11. 12.

Jak může Milión chvilek pro demokracii zvýšit tlak na Babiše

Jiří Pehe Přečteno 2677 krát Přidat komentář

V Praze proběhla další demonstrace za odstoupení premiéra Andreje Babiše, organizovaná spolkem Milión chvilek pro demokracii. Zdánlivě se příliš nelišila od těch předchozích, ale ve skutečnosti na ní zazněly některé nové požadavky, které mohou být pro Babiše mnohem větším problémem, než jsou výzvy k jeho odchodu.

Více »

04. 12.

O co se Babiš může zatím opřít v boji s auditem Evropské komise

Jiří Pehe Přečteno 4434 krát Přidat komentář

Rezignaci premiéra by ve většině demokratických zemí měl za následek audit Evropské komise, podle nějž je premiér ve střetu zájmů, protože se dostatečně neodstřihl od svých firem, v důsledku čehož přijdou nejen tyto firmy, ale možná i jeho země zpětně o stamilióny korun. Ne tak v České republice, kde premiér odmítá jak výsledky samotného auditu tak kompetenci Evropské komise pro jeho provedení. A dodává umíněně, že žádné peníze se do Bruselu vracet nebudou.

Ponecháme-li stranou, že Brusel může jednoduše odečíst požadované stamilióny z celkového objemu dotací pro Českou republiku, a s českými úřady se nebude nijak moc vybavovat, pokud se Česká republika výsledkům auditu nepodřídí, ba že mohou za určitých okolností následovat sankce další, zůstává smutnou skutečností, že k odchodu z funkce Babiše jen těžko někdo donutí. Ba co víc, nemusí se ani moc obávat, že by závěry auditu, které by se daly interpretovat i tak, že český premiér neoprávněně, tedy v rozporu s unijními zákony inkasoval stamilióny, pro což se v běžném životě používá slovo krádež, nějak výrazně otřásly jeho domácím postavením.

Přispívá k tomu několik faktorů. Tím prvním je skutečnost, že jak už ukázala setrvalost preferencí hnutí ANO během kauzy Čapí hnízdo, v níž byl Babiš vyšetřován též kvůli možným machinacím s evropskými fondy, voličské bázi ANO je možnost, že se Babiš dopustil nelegálního jednání, takříkajíc ukradená. Buď obviněním nevěří, protože sám Babiš tvrdí, že se jim nemá věřit, anebo jim možná částečně věří, ale dokud je pro ně Babiš symbolem jejich zvýšené životní úrovně v posledních letech, zavřou nad možným nelegálním jednáním premiéra oči.

Tento postoj je vyztužován návyky, které si starší generace, jež zejména Babiše podporuje, přinesla už z bývalého režimu. I v něm všichni předpokládali, že si komunistická nomenklatura takříkajíc přikrádá ze státního majetku, který teoreticky patřil všem, ale dokud zajišťovala společnosti slušný životní standard a bezpečí, společnost se nijak nebouřila.
Což nás přivádí k další skutečnosti, která hraje Babišovi do karet, a tou je relativní slabost občanské společnosti. To je možná překvapivé tvrzení po masových demonstracích organizovaných Miliónem chvilek pro demokracii. Skutečností ale, je, že v zemích, kde nedávno museli odstoupit zkorumpovaní premiéři, se demonstrace konaly i po několik týdnů každý den, nikoliv jednou za dva tři měsíce v mírně festivalovém duchu. I na Slovensku odstoupil Robert Fico kvůli vraždě novináře Jána Kuciaka až po velkém nasazení občanské společnosti. U nás, zdá se, zatím občanská společnost takového nasazení schopná není.

Babiš má také poměrně silné spojenecké zázemí. Podrží ho prezident Miloš Zeman i politické strany, které z Babišovy vlády, která zahnala pravicové demokratické strany do defenzivy, tak či onak profitují.

A konečně: za Babiše kope nemalá část českých médií. Některá proto, že patří do jeho svěřeneckého fondu, jiná proto, že jsou součástí poměrně dobře prosperující dezinformační scény u nás. Média, která jinak svým obsahem rozkládají či zpochybňují principy liberální demokracie u nás, tak v těchto dnech ve světle možných občanských protestů pohoršeně píšou o nutnosti respektovat výsledky voleb či nebezpečí majdanizace české politiky, ba dokonce o hrozícím státním převratu pod taktovkou Miliónu chvilek pro demokracii.

Výsledkem je, že ona část české společnosti, kterou Babiš potřebuje k tomu, aby odrazil i negativní dopady auditu EK na jeho politickou budoucnost, zatím, zdá se, zůstává na jeho straně.

ČRo Plus, 4.12.2019

03. 12.

Jak můj tweet ohledně Miliónu chvilek rozhohnil Ovčáčka a dezinformátory

Jiří Pehe Přečteno 8844 krát Přidat komentář

Když se začalo potvrzovat, že finální audit Evropské komise týkající se střetu zájmů českého premiéra Andreje Babiše shledal, že Babiš je ve střetu zájmů, a přijdou tudíž finanční sankce, načež premiér začal okolo celé věci nestoudně mlžit, zveřejnil jsem k celé věci následující tweet: „Pokud bude chtít občanská společnost donutit po auditu EK Babiše k odchodu, nebudou stačit demonstrace ve festivalovém duchu jednou za dva za tři měsíce. Bude zapotřebí scénář Hongkong, Chile, Libanon. Tedy demonstrace každý den, dokud AB neodejde. Máme na to?“

Lidé, kteří jen trochu myslí, pochopili, o čem tweet je. Tedy o tom, že Babiše jen těžko přinutí k odchodu občasné, byť masové demonstrace, ale snad jen každodenní, vytrvalé protesty. Na reakci jednoho z čtenářů, že by místo násilí volil občanskou neposlušnost, třeba stávky, jsem odpověděl: „Já nepíšu nic o násilí. Odkaz na tři zmíněné země je odkazem na vytrvalost, každodennost protestů, zanícení pro věc.”

Jenže podle proruského dezinformačního serveru Sputnik “politický komentátor Jiří Pehe na svých sociálních sítích publikoval post, kde podle názoru Jiřího Ovčáčka zaznívají výzvy k otevřenému násilí a útoku na ústavní pořádek České republiky.” A cituje Ovčáčkův tweet: „Měl jsem pravdu. Je to faktický pokus o státní převrat. Dokonce už zaznívá volání po násilí.” Podle Sputniku Ovčáček též dodal, že se jedná o pokus politických sil, jež nejsou schopné vyhrát volby, svrhnout vládu. Napomáhat v tomto snažení jim mají unijní úředníci z Bruselu.

Parlamentní listy v textu uvozeném bombastickým titulkem „Válka a násilí! Babiš a EU: Poteče krev? Informace jsou jasné, Co teď bude dál?“ přispěchaly pro změnu s odkazem na můj tweet s reakcí Michala Haška. Ano toho Haška, který chtěl ve vnitrostranickém puči svrhnout řádně zvoleného předsedu své strany Bohuslava Sobotku.

Tato holubice míru a nenásilných řešení, vždy respektující pravidla hry, napsala: ”Tak už je to konečně jasné, pravda a láska v podání jejich privatizátorů musí zvítězit za každou cenu, bez ohledu na parlamentní demokratický systém a výsledky voleb. Jiří Pehe žádá Hongkong, chce snad také demonstrace s Molotovovými koktejly, nelegálně obsazené veřejné budovy, kde demonstranti vyrábějí improvizované zbraně a používají je?”

Server EuroZprávy.cz pro změnu v textu uvedeném titulkem „Je to p..a, Letná nestačí, Politolog kvůli Babišovi vyzval Čechy k revoluci jako v Hongkongu“ cituje poslance Jaroslava Foldynu, který se slušností jemu vlastní napsal: "Dostal by jednu a už by nikdy nevylezl. Ale ostatní by hnal bojovat, je to..." A přidal symbol kosočtverce, který značí vulgární pojmenování pro ženské pohlavní orgány.

Vraťme se k tomu, co jsem skutečně napsal. Nic víc a nic míň, že pokud občanská společnost bude chtít donutit Andreje Babiše k odchodu z funkce, bude muset zřejmě změnit taktiku a do ulic a na náměstí chodit každý den. V Chile i Libanonu takové pravidelné, několik dnů až týdnů trvající demonstrace donutily nakonec zkorumpované premiéry k odchodu z funkce. Podobně tomu bylo na Slovensku po vraždě novináře Jan Kuciaka.

Pokud jde o Hongkong, byli demonstranti zatím méně úspěšní, ale v protestech vytrvali. Násilí, ke kterému nakonec došlo, mají na svědomí především bezpečnostní složky a provokatéři. Před tím, než začali demonstranty napadat a bít, byly demonstrace nenásilné.

Pokud budou chtít Ovčáček, Foldyna, Hašek a dezinformační média najít někoho, kdo volá po násilí, budou si muset najít nějaký jiný tweet než ten, který je zdánlivě tak rozrušil. Ve skutečnosti i oni samozřejmě dobře vědí, že odkaz na Hongkong v mém tweetu není odkazem na násilí, do něhož protesty po několika měsících přerostly, ale na úžasnou vytrvalost zejména mladých lidí v hájení demokratických principů.

Jejich reakce nicméně naznačují, jakým způsobem chce hradní a babišovská kamarila vést protiútok ve světle Babišova potvrzeného střetu zájmů. I kdyby nějaký audit "nějaké Evropské unie" stokrát potvrdil, že český předseda vlády zneužívá svého politického postavení k vlastnímu obohacování z evropských peněz, a ani kdyby se pokusil za to nechat zaplatit české daňové poplatníky, nemáme co protestovat. Máme počkat do příštích voleb a dát mu klid na práci.

Demonstrace, které by ho snad chtěly donutit k předčasnému odchodu z funkce, nejsou podle nich ničím jiným než pokusem o státní převrat. Možná by nám pan Ovčáček a spol, mohli vysvětlit, zda když demonstrace na Slovensku donutily k odchodu z funkce Roberta Fica, šlo také o státní převrat. Snad nám k tomu něco šťavnatého řekne i sám pan prezident Zeman. Jaromír Soukup mu k tomu v TV Barrandov jistě vydláždí cestu zcela nenávodnou otázkou.

Máme se prostě nač těšit. Ve Strakovce, na Hradě a v Agrofertu panují evidentně obavy a nervozita, je třeba veřejnost včas zastrašit.

28. 11.

Stíhání Jakeše, Štrougala a Vajnara má nádech frašky

Jiří Pehe Přečteno 2234 krát Přidat komentář

Policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu obvinil tři vysoké komunistické funkcionáře z dob normalizačního režimu--generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše, předsedu vlády Lubomíra Štrougala a ministra vnitra Vratislava Vajnara—ze zneužití pravomoci veřejného činitele kvůli tomu, že nezabránili používání střelných zbraní proti lidem, kteří se pokoušeli překročit státní hranice. Obvinění padla 30 let po pádu bývalého režimu. Jakešovi je 98 let, Štrougalovi 95 let, Vajnarovi 89 let.

Stíhání bylo zahájeno na základě trestního oznámení, které v roce 2017 podala Platforma evropské paměti a svědomí, která argumentuje, že šlo o zločiny proti lidskosti, které jsou nepromlčitelné. Obvinění padla prý i proto, že byly nalezeny klíčové dokumenty, které dokazují, že obvinění funkcionáři byli o střelbě na hranicích informováni, a že ačkoliv se tak dělo na základě tehdy platných právních předpisů, mohli ze svých pozic ovlivnit změnu těchto předpisů.

Už vzhledem ke stáří obviněných je téměř jisté, že i kdyby se prokázala jejich vina, za svoje činy pykat nebudou. I tak leckdo stíhání i případný soudní proces ocení jako přinejmenším morální gesta, která mohou ukázat, že demokratická společnost na komunistické zločiny nezapomněla a odsuzuje je.

Jenže se vtírá několik nepříjemných otázek. V minulosti už totiž bylo kvůli zodpovědnosti za zneužití pravomoci veřejného činitele během komunistické éry stíháno několik lidí, ale vyšetřování bylo nakonec zastaveno buď proto, že dotyční funkcionáři prý postupovali podle tehdy platných zákonů, anebo proto, že byly jejich činy promlčeny.

Současné stíhání je tak postaveno na poměrně chatrné konstrukci, která se inspiruje německým příkladem, kde byli někteří komunističtí funkcionáři odsouzeni za stejné činy i proto, že svým jednáním porušili mezinárodní dohody. I Jakeše a Štrougala, spolu s ostatními členy tehdejšího ústředního výboru KSČ, už nějakou dobu na základě podobné právní konstrukce vyšetřují bavorské úřady kvůli vraždám východoněmeckých občanů na československých hranicích.

České vyšetřování má v tomto kontextu bohužel nádech frašky. Především by se asi nespustilo, kdyby českoslovenští komunističtí funkcionáři nebyli vyšetřováni v Německu. Nelze se přitom neptat, jak chtějí vyšetřovatelé obejít skutečnost, že kvůli neschopnosti či neochotě zločiny komunismu u nás důsledně vyšetřovat bylo už jednou vyšetřování za zabíjení lidí na hranicích zastaveno i v případě znovu obviněného Štrougala s tím, že je vše promlčeno.

Obhájci obviněných funkcionářů stejně snadno vyšetřování zpochybní i proto, že v minulosti česká justice zastavila trestní stíhání některých komunistických funkcionářů s tím, že jednali podle v té době platných zákonů. Podobně zpochybní argumenty, že podle jakýchsi nově objevených archiválií mohli Jakeš, Štrougal a Vajnar ovlivnit změnu zákonů. O existující praxi střelby na hranicích totiž vědělo mnohem více lidí, a i přes velký vliv obviněných se v KSČ rozhodovalo v nejvyšších patrech moci kolektivně, přinejmenším na úrovni politbyra.

Případné selektivní odsouzení tří velmi starých bývalých komunistických funkcionářů s tím, že šlo o jejich osobní zodpovědnost, by tak navíc paradoxně relativizovalo skutečnost, že komunistická diktatura byla takříkajíc dílo kolektivní. A že pokud už chtěl nový režim komunistické zločiny odsoudit, měl přijmout mnohem jednoznačnější a komplexnější přístup, než o několik desetiletí opožděné vyšetřování tří starců, kteří se neskrývali někde v cizině a nebyli až teď dopadeni, ale naopak tady s námi celých třicet let byli a pobírali slušné penze. Jejich stíhání tak ze všeho nejvíc jen podtrhne skutečnost, že tzv. vyrovnání s minulostí jsme prostě nezvládli.

ČRo Plus, 27.11.2019

20. 11.

Babiš dělá z reflexe své minulosti neupřímnou frašku

Jiří Pehe Přečteno 2841 krát Přidat komentář

Premiér Andrej Babiš ve svém projevu k 30. výročí sametové revoluce v Národním muzeu mimo jiné řekl, že chce zpětně vyjádřit poděkování a pokoru vůči těm, kteří vyšli 17. listopadu z Albertova na Národní třídu, jakož i Občanskému fóru. Odvaha Václava Havla byla prý obdivuhodná. Připomněl, že on sám byl tehdy v komunistické straně, na což prý není pyšný. „Nebyl jsem tak statečný jako Havel. Navíc jsem byl mimo Československo,“ dodal.

Více »

06. 11.

Grospičova omluva neomluva za výroky o srpnu 1968

Jiří Pehe Přečteno 1957 krát Přidat komentář

Místopředseda Komunistické strany Čech a Moravy Stanislav Grospič se omluvil za svoje výroky o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Učinil tak poté, co jeho vyjádření z 25. října tohoto roku vyvolalo bouři kritiky.

Tehdy prohlásil, že vedení komunistické strany v čele s Alexandrem Dubčekem „nezvládlo situaci“. Nejednalo se ale prý o okupaci, protože československá armáda a další ozbrojené složky nebyly odzbrojeny podobně jako při nacistické okupaci a státní moc nebyla likvidována. Šlo prý o vstup vojsk, který nebyl šťastný, o „tragický moment“, který nebyl správný. Oběti vstupu vojsk prý pocházely vesměs z dopravních nehod.

Vedení KSČM se po vlně kritiky Grospičovými výroky zabývalo, ale odmítlo se od nich nakonec distancovat s tím, že má právo na vlastní názor. Předseda strany Vojtěch Filip prohlásil, že kritika Gropiče je kampaň.

Grospičova omluva zní: „Dovolte, aby se omluvil za nešťastná vyjádření. Nikdy bych si nedovolil znevážit a hanobit poškození lidského zdraví včetně ztráty lidského života. Nebylo to tak myšleno. Můj výrok byl nešťastný. Mnohokrát jsem se vyjádřil, že vstup vojsk byl špatný a tragický a zanechal hluboké rány. Mrzí mě, jak byla má slova vnímána a šířena a velice se za ně omlouvám.“

Někteří politici Grospičovu omluvu přivítali. Jenže není jasné proč. Grospič se totiž ve své takzvané omluvě vůbec neomluvil za to, za co byl kritizován.

I ve své omluvě mluví dál o vstupu vojsk, nikoliv o okupaci. Přitom, jak víme, označení „vstup“ pro ozbrojenou invazi vojsk Varšavského paktu a následnou více než dvě dekády trvající okupaci sovětskou armádou přijala komunistická propaganda v době normalizace právě proto, aby vytvořila zdání, že vojska Varšavského paktu k nám vstoupila, víceméně mírumilovně, na přání československého lidu, aby zachránila socialismus před silami reakce.

Je pěkné, že se Grospič posunul od normalizačního narativu natolik, že alespoň uzná, i ve své omluvě, že vstup byl špatný a tragický, jenže mluví-li nadále o „vstupu“, a nikoliv o okupaci či invazi, celou věc relativizuje. A evidentně tak zůstává věren svojí původní pozici, že nešlo o okupaci. Co na tom, že vojska Varšavského paktu do Československa vtrhla snad jen se souhlasem malé skupinky neostalinských kolaborantů ve vedení KSČ, a že vedoucí představitelé státu byli odvlečeni do Moskvy a potupně donuceni podepsat moskevské protokoly, na jejichž základě byla sovětská vojska, která k nám podle Grospiče jen vstoupila, na našem území až do roku 1991.

Grospič nikterak nepoopravil ani svoje vyjádření, že oběti pocházely vesměs z dopravních nehod. Mohl přitom svoje slova o obětech dát přinejmenším do příslušného kontextu s tím, že vedle lidí, kteří byli okupačními jednotkami přímo zabiti, jich mnoho také zemřelo při kolizích s okupačními tanky a další technikou. A že ani mnohé tragédie, které nebyly výsledkem přímého střetu s okupanty, by se nestaly, kdyby v zemi invazní armády nebyly.

Grospič končí svoji omluvu klasickým úhybným manévrem. Mrzí ho prý, jak byla jeho slova vnímána a šířena, z čehož plyne, že hlavním viníkem není zřejmě on sám, ale ti, co jeho slova špatně pochopili a tuto mylnou interpretaci dál šířili. Jenže i z jeho takzvané omluvy, když si ji pořádně rozebereme, vyplývá, že kritici pochopili jeho slova velmi dobře. A že Grospič se od svých původních vyjádření nijak zásadně nedistancoval, jen je zamlžil. Prostě taková omluva neomluva.

ČRo Plus, 6.11.2019

30. 10.

KSČM si sama dláždí už zřejmě definitivní cestu do propadliště dějin

Jiří Pehe Přečteno 24716 krát Přidat komentář

Komunistická strana Čech a Moravy se odmítla distancovat od prohlášení svého místopředsedy Stanislava Grospiče, že obsazení Československa v roce 1968 armádami Varšavského paktu nebyla okupace a lidé, kteří zahynuli, byli většinou oběťmi dopravních nehod. Podle předsedy strany Vojtěcha Filipa je kritika Grospiče, která se po jeho vyjádření rozpoutala, kampaň. Má prý právo na vlastní názor.

Je zřejmé, že KSČM nemá zájem prezentovat se voličům jako strana, která prošla po pádu komunistického režimu kritickou introspekcí. Od totalitní minulosti a zločinů komunismu se sice distancovala v obecné rovině, ale znovu a znovu v ní vybublávají na povrch neostalinské instinkty, ať už se týkají února 1948, hodnocení procesu s Miladou Horákovou, nebo Sovětským svazem vedené invaze v roce 1968. Stranické vedení by mohlo takové projevy některých svých předních členů rázně odsoudit, jejich šiřitele dokonce potrestat, a tím změnit obraz KSČM ve veřejnosti, ale nečiní tak.

Možným vysvětlením je nejen to, že navzdory fasádě regulérní demokratické strany, kterou se pokouší KSČM nabízet veřejnosti v posledních desetiletích, se toho v hodnocení minulosti v myslích většiny současných komunistů příliš nezměnilo, ale i taktická hra s voliči. Po odchodu značné části elektorátu KSČM mezi podporovatele Andreje Babiše, popřípadě krajně pravicových stran, totiž, zdá se, zůstává straně věrné už jen bývalé tvrdé jádro.

A jelikož si vedení strany dost zahrává i s těmito skalními komunisty, když podporuje vládu jednoho z nejbohatších českých podnikatelů, který by byl v minulosti označen za třídního nepřítele, musí svůj mocenský oportunismus vyvažovat jinde. Grospičova slova o roce 1968 přitom jistě rezonují u mnoha z těch dnešních členů strany, kteří se dívají s nostalgií na éru normalizace coby sovětskými tanky podpořené korekce liberálního poblouznění části strany v roce 1968.

Grospičova slova mnohým z nich budou konvenovat i proto, že vycházejí z nejlepších tradic komunistické demagogie. Hraje se v ní o slovíčka, zatímco se rozmazává obecnější pravda. Podle Grospiče a dalších prý totiž nešlo v roce 1968 o okupaci, protože sovětská vojska u nás pak zůstala na základě souhlasu československých komunistů. Co na tom, že mocná země přepadla o mnoho menší bezmocnou zemi, a pak už si jen diktovala, co má vedení země po invazi podepsat.

Nechutný významový posun nám Grospič nabízí i v případě obětí invaze. I kdyby skutečně většina z nich byla obětí dopravních nehod, což je samo o sobě fakticky sporné tvrzení, je dosti velký rozdíl mezi tím, srazíte-li se s protijedoucím vozidlem za normálních okolností nebo srazíte-li se s okupačním tankem. Anebo máte prostě nehodu proto, že jste v enormním stresu z toho, že vaše země je okupována.

Premiér Babiš, ač sám bývalý komunista, ukázal vedení KSČM, proč má za sebou okolo třiceti procent převážně levicových voličů, včetně bývalých komunistů, když na adresu Grospiče poznamenal: „Je to absolutní nesmysl a já ani nechci věřit, že to skutečně řekl ten pán. Pokud to myslel vážně, tak by se skutečně měl omluvit. Každý ví, že to byla invaze, že to byla okupace, a že nás to poznačilo.”

Když se vedení KSČM fakticky postavilo za Grospiče, ještě jasněji než dosud definovalo stranu jako pohrobka normalizačního post-stalinismu. Tím ovšem také dál redukuje svoji voličskou bázi. Ta sice možná ještě několik let udrží stranu nad pěti procenty, ale i kvůli vysokému věku dál upadá. A noví členové a voliči se, už kvůli nehoráznému zkreslování dějin, do strany nepohrnou. KSČM tak neodvratně míří do propadliště dějin, které měla kdysi přichystané pro své ideové soupeře.

ČRo Plus, 30.10.2019

10. 10.

Babiše porazí jen Babiš

Jiří Pehe Přečteno 2454 krát Přidat komentář

Průzkumy veřejného mínění po politicky turbulentním létě ukazují, že voličská podpora pro hnutí ANO Andreje Babiše ani výrazně nepoklesla, ani se výrazně nezvýšila. Navzdory dosti nedůstojnému, pasivnímu přihlížení tomu, jak prezident odmítá oficiální návrhy premiéra, aby odvolal z funkce ministra kultury a jmenoval nového, i naopak navzdory příznivému zvratu v kauze Čapí hnízdo, v níž se pražští státní zástupci rozhodli zastavit Babišovo trestní stíhání, drží se preference hnutí ANO okolo třiceti procent.

Jelikož jde o dlouhodobý trend, který vydržel i navzdory různým kontroverzím, je zřejmé, že voličským jádrem ANO hned tak něco neotřese. Pevnost Babišovy podpory evidentně souvisí s jinými faktory, než je ta či ona politická nebo dokonce trestně-právní zápletka. Jmenovat lze dobrou ekonomickou situaci, které využil k tomu, aby nabízel zejména starší „postkomunistické“ generaci ekonomickou stabilitu, vyšší penze a pocit bezpečí v prudce se měnícím světě.

Politická opozice je přitom nadále nejen slabá a roztříštěná, ale má ve srovnání s Babišem ještě další problém. S výjimkou Pirátů fungují opoziční politické subjekty s pomocí těžkopádných rozhodovacích struktur a mechanismů, které jsou spojovány s takzvanými tradičními stranami. Jinými slovy, Babišova opozice, se svými grémii, předsednictvy a místními organizacemi, jen těžko může u určitého typu voličů konkurovat hnutí, v němž se rozhoduje pružně. Navíc tyto voliče, kteří preferují jednoduchost a vládu pevné ruky, odpuzují vnitřní sváry a boje o moc v jednotlivých stranách.

Piráti, kteří se zdáli být pro Babiše největší výzvou, protože jsou novým, vnitřně pružným hnutím, zdá se, narazili se svou současnou politikou na strop svých preferencí. Prorazit by ho mohli snad jen v případě, že si jasně osvojí nějaké nové mobilizační téma, jako je boj proti klimatickým změnám. Jelikož převzali v českém politickém systému částečně roli Zelených, udělat by to mohli, ale zatím spíše jen přihlížejí, takže mladé voliče, kteří pomohli ke strmému růstu německým, rakouským i francouzským Zeleným zatím ve větším nesbírají.

Babiš tedy momentálně nemá soupeře. Nebude-li ale opatrný, může porazit sám sebe. Kupříkladu tím, jak decimuje svojí politikou obě levicové strany, s jejichž podporou vládne. Pokud bude v nastoleném trendu pokračovat, mohou se propadnout pod hranici volitelnosti, což by hnutí ANO vážně komplikovalo sestavování příští koaliční vlády. A pokud by ke spolupráci nakonec získal nějakou ze současných opozičních stran, nemohl by pro změnu dál provozovat populistickou levicovou politiku, která drží pohromadě jeho současné voličské jádro.

Babiš může porazit sám sebe i tím, jak se postaví k výsledkům auditu Evropské komise, který se týká jeho konfliktu zájmů. Pokud se konečná verze auditu nebude příliš lišit od té předběžné, podle níž se český premiér dostatečně neodstřihl od společnosti Agrofert, bude muset Babiš našlapovat opravdu opatrně, protože nepřiměřené reakce mohou poměrně stabilní české politické poměry hodně rozkolísat, znovu aktivizovat občanskou společnost, a navíc ohrozit evropské dotace nejen pro Agrofert. A to by mohlo mít vážné dopady na českou ekonomiku.

Její stav může ostatně ovlivnit nejen evropská dotační politika, ale i výrazné zpomalení růstu nebo recese, způsobené externími faktory, jako je brexit nebo vývoj v Německu. Jelikož se zdá, že Babišovu voličskou podporu vyztužuje především šlapající ekonomika, která mu dovoluje rozdávat, je zřejmé, že pokud chce dál slavit politické úspěchy, měl by jeho mozkový trust připravovat už teď strategii, jak na případný ekonomický pokles zareagovat. Právě tento úkol nezvládly pravicové vlády po krizi v roce 2008, a skončilo to jejich pádem.

ČRo Plus, 9.10.2019

02. 10.

Co říká českým politikům celoevropský průzkum o toleranci homosexuálů

Jiří Pehe Přečteno 2303 krát Přidat komentář

Evropská komise zveřejnila rozsáhlý celoevropský průzkum o postojích veřejností v jednotlivých členských státech ke komunitě LGBT. Lidové noviny sice uvodily článek o průzkumu titulkem „Češi zaostávají v toleranci gayů“, ale ve skutečnosti průzkum nedopadl pro Českou republiku špatně. Záleží na tom, z jakého úhlu se na jeho výsledky díváme.

Na ústřední otázku průzkumu, zda by gayové a lesby měli mít stejná práva jako heterosexuálové, odpovídá pozitivně 57 procent českých respondentů. To je sice o 19 procent méně, než je průměr Evropské unie, a o 42 procent méně než ve Švédsku (kde na tuto otázku odpovídá „ano“ 99 procent respondentů), ale nelze si nevšimnout, že pořadí zemí v průzkumu se kryje s jejich životní úrovní a délkou demokratické zkušenosti, jakož do jisté míry i s vlivem náboženství, a zejména pak s tím, zda jsou historicky převážně protestantské či katolické.

Česká republika je za všemi západními zeměmi, ale z postkomunistických zemí jsou před ní pouze Slovinsko a Litva. Češi jsou rozděleni na dvě poloviny v odpovědi na otázku, zda by mělo být povoleno osobám stejného pohlaví uzavírat manželství. Pro i proti je 48 procent z nich, zbytek neví. Evropský průměr je 69 procent, žebříček zemí vede Nizozemsko, kde s manželstvím gayů a leseb souhlasí 92 procent respondentů.

Nadpoloviční většina Čechů (konkrétně 53 procent) též odpovídá, že by jim nevadilo, kdyby nejvyšší politickou funkci zastával gay nebo lesba, a 67 procent odpovídá, že by jim nevadilo, kdyby byl kolega v práci gay nebo lesba. A Češi jsou rozděleni přesně napůl (48 procent pro a proti) v odpovědi na otázku, zda by se ve školní výuce měly objevovat informace o sexuální orientaci.

Výsledky průzkumu by měly zajímat především politiky. Vezmeme-li v úvahu, jaký je u nás momentálně přetlak rádoby konzervativních stran, bránících takzvané tradiční hodnoty, je pozoruhodné, že ve světle převažujících liberálních postojů veřejnosti k emancipaci komunity LGBT se tématu nechopí viditelněji, než to dosud činily, ty strany, které lze považovat za liberální. Měly by značnou část veřejnosti na své straně, ale ještě by mohly přispět k tomu, aby se Česká republika posunula blíže k evropskému průměru.

V opačném gardu je možné argumentovat, že strany, které vzývají tradiční rodinu a hodnoty, přičemž některé se vyznačují až otevřeným nepřátelstvím ke komunitě LGTB, hájí v otázce, zda dát gayům a lesbám možnost uzavírat manželství, názory, které nejenže nemají podporu ve většině české společnosti, ale budou ve stále větší menšině.

Jelikož, jak už bylo řečeno, z průzkumu jasně vyplývá, že tolerance gayů a leseb v té které zemi závisí na její životní úrovni a délce demokratické zkušenosti, Česká republika se bude posunovat blíže k západním zemím. Vezmeme-li v úvahu, že u nás tomu v cestě nestojí ani silné náboženské cítění většiny společnosti, je zřejmé, že radikální opozice vůči zrovnoprávňování gayů a leseb bude politicky stále více kontraproduktivní.

Jisté je, že kdyby politici u nás schválili manželství gayů a leseb, u veřejnosti by si zásadně neuškodili. I proto jsou politické tance okolo této otázky u nás spíše ukázkou toho, jak čeští politici ne vždy správně čtou nálady a vývojové trendy ve společnosti.

25. 09.

Prezident Zeman s abolicí přestřelil

Jiří Pehe Přečteno 2392 krát Přidat komentář

Mediální a politická pozornost, kterou na sebe strhl, je pro prezidenta Miloše Zemana prozatím jediným pozitivním efektem jeho oznámení, že by využil své ústavní pravomoci takzvané abolice a zastavil trestní stíhání Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo v případě, že by Nejvyšší státní zástupce zvrátil rozhodnutí pražského státního zastupitelství, které stíhání zastavilo.

Více »

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy