11. 10.

Mezi referendy o odtržení je třeba rozlišovat

Jiří Pehe Přečteno 3304 krát Přidat komentář

Na evropském kontinentu jsme byli v nedávné minulosti svědky tří referend o odtržení některých regiónů od států, jejichž součástí dosud byly. I když zdánlivě všechna usilovala o stejnou věc, byla legalita i legitimita každého z těchto referend dosti odlišná.

Začněme tím nejméně problematickým—tedy referendem ve Skotsku o odtržení od Velké Británie. Podmínky konání tohoto referenda byly předem jasně dojednány mezi skotskou politickou reprezentací a Londýnem. Pomohla i skutečnost, že Velká Británie nemá psanou ústavu, a že vznikla jako unie Anglie, Walesu a Skotska.

I tak mohl Londýn obstruovat, protože konání skotského referenda muselo být schváleno britskou politickou reprezentací. Tím, že Londýn na skotské referendum demokraticky přistoupil, nejenže upustil páru z kotle nacionalistických vášní ve Skotsku, ale vyhnul se i konfliktu mezi legalitou a legitimností referenda, s nímž se nyní potýká Španělsko.

Tam si počíná Madrid ve vztahu ke Katalánsku mnohem rigidněji. Španělská ústava v podstatě odtržení znemožňuje a Katalánsko nemá politickou sílu tuto ústavu změnit. Jeho politická reprezentace mohla, stejně jako se to už v minulosti stalo, vyhlásit referendum o nezávislosti jako nezávazné, aby pak v případě většinově projevené vůle po nezávislosti mohla argumentovat, že snahy o odtržení možná nejsou sice legální podle rigidní španělské ústavy, ale jsou legitimní.

To, že se nakonec odhodlala k referendu, které mělo v případě většinového souhlasu s odtržením automaticky vést k vyhlášení nezávislosti, rozpor se španělskou ústavou samozřejmě zbytečně vyhrotila. I tak ale Madrid mohl takové referendum nechat v klidu proběhnout jako jakýsi průzkum skutečných nálad mezi Katalánci s tím, že případné vyhlášení nezávislosti na základě referenda nemůže podle platné ústavy respektovat. Tím, že se pokusil silou hlasování zmařit, jen zbytečně podtrhl, že Katalánci jsou se svými snahami o nezávislost v de facto neřešitelné situaci, a že ne všechnu vinu lze připisovat jen jim.

Názory některých komentátorů a evropských politiků, že by Madrid měl brát na možnou legitimitu katalánských požadavků ohledy, jakkoliv nejsou podle současné španělské ústavy legální, povzbudil některé české příznivce ruské anexe Krymu Ruskem. Ti tvrdí, že i referendum o nezávislosti Krymu na Ukrajině lze nahlížet podobnou optikou jako separatistické snahy Katalánců.

Tato argumentace je zcela zavádějící. Referendum na Krymu bylo zorganizováno teprve po okupaci tohoto regiónu státem, k němuž se pak región—údajně na základě svobodného referenda—připojil. Je sice pravděpodobné, že by i ve skutečně svobodném referendu většina obyvatel Krymu hlasovala pro odtržení a následné připojení k Rusku, ale hlasování před hlavněmi pušek okupační mocnosti, která už region de facto anektovala, činí z jakéhokoliv referenda jen nedemokratickou frašku a jeho výsledky činí nejen nelegálními, ale i nelegitimními.

Kdyby se Krym pokusil o vlastní referendum v rámci Ukrajiny, jemuž by se snažil Kyjev nedemokraticky bránit, mohli bychom snad o nějaké podobnosti s katalánským referendem mluvit. I když i pak by zde byl zásadní rozdíl v tom, že Katalánsko se nepokouší připojit k sousednímu mocnému nedemokratickému státu, který by obdobně jako kdysi hitlerovské Německo v případě snah Sudet odtrhnout se Československa odtržení všemožně podporoval. Jinými slovy: pokud chceme o separatistických snahách v dnešní Evropě vést seriózní diskuzi, bylo by třeba brát rozdíly mezi jejich jednotlivými projevy v úvahu.

ČRo Plus, 11.10.2017

03. 10.

Až to bude (ne)výhodné

Jiří Pehe Přečteno 2207 krát Přidat komentář

V předvolební diskuzi finančních expertů politických stran, které mají největší naději dostat se do Sněmovny, zazněla v rekaci na otázku, kdy Česká republika přijme euro, mnohokrát odpověď „až to bude pro nás výhodné.“

Což o to, ČR by se jistě neměla hnát do ničeho, co je pro ní jasně nevýhodné. I tak je ale poněkud zarážející účetnická logika, počítající ztráty a zisky členství v eurozóně bez ohledu jak na širší politický kontext, tak možné dlouhodobé výhody za fasádou současných účetních kalkulací. Kdyby Evropská unie přistupovala k vyplácení stovek miliard v dotacích naší a dalším zemím stejně, mohl by i Brusel a země, z jejichž daňových výnosů peníze dostáváme, argumentovat, že je to „nevýhodné.“

V tomto kontextu mnohokrát opakované tvrzení většiny diskutujících politiků, že euro přijememe, „až to bude výhodné“, vyvolává otázku, jak se Česko zachová, až se stane z čistého příjemce evropských milard čistým plátcem. Bude-li platit stejná účetnická logika, jakou politici krmí voliče nyní, začne ČR usilovat o vystoupení z EU, protože je členství účetně „nevýhodné“?

Není to bohužel úplně hypotetická otázka. Svými postoji k přijetí eura totiž dnes většina politiků voliče „vychovává“ směrem k postoji, že členství nejen v eurozóně, ale i v Unii jako takové, je pouze čímsi, z čeho musíme mít „my“ spočitatelný prospěch. Nelze se divit, že v kontextu takovéhoto diskurzu je podpora pro euro menšinová.

Premiér Bohuslav Sobotka nabídl zvláštní variantu argumentu „až to bude pro nás výhodné.“ Euro prý máme přijmout, ale nejprve musíme dostatečně zvýšit platy a celkově snížit ekonomické rozdíly mezi vyspělejšími zeměmi a námi. Zároveň tvrdil, že je potřeba studovat a analyzovat příklad Slovenska.

Ten je ovšem takový, že Slovensko nečekalo, až výrazně vzrostou platy, ani na výrazné dohnání západní Evropy. Přijetím eura v roce 2009 udělalo prostě krok, k němuž se zavázalo stejně jako ČR v přístupové smlouvě. A i když momentálně roste ČR s vlastní měnou o procento rychleji, Slovensko se po přijetí eura nejen lépe vypořádalo s ekonomickou krizí, ale za posledních osm let se na nás ekonomicky téměř dotáhlo.

Jistá opatrnost českých politiků je ve světle problémů jihu eurozóny na místě, ale bohužel celá naše diskuze o euru se odehrává mimo širší mezinárodně-politický kontext. Když se pak možní budoucí ministři financí či dokonce premiéři seřadí na jednom jevišti, mění se pochopitelná obezřetnost přímo před očima v opatrnictví a politický oportunismus. A to je postoj, který se může dlouhodobě vymstít mnohem více, než momentální výhody, které nám prý poskytuje vlastní měna.

02. 10.

Češi v zajetí výjimečného stavu

Jiří Pehe Přečteno 13112 krát Přidat komentář

Diskuze s odpůrci jakékoliv migrace muslimů do České republiky dost často končívají zdánlivě pádným argumentem odpůrců, že politika odmítání uprchlíků nás přinejmenším zatím uchránila od výjimečného stavu, jaký mají ve Francii. Opravdu bychom chtěli to, co mají tam?

Ponechme stranou, že tzv. výjimečný stav ve Francii, ač opticky jistě nic příjemného (vojáci hlídkující v ulicích, posílená přítomnost většími pravomocemi vybavené policie), se zatím nijak nechvalně neprojevil v podobě jeho zneužití proti svobodám běžných Francouzů. Zajímavější je, jak často argumentem o výjimečném stavu šermují právě Češi.

A to nikoliv Češi obecně (ti, co cestují pravidelně do Francie a na Západ, ho obvykle nepoužívají), ale Češi, kteří sami prožili 21 let ve výjimečném stavu svého druhu.

Vždyť co jiného než „výjimečný stav“ byla dvě dekády trvající okupace země sovětskými jednotkami, pro níž se ujal komunistický eufemismus „normalizace“? S tím, jak vypadá výjimečný stav v dnešní Francii, bylo toto naprosté zadušení svobody a důstojnosti lidí v tehdejším Československu nesrovnatelné. Přesto se zdá, že mnoho příslušníků zejména starší generace na tento „výjimečný stav“ občas vzpomíná s nostalgií.

Vryl se, zdá se, hluboko do mentálního vybavení mnoha lidí. A to tak hluboko, že když nastanou větší ekonomické potíže, nebo Rusko přepadne kus Ukrajiny, nebo do Evropy začnou proudit uprchlíci, mnoho našich spoluobčanů by se nejraději opět zavřelo v jakési obdobě onoho sovětskými jednotkami, pohraničníky a tajnou policií chráněném lágru, který komunismus udělal z jejich země. Jen aby byl klid a bezpečí! Ba co hůř, mnoho z nich Rusku fandí nebo se zlomyslně raduje z potíží západních zemí.

Tato přežívající (neboť hluboce zakořeněná) „normalizační“ mentalita je dnes přítomná v podobě jakéhosi přetrvávajícího „výjimečného stavu“ v myslích mnoha lidí u nás. Andrej Babiš nebo Miloš Zeman jsou se svou popularitou produkty této mentality. Nabízejí vládu „pevné ruky“, slibují vystrašenému občanstvu (které ovšem sami aktivně straší) ochranu. Ani trocha autoritářství přitom snad prý nemůže škodit: hlavně když bude klid k práci, pohodička a zdánlivě bezpečno.

Babiš navazuje na nepsanou smlouvu z dob normalizace mezi režimem a občany: vy nás necháte vládnout a obohacovat se na váš úkor, my vám zajistíme bezpečí a ucházející životní úroveň. Mnoho lidí si na to tehdy docela zvyklo a teď na to zase slyší.

Když tedy dnes leckdo mezi českými xenofoby zlomyslně či varovně poukazuje na Francii coby příklad migrace nezvládnuté prý do té míry, že v zemi je už delší dobu výjimečný stav, je třeba se na něj dívat i jako na oběť jiného, mnohem drastičtějšího výjimečného stavu, který zlomil nemalé části českého národa páteř. Ano, Francie musela přijmout výjimečná opatření, ale Francouzi zůstávají z více než dvou třetin lidmi s otevřenou myslí, kteří se nebojí světa a jeho výzev, jak ukázaly i nedávné prezidentské volby.

Jak tomu je naopak u nás, vystihl nechtěně jeden známý český komentátor a sociolog. Ten nedávno napsal v reakci na průzkum ve zhruba dvou stovkách zemí světa, v němž se Češi umístili v odmítání migrantů čtvrtí od konce, že i kdyby tento nedostatek otevřenosti měl snad nakonec znamenat snížení ekonomické úrovně, máme u nás alespoň bezpečno.

Je to argument lidí, do nichž se výjimečný stav sovětské okupace, s jejím zdánlivým bezpečím a bezčasím, hluboce zapsal. Je to mentalita otroků, kteří neví, co si počít se svojí svobodou. A kteří mají strach ze všech větších výzev, protože ty za ně dřív řešili okupanti. Což mohli být jak ti vnější, jako byl u nás Sovětský svaz, anebo ti vnitřní, což byli obecně v celém regiónu komunisté, kteří se k vlastním zemím chovali jako okupanti (krytí sovětskou mocí).

Není náhodou, že všechny země v našem regionu, které si tímto traumatem prošly, se chovají k výzvám „velkého“ světa za národními hranicemi podobně. Jen ten, kdo to zatím nepostřehl, mohl být překvapen, že ve východním Německu byla ve volbách extrémně pravicová Alternativa pro Německo tak populární.

Post-normalizačním jevem jsou i snahy vydávat tento „angst“ ještě nedávno zotročeného regionu dokonce za projev rozumu a moudrosti. I tohoto typu komentářů na adresu „dekadentního a relativistického Západu“ jsme si za komunismu užili dost.

Francie časem svůj výjimečný stav zruší. Pod vedením prezidenta Macrona se dokonce v Evropě pokouší postavit do čela snah otevřít se velkým výzvám globalizace a rehabilitovat Evropskou unii. Zato výjimečný stav v myslích nemalé části lidí v našem regionu jen tak zrušit nepůjde.

Pravdu měl Masaryk, když kdysi řekl, že putování Židů pouští po útěku z egyptského otroctví trvalo z dobrých důvodů dvě generace. Muselo dojít ke generační obměně, protože z lidí, kteří zažili otroctví, se až na výjimky vpravdě svobodné bytosti už nestanou.

27. 09.

Jaké jsou šance Macronovy unijní revoluce?

Jiří Pehe Přečteno 2002 krát Přidat komentář

Francouzský prezident Emmanuel Macron přednesl jen dva dny po skončení německých parlamentních voleb svůj dlouho očekávaný projev o možných reformách Evropské unie. Pokud by se jeho vize naplnila, nešlo by o nic menšího než o unijní revoluci.

Macron požaduje, aby se okolo eurozóny zformovalo tvrdé integrační jádro Unie s vlastním rozpočtem, daněmi a institucemi. Zároveň by měl vzniknout společný fond pro inovace. Pro celou unii pak požaduje stanovení minimální a maximální úrovně firemních daní, aby nízké korporátní daně nebyly některými zeměmi využívány k takříkajíc nekalé konkurenci se zeměmi, které jim v rámci evropského rozpočtu přispívají dotacemi.

Francouzský prezident navrhl i celou řadu dalších opatření, jako je vznik celoevropské prokuratury, vytvoření společné civilní obrany, společného azylového úřadu i vytvoření evropských univerzit. Netajil se přitom tím, že nadále preferuje vznik vícerychlostní Evropy, v níž pomalejší země nemají zdržovat ty rychlé.

Je jasné, že ne všechny Macronovy plány jsou v současnosti realistické. Zejména výsledky německých voleb budou asi překážkou ve snahách zajistit podporu Německa, protože vznikne-li v Německu koalice za účasti liberálních Svobodných, bude kancléřka Merkelová ve vládě radikální integrační plány Macrona jen těžko prosazovat.

V českém kontextu jsou reakce na Macronův projev, jakož i dřívější reakce na ty jeho vize, které zveřejnil ještě před svým zásadním projevem, spíše skeptické nebo dokonce posměvačné. České republice by při naplnění jeho vizí hrozilo vážné nebezpečí, že bude odsunuta mimo tvrdé jádro, ale můžeme prý zůstat víceméně v klidu, protože Macron narazí na odpor Německa.

Možná ale není takové jednoznačné odmítání Macronových vizí úplně na místě. Ve svém projevu přišel s tolika novými návrhy, že si vytvořil poměrně dobrou vyjednávací pozici pro možné uskutečnění alespoň některých z nich. Nejtěžší bude asi prosadit v současnosti jím navrhované reformy eurozóny, protože by tlačily Německo k převzetí fiskální odpovědnosti za ekonomicky slabší země EU, čemuž se Německo zatím bránilo, Jenže pokud by se začalo vážně diskutovat o jeho dalších návrzích, a taková diskuze se nejspíš spustí, už to by posunulo EU k větší integraci.

V evropských smlouvách je přitom zakotveno, že rozhodne-li se skupina zemí k rychlejší integraci v některých oblastech, je to možné. Je tak docela jisté, že Macronova vize jako celek není jen jakousi papírovou vlaštovkou popsanou projevy jakéhosi snílka, jak se ironicky vyjádřil jeden český komentátor. Přinejmenším z části jeho návrhů se může stát letu schopné letadlo, a my bychom se možná měli spíše ptát, zda je Česká republika připravena do něj nasednout, nebo zůstane spolu s ostatními takzvaně pomalejšími zeměmi na zemi.

Neměli bychom podceňovat ještě jeden další zásadní aspekt Macronova vystoupení. Svým pojetím mělo mobilizovat. Francouzský prezident se pokusil postavit do jedné řady s velkými evropskými reformátory minulosti. Dobře přitom ví, že i oni nejprve se svými integračními vizemi naráželi, ale pak se leccos uskutečnilo. A dobře také ví, že v EU je po období nevýrazných, technokraticky uvažujících lídrů poptávka po vizionářích a pohybu vpřed.

Ohrnovat na jeho vizemi jako celkem nos, jak se děje okamžitě u nás, je tak možná jistým podceněním měnící se nálady v Evropě, zejména na jejím západě. Západní země úspěšně přečkaly v několika volbách nápor nacionalistů a vědí, že jejich příští útok lze nejlépe odrazit tím, že jim nedovolí EU vykreslovat jako paralyzovaný, akce-neschopný projekt.

Čeští politici a komentátoři by to měli vzít v úvahu. Macronův projev opravdu nebyl jen další papírovou vlaštovkou, která skončí v koši. Nevíme zatím, co vše se z jeho vizí uskuteční, ale neměli bychom unijní pohyb, do jehož čela se postavil, podcenit.

ČRo Plus, 27.9.2017

27. 09.

Střední Evropa je mizející sen

Jiří Pehe Přečteno 1634 krát Přidat komentář

V proslaveném eseji z roku 1983 Unesený Západ neboli Tragédie střední Evropy psal Milan Kundera o střední Evropě jako o kulturní a intelektuální entitě, která měla kdysi svou nepřehlédnutelnou identitu: byla dědicem duchovního vývoje Západu i s jeho hlavními vrcholy, jako byly renesance nebo osvícenství, a zároveň stvořilo proplétání a vzájemné oplodňování různých kulturních vlivů v rámci pozdního Rakouska-Uherska jedinečného středoevropského ducha.

Kundera lamentoval nad tím, že ovládnutí větší části středoevropského regionu Sovětským svazem, nebo přesněji Ruskem, se rovná „únosu“ zemí, které jsou ve své esenci západní. Byly podle něj geopoliticky odvlečeny na Východ, jehož kultura i tradice jsou odlišné, protože Rusko, stojící v jeho středu, nikdy neprošlo duchovními proměnami, které definovaly Západ, zejména nebylo poznamenáno západním racionalismem.

Ponecháme-li stranou politickou dimenzi Kunderova eseje, tedy že šlo o apel na Západ, aby „na nás“ nezapomněl, dotkl se autor ve své nostalgii po střední Evropě intimně čehosi, co důvěrně zná každý, kdo čte romány, poslouchá hudbu nebo je konfrontován s malíři středoevropského regionu z doby konce 19. a začátku 20. století. Středoevropský zeitgeist, který z těchto děl vyzařuje, je možná dnes ještě rozpoznatelnější než v čase, kdy vznikala.

Nezáleží přitom příliš na tom, zda je autor z rakouské, české, maďarské nebo haličské části rakousko-uherského mocnářství či zda se cítí být spíš Čechem, Slovákem, Němcem, Maďarem, nebo Židem. Dokonce i slavný román Stefana Zweiga Netrpělivost srdce stejně jako díla autorů, jako byli Gregor von Rezzori, Bruno Schulz či Sándor Márai, která se z různých důvodů vynořila až se zpožděním několika desetiletí, jsou jakýmsi zvláštním způsobem neomylně zařaditelné do onoho duchovního milieu.

xxxxx

Kundera měl pravdu v tom, že středoevropská umělecká tvorba měla vlastní identitu, ale v základech byla západní. Jinými slovy: byla specifickou odnoží západní kultury, k níž dodnes patří. Někteří středoevropští umělci a intelektuálové dokonce tvořili přímo avantgardu myšlení a umělecké tvorby západního světa.

Nicméně navzdory Kunderovu ujišťování, že střední Evropa patřila k Západu, romány Hermanna Brocha, Franze Kafky, Josepha Rotha či Roberta Musila často reagují na určité společenské a politické patologie, u nichž vyvstávají otázky, zda jsou jen rakousko-uherskou výchylkou od norem Západu, ale jinak zůstávají západními, anebo zda přeci jen nebylo ve středoevropské kultuře a politice i cosi „nezápadního“.

Politický systém Rakouska-Uherska ve svém vývoji přinejmenším pokulhával za západními mocnostmi. Mísily se v něm rysy západního byrokratického racionalismu a rodících se liberálních demokracií s těmi, které bychom mohli nazvat „byzantskými“. Kafkovy romány Zámek nebo Proces by asi těžko mohly vzniknout v Londýně nebo v Paříži té doby, to spíše svým duchem připomínají leccos, co jsme později tak důvěrně poznali v podobě Sověty řízeného „tábora míru“.

Jinak řečeno, politicky byly země Rakouska-Uherska spíše evropskou, a tedy západní, periférií, kde se svářely pokusy o opatrnou modernizaci s archaismem a zpátečnictvím. Tato politická slabost regionu dala vyrůst představám o střední Evropě, jež potřebuje (německý) pořádek a stabilitu, které začali v polovině 19. století razit němečtí teoretici. Germánská Mitteleuropa, jak ji ještě během první světové války popsal kupříkladu Friedrich Naumann, měla být jakýmsi prodloužením sjednoceného Německa do střední Evropy.

To byl ovšem mnohem více koncept geopolitický než kulturní, po němž tesknil Kundera a spolu s ním mnoho dalších středoevropských intelektuálů. Snění o německé střední Evropě, v podobě vzájemně se prolínajících konfederací, započalo už v roce 1848 v podobě teorií Prusů Karla Ludwiga von Brucka nebo Lorenze von Steina. Zastáncem takové střední Evropy byl ale i rakouský ministerský předseda té doby Felix Schwarzenberg.

Některé z pozdějších teorií se promítly i do nacistického dobývání střední Evropy, byly však už v zárodku znehodnoceny rasovou politikou Hitlerova režimu. Už nešlo jen o jakési spojení střední Evropy na základě přinejmenším jisté rovnoprávnosti různých území a národů, ale o brutální německou nadvládu, zahrnující plány na eliminaci „nižších“ ras.

xxxxx

Různé německé geopolitické teorie, v jejichž středu stála Mitteleuropa, se tak ještě před koncem druhé světové války rozplynuly. Jakousi třetí „inkarnací“ střední Evropy – po té rakousko-uherské a německé – se následně stala střední Evropa komunistická. Sovětští ideologové sice o střední Evropě neteoretizovali jako před nimi ti němečtí, ale sovětská nadvláda oživila myšlenku středoevropské spolupráce zejména v „útrobách“ regionu, konkrétně v jeho disidentských kruzích.

A nebyla to zdaleka jen utopická snaha, protože stejně jako umělecká a literární díla pozdního Rakouska-Uherska vyzařovala společného ducha, kterého snadno poznáme i dnes, měla intelektuálně leccos společného – a i dnes snadno rozpoznatelného – také díla středoevropských disidentů.

Václav Havel měl se svým výsměchem jazyku a absurdním strukturám komunistického totalitarismu své protějšky v polském Sławomiru Mrożkovi či rumunském Eugenu Ionescovi. Ozvěny témat i stylu Milana Kundery najdeme v dílech Maďara Györgyho Konráda nebo Slováků Dominika Tatarky a Ladislava Mňačka. I v publicistice a esejistice spojovala autory středoevropských zemí ovládaných Sovětským svazem – od Adama Michnika v Polsku přes Jánose Kise v Maďarsku až po Lud víka Vaculíka či Milana Šimečku – společná témata i étos.

Nahlížena ze Západu, jevila se tato umělecká a intelektuální produkce, kterou pojily kritické postoje ke komunistickému režimu, jako regionální fenomén s jakousi vlastní totožností. Dodnes je tak také reflektována v řadě akademických prací.

xxxxx

Proč však z tohoto středoevropského ducha a přirozené regionální spolupráce přežilo tak málo ve čtvrté, tedy současné „inkarnaci“ střední Evropy? Proč se „navrácená“ střední Evropa smrskla na kooperaci v rámci Visegrádské skupiny? Proč, ačkoli dnes mohou Češi, Slováci, Maďaři a Poláci spolupracovat zcela svobodně, vyzařuje tento region pramálo z toho, co ho spojovalo před sto lety i v dobách totality?

Děje se tak jen proto, že v naší regionální mozaice chybí aktivní účast Rakouska, Slovinska, severní Itálie a částí Chorvatska, Rumunska i Srbska, spolupracovníků z dob rakousko-uherského mocnářství? Nebo proto, že je její součástí naopak i ta (větší) část Polska, která do střední Evropy tenkrát nepatřila?

Ne že by se po listopadu 1989 nekonala nejrůznější setkání, festivaly, konference a neuskutečňovala se řada kulturních výměn, ale pozornost intelektuálních elit i mladší generace není vpravdě „vzájemná“ – je namířena v naprosté většině západním směrem.

Je to sice pochopitelné, vezmeme-li v úvahu snadnou dostupnost západních kulturních a intelektuálních produktů, které i kvůli svému ekonomickému a politickému zázemí dominují. Přesto si nelze nepovšimnout, že „měkká síla“ střední Evropy, která byla nemalá v době pozdního Rakouska-Uherska a později opět v podobě intelektuální a kulturní produkce disidentských kruhů, dnes téměř zmizela. Filmy středoevropských režisérů jen málokdy uspějí na velkých festivalech, romány a teoretická díla současných středoevropských autorů se až na vzácné výjimky nestávají světovými bestsellery ani nezískávají velké ceny.

Pokud už autoři z bývalých komunistických zemí nějakou významnou cenu získají, jako tomu bylo v případě Nobelových cen za literaturu pro Hertu Müllerovou nebo Světlanu Aleksijevičovou, zjistíme, že obě autorky byly oceněny převážně za svá ztvárnění problematické komunistické minulosti, nikoliv za pohled na současnost.

Jako by z regionu vyprchal duch kritického zúčtovávání s přítomností, které známe z pozdního Rakouska-Uherska, a boje o budoucnost, který skrze svou mnohotvárnou kritiku totality nabízeli autoři v komunistické střední Evropě.

Navíc něco podobného vidíme i v politice. Střední Evropa má, zdá se, stále větší problémy s přijetím liberální demokracie, sjednocené Evropy a obecně s fungováním v globalizovaném světě. Ne že by liberální demokracie nebyla pod tlakem i v mnoha západních státech, ale zatímco v nich se dnes zápasí o to, zda zvítězí či nezvítězí nacionalističtí politici (přičemž vítězným nacionalistům stojí v cestě poměrně silný systém demokratických a ústavních pojistek), v našem regionu se v některých zemích pokoušejí vítězné nacionalistické síly měnit dokonce samotná pravidla demokratické hry a mají stále větší potíže s kooperativním fungováním v rámci evropské integrace.

Jako by teprve tato čtvrtá „inkarnace“ střední Evropy vyplavila v prostředí svobody na povrch mnohé z patologií, předsudků a kulturních mýtů, které předtím držela pod pokličkou vnější nadvláda. Anebo jako bychom se obloukem vraceli k archaickému provincialismu rakousko-uherského mocnářství.

xxxxx

Dnes se zdá, že Kundera spíše propadl nereálným „posrpnovým“ iluzím o silně západní orientaci našeho regionu, když bědoval nad jeho únosem na despotický a neracionální Východ. A že se podobně mýlili i mnozí teoretici a politici, kteří viděli po roce 1989 pochod středoevropských zemí „zpět do Evropy“ jako samozřejmou věc. Místo této přímočaré, v naší kultuře prý zakódované orientace ožívají sto let staré politické vzorce chování, které nebyly ani v tehdejší střední Evropě zdaleka tak západní, jak je chtěl o mnoho desetiletí později vidět Kundera. A tyto tendence vytvářejí spolu s oživováním rituálů, jazyka i manýrů komunistické éry třaskavou směs.

Ukazuje se, že historicky je intelektuální, kulturní, ale i politická produkce ve střední Evropě mnohem více zakotvena v módu „být proti něčemu“ či přímo v otevřené nebo skryté subverzi než v pozitivní spolupráci a hledání produktivních řešení. Když polská politická pravice před časem teoreticky oživila projekt Mezimoří, s nímž kdysi přišel coby s formou jakési středoevropské federace od Skandinávie až po Jadran Józef Piłsudski, měl to být spíš obranný val či klín mezi Západem a Východem než příspěvek k integrované Evropě.

I visegrádské uskupení se prezentuje stále více tímto způsobem. Některé texty v západních médiích o něm už otevřeně mluví jako o zpátečnickém, či přinejmenším neschopném solidární spolupráce se zbytkem Evropské unie, zejména s evropským Západem. Na ostentativně demonstrované politické jednotě Visegrádu i v otázkách, kde to není příliš produktivní, je přitom zajímavé, že ačkoliv tyto čtyři země vystupují jako blok, v podloží jejich politické spolupráce je toho dnes příliš nespojuje.

Nenašli bychom zde rozeznatelnou společnou kulturní identitu jako v časech Rakouska-Uherska a svým způsobem i v době komunistického režimu. Ty čtyři země spojují summity a institucionální spolupráce na úrovni politických špiček a možná též některé méně centralisticky organizované iniciativy, ale pro průměrného Čecha, Slováka, Maďara či Poláka je to jen jakási umělá politická nadstavba, s níž není nijak ztotožněn.

Co všechny tyto země dnes pojí, je především nedostatek toho, na čem postavil svou obranu střední Evropy před sovětským impériem Kundera – tedy „západnosti“. Její absence, špikovaná „Byzancí“, způsobuje, že se v celém regionu těžce prosazuje právní stát a respekt k ústavnosti, a že naopak snadno vítězí volání po autoritářských řešeních, jakmile nastanou první problémy. Nedostatek „západnosti“ ve středoevropské identitě přitom není jen projevem postkomunismu, ale má své kořeny už v dobách Rakouska-Uherska. Konkrétně se pak projevuje mimo jiné neúměrným strachem z „cizího“, který obecněji přerůstá do strachu o vlastní identitu v propojeném světě.

Vedle oživování patologických způsobů politického chování, které dnes už na Západě leckdo odbývá jako typicky středoevropské či „visegrádské“, přitom probíhá proces odumírání střední Evropy coby kulturní entity s vlastní identitou. Ta dnes už v podstatě neexistuje, jakkoliv se ji snaží politici udržovat při životě i různými dosti umělými projekty v rámci Visegrádu.

Jsme tak opět – podobně jako v prvních letech po pádu Rakouska-Uherska – jen souborem zemí mezi evropským Západem a Východem. A s tím, jak se geopolitický spor mezi těmito dvěma civilizacemi vyostřuje, se bude muset dříve či později každá z našich čtyř zemí sama rozhodnout, kam patří. Pokud jde o Českou republiku, je jisté, že si s myšlenkou „mostu mezi Západem a Východem“ v současném uspořádání nevystačíme o nic lépe než v letech 1918 až 1938. Už proto, že o tuto roli střední Evropy dnes v kontextu evropské integrace nikdo nestojí.

SALÓN-Právo, 13.9.2017

21. 09.

Další zbytečná Zemanova cesta za oceán

Jiří Pehe Přečteno 3689 krát Přidat komentář

Prezident Miloš Zeman se vypravil do Spojených států. Ačkoliv jeho úřad i on už delší dobu usilují, aby mohl jet na návštěvu Bílého domu, ani tentokrát do USA nejel na pozvání amerického prezidenta. Hlavním důvodem cesty byla účast na Valném shromáždění Organizace spojených národů a převzetí ceny od jedné z amerických židovských organizací.

Abychom nebyli k Zemanovi nespravedliví, hodí se předeslat, že účast na Valném shromáždění OSN je jakousi protokolární povinností pro hlavy států. Když ale existují důvody, aby ta která hlava státu do New Yorku nejela, nevyvolá to žádnou velkou pozornost, pokud zrovna nejde o jednu ze světových mocností, zejména prezidenta USA.

Český prezident, který má zdravotní problémy a občas se takříkajíc sotva drží na nohou, by měl docela dobrý důvod na Valné shromáždění nejet a nechat se zastoupit někým jiným. Zvlášť když vezmeme v úvahu, že v podstatě nemá nic nového a zásadního, co by chtěl světu sdělit.

I tentokrát tak jen zopakoval svoje teze o vzájemné propojenosti současné migrační vlny a terorismu, souvislosti terorismu s islámem, a o tom, že mezinárodní společenství, které prý nedokázalo terorismus ani řádně definovat, nedělá proti terorismu dost. Ve světových médiích prošel tento myšlenkový výboj po zásluze bez povšimnutí, doma se k němu ovšem museli povinně vyjádřit různí politici, kteří většinou konstatovali zhruba to, že pan prezident nic nepokazil, když zopakoval svoje známé teze.

Nemá asi smysl se zabývat rozborem těchto myšlenek. Jde koneckonců jen o prezidentovy názory. A Miloš Zeman, jak víme, má silné názory, které obvykle nezatěžuje nějakými nuancemi. V tomto případě kupříkladu úvahou nad tím, kolik pachatelů teroristických útoků z poslední doby byli lidé pózující jako uprchlíci, popřípadě uprchlíci, kteří se po příjezdu do Evropy zradikalizovali.

Podobně silné a nuancemi nezatížené názory předvedl Zeman při přebírání ceny nazvané Bojovník za pravdu, kterou mu udělila americká židovská organizace Gershon Jacobson Jewish Continuity Fund za jeho obhajobu zájmů Izraele. Zeman vyzval k bezpodmínečné solidaritě s Izraelem a prohlásil, že ambasády demokratických států by měly být přemístěny z Tel Avivu do Jeruzaléma.

Shromáždění konzervativní židovské lobby taková slova samozřejmě ocenilo, což Zeman jistě předpokládal. Až na to, že existuje řada politických i mezinárodně právních důvodů, proč se k tomu demokratické země zatím neodhodlaly. Svoje sliby v tomto směru si po nástupu do funkce rozmyslel i Donald Trump, který si jinak s diplomatickými ohledy dělá možná ještě menší starosti než Zeman.

Pokud jde o domácí kontext této události, ministr zahraničí Lubomír Zaorálek byl ze Zemanova prohlášení v mírných rozpacích. A nejeden pozorovatel českého politického dění jistě ocení pikantnost události, během níž je udělována cena nazvaná Bojovník za pravdu politikovi, který si na v domácí politice s pravdou rozhodně velké starosti nedělá.

Třetím výraznějším bodem Zemanovy návštěvy byl oběd s první manželkou Donalda Trumpa Ivanou. Což o to, proč by se prezident neměl setkat s významnou krajankou, jakkoliv není známo, že by v USA udělala pro dobré jméno České republiky víc než celá řada dalších osobností? Bohužel její „zásluhy“ se omezují na to, že byla v jisté fázi svého života manželkou dnešního prezidenta USA. Její možný přínos pro česko-americké vztahy zase na to, že je matkou Trumpových dětí, z nichž přinejmenším dcera Ivanka má na prezidenta jakýsi vliv.

ČRo Plus, 21.9.2017

13. 09.

České odmítání muslimů má háček

Jiří Pehe Přečteno 3059 krát Přidat komentář

Prezident Miloš Zeman a jeho německý protějšek Walter Steinmeier se během návštěvy německého prezidenta v Praze neshodli v otázce přijímání uprchlíků podle kvót. Zeman po schůzce vysvětlil, že on i česká vláda jsou v odmítání kvót jednotní a dodal, že on sám má silné pochybnosti o slučitelnosti migrantů „muslimského typu“ s naší kulturou. I premiér Sobotka nedávno v rakouských médiích prohlásil, že další muslimy v České republice už nechceme.

Potíží s tímto typem prohlášení našich nejvyšších ústavních činitelů je hned několik. Především matou veřejnost tím, že volně směšují pojmy migrant a uprchlík. Migrant je člověk, který nemá na pobyt v jiné zemi automaticky právní nárok, důvody jeho migrace jsou obvykle ekonomické, a v ideálním případě by měl žádat o právo usadit se v té které zemi, ještě než do ní vkročí.

Uprchlík je člověk prchající před útlakem, obvykle politickým či náboženským, popřípadě před válečnými konflikty. Zacházení s uprchlíky je dosti přesně regulováno mezinárodním právem. O azyl by měl uprchlík žádat v první bezpečné zemi, a pokud tak neučiní, může být jinou bezpečnou zemí, kam prošel přes jiné, do první bezpečné země vrácen.

Evropská unie tento princip pro své území částečně modifikovala, když na podzim roku 2015 v reakci na uprchlickou krizi odhlasovala na zasedání ministrů vnitra, že si členské státy jednorázově rozdělí podle kvót více než sto tisíc uprchlíků, kteří se nahromadili v Itálii a Řecku. Řeč byla o lidech žádajících o mezinárodní ochranu, přičemž EU samozřejmě nikterak nezmínila, že by snad jednotlivé země mohly odmítat uprchlíky muslimské víry.

Zmínit něco takového nemohla už jen proto, že mezinárodní právo nerozlišuje lidi žádající o mezinárodní ochranu podle jejich rasy, náboženství a podobně. Když tedy čeští činitelé prohlašují, že Česká republika nechce přijímat muslimy, ocitají se na tenkém ledě. Nejenže nerespektují mezinárodní právo, ale také problematizují vlastní ústavu, která zaručuje svobodu vyznání. A islám je u nás jedním z oficiálně uznaných náboženství.

Pokud by naši nejvyšší politici jasně zdůraznili, že když jsou proti přijímání dalších muslimů, mají tím na mysli pouze ekonomické migranty, bylo možné argumentovat, že každá země má právo si svobodně rozhodnout, jakým ekonomickým migrantům povolí na svém území pobyt. Jakkoliv i pak ještě stále zbývá vysvětlit, proč se země rozhodla diskriminovat žadatele, jejichž náboženství je v České republice oficiálně povoleno, nebo proč na tu či onu pozici na pracovním trhu, kterou chce nabídnout cizincům, případně odmítne kvalifikovaného pracovníka jenom proto, že je muslimského vyznání.

Politici budou obecně argumentovat zejména kulturními odlišnostmi nebo nedostatkem pracovních dovedností. A bylo by těžké dokazovat že tímto selektivním přístupem k řízené migraci porušují právo, pokud nebudou explicitně diskriminovat žadatele jen kvůli jejich náboženství.

Když ale čeští politici volně směšují ekonomické migranty s uprchlíky, kteří jsou muslimského vyznání, tak jak to činí prezident a premiér, máme problém, jehož závažnost v očích našich partnerů v Evropské unii přesahuje dokonce i opakované odmítání uprchlických kvót, jejichž platnost potvrdil svým rozhodnutím nedávno i Evropský soudní dvůr.

Jinými slovy, kdyby se čeští politici drželi rasově a nábožensky neutrálních prohlášení, v nichž zdůrazňují, že mají politický problém se systémem kvót, bylo by vše v pořádku. Když ale Česká republika nejen odmítla vládním usnesením platné evropské rozhodnutí o kvótách plnit, a navíc český premiér a prezident svým západním partnerům vykládají, že specificky nechceme přijímat žádné muslimy (bez toho, že by alespoň pečlivě rozlišovali mezi ekonomickými migranty a uprchlíky), nemůžeme se divit, že se na naši zemi dívá evropský Západ stále více skrze prsty.

ČRo Plus, 13.9.2017

06. 09.

Jakou rychlostí pojede Česká republika

Jiří Pehe Přečteno 2171 krát Přidat komentář

Jedním z rysů probíhající volební kampaně v České republice je, že oč méně se racionálně věnuje tématům, která budou mít pro budoucnost naší země zásadní význam, o to víc se věnuje hře s umělými emocemi. Čile se tak obchoduje se strachem z hrozeb terorismu a uprchlické kalamity, které už několik let zůstávají—a s velkou pravděpodobností i do budoucna zůstanou--v českém případě jen virtuální.

A zároveň se skoro nemluví o zcela reálné hrozbě, že se Evropská unie, na které naše země ekonomicky víceméně zcela závisí, rozdělí na tvrdé jádro a zbytek. Politická diskuze se tak odehrává mimo reálný politický kontext, jímž je naprosto reálná hrozba, že pokud Česká republika skončí v rozjíždějícím se projektu dvourychlostní EU na periférii, budeme se potýkat s řadou velmi negativních dopadů.

Buďme konkrétní. Česká média jsou plná zpráv o tom, že se konečně začaly po delším ekonomickém růstu zvyšovat průměrné mzdy, nebo že máme nejnižší míru nezaměstnanosti v Evropské unii. Skutečnost, že tento pozitivní vývoj je do značné míry možný především zásluhou značné integrace české ekonomiky do té evropské, zejména do eurozóny, kam míří více než 80 procent českého exportu, se zmiňuje obvykle jen jako poznámka pod čarou.

Místo toho, aby se ale vedla před volbami zásadní debata o tom, jak náš vztah s eurozónou, na níž závisí naše ekonomická budoucnost, prohloubit, politické strany se tomuto tématu buď vyhýbají, anebo odbojně deklarují, že přijetí eura, k němuž jsme se zavázali při přistoupení k EU před čtrnácti lety, bychom se měli různými způsoby bránit.

To vše se děje v situaci, kdy německo-francouzský tandem otevřeně mluví o vytvoření tvrdého jádra unie okolo eurozóny. Na stole jsou návrhy, aby eurozóna měla svůj vlastní, nemalý rozpočet i vlastní instituce, včetně ministra financí či dokonce parlamentu. Cílem těchto návrhů je přidat ke společné měnové politice a již částečně fungující bankovní unii i základy společné fiskální politiky. Jinými slovy: pracuje se konečně na politických krocích, které mají odstranit systémové selhání, které při spuštění projektu společné měny vzniklo. Tedy, že společná měnová oblast zemí s různou ekonomickou výkonností nemůže fungovat bez společné fiskální politiky a určité míry přerozdělování.

Druhým cílem rodícího se projektu EU „první rychlosti“ je odsunout mimo těžiště rozhodování země, které eurem neplatí a navíc často sabotují společná evropská rozhodnutí. Česká republika naplňuje v současnosti obě tyto charakteristiky, ale české politiky to nechává klidnými. Někteří dokonce bohorovně ujišťují voliče, že by na periférii nebylo tak zle.

Část politické scény na poslední chvíli alespoň přišla s nápadem, že by Česká republika mohla mít v eurozóně status pozorovatele. Jenže pouze pasivně pozorovat rozhodnutí zemí, na kterých ekonomicky v podstatě zcela závisíme, není totéž, jako spolu s nimi přímo rozhodovat. Zvlášť když půjde o rozhodnutí, která mohou mít nemalé ekonomické, politické a bezpečnostní dopady na budoucnost země.

Je vskutku pozoruhodné, že většina českých politických stran, které se jinak rády ohánějí národními zájmy, se ani nesnaží rozbíhající se změny v EU nějak reflektovat. Česká politická debata zase jednou probíhá v jakési provinční bublině, v níž jsou uměle vytvářena velká témata z virtuálních hrozeb a příslibů, zatímco zcela reálná a vskutku důležitá evropská témata, která budou mít eventuálně opravdu zásadní dopady nejen na peněženky, ale i bezpečnost každého občana, v ní téměř zcela chybí.

Někteří naši politici tvrdí, stejně jako jsme to slyšeli v minulosti, že tentokrát jde o volby skutečně naprosto zásadní, přelomové. Snaží se tak vnutit voličům pocit osudovosti jejich rozhodování nad tématy, která nabízejí. Což o to, cosi s osudového s nadcházejícími volbami spojeno opravdu je. Až na to, že osudovými se pro Českou republiku bohužel mohou stát témata, o nichž většina českých politických stran vážně vůbec nediskutuje.

ČRo Plus, 6.9.2017

30. 08.

Trapná sága Zemanovy návštěvy v Bílém domě nekončí

Jiří Pehe Přečteno 12830 krát Přidat komentář

Krátký pobyt českého velvyslance v USA Hynka Kmoníčka v Praze u příležitosti pravidelného setkání českých velvyslanců využila některá média k oživení již téměř zapomenutých plánů prezidenta Miloše Zemana navštívit na údajné pozvání amerického prezidenta Donalda Trumpa Bílý dům.

Kmoníček odpovídal na otázky novinářů, jak je jeho zvykem, kulantně. Skutečnost, že sešlo z dubnové návštěvy, a na nový termín se stále čeká, prý neznamená, že se návštěva vůbec neuskuteční. Na otázky, zda se návštěva může uskutečnit ještě do konce roku, nebo do konce Zemanova současného mandátu, pro změnu odpovídal, že v období Trumpovy administrativy prý nelze nic odhadovat. Zároveň ale ujišťoval, že existuje poměrně důležitá ekonomická a politická agenda, která by ke konání schůzky obou prezidentů mohla přispět.

Je zajímavé, že média dál hrají s Hradem hru, v níž se ona na jedné straně snaží dozvědět, kdy Zeman do Bílého domu pojede, zatímco Hrad či jeho prodloužená ruka Kmoníček odpovídají, že se uvidí. A tvrdí, že návštěva už byla na spadnutí, ale pak ji odsunula důležitější agenda, s níž se musel Trump vypořádat.

V této hře poněkud zanikají důležitější otázky. Kupříkladu, jak to vůbec s pozváním Zemana do Bílého domu bylo. Dozvěděli jsme se o něm jako o hotové věci po telefonickém rozhovoru Zemana a Trumpem na počátku prosince minulého roku, ale později se začaly objevovat náznaky, že ve skutečnosti o žádné formální pozvání nešlo. Spíše jen během rozhovoru zaznělo, že by se oba politici mohli při nějaké příležitosti krátce sejít.

Hrad o návštěvě ale mluvil tak, že půjde o důležitou bilaterální schůzku, a sám Zeman už dokonce začal mluvit s některými ministry o tom, že by ho mohli doprovázet. Jenže se postupně ukazovalo, že se Hrad i české velvyslanectví vlamují do zavřených dveří. K jejich otevření měla podle různých zpráv, včetně respektovaného serveru Politico, přispět americká lobbistická agentura SPG, přičemž jako kontaktní osobu uváděl americký registr lobbistů prezidentova poradce Martina Nejedlého. Že to nebylo zadarmo, je zřejmé.

O tom, že zájem Trumpa setkat se s českým prezidentem opravdu nebyl mezi jeho prioritami, svědčí i skutečnost, že se nepodařilo zorganizovat dokonce ani krátké setkání na okraji květnového summitu NATO. Hrad sice v červnu oznámil, že Trump prý poslal Zemanovi dopis, v němž se omluvil za zrušenou dubnovou schůzku, ale jeho obsah odmítl zveřejnit.

Vynořily se tak pochopitelně další spekulace, zda údajně již domluvená návštěva Zemana v Bílém domě nabyla jen propagandistickým tahem Hradu, který měl ukázat českého prezidenta v roli, kterou si sám pro sebe vysnil: tedy jakéhosi mostu spojujícího Západ a Východ. Tyto spekulace jen posílila skutečnost, že Zeman nejel ani do Varšavy, kam Trump zavítal v červenci, přičemž se konal summit s lídry dvanácti středoevropských zemí.

I kdyby se Zeman při nějaké příležitosti ještě s Trumpem před koncem svého mandátu setkal, jeho snahy zapsat se do historie diplomacie jako prostředník mezi Západem a Východem, selhaly. Českého prezidenta víceméně ignorují lídři nejdůležitějších západoevropských demokracií, a ani Trump, za jehož českou verzi se hlasitě vydával, ho evidentně nevidí jako důležitého hráče.

Nevíme ještě, zda Zeman nebude zvolen do druhého prezidentského období, a nedostane tak šanci na reparát. Pokud ne, bude jeho zamýšlená politika mnoha azimutů historiky hodnocena jako neúspěch. Ukázal se bohužel být mnohem úspěšnější v kultivování vztahů s vůdci nedemokratických režimů na Východě, než coby kotva naší západní orientace.

ČRo Plus, 30.8.2017

23. 08.

Visegrád jde ke dnu. Potopí se Česko s ním?

Jiří Pehe Přečteno 17927 krát Přidat komentář

Stačilo poměrně málo, aby se zdánlivě nerozborná jednota čtyř zemí Visegrádu—Polska, Maďarska, Slovenska a České republiky--začala hroutit. Údajně chromá a akce neschopná Evropská unie, jak ji s oblibou popisovali ještě před rokem mnozí naši komentátoři a politici, a dávali ji Visegrád za příklad, nabrala vítr do plachet. Po zvolení Emmanuela Macrona francouzským prezidentem začala v podobě francouzsko-německého tandemu vážně mluvit o vytvoření tvrdého jádra Unie okolo eurozóny. A zejména Slovensko, které platí eurem, si muselo rychle ujasnit, kam chce patřit.

Slovenský premiér Robert Fico dilema rozsekl, když před několika dny prohlásil, že Slovensko chce být v tvrdém integračním jádru, chce mít úzké vztahy s Německem a Francií, a to i na úkor další visegrádské spolupráce. Že se k něčemu podobnému schylovalo, bylo jasné už od okamžiku, kdy Evropská komise zahájila řízení s Českou republikou, Polskem a Maďarskem o porušování evropské legislativy o uprchlických kvótách.

Slovensko, které na tom s přijímáním uprchlíků není o moc lépe než zbytek Visegrádu, a dokonce podalo spolu s Maďarskem na kvóty žalobu k Evropskému soudnímu dvoru, nechala Komise na pokoji. Důvodem byla zjevně i skutečnost, že Slovensko je členem eurozóny a počítá se s ním tudíž v projektu tvrdého integračního jádra.

Česká republika naopak přijetí eura zatím neplánuje, a kvóty odmítla plnit dokonce v podobě vládního usnesení. Přesto se zdá , že v Paříži a Berlíně existuje vůči nám ještě pořád dobrá vůle, takže cesta do tvrdého integračního jádra v nejbližší budoucnosti není úplně zavřená. Svědčí o tom i skutečnost, že na setkání se středoevropskými lídry v Salzburku se Macron nechal pozvat představiteli Rakouska, České republiky a Slovenska, zatímco Polsko a Maďarsko ostentativně ignoroval.

Česká republika se snaží o jistá vstřícná gesta. Chce kupříkladu prosazovat, aby se český ministr financí mohl v budoucnosti účastnit jako pozorovatel summitů eurozóny. Je ale otázkou, zda to bude stačit.

I proto že na české politické scéně není momentálně téměř žádná relevantní politická síla, která by zbývající vstřícnost německo-francouzského tandemu k nám využila v podobě volání po rychlém přijetí eura nebo alespoň v podobě politické separace od Polska a Maďarska, které už nějakou dobu svým výsměchem principům právního státu a liberální demokracie vlečou následnické země Československa s pomocí Visegrádu na evropskou periférii.

Je to škoda, protože momentálně se zdá být téměř jisté, že Visegrád ve své dosavadní podobě končí. Pokud se od něj distancuje jen Slovensko, zatímco Česká republika bude dál utužovat své vztahy s Polskem a Maďarskem, skončí naše země na evropské periférii společně s oběma zeměmi. A ačkoliv jsou u nás politické síly, které tvrdí, že by se nic tak hrozného nestalo, kdybychom nebyli v tvrdém integračním jádru, jisté je, že by to mělo časem vážné ekonomické, politické a bezpečnostní dopady.

Visegrád byl užitečný nástroj v dobách, kdy se jeho členské země snažily vstoupit do NATO a Evropské unie. Později mohl snad být regionálním uskupením, které sehraje v evropském projektu konstruktivní roli. To se bohužel nestalo nejen kvůli politickému vývoji v Polsku a Maďarsku, ale i kvůli nesolidárním postojům Visegrádu jako celku v uprchlické krizi. Nyní se, zdá se, celý projekt, oslavovaný středoevropskými nacionalisty jako společné regionální beranidlo národních zájmů proti údajně slabé EU, začíná hroutit.

Česká republika má ještě pořád nějaký čas vyřešit dilema, které se bohužel vyhrotilo do podoby osudové otázky „s Visegrádem nebo s Evropskou unií?“ Nemá času ale nazbyt, protože projekt dvourychlostní EU se začne zřejmě rozjíždět nedlouho po německých volbách.

ČRo Plus, 23.8.2017

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy