02. 04.

Pandemie má nečekané dopady na prezidentské volby v USA

Jiří Pehe Přečteno 4531 krát Přidat komentář

Pandemie koronaviru, která nyní v plné síle dorazila do Spojených států, zcela zatlačila do pozadí nadcházející prezidentské volby v této nejmocnější zemi světa. Dopady pandemie na volební klání ale zatím ne zcela odpovídají tomu, co by se zdálo logické ve světle skutečnosti, že prezident Donald Trump zareagoval na přicházející kalamitu pozdě a i nyní se projevuje spíše chaoticky než jako skutečný lídr.

Trump těží z toho, že jeho pravděpodobný vyzyvatel za Demokratickou stranu, bývalý viceprezident Joe Biden, v podstatě zmizel z médií a tím i z očí veřejnosti. Jelikož demokratické primárky byly v řadě států odloženy, nemá Biden jeviště, na němž by mohl Trumpovu politiku pravidelně a za velkého zájmu médií konfrontovat. Místo toho se občas pokouší konání Trumpova Bílého domu kriticky komentovat z improvizovaného studia ve sklepě svého domu, ale jeho různé výstupy nemají v mediálním vření způsobeném pandemií potřebný ohlas.

Jsme svědky zajímavého paradoxu. Trumpovy preference vzrostly, ačkoliv ho nemalá část americké i světové veřejnosti viní z toho, že svým laxním přístupem k epidemii v době, kdy ještě USA mohly účinně zareagovat, způsobil, že její průběh bude mnohem horší, než musel být, a že i nyní svými chaotickými výstupy působí spíše zmatky, než aby přispíval k účinným řešením.

Možných vysvětlení je hned několik. Coby prezident, který pořádá pravidelné tiskové konference, je v podstatě každý den ve všech nejvlivnějších televizních stanicích v hlavním vysílacím čase. A je to on, kdo nakonec schvaluje nejdůležitější rozhodnutí. A jelikož boj s koronavirem je portrétován jako válka, těží i z toho, že Američané ve válkách své prezidenty podporují a leccos jim odpouštějí.

Trump také dovedně využívá polarizace americké společnosti. Nákaza zatím postihla především velká městská centra, která tradičně volí spíše demokraty, a Trump i jemu nakloněná média, jako je televize Fox News, obviňují demokraty, že dopady řádění viru v nejvíce zasažených oblastech zveličují, nebo prý dokonce zneužívají pro politické cíle. Tato taktika zatím do jisté míry vychází, protože většina takzvaných červených států, které volí spíše republikány, nebyla zatím poznamenána pandemií tak krutě jako státy s největšími městskými aglomeracemi.

Trump je navíc dovedný technolog moci, takže dokáže využít, nebo spíše zneužít ve svůj prospěch dokonce i podpůrný balíček ve výši dvou biliónů dolarů, který schválil Kongres. Ačkoli přijetí tohoto nouzového opatření by nebylo možné bez demokratické podpory, a šeky, které poputují do amerických domácností i k firmám by měl podepisovat ministr financí, Trump chce, aby nesly jeho podpis.

Otázkou je, co se stane, až pandemie zasáhne naplno i státy, které většinově Trumpa podporují. A také, jak se projeví na jeho podpoře hospodářská krize, která vypukne.

Ekonomové předpovídají, že míra nezaměstnanosti by mohla dosáhnout ve druhém čtvrtletí až třiceti procent, což by bylo více než během Velké hospodářské krize, která vypukla v roce 1929. Dopady na fungování americké společnosti budou v takovém případě obrovské. Trump sice slibuje, často v rozporu s předpověďmi expertů, že se vše vrátí do normálu už v létě, a hospodářství se znovu rozjede, ale není to vůbec jisté.

Jak nedávno poznamenal poradce bývalého prezidenta Baracka Obamy David Axelrod, skutečnost, že Biden v podstatě zmizel z centra dění, mu nemusí paradoxně nakonec uškodit. V krizi monumentálních rozměrů, kterou se pandemie v USA stává, se bude vše tak jako tak točit okolo Trumpa, a skutečné vysvědčení mu veřejnosti vystaví, až v druhé polovině roku. Biden v podstatě musí čekat na to, jaké vysvědčení to bude.

ČRo Plus, 2.4.2020

26. 03.

Pandemie koronaviru ukazuje spíše slabiny než sílu národních států

Jiří Pehe Přečteno 3196 krát Přidat komentář

S tím, jak národní státy přijímají drastická opatření, aby zabránily dalšímu šíření nemoci COVID-19, způsobené novým koronavirem, začaly se rojit úvahy, že krize předznamenává konec globalizace a ukazuje, že národní stát zůstává nejvíce akceschopnou institucí. V populisticko-nacionální části politického a komentátorského spektra se dokonce objevují úvahy, že současná krize vyústí do oslabení nebo konce Evropské unie.

Tyto úvahy ovšem neodrážejí to, co se děje před našima očima. Je pravda, že národní státy jeden po druhém začaly na vlastní pěst omezovat volný pohyb lidí i shromažďování, rušit výuku ve školách, či zavírat hranice, jenže žádné z těchto opatření není skutečným řešením problému, ale jen snahou zmírnit průběh epidemie, či ji rozložit do delšího časového rámce.

Politikům za zavřenými národními hranicemi tato opatření dávají na čas velkou moc, jenže by nám nemělo uniknout, že při současné dělbě práce v globální ekonomice, nakonec jednotlivé národní státy bojují, často bez velkých úspěchů, s jinými státy o zajištění dodávek ochranných a zdravotnických pomůcek, které se nevyrábějí u nich doma. O život tak zbytečně přišla spousta nakažených, včetně zdravotnického personálu.

Samotná epidemie neskončí tím, že se podaří zásluhou vzájemně nekoordinovaných drastických opatření národních vlád výrazně snížit výskyt koronaviru v té které zemi, ale teprve až se podaří ji omezit v globálním měřítku. A v úplně vítězství lze doufat, jen když se mezinárodním týmům vědců podaří najít vakcínu.

Nedostatečnost současného způsobu boje s koronavirem, v němž se národní státy pokoušejí čelit monumentální globální výzvě v podobě pandemie koronavitou na vlastní pěst, lze pěkně ilustrovat na českém případě. Česká vláda jednala velmi razantně. Nečekala, zda se vynoří nějaká evropská řešení, a zřejmě se jí vskutku podařilo omezit šíření koronaviru lépe než některým jiným zemím.

Jenže po této fázi boje s koronavirem přijde další v podobě snah o nastartování normálního života a hospodářství, které utrpí obrovské ztráty. Země, jako je ta naše, jejíž prosperita závisí na exportu, ovšem bude muset stejně čekat na to, až se vrátí k normálu Německo a další země, kam proudí český vývoz.

Použijeme-li si k popisu současné situace válečnou terminologii, která v poslední době kvete, lze říct, že se národní státy zakopaly na čas do vlastních zákopů, v nichž ve válce s virem dosahují různých výsledků, ale až pandemie odezní, neobnoví se ekonomický růst a normální život tak, že ve svých zákopech dál zůstanou. Nejsou soběstačné, budou muset spolupracovat. Možná ještě intenzivněji než dřív, pokud budou chtít, aby obnova byla rychlá.

Navíc už teď je jasné, že současná striktně národní řešení krizi spíše prohlubují, než aby usnadňovaly boj s ní. I tolika lidmi dnes kritizovaná Evropská unie toho mohla udělat podstatně více, kdyby měla v oblasti zdravotnictví a boje s pandemiemi už dnes více pravomocí. To, že ji členské státy takovými pravomocemi nevybavily, a pandemii se pokouší zastavit na vlastní pěst, jen zvětší hospodářské škody.

Po skončení pandemie se především ukáže, že současný systém, v němž se naše ekonomická prosperita odvozuje od globálně propojené ekonomiky, v níž v planetárním meřítku proudí zboží i lidé, ale který přitom nemá globálně fungující nástroje pro řešení výzev a krizí planetárního rozsahu, je nedostačující, a budou se hledat účinnější globální instituce a regulace.

Je možné, že politikům v některých národních státech jejich současná mimořádná moc zachutná, a nebudou se jí chtít hned tak vzdát. Jenže pokud je občané jejich zemí nedonutí, aby se snů o dělání politiky z národních zákopů i v době po pandemii rychle nevzdali, bude to rychlá cesta k ekonomickému i politickému úpadku.

ČRo Plus, 26.3.2020

21. 03.

Koronavirus může zdevastovat českou kulturu

Jiří Pehe Přečteno 2049 krát Přidat komentář

Opatření přijatá vládou ve snaze zamezit šíření koronaviru těžce dopadnou na celé hospodářství. Existuje ale celé jedno odvětví, v němž dopady vládních nařízení, která omezila shromažďování i provoz nejrůznějších institucí, způsobí v krátkém časovém horizontu velkou existenční nejistotu, v delším období budou likvidační. Tímto odvětvím je kultura.

V kulturních institucích, zejména v divadelnictví a hudebním průmyslu, u nás pracuje velké množství lidí na „volné noze“, což fakticky znamená, že jsou považováni za osoby samostatně výdělečné činné, a jsou placeni na základě jednorázových smluv, jako jsou smlouvy o dílo, a podobně. V praxi to znamená, že tito lidé, stejně jako drobní podnikatelé obecně, nepožívají stejnou pracovně-právní ochranu, které se dostává zaměstnancům.

Českou kulturu svírá dlouhodobě nedostatek financí. Pro ty kulturní instituce, které fungují jako příspěvkové organizace financované z rozpočtů měst nebo státního rozpočtu, popřípadě dostávají granty, nemusí být několikaměsíční paralýza kulturního sektoru likvidační. V případě takto financovaných divadel jde o jakési divadelní prázdniny.

Jenže vedle těchto institucí existuje celá řada soukromých divadelních i hudebních souborů, popřípadě galerií, které na státní či municipální finance nedosáhnou, často z důvodů, které nejsou zcela transparentní. Živí je vstupné a soukromé dary. Ty šťastnější dostávají alespoň minimální příspěvky od municipalit, kde působí. Je zřejmé, že několikaměsíční výpadek v příjmech ze vstupného je pro ně potenciálně likvidační.

V posledních dnech na tuto skutečnost upozornili v emotivních vyjádřeních jak šéf a majitel pražského divadla Na Jezerce Jan Hrušínský, tak majitel pražského divadla Bez zábradlí Karel Heřmánek. Představitelé Asociace nezávislých divadel se v minulých dnech sešli s ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem, aby hledali způsoby, jimž by jim stát mohl případně pomoci. Daleko se ale nedostali.

Heřmánek se obrátil na zastupitele hlavního města Prahy s dopisem, v němž upozorňuje na dlouholeté pokřivení v systému financování divadel a žádá hlavní město o pomoc. Ani on se ale nedotkl jiného závažného problému, jímž je skutečnost, že jak divadla, kterým stát či města přispívají na jejich činnost, tak ta zcela soukromá, najímají většinou herce i technický personál na smlouvy, které nezakládají regulérní pracovní poměr.

V mnoha případech se jedná o mnohokrát kritizovaný „švarc“ systém, kdy herec v divadle vystupuje i zkouší, využívá jeho pracovních pomůcek, a měl by tedy mít pracovní smlouvu, která nutí zaměstnavatele, aby za něj odváděl příspěvky do systému sociálního a důchodového pojištění. Tito umělci i podpůrný personál se nyní ve světle vládních opatření musejí spolehnout sami na sebe, a období, kdy nepracují, mohou často překlenout jen s pomocí půjček.

Herci, kteří mají štěstí, že pracovní smlouvy mají, se mohou organizovat v hereckých odborech, tzv. Herecké asociaci. Ta by teoreticky mohla a měla zastupovat ve složitých situacích, jako je současná krize, všechny herce, jenže její představitelé narážejí na argumenty zaměstnavatelů i státu, že herce, kteří nemají zaměstnanecké smlouvy a působí vesměs jako osoby samostatně výdělečně činné, nemohou zastupovat.

Na podobné argumenty narážejí herecké odbory i v situacích, kdy se snaží bojovat se snahami produkčních společností nabízet nevýhodné či diskriminační smlouvy. Tyto společnosti se navíc hercům organizovaným v odborech často raději vyhýbají, protože vůči hercům pracujícím jako osoby samostatně výdělečně činné, jsou v silnější pozici.

Shrneme-li: financování české kultury jako takové je nesystémové, a pracovní vztahy kulturních institucí s lidmi, které najímají, připomínají džungli. Dokud se celý systém kvůli vládním opatřením nezastavil, jakž takž navzdory této džungli fungoval. V krizi spojené s koronavirem, má ale dlouhodobé podfinancování kultury i přehlížení často diskriminačních praktik v zaměstnávání umělců potenciál, zlikvidovat nejen mnoho kulturních těles, ale také přivést do těžko řešitelných existenčních problémů nemálo umělců.

ČRo Plus, 21.3.2020

26. 02.

Pandemie, aneb slabost národní politiky tváří v tvář globálním výzvám

Jiří Pehe Přečteno 2877 krát Přidat komentář

Zprávy o výskytu koronaviru v dalších a dalších zemích, podtržené u nás zasedáním Bezpečnostní rady státu, vyjevují křehkost situace, do níž se svět dostal v éře globalizace. Navzdory obecně příznivým dopadům globalizace na světovou ekonomiku a komunikaci máme také co do činění s rostoucím počtem globálních výzev, kalamit a hrozeb, které se nedaří řešit i proto, že těžištěm politiky zůstává národní stát.

Hlavní globální výzvy, kterým svět v poslední době čelí, jsou klimatické změny a masová migrace, a nyní také globální epidemie koronaviru nazvaného Kovid-19, přerůstající v pandemii. Globální budou svými rozměry i reakce planetárně propojené ekonomiky i finančních trhů. Objevují se první příznaky poklesu hospodářského růstu v celosvětovém měřítku.

Většina zmíněných globálních výzev se dá řešit jen globální politickou akcí a opatřeními, jenže žijeme v době, kdy globalizovaná ekonomika, finanční trhy a technologie nemají partnera v podobě skutečně globálně fungujících politických institucí. Virus, který vypadal jako lokální problém jednoho čínského města, začal rychle přerůstat do podoby celosvětové pandemie i proto, že mezinárodní instituce mohou v takových případech vydávat jen doporučení národním vládám, popřípadě začít organizovat mezinárodní pomoc.

Reakce národních vlád se navíc liší podle toho, zda jde o země demokratické nebo autoritářské. Komunistická Čína nepochybně přispěla k dalšímu šíření viru i tím, jak se zpočátku pokoušela nákazu tajit a pak informačně kontrolovat způsobem, který připomínal sovětské chování během katastrofy v jaderné elektrárně Černobyl.

Situace, v níž není svět schopný reagovat na globální výzvy a hrozby účinnou globální politickou akcí, anebo alespoň globálně závaznými opatřeními, je potenciálně značně nebezpečná. Nemalá část světové populace už kupříkladu pociťuje dopady postupujících klimatických změn, ale politické reprezentace některých národních států tento problém, který je snad ještě řešitelný s pomocí globální akce, zlehčují, popřípadě se ke globálním řešením odmítají přidat.

Různá selhání i improvizaci národních vlád lze pozorovat i nyní v případě šíření koronaviru Kovid-19. Je přitom jasné, že epidemie tohoto typu se dá zpomalit nebo zastavit jen s pomocí standardizovaných, koordinovaných opatření, která lze uplatnit globáně. A lze argumentovat, že k nákaze by vůbec nemuselo dojít, kdyby platila celosvětově závazná hygienická pravidla, která by znemožnila otřesné hygienické standardy na tržištích s potravinami v některých zemích, včetně Číny, nebo zdravotně riskantní zacházení s některými zvířaty.

Je možné, že současná globální epidemie viru Kovid-19, která může vyústit i do světové ekonomické krize, opět posune svět blíže k poznání, že v éře globalizace není možné řešit stále větší počet výzev planetárního rozsahu lokálními politickými prostředky. Jde to ale pomalu, a vzhledem k možným katastrofálním dopadům kupříkladu klimatických změn, může tato pomalost ve vytváření účinného systému globální správy začít ohrožovat přežití lidstva.

Paradoxně jsme v současnosti, kdy je víc než kdy jindy třeba nadnárodní integrace a vytvoření systému globální správy, svědky vzestupu politických hnutí i politiků, kteří vzývají nacionalismus, a řešení vidí v posilování suverenity národních států. Kdokoliv kdo slibům těchto politiků i politických subjektů v dnešní době věří, by je měl konfrontovat se současnými globálními výzvami. Vyřeší větší suverenita třeba České republiky klimatické změny, nebo zastaví globální epidemii, která, i kdyby se nějakým zázrakem naší zemi vyhnula, už teď poškozuje globální hospodářství, na němž naše exportně orientovaná země závisí?

Odpověď zní, že nikoliv. Řešení ve světě propojeném technologiemi, financemi, globálním turismem i obchodem spočívá jen ve větší mezinárodní spolupráci a vytváření účinných nadnárodních institucí. Čím déle budeme přešlapovat, tím více roste pravděpodobnost skutečné globální katastrofy.

ČRo Plus, 26.2.2020

12. 02.

Pojmenování náměstí po Borisu Němcovovi není čecháčkovství

Jiří Pehe Přečteno 4234 krát Přidat komentář

Prezident Miloš Zeman se dal prostřednictvím svého mluvčího slyšet, že plán pražského magistrátu přejmenovat náměstí Pod kaštany před ruskou ambasádou na Náměstí Borise Němcova je upatlané čecháčkovství. Je to prý snaha někomu to nadat a být přitom schován za bukem.

Boris Němcov, jak známo, byl ruský liberální opoziční politik, který byl v roce 2015 zavražděn v Moskvě. Jelikož byl nejznámějším a nejvlivnějším oponentem Vladimíra Putina, jeho vraždu ruská opozice i západní kritici Putinova režimu spojují právě s Putinem. Vykonavatelé vraždy byli sice dopadeni a odsouzeni, ale kdo si vraždu objednal, nebylo dodnes objasněno.

Inciativu pojmenovat některá významná místa v různých zemích po Němcovovi vede ruský opoziční politik, bývalý spolupracovník Němcova, Vladimír Kara-Murza, který momentálně žije převážně ve Spojených státech, kam se uchýlil i s rodinou poté, co v Rusku přežil dva pokusy ho otrávit. Se svou iniciativou už v několika zemích uspěl, takže Praha by nebyla zdaleka prvním městem, které by pojmenovalo ulici nebo náměstí po Němcovovi. Jsou i ona ostatní města v jiných zemích zasažena čecháčkovstvím?

Literární historik a bývalý disident Václav Černý, který s pojmem „čecháčkovství“ přišel, ho definoval jako neuvěřitelnou směs intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti. Václav Havel, který se čecháčkovství též vysmíval, ho viděl jako malost a ustrašenost vyrůstající z provinční zakrnělosti.

Poměříme-li plán pražského magistrátu pojmenovat náměstí před ruskou ambasádou po Němcovovi výše zmíněnými definicemi čecháčkovství, těžko bychom v tomto činu hledali mravní či charakterovou slabost či malost, která se stará jen o vlastní píseček. Spíše naopak.

Je to symbolické gesto mířící nejen proti nemravnosti putinovského režimu, ale také proti charakterové slabosti mnoha českých politiků odpovědných za formulování české zahraniční politiky. Ti často nejen nemají odvahu se k situaci v Rusku jasně vyjadřovat, ale dokonce, jako třeba právě prezident Zeman, relativizují západní sankce proti Rusku, uvalené po jeho anexi Krymu a podpoře pro separatisty na východní Ukrajině.

Sporné je i tvrzení prezidenta, že pražský magistrát to chce komusi nadat a schovávat se přitom za bukem. Primátor Zdeněk Hřib i další politici se za nikoho a za nic neschovávají. Důvody přejmenovat náměstí vysvětlují stejně jasně, jako před časem svoje rozhodnutí vyškrtnout z partnerské smlouvy s čínským Pekingem nesmyslné ustanovení, že Praha respektuje politiku jedné Číny.

Když už je řeč o čecháčkovství, je jeho projevem pojmenování náměstí před arogantní a předimenzovanou ruskou ambasádou, reprezentující autoritářský režim, po zavražděném demokratickém ruském politikovi, anebo je jeho projevem spíše český prezident hovořící úslužně v čínské státní televizi o tom, jak se do komunistické Číny přijel učit stabilizovat společnost?

A když už prezident přiřazuje ve své kritice pražského magistrátu k čecháčkovství i adjektivum „upatlané“, možná by bylo dobré se zamyslet, zda upatlaně působí gesto pražského magistrátu, podporující demokratickou opozici v Rusku, anebo třeba spíš dopis čtyř nejvyšších ústavních činitelů naší země, v němž se Číně poníženě omlouvali za to, že se někteří členové vlády jejich vlastní země setkali s dalajlámou při jeho návštěvě Prahy.

Obecně bychom mohli říct, že politika obrany lidských práv, kterou začal razit už prezident Václav Havel, jde zcela proti tomu, co se rozumí čecháčkovstvím. Zato poklonkování autoritářům ve jménu momentálních ekonomických výhod a šlapání po mravních hodnotách ve jménu provinčního, vypočítavého politického pragmatismu, čecháčkovstvím rozhodně je.

ČRo Plus, 12.2.2020

29. 01.

Jak se naši mocní vysmívají slušným mravům

Jiří Pehe Přečteno 3252 krát Přidat komentář

Prezident Miloš Zeman před několika lety prohlásil, že slavný předválečný novinář Ferdinand Peroutka napsal článek „Hitler je gentleman“. Někde ho prý viděl, možná vlevo dole.

Zmíněný článek se nikdy nenašel, ačkoliv prezident pověřil svého mluvčího Jiřího Ovčáčka jeho hledáním. Mluvčí text nenašel, protože neexistuje, jak od té doby potvrdili mnohokrát historici. To ovšem prezidenta nepřimělo k omluvě, čímž by byl celé aféře konec. I prezident je člověk, může se mýlit.

Zeman takový názor zřejmě nesdílí, takže Peroutkova vnučka Terezie Kaslová se pokusila omluvu vysoudit, a justice ji v nižší instanci podpořila. Jenže Nejvyšší soud pak konstatoval, že žalovat nelze přímo prezidenta, který je ústavně neodpovědný. Odpovědnost prý nese stát, konkrétně ministerstvo financí, ale jen za případný prezidentův nesprávný úřední postup.

Věc se vrátila k nižším soudům, přičemž Obvodní soud pro Prahu 1 nedávno rozhodl, že veřejný projev prezidenta nemůže být nesprávným úředním postupem. Kaslová se odvolá, ale pokud neuspěje, má zaplatit soudní výlohy. A Hrad dokonce oznámil, že ji bude z „výchovných důvodů“ žalovat o úhradu nákladů za advokáty.

Je to situace kafkovsky absurdní a nemravná. Shrneme-li, prezident se dopustil omylu, ale odmítl ho uznat a omluvit se. Peroutkova vnučka, která chtěla soudně omluvu vymoci, nakonec bude možná muset platit soudní výlohy i výlohy Hradu za advokáty, protože si nemá na prezidenta dovolovat.

Jedno české přísloví praví, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr. V podstatě říká, že když budete hodně arogantní a drzý, dojdete leckdy dále, než když jste slušný. Mnozí lidé se tím, řídí, a vskutku daleko dojdou. Otázkou je, zda by se tak měli chovat představitelé slušné demokratické země.

Takovým představitelem je i vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková. Když se dostaly na veřejnost zprávy, že v roce 1979 byla s bývalým komunistickým prokurátorem Josefem Urválkem, který poslal v 50 letech na smrt řadu lidí, včetně Milady Horákové, spoluautorkou článku o ochranném dohledu v odborném časopise Prokuratura, byla tváří v tvář vlně kritiky ochotná vzdát se nominace na post ombudsmana. Nikoliv ovšem postu vládní zmocněnkyně pro lidská práva.

Nyní ještě navíc podala trestní oznámení za pomluvu kvůli článku serveru Info.cz, který její spolupráci s Urválkem odhalil, neboť se prý ve zmíněném textu mylně tvrdí, že se podílela na šikaně disidentů. A také žádá omluvu od historika Petra Blažka, který je v textu citován, že Válková musela vědět o zneužívání ochranného dohledu proti odpůrcům režimu.

Paní Válková evidentně necítí za svou minulost žádný stud. Co na tom, že institut ochranného dohledu, který hájila, byl vskutku zneužíván proti disidentům. To prý nevěděla, jakož ani nevěděla nic o Urválkově minulosti.

Je docela možné, že v českém absurdistánu omluvu vysoudí a spolu s ní i nějaké odškodnění. Bude to stejně absurdní jako odmítnutí omluvy prezidentem v kauze Peroutka, jejímž výsledkem může nakonec být finanční potrestání Peroutkovy vnučky za to, že si vůbec dovolila prezidenta žalovat.

Drzých čel je v české politice ovšem mnohem víc. Premiér Andrej Babiš, který byl celá osmdesátá léta členem komunistické strany, z čehož kariérně profitoval a jako pracovník zahraničního obchodu pobýval v cizině, se vydává za téměř oběť režimu a tvrdí kupříkladu, že ani nevěděl, že existovaly výjezdní doložky. V Německu dokonce prohlásil, že komunistická strana měla být po roce 1989 zakázána.

Co to vše vypovídá o stavu české společnosti? Bohužel nic dobrého. Je-li její podstatná část ochotná zavírat oči, když přední politici nejen odmítají odpovědnost za vlastní činy či problematickou minulost, ale jsou ještě ochotní pokoušet se zašlapat do země ty, kdo na to upozorní, stojí česká demokracie na vratkých základech.

ČRo Plus, 29.1.2020

15. 01.

Prezident Zeman přehodnocuje vztahy s Čínou

Jiří Pehe Přečteno 2571 krát Přidat komentář

Prezident Miloš Zeman prohlásil, že nepojede v dubnu do Číny na summit čínských představitelů s představiteli zemí střední a východní Evropy. Místo sebe hodlá poslat ministra vnitra Jana Hamáčka.

Svoje rozhodnutí odůvodnil zajímavým způsobem: Čína prý neplní svoje sliby o velkých investicích v České republice. Zeman sice zůstává kritický k politice pražského magistrátu, který odmítl ve smlouvě o spolupráci s Pekingem klauzuli zavazující Prahu k uznání politiky jedné Číny, což vzápětí vedlo k vypovězení smlouvy Pekingem. A zůstává kritický i k plánované cestě předsedy Senátu Jaroslava Kubery na Tchaj-wan, která prý poškodí česko-čínské vztahy. Zároveň ale prohlásil, že si Čína škodí, když nedovoluje žádnou opozici.

Tento názorový posun je pikantní v případě politika, který od svého nástupu do funkce prezidenta viděl zlepšování vztahů s Čínou, jako jednu ze svých priorit, a šel přitom tak daleko, že si vysloužil ostrou domácí kritiku od politické opozice, která ho obvinila z podlézání Číně. To když kupříkladu prohlásil v čínské televizi, že se přijel do Číny učit, jak stabilizovat společnost, nebo když se nevybíravě obul do demonstrantů, kteří protestovali proti porušování lidských práv v Číně během návštěvy čínského prezidenta.

Zeman byl také jedním ze signatářů dopisu čtyř nejvyšších českých ústavních činitelů čínskému vedení, v němž se tito politici distancovali od některých ministrů vlády vlastní země za to, že se setkali s dalajlámou během jeho pražské návštěvy. Překousnul dokonce, když v Číně zmizel bez vysvětlení jeho čínský poradce Jie Ťien-ming, který stál v čele středoevropských operací čínské investiční společnosti CEFC.

Zeman se také dlouhodobě angažoval v propagaci projektu nové hedvábné stezky, a nevybíravě kritizoval tajné služby vlastní země za to, že varovaly před technologiemi čínské firmy Huawei. To vše především kvůli příslibům obřích čínských investic u nás a údajnému otevírání dveří českým firmám na čínský trh.

Jenže slibované čínské investice přišly v mnohem menší míře, než sliboval sám Zeman, navíc zejména v podobě nákupu různých akvizic, nikoliv v podobě investic na zelené louce, které by vytvářely nová pracovní místa. A mezi firmami, které nejvíce profitovaly ze Zemanovy diplomatické ofenzivy vůči Číně byly Škoda Auto a PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Kritiku, že tyto firmy fakticky nejsou české, protože Škoda je součástí německého koncernu Volkswagen, zatímco Kellnerovy firmy jsou registrovány kvůli daňovým výhodám v Nizozemí, Zeman odmítal.

Čína pochopila snahy českých politiků nadřadit ekonomické vztahy s ní všemu ostatnímu jako pozvánku ke stále většímu nátlaku na její kritiky u nás. Čínské velvyslanectví se neomaleně pokoušelo zasahovat do našich vnitřních záležitostí v případě Huawei, a Čína začala rušit návštěvy kulturních těles nějak spojených s Prahou. A když Praha po zrušení smlouvy s Pekingem navázala sesterské vztahy s tchaj-wanským hlavním městem Taipei, zmrazilo nyní vztahy s Prahou i největší čínské město Šangaj.

Zemanův expertní tým ještě nedávno nevybíravě kritizoval předsedu Senátu Kuberu za jeho plán navštívit Tchaj-wan, ačkoliv tchajwanské investice u nás jsou násobně vyšší než ty čínské. Tchajwanské firmy u nás zaměstnávají okolo dvaceti tisíc lidí, tchajwanská firma Foxconn je jedním z největších vývozců u nás.

Je tedy dobře, že se Zeman ve svém vidění Číny posunul. Poklonkování před autoritářským režimem bylo nedůstojné už proto, že si česká společnost prošla vlastní tragickou zkušeností s komunistickou diktaturou. Když nyní český prezident pochopil, že jeho dosavadní úslužná politika vůči Číně nepřinese více čínských investicí, a že Čína jeho politiku chápe jen jako pozvánku k zasahování do našich vnitřních záležitostí, možná by se měl přehodnotit i svoji kritiku pražského magistrátu a předsedy Senátu Kubery. Podporu hlavy vlastního státu by si zasloužili.

ČRo Plus, 15.1.2020

09. 01.

Vstát z popela je nad síly české pravicové opozice

Jiří Pehe Přečteno 6375 krát Přidat komentář

Naděje nemalé části občanské společnosti, která pod taktovkou hnutí Milión chvilek pro demokracii protestuje proti premiérovi Andreji Babišovi, se upínají k pravicovým stranám, které v současnosti tvoří jádro opozice ve Sněmovně. Předseda spolku Milión chvilek pro demokracii Mikuláš Minář to znovu podtrhl v interview v České televizi, když vyzval tyto strany k jednotnému postupu. Lídři hnutí také vyzývají občany, aby se angažovali v politice, zejména v existujících demokratických stranách.

Sjednocení roztříštěného spektra pravicových stran by mohlo do určité míry pomoct, ale problém těchto stran je bohužel hlubší než jen skutečnost, že jsou neschopné se na nějaké formě spolupráce či integrace dohodnout. Reprezentují totiž všechny jistý politický étos, který už odezněl, a který se už nepodaří oživit.

Řečeno jinak: občanští demokraté, TOP 09, lidovci, ale v menší míře i Starostové a nezávislí jsou spojeni s jednou z nejvíce traumatických zkušeností, které česká společnost zažila od roku 1989, a tou byla ekonomická krize z roku 2008, zejména pak způsob, jakým se ji pokoušely řešit tehdejší vládní strany. ODS a KDU-ČSL jsou pak navíc tak či onak spojeny i s traumaty ekonomické transformace už v devadesátých letech.

TOP 09 i Starostové a nezávislí jsou sice mladší politické subjekty, které vznikly až po začátku krize, tedy v roce 2009, ale oba subjekty navázaly na existující strany. TOP 09 byla zformována převážně skupinou politiků, kteří odešli od lidovců, a hnutí Starostové a nezávislí vzniklo transformací již existujícího hnutí Nezávislí starostové pro kraj, které působilo od roku 2004 především ve Zlínském kraji. A ani jeden z těchto nových subjektů se při svém vzniku přitom nedistancoval od neoliberální ekonomické logiky, která stála u kořenů světové finanční krize z roku 2008.

Voliči začali pravicové strany hromadně opouštět zejména proto, že po vypuknutí ekonomické krize se mnohem zřetelněji vyplavila na povrch systémová korupce, kterou během svých vlád některé z nich tolerovaly. A začali si tuto korupci i další problémy spojovat s neoliberální logikou škrtů, s jejichž pomocí chtěli vládní politici krizi řešit, přičemž ji ve skutečnosti jen prohloubili.

Jinými slovy: všechny tyto strany jsou spojeny v myslích nemalé části české veřejnosti s prožitým ekonomickým traumatem z let 2008 až 2013, které se začalo rozplývat především zásluhou celosvětových trendů až po nástupu koaliční vlády formálně vedené sociální demokracií, ale fakticky dominované Andrejem Babišem a jeho hnutím ANO.

Ze zkušeností z ostatních postkomunistických zemí víme, že jakmile se bývalé dominantní strany jednou výrazně propadnou, už se téměř nikdy nevrátí na výsluní. Společnost je prostě spojuje s určitým politickým étosem, který je věcí minulosti. Pokud by chtěly znovu povstat z popela, musely by přijít s něčím radikálním, co by veřejnost zaujalo.

Sjednocení by mohlo pomoct, ale samo o sobě by k výraznějšímu oživení nestačilo. Důvodem je, že bez nějaké zásadnější programové proměny budou tyto strany nejen dál v očích starší časti veřejnosti spojovány s tím, co je v minulosti zdiskreditovalo, ale nebudou atraktivní ani pro mladší část veřejnosti, zejména takzvaných mileniálů, v níž existuje poptávka po řešeních výzev spojených s globalizací, novými technologiemi a změnami ve struktuře sociálních i partnerských vztahů. Všechny strany naší pravicové opozice ovšem v tomto ohledu zamrzly v čase, a na tyto nové výzvy reagují konzervativně či obranářsky.

Lze tedy předpokládat, že spíš než obroda současné pravice, nás čeká slovenský scénář, kde se z občanské společnosti postupně vynořily nové liberální subjekty, a kde občanská společnost vygeneroval už druhého prezidentského kandidáta, který dokázal vyhrát. U nás jsou zatím jedním takovým subjektem Piráti, ale ti už kvůli svému politickému stylu zřejmě už dosáhli svých limitů. Navíc nedokážou sjednotit celé liberální spektrum. Milión chvilek pro demokracii tak nejspíš časem dojde k poznání, že řešením naší současné situace není marná snaha oživit existující pravicové strany, ale nová politická hnutí.

ČRo Plus, 8.1.2020

01. 01.

Vážení spoluobčané, aneb alternativní novoroční projev Andreje Bbaiše

Jiří Pehe Přečteno 11615 krát Přidat komentář

Milí spoluobčané,

před několika dny jste ve vánočním poselství prezidenta Miloše Zemana mohli opět slyšet fráze, které ve svém novoročním projevu v roce 1990 dokonale zesměšnil Václav Havel. Tedy zase slova o tom, jak naše země vzkvétá, jak jsme všichni šťastní, jak máme dobrou vládu.

Mne ale o Vánocích navštívil anděl a řekl, že když budu i já dál lhát, půjdu do pekla. Otřáslo to mnou. Rozhodl jsem se o situaci v naší zemi proto promluvit pravdivě.

Hospodářství naší země sice rostlo, především zásluhou příznivé situace v Evropě, a mohly se tak zvyšovat platy, důchody i některé sociální dávky, ale větší část toho, co jsme ekonomickým růstem získali, dál jen projídáme, přičemž to vše i v dobrých ekonomických časech financujeme i s pomocí rozpočtových deficitů. Naše dopravní infrastruktura je dál zaostalá, náš vzdělávací systém nestačí na výzvy moderního světa, s reformou důchodového systému jsme nepohnuli ani o píď. Naše energetická soustava je dál převážně založená na spalování uhlí a dalších škodlivých technologiích, přičemž se vzpíráme snahám o hledání nových modernějších zdrojů, kterých jsme svědky v západní Evropě. Oprávněné obavy mladých lidí z klimatických změn a jejich tlak na nás, politiky, abychom něco dělali, odbýváme slovy, že jde "klimatické náboženství" a arogantně je poučujeme, že místo pátečních protestů by se měli učit ve škole.

Naše občany jsme my, politici, dál úspěšně strašili migrací i dalšími velkými globálními výzvami, takže i když je u nás poměrně bezpečno, většina našich lidí se neustále něčeho bojí. Česká republika zůstává i zásluhou nás, politiků, jednou z nejvíce euroskeptických zemí v Evropě. K přijetí společné evropské měny jsme se sice zavázali už v roce 2002 s tím, že ji zavedeme, jakmile budeme plnit potřebná kritéria, ale i když je nyní plníme, nic neděláme, protože my děláme jen to, co považujeme za momentálně výhodné pro nás, a přeci nebudeme riskovat, že bychom tak mohli převzít větší spoluodpovědnost za případné ekonomické potíže některých zemí.

Od Evropské unie jsme dál tvrdě požadovali, aby nám nesnižovala objem peněz z evropského rozpočtu, protože ty nám prý v rámci evropské solidarity patří, ale spolu s ostatními zeměmi Visegrádu sabotujeme cokoliv, co by přispělo k větší evropské solidaritě, a nedej bože k větší integraci, v mnoha jiných oblastech. A ačkoliv naši visegrádští spojenci v Polsku a Maďarsku otevřeně porušují společná evropská pravidla, my pevně stojíme za nimi, protože na tom sami nejsme ve hře podle pravidel nejlépe, a jeden nikdy neví, kdy budeme jejich pomoc potřebovat.

Naše zahraniční politika v podstatě zkolabovala. Nás pan prezident si dělá, co chce, táhne nás od našich západních spojenců k autoritářské Číně a Rusku, kritizuje či dokonce sabotuje kvůli tomu práci našich tajných služeb, a my mu to tolerujeme. Zavíráme oči nad jeho porušováním ústavy u nás doma, jakož i nad jeho sprostými útoky na ty, co mají odvahu ho kritizovat. Hrad vedený tímto prezidentem se stal symbolem pokleslosti a vulgarity. O čemž svědčí už to, že hradními stranami jsou dnes vedle mého hnutí ANO, mou vládu podporující komunisté a též okamurovci.

A teď, milí spoluobčané, něco k mé osobě. Ačkoliv jsem dosud odrážel všechny útoky na mou osobu s tím, že jde o spiknutí zkrachovalých politických oponentů a části takzvané občanské společnosti, pravdou je, že jsem trestně stíhán za podvody s evropskými dotacemi v kauze Čapí hnízdo. A že i kdyby trestní řízení nedospělo až k soudu, činí mě tato kauza nevěrohodným.

Jsem také pod nemalým tlakem Evropské komise kvůli střetu zájmů, a musím uznat, že oprávněně. I kdybych totiž ve své funkci nehnul ani prstem při přidělování evropských dotací Agrofertu, je bohužel skutečností, že jsem se od mého podnikatelského impéria neodstřihl natolik, aby Brusel neměl důvod k vážným pochybnostem o tom, jak se u nás s dotacemi, včetně těch pro Agrofert, nakládá. A to bude Českou republiku v první fázi stát stamilióny, přičemž mohou následovat další sankce.

Obecně je problémem i to, jak jsem nyní konečně pochopil, že nejmocnějším politikem v zemi je člověk, který má tak rozsáhlé vlastní ekonomické zájmy a do jeho svěřeneckých fondů patří řada vlivných médií. Ti, kdo varují před oligarchizací české politiky, mají bohužel pravdu.

Dosud také není objasněna, jak víte, moje spolupráce s komunistickou tajnou službou před rokem 1989. A ačkoliv jsem tvrdil, že do komunistické strany mě zapsala maminka, byl jsem členem této organizace celá osmdesátá léta a těžil z toho, což, uznávám, problematizuje moje působení ve funkci premiéra demokratické země. Chápu také, že po tom, co můj vlastní syn prohlásil, že byl zavlečen na Krym, aby nemohl svědčit v kauze Čapí hnízdo, existují nadále v nemalé části veřejnosti otázky o mojí roli v této kauze.

Mohl bych ve svém výčtu pokračovat, ale i z toho, co jsem už řekl, je zřejmé, že naše země nemůže skutečně vzkvétat, když ji mnohé z toho, co jsem popsal, dusí jako ropucha na prameni. Nic na tom nemění ani skutečnost, že mě dál podporuje zhruba třetina české veřejnosti, protože dosavadní zvyšování životní úrovně vnímají tito převážně starší lidé, kteří stejně jako já strávili formativní léta svých životů v bývalém režimu, jako větší hodnotu než demokracii, právní stát či ústavnost.

Podporu si už dále nechci dál kupovat populistickými kroky, které sice v dobrých ekonomických časech zvyšují životní úroveň lidí, ale nedávají naší zemi valné šance uspět v globální konkurenci i v budoucnosti. A nic na tom nemění ani skutečnost, že mnou vytvořené hnutí ANO zůstává pevné jako žula ve své podpoře pro mne, protože kdybych z politiky odešel, vypaří se tento můj politický kompars přes noc jako pára nad hrncem.

Milí spoluobčané, pro všechny výše uvedené důvody jsem se rozhodl na svoji funkci rezignovat. Ve funkci premiéra mne až do voleb, předčasných nebo řádných, může nahradit jiný představitel hnutí ANO. Zároveň nabízím politické opozici, která v Senátu prosadila ústavní žalobu na prezidenta, že pokud tuto žalobu schválí znovu, hnutí ANO ji ve Sněmovně tentokrát podpoří už proto, v čele státu nemůže stát člověk nízkých mravů, který opakovaně šlape po ústavě a ohrožuje naše spojenecké svazky. Česká republika také přeruší svoji účast ve Visegrádské skupině až do doby, než se Polsko a Maďarsko vrátí dodržování principů právního státu a liberální demokracie.

Hluboce se omlouvám za morální devastaci, kterou jsem v české společnosti spolu s panem prezidentem v posledních letech způsobil. Děkuji za vaši pozornost a přeji pěkný rok 2020!


11. 12.

Jak může Milión chvilek pro demokracii zvýšit tlak na Babiše

Jiří Pehe Přečteno 3300 krát Přidat komentář

V Praze proběhla další demonstrace za odstoupení premiéra Andreje Babiše, organizovaná spolkem Milión chvilek pro demokracii. Zdánlivě se příliš nelišila od těch předchozích, ale ve skutečnosti na ní zazněly některé nové požadavky, které mohou být pro Babiše mnohem větším problémem, než jsou výzvy k jeho odchodu.

Více »

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy