Archiv článků: únor 2008

25. 02.

Lekce z tragikomické volby prezidenta

Jiří Pehe Přečteno 4525 krát

Celkový dojem z průběhu prezidentské volby i z okolností, za nichž byl zvolen znovu Václav Klaus, možná nejlépe vyjádřila prezidentská kandidátka Jana Bobošíková, když varovala, že Česká republika je jen krůček od mafiánského režimu. Śkoda, že tuto dosti přesnou definici toho, co se v české politice v poslední době děje, vyslovila kandidátka, kterou nasadili do prezidentského klání jako pouhou „provokaci“ komunisté, protože cokoliv co Bobošíková řekla, bylo devalvováno už groteskní povahou její kandidatury. O mafiánských praktikách ale mluvila i respektovanější autorita—britská BBC.

Není vítězství jako vítězství
Mnozí komentátoři nás po skončení volby poučili, že předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek už pět let neprohrává, zatímco jeho největší sok, předseda sociální demokracie Jiří Paroubek, prý prohrává všechno. Co na tom, že Topolánkovo vítězství v parlamentních volbách v roce 2006 bylo do určité míry důsledkem tzv. Kubiceho zprávy, což byl už vzhledem k jejímu načasování skandální komplot. Když pak Topolánek, ani po takto „utrpěném“ vítězství, nemohl sestavit většinovou vládu, přešli do jeho tábora, tak jak tajemně naznačoval předem Topolánkův poradce Marek Dalík, dva poslanci sociální demokracie, kteří se nikdy neobtěžovali skutečně vysvětlit své motivy.

Je otřesné, jak snadno česká veřejnost nakonec přijala možnost, že si lze „vítězství“ koupit nebo ho dosáhnout s pomocí vydírání. Snad i proto se už nikdo tolik nedivil, když se v podobném stylu odehrávala i prezidentská volba.

I tentokrát dosáhla ODS pod neustále „vítězícím“ Topolánkem toho, co si předsevzala, a opět s pomocí metod, které mají daleko k transparentnímu demokratickému procesu. Nikdo samozřejmě nemůže zpochybnit právo poslanců a senátorů i ze stran, které byly oficiálně proti Klausovi, hlasovat podle svého svědomí, ale když do opačného tábora přecházejí lidé, kteří jsou kvůli svým minulým pletkám s tajnými službami komunistického režimu nejvíce vydíratelní, co na to říct? A co říct na prohlášení některých senátorů, kteří podpořili Klausova vyzyvatele Jana Švejnara, že jim byly nabízeny úplatky nebo že byli svědky nátlaku hraničícího s vydíráním?

ODS by jistě namítla, že pod tlakem byli i někteří volitelé, kteří chtěli volit Klause, a připomněla by výhrůžky i kulky, které jim byly zaslány. Jenže zatímco v případě těchto výhrůžek nelze určit, zda je skutečně činili ti, kteří chtěli odvrátit zvolení Klause, nebo naopak ti, kdo chtěli zdiskreditovat veřejnou volbu, lze vyloučit, že k přechodu do Klausova tábora nutila některé své volitele sama protiklausovská koalice.

Další legitimní námitkou ODS může být, že kdyby Švejnarův tábor umožnil tajnou volbu, nemusela se podobná podezření vůbec vyrojit. Navíc by Klaus prý hladce vyhrál

Taková tvrzení mají ovšem dva háčky. Za prvé není vůbec jisté, zda by pro Klause skutečně volili všichni zákonodárci z řad ODS. Za druhé, vezmeme-li v úvahu, co se nakonec dělo ve volbě veřejné, nelze než se domnívat, že v tajné volbě by mafiánským praktikám už nestálo v cestě vůbec nic. Možná by se tak, pravda v poklidnější atmosféře, naplnilo chvástání lobbyisty Miroslava Šloufa, když byl v médiích dotazován na svou schůzku s kancléřem Klause Jiřím Weigelem, že pokud bude volba tajná, zažije Paroubek šok.

Klaus byl nakonec zvolen s pomocí hlasů, nad nimiž bude už navždy viset nepěkný otazník. Zatímco v roce 2003 mu dopomohli na Hrad komunisté, z nichž někteří se k tomu dnes otevřeně přiznávají, tentokrát to byla větší část lidoveckých volitelů a několik zákonodárců, jejichž motivy jsou krajně podezřelé.

I další Topolánkovo „vítězství“ tak bohužel velmi připomíná fotbalové utkání, v němž si jedno mužstvo sice možná zaslouží několik žlutých karet za nečistý styl, ale obecně se drží pravidel hry, zatímco k druhému mužstvu během utkání za záhadných okolností „přeběhne“ několik hráčů z mužstva prvního a pomohou mu k vítězství. Kdyby se to takto viditelně stalo ve fotbale, bylo by z toho i v našem dosti zkorumpovaném fotbale přinejmenším vyšetřování.

V české politice se ovšem podobné chování vydává za regulérní „vítězství“. Někteří komentátoři pak dokonce ještě neváhají mudrovat o tom, že prý Paroubkův tým ztrácí hráče hlavně kvůli tvrdým metodám svého kouče. Podstata věci je zcela utopena v zástupných argumentech.

Kdo neprohrál
Už během televizního přenosu z prezidentské volby se vyskytly interpretace, v nichž někteří komentátoři svalovali vinu Paroubka, protože prý volbu „prokaučoval“. Jiní, včetně samotného Paroubka, kritizovali komunisty, kteří prý zbytečně taktizovali, včetně trapného extempore s Bobošíkovou. Jiní vidí jako hlavní příčinu již výše zmíněné politiky, kteří jsou podezřelí z toho, že podlehli nějaké formě politické korupce.

Ve skutečnosti pro Paroubka a ČSSD, jakož i pro zelené, je nesporným úspěchem už sama skutečnost, že ještě před dvěma měsíci neznámý kandidát Jan Švejnar prohrál s matadorem české politiky a současným prezidentem až po šesti kolech prezidentské volby. Vrátíme-li se k fotbalovým příměrům, je tvrzení, že Paroubek prohrál, podobné tvrzení, že například Slavia Praha utrpěla zdrcující debakl, neboť po pěti remízách s favorizovaným Realem Madrid prohrála šesté utkání 1:0.

Určitou porážkou pro ČSSD je nepochybně skutečnost, že má ve svých řadách lidi, jako jsou přeběhlíci Evžen Snítilý, Michal Pohanka nebo Miloš Melčák (kteří nejsou zřejmě sami). Lidé z opačného tábora pak přesně vědí, kde uhodit, protože kdo v minulosti selhal zásadním způsobem jednou (například spoluprací s StB), nejspíš selže v kritické situaci znovu. ČSSD by si tedy měla před příštími volbami udělat ve svých řadách pořádek.

Lidovci bez páteře
Naprosto hlavní podíl na znovuzvolení Klause mají ale lidovci. Bez jejich podpory Klaus zvolen být nemohl, protože dokonce i komunisti jasně řekli, že se sice neztotožňují se Švejnarem, ale rozhodně nebudou volit pro Klause. Což dodrželi.

Někteří lidovci víceméně otevřeně přiznávají podporu Klausovi proto, že se tak podle nich otevírá, s podporou ODS, cesta ke schválení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Jiní, především z tzv. Kalouskova křídla, proto, že doufají, že pokud preference strany budou nadále klesat, mohli by se zachránit pod křídly ODS, v podobě jakési obdoby německé koalice CDU-CSU.

Jen málo lidovců mohlo ale volit současného prezidenta proto, že se ztotožňují s jeho názory. Klaus byl totiž v minulosti v jasném rozporu s hlavními programovými prioritami KDU-ČSL. Jeho projev před druhou volbou byl sice lidové straně střižený na míru, když mluvil o rodinných hodnotách a křesťanských tradicích, jenže tentýž Klaus byl v minulosti proti konkordátu s Vatikánem nebo restitucím církevního majetku. A tentýž Klaus je vděčným námětem nejenom bulvárních médií pro svoje nemanželské aféry. Jak se to srovnává s jeho horováním pro rodinu?
Část lidoveckých volitelů se prostě prodala, přičemž již zmíněná dohoda o majetkovém vyrovnání s církvemi může na mnohé občany po právu působit jen jako více rafinovaná forma korupce. Každopádně víme, že pokud ODS skutečně pomůže tuto dohodu prosadit, čeští daňoví poplatníci, v této i v budoucích generacích, zaplatí okolo 300 miliard korun.

Navzdory oprávněným pochybám, které jednání lidovců obklopují, Miroslav Kalousek měl tu drzost, aby obvinil kněze Tomáše Halíka, že svým tlakem na lidovecké zákonodárce, aby volili Švejnara, prý nakonec donutil některé nerozhodnuté lidovce, aby se zatvrdili a volili Klause. Respektovaný katolický intelektuál, který apeluje na křesťanskou stranu, aby se řídila morálními principy, tak nakonec skončí jako téměř viník znovuzvolení Klause! Proč? Protože nabádal lidovce, aby přestali myslet jako kupčíci.

Promarněná šance komunistů


Komunistické straně se nabízela, vlastně poprvé od roku 1989, velká šance, aby se s pomocí kroku, který by pro ní byl jen symbolický, zařadila do hlavního proudu české politiky. Jelikož bylo jasné, že vlastní kandidát KSČM nemá na zvolení šanci, mohli komunisté klidně podpořit Švejnara, když už se oficiálně rozhodli, že nepodpoří Klause.
Bohužel, pokud někdo prezidentskou volbu skutečně „prokaučoval“, bylo to vedení KSČM. Komunistické hlasy by sice za dané konstelace sil v třetím kole druhé volby Klausovu zvolení nezabránily, jenže tím, že se komunisté zdrželi hlasování, promarnili velkou politickou příležitost, aby byli bráni vážněji. Možná to ani nechtějí.

Jaký bude Klaus

Po znovuzvolení Klause nás některá média poučila, že se nebude Klaus v druhém období chovat jako neřízená střela, ač se toho leckdo bojí. Pan prezident prý bude hrát pro historii roli uvážlivého státníka. Jistě bude mít občas kontroverzní názory, ale obecně spíš bude jen posilovat svůj tatíčkovský obraz.

Co na tom, že už z Klausova projevu před druhou volbou lze vyčíst, že do krajnosti naplní některé své radikální názory, například na Evropskou unii. A co na tom, že ačkoliv po volbě ujišťoval, že bude prezidentem všech, vzápětí se pustil nevybíravým způsobem do tábora Jana Švejnara, který obvinil ze snah zvrátit vývoj po roce 1989.

Především ale bychom měli vzít v úvahu skutečnost, že už v prvním období, kdy se musel ohlížet na každý hlas pro své znovuzvolení, Klaus jednal velmi aktivisticky doma a velmi kontroverzně, a pro Českou republiku často kontraproduktivně, v zahraničí. Stačí připomenout například jeho projev o globálních klimatických změnách, který podle různých zpráv zapříčinil, že Česká republika nezískala křeslo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN.

Za určitých okolností nemusí na konci Klausova prezidentství ze současné politické konstelace u nás doma zůstat kámen na kameni. Nejenže bude nadále politickou scénu silně polarizovat, což může vzhledem nepopularitě současné vládní koalice velmi posílit ČSSD a KSČM, ale Klausova politická váha, osvobozená od sebekontroly, nyní dopadne s plnou silou i na ODS a vládní koalici. Jeden z prvních pravděpodobných konfliktů se vynoří, až si prezident začne před českým předsednictvím EU nárokovat ve vztazích s Unií roli, která mu podle ústavy nenáleží.

A co Švejnar?

Okolnosti Klausova znovuzvolení, i jeho role „neřízené střely“ mohou způsobit, že na konci svého druhého období bude stejně nepopulární (a možná i nenáviděný mnohými svými současnými podpůrci) jako je současný americký prezident George W. Bush. Z prezidentského klání, v němž za podivných okolností prohrál, se tak nakonec může vynořit jako skutečný vítěz Jan Švejnar.
Ten vytvořil ve společnosti nemalá očekávání a probudil potenciál pro změnu. Pokud v české politice zůstane, budou toho možná nejvíce litovat právě ty strany, které k jeho porážce přispěly, protože budoucí podpora pro Švejnara bude znamenat především jejich ztráty.

Literární noviny, 25.2.2008

16. 02.

Dopis čtenáře o "jasnovidectví"

Jiří Pehe Přečteno 5019 krát

Přišel mi dopis čtenáře, který mě upozornil na článek, jenž jsem pro Hospodářské noviny napsal napsal před pěti lety, den po zvolení Václava Klause. Otiskuji dopis i odkaz na článek.

Otiskuji ho i proto, že jsem s pobavením četl nejrůznější reakce komentátorů pravicového tisku na volbu prezidenta, v nichž nás ujišťují, že Václav Klaus rozhodně nebude v druhém období "neřízená střela". Bude prý hrát rozvážně pro historii, spíše se posílí jeho "tačíčkovství", zmírní své postoje k Evropské unii, a obecně bude méně výbojný a kontroverzní.

Doufám, že se tentokrát (na rozdíl od článku napsaného před pěti lety) mýlím, ale bohužel jsem přesvědčen, že to bude úplně naopak. Klaus způsobí České republice vážné problémy ve vztahu s EU, bude se vymezovat proti svým "nepřátelům" v zahraničí i doma, včetně soudsovského stavu. Bude se také snažit udělat si "pořádek" v Občanské demokratické straně, což bude velké nebezpečí zejména pro Topolánka. Je zajímavé, že komentátoři těch médií, kteří ke Klausovi nejvíce lnou, ho tak málo znají.

Zde je slíbený dopis s odkazem:


Dobrý den,

čekal jsem přesně 5 let, že se vrátim k tomuto Vašemu článku:

Tenkrát jsem Vám--bohužel--dával za pravdu, ale v skrytu duše doufal,
že se proroctvi nenaplni. (Taky jsem tehdy zaznamenal několik
uštěpacných odpovědí od komentátorů různych médií, kteří Váš pokus o
předpověd budouciho vývoje infantilně personifikovali různými
úšklebky typu "Peheho nová živnost: jasnovidec"...)

Tak ted' nevím, jestli Vám mám k naplněni proroctví z doby před pěti lety
blahopřát nebo kondolovat... Tyto moje "rozpolcené" pocity se
vztahují jak k predpovědi nového 'modu operandi' na Hradě, tak k
obhájeni mandátu V.K.

No nic, alespon Vam přeji hezký víkend... :)

Zdraví,
Michal Požár

15. 02.

Kdo zvolil Václava Klause

Jiří Pehe Přečteno 5627 krát

Ještě před tím, než se fakta utopí v mediálním šumu po skončené volbě prezidenta, je třeba jasně říci, kdo především pomohl Václavu Klausovi znovu na Hrad. Byli to lidovci.

Je to potřeba říci proto, že už během televizního přenosu z prezidentské volby se vyskytly interpretace, které lze s použitím těch nejmírnějších výrazů označit jako zavádějící. Někteří komentátoři totiž svalovali vinu na šéfa sociální demokracie Jiřího Paroubka, protože prý volbu „prokaučoval“. Jiní, včetně samotného Paroubka, kritizovali komunisty, kteří prý zbytečně taktizovali, včetně poněkud trapného extempore s kandidátkou Janou Bobošíkovou. Jiní vidí jako hlavní příčinu přeběhlíka Evžena Snítilého či několik dalších politiků, kteří jsou podezřelí z toho, že podlehli nějaké formě politické korupce.

Pravdou ovšem je, že pokud jde o Paroubka a ČSSD, je nesporným úspěchem už sama skutečnost, že ještě před dvěma měsíci neznámý kandidát Jan Švejnar prohrál s matadorem české politiky a současným prezidentem až po šesti kolech prezidentské volby. Tvrdit, že Paroubek prohrál, je v tomto případě podobné tvrzení, že například Slavia Praha utrpěla zdrcující debakl, neboť po pěti remízách s Realem Madrid prohrála šesté utkání 1:0.

Pokud jde o komunisty, bylo přeci jasné, že jim nelze důvěřovat. Je to nesystémová, protestní strana, a jejich zájmem bylo vytvořit na české politické scéně co největší chaos. Už to, že je Paroubek a zelení přiměli k jakémusi racionálnímu jednání během prvních kol každé volby, je úspěch.

Je samozřejmě pravda, že určitou porážkou pro ČSSD je už to, že má ve svých řadách lidi, jako je Snítilý (který není zřejmě sám). Lidé z opačného tábora pak přesně vědí, kde uhodit, protože kdo v minulosti selhal zásadním způsobem jednou (například spoluprací s StB), nejspíš selže v kritické situaci znovu. ČSSD by si tedy měla před příštími volbami udělat ve svých řadách pořádek.

Dáme-li ale výše řečené do závorky, to podstatné, co je nutné vytknout před závorku, je skutečnost, že naprosto hlavní podíl na znovuzvolení Klause mají lidovci. Bez jejich podpory Klaus zvolen být nemohl, protože dokonce i komunisti jasně řekli, že se sice neztotožňují úplně se Švejnarem, ale rozhodně nebudou volit pro Klause. Což dodrželi.

O motivech lidovců už bylo napsáno hodně. Někteří z nich víceméně otevřeně přiznávají, že pro Klause volili proto, že se tak otevírá, s podporou ODS, cesta ke schválení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Jiní, především z tzv. Kalouskova křídla, proto, že doufají, že pokud preference strany budou nadále klesat, mohli by se zachránit pod křídly ODS, v podobě jakési obdoby německé koalice CDU-CSU.

V každém případě ale jen málo lidovců mohlo volit současného prezidenta proto, že se ztotožňují s jeho názory. Klaus byl totiž v minulosti v jasném rozporu s hlavními programovými prioritami lidovců. Jeho projev před druhou volbou byl sice střižený na míru lidovcům, když mluvil o rodinných hodnotách a křesťanských tradicích, jenže tentýž Klaus byl v minulosti proti konkordátu s Vatikánem nebo restitucím církevního majetku. A tentýž Klaus je vděčným námětem nejenom bulvárních médií pro svoje nemanželské aféry. Jak se to proboha srovnává s jeho horováním pro rodinu?

Lidovci se prostě prodali, i když v zájmu objektivity je třeba říci, že ne všichni. Když pak ale Miroslav Kalousek má ještě tu drzost, aby obvinil Tomáše Halíka, že svým tlakem na lidovecké zákonodárce, aby volili Jan Švejnara, prý nakonec donutil některé nerozhodnuté lidovce, aby se zatvrdili a volili Klause, je to nestoudnost nejvyššího kalibru. Respektovaný kněz, který apeluje na křesťanskou stranu, aby se řídila morálními principy, nakonec skončí jako téměř viník znovuzvolení Klause! Proč? Protože nabádal lidovce, aby přestali myslet jako kupčíci.

Nelze než doufat, že voliči eventuálně vyženou tyto kupčíky z politického chrámu stejně, jako to udělal kdysi Ježíš ve chrámu skutečném. A kdyby měli jenom trochu pevnou páteř, udělali by to už nyní zelení, kteří by svým křesťansko-demokratickým kolegům ve vládě měli vystavit červenou kartu tím, že odejdou z vlády a řeknou jim, ať si pro schvalování zákona o majetkovém vyrovnání najdou jiné partnery.

To bychom ale chtěli od zelených asi příliš mnoho. I oni si odehráli své divadlo, a nyní budou spokojeně pokračovat v koalici, v níž na jejich koaličních partnerech ulpěla těžko smazatelná podezření z politické korupce a cynického kupčení.

Vyšlo též na www.pehe.cz

15. 02.

Prezident na prodej

Jiří Pehe Přečteno 4175 krát

Neúspěšná první volba prezidenta a vše co následovalo před volbou druhou jen posílilo dojem, že v české politice řádí v lepším případě neviditelná ruka trhu, v horším neviditelná ruka zpravodajských služeb a mafiánských struktur. Vlnu spekulací odstartovalo setkání mezi lobbyistou Miroslavem Šloufem a kancléřem Jiřím Weigelem, čemuž nasadil korunu Šlouf, když v novinovém rozhovoru tvrdil, že předseda sociální demokracie Jiří Paroubek zažije šok, až uvidí, jako dopadla tajná volba prezidenta.

Šlouf sice ujišťoval, že volitele z řad ČSSD pouze slovně přesvědčuje, aby volili Václava Klause, ale Paroubek i Strana zelených mu to evidentně nevěřili a začali trvat na volbě veřejné. Občanští demokraté se bránili tak urputně, že to chtě nechtě vypadalo, jakoby věděli něco, co nevědí občané. Když se pak veřejnou volbu skutečně podařilo prosadit, několik volitelů náhle onemocnělo či zkolabovalo.

Jedním z nich byl poslanec ČSSD Evžen Snítilý, který, jak se po skončení prezidentské volby ukázalo, byl koncem 70. let spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky. Podle deníku Právo je pravděpodobné, že byl určitými dobře informovanými lidmi přesvědčován, aby volil Václava Klause a za to dostal slib, že se jeho „škraloup“ nedostane na veřejnost.

Nezbývá než doufat, že pokud má Právo pravdu, není kompromitující informace na Snítilého jakýmsi „soukromým“ výstupem z údajně nezávislého, státem zřízeného Ústavu pro studium totalitních režimů. A nezbývá než doufat, že si ministr vnitra Ivan Langer nevede nějakou soukromou databázi, založenou na poznatcích nepřístupných veřejnosti, když vyhrožuje předsedovi Strany zelených, že někteří lidé by mohli jít „bručet“, pokud bude Bursík při prezidentské volbě dělat potíže.

Ať tak či onak, je jasné, že veřejná volba mohla zmařit případné finanční investice do některých volitelů, kteří se ve veřejné volbě neodvážili dostát tomu, co se mnoha občanům ve světle různých zpráv o korupci a vydírání může po právu jevit jako „koupený“ závazek volit prezidenta v rozporu s linií své strany. Zároveň mohla veřejná volba postavit do neřešitelné situace ty volitele, kteří byli vydíráni s pomocí archívů bývalé StB.

Paroubek tvrdil už v prosinci, že by byla lepší veřejná volba, protože existují zákulisní informace o tom, že po parlamentu “běhají jacísi pánové s igelitovými taškami napěchovanými penězi." Tehdy jeho tvrzení vypadalo jako nemístné přehánění, jenže okolnosti provázející volbu prezidenta naznačují, že si šéf ČSSD bohužel asi nevymýšlel.

Žijeme tak v zemi, v níž se vláda opírá o dva přeběhlíky, o jejichž skutečných motivech se divoce spekuluje. . V zemi, kde byl pravomocně odsouzen bývalý bodyguard zavražděného šéfa podsvětí Františka Mrázka za pokus uplatit poslance ČSSD Pavla Ploce, aby přestoupil do vládního tábora. V zemi, kde významný činitel jedné strany vyzývá své kolegy, aby volili současného prezidenta, s jehož názory se tato strana ve větší míře neshodne, protože prezidentova strana pak pomůže schválit zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, které ve výši zhruba 300 miliard korun mají zaplatit daňoví poplatníci v této i v budoucích několika generacích. V zemi, kde se ukazuje, že na prodej je možná i úřad prezidenta.

Politické strany se nyní hádají, která z nich se chovala v prezidentské volbě méně státotvorně, zejména kdo je odpovědný za obstrukce, hrozby volitelům a zvěsti o korupci. Možná by bylo lepší, kdyby strany, když už nedaly občanům možnost volit prezidenta, ponechaly občanům alespoň možnost, aby jim jejich jednání politicky vyúčtovali už při příštích volbách. Teprve pak politické strany uvidí, jestli a jak se jim jejich politické a jiné investice do toho či onoho kandidáta, skutečně vyplatily.

Kratší verze tohoto článku publikována v MF Dnes, 14.2.2008

13. 02.

Klausovo znovuzvolení zhorší vztahy s USA

Jiří Pehe Přečteno 4007 krát

Občanská demokratická strana prosazuje silné euroatlantické vztahy s takovým zaujetím, že někteří její politici nadřazují bilaterální vztahy s USA našemu členství v Evropské unii. Je tudíž podivné, že ODS v prezidentské volbě tak urputně podporuje znovuzvolení Václava Klause. Ten si totiž v poslední době znepřátelil přesně ty politiky v USA, kteří se ujmou vlády po amerických prezidentských volbách.

Klaus nemá nijak skvělé vztahy ani s administrativou George W. Bushe, protože se nedokázal zdržet velmi nediplomatických výroků na adresu americké intervence v Iráku. Na kritický názor měl jistě právo, jenže, jak se mu dost často stává, v určitých okamžicích prostě zapomněl rozlišovat mezi rolemi prezidenta a nezávislého komentátora. Pošramocené vztahy se podařilo postupně zlepšit, ale do USA i nadále jezdil především jen jako soukromník--na pozvání okrajových libertariánských think-tanků.

Někteří američtí experti a vysocí úředníci se ovšem v soukromých rozhovorech nadále nijak netají svými pochybnostmi o Klausově skutečné podpoře pro strategické cíle USA, například umístění radarové základny v Česku. Spekulují, že Klaus po svém znovuzvolení obrátí, neboť v podstatných věcech vždy souzněl s ruskou zahraniční politikou. To může být dobrá zpráva pro komunisty, ale jak se s tím srovná ODS?

Zatímco u republikánů se s Klausem pojí spíše jen pochybnosti, v Demokratické straně má pověst, která pro česko-americké vztahy nevěští nic dobrého. Autor tohoto textu se minulý týden v USA setkal s lidmi, kteří se ve strategických pozicích angažují v kampaních Hillary Clintonové a Baracka Obamy. Netajili se tím, že významní demokraté považují za zcela nepřijatelné některé Klausovy názory, především na globální změny klimatu. Zejména jim vadí, že Klaus nevybíravě uráží bývalého viceprezidenta USA Al Gorea, který zůstává v demokratických kruzích váženým činitelem.

Pro Klause nemusí situace být o moc lepší, ani kdyby v listopadu zvítězil republikán John McCain. Boj s globálním oteplováním patří k jeho prioritám, Gora respektuje, a excentrické výroky českého prezidenta jistě nezůstaly bez povšimnutí ani v jeho týmu.

Často se připomíná, že znovuzvolený Klaus může vykolejit vztahy s EU při schvalování nové evropské smlouvy a v době českého předsednictví v první polovině roku 2009. Jenže od začátku příštího roku se také zcela změní politická situace v USA, takže Klaus může nakonec působit jako politický troglodyt nejen v pohledu z Bruselu, ale i z Washingtonu.

Vyšlo v Právu, 13.2.2008

12. 02.

A co kdyby se naštvali zelení?

Jiří Pehe Přečteno 5530 krát

Občanskou demokratickou stranu natolik rozlítil kritický projev předsedy Strany zelených Martina Bursíka na adresu Václava Klause před volbou prezidenta, jakož i pevná podpora zelených pro veřejné hlasování, že zazněly i výhrůžky. Zelení by prý, stejně jako lidovci, mohli být vyhozeni z vládní koalice.

Myslí to ODS vážně? Představme si totiž, že by zelení hozenou rukavici přijali. Dobrá, odcházíme z koalice a stáváme se důslednou opozicí, řekli by. V ODS, která momentálně jedná z pozice síly, by nepochybně vypukla naprostá panika.

Zatímco zelení sice mohou ztratit několik pěkných vládních postů, ztratili by odchodem z koalice, obrazně řečeno, i své „okovy“. Jejich principiální postoje v poslední době, kdy jednoznačně podporovali svého prezidentského kandidáta a nenechali se vydírat od silnějších stran ani v klausovském, ani protiklausovském táboře, jim pravděpodobně pomohou ve veřejném mínění. Naopak jejich další setrvávání v nepříliš oblíbené vládní koalici, jejímž členům postupně klesají preference, může být docela riskantní.

Kdyby zelení reagovali na výhružky ODS a z koalice skutečně odešli, docela jistě by nepadnul jejich předseda Bursík, ani by se nezačali štěpit. Obrovské problémy by vzápětí ale měl předseda ODS Mirek Topolánek. Ten by totiž neměl s kým sestavit většinovou vládu, takže by buď musel vládnout těžce oslaben, v čele menšinové vlády, anebo by dokonce mohla jeho vláda padnout.

Jeho osud by pak opět závisel především na zelených, protože kdyby se přidali k sociální demokracii a komunistům v případném hlasování o nedůvěře menšinové vládě, a vláda by skončila, skončil by politicky nejspíš i Topolánek. Je totiž velmi nepravděpodobné, že by ho prezident pověřil, po třetí za sebou, sestavením vlády. Velké problémy by nastaly i uvnitř ODS, protože pád Topolánkovy druhé vlády by vyvolal silný tlak na Topolánkovo odstoupení.

Jedním z hlavních důvodů, který zelení uvádějí pro setrvání v současné vládě, je strach z velké koalice. Jenže předseda ČSSD Jiří Paroubek nedávno před televizními kamerami s jistou autoritou prohlásil, že v tomto volebním období nepřichází už velká koalice v úvahu. Nejspíš mluví pravdu, protože pro ČSSD by bylo lepší nechat oslabenou ODS vládnout do předčasných nebo řádných voleb a sbírat body.

Pro zelené to znamená, že už s velkou pravděpodobností neexistuje nebezpečí, kterého se obávali. Totiž, že spojení dvou největších stran ve velké koalici by vyústilo do pokusů změnit volební zákon způsobem nevýhodným pro malé strany.

Zelení nakonec ve vládě nejspíš setrvají, ale ODS by každopádně neměla svou tvrdou rétoriku vůči menším koaličním partnerům přehánět. Ač je to strana velká a mocná, tahá totiž ve sporu se zelenými za kratší konec. I kdyby dokázala odchod šesti poslanců zelených z vládní koalice nějakým způsobem nahradit—například dalšími přeběhlíky z ČSSD—byla by takto utvořená vláda natolik spojována s politickou, popřípadě jinou korupcí, že by ODS k příštím volbám spíše doklopýtala, než vítězně došla.

ČRo 6, 12.2.2008

11. 02.

Poslední bitva nevzplála

Jiří Pehe Přečteno 9140 krát

Volbu prezidenta České republiky jsem sledoval ze Spojených států, kde jsem strávil větší část minulého týdne. V kontextu geografické, ale i politické vzdálenosti dostalo představení na Pražském hradě, jakož i okolnosti volbu doprovázející, zajímavé konotace.

Když se vymaníme z domácího mediálního varu, který volbu doprovází, najednou se v plné nahotě vyjeví obrovská diskrepance mezi tím, co volba znamená v české kotlině a co znamená globálně. Americká média jí téměř nezaznamenala, a dá se říci, že po právu.

Pro USA je Česká republika víceméně konsolidovanou demokracií, pevně usazenou v Evropské unii i Severoatlantické alianci. Zvolení toho či onoho kandidáta může mít sice vliv na vzájemné vztahy a může mít i konkrétní důsledky v té či oné oblasti, ale na celkovém směřování země se nic nezmění.

Když se nedávno konaly srbské prezidentské volby, byla jich americká média plná, neboť šlo o osudovou volbu. O českých prezidentských volbách nikdo neví. Ti, kdo vůbec znají jméno současného českého prezidenta, obvykle pouze vědí, že je to politik s výstředními názory, jež ovšem není třeba brát nikterak vážně.

Je samozřejmě pochopitelné, že Češi tuto volbu vnímají odlišně. Český prezident je koneckonců jejich prezident. Zvolení toho či onoho kandidáta, popřípadě nezvolení toho či onoho kandidáta, může mít konkrétní dopady na vládní koalici, atmosféru v zemi, nebo na kvalitu vztahů s Evropskou unií. V žádném případě to není ale volba osudová.

Osobně bych byl radši, kdyby do čela státu nastoupil politik, který přinese závan nového větru--politik, který není nejrůznějšími průhlednými i neprůhledným vazbami spojen s politickým a ekonomickým establishmentem, jenž sám pomohl stvořit. Současný prezident je totálně opotřebovaný, za posledních deset let nenabídnul jedinou novou myšlenku. Všechny jeho rádoby provokativní „myšlenky“ jsou založeny na odmítání—odmítání Unie, ideologie lidských práv, tezí o globálním oteplování, občanské společnosti. Kdydy pojem „reakcionář“ nebyl zprofanován minulým režimem, hezky by se na něj hodil.

Přesto: když bude znovu zvolen, svět se nezboří. Zatímco USA by si už dalších pět let George W. Buse dovolit nemohly, Česká republika dalších pět let Klause vydrží. Nemusíme totiž hrát žádnou vůdčí roli ve světě.

Němci o Češích kdysi posměšně říkali, že si neumí vládnout. Pokud je to ještě stále ve větší míře pravda, moc to nevadí, protože jsme jakýmsi historickým samospádem naštěstí doputovali do EU i NATO, takže si vládnout zase tak moc nemusíme. A prezidenti jsou v rámci EU stále více jen jakousi ozdobou, protože v Evropské radě reprezentují své země (s výjimkou Francie) premiéři.

Dalších pět let Klause tak bude jen pokračováním toho, co už známe: útoků na EU, národnických řečí, boje se „soudcokracií“ či vymýšlení dalších excentrických teorií, s jejichž pomocí se lze zviditelnit. Pokud přestane být módní globální oteplování, najde Klaus něco jiného, čím se bude snažit provokovat, ale nad čím budou skutečně žasnout jenom jeho domácí příznivci a co budou vytěžovat domácí média. Česká republika těch pět let nějak přežije, politicky větrat se bude až pak.

Nic světoborného by se nestalo, ani kdyby byl zvolen Jan Švejnar nebo někdo jiný. Švejnar by zřejmě vnesl do české politiky nové impulsy, méně by se bojovalo podél stranických linií, více by se hledala v diskusi řešení pro zemi. Obecně jsou ale ve vytváření konsensu možnosti prezidenta omezené, pokud o konsensus nestojí politické strany. A ty, jak víme, dokáží, když chtějí (například s pomocí opoziční smlouvy), prezidenta vyšachovat.

Nejzajímavější na všem, co se děje okolo prezidentské volby, se jeví být dvě věci. Za prvé poznání, že politické strany se bojí jako čert kříže skutečně otevřené demokracie, takže navzdory slibům neumožní přímou volbu prezidenta. A při volbě nepřímé se dokáží do krve hádat, zda mají volitelé volit tajně nebo veřejně.

Hlavní důvod strachu z transparentnosti, zdá se, přitom spočívá v tom, že by si nebylo možné hlasy nejrůznějším způsobem kupovat. I tentokrát tak ulpí na volbě prezidenta oprávněné podezření, že její výsledek není projevem střetu názorů, ale že v něm hraje velkou roli neviditelná ruka trhu, popřípadě vydírání s pomocí archivů bývalého režimu.

Druhou zajímavou rovinou jsou nejrůznější katastrofické scénáře, které nabízejí někteří komentátoři a politici pro případ, že zvítězí ten či onen kandidát. Někteří komentátoři se buď prostě nedokáží ani 19 let po pádu komunismu, 9 let po vstupu do NATO, a 4 roky po vstupu do EU vymanit z typu myšlení, které každé volby považuje za „osudové“.

To může mít dvě příčiny. Buď ani jinak myslet neumějí, protože mají pocit, že když se zrovna „nedělají dějiny“, nemá smysl o tom psát. Anebo nedokáží svým myšlenkám dát potřebnou váhu bez toho, že by strašili něčím osudovým.

Velmi dobrým příkladem tohoto laciného katastrofismu je Bohumil Doležal, který jednou týdně oplodňuje stránky Lidových noviny dalším ponurým scénářem nadcházející politické katastrofy. Při volbě prezidenta jde nyní prý o záležitost naprosto zásadně osudovou, protože pokud bude zvolen Švejnar, vytvoří se tím jakási Národní fronta komunistů, ČSSD, středových stran a společenství Pravdy a lásky, což může naší zemi vrhnout zpět do osidel nesvobody. I proto je lepší volit Václava Klause, protože u něj alespoň víme, co čekat. Navíc prý příznivcům Švejnara nejde o nic jiného než o zničení ODS.

Co na tom, že lze úplně stejný katastrofický argument učinit i opačně. Například že znovuzvolení Klause dále posílí ČSSD a KSČM, které posílí významně i v krajských a senátních volbách, což rozkolísá, nebo možná začne štěpit vládní koalici, pokud ta už do té doby tak jako tak nepadne. A Klaus využije této nestability k dosazení svých lidí do čela ODS, což stranu rozštěpí.

ODS, ač se při volbě Klause jeví jako monolit, je v současnosti z různých důvodů vnitřně křehká, a k jejímu štěpení může dojít z důvodů, které nemají s prezidentskou volbou nic společného. Zrovna tak se dá konstatovat, že pokud zásluhou špatné politiky ODS a jejích spojenců, nakonec získá ČSSD spolu s KSČM výraznou většinu, nezabrání jim ve společném postupu ani Klaus, ani Švejnar—pokud budou obě strany společně postupovat chtít. Dokonce se dá argumentovat, že by právě středový politik, jako je Švejnar, dokázal ČSSD přimět ke spolupráci se středovými stranami.

Především ale bychom se měli přestat strašit „osudovostí“ prezidentské volby. Ti, kdo to dělají, intelektuálně trochu podvádějí. Pro příznivce Švejnara je tato volba „osudová“ pouze v tom, že budou ještě pět let muset dýchat zkažené politické klima a poslouchat spoustu hloupostí. Pro příznivce Klause je tato volba „osudová“ pouze v tom, že ztratí osobní mocenské zastřešení a možná budou donuceni dělat otevřenější, méně zákulisní politiku. Česká demokracie to v obou případech přežije.

Pro všechny občany je tato volba „osudová“ především do té míry, v níž budou ještě více pošlapány základní pilíře demokratické politické kultury. To, že jsou někteří komentátoři schopni zavírat oči před pokusy o vydírání nebo uplácení, je možná vážnější než to, kdo bude nakonec zvolen. Jinými slovy: Vzhledem k nabídce kandidátů, více než na tom, kdo bude zvolen, záleží, jak bude zvolen.

Vyšlo též na www.pehe.cz

04. 02.

Klaus versus Švejnar - poslední rekapitulace

Jiří Pehe Přečteno 12585 krát

V minulém týdnu ovlivnily šance Václava Klause a Jana Švejnara na zvolení příštím prezidentem čtyři události: duel obou kandidátů před senátory sociální demokracie, odkrytí volební strategie ze strany komunistů, zveřejnění spolupráce otce Jana Švejnara s StB, a Švejnarovo prohlášení, že pokud by padla v důsledku jeho zvolení vláda, pověřil by jejím sestavení opět Občanskou demokratickou stranu.

Více »

01. 02.

Lidovci nad propastí

Jiří Pehe Přečteno 6419 krát

Kdyby lidová strana byla lidskou bytostí, mohli bychom se začít obávat, že trpí těžkou duševní poruchou a měla by navštívit psychiatra. Lidovci se totiž chovají jako člověk, který ztratil pud sebezáchovy, a je tudíž na nejlepší cestě k závažnému osobnímu karambolu.

Začalo to už zvolením Jiřího Čunka do čela strany na podzim roku 2006. Už tehdy bylo jasné, že Čunek je z politického hlediska neřízená střela. K moci ho vyneslo křídlo regionálních politiků, kteří se vzbouřili proti skupině okolo bývalého předsedy Miroslava Kalouska. Ačkoliv Čunek už více než rok působí jeden skandál za druhým, ve vedení strany není ochota ho odvolat, protože by spolu s ním museli odejít i lidé, kteří na něj vsadili.

Ve straně tak dále vře konflikt mezi dvěma skupinami. Ten je také zdrojem prohlubující se schizofrenie strany. Čunkovo křídlo se zoufale snaží vrátit zpět do vlády svého „koně“, jehož vnímá negativně naprostá většina české veřejnosti. Skupina okolo Kalouska zase vypouští signály, podle kterých by se potápějící stranický koráb dal snad přinejhorším zachránit vytvořením aliance s občanskými demokraty po vzoru německé CDU-CSU.

Jakoby sebevražedného usilování nebylo dost, vedení lidové strany v polovině ledna doporučilo svým poslancům a senátorům, aby v prezidentské volbě podpořili současného prezidenta Václava Klause. Jelikož je většina Klausových postojů v naprostém rozporu s deklarovanými programovými prioritami KDU-ČSL, způsobilo toto doporučení závažné problémy.

Někteří zákonodárci z řad lidovců se dali okamžitě slyšet, že budou volit Klausova vyzyvatele Jana Švejnara, a do vedení strany se tvrdě pustila i vdova po bývalém předsedovi Josefu Luxovi. Média začala po právu spekulovat, zda se za lidoveckou podporou Klausovi neskrývá nějaký obchod.

Ten potvrdil bývalý předseda strany Cyril Svoboda, když nabádal lidovecké zákonodárce, aby volili Klause, protože jenom tak ODS podpoří vládní návrh na majetkové vyrovnání s církvemi. Vezmeme-li v úvahu, že tento neprincipiální kšeft veřejně propaguje strana, jež se údajně řídí křesťanskými principy, je to bezpochyby další politicky sebevražedné gesto. Možná je čas, abychom se s lidovci v parlamentní politice začali loučit.

Vyšlo v MF Plus, 1.2.2008

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy