Jiří Pehe

30. 01.

Co chtějí nové strany?

Jiří Pehe Přečteno 4851 krát

Kdybychom posuzovali vztah Čechů k Evropské unii jen podle počtu nových stran, které se chtějí věnovat zejména evropské problematice, museli bychom usoudit, že tomuto národu neleží na srdci nic víc než právě EU. Vždyť v nedávné době vzniklo hned několik nových stran, jež se definují především s pomocí svých postojů k Unii.

Nejprve se europoslankyně Jana Hybášková rozešla s Evropskými demokraty-Sdružením nezávislých kandidátů, za které byla do Evropského parlamentu (EP) zvolena, a založila v minulém roce Evropskou demokratickou stranu.Tato strana se chce soustředit na „velké otázky, kterým čelí Evropa a Česká republika spolu s ní“, ale bude přednostně zaměřena na působení v EP

Na začátku roku 2009 vznikla ve stejný den Strana svobodných občanů (SSO) a strana Liberálové.cz. Zatímco ta první je silně euroskeptická, a odmítá tudíž Lisabonskou smlouvu i další politickou integraci EU, ta druhá je silně proevpropská. Chce usilovat o vytvoření Spojených států evropských.

Vznik SSO byl ohlašován dlouho dopředu. Jelikož jedním ze zakladatelů je Petr Mach, blízký spolupracovník prezidenta Václava Klause, a jelikož se k nové straně připojili oba synové současného prezidenta, mluví se o SSO občas jako o Klausově straně. Liberálové.cz navazují na dříve existující Liberální reformní stranu (LiRA), která měla zástupce v Senátu.

Novou stanu také založil europoslanec Vladimír Železný, který si bez konzultací se zakladatelem irského hnutí Libertas Declanem Ganleyem zaregistroval uskupení Libertas.cz. Železného strana chce vystupovat, podobně jako SSO, proti další evropské integraci.

Média nás též informují, že novou stranu připravuje i další bývalý spolupracovník Klause Petr Havlík. Jak se bude jmenovat, zatím nevíme, ale víme, že by chtěla lépe dělat vše to, v čem údajně zklamala Občanská demokratická strana. Chtěla by tedy být také stranou euroskeptickou.

Každý projev politické aktivity je samozřejmě vítán. Přesto není snadné se zbavit pochyb. Nejenže všechny nové strany vznikají až příliš okatě v souvislosti s volbami do EP, což jistě mnoho voličů povede k otázkám o jejich životnosti a důležitosti pro českou domácí politiku. Vzniká jich také příliš mnoho najednou, přičemž některé mají skoro shodné programy. To se týká zejména stran euroskeptiků.

V jejich případě se navíc nelze vyhnout jisté ironii. Proč se právě politici, kterým evropský integrační projekt leží tolik v žaludku, hrnou do Evropského parlamentu? Skeptičtí Češi si jistě v mnoha případech odpoví, že nejde vůbec o ideály, ale o skvěle placená místa v „nenáviděném“ Bruselu. Uvidíme, kolik voličů bude natolik velkorysých, aby do EP i přes tyto pochyby euroskeptiky poslali.

MF Plus, 30.1.2009

25. 01.

Lisabonský trapas Česka

Jiří Pehe Přečteno 4823 krát

Česká vládní politika začíná ve vztahu k Lisabonské smlouvě připomínat schizofrenika. Ačkoliv premiér a šéf občanských demokratů Mirek Topolánek podepsal smlouvu už v prosinci 2007, jeho vládní koalice, a zejména jeho strana, se k ratifikaci smlouvy stále nemají.

Senátoři za ODS smlouvu nejprve vloni poslali k Ústavnímu soudu s dotazem, zda některé její pasáže neodporují české ústavě. Byla to jen zdržovací taktika. To se potvrdilo, když soud jednomyslně rozhodl, že Lisabonská smlouva je z ústavního hlediska v pořádku, ale ODS reagovala dalším kolem výmluv, proč s ratifikací nespěchat. Například argumentem, že ÚS řešil jen pasáže napadené Senátem. Přitom to by ty klíčové.

Největším zklamáním je sám předseda vlády. Ten se od svého podpisu nedokázal za smlouvu jasně postavit. Tvrdí, že nebude ovlivňovat členy parlamentu. Možná si není jist, zda má potřebnou podporu ve vlastní straně, jenže skutečný politický lídr by využil například rozhodnutí Ústavního soudu k politické ofenzivě.

Další příležitost se naskytla po Topolánkově znovuzvolení do čela ODS v prosinci. Delegátům kongresu mohl jasně sdělit, že když mu dali důvěru, očekává podporu při ratifikaci Lisabonské smlouvy--už proto, že další odklady oslabí “jeho“ předsednictví Evropské unie.

Topolánek ale jen přihlížel, jak si kongres odhlasoval nesmyslnou rezoluci, v níž spojil ratifikaci Lisabonské smlouvy s ratifikací česko-amerických smluv o radaru. Když byl o několik dní později donucen opozicí, aby Poslanecká sněmovna zahájila projednávání Lisabonské smlouvy, udělal tak pouze pod podmínkou, že ratifikace bude odložena na únor. Nyní se prý ratifikace nestihne ani v únoru.

Proč se tak nestane se lze dočíst ve zprávách, na vážnou analýzu to ale není, protože jsou to jen trapné výmluvy. Lisabonskou smlouvu už vloni schválilo všech dalších 25 členských zemí EU, v nichž se rozhodovalo v parlamentech.

Zato naši političtí mudrcové už více než rok mudrují. Tím, že dopustili, aby Česká republika byla poslední, se navíc dostali do situace, kdy jejich některé výhrady proti smlouvě urážejí zbytek Evropy, neboť jim český Honza vykládá, jak jsou vlastně hloupí, že něco tak údajně nebezpečného pro demokracii a svobodu mohli přijmout.

Místopředseda vlády pro EU Vondra před Evropským parlamentem jen trapně kličkoval. EU na nás prý nemá tlačit. Chce se zeptat: Netlačit k čemu? Abychom se přestali chovat jako nevychovaný výrostek, který nerespektuje ani pracně vyjednané kompromisy, ani svůj závazek nechat smlouvu včas projít ratifikačním procesem?

Premiér, který má věci tak málo pod kontrolou, by se v každé jiné zemi musel už dávno poroučet. Ne tak v Česku. Tady máme jinačí standardy. Koneckonců jsme v zemi, která si myslí, že může dávat zbytku Evropy lekce ve skutečné demokracii.

Nebo je to všechno mnohem prostší a premiér svým jednáním jen vyjadřuje svůj skutečný vztah k Lisabonské smlouvě. Těžko říct, který výklad je horší.

Právo, 23.1.2009

22. 01.

Obama a radar

Jiří Pehe Přečteno 6970 krát

Nový americký prezident Barack Obama má v úmyslu přezkoumat řadu drahých projektů, které zatěžují americký státní rozpočet, včetně protiraketové obrany, jejíž součástí se má stát i americký radar v České republice. Je možné, že Obamova administrativa nakonec pokračování projektu schválí, je ale také možné, že finanční prostředky určené pro budování protiraketové obrany výrazně omezí, nebo celý projekt prostě zastaví.

Toto vše se ví už nějakou dobu, stejně jako se ví, že nějaké rozhodnutí o celé věci padne pravděpodobně na jaře tohoto roku. I proto je těžko pochopitelné, že česká vláda dál, jako nějaký kolovrátek, přede svou: o radaru v Poslanecké sněmovně je prý třeba hlasovat spíš dříve než později-i proto, že smlouvy o radaru schválil už Senát. Prosincový kongres Občanské demokratické strany dokonce schválil rezoluci, v níž svazuje hlasování o radaru s ratifikací Lisabonské smlouvy, která má prohloubit další integraci Evropské unie.

Počínání vlády i ODS je nesrozumitelné přinejmenším ze dvou důvodů. Především není jasné, proč chce křehká Topolánkova vláda riskovat mezinárodní blamáž a jisté zhoršení vztahů se Spojenými státy, pokud Poslanecká sněmovna, v níž vláda nemá pro radar zajištěnou jasnou podporu, radar odmítne v situaci, kdy vůbec není jisté, že by radar tak jako tak o několik týdnů později neodmítnula Obamova administrativa.

Nejde o nabádání k nějakému oportunismu, ale k realismu. Vláda by prostě měla počkat s hlasováním o radaru až do chvíle, než se Obamova administrativa k projektu jasně vyjádří. Řekne-li nová americká vláda, že projekt nechce, není žádný důvod, aby Česká republika riskovala ještě před tím, než se Američané vyjádří, nejen mezinárodní trapas, ale i nestabilitu, které by případné odmítnutí radaru vyvolalo na domácí politické scéně.

Navíc pokud naopak Obama jasně řekne, že v projektu protiraketové obrany pokračovat chce, mohou být větší i šance na schválení projektu u nás. Evropská veřejnost, včetně té české, z velké většiny podporovala Obamovo zvolení americkým prezidentem. Na politické scéně Obamovi nejvíce fandily levicové strany, včetně českých sociálních demokratů.

Evropští politici budou tudíž v těžší pozici, než tomu bylo za vlády George W. Bushe, pokud by chtěli odmítat Obamovy zahraničně-politické a bezpečnostní iniciativy. Jinými slovy: jestliže Evropa svým způsobem do Obamy politicky investovala, bude muset více naslouchat jeho různým iniciativám.

To platí i o České republice, včetně její levicové politické opozice. Ti, kdo si přejí schválení dohod s USA o umístění amerického radaru u nás, by proto udělali dobře, kdyby počkali na Obamovo vyjádření. Řekne-li nový americký prezident, že projekt podporuje, bude z radaru pro mnohé politiky i voliče na levici automaticky smyto stigma pochybného projektu Bushovy administrativy. Politicky bude těžší takový projekt odmítnout už proto, že například ČSSD by musela mnohem složitěji vysvětlovat, proč i nadále nechce projekt, který podporuje americký prezident, jehož ČSSD vykresluje bezmála jako sociálního demokrata.

S trochou nadsázky by se dalo říci, že co nejrychlejší hlasování o radaru by mělo být v zájmu ČSSD, spíše než v zájmu vládní koalice. Jestliže totiž Obama projekt podpoří, bude ČSSD politicky ve svízelné situaci: buď nakonec projekt podpoří také, kterýžto názorový přemet bude muset nějak objasnit svým voličům, nebo bude muset naopak hledat dosti krkolomné argumenty, proč radar nechce ani poté, co jej podpořil-dle jejího soudu "levicový"-americký prezident.

Vládní koalice na druhou stranu neriskuje téměř nic, když hlasování odloží až na dobu, kdy se Obamova administrativa jasně vyjádří. Řekne-li Obama nakonec, že radar nechce, není třeba o smlouvách hlasovat. A řekne-li, že ho chce, budou šance na schválení snad o něco větší ve světle výše zmíněného dilematu sociální demokracie.

Je záhadou, proč mají čeští politici často problémy chovat se racionálně. K hlasování o radaru nikdo v této chvíli Čechy nenutí. Zato co nejrychlejší hlasování o Lisabonské smlouvě je v našem bytostném zájmu, protože na něm do značné míry závisí osud českého předsednictví i postavení země v Evropské unii. Svazovat obě hlasování je nelogické.

Mnohá česká média i politici vykreslují nástup Obamy v Bílém domě jako nástup rozumu a střízlivosti. Kéž by se tato racionalita a střízlivost alespoň částečně přelila přes oceán na českou politickou scénu. Politika, i ta zahraniční, by se pak možná dělala méně na základě okázalých gest a podle potřeb domácího politického pošťuchování, ale na základě toho, co je logické a rozumné. Nebo, chcete-li, na základě toho, co by, kdyby panoval zdravý rozum, mělo být normální.

ČRo 6, 22.1.2009

19. 01.

Obměna vlády po česku

Jiří Pehe Přečteno 6653 krát

Předseda opoziční sociální demokracie Jiří Paroubek popsal obměnu vlády, ohlášenou premiérem Mirkem Topolánkem na konci minulého roku a váhavě uskutečněnou na začátku roku tohoto, docela trefně jako „kabaret“. Cílem tohoto politického představení sice bylo nalít skomírající vládě novou krev do žil a změnit její obraz ve veřejnosti, jenže premiér ignoroval skutečnost, že i jakkoliv malá transfúze se musí provést rychle a profesionálně, pokud pacient nemá mít vážné potíže, či dokonce zemřít.

Špatné načasování

Premiér změnil rekonstrukci vlády v těžko řešitelný rébus, když zaspal okamžik, v němž se dala nejlépe provést. To bylo hned po skončení sjezdu občanských demokratů na začátku prosince minulého roku, kdy byl Topolánek znovu zvolen do čela ODS. Tím byl, alespoň v jeho vlastní straně, znovu potvrzen i jeho premiérský post. Navíc to bylo v době, kdy měla veřejnost ještě v živé paměti drtivou porážku vládních stran v krajských a senátních volbách—a tedy i důvod pro obměnu vlády.

Ačkoliv v té době zbývalo už jen několik týdnů do začátku českého předsednictví Evropské unie, Topolánek ještě pořád mohl vcelku věrohodně argumentovat, že se noví ministři dokáží s pomocí svých úředníků včas zorientovat ve složité unijní problematice. S každým dalším dnem odkladu se stále zřetelněji vynořoval rozpor v premiérově argumentaci: na jedné straně prý nemají opozice a prezident destabilizovat jeho vládu, neboť politické přepřahání v době českého předsednictví by bylo neodpovědné, na straně druhé sám Topolánek odkládal přepřahání ve vlastním kabinetu až na dobu po začátku českého předsednictví.

Premiér ve vleku událostí

Když se toto téma na začátku ledna znovu vynořilo, byl premiér natolik pohlcen unijní problematikou, včetně snah řešit několik mezinárodních krizí, že, jak sám naznačil, by možná nejraději obměnu vlády vůbec neprováděl. Nebyl to úplně hloupý kalkul, protože je zřejmé, že vláda—obměněná nebo ne—už neprosadí žádné důležité reformy. Pozornost veřejnosti i politiků bude v příštích šesti měsících upřena převážně na Evropskou unii. Navíc bylo jasné, že jakákoliv obměna vlády, zejména taková, která se dotkne i ministrů za ODS, má potenciál vytvořit Topolánkovi nové nepřátele, kterých má premiér po sjezdu ODS ještě více než v minulosti.

Premiér zejména podcenil skutečnost, že obměna vlády se netýkala jen ODS, ale také menších koaličních stran. Zatímco ODS je strana natolik velká a stabilní, že by politicky přežila, i kdyby obměna vlády neměla žádný vliv na zlepšení voličských preferencí strany, zelení i lidovci jsou bez nějaké výraznější změny vládního obrazu ve veřejnosti ve vážném nebezpečí, že se neprobojují do příští Poslanecké sněmovny.

I když se nakonec ukázalo, že lidovecký předseda Jiří Čunek a jeho straničtí spojenci by se změnám ve vládě rádi vyhnuli, aby nedestabilizovali rozhádanou stranu, část lidovců viděla další odklady jako „ruskou ruletu“ s budoucností strany. Také zelení, kteří jsou na tom s preferencemi nejhůře z celé vládní koalice, změny tvrdě požadovali.

Možná kvůli dojmu, že se po začátku předsednictví neodváží vládu výrazně destabilizovat ani opozice, ani koaliční partneři, vyrazil Topolánek--poté, co se ke změnám ve vládě nakonec odhodlal--do překvapivého útoku proti Čunkovi, když žádal, aby za stranu lidovou odešel z vlády právě její předseda. Pokud budeme tento krok nazírat z úhlu toho, co může obrazu vlády skutečně pomoci, je jasné, že Topolánek mířil dobře. Skandály obklopený a z korupce podezřelý Čunek nemalou měrou k malé popularitě vlády přispíval. Topolánek svojí snahou ovšem vyprovokoval zásadní střet uvnitř strany lidové, mezi Čunkem a křídlem vedeným Miroslavem Kalouskem, když se Čunek pokusil změn ve vládě využít právě k odstranění Kalouska.

Obměna vlády se tak změnila ve skutečnou frašku, se všemi základními znaky tohoto dramatického žánru, protože Topolánek, jak se ukázalo, neměl situaci vůbec pod kontrolou, a dění u lidovců ohrožovalo vládu jako takovou. Změny ve vládě se neřešily, tak jak by bylo přirozené, za zavřenými dveřmi, ale v záři televizních kamer. Navíc se o nich rozhodovalo především na zasedáních dvou menších stran, nikoliv ve Strakově akademii nebo alespoň v grémiu nejsilnější vládní strany.

Předseda vlády byl tak několik dní zcela ve vleku událostí, dokonce chtěl od změn ve vládě zcela ustoupit. Nakonec je provedl až poté, co lidovci sami překvapivě rozhodli, že obětují svého předsedu.

Kdo a proč vládu opustil

Jména minstrů, kteří byli z vlády nakonec odvoláni, nejsou překvapující. Jak ministr zdravotnictví za ODS Tomáš Julínek, tak ministr dopravy za ODS Aleš Řebíček, se stali pro vládu i pro ODS politickou přítěží, i když každý z jiných důvodů. Julínek proto, že nedokázal veřejnosti prodat své zdravotnické reformy; zejména kvůli němu utrpěla ODS zdrcující porážku v krajských a senátních volbách. Řebíček proto, že je se kvůli svými neprůhledným vazbám na různé podnikatelské subjekty stal politickým sudem s třaskavinou.

Ministryně pro lidská práva za zelené Džamila Stehlíková se stala především obětí své nevýraznosti, neboť jednou z posledních nadějí zelených na politické zmrtvýchvstání je sázka na charismatické osobnosti. Největší výhrou—jak pro Topolánka, tak pro vládu, tak pro lidovce—byl ovšem odchod Jiřího Čunka, jehož neoblíbenost u veřejnosti vládu táhla v průzkumech dolů. Navíc byl Čunek, stejně jako Řebíček, politickým sudem se střelným prachem.

Skutečnost, že obměna vlády je jen symbolickým krokem, ilustruje dobře i proporcionalita v počtu odvolaných ministrů za jednotlivé strany. Kritériem evidentně vůbec nebyla úvaha, že by měli odejít skutečně nejhorší ministři bez ohledu na stranickou příslušnost, ale že musí odejít dva ministři reprezentující ODS , jeden reprezentující zelené, a jeden reprezentující lidovce.

Proč nové tváře nepomohou

Jména ministrů, kteří odvolané ministry nahradili, jsou zajímavá v několika ohledech. Především téměř vůbec žádnou roli nehrála odbornost nových ministrů, tedy jejich schopnost skutečně zlepšit práci daných ministerstev. Bývalý středočeský hejtman Petr Bendl nahradil Řebíčka evidentně pouze proto, že je to důležité pro posílení Topolánkových pozic v ODS. Bendl byl před kongresem ODS spojencem Toponákova vyzyvatele Pavla Béma, nyní bude Topolánkovi krýt záda.

Daniela Filipiová je naopak, jak se zdá, jakousi úlitbou těm, kdo kritizují ODS i vládu za malý počet žen ve vládě. Pokud jde o vlastní program, Filipiová zdůraznila, že nechce vůbec nic měnit na reformách prosazovaných Julínkem, bude prý jakýmsi Julínkem „s lidskou tváří“. To je ze strany ODS ovšem dost riskantní sázka na přesvědčení, že zdravotnické reformy jsou samy o sobě v pořádku a nebyly jen dobře vysvětleny.

Nahrazení Čunka na postu mistra pro místní rozvoj bývalým lidoveckým předsedou Cyrilem Svobodu by mohlo ministerstvu pomoci, protože Svoboda je přinejmenším lepším úředníkem a manažérem než Čunek. Pokud jde ale o poselství, jež se ukrývá v této změně pro samotné lidovce, straně příliš nepomůže. Svoboda se politicky zdiskreditoval téměř stejně jako Čunek nebo Kalousek, když na začátku roku vyzval spolustraníky, aby volili v prezidentské volbě Václava Klause výměnou za podporu ODS pro majetkové vyrovnání státu s církvemi. Nejenže zněla tato výzva zcela cynicky z úst známého kritika Klause, ale navíc celý obchod skončil pro lidovce krachem, když někteří poslanci za ODS—paradoxně oddaní Klausovi stoupenci--majetkové vyrovnání sabotovali.

Jmenování Michaela Kocába na post Stehlíkové se může stát pro zelené osudným. Kalkulace s populární tváří je zdánlivě logická. Jenže Kocáb v září minulého roku, kdy se stal za zelené senátorským kandidátem, spojil svůj osud jen s Bursíkovým křídlem ve straně. Dokonce prohlásil, že by nekandidoval, kdyby na stranickém sjezdu zvítězilo křídlo Bursíkovy protivnice Dany Kuchtové.

Jeho jmenování do ministerského křesla tedy sice posílí Bursíka ve straně, ale je otázkou, zda ještě více nerozladí voliče, kteří podporují křídlo ekologických aktivistů, vedených Kuchtovou a Matějem Stropnickým. Bez hlasů těchto voličů se zelení do příští Poslanecké sněmovny jen těžko dostanou.

Pět minut po dvanácté

Obecně lze říci, že pokus oživit vládu přišel příliš pozdě. Je to pokus resuscitovat pacienta, kterému už není pomoci. Už pouhá skutečnost, že si v podobě obměny vlády řeší vládní strany vlastní vnitřní problémy, a že veřejný zájem je opět až na druhém místě, mnoha voličům neunikne. Pokud se popularita vlády v příštích měsících zvýší, nebude to zásluhou personálních změn v kabinetu, ale spíše zásluhou českého předsednictví EU.

Vládní politici totiž budou mnohem méně mluvit o reformách, jejichž nepromyšlenost veřejnost iritovala v minulém roce, a budou se věnovat převážně „státnickým“ úkolům na evropském poli. Co ale může pomoci vládě, nemusí pomoci jednotlivým vládním stranám. Ty nejspíš čeká krutá porážka ve volbách do Evropského parlamentu.

Literární noviny, 19.1.2009

16. 01.

Vojenská versus energetická bezpečnost

Jiří Pehe Přečteno 5819 krát

Zastavení dodávek ruského plynu do zemí Evropské unie vyostřilo dilema, kterého jsme si poprvé mohli zřetelně všimnout vloni po podpisu česko-amerických smluv o umístění amerického protiraketového radaru na českém území. Tedy dilema, zda bezpečnost našeho státu lze zredukovat jenom na její vojenskou dimenzi.

Po podepsání výše zmíněných smluv totiž Rusko výrazně omezilo dodávky ropy do České republiky. Ač svůj krok zdůvodňovalo technickými a obchodními problémy, vyrojily se spekulace, že jde o odvetu za českou ochotu umístit na svém území americký radar.

Čeští politici působili tehdy poněkud nejistě. Ačkoliv smlouvy o radaru podepsali s USA, žádali o pomoc Brusel--tedy Evropskou unii. Ukázalo se, že velmoc, která garantuje vojenskou stránku naší bezpečnosti, přičemž radar má být symbolem tohoto spojenectví, nám nikterak nepomůže, když jde o bezpečnost energetickou. Jednání o omezení ruských dodávek ropy v Bruselu navíc vyjevilo i další problém: Unii o pomoc žádala země, jejíž někteří politici opakovaně zpochybňují další integraci EU.

Někteří čeští politici, často titíž, kteří se všemožně brání vývoji směrem ke společné bezpečnostní a zahraniční politice Unie, tehdy dokonce trochu farizejsky kritizovali Unii za její malou akceschopnost. Totéž se opakovalo, když Česká republika žádala od Unie tvrdší postup vůči Rusku po ruském vpádu do Gruzie.

Čeští politici—možná naštěstí pro ně--vloni nemuseli nakonec projít důkladným testem své odhodlanosti umístit na českém území americký radar i v případě, že by Rusko jasně řeklo, že dodávky ropy do České republiky trvale omezí nebo dokonce zastaví, pokud Česká republika nezmění své stanovisko k radaru. Možná by to Rusové rádi zkusili, ale pomohla nakonec právě solidarita Evropské unie. V době, kdy barel ropy stál více než 100 amerických dolarů, Rusové jistě nechtěli riskovat obchodní válku s celou Unií.

Nyní jsme opět v situaci, kdy dodávky ruských surovin ustaly. Tentokrát se jedná o zemní plyn, a důvodem je údajně spor Ruska s Ukrajinou. Ať už jsou ale skutečné důvody zastavení ruských dodávek plynu jakékoliv, znovu se vynořuje výše zmíněné dilema ohledně různých aspektů národní bezpečnosti.

Česká republika, stojící nyní na šest měsíců v čele Evropské unie, sice volá po tvrdším přístupu k Rusku i Ukrajině, jenže se ukazuje, že skutečných nástrojů, jak Rusko přimět k obnovení dodávek má málo nejen Česká republika, ale i Evropská unie. Hned poté, co premiér Mirek Topolánek pohrozil na půdě Evropského parlamentu tvrdším přístupem k Rusku, pokud rychle neobnoví dodávky plynu, předseda Evropské komise José Manuel Barroso, dosti bezzubě specifikoval, že tento tvrdší přístup by mohl spočívat například v podávání žalob firmami členských států Unie na ruské dodavatele plynu!

Ukázalo se tak znovu v plné nahotě, že Unie, pokud chce skutečně hrát s Ruskem rovnocennou hru, potřebuje být mnohem jednotnější, chcete-li integrovanější, a mít jako celek pro případ ruského (či jiného) vydírání připraveny politické, bezpečnostní a ekonomické scénáře i konkrétní opatření. K tomu by ale bylo zapotřebí nejprve pokročit právě v oblasti, v níž Češi prosluli házením písku do unijního soukolí—tedy v oblasti další politické a bezpečnostní integrace Unie.

Rusko, které je závislé na penězích z Unie stejně, jako je Unie závislá na ruských surovinách, by se jistě chovalo opatrněji, kdyby vědělo, že se Unie dokáže chovat jako jedna entita, která si v případě skutečné nouze vystačí bez Ruska. Momentálně Rusko praktikuje docela úspěšně politiku založenou na hesle „rozděl a panuj!“

Na druhou stranu je skutečností, že současná energetická krize, rozpoutaná především Ruskem, možná přispěje k urychlení evropské integrace víc, než by Rusům bylo milé. Dokonce i státy, jako je Česká republika, začnou oceňovat výhody skutečně sjednocené Evropy.

Je zde ale ještě jeden aspekt celé věci. Představme si, že by Rusko nyní České republice a Polsku nekompromisně sdělilo, že dodávky plynu obnoví jen v případě, že se obě země zřeknou základen, na nichž mají být umístěny komponenty americké protiraketové obrany. Je to samozřejmě situace velmi hypotetická.

Jsou si čeští politici, kteří nyní volají po tvrdších opatřeních vůči Rusku, jisti, že by ustáli tlak veřejného mínění, možná dokonce revoltu ulice, kdyby bylo možné ukončit skutečnou energetickou blokádu ze strany Ruska jednoduše odmítnutím amerického radaru? Jsou připraveni řešit otázky bezpečnosti státu v jakési rovnováze mezi vojenskými a energetickými aspekty bezpečnosti?

Zmínka o takové hypotetické situaci je důležitá zejména proto, že by bylo dobré, aby si Česká republika udělala konečně jasno v tom, do jaké míry, kdy a kde mohou naší bezpečnosti garantovat Spojené státy a NATO, a do jaké míry, kdy a kde potřebujeme k naší bezpečnosti skutečně silnou a solidární Evropskou unii. V současnosti na tuto otázku nemají mnozí čeští politici odpověď, nebo odpovídají nesmyslně: například tvrzením, že ratifikace smluv o americkém radaru u nás je důležitější než ratifikace Lisabonské smlouvy.

Kdyby přitom došlo ke skutečnému konfliktu s Ruskem, Rusko k nám nemusí poslat jediného vojáka nebo raketu. Stačí mu otočit opět kohoutkem plynovodu. Američanům by nezbylo, než přihlížet.

ČRo 6, 15.1.2009

14. 01.

David Černý nám to osladil

Jiří Pehe Přečteno 15210 krát

Mnoho bude ještě napsáno o bruselské provokaci výtvarníka a sochaře Davida Černého, který pod názvem Entropa vytvořil dílo, v němž si utahuje z členských států Evropské unie, přičemž dílo, jež vydával za společný projekt 27 umělců z jednotlivých členských zemí, vytvořil de facto sám. Je jisté, že Černého projekt bude posuzován z uměleckých a obecně estetickývh hledisek, jakož i z hlediska politické (ne)korektnosti. Bude se o něm mluvit jako o podařené nebo nepodařené mystifikaci, popřípadě jako o nebývalé drzosti.

Autor tohoto textu se nemíní zapojit do debaty o umělecké hodnotě Černého díla, či diskutovat o tom, jak vkusné či nevkusné je dělat si dost drsnou legraci z členských zemí Evropské unie. Zajímavější se jeví domácí aspekt celé záležitosti.

Česká republika propagovala své předsednictví s pomocí nejapného sloganu, „Evropě to osladíme“. Dalo by se říci, že Černý vzal vládu důsledně za slovo.

Evropě to svojí mozaikou, na níž je například Bulharsko vyobrazeno jako turecký záchod a Rakousko jako louka s atomovými elektrárnami, skutečně „osladil“. Vláda by měla být spokojená, ale není. Místopředseda vlády Alexandr Vondra se přiznal, že na Černého do telefonu „řval“ poté, co se provalilo, že dílo stvořil vlastně sám a spoluautory z ostatních zemí si vymyslel.

Jenže za tuto mystifikaci ho jen málokdo může odsuzovat. Vždyť co jiného než mystifikace svého druhu je i onen, dnes již téměř bájný oficiální slogan českého předsednictví, „Evropě to osladíme“? Proč by umělec, známý svými mystifikacemi z minulosti, měl myslet přímočaře, a jednat takříkajíc „na rovinu“, když toho není schopen ve vztahu k Unii ani stát, který mu projekt zadal?

Dalším zajímavým aspektem rodícího se skandálu je i naprostá neschopnost státu, který chce řídit Evropu, uhlídat si projekt, kterým chce promluvit k celé Unii.

Každý občan zná z vlastní zkušenosti, jakým náporem na psychiku je prostá návštěva kteréhokoliv úřadu. Téměř nikdo, včetně úředníků, si není jist pravidly hry, takže pro jistotu je ubohý občan často nucen vyplňovat nejrůznější zbytečné formuláře, popřípadě je podrobován zacházení, jehož cílem je nejen ho ponížit, ale také se ujistit, že si příslušný úřad takříkajíc „nezadal“. Že je vše podle předpisů, které—neboť jsou často nejasné—jsou úředníky vykládány s nadměrnou opatrností.

Tohle, jak se zdá, ale platí jen pro průměrného občana na obyčejném řadě. Čím výše se ve státní hierarchii posunujeme, tím „velkoryseji“ se úředníci i politici chovají při zacházení s předpisy a státními financemi. Éterem lítají prošustrované miliardy, přičemž nikdo není za nic odpovědný.

Případ Černého je tak velmi symbolický. Na úrovni nejvyšší, tedy vládní, se úředníci i politici evidentně zapomněli starat o to, jakým způsobem je uskutečňován projekt, který si od Černého objednal stát, i když ho údajně z větší části financuje podnikatel Zdeněk Bakala. Když Černý tvrdil, že jde o kolektivní dílo 27 autorů, nenašel se evidentně žádný úředník v kancelářích českého předsednictví, který by se zajímal třeba jen o to, zda zmínění umělci vůbec existují a zda jsou s nimi uzavřeny nějaké smlouvy.

Černý to tedy „osladil“ nejen Evropě (pardon, Entropě), ale i onomu nabubřelému vládnímu „oslazování“. Je to totiž tak, že vláda, která chce někomu něco oslazovat, by si měla nejprve udělat pořádek doma. Jinými slovy: jak chce země, která nedokáže spravovat sebe sama, řídit 26 dalších zemí?

09. 01.

Těžký rozjezd českého předsednictví

Jiří Pehe Přečteno 4639 krát

Na českou vládu se v prvních dnech českého předsednictví Evropské unie snesla těžká kritika. Neuspěla česká mírová mise na Středním Východě, jejímž cílem bylo dosáhnout zastavení bojů mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamas v pásmu Gazy.

Mluvčí českého předsednictví Jiří František Potužník--těsně před tím, než se ministr zahraniční Karel Schwarzenberg pokusil dojednat mezi Hamasem a Izraelem mír--označil izraelský útok na Gazu za obranou akci, čímž způsobil pozdvižení v některých evropských zemích a musel se omlouvat. A aby nebylo problémů dost, francouzský prezident Nicolas Sarkozy se vydal na vlastní mírovou misi na Střední Východ, což byla v jistém smyslu facka českému předsednictví.

Česká republika se také ocitla ve složité situaci, když Rusko omezilo a posléze zcela zastavilo dodávky zemního plynu do některých zemí Unie. Ukázalo se, jak omezené jsou možnosti malé země v čele Unie-- navíc země, která nemá v poslední době kvůli smlouvám o americkém radaru na svém území s Ruskem nejlepší vztahy.

Složitá byla i situace na domácí politické scéně, kde se nejprve snaha o obměnu vlády změnila ve frašku, aby vzápětí přerostla do vážného vnitrostranického konfliktu v Lidové straně, který by mohl vládu položit. Ostatní země Evropské unie mají jisté problémy se slabým domácím postavením vlády Mirka Topolánka už nyní. Kdyby vláda padla a předsednictví by dosloužila v demisi, nebo kdyby se dokonce mělo v čele státu politicky přepřahat, české předsednictví by se stalo jen ryze formální záležitostí bez politického obsahu.

Důvodů ke kritice prvních dnů českého předsednictví se tedy zdá být více než dost. Přesto není na místě ani jistá škodolibost nad neúspěchy, kterou lze pozorovat v některých médiích a u opozice, ani příliš přísný metr.

Vysoké nároky, které mnozí novináři a pozorovatelé na české předsednictví kladou, jsou totiž odrazem přehnaných očekávání, na kterých se podepsala v druhé polovině roku i vláda. Není sice na místě upadat do druhého extrému, který reprezentuje prezident Václav Klaus, jenž předsednictví vidí jako poměrně bezvýznamnou administrativní funkci, ale zároveň mohlo být leckomu jasné už před začátkem českého předsednictví, že nová členská země z bývalého sovětského bloku bude v těžké pozici-zejména pokud od ní budeme očekávat skutečný politický "leadership".

Česká vláda se už v prvních dnech přesvědčila, že řídit půlmiliardový kolos, sestávající ze sedmadvaceti zemí, není totéž jako řídit Českou republiku. A že nebude možné si vystačit s praktikami ve stylu "já na bráchu, brácha na mne", které dost často panují v domácí české politice.

Už proto bychom měli brát některé dílčí neúspěchy nikoliv především jako jakousi potupu, ale užitečnou zkušenost. Například tu, že slova mají váhu, a že je třeba je pečlivě vážit, když mluvíme za Evropu. Zatímco v českém domácím kontextu premiéroví například snadno projde prohlášení, že má svůj vlastní plán na řešení konfliktu mezi Izraelem a Hamásem, evropská média i politici budou chtít vědět, co měl Topolánek na mysli.

V tomto kontextu lze české předsednictví vnímat jako proces dalšího "poevropšťování" země, která si možná trochu mylně myslela, že se nemá od starších evropských demokracií už co učit. Neměli bychom tedy rozhodně pohrdat například nabídkou Německa, že nám s některými úkoly předsednictví rádo vypomůže.

Vláda se především bude muset naučit tomu, co zatím ne zcela zvládala na domácím poli: kvalitní komunikaci. Každý její návrh či prohlášení, které má mít dopad na zbytek Evropy, by měla důsledně konzultovat s relevantními partnery v Bruselu i hlavních městech členských zemí.

V případě českého předsednictví může být nakonec méně více. Ambiciózní agenda, která se skrývá například za sloganem "Evropa bez bariér", jejíž jednou dimenzí je snaha přesvědčit Evropu o další liberalizaci obchodu a deregulaci, by dozajista měla ustoupit pečlivé analýze současných výzev a snaze ordinovat Evropě nikoliv ideologické postuláty, ale to, co bude v dané chvíli skutečně potřebovat.

Tím hlavním, co bude české předsednictví definovat, totiž nakonec nebude ani konflikt na Středním Východě, kde už v minulosti neuspěly s návrhy na řešení větší evropští hráči, než jsou Češi, ani tahanice s Ruskem o dodávky energie, ale především další vývoj globální ekonomické krize. Česká republika, která není členem eurozóny, nebude coby předsednická země víceméně marginalizována, jedině když bude schopna pragmaticky spolupracovat na řešení jednotlivých výzev s velkými evropskými zeměmi.

Zde je namístě připomenout odpovědnost politické opozice. Ta má šanci nabídnout vládě konstruktivní pomoc, anebo se naopak dál topit v domácí politické bramboračce. Bohužel pro nás Evropu nezajímá, nakolik se nemají rádi Mirek Topolánek s Jiřím Paroubkem. Předsednictví je úkol celé země, při němž se předpokládá dočasný klid zbraní na domácí půdě.

Už proto by mělo být v zájmu vlády i sociálních demokratů, coby největší opoziční strany, se rozumně dohodnout. Začátkem by měla být dohoda o brzké ratifikaci Lisabonské smlouvy.

Evropě je jedno, že ODS přijala na prosincovém sjezdu jakési usnesení o nutnosti projednat nejprve smlouvy s USA o americkém radaru v České republice, stejně jako jí nemusí zajímat, proč by se na evropské politice (a obecně zahraniční politice) naší země měl odrážet jakýsi domácí spor o třicetikorunový poplatek za návštěvu lékaře. Evropané mají prostě plné právo předpokládat, že Evropu nepovede ODS nebo ČSSD, ale Česká republika.

ČRo6, 8.1.2009

06. 01.

Jak se Václav Havel novoročně mýlil

Jiří Pehe Přečteno 9805 krát

V první den tohoto roku jsme si mohli vyslechnout dva české prezidenty: toho současného a jeho předchůdce. Oficiální proslov Václava Klause byl očekáván s jistou nervozitou, protože leckdo se mohl po právu domnívat, že Klaus svůj novoroční projev - první po svém znovuzvolení - využije, ne-li přímo zneužije, k útoku na Evropskou unii a české předsednictví této organizace, jež prvním lednem oficiálně začalo.

Prezident nakonec "provokoval" po svém: tedy tak, že neprovokoval, když to od něj všichni očekávali. Nemusel spěchat. Příležitostí, jak to Evropě i Topolánkově vládě osladit, bude mít v příštích měsících víc než dost.

Většího překvapení jsme se nakonec dočkali od Václava Havla, který vystoupil jako host České televize. Podpořil sice přijetí Lisabonské smlouvy, přičemž jejím kritikům správně připomněl, že dokument je těžkopádný a nepřehledný, protože je výsledkem složitých kompromisů, a že stejně by asi dopadl pokus sedmadvaceti dramatiků napsat společně divadelní hru. Berme proto Lisabonskou smlouvu jako malý krok správným směrem. Jednou se tak třeba dočkáme skutečné euroústavy, krátké a přehledné, kterou se děti budou učit ve škole.

Bohužel se ale bývalý prezident neubránil tomu, aby o Lisabonské smlouvě nemluvil v kontextu jiného důležitého mezinárodního ujednání: smluv České republiky s USA o umístění amerického protiraketového radaru na našem území. Radar považuje za natolik zásadní věc, že ratifikace smluv s USA je podle něj důležitější než ratifikace Lisabonské smlouvy.

Nabídka USA umístit u nás radar a s ním spojenou vojenskou základnu se prý už nebude opakovat; odmítnutí radaru by poškodilo českoamerické vztahy, jakož i zpochybnilo transatlantickou orientaci naší země. Na druhé straně, nebude-li ratifikována Lisabonská smlouva, nebude to sice dobré, ale Unie si prý nějak poradí a časem přijme smlouvu jinou.

Jakkoliv autor tohoto textu nepatří k odpůrcům radaru a chápe ve světle Havlovy dlouhodobé orientace na USA, jakož i jeho kritických postojů k Rusku, důvody jeho argumentace, nelze bohužel než konstatovat, že se bývalý prezident tentokrát naprosto mýlí. Nejenže přeceňuje význam radaru, ale nemá pravdu, ani pokud jde o případnou reakci Američanů. Pro většinu amerických politiků je totiž radar pod jejich rozlišovací schopností - abychom zůstali věrni radarové terminologii.

O tomto zařízení panují vážné pochyby i v USA a málokdo by se urazil, kdyby Češi tento projekt na svém území vetovali. Tábor Baracka Obamy navíc silný tlak na umístění protiraketové obrany u nás a v Polsku vnímá jako poněkud podezřelou iniciativu Bushovy vlády.

To ale není nejvážnější Havlův omyl. Podstata věci spočívá v tom, že zatímco radar je předmětem bilaterálního ujednání se Spojenými státy, naše rozhodnutí o Lisabonské smlouvě se přímo dotýká šestadvaceti dalších zemí. Jinými slovy: jakkoliv jsou USA naším principiálním vojenským spojencem a jakkoliv lze chápat Havlovu argumentaci, že Americe leccos dlužíme, umístění radaru na našem území vyjednala česká vláda coby bilaterální dohodu, přičemž se dokonce na začátku jaksi zapomněla zeptat na mínění ostatních spojenců v NATO.

Později se vláda sice snažila získat souhlas aliance se zahrnutím radaru do společné obrany, ale dodnes má jen slovní podporu některých představitelů, nikoliv oficiální rezoluci. Některé sousední země se na českou iniciativu dívají dost kriticky.

Lisabonská smlouva je ujednání zcela jiného řádu. Dohodli se na ní představitelé dvaceti sedmi evropských zemí, z nichž pětadvacet tuto smlouvu už ratifikovalo. Její případné neschválení v České republice nebude přijato jako mírně hořká pilulka, kterou by museli spolknout američtí vojenští stratégové, kdyby český parlament zamítnul radar. Byla by to facka celé Evropě, na niž by se zapomínalo mnohem hůře. Zatímco v případě odmítnutí radaru by Češi a Američané nadále zůstali spojenci v rámci NATO a samotné aliance by se to nijak významně nedotklo, odmítnutí Lisabonské smlouvy by nás téměř okamžitě katapultovalo na samý okraj EU.

Havlova slova jsou nešťastná také proto, že na rozdíl od Klause mu Evropa vážně naslouchá. I kdyby Klaus řekl ve svém novoročním projevu něco naprosto skandálního, většina evropských politiků by jen pokrčila rameny nad dalším úletem politika, kterého neberou příliš vážně. Když ale promluví Havel, Evropa naslouchá. Jeho úlet nemá váhu balónku naplněného heliem, ale váhu velkého airbusu.

Škoda, že si svoje stanovisko lépe nepromyslel, protože na rozdíl od Klause si schválení Lisabonské smlouvy přeje. Jeho slova budou ovšem nakonec používána euroskeptiky u nás i v zahraničí především k útokům na Lisabonskou smlouvu.

Literární noviny, 6.1.2009

01. 01.

Největší české politické trapasy roku 2008

Jiří Pehe Přečteno 9507 krát

Čeští politici dokázali v uplynulém roce vyprodukovat neobyčejné množství politických přešlapů, které z české politiky—opilé svojí provinční malostí—občas činilo tragikomickou podívanou. Zde je přehled největších trapností, tak jak je vidí autor tohoto textu.

Volba prezidenta

Výběr hlavy státu se zvrhnul, tak jak se dalo předpokládat ve světle neschopnosti politických stran dohodnout se na přímé volbě, v přehlídku pletichaření, vydírání a politické korupce. To, co se dělo na pražském Hradě během volby, skvěle shrnul v novinovém rozhovoru herec a moderátor Jan Kraus: „Ta volba nám ukázala, jak daleko máme ke standardní demokracii. Sledovali jsme záznam o tom, jak Jarda dostal patronu, jiný se zhroutil, další náhle onemocněla. To je Kocourkov, postkomunistická provincie. Takhle se přece žádný prezident nevolí, to je strkanice z malé vesnice.“

Cyril Svoboda

Volba prezidenta vyprodukovala několik paralelních politických příběhů, které si zaslouží samostatný odstavec. Největším fiaskem je bezpochyby zcela chybná politická kalkulace lidovce Cyrila Svobody, který vyzval své spolustraníky, aby volili v prezidentské volbě Václava Klause výměnou za to, že Občanská demokratická strana pak podpoří zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Svoboda, který nemohl v minulosti Klausovi přijít na jméno, a zhruba polovina lidoveckých zákonodárců pro Klause skutečně hlasovali. V jejich kalkulaci byl implicitně zahrnut předpoklad, že Klaus bude v druhém volebním období jen neškodný politický tatíček, kterého lze na Hradě dalších pět let nějak přečkat, vezmeme-li v úvahu historickou dimenzi majetkového vyrovnání s církvemi. Stalo se, co se dalo při trošce zdravého úsudku předpokládat: Klaus se chová jako neřízená střela, která už de facto zničila vládní koalici, a žádný zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi v dohledné době nebude.

Josef Kalbáč, Evžen Snítilý, Olga Zubová

Historie tyto politiky rychle zapomene, což je škoda, protože by měli být studijním materiálem pro všechny, které zajímají historické situace, v nichž bezpáteřnost, strach a obecně chování, které nelze vysvětlit racionálními motivy, mohou změnit běh historie.

Karel Schwarzenberg

Je smutné, že z hitparády politických trapasů nelze vynechat muže, který si jinak zaslouží obdiv a který je i dobrým ministrem zahraničí. Schwazenberg se chytil do vlastní pasti, když pohrozil, že rezignuje na svou vládní funkci, pokud se do vlády vrátí lidovecký předseda Jiří Čunek, aniž by se prokázalo, že podezření z korupce, jež ho obklopují, jsou planá. Schwarzenbergovi ale nejspíš jeho šlechetné úmysly rozmluvili koaliční politici, kteří se báli pádu vlády, a ministr zahraničí se tak pustil do jedné z největších politických šarád v nedávných politických dějinách českého státu. Čunkovu kauzu zprivatizoval, když nechal podezřelého politika „proklepnout“ americkou detektivní agenturou—čin, který ho stál víc něž milión korun. Účel nakonec světil prostředky: Čunek se do vlády vrátil, neboť zjištění detektivů byla údajně neprůkazná. Trapné je na celé kauze zejména to, že se ctihodný muž jako Schwarzenberg potřeboval schovávat za takové představení. Pokud šlo skutečně o čest, měl—a dodnes má—tisíc důvodů nesedět v jedné vládě s člověkem, jako je Čunek.

Zelení

Chování zelených v roce 2008 by se dalo popsat jako organizovaná politická sebevražda, v níž křídlo Martina Bursíka, jež by bez problémů mohlo okamžitě vstoupit do ODS, bojovalo s křídlem ekologických aktivistů, vedených Danou Kuchtovou. Ukázalo se, že Strana zelených sestává ve skutečnosti ze dvou stran, z nichž ani jedna nemá šanci dlouhodobě uspět bez té druhé. Kuchtová a spol. potřebují politického profesionála, jakým je Bursík, zatímco Bursík nebude mít—alespoň pod vývěsním štítem zelených—šanci uspět bez ekologických aktivistů. I proto bylo Bursíkovo rozhodnutí eliminovat křídlo aktivistů na stranickém sjezdu—s pomocí poněkud pochybných metod—pro stranu začátkem konce. To ostatně potvrdily už krajské a senátní volby, nichž zelení totálně propadli. Představení ve straně nám nabídlo několik nezapomenutelných výkonů. Jména hlavních aktérů—Bursík, Jacques, Kuchtová, Stropnický, Kocáb—zůstanou zapsána v análech české politické frašky.

Radar

Podnikavý jedinec by mohl vydělat slušné peníze, kdyby začal prodávat účinné pilulky proti nemoci, jež by se mohla jmenovat „přeradarováno“. To, co se okolo možného umístění amerického zařízení na českém území dělo, překročilo veškeré hranice přípustné politické demagogie. A to na obou stranách: ve vládním i opozičním táboře. Nic nesvědčí o naprosté provinčnosti české politiky více, než skutečnost, že zatímco v USA, které chtějí radar u nás umístit, nikdo—kromě zasvěcených expertů a několika politiků--o této záležitosti neví, u nás na radaru závisí budoucnost vlády. Nejtrapnější ovšem je, že i záležitost související s bezpečnostní orientací státu lze v České republice uchopit jako nesmiřitelný souboj mezi vládou a opozicí. Z celého představení přitom na všech stranách vytéká proudem licoměrnost.

Ústav pro studium totalitních režimů

Tato instituce—oficiálně zřízená a kontrolovaná státem za účelem nezávislého studia naší nedávné historie—byla na konci roku 2008 ve stavu personálního rozvratu. Zdá se, že podobné instituce přitahují „badatele“, kteří se svojí mentalitou dost podobají lidem, jejichž odpudivou roli v českých dějinách má ústav studovat. Není proto divu, že se ústav roce 2008 „proslavil“ kauzami, jako byl „fenomenální“, zdánlivě na politickou objednávku učiněný objev o záměru bratří Mašínů spáchat atentát na Gottwalda, nebo kauza Milana Kundery. Pikantní na posledně jmenovaném případu je zejména skutečnost, že mladý badatel ústavu použil dokument nalezený v ústavních archiváliích k očištění jména své příbuzné tak, že svou naprosto jednostrannou interpretaci policejního dokumentu odkazujícího na Kunderu publikoval bez jakýchkoliv oponentních stanovisek a alternativních interpretací v jednom týdeníku. Kdo chce tvrdit, že nás tento postup přiblížil k pochopení naší historie, by měl vysvětlit, co vlastně pochopil.

Morava a Tlustý (a nejspíš i Dryml)

Ke kauze poslance za ODS Jana Moravy snad lze dodat jen to, že počínání mladého ambiciózního politika snese nejpřísnější kritéria dobré frašky. O tomto českém Jamesi Bondovi by měl být natočen film. Byl by to film se vším všudy český. To samé platí o druhé ústřední postavě v tomto dramatu—nezničitelném politickém tlustokožci Vlastimilu Tlustém. Na konci roku, jak se zdá, se podařenou fraškou inspiroval nově zvolený senátor za ČSSD, Vladimír Dryml. Komu není rady, tomu není pomoci…

Téčko, Íčko a Krakatice

Na této kauze je zajímavá nejen naprostá politická nezničitelnost politiků, jejichž možné vazby na bose podsvětí Františka Mrázka rozebírá policejní spis Krakatice. Typicky český je i další úkaz: explozivní policejní spis nesmí nikdo oficiálně vidět, vyšetřováni nejsou politici v něm zmínění coby podezřelí z kontaktů na organizovaný zločin, ale policisté, kteří prý porušili závazek mlčenlivosti, když se zasazovali o otevření spisu. Typické také je, že části spisu má k dispozici jeden jediný novinář, který si z publikování útržků ze spisu udělal obchod na produkci bestsellerů. Naprostý Kocourkov.

Lisabon a Evropě to osladíme

Jenom v Česku, zcela pohlceném sebou samým, přesto však přesvědčeném o svém světodějném poslání, je možné, že předseda vlády, který podepíše za Českou republiku Lisabonskou smlouvu, se celý rok nikterak nemá k její ratifikaci, ba s pomocí své strany ratifikaci obstruuje. Slogan Topolánkovy vlády pro české předsednictví EU—Evropě to osladíme--je geniální. Vypovídá o české mentalitě více, než by dokázaly celé knihy. Ve své schizofrenické podvratnosti by se dobře vyjímal ve Švejkovi. Jinak je ale česká diskuse o Lisabonské smlouvě za hranicí snesitelného: zatímco 25 evropských zemí smlouvu schválilo, čeští mudrlanti—včetně pana prezidenta—neustále ve smlouvě objevují hrozby, kterých si hlupáčci ve zbytku Evropy nevšimli.

Vojáci v Afghánistánu

Spojit další pobyt českých vojáků v Afghánistánu s poplatky u lékaře, to vyžaduje skutečně silné politické žaludky. Nesouměrnost obou témat naprosto přesně vystihuje hlavní problém české politiky: neschopnost formulovat národní zájmy a nenasytné pokušení českého Kocourkova udělat knedlo-vepřo-zelo z každého tématu—i kdyby se třeba týkalo budoucnosti celého světa.

Sjezd ODS

Postačí citát z autorova jiného článku: Člověk, který strávil část svého života v komunistickém režimu, se jen těžko mohl ubránit reminiscencím. Jeden řečník za druhým přesvědčoval kongres i diváky u televizních obrazovek o tom, že politika strany, opřená údajně o liberálně-konzervativní ideje, je de facto v pořádku, ba skvělá, jen se jaksi nedaří tuto skvělou politiku občanům „zkomunikovat“. Kdyby byla strana schopna „lidu“ své politické priority lépe vysvětlit, bylo by vše v pořádku a neutrpěla by zdrcující volební porážku…Zatímco sjezdovým sálem burácelo slovo „změna“, zacementovala se strana v pozicích, které povedou k jejímu dalšímu pádu.

Prezident Klaus

Autor tohoto textu, známý svojí vytrvalou a dlouhodobou kritikou Václava Klause, není nijak nadšen, že téměř vše, co o našem panu prezidentovi (dříve předsedovi Poslanecké sněmovny, a ještě dříve premiérovi a zakladateli ODS) v posledních 19 letech psal a říkal, nyní zaznívá nejen z úst mnohých Klausových dřívějších obdivovatelů, ale dokonce už i ze zahraničních médií. Pan prezident se po svém znovuzvolení stal, tak jak bylo předpovězeno, neřízenou střelou, která se pustila nejen do Evropské unie, Gruzie, globálního oteplování, ale dokonce už i do vlastní strany a jejího předsedy.

Archiv článků: leden 2009