19. 09.

Petříček jako ministr zahraničí může být silný hráč

Jiří Pehe Přečteno 1012 krát Přidat komentář

Sociálně demokratickou nominaci Tomáše Petříčka, veřejnosti dosud v podstatě neznámého politického náměstka na ministerstvu zahraničí, na post ministra zahraničí lze bezpochyby vnímat na té nejviditelnější úrovni jako prohru ČSSD v souboji s prezidentem Milošem Zemanem i premiérem Andrejem Babišem. Zeman, jak známo, odmítl jmenovat ministrem zahraničí předešlého kandidáta ČSSD na tento post, Miroslava Pocheho, a Babiš se tomu nejen nebránil, ale nakonec sám začal hájit stanovisko, že se Poche kvůli jeho názorům nemůže ministrem stát.

Ponecháme-li ale stranou úvahy o tom, kdo v mocenském boji v nejvyšších patrech české politiky momentálně zvítězil, jakož i úvahy o tom, že přijetím prezidentova a premiérova postupu ČSSD de facto schválila obcházení Ústavy i koaliční smlouvy s ANO, což je nešťastné, je nominace Petříčka spíše vyhlášením války Zemanovi a Babišovi, než poslušným sklapnutím podpatků předsedy ČSSD Jana Hamáčka.

Petříček je pravou rukou Pocheho, jehož byl po nějakou dobu i asistentem v europarlamentu. A ten nyní otevřeně prohlašuje, že jedním z cílů nového ministra má být korekce zahraničně-politických výroků a kroků Babiše, který si při absenci stálého ministra přivlastnil výkon zahraniční politiky. Vezmeme-li v úvahu i předešlé výroky Pocheho (kupříkladu, že nedovolí, aby se ministrem stal někdo, kdo mít jiné názory než on), je zaděláno i na konflikty s prezidentem. Pokud se totiž Petříček skutečně ukáže být politickým klonem Pocheho, pak bude silně prozápadní i proevropský, a zároveň žádný přítel Ruska.

Ti, kdo už dopředu tvrdí, že si Babiš a Zeman nezkušeného Petříčka, řečeno lidově, namažou na chleba, by měli vzít v úvahu, že ministr zahraničí má některé pravomoci, například v oblasti navrhování velvyslanců, které z něho i ve vztahu k premiérovi a prezidentovi dělají silného hráče, protože ho nelze obejít. Jinými slovy, budou-li chtít prezident či premiér prosadit na velvyslanecké posty některé svoje lidi, budou se muset s ministrem dohodnout.

Za zahraniční politiku odpovídá primárně vláda, důležitou roli hraje i prezident, ale její formulaci a i výkon má primárně na starosti právě ministerstvo zahraničí. Je přitom jisté, že Petříček coby Pocheho a Hamáčkův člověk bude mít k některým zásadním věcem stanoviska dosti odlišná od Zemana a Babiše.

Sám Hamáček se od Babiše v poslední době dvakrát distancoval, když nesouhlasil s jeho odmítnutím rezoluce Evropského parlamentu, která doporučila Evropské komisi zahájení řízení s Maďarskem kvůli porušování hodnot EU, a když se odmítl připojit k Babišovu jednoznačnému odmítnutí možnosti, že by ČR přijala syrské sirotky.

Vezmeme-li v úvahu, že stejné postoje zaujal i Poche, a že je tudíž sdílí coby dosavadní Pocheho pravá ruka nejspíš i Petříček, je zřejmé, že Babiš bude muset svoji roli v zahraniční politice revidovat.

ČRo Plus, 19.9.2018

13. 09.

Švédské volby nastavily zrcadlo české společnosti. A není to pěkný pohled

Jiří Pehe Přečteno 12825 krát Přidat komentář

Nedávno proběhlé švédské parlamentní volby budily značný zájem, protože byly dalšími v sérii voleb v Evropě, které měly ukázat o kolik narostl vliv protiimigračních a protievropských stran, které ve Švédsku reprezentují na parlamentní úrovni Švédští demokraté. Nakonec se ukázalo, že posílení Švédských demokratů o necelých 5 procent ve srovnání s posledními volbami bylo menší, než se čekalo ve světle přílivu zhruba 160 tisíc migrantů do Švédska od roku 2015.

Jinými slovy: švédská společnost zareagovala uměřeně, nepodlehla hysterii. Pětiprocentní posílení Švédských demokratů bude komplikovat sestavení vlády, ale nerozbilo zásadním způsobem dosavadní fungování švédské politiky, v níž se u vlád střídají umírněná sociálnědemokratická levice a umírněná pravice. Vzhledem k tomu, že pod tlakem veřejnosti švédská vláda po náporu migrační krize migraci výrazně omezila, nehrozí, zdá se, kolaps politického středu ani v budoucnosti. Švédští demokraté budou mít o téma méně, spoléhat budou muset spíše na problémy s integrací migrantů, kteří ve Švédsku už jsou.

Toto je tedy švédská realita. Český pohled na dění ve Švédsku ale odrážel realitu jinou. Mohli bychom říci, že spíše tu českou, než tu švédskou.

V záplavě převážně ponurých komentářů k možným výsledkům a dopadům voleb bylo možné najít nemálo těch, které spíše odrážely ducha současné české politiky i nálad veřejnost na poli migrace než švédskou realitu, takže dopředu přeceňovaly růst vlivu Švédských demokratů. Anebo už dopředu, aniž by čekaly na výsledek voleb, o situaci ve Švédsku referovaly s jakousi téměř zlomyslnou ironií, kterou slyšíme často od českých politiků: my máme v otázce migrace pravdu, říkali jsme vám to, teď to máte.

To, co ovšem Švédové nakonec mají, je protiimigrační strana s 18 procenty podpory, proti které stojí, odpočítáme-li extrémní levici, umírněné strany reprezentující zhruba 80 procent švédské veřejnosti. Až na výjimky tyto umírněné strany nejsou, jak by se jim říkalo u nás, „sluníčkáři“, i ony hájí názor, že migraci je třeba lépe regulovat a kontrolovat na celoevropské úrovni, ale také od nich neuslyšíme absolutní odmítání migrace ve stylu „nechceme ani jednoho migranta“ či dokonce uprchlíka, a odmítání solidarity s jihem Evropy, kterého jsme svědky ve Visegrádských zemích.

Rozdíl oproti našemu regionu je zřejmý i při pohledu na Švédské demokraty. Jak trefně poznamenal jeden český komentátor, předseda této anitimigrační strany Jimmie Åkesson je ve srovnání s Andrejem Babišem, Milošem Zemanem nebo Tomio Okamurou učiněný sluníčkář. Jeho strana sice kritizuje obrovský příliv migrantů do Švédska v minulých letech i problémy s integrací migrantů na předměstích švédských měst, ale výroky, které slyšíme na adresu migrantů, zejména z muslimských zemí, od českých politiků, si nedovolí.

Poněkud pokřivené vnímání švédské reality u nás je nepochybně ovlivněno skutečností, že zatímco ve Švédsku reprezentuje protiimigrační část veřejnosti strana s osmnáctiprocentní podporou, v České republice má srovnatelnou, často ovšem spíše radikálnější agendu hned několik parlamentních stran: okamurovci, ANO, ODS, KSČM a stále více i ČSSD. Ty reprezentují dohromady asi 65 procent občanů, což zhruba odpovídá počtu lidí u nás, kteří podle průzkumů odmítají migraci. A to antiimigrační muziku i protievropské brblání u nás ještě tvrdí prezident Zeman.

Zatímco výsledek Švédských demokratů zhruba odpovídá tomu, co vidíme v jiných západoevropských zemích v případě podobných stran, a politické většiny dál všude náleží umírněným, v zemích Visegrádu přinejmenším v otázce migrace (ale bohužel stále více i ve vztahu liberální demokracii a EU) je to spíše naopak. Než tedy čeští politici a komentátoři nám opět začnou vysvětlovat, kde udělala země jako Švédsko (nebo země jako Německo) chybu, možná by se měli nejprve zaměřit na situaci doma, kde panuje v otázce migrace politická hysterie i v situaci, kdy se s oním typem migrace, s nímž se civilizovaně vypořádává třeba Švédsko, setkáváme jen na televizních obrazovkách.

ČRo Plus, 13.9.2018

07. 09.

Chemnitz, aneb Proč západ a východ Evropy reagují odlišně na migraci

Jiří Pehe Přečteno 3896 krát Přidat komentář

Migrační krizi v Evropě v posledních letech doprovázejí odlišné reakce v západní a východní Evropě. Nebo, přesněji, řečeno, v západních demokraciích, a v postkomunistických zemích, které byly dříve sovětskými satelity.

Jeden český deník nedávno napsal, že vražda německého občana kubánského původu dvěma nedávnými migranty—jednoho z Iráku a druhého ze Sýrie—v německém Chemnitzu byla jen rozbuškou dlouho doutnající frustrace.

I mnozí čeští politici a některá média vidí výbuch násilí v Chemnitzu jako téměř přirozenou, a svého druhu očekávatelnou reakci na údajně nezvládnutou migrační politiku německé kancléřky Angely Merkelové. A někteří se z toho i poněkud zlomyslně radují. Prezident Miloš Zeman dokonce řekl, že v podobě událostí v Chemnitzu Merkelové přišly úroky za migrační politiku v podobě kriminality.

Ponechme stranou, že kriminalita v Německu už léta klesá, a že tento trend se nijak nezměnil ani v důsledku velké migrační vlny z posledních let. Zeman svým argumentem pro české publikum prostě zase jednou mířil vedle.

Což nás vrací k otázce, proč se reakce na migraci tak viditelně liší v západní a východní Evropě. V samotném Německu pak je velký rozdíl mezi jeho západními částmi, které nezažily komunismus, a východním Německem, které komunistický režim zažilo. Reakce v západních zemích, či na západě Německa jsou obecně umírněnější než ty, které sledujeme v Chemnitzu i jinde ve východní části Německa, nebo, ještě obecněji, v bývalých komunistických zemích.

Je sice pravda, že všude v západní Evropě v poslední době posílily krajně pravicové strany, které žádají omezení migrace na národní i evropské úrovni. Ale odpor k větší migraci vyjadřují vesměs politickými prostředky a neprojevují se podobně jako politická uskupení, která stála za nepokoji v Chemnitzu. Kontrast mezi evropským východem a západem dobře dokumentují i výsledky německých voleb, v nichž je krajní pravice dlouhodobě populárnější ve východní části Německa, než v té západní.

O migraci se vedou všude vášnivé diskuze, ale západní veřejnost i politici pečlivě rozlišují mezi politickými uprchlíky a ekonomickými migranty. A brání se také tomu, aby běžence jako vhodné či nevhodné posuzovali podle zemí původu, barvy pleti, či náboženství. Což platí i pro většinu antiimigračních stran.

Není náhodou, že od některých krajně pravicových politiků na východě Německa jsme po událostech v Chemnitzu slyšeli, že jim mnohem lépe rozumějí země Visegrádu, než západ jejich vlastní země. Na čem je ale takové porozumění založeno?

Nacionalističtí populisté v našem regionu tvrdí, že prostě máme jakousi vyšší sensitivitu k rizikům, jako je masová migrace a zejména pak k muslimům, kteří se prý vzpírají integraci. Zatímco západ Evropy se údajně topí v relativismu, slabosti a dekadenci, a je pod tlakem politické korektnosti, u nás vidíme věci tak, jak jsou, protože jsme se zásluhou dlouholeté izolace těmto zhoubným trendům vyhnuli. I proto je prý logické, že v čele visegrádských zemí stojí nyní politici, kteří odmítají migraci z jiných kulturních a náboženských okruhů, a otevřeně mluví o migrantech jazykem, který by byl nepřijatelný i pro většinu politiků západoevropských protiimigračních stran.

Lze ale nabídnout protiargument. Ten zní, že bývalé sovětské satelity se ještě stále potýkají s dědictvím režimu, který byl založen na nedostatku tolerance, institucionalizovaném násilí, a potlačení občanské společnosti i politické plurality. Je sice na jedné straně pochopitelné, že lidé v našem regionu většinově reagují po dekádách izolace a vymývání mozků na jevy, jako je migrace či globalizace, ještě stále s větší mírou úzkosti, než západní veřejnost, ale nemá smysl si zastírat, že nám leckde a leckdy prostě chybí demokratická schopnost rozlišení, tolerance a civilizovaná debata o palčivých problémech.

Nebylo by to třeba odsuzovat, koneckonců přijetí demokracie nikoliv jen jako politického projektu, ale projektu společensko-kulturního je běh na dlouhou trať. A dokud je kritická masa společnosti poznamenána mentálními stereotypy zděděnými z minulého režimu, budou politické reakce na složité problémy, jako je migrace, postavení menšin, či třeba feminizace společnosti takové, jakých jsme svědky.

Není ale třeba ale vydávat tyto reakce za jakousi naši ctnost, ba nadřazenost zkaženému Západu. Ba je to tak trochu neomalenost.

ČRo Plus, 7.9.2018

07. 09.

Babišova zahraniční politika coby volební kampaň

Jiří Pehe Přečteno 1791 krát Přidat komentář

Zahraniční politika kteréhokoliv státu je prodloužením domácí politiky, v níž se ve střetu různých názorů a zájmů dospívá k tomu, jaké priority má zahraniční politika mít. Zahraničně-politické priority současné ČR tímto způsobem ale bohužel definovány nejsou.

Země nemá regulérního ministra zahraničí a ani srozumitelný mechanismus pro definování zahraničně politických priorit. Místo předsedy ČSSD Jana Hamáčka, který byl řízením ministerstva zahraničí pověřen do doby, než se najde někdo, kdo bude po chuti prezidentovi republiky, si zahraniční politiku státu de facto přivlastnil jako další z mnoha oblastí svého působení premiér Andrej Babiš.

Nejde prý o zásadní problém, jen o rozumnou dělbu práce ve složité situaci, což je argument, který by bylo možné přijmout, kdyby Babiš dělal skutečnou zahraniční politiku. Jenže jeho nedávné cesty do Itálie, Maďarska a Německa se ze všeho nejvíc jeví jen jako pokračování Babišovy volební kampaně za hranicemi státu.

Premiér se pasoval do role nesmiřitelného bojovníka proti migraci, což odráží převažující domácí konsensus. Jenže tuto agendu hájí v zahraničí tak, aby mu to vynášelo politické body před nadcházejícími komunálními volbami a volbami do Senátu, jakož i před volbami do Evropského parlamentu v květnu příštího roku.

Do zmíněných zemí tak vyrazil s bombastickým ujišťováním, že má pro tápající Evropskou unii ucelený plán řešení migrace, jehož koncovým bonusem pro ČR má být, že naše země nepřijme ani jediného migranta. Jistě tím získá nějaké další voliče doma, ale u Italů a Němců příliš pochopení nenašel. A nejspíš s tím ani nepočítal a nešlo mu o to. Nejel italského premiéra a německou kancléřku o něčem skutečně přesvědčit, nabídnout řešení. Jel za nimi, aby ukázat voličům doma, že je neústupný a může v jejich očích vystupovat jako evropský politik s evropskými řešeními.

Co na tom, že se svým údajně novým „uceleným plánem“ na řešení migrace jen vlamuje do otevřených dveří, protože nenavrhl téměř nic, na čem by se v EU už tak či onak nepracovalo. Na to, aby byl uznán jako politik evropského formátu si tedy bude muset počkat.

Rozhodně toho ale nedosáhne tím, že bude při svých zahraničních cestách místo hledání skutečných řešení okatě dělat kampaň pro české publikum, čehož si evropští politici jistě všímají. Otázkou je, zda umí něco jiného. I jeho domácí politika je totiž zatím jen cosi jako nepřetržitá volební či PR kampaň.


29. 08.

Babišova hra na evropského politika

Jiří Pehe Přečteno 3077 krát Přidat komentář

Premiér Andrej Babiš podnikl cestu do Itálie a na Maltu s cílem představit v obou zemích údajně ucelený český plán pro řešení migrace Evropskou unií. Cestu do Itálie inicioval italský premiér Giuseppe Conte poté, co Česká republika odmítla v polovině července italskou výzvu, aby si země EU mezi sebou rozdělily zhruba 450 migrantů z rybářské lodě, která je zachránila během jejich pokusu přeplavit se přes Středozemní moře.

Více »

23. 08.

Osmičkový rok jako přehlídka národních traumat

Jiří Pehe Přečteno 1858 krát Přidat komentář

Češi jsou hluboce rozpolcený národ. Dějiny se na našem území různým způsobem zauzlovaly a výsledkem je, že téměř každé důležité výročí vyplaví na povrch složitá národní dilemata nebo přímo traumata. A jelikož se shodou zvláštních okolností odehrála velká část těch nejdůležitějších historických událostí v letech končících číslem osm, je tento osmičkový rok přehlídkou národních dilemat a traumat.

Více »

15. 08.

ODS má dva zásadní probémy

Jiří Pehe Přečteno 4601 krát Přidat komentář

Občanská demokratická strana v posledních volbách mírně posílila, mírně stoupá i v žebříčcích stranických preferencí, které zveřejňují různé agentury. V tom, aby mohla vystoupat ještě výš, ji ale brání dva zásadní problémy.

Jeden je personální a jmenuje se Václav Klaus mladší. Druhým je její obraz výrazně euroskeptické strany, který si udržuje už od dob, kdy straně šéfoval Václav Klaus starší.

Klaus ml. je v ODS zcela zjevně omylem. Vstoupil do ní zřejmě především proto, že je to strana, kterou zakládal jeho otec, tedy z jakési nostalgie. Snad i s představou, že se mu podaří ji časem převzít a učinit ji pět platformou pro názory svého otce.

Potíž je v tom, že Klaus st. se během posledních let názorově posunul směrem ke krajní pravici, a souzní mnohem více kupříkladu s německou Alternativou pro Německo, jejíchž shromáždění se účastní, než s tím, co se snaží reprezentovat ODS pod vedením umírněného konzervativce, jakým je Petr Fiala. U nás se názory Klause st. překrývají v řadě bodů s programem hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury, včetně jednoznačného odmítání Evropské unie.

Jeho názorový posun pěkně dokresluje i poslední myšlenkový výboj z dílny Institutu Václava Klause, jímž se snaží veřejnost přesvědčit, že liberální demokracie není ani demokratická, ani nemá nic společného s liberalismem. Je to v podstatě pokus vystavět jakousi ideologickou klenbu nad nejrůznějšími útoky současných nacionálních populistů napříč politickým spektrem proti liberální demokracii.

Klaus ml. názory svého otce kopíruje, a snad aby ukázal, že má na víc, přebíjí je občas názory ještě extrémnějšími. Naposledy dostal kolegy v ODS do varu, když zpochybnil účast českých vojáků na misi v Afghánistánu, nebo když se rozhodl v senátních volbách podpořit Ladislava Jakla, bývalého poradce svého otce, který kandiduje za SPD.

Cílem toho komentáře není s názory obou Klausů polemizovat. Stačí říct, že se dnes víceméně shodují s politiky napříč Evropou, které bývalý poradce amerického prezidenta Donalda Trumpa Steve Bannon označuje za „pravicové nacionalistické populisty“. Není náhoda, že když Bannon začal nedávno propagovat vznik společné fronty těchto hnutí a stran v Evropě, Klausův institut ho podpořil.

Otázkou je, co si s Klausem ml. počne ODS. Začíná ji zjevně přerůstat přes hlavu a kazí ji obraz umírněné konzervativní strany, který by rád vytvořil Fiala. Je už zcela zjevné, že do ODS Klaus ml. názorově nepatří. A i když slyšíme, že svými extrémními názory přitahuje k ODS i voliče, kteří by jinak volili krajní pravici, je otázkou, kolik zároveň odpuzuje voličů umírněných.

Podobný problém má ODS s některými politiky, kteří se už v dobách předsednictví Klause st. začali profilovat jako euroskeptici. ODS by mohla přilákat nové voliče, kdyby se profilovala jako strana, která je k EU vstřícnější, o čemž se v jejích řadách začalo nedávno diskutovat. Když ale hned poté, co se začnou ozývat i v ODS podobné úvahy, prohlásí neoficiální šéf euroskeptiků v jejích řadách, europoslanec Jan Zahradil, že cílem ODS je vícerychlostní EU, příliš mnoho proevropských voličů ODS nezíská.

Problém je stejně jako v případě Klause ml. i osobní. Dokud bude Zahradil hlavním mluvčím evropské politiky ODS, pravicoví proevropští voliči budou raději volit TOP 09, lidovce nebo hnutí STAN. Jinými slovy: pokud se bude ODS chtít vyhoupnout nad úroveň svých současných preferencí, bude si muset udělat ve svých řadách určitý personální úklid.

ČRo Plus, 15.8.2018

08. 08.

Zahraniční politika podle Miroslava Pocheho

Jiří Pehe Přečteno 3722 krát Přidat komentář

Miroslav Poche, kandidát sociální demokracie na post ministra zahraničí, kterého odmítl prezident Miloš Zeman, se v obsáhlém rozhovoru v deníku Právo vyjádřil nejen ke sporu s prezidentem, ale také k celé škále zahraničně politických problémů. Tvrdí, že své kandidatury na post ministra zahraničí se vzdát nehodlá, ale zároveň připouští politická jednání s tím, že možností, jak situaci vyřešit, je prý celá řada.

Více »

01. 08.

Pokrytectví a stát v kauze H-Systém

Jiří Pehe Přečteno 2842 krát Přidat komentář

Po schůzce předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského a předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala s prezidentem Milošem Zemanem zaznělo, že v kauze H-Systém selhal stát a vlastně i samotná justice. Šámal se dokonce přimlouvá, aby stát do řešení kauzy vstoupil a pomohl poškozeným klientům H-Systému.

Schůzku s Rychetským a Šámalem svolal prezident Zeman. Ještě před ní se nechal slyšet, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jehož základě by se měli ze svých domů vystěhovat členové družstva Svatopluk, které asi 60 rodin založilo na troskách vytunelovaného H-Systému, aby dostavělo svoje domy i za cenu dalších investic, je „nelidské.“ Po schůzce s představiteli nejvyšších soudů oznámil, že pokud se členové družstva Svatopluk obrátí na Ústavní soud, připojí se jako účastník.

Průměrný občan musí být tímto děním zmaten. Slova Rychetského, že v kauze H-Systém selhal stát, zejména v 90.letech, jsou sice nepochybně pravdivá, jenže při vší úctě k respektovanému předsedovi Ústavního soudu nelze zcela zapomenout, že Rychetský byl místopředsedou Zemanovy vlády a předsedou Legislativní rady vlády v letech 1998 až 2002.

Stát je sice dosti abstraktní entita, ale v každé zemi ho na nejvyšší úrovni řídí vláda, výkon jeho funkcí pak zabezpečuje státní správa, justice, armáda, policie, atd. Oznámit občanům, že stát selhal v době, kdy byl bývalý politik a dnešní předseda Ústavního soudu jedním z jeho nejvyšších představitelů, je tudíž poněkud matoucí.

Stejné je to s prezidentem, který byl v 90. letech předsedou sociální demokracie a v letech 1998 až 2002 předsedou vlády. Vládl tehdy s pomocí opoziční smlouvy v harmonické shodě se svým dřívějším úhlavním politickým nepřítelem Václavem Klausem.

To je politik, který později v roli prezidenta zastavil svojí skandální abolicí trestní stíhání hned několika trestně stíhaných podnikatelů z kauzy H-Systém. Politik, jehož okolí se v době poněkud chaotické privatizace dávalo slyšet, že je třeba utéct před právníky. Kauza H-Systém je jedním z mnoha důsledků této neúcty k právu.

Skutečnost, že prezident Zeman se nyní chce sám stát účastníkem případného řízení u Ústavního soudu, je o to skandálnější, že část peněz z H-Systému putovala přes tehdejšího šéfporadce Zemana, Miloslava Šloufa, i do pokladny Zemanovy ČSSD. Alespoň tak praví předchozí rozsudky v kauze H-Systém.

Stát, který se má prý nyní v kauze prý angažovat, selhal i tím, že nebyl celá léta schopný přijmout pružnější procesní pravidla pro trestní kauzy a občanské spory, takže se i kauza H-Systém u soudů vleče už dvacet let. Co na tom, že v čele státu stáli konkrétní politici, z nichž někteří se nad stavem věcí dnes pohoršují. Včetně Andreje Babiše, jehož hnutí ANO ovládá už pátým rokem ministerstvo spravedlnosti.

Potíž je také v tom, že kauza H-Systém je jen momentálně nejviditelnější z mnoha tunelářských skandálů minulosti. Pomoc státu postiženým v kauze H-Systém tak může okamžitě spustit lavinu žádostí o odškodnění i ze strany postižených v mnoha dalších kauzách.

A je zde ještě jeden problematický aspekt celé věci: politici, kteří navrhují zásah státu v kauze H-Systém, navozují dojem, že viníkem je stát z 90. let, zatímco ten dnešní, pod jejich vedením, má na to, aby tehdejší selhání řešil. I proto neuškodí zmínit nedávnou zprávu předsedy Nejvyššího kontrolního úřady Miloslava Kaly pro prezidenta Zemana.

Kala charakterizuje fungování současného státu jako nefunkční a leckde v rozkladu. V jím hodnocených 14 oblastech fungování státu, žádná nesplňuje kritéria moderního a funkčního státu EU. Společným jmenovatelem podle něj je, že stát neumí čelit silným zájmovým a podnikatelským skupinám. Cynik by mohl říci, že to zní jako výstižný popis situace z 90., na níž dnešní politici, mnozí už tehdy aktivní, svalují vinu za skandál okolo H-Systému.

ČRo Plus, 1.8.2018

01. 08.

Babišovo otřesné uprchlické pokrytectví

Jiří Pehe Přečteno 6855 krát Přidat komentář

Premiér Andrej Babiš jako kolovrátek opakuje coby argument pro nepřijetí jakýchkoliv uprchlíků tezi, že jediným řešením je uzavření vnějších hranic Evropské unie, což jedině zastaví nelegální migraci. Důsledně se spolu s mnohými ostatními českými politiky vyhýbá odpovědi na otázku, co s těmi uprchlíky, kteří navzdory sebelepším opatřením na evropských hranicích přeci jen proniknou do evropských pobřežních vod.

Více »

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy