Klausův poslední Silvestr na Hradě?

Šance Jana Švejnara na zvolení prezidentem se zdají být tak malé, jako byly šance Václava Klause v roce 2003. Což ovšem znamená, že se Švejnar prezidentem nakonec může stát.

Skeptici namítnou, že Klausovo zvolení bylo umožněno jedinečnou souhrou okolností. Sociální demokracie, ač v čele vlády, byla v roce 2003 rozštěpena na špidlovce a zemanovce, přičemž následovníci Miloše Zemana mohli svou podporou pro Klause nejenom vrátit úder Vladimíru Špidlovi, který znemožnil zvolení Zemana prezidentem, ale také doufat, že Zemanovo opozičně-smluvní dvojče na Hradě vychýlí kyvadlo uvnitř ČSSD zpět ve prospěch jejich guru.

Klaus byl ovšem nakonec zvolen nejen s pomocí několika zemanovců, ale i s pomocí hlasů několika komunistů, lidovců a možná dokonce i nějakého toho politika z Unie svobody—strany, která se v roce 1998 vynořila z lůna ODS na protest proti Klausovi.

Vezmeme-li v úvahu všechny tyto faktory, zdá se být Švejnarova situace skutečně beznadějná. A to jsme ještě nezmínili, že Klaus není outsiderem, jako byl v roce 2003, ale prezidentské křeslo obhajuje, a má za sebou tudíž nejen mocný aparát ODS, který ho podpořil už v roce 2003, ale i současný Hrad. Je též populární, jakkoliv je tato popularita z velké části jen vedlejším produktem úcty, kterou Češi chovají k monarchisticky koncipovanému úřadu prezidenta.

Proč by tedy mohl Švejnar uspět? Třeba proto, že situace v dnešní ODS je podobná situaci v ČSSD v roce 2003. Ačkoliv všichni poslanci a senátoři ODS svými podpisy byli nuceni stvrdit, že budou volit Klause, vůbec to neznamená, že ho v tajné volbě skutečně všichni volit budou. Současný prezident je totiž vážným nebezpečím pro topolánkovské křídlo strany, s nímž je spojeno nemálo poslanců a senátorů.

Pokud tito lidé pomohou Klausovi znovu na Hrad, mohou očekávat, že se čestný předseda ODS, který v druhém volebním období už nebude počítat hlasy potřebné pro znovuzvolení, pustí do boje o své místo v historii. Stranu, kterou založil, nebude chtít ponechat v rukou „prázdného a falešného“ politika, kterého si coby svého nástupce ve funkci předsedy rozhodně nepřál. Topolánek se navíc v úřadu premiéra stal „eurorealistou“, který pochopil, že Česká republika daleko nedojde s remcáním a nekompromisností, zatímco Klaus zůstává neléčitelným eurofóbem, kterému se Topolánkovo evropské střízlivění nebude zamlouvat.

Vzhledem k tomu, že Topolánkovi dýchá v ODS na záda Klausova pravá ruka, pražský primátor a první místopředseda strany Pavel Bém, nebude nic snazšího než zinscenovat nějakou tu krizi, v níž Topolánek ztratí své pozice. Pokud má Topolánek jakýkoliv pud politické sebezáchovy, je pro něho lepším řešením napomoci ke zvolení Švejnarovi a být při tom dobře připraven na útok Klausových spojenců, kteří se budou pokoušet ho sesadit kvůli údajnému „nezvládnutí“ prezidentské volby. Takový souboj nemusí být dopředu prohraný v situaci, kdy Klaus—a tím i jeho spojenci—ztratí mocenské zázemí Hradu.

Důležití budou i komunisté. Těm je samozřejmě nacionalistický a protievropský Klaus bližší než Švejnar. Jenže pro KSČM bude obtížné otevřeně podpořit Klause či Švejnara v situaci, kdy na post prezidenta kandidují dva „pravicoví“ kandidáti. Buď tedy dají svým poslancům a senátorům volnou ruku, anebo se rozhodnou nehlasovat ani pro jednoho. V obou případech pak bude zvolení toho či onoho kandidáta záležet zejména na tom, zda se v tajné volbě nerozhodne několik poslanců a senátorů z řad ODS volit Švejnara.

Důležité zejména bude, zda Švejnar postoupí do druhého, popřípadě třetího kola prezidentské volby. Jelikož je nepravděpodobné, že by Klaus získal 101 nebo více hlasů poslanců a zároveň 41 nebo více hlasů senátorů , které potřebuje ke zvolení prezidentem hned v prvním kole, dojde nejspíš přinejmenším na kolo druhé, a v něm se bude taktizovat.

Překvapení nelze vyloučit už proto, že volitelé z řad KSČM a někteří volitelé z řad ODS mohou být v pokušení Klause „vykoupat“—tedy neumožnit mu zvolení hned v prvním nebo druhém kole. Kdyby ovšem vysoce favorizovaný Klaus svého soupeře „nesetřásl“ hned v prvním kole, může volba prezidenta získat zcela novou dynamiku.

Při rozhodování řady poslanců i senátorů je důležité veřejné mínění. To je nyní na straně Klause. Jenže Švejnar coby outsider, kterého lidé postupně poznávají, si může své pozice jen vylepšovat. Vyrovnají-li se jeho pozice s Klausovými, nebo Klause coby favorit lidu dokonce předstihne, je jisté, že to bude mít na další vývoj prezidentské volby nemalý vliv.

Literární noviny, 27.12.2007

Langerovo schengenské chucpe

V souvislosti se vstupem České republiky do schengenského prostoru se v těchto dnech nelze vyhnout při čtení denního tisku a sledování televizí obrázkům zářícího ministra vnitra Ivana Langera, který tu přeřezává hraniční závoru s nějakým ze svých ministerských protějšků ze sousedních států, tu si potřásá s jiným ministrem rukou a vzájemně si gratulují k „historickému okamžiku“.

Vstup České republiky a dalších nových členských zemí Evropské unie do společného prostoru, v němž nejsou hraniční kontroly, historickým okamžikem prvního řádu vskutku je. Politici takovým událostem rádi propůjčují svou tvář.

Langerovi nelze upřít zásluhy za to, že poslední fázi příprav na vstup do schengenského prostoru poměrně dobře v roli ministra „zúřadoval“, jakkoliv si přitom zároveň snažil přisvojovat i zásluhy za práci, kterou na přípravě tohoto projektu odvedli jeho sociálně demokratičtí předchůdci.

Rozpakům se nelze v jeho případe vyhnout z jiného důvodu.

Náš vstup do Schengenu je totiž výsledkem našeho členství v EU, k níž se Česká republika připojila v roce 2004. Tomuto vstupu předcházelo referendum ve dnech 13. a 14. června 2003, v němž 78 procent občanů hlasovalo pro vstup.

Ivan Langer, tehdy místopředseda Poslanecké sněmovny, řekl Lidovým novinám ze dne 31.5.2003, že „v nadcházejícím referendu hlasem vstup České republiky do Evropské unie svým hlasem nepodpoří. "Já jsem při tom rozhodování opravdu dlouho přemýšlel. A říkám, že za přispění mého hlasu to nebude," odpověděl Langer na dotaz listu, zda bude v referendu hlasovat "pro". Rozhodl se tak navzdory skutečnosti, že jeho nepříliš eurooptimistická Občanská demokratická strana nakonec „realisticky“ doporučila voličům, aby v referendu hlasovali pro vstup země do unie.

Každý z nás má samozřejmě právo na změnu svých názorů. Stal se i z Ivana Langera příznivec EU? Mohl by nám prozradit, zda by v referendu o vstupu do EU nyní hlasoval jinak a pokud ano, proč? Na první pohled vše nasvědčuje, že ano. Jak jinak si totiž jeho současné nadšení ze vstupu do Schengenu vysvětlit?

Langerovo vysvětlení by bylo dobré nejen proto, že by občané měli vědět, zda je při oslavách vstupu do Schengenu zastupuje politik, který věří nebo nevěří v základní ideu toho, na čem si—vzhledem k popularitě našeho vstupu do Schengenu—snaží vylepšovat svou politickou reputaci. Ukázalo by se též, kde stojí ve vztahu k čestnému předsedovi ODS a prezidentovi země Václavu Klausovi.

Ten v době referenda o vstupu do EU odmítl říci, jak hlasoval. Byl tedy diplomatičtější, a v oficiální rovině vlastně méně protievropský než Langer. K EU má nadále kritický postoj, Schengen se mu nezamlouvá. Nedávno prohlásil, že ty tři minuty, které lidé stráví na hraničních přechodech, aby ukázali svůj pas, by neměly být pro nikoho problém.

Když pomineme skutečnost, že Klaus za posledních 18 let jezdí po světě jen s diplomatickým pasem a na žádném hraničním přechodu se coby vysoký ústavní činitel nemusel podrobit hraniční kontrole nejspíš ani minutu (takže káže vodu, ale pije víno), lze mu přinejmenším v teoretické rovině přiznat právo na názor, že hranice a hraniční kontroly jsou symbolem státní suverenity.

Vstup do schengenského prostoru proto neoslavoval. Neudělal žádné prohlášení, nejel si na žádný hraniční přechod třást rukama se svými protějšky nebo přeřezávat závory. S jeho postojem lze nesouhlasit, ale nikdo mu nemůže upřít konzistentní postoje v této otázce.

A co Ivan Langer? Dokud nám nevysvětlí, jakým vývojem ve vztahu k EU v posledních letech prošel, musíme bohužel jeho chování ve velké „historické chvíli“ považovat za chucpe. Což je pěkný židovský výraz pro drzé, výsměšně či opovážlivé chování.

Zveřejněno též na www.pehe.cz

Evropská schizofrenie ODS

Část Občanské demokratické strany okolo premiéra a předsedy strany Mirka Topolánka prošla ve vztahu k Evropské unii během prvního roku vládnutí jakousi detoxikační kůrou. Topolánkovi i vícepremiérovi pro Evropu Alexandrovi Vondrovi budiž ke cti, že se byli schopni postupně vymanit z opozičního řinčení zbraněmi proti všemu, co jen zavánělo další evropskou integrací. Pochopili, že jedním z českých národních zájmů, o nichž ODS tak ráda mlhavě mluví, je nevyšachovat zemi z hlavního proudu evropského dění.

Bohužel střízlivění špiček ODS na pomyslné bruselské záchytce neprobíhá u všech stejným tempem. Zčásti tomu tak je možná proto, že někteří politici ODS v době osmiletého opozičního působení „přebrali“při konzumaci euroskeptismu tolik, že jim nestačil ani rok vládní odpovědnosti ODS k pochopení skutečnosti, že Česká republika by s dřívějšími poněkud výstředními názory ODS na evropskou integraci daleko nedošla. Jiní možná z taktických důvodů raději jen opakují názory prezidenta země a čestného předsedy ODS Václava Klause, jehož těžká eurofóbie se zdá být neléčitelná. Koneckonců, bude-li začátkem příštího roku znovu zvolen, má ve straně dost vlivných spojenců na to, aby Topolánka a další „eurooptimisty“ takříkajíc vyřídil.

Výsledkem je těžká stranická schizofrenie. Když Topolánek na lisabonském summitu souhlasil s novou evropskou reformní smlouvou, porušil tím usnesení stranického sjezdu z podzimu 2006, který politikům ODS zakázal přenášet další kompetence národních států do Bruselu. Kongres ODS v listopadu 2007 tak musel nešťastné usnesení zrušit. Hned po Topolánkově návratu z Lisabonu si ale vedení strany vymínilo, že smlouvu podepsanou premiérem z ODS pošle k přezkoumání Ústavním soudem. Zároveň se špičky ODS víceméně smířily s tím, že se o nové smlouvě nebude konat referendum, protože šéfové exekutiv členských zemí EU, včetně Topolánka, souhlasili, že ratifikace proběhne parlamentní cestou tam, kde referendum výslovně nepožaduje ústava země.

Nejposlednějším projevem těžkého duševního rozpolcení v ODS jsou výzvy, aby strana co nejvíce zdržovala ratifikaci smlouvy. Kdyby vstoupila v platnost v první polovině roku 2009, oslabilo by to prý význam českého předsednictví EU. Skutečným důvodem ovšem může být tzv. Zahradilova doktrína. Tento europoslanec za ODS, který vidí smlouvu jako vynucený kompromis, totiž už v době, kdy se v EU ratifikovala tzv. euroústava, prohlásil, že by Česká republika měla s ratifikací počkat do doby, až jí schválí všechny ostatní země. Zdá se, že v části ODS vítězí tento oportunismus i nyní. Koneckonců je to česká politická strana.

Článek vyšel v MF Plus, 21.12.2007

Veřejná volba prezidenta lepší než tajná?

Předseda sociální demokracie Jiří Paroubkek prohlásil, že on sám je spíše pro veřejnou volbu prezidenta. Bylo by to prý průzračné, čisté a „mohlo by to věcem prospět." Dodal, že by tak zmizely „zákulisní informace o tom, že tady běhají jacísi pánové s igelitovými taškami napěchovanými penězi."
Jisté je, že veřejná volba prezidenta, při níž musí každý poslanec a senátor říct, jak hlasuje, by přinejmenším mohla ušetřit nějaké peníze těm, kteří se podle Paroubkových zákulisních informací snaží zřejmě uplatit poslance a senátory, aby hlasovali pro Václava Klause. (Paroubek sice neřekl ve prospěch koho tajemní pánové s igelitkami pracují, ale na Jana Švejnara, kandidáta ČSSD, svou poznámkou jistě nemířil). Zejména ti volitelé ze stran jiných než ODS, kteří nejsou dlouhodobě známi svou přízní Klausovi, by si totiž rozmýšleli, zda se mají svou veřejnou podporou pro Klause vydat všanc intenzivnímu zájmu médií i svých stranických kolegů, co za tím stojí.

Veřejná volba by také byla možná dobrá pro vnitřní disciplínu v ČSSD, a tím i pro Paroubkův obraz silného vůdce, protože v tajné volbě hrozí, že někteří prezidentští volitelé z řad ČSSD Švejnara nepodpoří.

Švejnarovy šance na zvolení by ale veřejná volba spíš snížila. Jistě by například neodradila několik lidovců, v čele s Miroslavem Kalouskem, kteří jsou rozhodnuti podpořit Klause a veřejně to deklarují. U disciplinovaných komunistů by v takovém případě záleželo na rozhodnutí vedení strany, jenže je otázkou, zda by veřejná volba komunisty nakonec spíše netlačila k podpoře Václava Klause. Kdyby KSČM nechtěla riskovat, že bude v příštím období otevřeně spojována s Klausem či Švejnarem, mohli by se komunisté zdržet hlasování, což by spíše zvýšilo šance Klause. Popřípadě by se tak zablokovalo zvolení kohokoliv v první prezidentské volbě.

Vrátíme-li se k prezidentské volbě v roce 2003, je nepravděpodobné, že Václav Klaus by v ní tehdy uspěl, kdyby to byla volba veřejná. Byl zvolen až ve třetím kole třetí prezidentské volby rozdílem jednoho hlasu. Potřebnou většinu nakonec získal zásluhou několika hlasů od lidovců, komunistů a zřejmě i několika zemanovců v ČSSD. Je otázkou, zda by například poslankyně za KSČM Zuzka Bebarová-Rujbrová, která nyní veřejně přiznává, že Klause volila, dala svůj hlas Klausovi i ve veřejné volbě. To samé platí i o zemanovcích v ČSSD. Tak zjevné porušení stranické disciplíny by se jim vymstilo dokonce i v časech slabého stranického lídra Vladimíra Špidly.

Pokud někdo doufá v překvapení při nadcházející prezidentské volbě, pak by i pro Švejnara byla nepochybně lepší tajná volba. Šanci na zvolení totiž má zejména v případě, že se „utrhne“ potřebné množství volitelů z řad ODS, protože stoprocentní podpora od lidovců a komunistů je, jak už bylo řečeno, nereálná. Kdyby byla volba veřejná, má Klaus jisté všechny hlasy ODS--tedy 122 hlasů z řad poslanců a senátorů strany.

Je ovšem možné, že Paroubek je pro veřejnou volbu nikoliv proto, že si nezbytně myslí, že by v ní měl kandidát ČSSD větší šance, ale proto, že by byla lepší politickou kulturu země. V takovém případě by měl nepochybně pravdu.

Když se totiž volí hlava státu, která reprezentuje všechny občany, a samotní občané přitom prezidenta přímo volit nemohou, bylo by slušné, aby každý zvolený zástupce lidu v parlamentu deklaroval, jak volí. V případě volitelů, od kterých se hlas pro toho či onoho kandidáta neočekával, by pak bylo zcela logické, aby občanům i své straně vysvětlili, co je k takové volbě vedlo, popřípadě proč nesouhlasí s oficiálním kandidátem své strany.

Toho se ovšem téměř zcela jistě nedočkáme. Prezidentská volba zůstane tím, čím je: podivným zákulisním divadlem. A stejně jako po minulé prezidentské volbě se bude roky spekulovat, kdo zvolenému prezidentovi k většině vlastně dopomohl.

Zveřejněno též na www.pehe.cz

Radar pro strýčka Příhodu

Marně někteří komentátoři a analytici, včetně autora těchto řádků, českým politikům radili, aby, řečeno lidově, ubrali plyn ve svých vášnivých kampaních za nebo proti umístění amerického protiraketového radaru na českém území. V české kotlině to po nějakou dobu vypadalo, že se kvůli radaru schyluje k občanské válce. Bylo prostě „přeradarováno“. To vše navzdory varováním, že o radaru nemá úplně jasno ani samotná Amerika, kde se schyluje k prezidentským volbám a kde už teď ovládá kongres Demokratická strana.

Na vládní zastánce radaru po určitou dobu neplatily ani výzvy, aby se nepouštěli do bilaterálních jednání s USA, protože obě země jsou koneckonců členy NATO, což je tudíž instituce, na jejíž půdě by se o radaru mělo jednat. Když se pak v podobě návrhů amerických politiků, aby na radarové základně byli přítomni ruští inspektoři, ukázalo, že Američané komunikují s Putinovým Ruskem tak trochu přes hlavy českých politiků, někteří členové vlády sice zpozorněli, ale jejich nadšení pro údajné utužování česko-amerických vztahů skrze radar nepolevilo.

Nedávno zveřejnily americké tajné služby zprávy, že Irán, před jehož raketami nás měl radar chránit, přestal vyvíjet jaderné zbraně už před třemi roky. I další země z tzv. „osy zla“, Severní Korea, od svého jaderného programu před časem upustila.

Premiér Mirek Topolánek při diskusi před hlasováním o nedůvěře jeho vládě prohlásil, že se nic nemění, protože radar je zařízením budovaným proti raketám, a ty nemusí nést jen jaderné nálože. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg zase prohlásil, že se radarem připravíme na „strýčka Příhodu.“

To je pěkně řečeno, ale je téměř jisté, že „strýček Příhoda“ nebude dostatečným argumentem například pro Stranu zelených, až se bude o radaru hlasovat v parlamentu. Zelení totiž měli s radarem problémy ještě před tím, než se vyjevilo, že ho máme v Brdech mít kvůli „strýčkovi Příhodovi“. Věrohodnější bude i argumentace levicové opozice, až bude tvrdit, že není nutné činit z České republiky terč mezinárodního terorismu či preventivních útoků, když se ukazuje, že Irán či Severní Korea nemají zbraně hromadného ničení, které teprve z raket dělají smrtelné nebezpečí pro velké části populace zasaženého státu.

Je tedy velmi pravděpodobné, že radar nakonec v Česku nebude. Starostové obcí v Brdech mohou jen doufat, že vláda nezapomene na své sliby napumpovat do jejich oblasti stamilióny.

Původně publikováno v MF PLus, 14.12.2007 a na www.pehe.cz

Co je za náklonností lidovců ke Klausovi?

Lidová strana se stále více propadá do naprostého hodnotového vakua a vnitrostranické paralýzy, o čemž svědčí i její postoje k volbě prezidenta. Strana se nemůže rozhodnout, zda podpoří stávajícího prezidenta Václava Klause, či spíše jeho vyzyvatele Jana Švejnara. Někteří lidovci navíc naznačují, že ať už je rozhodnutí vedení strany jakékoliv, budou volit Klause.

Více »