09. 01.

Začala generační změna v české politice

Jiří Pehe Přečteno 3123 krát Přidat komentář

V lamentování nemalé části komentátorské obce nad Andrejem Babišem a Milošem Zemanem, jakož i nad malou schopností většiny takzvaných tradičních stran mocenskému tandemu Babiš-Zeman čelit, poněkud zaniká, že v české politice konečně dochází k dlouho očekávané generační výměně, která bude mít pozitivní důsledky.

O potřebě generační změny začal kdysi mluvit už prezident Václav Havel, který si od jmenování některých mladých politiků do vlády Josefa Tošovského sliboval, že se tím změní postkomunistický styl české politiky, kterou měli tehdy pevně v rukou politici zformovaní mentálně obdobím normalizace. Havel ovšem podcenil, že ani mladší politici, jako byli Vladimír Mlynář nebo Michal Lobkowitz, nemohli pouhých deset let po pádu komunistického režimu, z kontextu postkomunistického marasmu vykročit.

I jiné mladé hvězdy české politiky než ty, které propagoval Havel (kupříkladu Stanislav Gross, Karel Březina, Ivan Langer nebo Vladimír Dlouhý) se přizpůsobily systému, který byl prolezlý korupcí, umělou ideologičností a dalšími nešvary politického postkomunismu. Jedním z důsledků jejich selhání nakonec bylo, že si politickou moc bez problémů udržovali matadoři politstopadové politiky, jako byli Václav Klaus a Miloš Zeman, protože ač si z hlediska cynického přístupu k politice se zmíněnými mladšími politiky v ničem nezadali, značná část společnosti je uznávala alespoň jako silné autority.

Už v devadesátých letech, kdy se první pokusy o infúzi „nové krve“ do české politiky odehrály, upozorňovali někteří komentátoři, že politici jiného ražení, než jsou ti, kteří byli zformováni bývalým režimem, se mohou začít vynořovat teprve v kontextu skutečné generační změny. A ta obvykle přichází po dvaceti až třiceti letech.

V našem případě bylo zejména důležité, aby nové tváře české politiky, ač se ještě narodily krátce před rokem 1989, strávily většinu života už v demokratických poměrech (jakkoliv ještě pokřivených postkomunistickou politikou první polistopadové generace), něco profesně či občansky před vstupem do politiky dokázaly, a pokud možno získaly zkušenosti i vzdělání v západním světě.

V tomto kontextu je vzestup mladých sociálně demokratických politiků, jako je ministr zahraničí Tomáš Petříček nebo ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, mnohem důležitější politickou událostí, než se může na první pohled zdát. Ať už s jejich konkrétní politikou souhlasíme nebo ne, reprezentují nový politický étos a styl práce, a i proto je politici starší generace, zejména ti, kteří stojí u kormidel moci, nemají v lásce.

Výrazem generační změny jsou i Piráti. Právě tato strana je první, která u nás skutečně vzešla z občanské společnosti. Nevytvořili si ji takříkajíc seshora politici zakořenění v odcházející postkomunistické éře.

I proto se styl komunikace politiků z řad Pirátů tak výrazně na první pohled liší od tradičních stran, nebo od stylu Andreje Babiše. Ten si sice také vytvořil nové hnutí, ale jelikož je dokonalým produktem postkomunistické éry, vytvořil ho zcela v intencích této končící éry. Není divu, že po počátečním flirtu s mladšími pravicovými voliči, opírá nyní svoje úspěchy o starší voliče, kterým po jejich traumatických zkušenostech s postkomunistickou transformací nabízí jistoty a bezpečí.

Je samozřejmě možné, že politiky, jako jsou Petříček a Maláčová v ČSSD, nakonec ještě starší generace takříkajíc zašlape do země. Ale je jisté, že časy se začínají pozvolna měnit. Bude přicházet stále více mladších lidí, kteří si politické ostruhy vysloužili v občanské společnosti, nebojí se světa za českými hranicemi a jsou doma ve světě technologických a dalších výzev, které nám připravuje globalizace.

ČRo Plus, 9.1.2019

27. 12.

Lepšolidé, co nic nedokázali

Jiří Pehe Přečteno 20471 krát Přidat komentář

V projevech prezidenta Miloše Zemana, včetně jeho posledního vánočního poselství, se už několik let opakuje, vedle několika dalších, stejné téma: ve sdělovacích prostředcích prý působí komentátoři, kteří ničemu nerozumějí, ale ke všemu se vyjadřují, přičemž v životě nic nedokázali. V minulosti o novinářích mluvil jako o negativní deviaci, v rozhovoru s Vladimírem Putinem utrousil bonmot o jejich likvidaci, v jednom projevu si přál, aby vyhynuli jako blboun nejapný, neboť je jejich inteligence s vyhynulým opeřencem srovnatelná. Atd.

Ve vánočním poselství se zaměřil na komentátory a zařadil je nově do obecnější množiny tzv. lepšolidí, kteří se prý považují za něco lepšího než „my ostatní“, protože nám neustále radí, co máme dělat. Své názory prý považují za nadřazené názorům těch ostatních. Patří tam prý i neúspěšní politici.

Významně tak po své slavné úvaze o „pražské kavárně“ rozšířil svůj příspěvek do politicko-analytické pokladnice našeho národa. To vše poté, co už slovníček politické analýzy obohatil nezapomenutelnými výrazy, jako jsou „passy“ (což je podle něj prý „kunda“), „zmrdi“ nebo „čučkaři“.

Páně prezidentův vánoční projev, stejně jako jeho ostatní projevy, byl plný „dobrých“ rad a silných soudů, včetně toho, že si se ne-lepšolidé nemají nechat od lepšolidí radit a mají si takříjkajíc prověřit, co tito „radílkové“ v životě dokázali. Potíž je v tom, že k posouzení toho, zda ten či onen “něco v životě dokázal“, pan prezident nenabízí žádná kritéria, snad kromě toho, že mezi lidi, kteří něco dokázali, lze dle něj automaticky počítat úspěšné politiky jako je on, zatímco ti neúspěšní tam nepatří.

Bohužel i tento jediný návod poskytnutý panem prezidentem k identifikaci lidí, kteří „něco dokázali“, je poněkud mlhavý. Víme kupříkladu totiž, že pan prezident považuje za úspěšného politika sebe nebo v současnosti Andreje Babiše, ale nikoliv Babišova předchůdce v čele vlády Bohuslava Sobotku nebo svého někdejšího nástupce v čele vlády Vladimíra Špidlu.

Jenže leckdo může namítnout, že už to, že zmínění politici vyhráli volby a stanuli v čele nikoliv neúspěšných vlád (pokud budeme úspěšnost měřit kupříkladu ekonomickým růstem), názor pana prezidenta na ně problematizuje. Prezident naopak v poslední době velmi chválí šéfa komunistů Vojtěcha Filipa za to, že umožnil vznik vlády, a zřejmě ho nepovažuje za neúspěšného politika navzdory skutečnosti, že přivedl svoji stranu z pozice třetí nejsilnější politické síly v roce 2013 na hranu volitelnosti.

V tomto poněkud matoucím výčtu politiků, které pan prezident považuje za úspěšné a neúspěšné, by bylo možné pokračovat, ale je to naštěstí možné odbýt konstatováním, že se pan prezident prostě řídí svými subjektivními pocity, které jsou zcela závislé na tom, kdo mu šlápl na kuří oko, a kdo mu pro změnu podkuřuje. Takový Tomio Okamura je tudíž evidentní ne-lepšočlověk, který může „nám ostatním“ radit, protože něco v životě dokázal.

Ještě více matoucí je pohled pana prezidenta na komentátory. Když se totiž podíváme kupříkladu na vzdělání některých z nich, je často o poznání kvalitnější než samotného pana prezidenta. O takovém zaručeném ne-lepšočlověku, jakým je někomu něco neustále radící mluvčí Jiří Ovčáček, který nemá ani vysokoškolský diplom, ani nemluvě.

Mnozí komentátoři jsou navíc autory úspěšných knih, někteří řídí časopisy, vydavatelství, nebo důležité sekce novin. Řada z nich přednáší na vysokých školách. Veřejných debat s nimi se účastní často více lidí, než kolik jich lze napočítat na výjezdech pana prezidenta do krajů. Leckdo by tak mohl propadnout podezření, že prezidentovým skutečným kritériem pro posuzování kvality komentátorů není to, čeho reálně "dosáhli", ale stupeň jejich (ne)kritičnosti k němu.

Podíváme-li se na "lepšolidi" obecněji, pak je prezidentovo ujišťování, že jde o radílky, kteří nic nedokázali, ještě více matoucí. Kupříkladu na demonstracích, o kterých prezident mluvil jako o jakési hysterické vlně, mluvili lidé, kteří v (přinejmenším v západním) zahraničí požívají většího respektu než pan náš prezident. A díla některých z nich budou obecně známá ještě v době, kdy bude muset každý, kdo bude chtít znát jméno současného prezidenta České republiky, hledat odpověď v nějaké obdobě budoucí Wikipedie.

Ve svých proslovech na náměstích, nebo občasných textech a dalších vystoupeních v médiích, se navíc chovají tito údajní "lepšolidé" docela uměřeně, jen jim prostě často vadí, že v čele země stojí ústavu porušující vulgární a proruský populista, a že vládu vede trestně stíhaný politik. Nikdo z nich nevolal po „svržení“ vlády, jak tvrdí pan prezident. Mnozí se pouze kriticky vymezili proti premiérovi, (jehož rezignaci někteří žádali, protože je obtížen četnými skandály a trestním stíháním) a proti žvanivému prezidentovi utrženému z ústavního řetězu. Nikdo nechtěl revidovat výsledky voleb, jak tvrdí pan prezident, protože volby nevyhrál Andrej Babiš, ale hnutí ANO, jehož právo vést vládu nikdo nezpochybňuje.

Možná by nám jako návod k určení toho, kdo jsou ne-lepšolidé, kteří v životě něco dokázali, a proto mají právo radit „nám ostatním“, mohlo posloužit složení prezidentova okolí nebo některá jména těch, které prezident vyznamenává. Vždyť prezident by se přeci neobklopil „radílky“, kteří v životě nic nedokázali, a ani by nedával podobným lidem státní vyznamenání.

A opravdu: už jen při letmé inventuře zjistíme, že mnozí z těchto prezidentovi milých ne-lepšodilí toho dokázali opravdu hodně. Někteří pracovali jako včeličky už pro bývalý režim, včetně jeho státostrany a tajných služeb. Mnozí v novém režimu úctyhodně zbohatli. A to, že někteří, zřejmě i kvůli svým ekonomickým aktivitám, nedosáhnou na bezpečnostní prověrku, je jen náhoda.

Možná by tedy při posuzování toho, kdo toho v životě dosáhl opravdu tolik, aby mohl „nám ostatním“ radit nebo něco komentovat, stačilo si uvědomit, že mnoho lidí, kterým důvěřuje náš pan prezident, včetně svého předchůdce, jsou lidé opravdu, ale opravdu schopní. A to do té míry, že jsou často všehoschopní.

20. 12.

Komunisté odcházejí ze scény v objetí třídního nepřítele

Jiří Pehe Přečteno 6393 krát Přidat komentář

Je skutečným historickým paradoxem, že Komunistická strana Čech a Moravy, která si při svém vzniku před téměř sto lety zakládala na tom, že je předvojem dělnické třídy v boji s kapitalismem, dnes postupně odchází z politické scény v družném objetí s nejmocnějším českým oligarchou.

Ačkoliv KSČM tvrdí, že vládu Andreje Babiše jen toleruje, přičemž prosazuje vlastní agendu, ve skutečnosti je dnes po Babišově hnutí ANO nejaktivnější politickou silou u nás v obhajobě Babiše pokaždé, když je kvůli svým různým skandálům nebo možnému střetu zájmů kritizován domácí opozicí nebo evropskými institucemi.

Když Babišův syn nedávno v televizním rozhovoru prohlásil, že byl unesen na Krym, aby nemohl vypovídat v kauze Čapí hnízdo, předáci komunistické strany byli nejaktivnější mezi politiky mimo Babišovo hnutí ANO v obraně českého premiéra. Při projednávání možného konfliktu zájmů Babiše při čerpání dotací pro Agrofert v Evropském parlamentu se europoslankyním za ANO mohla ve snahách relativizovat celou záležitost rovnat jen eurospolankyně za KSČM Kateřina Konečná.

I v jakékoliv domácí televizní debatě dnes stojí komunisté pevně na straně Babiše proti opozičním politikům. Jsou v tomto směru dokonce aktivnější a viditelnější než politici ČSSD, která je s hnutím ANO v koalici.

Chování komunistů lze vysvětlit různými způsoby. Tím nejprozaičtějším je skutečnost, že předáci strany, v níž průměrný věk členů přesahuje sedmdesát let, a do níž se kvůli její minulosti i programu nehrnou mladí lidé, vsadili vše na ekonomicky slušné politické dožití. Už v minulosti analytici upozorňovali, že KSČM je vedle toho, že je jakýmsi klubem nostalgiků nesmířených s novými poměry, především výdělečný politický podnik. Její předáci dobře vědí, že se strana už nemá šanci vrátit na politické výsluní. Státní příspěvky politickým stranám, které získají křesla v parlamentu a překročí určité procentní hranice, jsou ovšem dobrý byznys.

Jiným důvodem pro komunistickou podporu Babiše může být paradoxně ideologie. Miliardář Babiš sice stojí v ostrém protikladu vůči již zmíněnému kdysi hlavnímu bodu komunistického programu, jimž byl třídní boj s cílem svrhnout kapitalismus, ale v situaci, kdy si komunisté mohou o takových cílech už jen nechat zdát, lze si do něj dobře projektovat komunistickou nechuť k institucím liberální demokracie, vyztužovanou obdivem k vládě silné ruky.

Babišův posun od pravicového liberalismu v časech, kdy v politice v roce 2013 začínal, k levicovému populismu též komunistům vyhovuje. Tímto posunem sice straně odlákal určitý počet voličů, ale předáci KSČM mohou před těmi voliči, kteří jim zůstávají věrní, tvrdit, že se ve světle Babišovy levicově populistické agendy nezpronevěřují svému sociálnímu programu. Ba dokonce tvrdit, že právě s Babišem se jim daří některé programové cíle naplňovat.

Někteří prominentní komunisté naznačují, že podpora pro Babiše je jen okolnostmi vynucená taktika. Straně pomáhá zůstat viditelnou, aniž by se zcela zpronevěřila svému sociálnímu programu, a může si tak prý počkat, až začne mít Babiš problémy. A ty podle nich přijdou s první ekonomickou krizí. Mnozí voliči, které Babiš odlákal levici, se pak mohou začít vracet.

Potíž s tímto předpokladem je, že KSČM dnes nepředstavuje k Babišovi žádnou viditelnou alternativu. Je jen jakýmsi naprosto loajálním béčkem ANO, a případné problémy tak budou voliči připisovat i jí.

Komunističtí předáci jsou si toho nejspíš vědomi, ale zdá se, že dnes je jejich hlavním cílem opravdu jen udržet volební výsledky strany v číslech, které ještě zaručují státní podporu a jistý vliv. KSČM to umožňuje zůstat relativně výnosným podnikem pro stranické funkcionáře, kterým to zároveň poskytuje dostatek vlivu k tomu, aby mohli v duchu toho, co zbylo z komunismu, házet písek do soukolí liberálně-demokratického režimu a prozápadní orientace České republiky.

ČRo Plus, 19.12.2018

12. 12.

Pro Babišovy problémy je Česká republika příliš malá

Jiří Pehe Přečteno 3062 krát Přidat komentář

Premiér Andrej Babiš se považuje za politika evropského formátu. Často cestuje do zahraničí a dělá mu dobře, když ho kamery zabírají v přítomnosti jiných evropských politiků. Svými ambicemi být vnímán na rozdíl od svých předchůdců jako evropský politik se ostatně ani netají: opakovaně zdůrazňuje, s kterými politiky se setkal, a jak blízké vztahy si s nimi vytvořil.

Těžko říct, jak českého premiéra skutečně vnímají ti západní politici, kteří se s ním setkávají. Tedy zda skutečně respektují oligarchu z postkomunistické země, který ke svému bohatství přišel v éře poněkud divoké privatizace, kdy se příliš nerespektovala pravidla hry běžná na Západě, a který doma čelí trestnímu stíhání. Pokud tyto skutečnosti snad někteří ignorovali s tím, že jde o české domácí záležitosti, museli v poslední době zbystřit. Babišovy problémy totiž překročily hranice české kotliny a začínají mít vpravdě panevropský rozměr.

Kauzy a skandály, které se s ním pojí, jsou sice už nějakou dobu předmětem zájmu zahraničních médií, ale nyní jsou už i v centru pozornosti evropských institucí, jakož i orgánů některých států. Výčet lze začít nedávným rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který odmítl Babišovu žalobu na Slovensko za to, že je tam evidován ve svazcích tajné policie komunistického režimu jako spolupracovník Státní bezpečnosti.

Český premiér, který je původem Slovák, se prý hodlá dál soudit na Slovensku, kde už se soudil i v minulosti. Budeme tedy dál svědky sporu českého premiéra, který přesahuje hranice české kotliny. Bohužel ale ne jediného.

V minulých dnech Evropský parlament debatoval o Babišově možném konfliktu zájmů. Konkrétně o tom, zda se podle nových evropských směrnic dostatečně odstřihl od svých podnikatelských aktivit. A zda skutečnost, že jím vybudovaný Agrofert pobírá nemalé dotace, není porušením evropských pravidel, pokud zároveň zastává funkci premiéra, který může mít na dotační politiku vliv. Europarlament se chystá schválit rezoluci vyzývající Evropskou komisi, aby ve věci možného střetu zájmů českého premiéra konala. Ta mezitím už poslala české vládě dopis, žádající o objasnění premiérových možných vazeb na Agrofert.

Pokud by nám nestačilo, že českého premiéra řeší v Bratislavě, Bruselu, i Štrasburku, lze přidat ještě Švýcarsko, Ukrajinu a Rusko. V těchto třech zemích se totiž tak či onak zabývají kauzou Babišova syna, který nedávno prohlásil na kameru, že byl unesen na Krym a Ukrajinu, aby nemohl vypovídat v kauze Čapí hnízdo. Zatímco z Ruska zaznívá, že jde jen o kampaň proti českému premiérovi, Ukrajina, která neuznala—stejně jako západní země—ruskou anexi Krymu, celou věc vyšetřuje a je rozhořčena.

Jelikož je Babišův syn švýcarským občanem, donutil skandál českou polici, aby se konečně vážně pokusila získat výpověď Babiše juniora, který nyní sídlí v Ženevě. Do Švýcarska zatím odešla žádost, aby byl mentální stav Babiše juniora, o němž otec tvrdí, že je psychicky nemocný, posouzen švýcarskými psychiatry.

Andrej Babiš se tak už stal skutečným Evropanem. Jeho problémy se propírají v nejvyšších instancích EU, na Slovensku, jakož i ve třech evropských zemích, které nejsou členy EU. Nenašli bychom v Evropě příliš mnoho politiků, kteří si zajistili takovou pozornost napříč kontinentem. Jistým kazem je, že ti z nás, kterým leží na srdci dobrá pověst naší země, si dozajista nepřejí, aby byla vnímána jako banánová republika. K tomu ovšem bizarní aféry premiéra bohužel dost přispívají.

ČRo Plus, 12.12.2018

05. 12.

Čeští demonstranti nechtějí měnit výsledky voleb

Jiří Pehe Přečteno 3433 krát Přidat komentář

V České republice se už mnoho let vede podivná diskuze o občanské společnosti. Když rodící se občanská společnost zhruba deset let po pádu komunistického režimu získala tolik sebevědomí, že se začala aktivně bouřit proti opoziční smlouvě, nebo proti pokusům omezovat nezávislost veřejnoprávní televize, Václav Klaus a Miloš Zeman, lídři opozičně-smluvních stran—občanských demokratů a sociálních demokratů--reagovali pohrdlivě: pokud prý chtějí občanské inciativy a demonstranti dělat politiku, mají si založit politickou stranu a soutěžit ve volbách. Klaus už tehdy mluvil o nikým nevolených elitách.

Přední politici si cestu k občanské společnosti nenašli ani později. Když různé občanské skupiny upozorňovaly na systémovou korupci, která zužovala českou politiku zejména v prvním desetiletí tohoto století, odbývali je lídři ODS a ČSSD s pomocí argumentů velmi podobných těm, které vnesli do české politiky v 90. letech Klaus a Zeman.

Chytře toho nakonec využil Andrej Babiš, jenž ve svém protikorupčním tažení, které ho vyneslo až do nejvyšších pater politiky, sliboval spolupráci s organizacemi, jako je Rekonstrukce státu. Jenže když se dostal k moci, splnil jen některé protikorupční návrhy vzešlé z občanské společnosti, a začal ve světle občanských protestů proti jeho minulosti nebo kauze Čapí hnízdo používat proti občanským iniciativám argumenty velmi podobné těm, s nimiž přišli kdysi lídři jim kritizovaných tradičních stran. Ba co hůř, začal hrozit, že přiškrtí státní podporu nejrůznějším nevládním organizacím.

Mocného spojence našel zejména v prezidentu Zemanovi. Ten se opakovaně vyjadřuje urážlivě nejen o občanských iniciativách, ale útočí i na účastníky demonstrací a protestů. Mohli jsme si tak vyslechnout slova o neandrtálcích, řvoucím stádu, a podobně. Zeman tvrdí, že se demonstranti proti Babišovi i jemu snaží zvrátit výsledky voleb. Jinými slovy, prezident se snaží vytvořit dojem, že se naši občanští aktivisté pokoušejí o jakousi obdobu ukrajinského Majdanu.

Klaus a někteří komentátoři pro změnu v polední době oprášili teorie o nikým nevolených elitách, které si prý usurpují právo mluvit za všechny. Vědí, že v současné vlně populistického anti-elitářství tento argument v nemalé části společnosti rezonuje. Zase tedy slyšíme, že samotné demonstrace jsou prý projevem útoku „ulice“ na parlamentní demokracii.

Jsou to bohužel argumenty zcela scestné. Demonstrace jako jeden z projevů občanské společnosti k demokracii patří, a jsou zcela legitimní, pokud nepřerostou v násilí. Plní dokonce jakousi politicko-sanitární roli, protože „ulice“ se obvykle bouří, když nějak selhávají instituce demokratického státu. Navíc jsou často i užitečným testem síly politických institucí.

Podstatné ale je, že žádná z demonstrací, které se u nás v poslední době konaly, nepřerostla do volání po změně výsledků voleb, jak lživě tvrdí Zeman. Dokonce se na nich neobjevují ani požadavky na konání předčasných voleb, jako jsme to viděli nedávno na Slovensku. Demonstruje se téměř výhradně proti konkrétním excesům Babiše a Zemana.

Demonstrace z poslední doby požadovaly ve světle nejnovějších skandálů odstoupení Babiše, což ale není volání po změně výsledků voleb. Nikdo totiž nezpochybňuje právo hnutí ANO sestavit vládu. Demonstranti jen požadují, aby se tak stalo bylo bez trestně stíhaného a dalšími skandály zatíženého politika v čele.

Zeman, Babiš i další politici, kteří demonstrace kritizují, by navíc měli být vděční za to, že se s výjimkou protestů krajní pravice a levice u nás protestuje vesměs civilizovaným způsobem. Zatím se tu neobjevilo nic z toho, co jsme viděli třeba nedávno při demonstracích žlutých vest ve Francii. Ony „nikým nevolené elity“, které na demonstracích mluví, a na které někteří politici tak nenávistně útočí, jsou v našem případě natolik demokratické, že by se proti jakémukoliv takovému násilí postavily.

ČRo Plus, 5.12.2018

28. 11.

Prezident utržený z ústavního řetězu

Jiří Pehe Přečteno 2659 krát Přidat komentář

Ve svém projevu v izraelském parlamentu navrhl prezident Miloš Zeman přesun české ambasády do Jeruzaléma, ačkoliv to zatím není oficiální stanovisko české vlády, která za kroky ústavně neodpovědného prezidenta ručí. A doplnil to bonmotem, že naneštěstí není diktátor.

Zaujal ho také sankční systém izraelského parlamentu, na jehož základě se poslancům, kteří mají nadměrný počet absencí, krátí plat. Podpořil by to prý i u nás.

Až z Izraele také poučil Sněmovnu, že marnila čas nedávným hlasováním o nedůvěře vládě Andreje Babiše, a že mohla místo toho přijímat zákony. Možná při rozdávání těchto dobrých rad zapomněl, že on sám některé svoje zákonné a ústavní funkce odmítá plnit a v poslední době tráví více času odpočíváním v Lánech než na Hradě.

Prezident jistě může mít názory i na věci, které nepatří do jeho působnosti. Jenže Zeman se vyslovuje k takovým záležitostem opakovaně a autoritativně--jako bychom měli prezidentskou republiku, a nikoliv parlamentní demokracii. A občas je dokonce v těžkém konfliktu zájmů. Kupříkladu když doporučuje zrušit Senát, což je instituce, která má vůči němu kontrolní pravomoci.

Prezident se snaží ovlivňovat i chod vlády. Vůči vládě má sice jisté ústavní pravomoci i on, ale ty končí tím, že vládu za jistých ústavně předepsaných okolností jmenuje a odvolává, anebo na návrh premiéra jmenuje a odvolává jednotlivé ministry.

Tyto ústavní mantinely jsou Zemanovi ale zjevně příliš úzké. V minulosti se tudíž nejenom vzpíral žádosti premiéra odvolat nebo jmenovat konkrétního ministra, ale také třeba jmenoval vládu takzvaných expertů bez souhlasu Sněmovny. Anebo nechal vládu, která nezískala důvěru Sněmovny, neúměrně dlouho vládnou v demisi.

Vloni po volbách pro změnu oznámil, že Andreje Babiše jmenuje premiérem znovu, i když jeho první vláda nezíská důvěru. Nebyl to sice neústavní krok, ale bylo to gesto jdoucí proti duchu Ústavy. A když Zeman před nedávným hlasováním o nedůvěře Babišově vládě už dopředu prohlásil, že Babiše jmenuje v případě pádu vlády znovu, hraničilo to s výsměchem Ústavě a Poslanecké sněmovně.

Nejnověji se prezident plete i do složení již jmenované vlády, když navrhuje, aby byl odvolán ministr zahraničí Tomáš Petříček, protože je prý jen loutkou Miroslava Pocheho, kterého Zeman v rozporu se svými ústavními povinnostmi odmítl jmenovat, když se vláda formovala. V obecnější rovině pak prezident i jeho okolí vyvíjejí nad rámec prezidentských kompetencí tlak na vládu ohledně určitých strategických rozhodnutí, jako je dostavba jaderné elektrárny v Dukovanech.

Zeman občas zmiňuje jako zdroj své legitimity k určitým krokům přímou volbu prezidenta. Což o to, ta jistě zvýšila vliv hlavu státu, ale nebyla doprovozena posílením jeho ústavních pravomocí, takže
odpovědnost za jeho kroky dál nese vláda.

Ta Babišova bohužel Zemanovo šlapání po ústavě toleruje. A složení parlamentu, který by teoreticky mohl odkázat Zemana do patřičných mezí s pomocí ústavní žaloby, je bohužel takové, že ani on se k ničemu neodhodlá. Zeman jako zdatný technolog moci to ví, takže s postupujícím časem bude jeho excesů bude spíš přibývat. A bohužel to zanechá hluboké šrámy na české politické i ústavní kultuře.

ČRo Plus, 28.11.2018

22. 11.

Jaká může být role tajných služeb v kauze Babiš mladší

Jiří Pehe Přečteno 8616 krát Přidat komentář

Po odvysílání reportáže TV Seznam, v níž syn premiéra Andreje Babiše tvrdí, že byl zavlečen na Krym a Ukrajinu, aby nemohl vypovídat v kauze Čapí hnízdo, se začaly rojit spekulace o roli zpravodajských služeb. Ti, kdo o této roli spekulují, se ale nedokážou shodnout, které služby by to měly být, a co by mohlo být jejich zájmem.

Nejblíž pravdě bývá obvykle vysvětlení nejjednodušší, které zní, že tajné služby nehrály žádnou roli v samotném zprostředkování výpovědi Babiše mladšího. Ten se nejspíš rozhodl mluvit, protože se cítil zrazený vlastním otcem.

Netřeba dodávat, že ti, kdo o roli tajných služeb v tom, že Babiš mladší promluvil na kameru, spekulují, nejsou samozřejmě schopní odpovědět na otázku, zda nějaká tajná služba, pokud se dle jejich názoru v celé věci angažovala, dala novinářům jen tip, kde Babiš mladší pobývá bez toho, že by věděla, co Babiš mladší řekne. Anebo zda naopak dopředu věděla, že Babiš mladší mluvit chce a co chce veřejnosti sdělit.

Na co ale odpovědět lze, je to, na co upozorňují bezpečnostní experti: podle nich je nemyslitelné, že by syn druhého nejbohatšího českého podnikatele a významného politika mohl pobývat na okupovaném Krymu, který ještě stále podléhá speciálnímu režimu (a pak odcestovat na Ukrajinu), aniž by jeho pobyt na Krymu pečlivě monitorovaly ruské tajné služby. A aniž by si jeho pobytu na Krymu a pak na Ukrajině všimly i ty ukrajinské.

Otázkami je v této souvislosti obestřena zejména role Petra Protopopova, ruského občana dlouhodobě žijícího v České republice, který pracoval v minulosti v Agrofertu jako řidič a je manželem psychiatričky Dity Protopopové, v jejíž péči údajně duševně nemocný Babiš mladší byl. Není totiž jasné, jak by mohl takový běžný ruský občan žijící trvale v ČR zařídit výjezd švýcarského občana Babiše mladšího na Krym, kam není vstup cizincům zatím běžně povolen.

České tajné služby to jistě zajímá, stejně jako je asi zajímá role dívky, která se podle Protopopova stala na Krymu přítelkyní Babiše mladšího. Tuto „slečnu“, jak o ní mluví Protopopov, prý Protopopovi doporučil dobrý známý, a slečna si Babiše mladšího prý hned velmi oblíbila a rozuměla mu. Dokonce do té míry, že v péči o údajně mentálně nestabilního Babiše mladšího na čas nahradila Protopopova, který odjel zpět do České republiky.

Jinými slovy: otázkou podle bezpečnostních expertů není, zda ruské tajné služby Babiše mladšího „vytěžily“, ale spíše co vše--a prostřednictvím jakých technik a koho--se ruské (popřípadě ukrajinské) tajné služby dozvěděly o Babišově byznysu, rodině a dalších věcech. A zda to činí českého premiéra vydíratelným. Tímto prizmatem teď bohužel bude leckdo na jeho jednání nahlížet při každém strategickém rozhodování, které se týká bezpečnosti České republiky nebo třeba stavby nových jaderných reaktorů.

21. 11.

Co je opravdu znepokojující v případu Andreje Babiše mladšího

Jiří Pehe Přečteno 4061 krát Přidat komentář

Skandál okolo Andreje Babiše mladšího začal televizní reportáží, v níž tvrdí, že byl unesen na Krym, aby nevypovídal v kauze Čapí hnízdo. Jeho otec, český premiér, vzápětí označil zmíněnou televizní reportáž za hnus a manipulaci. Reportéři prý zneužili duševně nemocného člověka, kterým Babiš mladší údajně je.

Jenže útoky na metody práce novinářů, kteří reportáž natočili, nemohou zakrýt několik velmi znepokojivých faktů. Tak především k nám skrze televizní obrazovku promlouvá přímo Babiš junior. Jeho slova nejsou nijak zprostředkována. A jakkoliv se jeho otec snaží zpochybňovat jeho výpověď odkazy na jeho údajnou duševní nemoc, evidentně si Babiš mladší alespoň v něčem nevymýšlí.

Kupříkladu v tom, že byl svěřen do péče řidiče Agrofertu, Petra Protopopova, který ho na Krym skutečně odvezl. To totiž potvrdil Protopopov i premiér Babiš.

Jinými slovy: zatímco se lze přít o to, zda premiérův syn odjel na Krym dobrovolně nebo pod nátlakem, a jestli se ho tedy Babiš senior opravdu pokoušel odklidit mimo dosah české policie, nikdo, ani premiér, nepopírá, že Babiš mladší skutečně na Krym odjel—a to s otcovým vědomím a v doprovodu ruského občana, který pracoval pro Agrofert.

Kauzu Čapí hnízdo už poměrně dlouhou dobu vyšetřuje česká policie, a nejnovější informace týkající se Babiše mladšího se netýkají samotného meritu této kauzy, kterým je možný dotační podvod. Zato se otevírá několik nových kauz, které jsou hodny důkladného prošetření.

Policie už oznámila, že se bude zabývat možným zavlečením, neboli únosem Babiše mladšího do Ruska a na Ukrajinu. Pokud by se to podařilo prokázat, jde o vážný trestný čin, který by byl ještě vážnější, pokud by se prokázalo, že se udál s vědomím současného premiéra.

Jenže ještě více znepokojivé jsou mezinárodně bezpečnostní aspekty pobytu Babiše mladšího v Rusku, a to bez ohledu na to, zda tam jel dobrovolně, nebo tam byl zavlečen. Když premiér odbývá pobyt svého syna na Krymu s tím, že tam je pěkně a svítí tam sluníčko, a že se tam jeho syn cítil šťastný (zejména prý poté, co se tam seznámil s ukrajinskou dívkou), měl by se spustit alarm ve všech českých tajných službách.

Jak už upozornila řada expertů, na okupovaný Krym není možné cestovat bez bedlivé pozornosti ruských tajných služeb, zvlášť když se někdo jmenuje Andrej Babiš a je synem významného českého politika a podnikatele. Otázkou také je, jak mohl někdo, kdo je nevýznamným řidičem v Agrofertu, vůbec cestu na Krym s cizím státním příslušníkem v doprovodu zařídit? Máme věřit, že ruské úřady povolily něco takového panu Protopopovi jen proto, že je původem Rus?

A kdo je ona přítelkyně, k níž Babiš mladší tak rychle zahořel silnými city? Protopopov tvrdí, že Babiše mladšího s ní seznámil on na základě doporučení svého kamaráda. Slečna prý hned pochopila, jak zvláštní Babiš junior je. Dokonce ho chápala tak dobře, že Protopopov nechal Babiše juniora v její péči a vrátil se na čas do České republiky.

Premiér Babiš nyní přiznal, že o tom všem věděl. Jinými slovy: Babiš, jenž byl v době pobytu svého syna na Krymu místopředsedou vlády státu, který je členskou zemí NATO a Evropské unie, kterážto na Rusko uvalila kvůli okupaci Krymu sankce, věděl o tom, že se jeho syn pohybuje na území Rusy okupovaného Krymu pod dohledem ruského občana a pak v péči jakési slečny, kterou jeho synovi tento ruský občan, dříve zaměstnanec Agrofertu, dohodil.

Tyto nové skutečnosti jsou v lecčems více znepokojující než celá kauza Čapí hnízdo. Až se opozice bude mít šanci při jednání Sněmovny o vyslovení nedůvěry vládě ptát premiéra na konkrétní věci, možná by se měla mnohem více věnovat pobytu Babiše mladšího v Rusku a na Krymu než samotné kauze Čapí hnízdo.

ČRo Plus, 21.11.2018

Korekce: JJak mě upozornil čtenář, údaj, že Babiš byl místopředsedou vlády v době, kdy byl jeho syn na Krymu, není přesný, protože Babiš byl vicepremiérem do do 24.5.2017, zatímco Babiš junior byl na Krymu podle různých informací v létě 2017. Babiš byl v době pobytu svého syna na Krymu tedy jen poslancem a předsedou hnutí ANO.

15. 11.

Proč je odmítnutí globálního paktu o migraci chyba

Jiří Pehe Přečteno 3150 krát Přidat komentář

Vláda rozhodla, že se Česká republika nepřipojí ke globálnímu paktu o migraci, který se chystá přijmout více než 190 zemí celého světa v Maroku na začátku prosince.

Toto rozhodnutí bude nejspíš přijato většinou české veřejnosti bez reptání. Týká se koneckonců mezinárodní úmluvy, kterou si naprostá většina českých občanů nikdy nepřečte. Navíc v jejím názvu je ono dnes politicky magické slůvko „migrace“, okolo kterého politici visegrádských zemí už dlouhou dobu populisticky křepčí.

Nepřistoupení k této úmluvě tedy může přinést vládě politické body, což je, zdá se, hlavní důvod, proč úmluvu odmítla. To, že se zase jednou jedná především o populistické gesto, správně vystihl i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, když suše poznamenal, že by si politici ve visegrádských zemích měli úmluvu nejprve přečíst.

Kdyby si ji přečetli, zjistili by, že naší zemi i ostatní členy Visegrádu v podstatě ničím neohrožuje, ale naopak může být pro ně docela užitečným nástrojem. Ti čeští politici, kteří proti úmluvě nejvíc brojili, mají sice pravdu v tom, že pakt explicitně nerozlišuje mezi legální a nelegální migrací, ale to činí jiné mezinárodní dokumenty, které tento právně nezávazný pakt nenahrazuje. Jeho primárním cílem také není ustavit migraci jako lidské právo, jak tvrdí český premiér, protože i to je už zakotveno v jiných smlouvách Organizace spojených národů, včetně Všeobecné deklarace lidských práv.

Pakt se spíše soustředí na to, že i migranti mají lidská práva. Má se s nimi zacházet slušně a lidsky. Ale hlavně nabízí nástroje pro globální spolupráci zemí v oblasti migrace a umožňuje jim jejich aktivity v této oblasti lépe koordinovat. Cílem i tohoto paktu je vytvořit rámec pro globální správu jevů, které jsou svojí povahou globální, a žádný stát je nemůže dnes řešit úspěšně sám.

Obhájci vládního rozhodnutí mohou argumentovat, že nepřijetí paktu nás nic nestojí, protože je příliš obecný, a navíc, zemi, jako je ta naše, která zůstává ušetřena většího přílivu migrantů, zejména těch nelegálních, nepřijetí nijak negativně neovlivní. Potíž je v tom, že Česká republika sice není cílovou zemí pro migraci, ale je zemí, z níž mnoho lidí migruje. A že nepřistoupením k paktu oslabujeme svoji pozici při možné ochraně vlastních lidí.

V zahraničí žije podle střízlivých odhadů více než půl miliónu Čechů, pravděpodobně ale mnohem víc, kteří tam většinou pracují nebo studují. Ti, kteří jsou v zemích Evropské unie, mají práva vyplývající z evropských smluv a nepřistoupení České republiky k migračnímu paktu je ovlivní snad jen v tom, že se na ně v zemích západní Evropy bude nahlížet ještě více než dosud, jako na občany jedné z visegrádských zemí, které nedokážou v poslední době produktivně spolupracovat ani se zbytkem EU, ani se světovým společenstvím.

Ti Češi, kteří jsou mimo EU, mohou ale časem zjistit, že jim svým nepřistoupením k migračnímu paktu česká vláda ztížila pozici. Až premiér Babiš bude po příštím setkání s britskými politiky opět vyhlašovat, že jedním z jeho cílů je zajistit, aby práva desetitisíců Čechů pracujících a studujících ve Velké Británii byla respektována i po brexitu, je na místě se ho zeptat, proč tedy jeho vláda nepřijala globální migrační pakt, který by srozumění s Velkou Británií (která pakt přijme) usnadnil.

Jinými slovy: nepřijetí paktu je zbytečné populistické gesto. Odmítnutí nás nijak více neochrání před případnou migrační vlnou, ale zato ztíží pozici České republiky při ochraně vlastních občanů migrujících jinam. Otázkou je zda to vše stojí za těch několik málo případných bodů v žebříčcích popularity, které vládní strany doufají získat tím, že se budou veřejnosti mylně jevit jako nekompromisní ochránkyně našich národních zájmů v oblasti migrace.

ČRo Plus, 14.11.2018

07. 11.

Pět zásadních závěrů z amerických voleb

Jiří Pehe Přečteno 3214 krát Přidat komentář

Výsledky voleb do Sněmovny reprezentantů a třetiny Senátu amerického Kongresu, jakož i výsledky volebních klání o pozice guvernérů ve 36 státech americké unie, zásadně ovlivní fungovaní americké politické scény v příštích dvou letech. Podrobné analýzy výsledků jistě nabídnou celou řadu závěrů a predikcí, ale pět zásadních postřehů lze učinit už nyní.

Tím nejdůležitějším je, že Demokratická strana bude mít na rozdíl od předešlých let většinu ve Sněmovně reprezentantů, což je značná komplikace pro prezidenta Donalda Trumpa a jeho Bílý dům. Nejenže pro Tumpa bude složité, ne-li nemožné, prosadit až do prezidentských voleb za dva roky jakékoliv nové zákony, ale Sněmovna reprezentantů má vůči prezidentovi i některé důležité pravomoci, které zatím měli v rukou většinoví republikáni.

Tou nejdůležitější je možnost jednotlivých sněmovních výborů vyžadovat předložení určitých dokumentů, a to nejen od Bílého domu. Je tudíž téměř jisté, že jedním z prvních kroků nové Sněmovny bude žádost o vydání daňových přiznání Trumpa, která odmítal zveřejnit jak během prezidentské kampaně, tak v prvních dvou letech svého působení ve funkci. Jelikož se zdá, že Trump měl k tomu, aby zveřejnění svých daňových přiznání odmítal, vážné důvody, je možnost, že se jeho daňová přiznání dostanou do rukou demokratů a pak na veřejnost, nepříjemná nejen kvůli tomu, jaký to může mít dopad na jeho obhajobu prezidentského mandátu, ale i kvůli vyšetřování, které vede zvláštní vyšetřovatel amerického ministerstva spravedlnosti Robert Mueller ohledně možných vazeb Trumpa na Rusko.

Dalším důležitým výsledkem voleb je, že republikánská strana nejen udržela, ale dokonce zvětšila svoji většinu v Senátu. V praktické politice to znamená, že pokud bude Senát rokovat o některých dalších důležitých nominacích Trumpa, jako jsou ty na pozice soudců Nejvyššího soudu, velvyslanců či ministrů, nebudou demokraté v podstatě schopni tyto nominace blokovat či zdržovat.

Zdá se, že ve volbách do Senátu demokraté doplatili zejména na způsob, jakým postupovali při nominaci Bretta Kavanaugha na pozici soudce Nejvyššího soudu. Před senátním slyšením, které se v souvislosti s touto nominací konalo, průzkumy sice neukazovaly, že by demokraté v Senátu, kde obhajovali mnohem více křesel než republikáni, mohli získat většinu, ale zdálo se, že republikánská většina bude jen těsná, což se nakonec nestalo a republikáni budou mít více než pohodnou většinu.

Třetí závěr ohledně výsledků voleb se týká guvernérských klání. Republikáni si sice udrželi většinu těchto postů napříč Spojenými státy, ale pro Trumpa je varováním, že demokraté zvítězili ve třech státech, v nichž slavil úspěch v prezidentských volbách: v Pensylvánii, ve Wisconsinu a v Michiganu. Ty přitom patří tradičně mezi státy, v nichž se rozhoduje, kdo se stane prezidentem.

Čtvrtým důležitým poselstvím voleb je, že se zásadně proměnila skladba vítězů voleb do Sněmovny reprezentantů. Výrazné úspěchy slavily ženy, a celkově naroste počet zástupců různých menšin. To je do jisté míry porážka Trumpových útoků na některé menšiny i jeho postojů k ženám. Příští volby ukážou, zda šlo jen o reakci na Trumpovu politiku, nebo zda nástup žen a menšin odráží dlouhodobé demografické změny, jakož i další posun americké společnosti směrem k politice větší diversity a inkluze navzdory tomu, co reprezentuje současná administrativa.

Poslední důležitou zprávou voleb je, že mezi republikány ve volbách do Kongresu uspěli spíše politici loajální k Trumpovi než umírnění republikáni, kteří si od něj drželi odstup. To je pro Trumpa dvojsečný signál: na jedné straně znamená, že si Trump, který byl před svým zvolením vnímán republikánským establishmentem jako cizí těleso, upevní kontrolu nad stranou, na straně druhé tato konsolidace vlivu nad částí strany ale může vést k celkovému zmenšení jeho volební báze mezi republikánskými voliči, což může mít nepříznivý dopad na jeho volební šance v roce 2020.

ČRo Plus, 7.11.2018

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy