28. 06.

Díky za každé nové ráno s Merkelovou

Jiří Pehe Přečteno 13130 krát Přidat komentář

Zejména v naší části Evropy se stalo jakýmsi politickým a komentátorským sportem kritizovat německou kancléřku Angelu Merkelovou za její otevření německých hranic zhruba jednomu miliónu uprchlíku v roce 2015, stejně jako za její údajně pokračující otevřenost k uprchlíkům. Pokud by ale Merkelová v roce 2015 udělala to, co jí doporučují rozumbradové ze střední Evropy, už dávno by zkolaboval schengenský prostor s volným pohybem osob.

A nejen to. Kdyby Merkelová udělala to, co nyní prosazuje bavorská CSU, reprezentovaná na federální úrovní ministrem vnitra Horstem Seehoferem (tedy zavřela hranice a vracela uprchlíky důsledně do zemí, kde poprvé vkročili na evropskou půdu nebo se registrovali), zůstaly by statisíce uprchlíků „chyceny“ na Balkáně a v Maďarsku, v lepším případě v Rakousku. Mnoho by se jich pokusilo dostat na sever Evropy přes Českou republiku, takže při pověstné rychlosti českých imigračních úřadů by nejspíš ještě teď česká detenční centra praskala ve švech.

Merkelová jistě mohla a měla koordinovat svoje kroky více se zbytkem EU, jisté ale je, že Evropské unii koupila čas. Kdyby v roce 2015 zavřela německé hranice (což by Němci při své pověstné důkladnosti jistě udělali dobře), nejenže by v zemích, kde by se uprchlíci hromadili, vypukly politické krize, ale i potenciálně nebezpečné konflikty mezi zeměmi na balkánské trase, jak by se pokoušely vracet uprchlíky do zemí, odkud k nim uprchlíci přišli.

Zavření německých hranic by způsobilo řetězovou reakci, schengenský prostor by se stal minulostí. Pro exportní ekonomiku země, jakou je Česká republika, by to mělo katastrofální následky. O dnešním ekonomickém růstu bychom si mohli nechat je zdát.

I proto je pozoruhodné, že se dnes tolik lidí u nás raduje z toho, že Seehofer to Merkelové takříkajíc zavaří, že možná končí její éra. (Mimochodem nekončí: Německá politika je mnohem racionálnější než naše, vláda nemůže jen tak padnout bez toho, že by v Bundestagu byla většina pro nějakou novou.)

Pokud by totiž Seehofer prosadil to, čím hrozí, mohlo by se stát přesně to, co Merkelová odvrátila v roce 2015. Tedy konec Schengenu, se všemi dopady, které by to mělo zejména na malé, exportně orientované země, jako je ČR.

Merkelová se celou dobu snaží hledat celoevropské řešení. Lídři Visegrádu opakují, že jím není přerozdělování migrantů, ale uzavření vnějších hranic EU, zřízení detenčních center na severním pobřeží Afriky, pomoc v zemích, odkud uprchlíci přicházejí. V tom druhém mají pravdu a západní Evropa v čele s Merkelovou to ví a blíží se k tomu, ač to dlouho trvalo.

Pak je zde ovšem první část problému, se kterou Visegrád nechce mít nic společného. A to je ochota podělit se zeměmi, které mají tu smůlu, že mají mořské pobřeží obrácené k Africe a Turecku, o alespoň azylová řízení s těmi uprchlíky, kteří se do EU přes všechna stále přísnější opatření už dostali, nebo ještě dostanou. I tady, argumentuje Merkelová, je zapotřebí celoevropského řešení.

Sportovně nyní uznala, že takovým řešením možná nebyly jednorázové kvóty z roku 2015, ale nijak přitom neustoupila od představy, že nějaký přerozdělovací mechanismus, který by umožnil, aby ostatní země EU pomohly evropskému jihu, pokud by se tam začali opět hromadit uprchlíci, je na místě. Otevřeně to ostatně nyní žádá Itálie, od jejíž populisticko-nacionalistické vlády si tolik slibovali i čeští populisté.

Visegrád dál na takové návrhy reaguje pořád stejně, jako kolovrátek: řešením je uzavření hranic, pomoc mimo Evropu, ale s přijímáním migrantů (třeba jen v podobě dočasné pomoci v podobě vyřízení azylu a následného přesídlení azylantů jinam), kteří se do EU přeci jen dostanou, nechceme mít nic společného.

Evropská komise i kvůli tomuto odporu Visegrádu tedy navrhla v textu nové azylové politiky, známé jako Dublin IV, že by země, které uprchlíky zcela odmítají, měly alespoň finančně přispět těm zemím, které je přijmou. Český premiér Babiš ihned prohlásil, že nic platit nebudeme.

S takovými postoji se tedy bude společné evropské řešení hledat těžko, a Merkelová na to reagovala poznámkou, že řešení budou asi muset hledat skupiny spolupracujících států. U nás to prošlo bez povšimnutí, ač se v těch slovech skrývá pro nás nemalé nebezpečí.

Pokud by se totiž na společné azylové politice domluvila jen skupina států, je jasné, že musí znovu vytvořit hranice mezi sebou a těmi zeměmi, které spolupracovat odmítají. Tato hranice se shodou okolností táhne mezi původními členy EU, před rozšířením z roku 2004, a východním zbytkem EU. Na summitu EU k migraci se tedy hraje opravdu o hodně.

Pokud jde o nás, hraje se o to, že při našich současných postojích vážně hrozí, že země, které v migrační politice chtějí opravdu společná řešení, odsunou ty ostatní na vedlejší kolej. A tato kolej začne v případě zrušení nebo přerýsování hranic Schengenu ekonomicky rychle rezivět. Na současný blahobyt můžeme brzy vzpomínat jen jako na několikaleté šťastné období.

Vinu můžeme případně připsat jen vlastnímu egoismu. Ve zpětném pohledu budeme možná děkovat Merkelové za roky, kdy i navzdory českému nadávání riskovala svoji politickou pověst s cílem udržet EU jednotnou a bez hranic mezi členskými státy. Pokud bude muset ustoupit Seehoferovi, kterého u nás leckdo velebí jako realistu, bude zajímavé sledovat, co budou čeští migrační chytrolíni říkat.

27. 06.

Prezident dál šlape po ústavě

Jiří Pehe Přečteno 1760 krát Přidat komentář

Prezident Miloš Zeman odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho, ačkoliv Pocheho nominace byla oficiálně předložena již jmenovaným premiérem Andrejem Babišem spolu s nominacemi ostatních ministrů jeho nové vlády. Ústava přitom jasně říká, že prezident na návrh premiéra jmenuje členy vlády. O tom že by prezident mohl navržené členy vlády odmítnout z politických či osobních důvodů v ní nestojí ani slovo.

Premiér Babiš bohužel už dopředu oznámil, že se neobrátí na Ústavní soud s tzv. kompetenční žalobou. Důvody neznáme, lze jen spekulovat, že nechce poškodit svoje vztahy se Zemanem, který varoval, že podání kompetenční žaloby by jeho vztahy s premiérem v příštích pěti letech značně ochladilo.

Je to velká chyba, protože v celé věci by měly být osobní vztahy druhotné. Jde o princip. Rozhodnutí Ústavního soudu v této věci by totiž nejen konkrétně určilo, zda má současný prezident právo odmítnout jmenování Miroslava Pocheho, ale zda má právo postupovat tímto způsobem obecně. A nejen on, ale i příští prezidenti.

Není to bohužel poprvé, co prezident Zeman balancuje na hraně Ústavy. Začalo to už jeho jmenováním takzvané vlády odborníků v roce 2013, pro níž nehledal podporu v Poslanecké sněmovně. Navzdory tomu, že takto jmenovaná vláda nedostala důvěru Sněmovny, vládla dlouhé měsíce.

Když se pak navzdory Zemanovým výhradám koalice zformovaná po předčasných volbách na podzim roku 2013 domluvila, že premiérem bude předseda vítězné sociální demokracie Bohuslav Sobotka a následně se dohodla i na složení vlády, Zeman týdny jmenování vlády zdržoval. Učinil tak teprve když se v Senátu začala rodit iniciativa poslat celou věc k ústavnímu soudu.

S ústavou si Zeman pohrával i v roce 2017, kdy se premiér Sobotka rozhodl odvolat Babiše z koaliční vlády. Prezident nejprve tvrdil, že to není možné proto, protože podle koaliční smlouvy se prý na tom musejí dohodnout koaliční strany. Když posléze uznal, že koaliční smlouvu nelze nadřazovat ústavě, avizoval, že Babišovo odvolání bude blokovat. Premiér Sobotka bohužel místo toho, aby si za odvoláním stál a poslal spor k Ústavnímu soudu, nabídl svoji vlastní rezignaci. To podle ústavy znamená pád celé vlády, ale i zde si Zeman postavil hlavu, a chtěl vyměnit pouze premiéra. Sobotka nakonec svojí nabídku stáhl a donutil prezidenta pod hrozbou ústavní stížnosti, aby Babiše odvolal.

K těmto přešlapům lze přidat i Zemanovo odmítání jmenovat některé profesory. To, že je prezident má jmenovat poté, co řádně proběhlo na příslušné univerzitě řízení o udělení profesury, je stanoveno zákonem, nikoliv Ústavou, ale Zemanův přístup v této věci dokresluje širší problém: Zeman má zato, že prezident není ani v případech, kde to zákony nebo ústava předpokládají, jen jakýsi nejvyšší notář.

Lze zaslechnout argumenty, že Zeman je prvním přímo zvoleným prezidentem, což poněkud mění prezidentovo postavení v ústavním systému. Potíž s touto argumentací je, že se sice opravdu změnil způsob volby prezidenta, ale nikoliv vymezení jeho pravomocí v ústavě a dalších zákonech. Zemanovy svérázné výklady jeho pravomocí je tak třeba vidět jako pokusy vytvořit poloprezidentský systém s pomocí neustálého testování toho, kam až může zajít.

I proto je selháním Babiše, že se nyní neobrátí na Ústavní soud. Bohužel to není překvapení, protože současný premiér si celé měsíce notoval s prezidentem v problematickém ujišťování, že jím vedená vláda v demisi je plnohodnotná a může vládnout i velmi dlouho. Jinými slovy: těžko čekat, že premiér, který má sám velmi problematický vztah k Ústavě a pravidlům demokratické hry, sehraje roli korektivu vůči Zemanovým snahám vytvořit plíživě poloprezidentský systém.

ČRo Plus, 27.6.2018

21. 06.

Hradní obrana SPD je riskantní hra s ohněm

Jiří Pehe Přečteno 1817 krát Přidat komentář

Ministerstvo vnitra se ve své zatím nevydané výroční zprávě o extrémismu zmiňuje i o hnutí Svoboda přímá demokracie Tomia Okamury. Neřadí hnutí přímo mezi extrémistické subjekty, ale podotýká, že převzalo některá témata extrémní pravice. I proto prý extrémní pravice nehrála v minulém roce u nás významnější roli. Zpráva dodává, že hlavní hrozbu momentálně nepředstavují pravicové extrémistické subjekty, ale xenofobně populistická hnutí, což je jasná narážka na SPD.

Zmínky o SPD byly zřejmě důvodem, proč se vydání pravidelné zprávy opozdilo. Nesouhlas se ozýval nejen z útrob SPD, ale kupříkladu i z Hradu. Nyní se dozvídáme, že v připomínkovém řízení ke zprávě Hrad označuje zařazení SPD do zprávy jako naprosto nepřijatelné. Zprávu navíc označuje za manipulativní.

Zařazení SPD do zprávy ministerstva podle Hradu přispívá k atmosféře strachu a k polarizaci ve společnosti. Je prý nepřijatelné, aby autoři pranýřovali některé politické subjekty jen proto, že nesdílejí jejich pohledy na některé společenské jevy.

To je pozoruhodná argumentace, která, pokud by byla přijata a dovedena do logických důsledků, by v podstatě znemožnila vydávání jakýchkoliv podobných zpráv a přehledů, kterými se demokratická společnost brání proti extrémismu. Je totiž jasné, že podobné zprávy musejí vycházet z nějakých ideových premis a hodnot, jinak by neměly smysl.

Hrad ve svých připomínkách mluví o nálepkování, ale sám hned jednu nabízí. Největším nebezpečím pro demokratickou společnost jsou prý hlavně ti, kdo chtějí omezit politickou soutěž a legitimní diskuzi ve veřejném prostoru nálepkováním a odsouzením.

Jak už připomněli někteří komentátoři, při použití této argumentace by ani demokratické režimy v Německu před rokem 1933 nebo v Československu před rokem 1948 nemohly zařadit nacisty nebo komunisty mezi politické síly ohrožující demokracii., pokud by se už tenkrát demokratické režimy bránily proti extrémismu vydáváním zpráv, jako je ta z dílny českého ministerstva vnitra. Bylo by to zřejmě jen nálepkování a snaha omezit legitimní diskuzi ve veřejném prostoru.

To, zda SPD označíme za extrémně pravicové hnutí, nebo hnutí využívající agendu extrémní pravice, nebo za hnutí xenofobně populistické, je do jisté míry opravdu nálepkování, navíc vždy poněkud nepřesné. Ale všechny tyto nálepky míří k podstatě věci: tedy, že hnutí ústy svých lídrů, spolupracovníků a členů, z nichž několik je momentálně vyšetřováno policií za rasistické výroky, vyjadřuje názory, které jsou z hlediska fungování demokratického právního státu extrémní a mohly by ohrozit liberálně-demokratický pořádek, pokud by se prosadily.

Proč se Hrad za SPD bere, je zřejmé. Prezident považuje SPD za politického spojence, navštívil sjezd hnutí, liboval si dokonce, že se se jeho názory a názory SPD v lecčems překrývají. Je to přitom tentýž prezident, který ve svých inauguračních projevech označil jako jeden z hlavních ostrovů takzvané negativní deviace u nás, proti kterým hodlá bojovat, neonacistická hnutí. Co na tom, že i to je nálepka.

A když už je o nálepkách řeč, v evropským médiích se o SPD jako o extrémní pravici, xenofobních populistech či dokonce o neonacistech běžné píše. I kdyby tedy Hrad se svým odporem k zařazení SPD do zprávy ministerstva vnitra o extrémismu uspěl, nic to nezmění na tom, jak se na toto hnutí, nebo na případnou podporu SPD pro vládu i jeho dobré vztahy s prezidentem země dívají na západ od nás.

ČRo Plus, 20.6. 2018

17. 06.

Prvních sto dnů Zemanova druhého mandátu jako fraška

Jiří Pehe Přečteno 7419 krát Přidat komentář

Prvních sto dnů druhého prezidentského období Miloše Zemana charakterizuje nedostatek viditelné produktivní činnosti. Ne že by prezident neprovedl několik od něj ústavou vyžadovaných formálních ústavních aktů. Většinou ale dlí v Lánech, a na Hradě ho není příliš vidět.

Kvůli únavě omezil svoje zahraniční cesty. A v plánech těch dalších se škrtá.

Mediálně nejviditelnější činy druhého prezidentského období jsou tak zatím spíše jako útržky z nějaké frašky: vyslání trojice hradních spolupracovníků do Číny, kde hledali zmizelého šéfa CEFC Jie-Ťien-mimga; jmenování trestně stíhaného Andreje Babiše napodruhé premiérem; vehementní odpor ke jmenování Miroslava Pocheho ministrem zahraničí; a demonstrativní spálení červených trenýrek během údajného happeningu na Hradě.

Mluvčí Jiří Ovčáček namítá, že se prezident věnoval moderování vzniku vlády, což je nemálo práce. S tím by se dalo souhlasit, kdyby Zeman opravdu cokoliv moderoval. Ve skutečnosti hned po volbách oznámil, že Andreje Babiše jmenuje premiérem i napodruhé, pokud nezíská důvěru jeho první vláda, což také po svém znovuzvolení skutečně udělal.

Skutečné moderování by zahrnulo kupříkladu vysvětlení Babišovi, že svoji šanci coby vítěz voleb v prvním pokusu dostal, a nevyužil ji, protože s trestně stíhaným premiérem všechny ostatní strany odmítly spolupracovat. A že ke stabilní většinové vládě vedené hnutím ANO může Česká republika dojít jen tak, že trestně stíhaný Babiš nebude stát v čele vlády.

Jenže Zeman evidentně chce trestně stíhaného politika v čele vlády, protože mu to zaručuje vliv na její chod i složení. Ta, která by po referendu ČSSD mohla vzniknout, by byla nikoliv dvojkoalicí ANO a ČSSD, opírající se o KSČM, ale trojkoalicí ANO, ČSSD a Hradu.

Zemanovi by ale nevadila ani vláda opírající se o KSČM a SPD, protože na ní by měl ještě větší vliv. I to může být jeden z důvodů (kromě dětinské pomstychtivosti za to, že ho Poche nepodpořil v prezidentských volbách) pro blokování kandidáta Pocheho na post ministra zahraničí.

Oficiálně Zemanovi vadí Pocheho údajně vstřícné postoje k migraci, což zakládá na jednom jediném blogu Pocheho, v němž se v roce 2015 přimlouval za to, aby ČR v symbolickém gestu solidarity se zbytkem EU přijala nějakých 500 uprchlíků.

Nevadí mu ale, že vládu, v níž Pocheho kvůli tomuto „prohřešku“ nechce, vede trestně stíhaný premiér. Navíc premiér, který nyní kvůli tomu, že je evidován na Slovensku jako bývalý agent státní bezpečnosti, podal na Slovensko, našeho nejbližšího spojence, žalobu u Evropského soudu pro lidská práva.

Prezident se sice pravidelně objevuje v pořadu Týden s prezidentem na TV Barrandov, ale ten se vedle poněkud rozšafného mudrování nad různými tématy, vyznačuje především tím, že Zeman uráží svoje oponenty.

Je možné, že se leccos děje takříkajíc za scénou, a veřejnost o tom tedy příliš neví. Prezident se kupříkladu zdá být velmi angažován v budoucnosti jaderné energetiky, ač jaderná energetika vůbec nepatří do jeho portfolia.

Budoucnost společnosti ČEZ a výstavba nových jaderných bloků ale evidentně velmi zajímá některé jeho spolupracovníky s vazbami na Rusko. Lze se obávat, že jejich zájmy, pokud bude Zemanova aktivita dál slábnout, nakonec budou tvořit páteř prezidentské agendy v druhém období.

15. 06.

Jak to skutečně myslí Merkelová s uprchlickými kvótami

Jiří Pehe Přečteno 2253 krát Přidat komentář

Německá kancléřka Angela Merkelová před několika dny prohlásila, že ve zpětném pohledu nepřispělo ke smíru v Evropské unii rozhodnutí z roku 2015, na jehož základě mělo být rozděleno podle kvót do jednotlivých zemí EU 120 000 žadatelů o azyl, nacházejících se v Řecku a Itálii. Problematická byla podle ní skutečnost, že rozhodnutí bylo přijato navzdory odporu několika zemí.

Česká republika byla jednou ze čtyřech zemí, která byla v roce 2015 přehlasována. Od té doby přijímání uprchlíků de facto sabotovala, a čeští politici systém kvót opakovaně kritizovali jako nefunkční. Kritická slova Merkelové na adresu systému kvót z roku 2015 se tak u nás okamžitě stala příležitostí pro řadu politiků, aby s jistým sebeuspokojením konstatovali, že jsme zase jednou měli pravdu. Podle většiny je nyní systém kvót mrtvý.

Možná by si ale měli nejprve prostudovat vyjádření Merkelové v kontextu jejích dalších prohlášení. Tak především německá kancléřka zůstává dál nazlobená na země, které neprokázaly v uprchlické krizi dostatek solidarity s ostatními, a její prst míří zejména na země Visegrádu.

Zmást by nás nemělo ani to, že Merkelová nově podpořila systém takzvané flexibilní solidarity, což je strategie, s níž přišly právě země Visegrádu. V jejich pojetí měla znamenat, že země, které nechtějí přijímat uprchlíky, mohou pomáhat řešit migrační krizi podle své úvahy -kupříkladu větší ekonomickou pomocí v zemích, odkud migranti přicházejí, nasazováním svých policistů při ochraně vnějších hranic EU, a podobně.

Jenže německá kancléřka zjevně rozumí flexibilní solidaritou spíše opatření, které se objevilo v návrhu nové evropské azylové politiky, známém jako Dublin IV. Podle něj by se v případě, že o to požádá země, která je zaplavena migranty, měl spustit systém přerozdělování žadatelů o azyl. Země, které by i v tomto nouzovém systému odmítaly uprchlíky přijmout, by v rámci evropské solidarity finančně kompenzovaly ty země, které uprchlíky ze země postižené migrační vlnou přijmou. A to až částkou 200 000 eura za osobu.

Český premiér Andrej Babiš ovšem tento druh „flexibilní solidarity“ odmítl. Podle něj by si každá členská země měla v otázce migrace zachovat svrchovanost a má být solidární podle svého uvážení. Finanční kompenzace zemím, které uprchlíky přijmou, odmítá.

Je tedy jasné, že spor o evropskou azylovou politiku není ani po kritických vyjádřeních Merkelové na adresu jednorázových kvót z roku 2015 zdaleka u konce. Její vize flexibilní solidarity je o dost jiná, než je vize visegrádských politiků.

A není to snadno řešitelný problém, protože zde jde o samotnou podstatu toho, co má integrovaná Evropa být. Pokud totiž některé země, jako je Česká republika, společnou azylovou politiku zablokují s tím, že nechtějí dokonce ani kompenzovat země, které uprchlíky přijímají, může se konflikt vyhrotit i tak, že společnou azylovou politiku přijme na základě mechanismu posílené spolupráce jen skupina zemí. Takové návrhy už zazněly.

Otázkou je, zda pak ale mohou země, které se projektu nebudou účastnit, a chtějí mít absolutní kontrolu nad tím, koho na své území vpustí, zůstat součástí schengenského prostoru, zaručujícího volný pohyb osob po EU. Netřeba dodávat, že obnovení hranic mezi Českou republikou a ostatními zeměmi EU by mělo na českou ekonomiku v důsledku mnohem větší dopady, než placení kompenzací za nepřijaté uprchlíky.

ČRo Plus, 15.6.2018

06. 06.

Proč nemohou populisté spolupracovat

Jiří Pehe Přečteno 5143 krát Přidat komentář

V poslední době často slýcháme, že pojem populismus nemá prý žádný reálný obsah, je to prý jen urážlivá nálepka, s jejíž pomocí se tradiční strany snaží stigmatizovat v očích veřejnosti nejrůznější nová hnutí. Naposledy nás o tom přesvědčoval bývalý prezident Václav Klaus. Podobě se vyjadřuje i současný český prezident Miloš Zeman.

Ve skutečnosti je populismus v politické teorii velmi dobře popsán už od doby, kdy se poprvé objevil na sklonku 19. století ve Spojených státech. Vyznačuje se kritikou prý zkorumpovaných nebo od lidu odtržených elit ve jménu lidu. Reprezentace lidu se řada populistických hnutí snaží dosáhnout upřednostňováním referend před zastupitelskou demokracií, anebo tvrzením, že vládnou v zájmu všech, nikoliv jen jedné voličské skupiny. Což samozřejmě znamená, že populistická hnutí nemohou mít vyhraněnou ideologii, reprezentující zájmy těch či oněch částí společnosti.

Nestrukturovaný lid, na který se populisté odvolávají, a pro nějž prý pracují, je definován národními teritorii. I proto je většina moderních populistických hnutí nacionalistická, protievropská či antiglobalistická. Nadnárodní struktury a jevy, jako je globalizace, jsou velmi často populisty považovány za hlavní viníky potíží, kterým jejich „lid“ čelí.

Z tohoto krátkého popisu populismu vyplývá, že různá populistická hnutí mohou jen těžko trvale spolupracovat, což je pravda jak v národním rámci, tak nadnárodně. Pokud jde o národní rámec, konkurují si populisté už tím, že všichni chtějí reprezentovat všechen lid—samozřejmě s výjimkou elit.

Na nadnárodní úrovni se i přes různé snahy koordinovat svoje kroky nakonec dostanou do vzájemných konfliktů, protože zájmy toho kterého národního lidu, který údajně reprezentují, jsou z historických i dalších důvodů odlišné. Již zmíněný Václav Klaus kupříkladu vyzdvihuje Alternativu pro Německo nebo maďarský Fidesz kvůli jejich protievropské rétorice a útokům na liberálně demokratický establishment, přičemž ignoruje skutečnost, že obě tyto politické síly kritizují z nacionalistických pozic poválečné vysídlení Němců a Maďarů z Československa, jehož je Klaus obhájcem. Pokud by se Alternativa pro Německo kdy dostala moci, docela jistě by nastolila otázku revize Benešových dekretů.

Podobné dilema nyní řeší lídr populistického hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura. Ten se zúčastnil již několika setkání evropských nacionalisticko-populistických stran, jimž opakovaně vyjadřuje svoje sympatie. Jedním z nich je i lídr italského hnutí Liga severu Matteo Salvini, který se stal v nové italské vládě, zformované jeho Ligou severu a hnutím Pět hvězd, ministrem vnitra.

Salvini začal po nástupu do funkce okamžitě požadovat nejen omezení migrace do Evropy, v čemž si s Okamurou jistě porozumí, ale trvá zároveň na důsledném přerozdělování migrantů, podle kvót, které by ulehčilo Itálii. Přerozdělování ale Okamura zásadně odmítá a postavil na tom část svého programu.

Jinými slovy: zájem italských populistů je v konečném součtu zásadně odlišný od zájmů českých populistů, ba je v lecčems protichůdný. A mimochodem: italští populisté, ať už z Ligy severu nebo Pěti hvězd, nejsou také zdaleka tak prvoplánově protievropští jako kupříkladu právě okamurovci nebo třeba i Alternativa pro Německo či Národní fronta Marie le Penové ve Francii.

Dokud se nejrůznější populistická hnutí v Evropě nedostanou k moci, jsou schopná pořádat vcelku harmonicky působící setkání a v lecčems si notovat. Jakmile se k moci dostanou a začnou vystupovat i na vládní úrovni jako reprezentanti svého lidu, dostávají se zákonitě do konfliktu s populisty z jiných zemí. Tam, kde s to už stalo, tak ožívá soutěž různých nacionalismů, které jsou z podstaty věci neslučitelné. Evropa s tím má ostatně vlastní tragické zkušenosti. Ti, kdo tvrdí, že současný nástup nacionálního populismu v Evropě je jakýsi ozdravný trend, se tak zásadně mýlí.

ČRo Plus, 6.6.2018

30. 05.

Polské a české prokletí

Jiří Pehe Přečteno 5219 krát Přidat komentář

Vloni na podzim jsem viděl v Divadle na Palmovce, v rámci festivalu PalmOff Fest, divadelní hru Prokletí v produkci varšavského divadelního souboru Teatr Powszechny. Režíroval ji chorvatský režisér Oliver Frljič, který se inspiroval dramatem polského klasika Stanislawa Wyspiańského.

Hra, kritizující nevybíravým způsobem některé jevy v katolické církvi, zejména pedofilii, vyvolala v Polsku velké kontroverze. Zřejmě nejskandálnější je scéna felace se ztopořeným penisem sochy Jana Pavla II. Na něj pak pověsí tabulku „Ochránce pedofilů“.

Po představení jsem se zúčastnil na jevišti debaty se členy divadelního souboru. Herci vyprávěli o tom, jak silné emoce hra v katolickém Polsku vyvolala. V některých městech byla představení pod různými záminkami zmařena, jinde herce musela ochranka dopravit z divadla přímo do hotelu, kde je strážila.

Divadlo je vyšetřováno pro urážku náboženského cítění a dokonce pro nabádání k vraždě kvůli scéně, v níž jedna z hereček vypráví v rámci scénáře (tedy fiktivně), že si chtěla přes internet objednat vraždu Jaroslawa Kaczyńského a uspořádat na ni sbírku.

V debatě jsem uvedl, že mě zaujala nejen nesmlouvavá přímočarost zúčtování s patologickými jevy v církvi, ale i vážnost, jdoucí až na dřeň a hranici snesitelného, s jakou se to v polské hře děje. V Česku, mínil jsem, by vyhroceně kritické divadelní představení, mířící na politiku nebo náboženství, mělo spíše rysy frašky či ironického humoru.

I proto jsem byl poněkud skeptický k následujícím slovům dramaturga Prokletí Gorana Injace : "Před dvěma roky jsme si v Polsku podobnou situaci vůbec neuměli představit. Přišlo to velmi nenápadně, buďte pozorní."

A hle: neuplynul skoro ani půl rok a na festivalu v Brně, při představení jiné Frljičovy hry Naše násilí a vaše násilí, vtrhla na jeviště skupina nazývající se Slušní lidé a zmařila pokračování hry. Byli údajně rozhořčení scénou, v niž Ježíš znásilňuje muslimku, jakož i scénou v níž si herečka vytáhne z vagíny státní vlajku. Padla trestní oznámení na obou stranách, k celé věci se vyjadřuje kdekdo—od divadelních kritiků, přes obránce i kritiky demokracie, až po kardinála Duku či hradního mluvčího.

Mně ale vrtají dál hlavou rozdíly mezi Polskem a Českem. Je docela pochopitelné, že v Polsku, kde se většina občanů hlásí ke katolické církvi, může hra jako Prokletí vyvolat rozhořčení. Ne možná tolik kvůli poukazování na patologické jevy v církvi, ale způsobu, kterým to činí. Není divu, že ne všichni konzervativní katolíci, kterých je v Polsku dost, včetně polského kléru, dokážou akceptovat uměleckou provokaci, která může v lecčems zraňovat jejich identitu.

V Česku ale nevtrhli na scénu rozhořčení katolíci, i když ve skupině Slušní lidé prý nějací jsou. Obrázky, které zaplavily internet, ukazují v první řadě několik holých lebek v modrých tričkách. Jejich mohutné bicepsy působí nápadněji než jejich oholené mozkovny, které by u „slušných lidí“ měly hrát jakousi roli.

Ze všeho nejvíc tito „slušní lidé“ připomínají ty, kdo před časem pořádali pochody romskými ghetty. Tedy nařvané mladé muže, jejichž život se dělí mezi posilovnu, výčep, knedlo vepřo zelo, fotbalová utkání, koncerty Ortelu a trestné výpravy.

Na fotbale lze podobné zjevy občas slyšet, jak vykřikují rasistická hesla, doprovázená sloganem „Kdo neskáče, není Čech.“ Občas mávají českými vlajkami počmáranými názvy jejich obcí a klubů. Evidentně jde dle nich o menší znesvěcování státní vlajky, než když si herečka vytáhne její atrapu z vagíny.

Jaký je tedy rozdíl mezi Polskem a Českem? Zdá se, že především ten, že polský fašismus se nabaluje na konzervativní okraje polského katolicismu. Jádro protestů proti Prokletí ale tvořili lidé, jejichž motivaci lze jakžtakž rozumět, protože se dotýká jejich skutečné víry. Což samozřejmě neznamená, že lze jejich vyhrožování divadelnímu souboru omlouvat.

U nás jsou sice prý kdesi za Slušnými lidmi též katolíci, ale v čele, zdá se, stojí zase jednou ti samí náckové, kteří nejprve terorizovali „nepřizpůsobivé“ Romy, pak se z nich stali obránci „našich“ hodnot proti migrantům, a teď už terorizují rovnou spoluobčany s jinými názory.

Mají bohužel pravdu ti, kdo upozorňují, že takto začínal i nacismus v Německu. Nenávist nacionalistů se nejprve obrátila proti etnicky a nábožensky „jiným“, ale s tím si nevystačila. Takže se obrátila postupně i proti těm, kdo odmítli nenávidět společně s nenávidějícími.


18. 05.

Budeme mít úřednickou vládu?

Jiří Pehe Přečteno 7099 krát Přidat komentář

Prezident Miloš Zeman má prý pro případ krachu současných jednání o koaliční vládě ANO a ČSSD s podporou KSČM připravený plán na vytvoření úřednické vlády. S odvoláním na zdroje blízké prezidentovi to tvrdí na první straně Lidové noviny--jeden z deníků patřících do svěřenského fondu Andreje Babiše.

Jelikož jde o Babišovo periodikum, je možné, že vypuštění spekulací o úřednické vládě má jen vytvořit tlak na ČSSD před jejím referendem o koalici s ANO. A také na KSČM, která si začala klást nové podmínky pro svoji toleranci vlády. Vznik úřednické vlády by obě strany totiž připravil o vládní vliv, po kterém i ve světle bídných voleních výsledků lídři obou stran baží.

Nedá se ale vyloučit, že informace LN nejsou pouhá fabulace z dílny lobbistů, a že Zeman o úřednické vládě skutečně uvažuje. A možná dokonce nikoliv jen jako o záložním řešení. Takové řešení má totiž z jeho pohledu svoji logiku.

Dokonce tomu leccos nasvědčuje: kupříkladu skutečnost, že případné schválení koalice s ANO v referendu ČSSD Zeman začíná poněkud sabotovat. Naposledy když dal najevo, že by nejmenoval ministrem zahraničí eurosposlance Miroslava Pocheho, který je tváří mocné pražské organizace ČSSD, což může mít, jak dobře ví, negativní dopad na výsledek vnitrostranického referenda o vládní spolupráci s ANO.

Prezident se navíc nedávno dostal do sporu s Babišem ohledně svého tvrzení, že se v České republice testoval novičok, a před tím do jiných sporů v případě některých Babišových prozápadních gest, jako bylo vydání ruského hackera Nikulina do USA nebo vyhoštění tří ruských diplomatů v reakci na útok ruským nervovým plynem na bývalého ruského agenta Skripala na britském území.

Jinými slovy: nedá se vyloučit, že už o vládu ANO a ČSSD, vedenou Babišem, příliš nestojí.

Informace ve zmíněném textu LN, že nejpravděpodobnějším premiérem úřednické vlády by byl generální ředitel skupiny ČEZ Daniel Beneš, s nímž je Babiš na nože, se jeví jako facka Babišovi. Těžko říct, proč by si babišovský deník takovou pro Babiše nepříjemnou informaci vymýšlel, pokud nejde o sofistikovaný pokus samotného Babiše vyděsit ty parlamentní strany, které mu zatím nechtěly dát podporu, představou, že nastolení Beneše do čela vlády může nějakým způsobem nahrávat plánům prezidentova okolí s ČEZ, které mohou být v zájmu ruské energetické lobby.

Zemanův tah úřednickou vládou by navíc mohl být poměrně populární. A nejen u veřejnosti. Na rozdíl od roku 2013, kdy parlamentní strany Zemanovu úřednickou vládu většinově odmítly, mohly by ji tentokrát některé podpořit jako řešení, které by vyšachovalo ze hry Babiše.

Samozřejmě by hodně záleželo na složení takové vlády. A také na tom, zda by nebyla příliš zjevně vystavěna tak, aby odrážela proruskou a pročínskou orientaci Zemana a jeho okolí.

Poněkud „neutrálnější“ kabinet odborníků by ale mohl být vnímán jako elegantní řešení současné situace, v níž česká politika všude zakopává o trestně stíhaného premiéra s ambicemi, které možná začínají být příliš velkým soustem i pro prezidenta.

Pokud by se takový plán opravdu začal uskutečňovat, bylo by to pro tradiční politické strany každopádně velké dilema: Zemanova úřednická vláda by sice odsunula na vedlejší kolej alespoň do příštích voleb trestně stíhaného Babiše, který už nyní, kdy vládne v demisi, provádí personální čistky, jenže zároveň by mohla vést k dalšímu odklonu od západní orientace země.

16. 05.

ČSSD balancuje nad propastí

Jiří Pehe Přečteno 2322 krát Přidat komentář

Referendum, které sociální demokracie spouští, aby její členové rozhodli o tom, zda má strana jít do koaliční vlády s hnutím ANO Andreje Babiše, má nemalý potenciál ČSSD fatálně rozštěpit. Dá-li referendum vládní spolupráci s ANO zelenou, je téměř jisté, že ve straně bude dál proti spolupráci s ANO vystupovat skupina vlivných politiků, kteří tvoří senátorský klub ČSSD, jakož i někteří poslanci.

Nejviditelnějším představitelem strany, který vystupuje proti koalici s ANO, je předseda senátorského klubu ČSSD Milan Štěch. Je hlasem těch, kteří namítají, že ČSSD by neměla na vládní úrovni spolupracovat s ANO, pokud toto hnutí trvá na tom, aby vládu vedl trestně stíhaný Babiš. A opakovaně upozorňuje, že není náhoda, že všichni významní politici ČSSD, kteří byli s Babišem v minulé koaliční vládě, varují před tím, jak Babiš se svými koaličními partnery zacházel.

Tito politici se obávají, že nebyla-li ČSSD schopná zkrotit Babiše ve vládě, kterou sama vedla, a prohrávala-li s ním ve snahách prodávat svoje vládní zásluhy, bude nyní coby menší strana vládní koalice Babišovi už zcela vydaná na milost a nemilost. Někteří politici ČSSD také varují, že pokud koaliční vláda ANO a ČSSD získá v Poslanecké sněmovně důvěru, bude Babiš sociální demokraty obcházet, protože ve Sněmovně může spolupracovat nejen s komunisty, kteří chtějí menšinovou vládu ANO a ČSSD tolerovat, ale i s hnutím Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury.

Ačkoliv ČSSD prosadila do koaliční smlouvy několik pojistek, aby strana nebyla obcházena, včetně ustanovení, že celá vláda má rezignovat po případném odchodu pěti ministrů za ČSSD z vlády, nejsou takové pojistky reálně vynutitelné. Babiš by po odchodu ministrů za ČSSD mohl teoreticky vládu doplnit ministry z řad vlastního hnutí, přičemž případné pokusy vyslovit jeho vládě nedůvěru by zřejmě narážely na KSČM a SPD. Jak varují odpůrci koaliční spolupráce s ANO, skutečnost, že Babiš nepřistoupil na požadavek ČSSD odvolat politiky SPD z čelných funkcí ve Sněmovně, naznačuje, že si nechává SPD v záloze.

Zdá se, že i když se strana v referendu vysloví pro koaliční spolupráci s ANO, nebude se vláda moci spoléhat na všech patnáct poslaneckých hlasů ČSSD nebo na jejích 24 senátorů. To může ČSSD výrazně štěpit.

Může se ale rozštěpit i v případě, že stranické referendum koalici s Babišem odmítne. V takovém případě je pravděpodobné, že vznikne nemalý tlak na to, aby ve svých funkcích skončili současní představitelé strany, kteří vyjednávání s Babišem hájili a vsadili na jeho úspěch. Jenže i kdyby si strana pak zvolila do svého čela politiky, kteří byli proti koalici s ANO, nebo úplně nové tváře, napětí v jejích řadách bude pokračovat, protože současní protagonisté spolupráce s Babišem, kteří zároveň mají dobré vztahy s prezidentem Milošem Zemanem, nikam nezmizí.

Všechny tyto potenciální problémy předznamenalo už samotné rozhodnutí únorového stranického sjezdu vyjednávat s Babišem o koalici. ČSSD se teď už nemůže vrátit zpět v čase a udělat to, co snad straně mohlo pomoci postavit se na nohy—tedy zvolit do čela nové politiky nespojené výrazně s tím či oním stranickým proudem a v opozici pracovat na svojí přeměně v moderní sociálně demokratickou stranu. Nyní musí strana jen doufat, že jak případné schválení spolupráce s Babišem, tak její odmítnutí, přežije.

ČRo Plus, 16.5.2018

09. 05.

Prezident a generálové

Jiří Pehe Přečteno 2506 krát Přidat komentář

Prezident Miloš Zeman jmenoval u příležitosti Dne vítězství šest generálů. Děje se tak každý rok, a mohli bychom pokračovat výčtem zásluh jmenovaných. Jistě by si takovou pozornost zasloužili.

Jenže pozornost médií na sebe tento rok strhli dva muži, které vláda sice do hodnosti generála navrhla spolu s ostatními, ale prezident Zeman je nejmenoval. Nebo, řečeno přesněji, nepodepsal jejich jmenovací dekrety.

Jedním je šéf Bezpečnostní a informační služby Michal Koudelka a druhým zástupce velitele pozemních vojsk české armády Petr Procházka. Hrad důvody jejich nejmenování nesdělil.

Spekuluje se, že důvodem pro nejmenování Koudelky byla prezidentova nespokojenost s tím, že nevyšel dostatečně pružně vstříc jeho požadavku, aby BIS zjistila, zda byl v České republice vyráběn a skladován nervový plyn novičok, který byl použit k otravě bývalého ruského agenta Skripala ve Velké Británii.

Jak známo, Velká Británie obvinila Rusko, že tento nervově paralytický jed, který byl vyvinut v Sovětském svazu, použilo k otravě Skripala právě ono. Rusko namítalo, že látka byla testována v několika dalších evropských zemích, včetně České republiky.

Vláda toto obvinění odmítla, a v aktu solidarity s Velkou Británií vyhostila tři ruské diplomaty. Skutečnost, že Zeman zadal šéfovi BIS Koudelkovi pátrání po novičoku téměř přesně ve chvíli, kdy premiér Babiš oznamoval rozhodnutí diplomaty vyhostit, rozlítila některé politiky. Ti prezidenta obvinili, že vyšel vstříc ruským zájmům a propagandě.

Zeman před několika dny oznámil, že novičok se na českém území skutečně testoval, přičemž svoje tvrzení opřel o údajná zjištění vojenské rozvědky. Přiznal, že BIS naopak tvrdí, že novičok se u nás netestoval, ani nevyráběl. Premiér Andrej Babiš po schůzce se šéfy tajných služeb ale znovu potvrdil, že novičok se u nás nevyráběl, ani netestoval. Testovaly se jiné látky, a prezident si informace, k nimž měl přístup, mylně vyložil.

Nejmenování Koudelky tedy skutečně vypadá jako akt msty ze strany prezidenta za to, že Koudelkova BIS nepotvrdila jeho názor. Pokud tomu tak je, jedná se o další skandální akt prezidentské svévole. Shodou okolností si Zeman postavil hlavu jen několik dnů poté, co Městský soud v Praze rozhodl, že neměl právo nejmenovat dva profesory, jejichž profesura byla schválena v řádném řízení univerzitami a podstoupena prezidentovi k podpisu ministerstvem školství.

Odmítnutí jmenovat oba generály má ještě jednu rovinu. Pokud by Hrad zveřejnil závažné důvody, proč je prezident navzdory návrhu vlády jmenovat nemůže, mohla by se vést jakási diskuze. To, že Zeman důvody neudal, oba muže poškozuje, protože vzniknou spekulace o jejich způsobilosti a bezúhonnosti, aniž by se mohli bránit.

V případě Koudelky se celá záležitost skutečně jeví tak, že si na něm prezident takříkajíc vybil zlost za to, že ho nepodržel v pátrání po novičoku. V obecnější rovině může leckoho napadnout, že oba muži, kteří nebyli jmenováni, se také stali obětí jakési marnivé hry, kdy Zeman chce po soudní prohře v případě nejmenování profesorů ukázat, kdo je na českém politickém dvorku pánem.

Možná je na čase, aby se do celé záležitosti vložil na žádost vlády Ústavní soud. Český prezident je ústavně neodpovědný, a právě Ústavní soud by mohl odpovědět na otázku, kde jsou meze, které v otázkách jmenovacích aktů nemůže překračovat.

ČRo Plus

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy