Jiří Pehe

29. 07.

Topolánkův tanec v čínském porcelánu

Jiří Pehe Přečteno 6149 krát

Premiér Mirek Topolánek nemá v zahraniční politice štěstí. Někdo by možná řekl, že se v ní příliš nevyzná, a proto stav všech velkých zahraničně-politických projektů, v nichž se zatím ve funkci premiéra angažoval, budí rozpaky.

Premiér například vyjednal a za Českou republiku podepsal Lisabonskou smlouvu, která měla nahradit odmítnutou euroústavu, ale když se s podepsanou smlouvou vrátil do Prahy, ukázalo se, že pro ni nemá dostatečně předjednanou podporu ve své vlastní straně. Smlouva pak na popud senátorů za Topolánkovu Občanskou demokratickou stranu putovala k přezkoumání Ústavním soudem.

Když Lisabonskou smlouvu odmítli v referendu Irové, a zbytek Evropské unie se na summitu v Burselu chystal dohodnout, že je záhodno přinejmenším dokončit proces ratifikace v těch zemích, kde ratifikace ještě neproběhla, český premiér nejprve pravil, že by si na ratifikaci smlouvy u nás nevsadil, zatímco na konci summitu si byl ochoten vsadit sto korun. Češi pod jeho vedením vyjednali na summitu tzv. českou výjimku, která žádnou výjimkou vlastně není, protože pouze odkládá proces ratifikace v České republice do okamžiku, než se k Lisabonské smlouvě vyjádří Ústavní soud.

Druhý velký zahraničně-politický projekt, v němž se premiér Topolánek angažuje, je umístění amerického protiraketového radaru v České republice. Po více než roce vyjednávání se Spojenými státy byla 8. července oficiálně podepsána první ze smluv. Na první pohled by se mohlo zdát, že je to úspěch, kdybychom ovšem nevěděli, že vláda nedokázala o účelnosti projektu přesvědčit velkou většinu veřejnosti, a co je horší, nemá pro schválení smlouvy potřebnou parlamentní většinu.

Třetím projektem je způsob, jakým vláda, a konkrétně premiér, uchopí otázku účasti českých politiků na olympijských hrách v lidově-čínském Pekingu. Otázka je to důležitá proto, že i kdyby Češi nakonec neuspěli takříkajíc na výbornou ve výše zmíněných projektech amerického radaru a Lisabonské smlouvy, pořád ještě by zůstalo něco, co českou zahraniční politiku posledních let krášlí, konkrétně její boj za dodržování lidských práv ve světě.
Čína je v tomto kontextu samozřejmě zvláštní případ, protože to není stát, na který může tak malá země, jako je Česká republika, vyvíjet přímý tlak. Je to mocnost, s níž si žádný demokratický stát nemůže dovolit mít úplně špatné vztahy, protože by se to mohlo odrazit na vzájemném obchodu.

Přesto lze i vůči Číně učinit přinejmenším gesta, která mají svojí morální váhu. Když Číňané potlačili před několika měsíci nepokoje v Tibetu, který si teritoriálně podmanili v padesátých letech, reagovali představitelé různých západních zemí různě. Vlády v USA i Francii sice vyjádřily své znepokojení, ale prezidenti obou zemí se nakonec neodhodlali k tomu, co by Číňany opravdu politicky zabolelo—totiž k osobnímu bojkotu olympijských her. Jak George W. Bush, tak Nicolas Sarkozy nakonec budou přítomni zahájení pekingské olympiády. Oproti tomu německá kancléřka Angela Merkelová účast odmítla.

Z českých nejvyšších představitelů se vyjádřil jasně už na jaře tohoto roku ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který účast na olympijských hrách, včetně zahájení, odmítnul. Proti účasti byli i někteří další ministři. Prezident Václav Klaus oznámil, že na hry nepojede, ale nespojil svoji neúčast s politikou. Bude se prý zotavovat z operace kyčle.

Topolánek nejprve prohlásil, že na hry nepojede, a to zejména v reakci na události v Tibetu. To bylo bezpochyby principální rozhodnutí, které rezonovalo s premiérovými dosavadními postoji k různým diktaturám. Navíc jeho rozhodnutí zapadalo i do celkového kontextu české zahraniční politiky v oblasti lidských práv.

Jenže 15. července premiér překvapivě oznámil, že se her nakonec zúčastní. Nepojede sice prý na oficiální zahájení 8. srpna, ale na pozvání Českého olympijského výboru prý na hry pojede 13. srpna, aby podpořil české sportovce.

Toto premiérovo rozhodnutí bylo přijato s rozpaky. Pokud chtěl svojí neúčastí na zahajovacím ceremoniálu her udělat polické gesto, svojí účastí—i když sponzorovanou Českým olympijským výborem—toto gesto oslabil. V minulosti byl Topolánek kritizován za to, že nedokáže odolat některým svodům své funkce, když za státní peníze cestoval například na fotbalová utkání v zahraničí. V tomto kontextu se i jeho náhlé rozhodnutí navštívit olympijské hry jevilo jako premiérova malá schopnost odolat kvůli principům, které údajně zastává, lákavé nabídce.

Snad právě proto, aby ukázal, že si za svými principy stojí, i když je svou účastí nakonec tak trochu rozředí, Topolánek oznámil své rozhodnutí na tiskové konferenci, během které měl na saku odznáček s tibetskou vlajkou.
Rozzlobená čínská reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Stěžovala si nejen čínská velvyslankyně v Praze, ale na kobereček byl pozván i český velvyslanec v Pekingu. Premiér během své cesty do Pekingu nemůže doufat v žádné významnější protokolární setkání.

Topolánek na tiskové konferenci, kterou uspořádal po čínských protestech, prohlásil: „V reakci na události v Tibetu jsem zrušil cestu na zahájení olympiády a na tom trvám. Z tohoto svého rozhodnutí jsme neustoupil.“

Potíž s Topolánkovým gestem je v tom, že úplně zbytečně věci komplikuje. Premiér měl skvělou možnost ukázat, jaké má principy on i Česká republika, kdyby prostě na olympiádu nejel. Když se pak rozhodnul, že sice nepojede na zahájení, ale části olympiády se přece jen zúčastní, přičemž toto oznámení doprovodil okázalým gestem v podobě odznaku s tibetskou vlajkou, napáchal zbytečné politické škody.

Navíc si na sebe připravil určitou past. Kdyby totiž na olympijské hry nyní jel bez toho, že by odznáček s tibetskou vlajkou nosil na klopě i v Pekingu, bude se jevit poněkud neprincipálně. Tedy jako někdo, kdo na svého soupeře pokřikuje odvážně zpoza buku, ale nemá odvahu si to sním rozdat přímo.

Kdyby naopak premiér do Pekingu jel i s tibetským odznáčkem na klopě, způsobí mezinárodní skandál, který ve svých důsledcích dalece přesáhne to, co svým bojkotem zahájení her zamýšlel jak on, tak česká vláda.

Prostě se zdá, že Mirek Topolánek, ač své různé kroky v zahraniční politice myslí jistě dobře, jakoby občas neznal míru. Anebo jakoby špatně odhadoval situaci. Řečeno jinak, premiér si v zahraniční politice občas počíná tak trochu jako slon v porcelánu. Na to, jak dopadne jeho tanec v čínském porcelánu, si musíme zatím počkat.

ČRo 6, 29.7.2008

25. 07.

Triviality Klause a Kaczynského v Lánech

Jiří Pehe Přečteno 4040 krát

Setkání českého prezidenta Václava Klause a polského prezidenta Lecha Kaczynského v Lánech, během kterého měl údajně Kaczynski přemlouvat Klause, aby změnil svůj názor na Lisabonskou smlouvu, vyplodilo v podobě závěrečných prohlášení neobyčejné triviality. Media informují, že oba politici se shodli, že „klíčovou roli pro pro budoucnost Lisabonské smlouvy hraje nyní Irsko.“

Kvůli zjištění, že Lisabonská smlouva nemůže bez změny irského postoje vstoupit v platnost, ovšem není třeba pořádat mezistátní návštěvy. To jistě chápe každý, kdo už pochopil, že ke schválení smlouvy je v Evropské unii, sestávající z 27 členů, potřebná úspěšná ratifikace ve všech 27 zemích.

O co v Lánech skutečně šlo, to zůstává skryto pod nánosem triviálních prohlášení v závěrečném komuniké a na tiskové konferenci. Nešlo totiž o přesvědčování Klause, aby Lisabonskou smlouvu podepsal, pokud jí schválí český parlament a irsko změní svůj postoj. Cílem bylo přesvědčit Klause, aby se aktivně nestavěl proti samotnému procesu ratifikace v České republice.

Média občas vykreslují situaci, v níž se nachází Klaus a Kaczynski jako obdobnou. Ona je ale velmi odlišná.

V Polsku už Lisabonskou smlouvu schválil polský parlament, mimochodem s přispěním Kaczynského strany Právo a spravedlnost. Kaczynski Lisabonskou smlouvu jménem Polska podepsal a nesl za její ratifikaci odpovědnost. Když si po irském odmítnutí smlouvy na chvíli postavil hlavu a tvrdil, podobně jako dnes Klaus, že Lisabonská smlouva je mrtvý dokument, neříkal vlastně o moc víc, než že jeho podpis pod smlouvou, již schválenou polským parlamentem, je bezpředmětný, pokud Irsko nakonec smlouvu neschválí. Když později oznámil, že ratifikaci nebude stát v cestě, šlo snad jen o to, zda smlouvu podepíše před případným opakováním hlasování v Irsku nebo až po něm—v případě, že Irové tentokrát smlouvu schválí.

Klaus zatím nemá co podepisovat či nepodepisovat, protože zásluhou jeho strany byla smlouva poslána k Ústavnímu soudu. Pokud se soud vyjádří, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou ústavou a parlament jí následně schválí, bude teprve Klaus v situaci, ve které je už nyní Kaczynski.

Klausovi jde ale ze všeho nejvíc o to, aby se do této situace nemusel dostat. Proto neustále mluví o tom, že další ratifikace je bezpředmětná, protože smlouva po irské „ne“ prý už nemůže vejít v platnost. V Lánech Klaus uvedl příklad našeho prohraného zápasu s Tureckem na fotbalovém Euro, jehož výsledek také prý nikdo neměnil dvě hodiny po jeho skončení.

Jenže, jak Klaus sám ví, toto srovnání pokulhává. V demokratickém společenství, jakým je EU, se Irsko klidně může rozhodnout, že si hlasování zopakuje—zejména, když bude jasné, že ostatních 26 států smlouvu ratifikovalo.

Řeči o „mrtvé smlouvě“ platí v EU teprve v okamžiku, kdy se EU rozhodne, že smlouva skutečně mrtvá je. V případě euroústavy se tak EU nakonec po francouzském a nizozemském „ne“ rozhodla. V případě Maastrichtské smlouvy, která vytvořila Unii a dala vzniknout společné měně, se naopak opakovalo referendum v Dánsku, které bylo jedinou zemí, kde smlouva napoprvé neprošla. Později se totéž opakovalo v případě smlouvy z Nice, kterou napoprvé neschválili v referendu Irové. Když zjistili, že ve zbytku EU smlouva prošla, rozhodli se jí v druhém referendu podpořit.

Klaus v Lánech opět zdůraznil, že Lisabonskou smlouvu považuje "za chybu, omyl, věc pro Evropu špatnou". I v tom se liší o Kaczynského, protože ten sice smlouvou nebyl nijak nadšen, ale nakonec to byl on a jeho bratr, premiér Jaroslaw Kaczynski, kdo Lisabonskou smlouvu za Polsko vyjednali.

Když se po odmítnutí Lisabonské smlouvy v Irsku všech 27 členů Evropské unie rozhodlo na summitu v Bruselu, že se má dokončit ratifikační proces, v Polsku, jak už bylo řečeno, scházel pod již schválenou smlouvou jen Kaczynského podpis, a navzdory jeho původním siláckým prohlášením nebylo snad ani třeba tolik diskutované intervence francouzského prezidenta Sarkozyho, protože bylo jasné, že pokud Irsko nakonec Lisabonskou smlouvu ratifikuje na druhý pokus, Kaczynski jí podepíše. Šlo tedy skutečně spíše jen o to, aby byl celý ratifikační proces v Polsku, včetně podpisu prezidenta, formálně dokončen ještě před případným irským hlasováním.

Irsko nikdo ke změně hlasování v referendu nemůže donutit, ale jak irská veřejnost, tak irská politická scéna se jistě budou rozhodovat jinak, když uvidí, že třímiliónové Irsko zůstává jedinou zemí, která blokuje smlouvu ratifikovanou ve 26 zemích, reprezentujících téměř půl miliardy lidí. I proto má EU velký zájem na tom, aby byl ratifikační proces dokončen co nejdřív i v České republice.

Tomu chce ale Klaus za každou cenu zabránit. Ví totiž, že v případě, že by k podobnému scénáři došlo, Irsko smlouvu napodruhé nejspíš schválí, což by byla politická porážka přinejmenším jeho názorů. Ví také, že v případě, že by smlouvu schválil český parlament, ocitne se pod obrovským tlakem, aby smlouvu podepsal, a tím stvrdil její ratifikaci u nás, ještě před opakovaným hlasováním v Irsku. A ví, že jí nemůže nepodepsat (ať už se tak stane před opakovaným nebo po opakovaném hlasování v Irsku), protože by se politicky úplně odepsal.

Představme si situaci, že český parlament smlouvu ratifikuje někdy na podzim. Česká vláda i opozice budou na Klause vyvíjet enormní tlak, aby smlouvu podepsal ještě před začátkem českého předsednictví EU v lednu 2009. Pokud by tak Klaus neučinil, nebude zbytek EU brát příliš vážně ani české předsednictví, ani jeho.

Možná právě toto přijel vysvětlit Klausovi Kaczynski, i když to Klaus samozřejmě dobře ví. A dobře také ví, že navzdory svým prohlášením o „mrtvé smlouvě“, jakož i prohlášením o tom, jak je Lisabonská smlouva špatná, jí nakonec bude muset podepsat.

Je tak v v situaci, v níž nelze vyhrát, což údajně dobrého šachistu Klause jistě mrzí. Buď totiž nakonec podepíše smlouvu, kterou označuje za mrtvou a špatnou (přičemž ho navíc pozdější historie může usvědčit z velkého omylu), a bude se jevit české i evropské veřejnosti zase jednou jen jako jako muž velkých slov, který ovšem pod tlakem nakonec, řečeno lidově, sklapne podpatky, nebo jí nepodepíše, což z něho v Evropě i u nás doma definitivně udělá politického solitéra, jehož nikdo nemůže brát vážně.

24. 07.

Rusko v psychologické válce o radar

Jiří Pehe Přečteno 4166 krát

Rusko v posledních dnech rozehrálo politicko - psychologickou hru, která se zdá být reakcí na podepsání česko-americké smlouvy o umístění amerického protiraketového radaru na českém území.

Na podpisech pod smlouvou ještě neoschnul inkoust a média informovala o prudkém snížení ruských dodávek ropy do České republiky. I když nikdo z nejvyšších politických kruhů v Moskvě nepotvrdil, že šlo o reakci na podepsání smlouvy, a jako důvod byly uváděny technické problémy či potřeba ruských vývozců ropy uspokojit přednostně turecký trh, přece jen bylo těžké vysvětlit, proč podobné technické či obchodní problémy neměly vliv na ostatní země ve střední Evropě, k nimž ropa také plyne ropovodem Družba.

I bez rozvíjení dalekosáhlých konspiračních teorií se mohlo přinejmenším jevit jako možné, že si ruská strana snaží snížením dodávek ropy do České republiky ověřit, jak pevné je odhodlání českých politiků ohrozit v zemi, silně závislé na ropě z Ruska, ekonomickou prosperitu kvůli radaru. Možná šlo také o test toho, jak by Česká republika reagovala, kdyby došlo skutečně takříkajíc na lámání chleba.

Reakce českých politiků byly rozpačité. Veřejnost ujišťovali, že Česká republika má potřebné rezervy a snad i náhradní řešení, ale přece jen se nebylo možné ubránit pocitu, že v českých politických kruzích vypukla mírná panika.

Pokud bylo snížení dodávek ropy opravdu určitým testem, ještě více než na české politiky byl zaměřen na českou veřejnost. Rusové dobře vědí, jak nepopulární je americký radar ve velké části české veřejnosti a tak si možná potřebovali odpovědět na otázku, zda náznak vydírání s pomocí ropy vzedme v české veřejnosti vlnu odporu proti Rusku anebo naopak ještě více posílí odpor k americkému radaru.

I tady se Rusům dostalo odpovědi, kterou potřebovali: podle posledního průzkumu veřejného mínění odpor proti radaru mezi Čechy vzrostl. Tento poznatek se může Rusku dobře hodit, pokud by chtělo přikročit k dalším nátlakovým akcím v době, kdy se český parlament bude zabývat ratifikací česko - americké smlouvy.

Že šlo od začátku o výše zmíněnou politicko - psychologickou hru, spíše než o technické problémy, naznačuje i nenadálá intervence premiéra Vladimíra Putina, který nařídil, aby všechny dodávky ropy do České republiky byly plně obnoveny. Ti, kdo věřili, že ruská kapitalistická ekonomika je nezávislá na státu do té míry, že snížení dodávek ropy do České republiky je jenom obchodně - technický problém soukromých ruských firem, který se netýká ruského státu, mají v podobě zásahu Putina odpověď.

Navíc odpověď, která má své dobře promyšlené psychologické pozadí. Poté, co nás Rusové, řečeno lidově, nechali vykoupat v pochybnostech o tom, zda by nám v reakci na smlouvu o radaru nemohli přiškrtit dodávky ropy, prezentuje se Putin jako rozumný politik, který to-zatím-s Čechy myslí dobře. Jeho gesto bude mít bezpochyby určitý dopad na české veřejné mínění. Už proto, že v Putinově gestu není obsažen jen prvek velkorysosti a vstřícnosti vůči České republice, ale i implicitní hrozba: pokud totiž může zasáhnout u ropných společností politicky ve prospěch České republiky, jistě by mohl nařídit i omezení či zastavení dodávek.

K tomu všemu se přidává informace v ruském deníku Izvěstija, že Rusové údajně uvažují o využití kubánských letišť coby základen pro své strategické bombardéry, které by mohly na Kubě tankovat při svých pravidelných letech okolo planety. Informace údajně pochází od nejmenovaného vysoce postaveného zdroje v ruské politice.

I tato informace je nejspíše dalším krokem v ruské psychologické válce proti umístění amerického radaru na českém území a souvisí s předešlými prohlášeními, že Rusko možná podnikne odvetná vojenská opatření, jako je například přemístění některých raketových systémů z východní části Ruska blíže k hranicím střední Evropy.

Ať už je pravda o ruských bombardérech na Kubě jakákoliv, už sama tato informace otestuje zajímavým způsobem logiku amerického záměru umístit na českém území radarovou základnu. Rusové totiž mohou argumentovat, že když Američani tvrdí, že radar není namířen proti Rusku, a že Rusko je dnes spíše partnerem USA, než jeho nepřítelem, pak by jistě USA neměly nic namítat, když si Rusko při sledování svých globálních zájmů zřídí základny nedaleko USA podobně, jako si USA zřizují základny nedaleko hranic Ruska.

Někteří američtí i čeští politici budou jistě argumentovat, že USA chtějí umístit radar v České republice v reakci na konkrétní hrozby, jenže Rusko může argumentovat, že globální hrozby jsou různé, a pokud se USA snaží takovým hrozbám čelit stavbou strategických zařízení na ruském zápraží, jistě má Rusko právo chránit svoje zájmy na zápraží americkém.

Ve skutečnosti jde nejspíš-podobně jako v případě omezení dodávek ropy do České republiky-o test. Rusové v podobě této zatím mlhavé hrozby docela chytře ukazují, že americký projekt protiraketové obrany by mohl ve skutečnosti vyvolat globální bezpečnostní nestabilitu. Rusko vlastně staví Čechy i Američany před otázku, zda opravdu chtějí kvůli radaru znovu vytvořit atmosféru-když už ne přímo realitu-bipolárně rozděleného světa.

Důležitá bude americká reakce. Pokud by totiž američtí politici příliš hlasitě a jednostranně tvrdili, že USA mají právo budovat svá strategická zařízení kdekoliv na světě, včetně zemí, které jsou ruskými sousedy, zatímco Rusko, které dnes oficiálně už není americkým nepřítelem (a radar prý není namířen proti němu) právo budovat strategická zařízení nedaleko Ameriky nemá, může si mnoho lidí v USA i České republice a Polsku začít klást otázku po skutečných amerických záměrech.

ČRo 6, 23.7.2008

21. 07.

Jak Schwarzenberg zprivatizoval Čunka

Jiří Pehe Přečteno 7597 krát

Na začátku se hrozba ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, že odejde z vlády, pokud do ní opět usedne kvůli skandálům načas suspendovaný lidovecký předseda Jiří Čunek, mohla leckomu jevit jako otázka cti. Mnozí političtí komentátoři dokonce soudili, že kníže Schwarzenberg, věren svým rodovým hodnotám, vnesl do české politiky nové morální standardy.

Jenže v okamžiku, kdy se Čunek, „očištěný“ lidmi, které bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová podle rozhodnutí soudu po právu nazvala justiční mafií, do vlády vrátil, Schwarzenberg se k odcházení přestal mít. Vládní špičky mu zřejmě vysvětlily rozdíl mezi ctí a stabilitou.

Copak je možné kvůli jakési cti jen tak položit vládu, která vznikla až po těžkých soubojích, jež za podpory strážců české politické kultury Dalíka a Šloufa svedla svědomí poslanců Melčáka a Pohanky? Vládu, která má před sebou tolik důležité práce na poli reforem tak smělých, že jim nerozumí ani ona sama? Vládu, která bojuje proti nepřátelskému veřejnému mínění za umístění amerického radaru v České republice, jakož i proti byrokratické hydře Bruselu?

Ať už se událo cokoliv, kníže, vyzbrojen tezí, že úkolem zahraniční politiky je zajistit zemi bezpečnost, i když jí veřejnost v daném případě nerozumí, se nakonec rozhodnul utratit více než milión korun z vlastních peněz za soukromý audit Čunkových financí. Toto představení se vyklenulo do dramatického oblouku: audit byl zadán, na audit se několik měsíců čekalo, ministr audit dlouho neměl čas číst, ministr si ho konečně přečetl, ministr nám sdělil, že audit bude pokračovat, neboť auditovaný Čunek nedodal 700 stran soudního spisu. Mezitím premiér i předseda Strany zelených, která ministra do jeho pozice nominovala, v médiích soudili, že Čunek je podle auditu čistý jako lilium.

Premiér nám navíc průběžně sděloval, že se ho Čunek takříkajíc netýká. Jde prý o záležitost mezi Schwarzenbergem a lidoveckým předsedou. Tato veskrze soukromá záležitost, ač na ní závisí osud vlády i Topolánka, bude nyní několik dalších měsíců pokračovat. Je nutné vydržet do podzimních voleb, možná až do hlasování o radaru.

Pokud máte pocit, že jste o podobném politickém příběhu nikdy neslyšeli, a že mají Češi zase jeden světový primát, máte pravdu. Skutečnost, že jeden z ministrů de facto zprivatizoval část vládní politiky, je vskutku ojedinělá. Stejně ojedinělé je, že v příští fázi auditu bude podle Schwarzenberga soukromá detektivní firma z USA, najatá za soukromé peníze, prověřovat i práci policie a dalších orgánů.

Prozatím víme, že výsledky auditu prý neusvědčují Čunka z nelegálních aktivit. Ano, bral prý jakési tučné obnosy v podobě cestovních výdajů, neboť cestovné se nezdaňuje. Ano, pobíral v době, kdy disponoval milióny, sociální dávky. A ano, loboval prý zdatně v době, kdy byl oficiálně zaměstnán jako bezpečnostní technik ve vsetínské zbrojovce na ministerstvu zemědělství, ovládaném lidovci, a na ministerstvu obrany, kde byl v té době náměstkem bratr Miroslav Kalousek, ale to podle jednoho pravicového komentátora přinejhorším znamená, že Čunek je šíbr. Vláda se nemá důvod kácet.

Bohužel, skutečnost, že Česká republika má takového šíbra ve vládě, nás kamsi řadí. Ve slušnějších demokraciích by totiž Čunek nemohl zůstat ve vládě ani za desetinu toho, co u nás někteří příznivci této vlády vlídně posoudí jako „pouhé“ šíbrovství. Jsou ovšem i demokracie, třeba ta italská, kde by měl Čunek slušnou šanci stát se jednoho dne premiérem a ještě předložit zákon, který by mu v zájmu politické stability zaručil doživotní imunitu. Zdá se, že Češi si už vybrali, kam chtějí patřit.

Vládní soužití s takovým šíbrem, jako je Čunek, kamsi řadí i pojetí cti v podání ministra Schwarzenberga. Pokud chtěl skutečně ctít jisté hodnoty, mohl a měl rezignovat už dávno. Mohl navíc ušetřit dost peněz. Teď už je jen poněkud směšnou postavou v dramatu, v němž u nohou vysmátého Čunka leží mnoho obětí: prestiž vlády i jejího předsedy, prestiž české justice, budoucnost strany lidové, a v neposlední řadě i to, co ještě v zahraničí zbývalo z dobrého jména České republiky.

Literární noviny, 21.7.2008

17. 07.

Premiér, který neví, co činí

Jiří Pehe Přečteno 5014 krát

Česká republika má premiéra, který s bohorovným klidem podepisuje mezinárodní dohody strategického významu, pro které nemá doma zajištěnou podporu. Minulý rok Mirek Topolánek za Českou republiku vyjednával o Lisabonské smlouvě, aby ji pak ve jménu své země stvrdil vlastním podpisem. Minulý týden podepsal Topolánek smlouvu s USA o umístění amerického protiraketového radaru na českém území.

Argument o zajištěné domácí podpoře by samozřejmě platil jen zčásti, kdyby se podobné smlouvy u nás schvalovaly v referendech, neboť ta jsou vždy do jisté míry loterií. Ačkoliv i v takovém případě by se dalo předpokládat, že bude premiér před referendem neúnavně lobovat za obě smlouvy, které podepsal.

Jenže zmíněné smlouvy má ratifikovat parlament, přičemž se ukazuje, že premiér má problémy jak s opozicí, tak s vlastní stranou. Lisabonskou smlouvu by mu sice ráda pomohla schválit sociálnědemokratická opozice, ale hned poté, co ji premiér podepsal, se ukázalo, že problémy s ní mají především jeho občanští demokraté. Topolánek ani příliš neodporoval, když smlouvu, o jejíž „nezávadnosti“ pro český ústavní systém by měl být coby její signatář přesvědčen, poslali jeho straničtí kolegové k Ústavnímu soudu. Když pak smlouva neprošla referendem v Irsku, jel Topolánek na summit Evropské unie s tím, že by si na ratifikaci smlouvy nevsadil. Na konci summitu už státnicky prohlásil, že by si vsadil sto korun.

V případě smlouvy o radaru má premiér pro změnu zajištěnou podporu vlastní strany, ale smlouvu odmítá celá opozice i několik vládních poslanců. Pokud nakonec někdo z opozice či rebelujících vládních poslanců nezmění názor, smlouva neprojde v Poslanecké sněmovně.

Pointa příběhu o impotenci premiéra na poli mezinárodní politiky je typicky česká: udělejme malý, i když z logického hlediska nesmyslný kšeftík. Pro Lisabonskou smlouvu by snad prý bylo možné v ODS najít hlasy, kdyby ČSSD pomohla schválit smlouvu o radaru.

Poslouchejme dobře: premiér a jeho strana nám říkají, že smlouvu, za níž premiér a předseda ODS ručí svým podpisem, a kterou by měla ze všech stran nejvíce prosazovat právě ODS, a možná jí dokonce spojit s další existencí vlády, dá ODS jako „dárek“ ČSSD, když se ČSSD vzdá opozice vůči smlouvě, kterou premiér vyjednal bez ohledu na názory opozice a veřejné mínění. Ponaučení ke jasné: všechny státy a organizace, které chtějí se současnou vládou ČR podepisovat mezinárodní smlouvy, by si měly dát velký pozor.

Vyšlo v Právu, 17.7.2008

15. 07.

Americký radar a ruská ropa

Jiří Pehe Přečteno 5871 krát

Podle oficiálních prohlášení z ruské strany se zdá, že snížení dodávek ruské ropy do České republiky nemá nic společného s podepsáním česko-americké smlouvy o umístění amerického protiraketového radaru na českém území. Jak známo, Rusko proti americkému radaru vehementně protestuje.

Protože s jistotou nevíme, zda je snížení dodávek ropy výsledkem organizačního šlendriánu, technických potíží (jak tvrdí Rusové) nebo částečně i politické objednávky z Kremlu, zajímavější než úvahy nad příčinami snížení dodávek jsou v tuto chvíli reakce českých politiků. Česká vláda se totiž -- schována bezpečně za americkými zády a jaksi jenom vykukujíc přes mohutná americká ramena -- rozhodla, že s Ruskem se nebude mazlit. Z úst vládních představitelů jsme slyšeli celou řadu siláckých prohlášení ve stylu "Rusko nám do našich strategicko-bezpečnostních rozhodnutí nemá co mluvit."

Jistě lze souhlasit s tím, že Česká republika je dnes suverénní stát a má právo bránit se ruským snahám zacházet s bývalými sovětskými satelity jako s tzv. blízkým zahraničím, kde by například i Američané měli údajně respektovat ruské zájmy. Na druhou stranu by možná neškodilo se občas zamyslet nad tím, co by asi Spojené státy říkaly, a jak by reagovaly, kdyby teď Rusko začalo stavět protiraketovou základnu třeba v Mexiku nebo na Kubě. Jisté je, že rozhodneme-li se pro nekompromisní postoj, musí být čeští politici připraveni čelit možné ruské odvetě.

Jenže v okamžiku, kdy se objevily zprávy o snížení ruských dodávek ropy, slyšeli jsme z nejvyšších vládních kruhů slova spíše rozpačitá. Vládní politici nás buď, poněkud nejistě, ujišťovali, že s radarem nemá snížení dodávek ropy nic společného, ač to nebylo ještě nejméně dva dny ruskou stranou potvrzeno, či tvrdili, že se zatím není čeho bát, neboť máme dostatečné zásoby ropy i možné náhradní řešení v podobě ropovodu z Německa.

Co jsme se z vládních reakcí nedozvěděli, je odpověď na otázku, co by Česká republika dělala, kdyby se Rusko skutečně pro odvetu v podobě radikálního omezení dodávek ropy rozhodlo. Tato otázka je přitom zcela legitimní, protože, jakkoliv je takové ruské jednání nepravděpodobné, nedá se zcela vyloučit. A je také skutečností, že Česká republika by nebyla při své značné závislosti na ruské ropě a plynu schopna dodávky plně nahradit z náhradních zdrojů.

Svým způsobem je vlastně škoda, že Rusové jednoznačně neřekli, že Čechům utáhli kohoutky ropovodů kvůli radaru. Možná bychom se teprve v takovém okamžiku dozvěděli, zda čeští politici odvážně pokřikují na Rusko pouze, když jsou schování za Condoleezzou Riceovou, nebo zda by byli schopni jasných kroků, i kdyby museli naše zájmy hájit sami.

Výše řečené není projev jakési škodolibosti. Jde o vážnou otázku. Česká republika se prostřednictvím této vlády rozhodla učinit v podobě smluv o radaru důležitý strategický krok, jehož jednou dimenzí je i přesvědčení, že přítomnost Američanů na českém území zvýší naší bezpečnost. To je možná pravda, pokud bychom mluvili o případném vojenském konfliktu. Američani nás ovšem neochrání, pokud by se Rusko rozhodlo k ekonomické odvetě v podobě omezení dodávek ropy.

Je si vláda jistá, že by v takovém případě byla schopna ustát situaci, kdy se u čerpacích stanic tvoří fronty, mnozí lidé nemají čím topit, a je dokonce ohrožen chod průmyslu? Jak známo, americký radar u nás nemá podporu většiny veřejnosti. O co by se tedy vláda opřela v případě, že by kvůli radaru došlo ke konfrontaci s Ruskem?

Když vláda vyjednala dohodu o americkém radaru, byla si jistá, že v případě podobné krize dostojí Česká republika svým závazkům vůči USA? Byla si jistá, že se naše odhodlání dát Rusům najevo, že nám nemají co mluvit do našich bezpečnostních opatření, nezhroutí jako domeček z karet v okamžiku, kdy se Rusko rozhodne pro odvetu?

V sázce není nic menšího než opakování mnichovského syndromu. Řečeno jinak, v sázce není nic menšího, než otázka, zda by novodobé české politické elity obstály v okamžiku velké krize lépe, než v minulosti. Bohužel rozpačité reakce českých politiků po snížení ruských dodávek ropy příliš velkou důvěru nevzbuzovaly.

Nešlo přitom jen o rozhodnost a jasná stanoviska. Z různých vyjádření také vyplynulo, že Česká republika nemá v záloze zcela jasný plán B. Tedy plán, který by na podobnou situaci reagoval. Víme pouze, že máme jakési zásoby ropy na určitou dobu, že část výpadku můžeme pokrýt dovozem odjinud, včetně dodávek před ropovod z Ingolstadtu, ale nevíme nic víc. Snad jen to, že ve smlouvě se Spojenými státy nestojí nic o tom, že by USA přišly České republice v takovém případě ekonomicky na pomoc.

Právě tyto nejistoty by bezpochyby kladly velké nároky na české vládní politiky. Jenže z těch, jak už bylo řečeno, vyzařovala v současné minikrizi spíše bezradnost.
Máme tedy nejspíše štěstí, že Rusko nás vydírat nemíní. Že je to navzdory svým různým demokratickým deficitům vlastně normální kapitalistická země, která si uvědomuje, že zastavení dodávek ropy z politických důvodů by pro ni nebylo dobou vizitkou a že by ztratila určitou část příjmů. A že pokud se rozhodne k odvetným opatřením, budou spíše jen symbolická.

Nejistota, která zachvátila české politiky po snížení ruských dodávek ropy má ovšem ještě jednu důležitou dimenzi. Ukazuje se totiž, že v případě ruského vydírání ropou nebo zemním plynem nám nepomůže ani radar, ani USA, ale spíše Evropská unie. Proto také čeští politici o celé záležitosti informovali v prvé řadě Brusel, nikoliv Washington, jakkoliv v pozadí celé aféry mohla v konečném důsledku stát vlastně naše smlouva s USA.

V tomto kontextu se jeví jako dosti neprozřetelné, že tatáž česká vláda, která politicky tolik investovala do údajného zvýšení naší bezpečnosti s pomocí amerického radaru, se chová jako potížista ve vztazích s Evropskou unií, ačkoliv právě k ní se nakonec utíká s prosbou o pomoc v okamžiku, kdy by kvůli americkému zařízení, jež má údajně zvýšit naší vojenskou bezpečnost, mohla být ohrožena naše energetická bezpečnost. Nemluvě o tom, že se česká vláda umístění amerického radaru u nás nenamáhala s Unií předem konzultovat, a u NATO si vymohla jen jakési obecné srozumění s tímto projektem.

Přitom, pokud si položíme otázku, jaká bezpečnostní hrozba je pro Českou republiku v nedaleké budoucnosti reálnější-vojenská nebo energetická-dojdeme asi k názoru, že spíše hrozba energetická. Přidáme-li si k tomu jednoduchý fakt, že stejně jako většina Evropy spoléhá i Česká republika v současnosti na dovoz ropy a plynu z Ruska, mohlo by se zdát, že mnohem důležitější bezpečnostní prioritou, než je americká základna, by pro naší zemi mělo být vytvoření jednotné energetické politiky a strategie v rámci Evropské unie, což se neobejde bez další politické integrace Unie.

Jenže právě té se Česká republika vzpírá. Se svým současným důrazem na bilaterální, v evropském kontextu nadstandardní bezpečnostní spolupráci s USA, a zároveň se svou vlažností k další evropské integraci se musí Česká republika jevit Rusku tak trochu jako země, jejíž odhodlanost počínat si v Evropě coby sólista, spíše než týmový hráč, možná stojí za to otestovat.

Už proto by vůbec nebylo bez jisté logiky, kdyby snížení dodávek ruské ropy bylo i ruským testem toho, jak silné je skutečně odhodlání českých politiků dodržet nadstandardní spojenecké závazky vůči USA. Nutno říci, že ve světle velmi nejistých reakcí českých politiků má Rusko, pokud si ve skutečnosti tak trochu testovalo půdu, odpověď, kterou potřebovalo.

Vysíláno ČRo 6, 15.7.2008

11. 07.

Přeběhlictví je tunelování

Jiří Pehe Přečteno 4736 krát

Politické přeběhlictví je dosti podobné tunelování firem, jímž se Česká republika proslavila v 90. letech minulého století. Ve své podstatě bylo tunelování formou loupeže, při níž skupina manažérů nebo vlastníků podloudně vyvedla majetek ze svěřené firmy do různých dceřiných či jiných společností, přičemž z původní firmy zbyla často jen prázdná skořápka.

V systému poměrného zastoupení jsou poslanci voleni coby zástupci strany, tedy jakési politické firmy. Za tuto firmu kandidují pod praporem určitého programu s tím, že do nich voliči svými hlasy vkládají určitou důvěru coby do reprezentantů firmy. Je jim tedy svěřen určitý kapitál.

Strany investují do zvolení takových lidí mnoho peněz. Pohybují-li se náklady na volební kampaň v desítkách miliónů, lze dokonce dosti přesně spočítat, na kolik miliónů zvolení jednoho poslance stranu přijde.

Od zástupců politických stran v parlamentu není samozřejmě možné požadovat jen mechanické následování většinového názoru strany, stejně jako se absolutní konformita nevyžaduje ve firmách skutečných. Málokdo se tudíž pohoršuje nad tím, když se některý poslanec občas odchýlí od oficiální stranické linie, protože má na daný problém prostě jiný názor.

Když ale takový poslanec sebere politický i finanční kapitál, který do něj strana i voliči investovali, a začne programově hlasovat jinak než jeho strana, nebo ze strany odejde,přičemž se nevzdá mandátu, je jeho jednání formou tunelování. Odnáší si s sebou nejenom investice, které do něj strana vložila, ale tuneluje také důvěru voličů, kteří nedali v první řadě hlas jemu osobně, ale straně.

Stejně jako hospodářské tunelování eroduje základní principy tržního hospodářství, politické tunelování podemílá parlamentní demokracii. Česká ústava sice dává poslancům právo řídit se vlastním svědomím, ale také říká, že náš politický systém je založen na rovné soutěži politických stran. Když se politik zvolený za nějakou stranu rozhodne po volbách nejenom opustit svojí stranu, ale ještě se začne chovat jako další strana, ač k tomu od voličů nemá žádný mandát, nebo dokonce přejde k opačnému táboru, je volná soutěž stran v ohrožení.

MF Plus, 11.7.2008

08. 07.

Memorandum Condoleezze Riceové

Jiří Pehe Přečteno 7574 krát

Vážená paní státní tajemnice, nepovažujte prosím následující řádky za agitaci odpůrce radaru, jehož umístění na českém území přijíždíte stvrdit svým podpisem. Naopak, při vyhodnocení všech strategických a geopolitických souvislostí se autor těchto řádek řadí spíše k zastáncům radaru.

Nicméně nelze než doufat, že víte, že se podpisem smluv vystavujete velkému riziku. Tak především vláda, která s Vámi tyto smlouvy bude podepisovat, nebyla schopná efektivně komunikovat ani s opozicí, ani s veřejností. Výsledkem je, že proti radaru je v současnosti okolo 70 procent veřejnosti a celá opozice.

Jistě přitom uznáte, že rozhodnutí, jehož důsledky jsou tak dlouhodobé a závažné, jako je umístění cizího vojenského zařízení na území státu, a s ním spojený příchod vojenských jednotek, vyžaduje přiměřenou míru společenského a politického konsensu.

Potřebná míra konsensu neexistuje dokonce ani v samotné vládní koalici. Ta, pokud by se k ní neočekávaně nepřidali někteří poslanci z opozičních řad, nemá pro schválení smluv o radaru dostatek hlasů. V případě jejich neschválení hrozí blamáž nejen české vládní koalici, a potažmo České republice, ale i americké administrativě, kterou reprezentujete, neboť ta si měla politickou situaci v České republice nejprve zmapovat.

Pokud Vás vláda ujišťuje, že radar schválen bude, měla byste vědět, že se v naší zemi ujala podivná politická praxe, v níž při nejdůležitějších hlasováních v parlamentu přebíhají za velmi podivných okolností k vládnímu táboru někteří opoziční poslanci, aby se u některých vzápětí ukázalo, že jsou vydíratelní. Pokud i radar bude schválen s pomocí podobných politických praktik, učiní to zcela legitimními hrozby současné opozice, že v případě svého volebního vítězství smlouvy napadne.

Sluší se též poznamenat, že jelikož se vyjednávání od začátku týkala systému, jenž má mít svou druhou část v Polsku, a to zatím nedalo souhlas s umístěním raket na svém území, nemusí být velké části české veřejnosti jasné, k čemu vlastně radarová komponenta na českém území bude sloužit. Bez této části se radar jeví spíše jen jako velké špionážní ucho. Možná byste proto měla vysvětlit, zda v případě nesouhlasu Polska, bude smysl celého zařízení pozměněn.

Stejně tak byste měla vysvětlit, zda máte záruky, že systém, do něhož česká vláda investovala takový politický kapitál, bude akceptován i nástupcem George W. Bushe v Bílém domě.

Vyšlo v Právu, 8.7.2008

04. 07.

Přímá volba prezidenta: hit okurkové sezóny

Jiří Pehe Přečteno 4571 krát

Když se česká politická scéna při volbě prezidenta na začátku tohoto roku utápěla v trapnostech, při nichž se ohromení občané dozvídali, že na mnohé zákonodárce byl údajně činěn nepřípustný nátlak, aby volili tak či onak, politické strany se svorně zapřísahaly, že se hned po volbě pustí do příprav změny ústavy, která by umožnila volbu přímou. Tím, že by prezidenta volili občané, by se prý zamezilo přinejmenším nedůstojnému průběhu volby hlavy státu.

Když tedy vládní koalice v uplynulých dnech oznámila, že se pustila do diskuse o přímé volbě prezidenta, a že dokonce pověřila ministra spravedlnosti vypracováním příslušného návrhu, mohlo by se zdát, že se blížíme kýženému okamžiku, kdy, jak si to podle průzkumů přeje většina veřejnosti, budeme prezidenta volit sami. Jenže taková očekávání jsou naivní.

Politickým stranám jde totiž spíše o to ukázat občanům, že o přímou volbu stojí, než jí skutečně do ústavy zakotvit. Stranické sekretariáty by takovou změnou ústavy ztratily velký kus vlivu, aneb, řečeno slovy některých politických cyniků, „kapři si svůj vlastní rybník nevypustí“. Vždyť současný způsob volby prezidenta je pro ně výbornou příležitostí, jak uzavírat nejrůznější zákulisní dohody. Volba přímá by toto kšeftování výrazně omezila.

Vezměme si konkrétní příklad. Před letošní volbou se lidovec Cyril Svoboda, minulosti známý kritik Václava Klause, obrátil na lidovecké zákonodárce s výzvu, aby Klause volili, protože Klausovi občanští demokraté pak pomohou lidovcům prosadit zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Klaus byl nakonec zvolen především zásluhou lidoveckých hlasů.

Kdyby se prezident volil přímo, mohl by Svoboda tak nanejvýš učinit apel na lidovecké voliče. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že je současná podoba majetkového vyrovnání s církvemi u veřejnosti velmi nepopulární, mohla by taková výzva být dost kontraproduktivní.

Překážkou pro změnu způsobu volby prezidenta ovšem není jen skutečnost, že by strany ztratily vliv. Změnit ústavu v otázce tak citlivé, jako je volba prezidenta, totiž není nikterak jednoduché. Při prvním pohledu jde o maličkost: o přesunutí volby z rukou parlamentu do rukou lidu. Ve skutečnosti jsou nakonec mnohem důležitější zdánlivé podružnosti: například, jaký způsob přímé volby bude zakotven, nebo jaké pravomoci bude přímo volený prezident mít.

I proto je poněkud populistická nedávná iniciativa Strany zelených, aby bylo o tom, zda si přímou volbu prezidenta přejí občané, vypsáno referendum. Takové referendum by totiž přinejlepším potvrdilo to, co dlouhodobě ukazují průzkumy veřejného mínění—tedy, že veřejnost je pro přímou volbu.

Coby takové referendum ale určit nemohlo, je přesně to, na čem se nejspíš zadrhne diskuse politických stran, které nyní v podstatě všechny tvrdí, že přímou volbu chtějí. Tedy například otázka, zda má být taková přímá volba jednokolová nebo dvoukolová. A pokud by byla dvoukolová, zda mají do druhé kola postoupit dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola, nebo třeba každý kandidát, který překoná určité procentní minimum hlasů.

Například ODS v minulosti naznačovala, že by preferovala volbu jednokolovou—zřejmě i proto, že ze senátních voleb v minulosti ví, že se proti jejím kandidátům dosti často spojují v druhém kole voliči ostatních stran.

Druhou velkou oblastí, na které by se diskuse mohla zadřít, je rozsah pravomocí přímo voleného prezidenta. I když ve skutečnosti neexistuje žádný důvod pravomoci rozšiřovat nebo zužovat, pro politické strany by právě diskuse nad tímto tématem byla dobrou příležitostí, jak na jedné straně veřejnost přesvědčovat, že všechny mají zájem přímou volbu zavést, ale z principiálních důvodů—jako je nedostatek konsensu na pravomocech prezidenta—jí vlastně zavést nemohou.

Tlak na změnu pravomocí by přitom byl značný, protože když už by se měnila ústava, byla by to vítaná šance prosadit o trochu více, než jen změnu způsobu volby.

Existují i další technické otázky, které mohou mít výbušný potenciál. Například rozhodnutí, zda by se volba musela opakovat, kdyby se jí neúčastnil předepsaný počet voličů.

Podobně je tomu s rozhodnutím, zda by změna způsobu volby prezidenta také znamenala, že současný prezident, který byl nedávno zvolen do svého druhého funkčního období, může kandidovat znovu, ačkoliv současná ústavní úprava mu dovoluje být prezidentem jen dvakrát po sobě. Parlament by samozřejmě nakonec mohl rozhodnout, že Václav Klaus kvůli změně pravidel může kandidovat v přímé volbě, tedy potřetí za sebou, anebo že tak učinit nemůže. Podstatné je, že už samotná diskuse nad tímto zdánlivě malým technickým detailem, má velký potenciál jakoukoliv změnu způsobu volby prezidenta zmařit.

Zatímco ODS by totiž takovou změnu nejspíš prosazovala, ostatní strany by byly proti ní. Problém je v tom, že při současném rozložení sil není ústavní většina, která je nutná pro ústavní dodatek o změně způsobu volby prezidenta, bez podpory ODS dosažitelná.

Je samozřejmě možné, že české politické strany nakonec nějakým téměř zázračným způsobem překonají nejrůznější rozpory, které se už teď rýsují. Budeme-li realisty, pravděpodobnější je, že různé názory na to, jak řešit konkrétní otázky spojené s přímou volbou strany spíše využijí k tomu, aby tvrdily, že sice mají na přímé volbě prezidenta zájem, tak jak slibovaly, ale že ostatní strany nemají dostatek vůle se dohodnout na konkrétních změnách. Máme tedy šanci být svědky obvyklého českého politického představení.

O tom, že se k němu schyluje, svědčí koneckonců i to, že ačkoliv v Poslanecké sněmovně už leží návrh na změnu volby prezidenta z dílny sociální demokracie, strany vládní koalice rozhodly, že o něm jednat nebudou, a že má ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil vypracovat do konce léta návrh nový. Cílem tedy evidentně není nějak se dohodnout, ale ukázat veřejnosti, že bohulibý záměr maří především druhý politický tábor.

I z výše zmíněných důvodů je tedy symbolické načasování diskuse o přímé volbě. Vláda se tématem zabývala přesně v době, kdy začíná takzvaná okurková sezóna.

Vysíláno na ČRo 6, 3.7.2008

02. 07.

Češi v evropském koutě

Jiří Pehe Přečteno 4996 krát

Česká republika se svými postoji k Lisabonské smlouvě vmanévrovala do situace, kdy je vážně ohrožena efektivita jejího předsednictví Evropské unie v první polovině roku 2009. Někteří politici Francie, jejíž předsednictví právě začíná, naznačují, že země, která má problémy s ratifikací smlouvy, nemůže vést EU. Francie bude na Čechy tlačit, aby změnili svůj postoj.

Česká vláda se do takové situace přitom vůbec nemusela dostat. Smlouvu za nás vyjednal premiér a předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek. I když má část ODS se smlouvou problémy, bylo zřejmé, že nemůže ratifikaci zmařit, neboť by se to rovnalo vyhlášení vnitrostranické války. ODS poslala smlouvu k Ústavnímu soudu, ale šlo jen o manévr, který měl poskytnout více argumentů pro „nechtěnou“ ratifikaci.

Poté, co Irové Lisabonskou smlouvu odmítli v referendu, neudrželi ale předáci ODS, zejména její čestný předseda na Hradě, nervy na uzdě. Místo toho, aby suše řekli, že Česká republika nechá projít smlouvu ratifikačním procesem, neboť je k takovému postupu vázána mezinárodními smlouvami, ozvaly se silácké řeči. Na Hradě se oslavovalo.

Topolánek pak na summitu v Bruselu, kde se ostatní země shodly na potřebě dokončit ratifikaci, vyjednal tzv. českou výjimku, jež říká, že ratifikace u nás bude pozdržena až do rozhodnutí Ústavního soudu. Ačkoliv tím Česká republika jenom potvrdila faktický stav, hlavním cílem bylo zbytku EU sdělit, že je země k další ratifikaci skeptická.

Nic z toho nebylo zapotřebí. Pokud totiž Irové nezmění svůj názor, nemůže Lisabonská smlouva platit. Unii jde zejména o vypovídací hodnotu dokončeného ratifikačního procesu. Až bude zvažovat, jak dál, velkou roli bude hrát, zda bylo skóre ve prospěch smlouvy bylo 26:1 nebo třeba 24:3. V tomto kontextu není důležité ani to, zda smlouvu nyní stvrdí svým podpisem například prezident Polska, kde parlament smlouvu už schválil. To by bylo aktuální, teprve kdyby Irové změnili své rozhodnutí.

Česká diplomacie ve vztahu k EU bohužel opakovaně přeceňuje své síly, což zbytek EU začíná iritovat, jak ukazují i poslední francouzská prohlášení. Navíc si Češi znepřátelí i země, které netrpělivě čekají na své přijetí do EU. Francouzi i Němci totiž jasně řekli, že bez institucionálních reforem se další rozšíření konat nebude.

Možná by měl prezident Václav Klaus zajet do Chorvatska, aby tamním politikům vysvětlil, jak to myslel, když jim a dalším zájemcům o členství v EU před rokem na summitu středoevropských prezidentů v Brně sliboval českou pomoc při vstupu do Unie. Ve skutečnosti se Česko stává překážkou jejich vstupu, přičemž, jak pravil ironicky francouzský ministr zahraniční Bernard Kouchner, Unie bohužel nemůže vyměnit Čechy za Chorvaty nebo Srby.

Vyšlo v Právu, 2.7.2008

Archiv článků: červenec 2008