala eurozóna. Ta by měla mít časem svůj vlastní rozpočet na investice, společného ministra financí i zárodky společné fiskální politiky.

Důležitost eurozóny bude růst i proto, že Velká Británie, dosud druhá největší země Evropské unie, která euro nepřijala, z Unie odchází. To výrazně změní poměr sil v EU mezi zeměmi platícími eurem a zbytkem. České republice, která nemá euro, ale přitom 85 procent jejího exportu jde do eurozóny, by tedy mohl takříkajíc ujet vlak jak politicky, tak ekonomicky.

ODS míní, že naše absence v tvrdém integračním jádru by nebyl velký problém, navíc je euro prý projektem postaveným na špatných základech. Je prý dobré mít vlastní měnu, zejména v časech krizí. O tom, že vlastní měna je dobrým nástrojem pro zvládání krizí, mluvil nedávno i Andrej Babiš.

Leckomu by se mohlo zdát, že rozbíhající se diskuze, v níž proti sobě v otázce přijetí eura stojí nyní zřetelně lidovci, ČSSD, Starostové a TOP 09 na jedné straně, a ODS i ANO na straně druhé, je jen výměnou odborných názorů. Ve skutečnosti se ovšem stává novou zásadní dělící čarou v české politice, která může mít vliv na formování povolební vládní koalice.

S tím jak se bude projekt eurozóny politizovat do podoby tvrdého integračního jádra EU, nevystačí si ani české politické strany s ekonomickými argumenty. Jinými slovy: v otázce přijetí či nepřijetí eura začíná jít u nás o mnohem víc, než jen o to, zda je to pro nás dočasně ekonomicky výhodné.

Strany, které jsou proti přijetí eura, mají nyní v této otázce na své straně i většinu veřejnosti. Jenže ta zatím nemá všechny informace o tom, co jí může nepřijetí eura eventuálně stát. V rozbíhající se diskuzi ale mnoha občanům nejspíš dojde, že zůstat mimo eurozónu může už za pár let mít dopady, v jejichž důsledku se na mnoho let, či trvale, můžeme ocitnout na evropské periférii, což může mít značnou politickou a bezpečnostní cenu, jakož i přímé negativní dopady na peněženku každého z nás.

Pokud jde o naší domácí politiku, vynořuje se v podobě přijetí či nepřijetí eura téma tak závažné, že se podle postojů k této otázce může skutečně formovat příští vláda. Přijmout či nepřijmout euro jsou totiž rozhodnutí, která ovlivní budoucnost České republiky mnohem zásadněji, než momentální postoje politických stran k domácím ekonomicko-sociálním otázkám, podle nichž se strany u nás poněkud uměle dělí na levici a pravici.

ČSSD, lidovci, STAN i TOP 09 už nemusejí mluvit o koalici „Antibabiš“, což by se voličům možná špatně prodávalo. Pokud Babiš nezmění svůj názor na přijetí eura, vylučuje se ze spolupráce s těmito stranami sám. Podobnému dilematu bude čelit i ODS. A vynořuje se samozřejmě i otázka, zda nevraživý postoj k euru nakonec nebude tmelem, který navzdory veškeré kritice Babiše z útrob ODS, obě strany po volbách spojí.

ČRo Plus, 7.6.2017

31. 05.

Má být chátrající Zeman prezidentem dalších pět let?

Jiří Pehe Přečteno 10601 krát Přidat komentář

Ačkoliv hradní tým odpovídá na otázky o stavu zdraví prezidenta Miloše Zemana jako kolovrátek, že prezident má jen známé zdravotní problémy v podobě cukrovky a neuropatie, což nijak neohrožuje výkon prezidentské funkce, televizní záběry jsou neúprosné. Prezident Zeman nejen občas zavrávorá, nebo je stále častěji podpírán svými strážci (což by se dalo přičíst již zmíněné neuropatii nebo nějaké té viróze ve skutečném či obrazném smyslu), ale v některých svých projevech působí extrémně unaveně nebo přímo zmateně.

Už i lékaři z jeho okolí začínají apelovat na jeho tým, aby ho nepřetěžoval, měl by prý více relaxovat. Jenže bez nezávislého posouzení lékaři, kteří nepatří mezi jeho přátele, se veřejnost jen těžko dozví, zda relaxace jen onen lék, jenž prezidentovi, který viditelně chátrá, což některé starší lidi postihne dříve než jiné, může ještě výrazně pomoct.

Na předešlém popisu stavu prezidenta není nic zlomyslného, je to konstatování. Pokud bychom chtěli být ironičtí nebo zlomyslní, poskytuje k tomu Zeman svým kritikům mnoho jiných příležitostí v podobě stále nových kontroverzí.

Prezidentův viditelně se zhoršující stav je důvodem k obavám jiného druhu, než je kupříkladu jeho mstivost vůči oponentům či balancování na hraně Ústavy. Hlava státu zemi reprezentuje. Pokud je taková země podle ústavy konstituční monarchií, často se jaksi samo sebou rozumí, že monarcha odchází až v okamžiku svého skonu. Konstituční monarchie se ale jistí tím, že panovníci se omezují jen na ceremoniální povinnosti.

V parlamentní demokratické republice není ovšem žádný, takříkajíc „vyšší“ důvod, proč by měl být prezidentem nemocný člověk, který přestává zvládat i některé ceremoniální povinnosti, jako je včasný příjezd na společné focení světových státníků, nebo který na summitu NATO, kde je v čele české delegace, vynechá důležité body programu. A protože jeho okolí má takříkajíc v popisu práce předstírat, že je na tom hlava státu lépe, než tomu skutečně je, dostane se nám výmluvy, že místo poslouchání projevů amerického prezidenta dalších státníků, musel cosi prodiskutovat s českým ministrem zahraničí. To neměli v letadle nebo doma dost času?

Podobnou chybu, jaké se dopouští nyní Miloš Zeman, udělal i první polistopadový prezident Václav Havel, který měl na podzim roku 1997 vážné zdravotní problémy, ale rozhodl se přesto znovu kandidovat. Jeho posledním pěti letům ve funkci pak dominovaly vážné zdravotní problémy, které mu zabraňovaly, aby vykonával úřad takříkajíc na plno. Srovnáme-li ho se Zemanem, který, zdá se, chátrá celkově, to ovšem byly problémy zejména s fyzickou stránkou zdraví, které neovlivňovaly Havlovu mysl tak, jako se tomu zdá být v poslední době u Zemana.

Havel byl zvolen parlamentem, takže si dnes nemůžeme ověřit, zda by byl uspěl v přímé volbě, v níž by občané měli možnost vzít jeho zdravotní stav do úvahy. V případě Zemana tak učinit mohou. A ačkoliv většině lidí bude jistě líto, že má zdravotní potíže, mnoho z nich, i z řad jeho dlouhodobých příznivců, bude nejspíš zvažovat, zda to, co považují za Zemanův politický přínos ve funkci hlavy státu, nezačíná zcela neutralizovat nemožnost vykonávat úřad důstojně a s potřebnou ostrostí mysli.

Měl by to vážně zvážit i prezident Zeman. Průzkumy naznačují, že jeho obliba po nedávné vládní krizi a dalších politických přešlapech začala klesat, a jeho porážka, na níž by si před několika měsíci nikdo nevsadil, se nyní jeví jako reálná. Odvolání kandidatury ze zdravotních důvodů by bylo důstojným způsobem, jak se riziku historicky bezprecedentní porážky po prvním prezidentském období vyhnout a přitom zároveň ochránit to, co přinejmenším jeho příznivci vidí jako pozitivní historický odkaz.

ČRo Plus, 31.5.2017

24. 05.

Babišova hrozba žaloby na Sobotku je jen předvolební gesto

Jiří Pehe Přečteno 2139 krát Přidat komentář

Ministr financí Andrej Babiš zveřejnil takzvanou předžalobní výzvu, v níž hrozí žalobou na premiéra Bohuslava Sobotku, pokud nepřestane na veřejnosti s některými výroky. Kupříkladu, že se Babiš vyhýbal placení daní, zneužíval finanční správu, či že veřejně lže.

Podle Babiše takové výroky navozují dojem, že se dopouštěl nekalé činnosti, a přitom jsou prý nepravdivé. Sobotkova prohlášení tak mají podle Babiše povahu pomluvy.

Babišova výzva se jeví mnohem více jako jako gesto ze začínající předvolební kampaně, než jako seriózně míněná hrozba, že bude Sobotku opravdu hnát k soudu. Pokud by tak totiž učinil, octne se na hodně tenkém ledě.

Soud by nepochybně vyžadoval od Babiše důkazy, že Sobotka lhal, zatímco od Sobotky, že nelhal. Už první formulaci v Babišově předžalobní výzvě, tedy že se Babiš vyhýbal placení daní, by přitom Sobotka mohl smést se stolu poukazem na to, že se Babiš v podobě vydání korunových dluhopisů Agrofertu placení daní skutečně vyhnul.

Že to bylo podle platného zákona zřejmě legální, je jiná otázka. Sobotka nikdy netvrdil, že se Babiš dopustil daňového podvodu, tedy zločinu. Pouze upozorňoval, že Babiš se s pomocí dluhopisů vyhnul placení daní, které by jinak platil musel, což by bylo asi v pořádku, kdyby zůstal podnikatelem, ale přinejmenším z etických hledisek to v pořádku není, když se velkopodnikatel Babiš stal ministrem financí.

Je jisté, že toto by se u soudu přetřásalo. Pravděpodobné také je, že by si soud vyžádal od Agrofertu i Babiše dokumenty, o jejichž veřejné propírání nemusí mít Babiš zájem. Kupříkladu, kde přesně vzal peníze na nákup dluhopisů a před tím i samotného Agrofertu.

Babišovu další zásadní výhradu proti Sobotkovým výrokům, tedy že Babiš veřejně lže, by Sobotka mohl smést se stolu jen předložením videonahrávky z Babišova vystoupení během sněmovní schůze ke kauze Čapí hnízdo. Tam se ke lžím otevřeně přiznal s tím, že tak učinil kvůli svým dětem.

Nebo by Sobotka mohl nechat přehrát Babišovy výroky o tom, že nikdy nezneužije svoje média, přičemž byl ochoten přísahat na životy svých dětí. A následně nechat přehrát Babišovu konverzaci z tajně pořízených nahrávek se schůzek s novinářem Mafry Markem Přibilem. Pokud by soud takové nahrávky neuznal jako důkazní materiál, stačilo by předvolat některé novináře Mafry, kteří veřejně potvrdili, že Babiš svoje média ovlivňoval.

Třetí ze zásadních Babišových námitek se týká Sobotkových výroků o tom, že zneužíval finanční správu. I zde by měl Sobotka poměrně snadný úkol. To, že Babiš finanční správu přímo zneužíval nikdy neřekl, jen opakovaně upozorňoval, že finanční správa dle jeho mínění nevyšetřuje, jak by měla, Babišovy dluhopisy anebo vydává velké množství zajišťovacích příkazů, které jsou likvidační pro mnohé podnikatele. U soudu by se pak mohlo začít řešit, zda někteří z těchto podnikatelů, nebyli konkurencí pro Babišovo podnikání.

Sobotka tedy může zůstat v klidu. Možná by dokonce měl Babiše ponouknout, ať žalobou jen předvolebně nehrozí, ale ať ji skutečně podá. Příležitost k tomu Babišovi poskytnul, když v reakci na jeho předžalobní výzvu prohlásil, že zastrašování a lež jsou obvyklé metody miliardáře Babiše při přebírání firem. „Teď to praktikuje i v politice. Já se zastrašit nedám,“ napsal premiér.

ČRo Plus, 24.5.2017

17. 05.

Stojí USA na prahu nové Watergate?

Jiří Pehe Přečteno 2958 krát Přidat komentář

Tvrdit dnes, že ten či onen nejnovější skandál už nejspíš definitivně zlomí vaz americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, je riskantní, protože Trump má zvláštní schopnost přežít politicky i takové kontroverze, které by jiné politiky už dávno poslaly do politického důchodu. Ba co víc, některé jeho skandální výroky a činy už během volební kampaně, které by jiné politiky zničily, Trumpa naopak v očích jeho voličů posílily.

Ani po nástupu do funkce prezidenta se Trumpovi skandály a kontroverze nevyhýbaly. Nejzranitelnější byl v otázce možného ruského ovlivňování americké prezidentské kampaně, zejména pak v otázce, zda někteří členové jeho volebního týmu, z nichž se následně stali vysoce postavení členové jeho administrativy, s Rusy na ovlivňování prezidentské kampaně přímo nespolupracovali.

Jenže vyšetřování možného ruského vlivu se vleklo--částečně i proto, že na něm neměli velký zájem představitelé Republikánské strany. Ti se po vzájemných přestřelkách během volební kampaně s Trumpem smířili, protože se zdálo, že republikánské většiny v obou komorách kongresu mohou, pokud budou republikáni spolupracovat s Bílým domem, prosadit některé z dlouhodobých republikánských priorit.

Zdálo se, že jedinou významnou obětí aféry okolo ruského vlivu bude nakonec Trumpův poradce pro národní bezpečnost Michael Flynn, který musel odstoupit poté, co se ukázalo že lhal viceprezidentovi Penceovi o svých kontaktech s ruským velvyslancem. Kdyby Trump nechal vyšetřování pokračovat bez vměšování Bílého domu, možná by nakonec celá aféra takříkajíc vyšuměla.

Jenže různé snahy Bílého domu vyšetřování ruského vlivu zastavit či rozmělnit, pokračovaly, což samozřejmě budilo a vzbuzuje nová podezření, že Trump a jeho tým opravdu něco závažného skrývají. Obrovský rozruch vzbudilo zejména překvapivé odvolání šéfa FBI Jamese Comeyho, kterého Trump na konci své volební kampaně chválil za to, že nařídil několik dní před volbami prověření tisíců emailů Trumpovy protikandidátky Hillary Clintonové. Oficiálním důvodem pro odvolání respektovaného šéfa FBI bylo přitom tvrzení, že prý FBI Clintonovou řádně nevyšetřovala. Není divu, že americká média spekulovala, že hlavní důvodem pro odvolání Comeyho je ve skutečnosti snaha zastavit či zpomalit vyšetřování kontaktů Trumpova týmu s Rusy.

Trump si hrál s ohněm, už když se na začátku svého prezidentství pustil do boje s americkou výzvědnou službou CIA. Spekulovalo se, že některé pro něj škodlivé informace mohou coby odplata za jeho chování mít svůj původ právě tam.

Propuštěním Comeyho si ale vzal sousto ještě větší, možná pro něj fatální. Do médií proniklo soukromé memorandum Comeyho, shrnující únorovou schůzku s Trumpem, během které se ho prezident údajně snažil přesvědčit, aby zastavil vyšetřování Flynna. Pokud se tato informace potvrdí, máme co do činění se skandálem, který by Trumpovi opravdu mohl zlomit vaz. I přední republikáni budou mít problém hájit prezidenta, který protiústavně zneužívá svůj vliv k tomu, aby za každou cenu zastavil vyšetřování ruského vlivu na jeho zvolení a jeho administrativu.

Je možné, že Trump nakonec ustojí i tuto aféru, ale jeho pozice je stále více otřesena. Nejen demokrati, ale i někteří republikánští odpůrci Trumpa mohou nyní přesvědčivě argumentovat, že v čele nejmocnější země světa stojí muž, který nejen šlape po ústavě země, ale je pro USA skutečným bezpečnostním rizikem.

ČRo Plus, 17.5.2017

10. 05.

Infantilita v české politice, aneb Jak se u nás politicky trucuje

Jiří Pehe Přečteno 5396 krát Přidat komentář

Kvalitu demokracie v té které zemi lze měřit různými způsoby, ale kritériem, které určuje kvalitu a stabilitu demokratického systému všude, kde je praktikován, je úcta k institucím a zákonům—obecně k pravidlům hry. Platí to přitom jak pro běžné občany, tak pro politiky.

O tom, do jaké míry se pravidla hry v té které zemi respektují, svědčí kupříkladu míra korupce, vymahatelnost práva, transparentnost rozhodování a mnoho dalších faktorů, které dnes sleduje řada mezinárodních organizací. Existují dokonce nejrůznější žebříčky.

Politici v tom všem hrají důležitou roli. Často se připomíná, že kvalitu demokracie určuje nejen to, jak dobře jsou v té které zemi napsané zákony a ústavy, ale také, jakou má země politickou kulturu. Ta se vyjevuje mnoha způsoby, ale nejviditelněji, když je nutné řešit nějakou politickou krizi.

Neúcta k pravidlům hry a nadřazování vlastních zájmů zájmům státu i veřejnosti mohou z politické krize udělat krizi ústavní a v podstatě paralyzovat celý stát. A naopak, tam kde politici pravidla hry respektují a ctí obecné zájmy více než ty vlastní, je politické krize, jakou jsou kupříkladu odchody ministrů, pády vlád a podobně, možné řešit bez velkých dramat.

To, co se děje nyní u nás okolo snah premiéra odvolat ministra financí, je jen smutnou připomínkou skutečnosti, že ačkoliv mnozí naší politici a komentátoři rádi tvrdí, že Česká republika je už standardní demokracií, ve skutečnosti máme ke standardům dobře fungujících demokracií ještě pořád dost daleko.

Máme prezidenta, který se kvůli vlastní ješitnosti a pomstychtivosti odmítá řídit ústavou. V tak jednoduché věci, jakou je vyhovění žádosti premiéra o odvolání ministra financí, obstruuje, mlží a vykládá si pravidla hry po svém. Máme ministra financí, který místo toho, aby když ho premiér ve funkci dál nechce, ze své pozice jednoduše odešel, kope okolo sebe jako malé dítě a spolu s prezidentem vymýšlí, jak ještě více ohnout pravidla hry, aby se premiérovým rozhodnutím nemusel řídit.

Když pak ministryně školství sama podá demisi kvůli tomu, že se cítí být politicky odpovědná za činy svých podřízených, které vyšetřuje kvůli podezření z korupce policie, působí to v českém kontextu jako skoro něco nepatřičného. Podle našich norem by přeci měla i ona zatloukat, obstruovat, bránit se tím, že za chování své trestně stíhaní náměstkyně nenese žádnou odpovědnost.

Malé děti často trucují. I naši politici často trucují. Pan prezident trucuje, když se po něm premiér odváží žádat podle ústavy, aby vykonal to či ono. Ministr financí trucuje, protože se mu prý ubližuje, místo toho, aby z funkce, kde ho premiér dál nechce, jednoduše odstoupil a pustil se do volebního boje, v němž by mohl voliče přesvědčit, že pravdu má on.

Nedospělost demokracie se projevuje nejjasněji právě takovým infantilním politickým chováním. Ne že by se takové chování v případě významných politiků nevloudilo občas i do jinak dobře fungujících zavedených demokracií, jak to vidíme na příkladu současného amerického prezidenta.

Jenže v takových demokraciích nakonec fungující „systém“ takové projevy infantility obrousí a politiky si takříkajíc přizpůsobí sám sobě. U nás je tomu zatím naopak. Politická infantilita vítězí nad systémem, což má řadu nepříznivých dopadů.

ČRo Plus, 10.5.2017

03. 05.

Hraje se především o ministerstvo financí

Jiří Pehe Přečteno 22918 krát Přidat komentář

Demise současné vlády, kterou chce podle svého vyjádření podat premiér Bohuslav Sobotka, je řešením současných kontroverzí okolo ministra financí Andreje Babiše, které skoro všechny zaskočilo. Sobotkovu strategii se okamžitě snažili rozšifrovat analytici i politici, přičemž se vyjádření nesla ve dvou základních polohách.

Podle jedněch se Sobotka zachoval zbaběle, když nabízí demisi celé vlády místo toho, aby jednoduše odvolal Babiše. Je to prý neodpovědné jednání, které vytvoří v České republice zbytečnou nestabilitu. Podle druhých Sobotka jen odevzdá řešení celé situace prezidentu Miloši Zemanovi, který je nejen spojencem Babiše, ale je také už z minulosti znám zálibou v neortodoxních řešeních.

Sobotka po oznámení svého kroku poskytl rozhovor deníku Právo, v němž upřesnil, v co doufá. Shrneme-li, doufá, že ať už nechá prezident dovládnout současnou vládu v demisi, nebo bude chtít vytvořit nějakou vládu novou, nebude v takové vládě Babiš na postu ministra financí. Odvolat Babiše sám prý nechtěl proto, že by se z něj stal mučedník. My můžeme dodat, že také neměl žádnou jistotu, že by prezident neprotahoval odvolání Babiše až do voleb.

Sobotka po své tiskové konferenci, na níž svůj plán podat demisi oznámil, nešel s demisí rovnou k prezidentovi, ale oznámil, že se nejprve sejde s představiteli koaličních stran. Evidentně doufá, že současná koalice bude schopná prezidentovi nabídnout řešení, které by ji umožnilo vládnout až do voleb—i když třeba bez Sobotky v čele vlády a zejména Babiše ve funkci ministra financí.

Odstranit Babiše z funkce ministra financí za téměř jakoukoliv cenu je pro Sobotku klíčové. Souboj s Babišem a jeho hnutím ANO totiž Sobotka a jeho sociální demokracie, která momentálně za ANO výrazně zaostává v průzkumech stranických preferencí, nemohou vyhrát, pokud se nepodaří na ministerstvo financí dostat ministra, který se okamžitě pustí do hloubkové kontroly Babišova hospodaření na ministerstvu a bude motivovat Finanční správu, aby skutečně vyšetřila Babišovy machinace s korunovými dluhopisy.

Potíž se Sobotkovou strategií spočívá v tom, že Babiš i prezident dobře vědí, že by bylo pro ně velmi riskantní odevzdat ministerstvo financí na několik posledních měsíců před volbami novému ministrovi, který by mohl spustit hloubkovou kontrolu Babišových aktivit. Politické šachy se tedy budou hrát o to, jak buď v současné vládě v demisi anebo nějaké nové vládě ponechat ministerstvo přímo či nepřímo v Babišových rukou.

Sám Babiš opakuje jako kolovrátek, že z ministerstva nechce odejít, má prý rozdělanou práci. Ví dobře, proč to říká. A dobře to ví i prezident, jenž nepochybně půjde Babišovi na ruku.

Sobotka, zdá se, spoléhá na to, že politické strany ve Sněmovně mohou prezidenta donutit, aby se neuchyloval k nějakému vlastnímu řešení—kupříkladu v podobě vlády expertů, v níž by ministerstvo financí až do voleb kontroloval nějaký spojenec Babiše nebo dokonce sám Babiš. Sobotka počítá možná také s tím, že prezident, který sám usiluje o znovuzvolení, se bude snažit postupovat standardněji než při vládní krizi v roce 2013, kdy vytvořil vládu bez podpory Sněmovny, která sestávala z jeho přátel a spojenců.

Otázkou je, zda Sobotka Zemana nepodceňuje. Prezident má mnoho slabin, ale neschopnost hrát skvěle politické šachy v situacích, kterou Sobotka svým rozhodnutím vytvořil, k nim nepatří. Bude proto jistě vědět, že ať už je jeho konkrétní řešení nastalé situace jakékoliv, nesmí dopustit, aby zejména na ministerstvu financí usedl do křesla ministra někdo, kdo by mohl do voleb s pomocí vyšetřování Babišových finančních aktivit zapříčinit to, v co evidentně doufá Sobotka—tedy dramatický pokles preferencí hnutí ANO.

ČRo Plus, 3.5.2017

26. 04.

Ze Zemanovy návštěvy Bílého domu je fraška

Jiří Pehe Přečteno 13811 krát Přidat komentář

Ze zdánlivě jednoduchého příběhu údajně již dávno dohodnuté návštěvy prezidenta Miloše Zemana v Bílém domě se stává fraška.

V posledním dílu nekonečného seriálu různých prohlášení Hradu a lidí s ním spojených vystoupil po předání svých pověřovacích listin americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi bývalý Zemanův poradce pro zahraniční otázky a nyní velvyslanec České republiky ve Spojených státech Hynek Kmoníček s tvrzením, že Zemanovu návštěvu prý odsunula severokorejská krize, jejímž řešením Trump tráví hodně času.

Potíž s tímto vysvětlením spočívá v tom, že o návštěvě se mluvilo jako o víceméně hotové věci hned po telefonátu Zemana s Trumpem v polovině prosince minulého roku. Sám pan Kmoníček rozdával rozhovory, v nichž na otázky po přesném datu a průběhu návštěvy poněkud rozšafně, jak je jeho zvykem, vysvětloval, že se dohadují s příslušnými činiteli Trumpovy administrativy a amerického ministerstva zahraničí už jen detaily, přičemž se tato jednání poněkud vlečou jen proto, že po nástupu nové administrativy je ve Washingtonu trochu zmatek.

Sám prezident rozehrál okolo návštěvy i jakousi domácí politickou hru, kdy svým oblíbencům, jako je ministr financí Andrej Babiš, slíbil, že je na návštěvu Bílého domu vezme coby členy své delegace. Tím veřejnosti podprahově vlastně sděloval, že nepůjde jen o nějaké krátké setkání s Trumpem, možná jen výměnu zdvořilostí a společnou fotku, ale o návštěvu, během které obě země budou jednat o zásadních otázkách.

Z Bílého domu za celou tuto dobu, kdy Hrad, zdá se balamutil českou veřejnost zprávami o již dohodnuté návštěvě a její důležitosti, nepřicházelo přitom žádné potvrzení. Nyní podle týdeníku Respekt měl dokonce zástupce americké ambasády v Praze říct bývalému českému premiérovi Vladimíru Špidlovi, že si Američané nejsou jistí, že se návštěva vůbec bude konat.

Vzhledem k tichu, které panovalo ve Washingtonu okolo návštěvy po celou dobu, kdy o ní Hrad mluvil jako a jisté věci, jakož i vzhledem k vyjádření představitele americké ambasády, které v podstatě znamená, že ambasáda o žádné návštěvě nic neví, je dost nehorázné, když nyní pan Kmoníček tvrdí, že návštěva se nekoná jen proto, že Trump musí řešit severokorejskou krizi. Ta navíc vypukla až pár měsíců po tom, co Hrad vyhlašoval, že návštěva je hotovou věcí.

Peripetie okolo Zemanovy návštěvy v Bílém domě bychom mohli ignorovat jako prostě prozatím nezdařený, ale zcela legitimní pokus českého prezidenta sejít se s novým americkým prezidentem, kdyby ovšem většina toho, co se z české strany okolo návštěvy děje, nevypadalo stále více jen jako kouřová clona či prostě výmysly.

Co ale vypouštěním zavádějících informací okolo prý dohodnuté návštěvy, jakož i nafukováním důležitosti tohoto setkání, Hrad vlastně sledoval a sleduje?

Má to snad být jakási nepříliš obratná snaha vytvořit tlak na americkou stranu, aby setkání, o které Zeman velmi stojí, zorganizovala, protože by přeci neměla nechat na holičkách "českého Trumpa" , který jen "nepřesně" pochopil pouhou zdvořilostní frázi amerického Trumpa, že si při Zemanově případné cestě do Washingtonu mohou potřást rukama a udělat společnou fotku? (Což tvrdí o "pozvání" pro Zemana kupříkladu bývalý český velvyslanec ve Washingtonu Petr Kolář na základě vlastních informací.)

Anebo je to vše jen součást Zemanovy volební kampaně, kdy se již údajně dohodnutou, ale kvůli té či oné mezinárodní krizi odkládanou návštěvou bude dál šermovat jako s důkazem, že současný český prezident má otevřené dveře do nejvyšších míst nejen v Moskvě a v Pekingu, ale i ve Washingtonu?

Těžko říct. Jisté je, že celá záležitost je poněkud nedůstojná. A je s podivem, že vláda, která za cesty i zahraniční politiku prezidenta zodpovídá, nechá Hrad tímto způsobem mlžit. Vrhá to totiž špatné světlo na celou zemi a z české veřejnosti to dělá hlupáky.

ČRo Plus, 26.4.2017

25. 04.

Na evropskou periférii míříme dobrovolně

Jiří Pehe Přečteno 3176 krát Přidat komentář

Ještě před několika lety převládal v české politice názor, že pokud se Evropská unie začne dělit podle rychlosti a hloubky integrace, měla by Česká republika být v takzvaném tvrdém integračním jádru. Už třeba jen proto, že Německo, které by bylo tahounem tvrdého integračního jádra, je životně důležité pro zdraví české ekonomiky.

Postupně se začaly objevovat názory, nejprve jen mezi českými euroskeptiky, že jelikož Evropská unie už v režimu několika rozdílných stupňů integrace prý tak jako tak funguje, nestalo by se zase nic tak strašného, kdyby se podle odlišných stupňů integrace dělila dál, přičemž Česká republika nemusí být nutně v tom nejtvrdším integračním jádru. Jako příklady byly opakovaně uváděny země, které mají euro, a země, které zůstávají mimo eurozónu. Anebo země, které jsou součástí schengenského prostoru, a země, které nejsou.

Už v těchto příkladech se ale odrážela určitá míra nepochopení toho, co se skutečně míní vícerychlostní Unií, o níž se čas od času mluvilo. Do schengenského prostoru o své vlastní vůli nepatří v osmadvacítce jen Velká Británie, a ke vstupu do eurozóny se zavázaly všechny země, které byly přijaty za členy od roku 2004. Ač některé z nich v eurozóně dodnes nejsou a neúčastní se tedy určitých rozhodovacích procesů eurozóny, ve skutečnosti jsou s eurozónou zcela svázány.

Vícerychlostní Evropská unie, o které se mluví nyní, by ale mohla rozdíly mezi členy a nečleny tvrdého integračního jádra posunout na zcela jinou úroveň. Pokud by se země tvrdého jádra integrovaly v politickou unii a vytvořily by společně kupříkladu fiskální unii, společnou migrační politiku, popřípadě i společnou obranu, mělo by to na země mimo toto jádro zásadní dopady.

Jakýkoliv vyšší stupeň integrace vytváří i nová společná pravidla a standardy, které by eventuálně mohly začít fungovat jako bariéry svého druhu mezi zeměmi v integračním jádru a mimo něj. Jedním z velmi praktických dopadů by mohlo být ztížení vývozu zboží ze zemí mimo integrační jádro do zemí, které se vyššího stupně integrace účastní.

Netřeba dodávat, že existence takových bariér by hrála roli v rozhodování velkých nadnárodních firem o tom, kde investovat. Mnoho z nich u nás dnes investuje proto, že u nás vyrábí levněji než na západ od nás, ale mohou svoje zboží pak v podstatě bez překážek vyvážet do celé Unie.

Když se tedy nyní někteří čeští politici, jako je ministr financí Andrej Babiš, nechávají slyšet, že bychom se mohli ve vícerychlostní unii účastnit jen některých projektů a sami se tak odsunout na periférii mimo tvrdé integrační jádro, zapomínají občanům nastínit možné dopady. To, že prý nemusíme přijímat euro a můžeme si i celou řadu věcí dělat takříkajíc po svém, zní pěkně jako slogan při hraní na národovecké sentimenty, ale mohlo by to mít postupem času docela nepěkné ekonomické, politické a bezpečnostní dopady.

Je s podivem, že premiér Bohuslav Sobotka, který vícerychlostní Evropu nechce, a pokud by už vznikla, přeje si, abychom zůstali v tvrdém integračním jádru, proti takovým názorům politika, který ho po příštích volbách může v premiérském křesle nahradit, razantněji nevystoupí. Možná proto, že i on mluví sice o potřebě zůstat v hlavním proudu evropské integrace, ale v praktické rovině dál utužuje spolupráci se zeměmi Visegrádu, které se především zásluhou nacionalismu v Polsku a v Maďarsku, jakož i společné odbojné politiky vůči zbytku EU v oblasti migrace postupně samovolně z další evropské integrace vylučují.

ČRo Plus, 25.4.2017

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy