Jiří Pehe

30. 10.

Klaus prý porazil Brusel aneb absurdnost české výjimky

Jiří Pehe Přečteno 19900 krát

Česká republika dostala na summitu Evropské unie výjimku z Lisabonské smlouvy, kterou požadoval prezident Václav Klaus. Ačkoliv přesné znění textu nebylo hned oznámeno, podle různých zpráv jde o to, že Česká republika dostala záruky, v podobě obecné formulace, že se na ní nebude vztahovat Evropská listina základních práv.

Nyní si budeme moci přečíst a vyslechnout množství komentářů o tom, jak český prezident Václav Klaus svým tvrdým postojem vyjednal pro Česko na poslední chvíli záruky, které nás údajně ochrání před nájezdy majetku-chtivých sudetských Němců. Klaus může teď Lisabonskou podepsat, Evropa se může radovat, že bude dokončen proces ratifikace.

Výjimečnost české výjimky se zdá být nabíledni. Ve skutečnosti ale její „výjimečnost“ spočívá v úplně jiných věcech a je zcela absurdní.

1. Ač český prezident podmiňoval svůj podpis výjimkou, která by nás ochránila před majetkovými nároky sudetských Němců, vyjednaná výjimka nezmiňuje ani sudetské Němce, ani Benešovy dekrety (hned několik států by totiž takovou výjimku vetovalo).

2. V podstatě naprosto všechny expertízy se shodly, že v podobě Evropské listiny základních práv, která je součástí Lisabonské smlouvy, nehrozí žádné majetkové nároky ze strany sudetských Němců, ale Česko si přesto vyjednalo výjimku, která ho před tímto neexistujícím nebezpečím má údajně chránit. Češi se zbytku Evropy nemohou nejevit než jako paranoidní národ se špatným svědomím (který se velmi bojí, aby se někde někdy náhodou nenašla právní cesta, kterou by mohli sudetští Němci legálně žádat zpět majetky, které jim Češi údajně naprosto legálně sebrali).

3.Výjimka se ve skutečnosti netýká toho, čeho se týkat měla (už proto, že žádné reálné nebezpečí nájezdů sudetských Němců nehrozilo), zato, pokud vstoupí v platnost, zbaví české občany ochrany ze strany evropských soudů v mnoha důležitých oblastech. Češi nebudou požívat stejné ochrany jako většina Evropanů.

4. Výjimečná je též skutečnost, že se svým dodatkem přišel prezident Klaus až poté, co český parlament schválil Lisabonskou smlouvu i s Evropskou listinou základních práv—a to bez jakékoliv výjimky. Na základě jakého mandátu tedy prezident a vláda (která se vyjednání výjimky ujala) vlastně vyjednávali? Řečeno jinak: pokud Klaus po rozhodnutí Ústavního soudu skutečně Lisabon podepíše, ratifikuje verzi schválenou parlamentem (tedy i s Evropskou listinou základních práv), jenže tato parlamentem schválená verze by v určitém okamžiku měla být částečně suspendována na základě vyjednané výjimky, kterou český parlament nijak neposvětil.

5. Pokud prezident Lisabon podepíše, čeští občané nabudou od 1. ledna 2010 všech práv uvedených v Evropské listině základních práv, ale pak by je měli po nějaké době opět ztratit, až bude ratifikována přístupová smlouva s Chorvatskem nebo Islandem, v nichž se česká výjimka zřejmě objeví. To se přinejmenším autorovi tohoto textu zdá být z ústavního hlediska i z hlediska evropského práva nemožné, a jistě to vyvolá ještě mnoho odporu a kontroverzí. Je zcela nepochybné, že tento postup bude napaden jako neústavní.

6. Češi jsou teď v EU zcela výjimeční i proto, že sice budou mít svojí nesmyslnou výjimku, ale v EU se na ně po mnoho dalších let budou všichni dívat jako na nespolehlivého partnera, vyděračský stát a, ano, jakousi podivnou „demokracii“ z Východu, kde neplatí základní pravidla parlamentní demokracie, protože prezident se klidně může chovat jako kdysi nechvalně proslavený doživotní turkmenský prezident Türkmenbasy, neboli (též rádoby vševědoucí) "otec všech Turkmenů". Když nás české deníky informují palcovými titulky, že prý „Klaus porazil Brusel“, „Evropa ustoupila Klausovi“, „Klaus vyhrál“, nevidí si na špičku nosu. Zní to jak zprávy z Turkmenistánu.

7. Viděno z vnitropolitického hlediska, Klaus si sice prosadil svou, ale český ústavní systém dostal na frak. Nemáme odpovědi na otázky, jaké jsou skutečné pravomoci prezidenta. Politické strany se zachovaly zbaběle. To se české politické kultuře vrátí ještě jako bumerang.

8. „Nejvýjimečnější“ ze všech je pak sám náš prezident. Ti, kdo se ptají, jak moc nám jeho chování prospělo, by si měli do Google zadat jeho jméno a číst zprávy světových médií z posledních týdnů. Těm, kterým bude nemilosrdná kritika Klause i České republiky, kterou tam najdou, dělat dobře, neboť trpí jakýmsi husitským syndromem, nelze bohužel říct nic jiného, než že žijí ve špatném století. Svět dneska funguje úplně jinak, a Češi mu zatím moc nerozumějí.

23. 10.

Proč měla vláda vyvolat spor s prezidentem

Jiří Pehe Přečteno 5576 krát

Podle posledních zpráv je prezident Václav Klaus spokojen se zněním dodatku o české výjimce z Evropské listiny základních práv a svobod, tak jak tento dodatek navrhlo Švédsko, což by mohlo znamenat, že podepíše Lisabonskou smlouvu. I kdyby ovšem tato česká výjimka byla nakonec schválena na summitu Evropské unie, a Klaus by následně Lisabon ratifikoval, zůstanou nezodpovězené otázky.

Ty vyvolávalo nejprve Klausovo odkládání ratifikace kvůli výsledkům druhého referenda o Lisabonské smlouvě v Irsku a kvůli čekání na ústavní stížnost na LS, již nakonec po pěti měsících od schválení smlouvy parlamentem podala skupina 17 senátorů.

Další závažné otázky se vynořily, když prezident podmínil svůj podpis dodatkem k Lisabonské smlouvě, která by České republice zajistila výjimku z Evropské základní listiny práv a svobod, což má Česko údajně chránit před případnými majetkovými nároky sudetských Němců.

Diskuse měla skončit hlasováním parlamentu

Domácí ohlasy na Klausovo jednání se i po schválení Lisabonské smlouvy ústavními většinami v obou komorách parlamentu ještě dlouho točily okolo otázky, která byla de facto parlamentním hlasováním formálně ukončena—tedy, do jaké míry je Lisabonská smlouva pro Českou republiku dobrá nebo špatná. Ačkoliv ratifikační proces v České republice končí formálně až prezidentovým podpisem, zdála se tato diskuse být nadbytečná od okamžiku, kdy parlament, coby reprezentant lidu, rozhodnul, že navzdory různým připomínkám vzneseným v parlamentní diskusi je přijetí Lisabonské smlouvy v zájmu země.

Pokračující diskuse o údajných nebezpečích plynoucích z Lisabonské smlouvy, spojená s občas hysterickými apely na prezidenta, aby smlouvu nepodepsal, se zdála po parlamentním hlasování dosti bezpředmětná, a ukazovala, že české chápání demokratického procesu má ještě stále své slabiny.

Jediná otázka, kterou v tomto období bylo ještě třeba zodpovědět, zněla, zda je Lisabonská smlouva jako celek v souladu s českou ústavou. I na tuto otázku existovala přitom určitá odpověď, protože Ústavní soud rozhodnul už v roce 2008, že relevantní pasáže smlouvy nejsou v rozporu s českou ústavou.

Nezodpovězené otázky o prezidentově postavení

Ústavně-právní i politické aspekty, které vystupovaly jaksi samovolně do popředí, souvisely s prezidentovým postavením v ústavním systému České republiky. První důležitá otázka, na kterou měla česká politická reprezentace začít hledat odpověď hned po schválení Lisabonské smlouvy parlamentem, zněla, zda prezident musí či nemusí podepsat mezinárodní smlouvu, jejíž vyjednání sám inicioval, kterou pak v jeho zastoupení podepsal za Českou republiku premiér, a kterou nakonec doporučily ke schválení ústavními většinami obě komory parlamentu.

Je podivné, že straničtí politici věnovali této otázce poměrně malou pozornost, ačkoliv její zodpovězení má zásadní význam pro budoucí fungování českého ústavního systému.

Někteří politici argumentovali, že touto otázkou se mohou vážně zabývat až v okamžiku, kdy Ústavní soud rozhodne o připravované stížnosti 17 senátorů, jenže už v mezidobí mezi parlamentním schválením smlouvy a podáním stížnosti existovaly vážné důvody, proč se například vláda měla obrátit na Ústavní soud, aby rozhodnul, zda prezidentovo otálení s podpisem je z ústavního hlediska v pořádku.

Taková žádost by přitom neměla být interpretována politicky nebo v kontextu toho, zda má někdo rád, nebo naopak nerad, Václava Klause. Česká ústava je v otázce ratifikace mezinárodních smluv poněkud nejasná, když říká, že prezident smlouvy ratifikuje, ale neurčuje přitom, zda ratifikovat musí, pokud parlament smlouvu doporučí k ratifikaci. Ústava také nestanoví žádné lhůty pro ratifikaci.

Šlo tedy především o autoritativní výklad ústavy, který by mohl být používán v budoucnosti i pro každého příštího prezidenta. Sám předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský prohlásil v médiích, že dle jeho názoru by prezident neměl s podpisem Lisabonské smlouvy otálet, protože v případech, kdy Ústava nestanoví pro prezidentovo konání lhůty, má se za to, že má jednat bezodkladně.

Zároveň připustil, že ve světle oznámeného záměru skupiny senátorů podat ve věci Lisabonské smlouvy ústavní stížnost si mohl prezident vyhradit pro ratifikaci určitý čas.

Zásadní ústavní otázkou v tomto kontextu ale bylo, zda prezident má a může se svým podpisem čekat několik měsíců, ačkoliv oznámená ústavní stížnost ještě nebyla vůbec zformulována. Jinými slovy: už někdy v létě roku 2009, tedy dva tři měsíce po hlasování parlamentu, by bylo na místě autoritativní rozhodnutí Ústavního soudu, zda prezident smlouvu podepsat musí, a pokud ano, zda tak má učinit bezodkladně.

Námitky, že senátoři, kteří formulovali pět měsíců stížnost na Lisabonskou smlouvu, si zasloužili k přípravě podání určitý čas, jsou samozřejmě relevantní, jenže Lisabonská smlouva nebyla v okamžiku schválení parlamentem novým dokumentem. Diskutovalo se o ní před tím už téměř dva roky, a Ústavní soud o slučitelnosti relevantních částí smlouvy s Ústavou už jednou rozhodnul. Není tedy jasné, proč senátoři nemohli mít ústavní stížnost připravenou nejpozději krátce poté, co byla parlamentem schválena.

Skutečnost, že prezident na nepodanou stížnost tak dlouho čekal, zcela logicky vyvolala dohady o tom, zda jde o legitimní politicko-právní úkon nebo jen o obstrukci, jejímž cílem bylo ratifikaci co nejvíc oddálit. A právě na tuto otázku mohl Ústavní soud, pokud by se na něj příslušné ústavní orgány obrátily, dát odpověď.

Vláda neměla přistoupit na prezidentovu podmínku

Nový okruh otázek ohledně ústavnosti prezidentova počínání se vynořil, když v reakci na schválení Lisabonské smlouvy v Irsku začal požadovat jako podmínku pro svůj podpis výjimku z Evropské listiny základních práv, která měla Českou republiku údajně ochránit před majetkovými nároky sudetských Němců. I v tomto okamžiku zmeškala česká vláda příležitost, jak ústavně právní kontext konání prezidenta projasnit.

Především se zdá, že vláda neměla na prezidentovu podmínku automaticky přistoupit s tím, že o ní bude vyjednávat, protože nebylo jasné, zda na ní má prezident právo, a zda je v pořádku způsob, kterým svoji připomínku vznesl. Prezident totiž přišel se svojí podmínkou až po ukončení celého procesu ratifikace v České republice a 26 členských zemích EU.

Otázek, které si zasluhovaly autoritativní odpověď Ústavního soudu, bylo hned několik.

Za prvé to byla již výše zmíněná otázka, zda prezident, který je hlavou státu se systémem parlamentní demokracie, a není ústavně odpovědný, má ratifikaci jen formálně dokončit svým podpisem bez toho, že by měl možnost ratifikaci odmítnout.

Za druhé se vynořila otázka, zda si prezident vůbec může stanovovat dodatečné podmínky poté, co ratifikační proces dospěl přes vyjednávání a podpis premiéra až ke schválení ústavními většinami oběma komorami parlamentu.

Za třetí je zde obecná otázka, kdo je podle české ústavy primárně odpovědný za zahraniční politiku. Prezidentovo působení v zahraniční politice je kontrasignovaná působnost, což by ve spojení s faktem, že je prezident ústavně neodpovědný, mělo logicky znamenat, že primární odpovědnost za zahraniční politiku, včetně sjednávání mezinárodních smluv, má vláda, a prezident působí jen ve funkci jakéhosi notáře. Oba dosavadní prezidenti České republiky (Václav Havel a Václav Klaus) ale v zahraniční politice čas od času vystupovali jako suveréni, kteří se necítí být podřízeni vládě.

I zde je nutné znovu zdůraznit, že všechny tyto otázky se nikterak netýkají osoby Václava Klause. Ten s nimi souvisí pouze tak, že jako sebevědomý politický hráč takové otázky nastolil. A jelikož svými činy určitým způsobem interpretuje ústavu tak, že postavení jeho úřadu se začíná blížit poloprezidentské republice, bylo by nanejvýš potřebné, aby Ústavní soud jasně řekl, co prezident ještě může, a co už musí.

Máme precedens, nemáme autoritativní výklad

Tím, že vláda i politické strany na prezidentův požadavek bez větších diskusí přistoupily, vznikla situace, která může sloužit jako precedens i v budoucnosti. Navíc si zejména vláda oslabila svou pozici, pokud by chtěla s prezidentem vést u Ústavního soudu kompetenční spor v případě, že by Česká republika s vyjednáním Klausova dodatku z jakéhokoliv důvodu neuspěla a prezident by Lisabon odmítnul podepsat.

Někteří politici a politické strany začali hovořit o tom, že by v reakci na jednání prezidenta bylo možné změnit Ústavu. Například prý tak, že by se prezidentovi odňaly některé pravomoci při sjednávání mezinárodních smluv nebo by se prezidentovy pravomoci zpřesnily tak, že byly do ústavy vtěleny lhůty pro prezidentovo konání.

To se ovšem zdá být spíše až krajním řešením, protože ústavním pořádkem se v širším slova smyslu rozumí nejenom to, co je v ústavě napsáno, ale také její materiální jádro. Není tedy třeba Ústavu hned měnit. Stačilo by, kdyby byl Ústavní soud požádán, aby ve světle prezidentova otálení s ratifikací Lisabonu vysvětlil například smysl ustanovení, že „prezident ratifikuje“ mezinárodní smlouvy.

Je také zřejmé, že pokud by konflikt mezi vládou a politickými stranami na jedné straně, a prezidentem, na straně druhé, dospěl tak daleko, že by se například strany chtěly pokusit prezidenta z jeho úřadu odvolat na základě čl. 65, odstavce 2, Ústavy, nebo ho dočasně zbavit způsobilosti úřad vykonávat na základě článku 66 Ústavy, byly by v mnohem silnější pozici, pokud by již existovalo autoritativní stanovisko Ústavního soudu, z něhož by vyplývalo, že prezident musí Lisabonskou smlouvu ratifikovat.

Je tedy zřejmé, že vyvolání kompetenčního sporu vlády s prezidentem bylo v případě Lisabonské smlouvy nanejvýš žádoucí. Ne proto, že by někdo měl chtít za každou cenu svádět souboj s Václavem Klausem jako s osobou, ale proto, že Václav Klaus v roli prezidenta nastolil důležité otázky týkající se interpretace ústavy.

Ani on, ani jeho nástupce v úřadu prezidenta, ani česká veřejnost by neměli zůstat bez odpovědí, což se v případě schválení Klausova dodatku na summitu EU a jeho následného podpisu Lisabonu bohužel asi stane.

19. 10.

Lisabonská past Slovenska na Čechy

Jiří Pehe Přečteno 5519 krát

Dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy se může značně zkomplikovat po oznámení slovenského premiéra Roberta Fica, že pokud si Česká republika vyjedná coby podmínku ratifikace Lisabonské smlouvy prezidentem Václavem Klausem požadovanou právně závaznou výjimku z Evropské listiny základních práv (což by mělo Čechy údajně ochránit před případnými majetkovými nároky sudetských Němců), bude Slovensko žádat stejnou výjimku i pro sebe.

Fico uvedl, že slovenský postup bude záviset na tom, jakým způsobem je česká výjimka formulována a jakou má právní závaznost. Pokud by byla jen deklaratorní, Slovensko nemá důvod žádat výjimku i pro sebe. Výjimka, která by naopak dávala Česku právní záruky, by ovšem Slovensko, které už Lisabonskou smlouvu ratifikovalo, donutila žádat totéž, protože by jinak země, jež byla v době odsunu sudetských Němců a etnických Maďarů po 2. světové válce součástí Československa, zůstala bez záruk osamocená, a tudíž i zranitelná.

Takový postup ze strany Slovenska by ovšem značně zkomplikoval rovnici, v níž zatím na jedné straně stojí požadavky českého prezidenta, které se chce pokusit vyjednat česká vláda, zatímco na druhé straně stojí zbytek Evropské unie, která chce ratifikaci Lisabonu stůj co stůj dokončit.

V této rovnici se dá předpokládat, že nakonec i Rakousko a Německo, kterých by se český dodatek nejvíce týkal, ustoupí a češi dostanou na příštím summitu Unie záruky, že jejich požadavek bude vtělen například do přístupové smlouvy s Chortvatskem. A to navzdory skutečnosti, že všechny právní analýzy ukazují, že Lisabonská smlouva nemá s možnými majetkovými nároky sudetských Němců nic společného.

Rovnice, kterou nastínil Fico, je o poznání komplikovanější. Znamená, že by stranou nemohlo zůstat Maďarsko, neboť slovenská účast na československém odsunu po 2. světové válce se dotkla především právě etnických Maďarů, jakkoliv jejich celkový odsun nebyl nakonec zdaleka tak masivní jako odsun etnických Němců z Čech. Vezmeme-li v úvahu špatné slovensko-maďarské vztahy, jakož i skutečnost, že v nedávných třenicích mezi Maďarskem a Slovenskem, se český prezident Klaus postavil jednoznačně za Slovensko, nabízí se Maďarsku příležitost, jak Slovákům i Čechům jejich postup přinejmenším ztížit.

Mohlo by se tak stát, že český požadavek bude nakonec odmítnut ze dvou důvodů. Za prvé na jeho odmítnutí mohou Němci i Rakušané trvat mnohem rezolutněji ve světle možného maďarského odporu vůči slovenským výjimkám; za druhé se může Unie zaleknout, že slovenská karta otevírá již zmíněnou Pandořinu skříňku s dalšími požadavky.

V tomto kontextu se nedá obejít otázka, zda byl správný postup české vlády, když téměř okamžitě souhlasila s Klausovým požadavkem, ač s ním přišel až po ukončení ratifikačního procesu v šestadvaceti zemích, jakož i poté, co za Českou republiku Lisabon už dříve podepsal--bez vyjednaných výjimek--český premiér a ústavními většinami ho schválily obě komory českého parlamentu.

Zatímco z počátku se totiž mohlo zdát, že vyjednání Klausova požadavku bude snadné, a že je tudíž pro vládu lepší neriskovat ústavní konflikt s prezidentem, nyní se vláda (a potažmo parlamentní strany) konfliktu možná tak jako tak nevyhnou. Pokud totiž slovenský požadavek zmaří v konečném důsledku šance na přijetí Klausova dodatku, prezident, který si stanovil českou výjimku z Evropské listiny základních práv jako podmínku svého podpisu, bude jen těžko moct Lisabonskou smlouvu podepsat.

Kdyby vláda a politické strany šly do střetu s prezidentem už v okamžiku, kdy svojí podmínku—bez předchozí konzultace s vládou—oznámil, byly by nyní v mnohem lepší situaci. Mohly by počkat na rozhodnutí Ústavního soudu o slučitelnosti Lisabonské smlouvy s českou Ústavou s tím, že v případě kladného rozhodnutí soudu pokládají prezidentův podpis za formalitu. A že jakkoliv mohou sympatizovat s prezidentovými obavami, přišel se svým požadavkem nejen pozdě, ale i způsobem, který je přinejmenším mimoústavní, když už ne přímo neústavní.

Tím, že vláda, jakož i někteří političtí lídři, vyjádřili ochotu se za prezidentovy požadavky na evropském poli zasazovat, budou mít značně ztíženou pozici, pokud budou chtít v případě nepřijetí Klausova dodatku, a jeho následné neochoty Lisabonskou smlouvu podepsat, zvolit konfrontaci. Jinými slovy: ochota vlády o prezidentově opožděném požadavku vůbec jednat značně oslabila vládní pozici, pokud by se například vláda chtěla obrátit k Ústavnímu soudu s kompetenčním sporem.

Tahanice okolo ratifikace Lisabonské smlouvy byly přitom původně především vnitřní českou záležitostí. Šlo o to, jak v České republice vykládáme pravidla demokracie i základní ústavní principy.

Jestliže prezident zvolil konfrontaci s vládou i parlamentem, které Lisabonskou smlouvu podpořili, byla by nejlogičtějším krokem žádost k Ústavnímu soudu, aby spor vyřešil a nastavil tak pravidla naší domácí politické hry i do budoucnosti. Tím, že vláda souhlasila o Klausově požadavcích vyjednávat se ovšem těžiště problému přeneslo na mezinárodní scénu, kde se věci začínají notně komplikovat. Pokud se nakonec dodatek nepodaří vyjednat, a notně zašmodrchaný problém se nakonec vrátí na české domácí hřiště, budou české ústavní instituce v mnohem složitější pozici, pokud ho budou chtít vyřešit.

ČRo 6, 19.10.2009

16. 10.

Suspendování prezidenta pro neschopnost vykonávat funkci

Jiří Pehe Přečteno 7245 krát

V reakci na můj text Co je (Klausova) velezrada jsem obdržel několik významných připomínek-podnětů, z nichž jako nejdůležitější, a zasluhující si zveřejnění, se mi jeví dopis ústavního experta z PF UK Jana Kudrny. Ten zveřejnil v MF Dnes už 15.10.2009 zásadní text k (ne)ratifikaci Lisabonské smlouvy prezidentem.

JUDr. Jan Kudrna, Ph.D mimo jiné píše:

K tématu Vašeho blogu bych dodal ještě jednu možnost, a sice čl. 66 Ústavy. Do jisté míry může jít o proceduru schůdnější a k úřadu prezidenta i šetrnější. A pokud opravdu chceme LS ratifikovat, tak i pro ni by to bylo lepší.

Řízení o velezradě totiž potřebuje svůj čas v Senátu, svou většinu a svůj čas před Ústavním soudem. A je a priori vnímáno jako něco neuctivého už z názvu.

Čl. 66 není o moc uctivější k funkci prezidenta, zvláště pro lidi vidícího v něm jakéhosi patriarchu a otce národa. Má ale své výhody.

Potřebujete sice souhlas obou komor, ale stačí nadpoloviční většina přítomných. Může stačit už projednávání v Poslanecké sněmovně nebo v Senátu, aby se věci začaly hýbat.

Nikde jsem nenašel žádný požadavek na to, kdo může návrh podat, z čehož mi vyplývá, že i jen jeden poslanec nebo senátor. Potom jde jen o zařazení na program schůze, což v konečném důsledku může být těžko odmítnuto. A tím by začala celá procedura. Je tedy závislá na jednom poslanci či senátorovi.

Výhodná je i v tom, že prezident se nezbavuje úřadu. Pouze je prohlášen za neschopného výkonu funkce, a jeho pravomoci (vybrané) jsou vykonávané jinými činiteli (premiérem a předsedou Sněmovny).

Prezident se může obrátit na ÚS se žádostí o zrušení usenesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle článku 66 Ústavy kdykoliv od usnesení až do 10. dne od případného odvolání onoho usnesení, kterého ho odstavilo stranou.Takže po celou dobu suspendování jeho funkce až do 10 dnů od obnovení funkce.

Po celou dobu ale je možné jeho pravomoci v zastoupení vykonávat. I kdyby Ústavní soud konstatoval, že procedura dle čl. 66 nebyla použita důvodně, úkony učiněné po dobu zástupu zůstávají v platnosti (§ 116 zákona o Ústavním soudu).

(Poznámka J.P.: Prezidentovo právo ratifikovat mezinárodní smlouvy, definované v čl. 63, odst.1, písm. b, přechází v případě suspendování prezidenta na premiéra.)

Odůvodnění pro nasazení této páky může být lapidární - jestliže se prezident nebyl schopen seznámit se svými ústavními povinnostmi, znamená to jednoduše, že je není schopen vykonávat.

Toto vše má své místo teprve poté, co Ústavní soud konstatuje, že LS je v souladu s ústavním pořádkem. Po dobu řízení Ústava i zákon o ÚS prezidentovi zakazují ratifikaci provést, proto je prezident teď vlastně chráněný.

PŘÍLOHY

Článek 66 Ústavy stanoví:

Uvolní-li se úřad prezidenta republiky a nový prezident republiky ještě není zvolen nebo nesložil slib, rovněž nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát, přísluší výkon funkcí podle čl. 63 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), h), i) j), čl. 63 odst. 2 předsedovi vlády. Předsedovi Poslanecké sněmovny přísluší v době, kdy předseda vlády vykonává vymezené funkce prezidenta republiky výkon funkcí prezidenta republiky podle čl. 62 písm. a), b), c), d), e), k), l); uvolní-li se úřad prezidenta republiky v době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, přísluší výkon těchto funkcí předsedovi Senátu.

Čl. 87, odst. 1, písm. h) Ústavy pak stanoví:
1. Ústavní soud rozhoduje¨

Písm. h)

O návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66.

Zákon 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, popisuje, jak probíhá před Ústavním soudem řízení, pokud se prezident na Ústavní soud obrátí v souladu s čl. 87, odst.1, písm. h Ústavy.

Oddíl sedmý

Řízení o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy

§ 109

Podání návrhu

(1) Usnesou-li se Poslanecká sněmovna a Senát podle čl. 66 Ústavy, že prezident republiky nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad, je prezident republiky oprávněn navrhnout Ústavnímu soudu, aby toto usnesení zrušil.

(2) Návrh podle odstavce 1 je prezident republiky oprávněn podat ode dne přijetí usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy do deseti dnů poté, co podle usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu již může svůj úřad vykonávat.

§ 110

Zastavení řízení

Prezident republiky může do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě, vzít návrh podle § 109 zpět. V takovém případě Ústavní soud řízení zastaví. Ústavní soud řízení též zastaví, jestliže prezident republiky zemřel.

§ 111

Účastníci řízení

Účastníky řízení jsou též Poslanecká sněmovna a Senát.

§ 112

Vyžádání dokladů

Poslanecká sněmovna a Senát předloží Ústavnímu soudu neprodleně na jeho výzvu doklady, z nichž jejich usnesení vychází, a navrhnou případně další důkazy o tom, že prezident republiky v době přijetí usnesení a jeho trvání nemohl, popřípadě nemůže ze závažných důvodů svůj úřad vykonávat.

§ 113

Ústní jednání

Ústní jednání o návrhu prezidenta republiky podle § 109 zahájí Ústavní soud nejpozději do pěti dnů ode dne, kdy mu byl doručen.

§ 114

Předběžné opatření

Ústavní soud může na návrh prezidenta republiky jako předběžné opatření pozastavit výkon pravomocí podle čl. 66 Ústavy a pozastavit vyhlášení podle čl. 52 Ústavy dosud nevyhlášených zákonů, ke kterým prezident republiky nemohl užít své právo podle čl. 50 odst. 1 Ústavy.

Nález a jeho právní následky

§ 115

(1) Ústavní soud rozhodne o návrhu podle § 109 do 15 dnů od jeho doručení.

(2) Ústavní soud rozhodne, zda v době přijetí usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl.66 Ústavy prezident republiky nemohl svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat, popřípadě do kdy taková překážka výkonu úřadu trvala.

(3) Rozhodne-li Ústavní soud, že v době přijetí usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy nebyly závažné důvody, pro které by prezident republiky nemohl vykonávat svůj úřad, nebo že v době trvání takového usnesení pominuly, zruší svým nálezem takové usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu zcela nebo pro odpovídající dobu.

(4) Rozhodne-li Ústavní soud, že v době přijetí usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu byly závažné důvody, pro které prezident republiky nemohl vykonávat svůj úřad, a že do dne přijetí nálezu Ústavního soudu nepominuly, návrh prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu zamítne.

16. 10.

Co je (Klausova) velezrada

Jiří Pehe Přečteno 11461 krát

V souvislosti s chováním prezidenta Václava Klause ve věci Lisabonské smlouvy se občas hovoří jako o jednom z řešení o možnosti prezidenta odvolat na základě čl. 65, odstavce 2, Ústavy, který stanoví:

„Prezident republiky může být stíhán pro velezradu a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt“.

V samotné ústavě definici pojmu „velezrada“ nenajdeme. Podrobněji jsou velezrada i způsob, jakým Ústavní soud žalobu pro velezradu projednává, definovány v zákoně 182/1993 Sb. o Ústavním soudu. (Pasáž týkající se velezrady, v oddílu šestém zákona, je připojena jako příloha k tomuto textu.)

Definice velezrady v zákoně zní takto:
Velezradou pro účely tohoto zákona rozumí se jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.

Velmi často slyšíme z úst politiků, že žaloba na Václava Klause pro velezradu je nereálná. A to buď prý proto, že Klausovo jednání nenaplňuje znaky velezrady nebo proto, že pro podání ústavní žaloby by se prý nenašel dostatečný počet senátorů.

Z článku 39 Ústavy a §§ 136 a následně i jednacího řádu Senátu ovšem nevyplývá, že by žaloba pro velezradu vyžadovala například ústavní většinu, kterou vyžaduje schvalování některých mezinárodních smluv. Pro usnesení tedy stačí nadpoloviční většina přítomných senátorů.

Pokud jde o „skutkovou podstatu“, české slovo velezrada zní hrozivě a lidé si jí pletou s trestným činem vlastizrady. Ve skutečnosti je to ústavní žaloba na prezidenta pro porušování ústavních povinností, kterou zná například americký ústavní řád po názvem „impeachment“.

Když nás někteří politici a obránci Klause ujišťují, že je žaloba pro velezradu v případě Klause nemožná, neboť jeho jednání nenaplňuje znaky velezrady, není vůbec jasné, z čeho svá tvrzení vyvozují.

Už před několika lety chtěl podat na Klause pro velezradu senátor Zděnek Bárta kvůli jeho nečinnosti ve věci jmenování soudců ústavního soudu. Ten velmi přesvědčivě argumentoval, že „s ohledem na definici velezrady uvedené v § 96 zákona o Ústavním soudu je velezradou mimo jiné jednání prezidenta republiky směřující proti demokratickému řádu republiky. Logickou argumentací lze zcela jednoznačně vyvodit, že za jednání je třeba v tomto případě považovat i úmyslnou nečinnost.”

Pokud by se skupina senátorů rozhodla žalobu podat nyní, byli by v mnohem silnější pozici než kdysi Bárta, kdyby argumentovali, že prezident porušuje demokratický řád země tím, že odmítá ratifikovat Lisabonskou smlouvu navzdory tomu, že smlouvu na základě jeho zmocnění vyjednal a za Českou republiku právoplatně podepsal premiér země, načež byl prezidentovi dokument doporučen k ratifikaci ústavními většinami obou komor parlamentu.

Máme též už jedno rozhodnutí ústavního soudu, že podstatné části smlouvy nejsou v rozporu s českou ústavou. Pokud soud usoudí, že i stížnost 17 senátorů z řad ODS a KSČM na LS, kterou se nyní zabývá, je bezpředmětná, a Klaus stejně odmítne podepsat, není jasné, co víc Senát potřebuje, pokud by chtěl v ústavní žalobě na prezidenta argumentovat, že porušuje demokratický pořádek země tím, že odmítá respektovat základní ústavní principy i demokratické zvyklosti.

Pokud jde o prezidentův požadavek na dodatek k LS, který by pro Českou republiku zajistil výjimku z Evropské listiny základních práv kvůli údajné možnosti sudetoněmeckých majetkových nároků, záleží jen na vládě, zda ho vůbec vezme vážně. Někteří ústavní právníci ovšem přesvědčivě argumentují, že prezident přišel se svým požadavkem pozdě a vláda ho měla jednoduše odmítnout. (Viz. například text ústavního experta z PF UK Jana Kudrny v MF Dnes ze dne 15.10.2009).

Pokud si někteří politici myslí, že by ústavní žaloba na Klause zhoršila obraz České republiky v zahraničí, mýlí se. Většina demokratické Evropy si naopak, jak je zřejmé z nejrůznějších komentářů a prohlášení, klade otázku, jak je možné, že české politické strany, reprezentované v parlamentu, nechají Klause být, ač zjevně porušuje českou ústavu. Zvenku, kde nejsou logické argumenty a výklady naší ústavy zahalovány populismem, předvolebními kalkulacemi a vnitropolitickými emocemi, je totiž věc poměrně jasná.

Máme prostě prezidenta, který porušuje základní principy demokratického chování. Ústavní soud by měl dostat přinejmenším příležitost, aby rozhodnul, zda je ono porušování demokratických pravidel hry tak vážné, že je ho možné kvalifikovat jako “jednání prezidenta republiky směřující proti demokratickému řádu”, což naplňuje rysy velezrady. Přinejmenším bychom tak měli jasno—i pro budoucnost.

PřílohaVýňatek ze Zákona 182/1993 Sb. o Ústavním soudu

Oddíl šestý
Řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky
§ 96
Velezrada
Velezradou pro účely tohoto zákona rozumí se jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.
§ 97
Ústavní žaloba
(1) Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. g) Ústavy na základě žaloby Senátu rozhoduje, zda se prezident republiky dopustil velezrady. Řízení je zahájeno doručením žaloby Ústavnímu soudu.
(2) Ústavní žaloba proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 Ústavy (dále jen "ústavní žaloba") musí obsahovat přesné vylíčení jednání, kterým se měl prezident republiky dopustit velezrady, spolu s uvedením důkazů, o které se ústavní žaloba opírá.
(3) Ústavní žalobu projedná Ústavní soud přednostně před ostatními návrhy.
(4) Obecná ustanovení hlavy prvé této části zákona pro řízení o ústavní žalobě neplatí s výjimkou ustanovení § 36 až 43, § 52 až 59 a § 61.
§ 98
Zastavení řízení
(1) Jestliže bylo Ústavnímu soudu, dříve než se odebral k závěrečné poradě, doručeno usnesení Senátu, kterým ústavní žalobu odvolává, Ústavní soud řízení zastaví.
(2) Ústavní soud řízení zastaví také tehdy, jestliže prezident republiky po jeho zahájení zemřel. Požádá-li o pokračování řízení manžel nebo příbuzný v řadě přímé do jednoho měsíce od úmrtí, v řízení se pokračuje.
(3) Okolnost, že se prezident republiky po zahájení řízení vzdal svého úřadu, není důvodem k zastavení řízení.
§ 99
Zastupování v řízení
Za Senát v řízení o ústavní žalobě před Ústavním soudem jedná jeho předseda nebo osoba, kterou tím Senát pověří.
§ 100
Obhájci
Prezident republiky, proti kterému byla podána ústavní žaloba, má právo zvolit si jednoho nebo více obhájců; alespoň jeden z nich musí být advokátem.
Ústní jednání
§ 101
(1) Soudce zpravodaj podle potřeby doplní šetření provedené senátem a připraví ústní jednání.
(2) O ústavní žalobě koná Ústavní soud vždy ústní jednání.
§ 102
Ústavní soud doručí prezidentovi republiky ústavní žalobu a současně vyrozumí prezidenta republiky a zástupce Senátu o době a místě konání ústního jednání, a to zejména deset dnů předem. Přitom prezidenta republiky upozorní, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti, nedostaví-li se bez řádné omluvy k jednání nebo se bez dostatečného důvodu v průběhu jednání předčasně vzdálí.
§ 103
(1) Ústní jednání zahájí předsedající sdělením věci, která bude projednávána, poté zjistí, zda se dostavily osoby, které byly k ústnímu jednání předvolány nebo o něm vyrozuměny, a zjistí jejich totožnost.
(2) Pokládá-li se prezident republiky nebo zástupce Senátu (dále jen "strany") opatřením předsedajícího při řízení jednání zkrácen, může žádat, aby rozhodlo plénum.
(3) Pokud se některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne Ústavní soud po slyšení stran, zda je možno ústní jednání provést nebo zda je nutno je odročit.
(4) Po provedení úkonů podle předchozích ustanovení přednese na výzvu předsedajícího zástupce Senátu ústavní žalobu. Po přednesení žaloby dá předsedající prezidentu republiky a jeho obhájcům možnost se k ní vyjádřit; poté se provede důkazní řízení.
(5) Prezident republiky, jeho obhájci a zástupce Senátu mají právo vyjádřit se k prováděným důkazům, klást svědkům a znalcům otázky a podávat návrhy na doplnění dokazování.
(6) Není-li dalších důkazních návrhů nebo bylo-li rozhodnuto, že další důkazy již prováděny nebudou, ukončí předsedající důkazní řízení a dá zástupci Senátu a poté prezidentovi republiky a jeho obhájcům možnost pronést závěrečnou řeč. Poté se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě.
(7) Shledá-li Ústavní soud vzhledem k závěrečným řečem anebo při závěrečné poradě, že je nutno objasnit další okolnosti, může se usnést, že dokazování bude doplněno, a v řízení dále pokračuje.
(8) Po doplnění dokazování dá předsedající znovu slovo zástupci Senátu a prezidentu republiky a jeho obhájcům k závěrečným řečem.
§ 104
Nález a jeho právní následky
(1) Po ukončení ústního jednání Ústavní soud buď ústavní žalobě vyhoví a rozhodne, že se prezident republiky dopustil velezrady, anebo ho ústavní žaloby zprostí.
(2) Jakmile byl nález, kterým bylo ústavní žalobě vyhověno, vyhlášen podle § 56, ztrácí prezident republiky prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt. Nárok na prezidentský plat a další požitky po skončení výkonu funkce podle zvláštního zákona mu nenáleží.
(3) O výroku nálezu vystaví předsedající osvědčení, které předá přítomným stranám.
Obnova řízení
§ 105
(1) Ten, kdo se podle nálezu Ústavního soudu dopustil velezrady, může požádat Ústavní soud, aby řízení o ústavní žalobě bylo obnoveno,
a) jestliže takový nález Ústavního soudu byl ovlivněn trestným činem jiné osoby,
b) uvede-li nové skutečnosti nebo důkazy, které bez své viny nemohl uplatnit v původním řízení a které samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve by mohly vést k tomu, že by byl ústavní žaloby zproštěn.
(2) Po smrti osoby uvedené v odstavci 1 mohou o obnovu řízení o ústavní žalobě požádat její manžel nebo příbuzný v řadě přímé.
§ 106
O žádosti o obnovu řízení podle § 105 rozhoduje Ústavní soud bez ústního jednání. Obnovené řízení se koná na základě původní ústavní žaloby.
§ 107
Byla-li osoba uvedená v § 105 odst. 1 v obnoveném řízení ústavní žaloby zproštěna, nenabývá ztraceného prezidentského úřadu.
§ 108
Pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení o ústavní žalobě přiměřeně ustanovení trestního řádu o řízení před soudem.

15. 10.

Lisabonský masochismus Paroubka a Topolánka

Jiří Pehe Přečteno 8397 krát

Předseda ČSSD Jiří Paroubek vede podivnou předvolební kampaň. Otlouká ostatním stranám o hlavu jejich dřívější přístup k Lisabonské smlouvě, ačkoliv se teď země řítí do naprosté izolace především zásluhou postojů prezidenta Václava Klause. Paroubek ve svém blogu emotivně píše o katastrofální politice ODS ve věci LS, na stránkách Práva se pro změnu obul do předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga.

Ze srovnání Schwarzenberga a Klause mu přitom vychází lépe Klaus, neboť Schwarzenberg je prý benevolentní k sudetským Němcům, zatímco Klausovu „starost“ o možné majetkové nároky nemůže prý Paroubek „lidsky i politicky odmítnout“. Co na tom, že Klaus sudetoněmeckou kartu používá jen k cynickému vydírání.

Ano, ODS pod vedením Mirka Topolánka napáchala svým schizofrenním přístupem k LS velké škody, a Schwarzenberg i zelení jí asistovali. Paroubkovým oponentem ve věci LS teď ovšem nejsou ani Topolánek, ani Schwarzenberg, ani předseda SZ Ondřej Liška, nýbrž právě Klaus, podporovaný částí senátorského klubu ODS.

Jenže podle Paroubka jsou prý návrhy na odvolání prezidenta nereálné a lidé, kteří o tom mluví, by si měli přečíst českou ústavu. Ústavní expert ČSSD Zdeněk Jičínský ovšem nedávno napsal, že prezident jedná protiústavně. Člověk nedotčený Paroubkovým „realismem“ by si mohl naivně myslet, že takové jednání by mělo vést k ústavní žalobě na prezidenta téměř automaticky.

Předseda ČSSD zároveň tvrdí, že podmínka, kterou si Klaus dal pro podpis Lisabonu, musí být poslední. Teď by nám měl ještě vysvětlit, jak k tomu chce Klause donutit. Ten to totiž odmítá slíbit. Navíc prezidentův tajemník dopředu naznačuje, že případně vyjednané záruky, aby se kvůli možným nárokům sudetských Němců na Česko nevztahovala Evropská listina základních práv, asi nebudou pro Klause dost „tvrdé“.

Paroubek i Topolánek, ač předsedové dvou největších stran u nás, se momentálně jeví jako leštidlo na Klausovy lakýrky. Místo toho, aby tito naši dva nejmocnější politikové jasně řekli, že prezidenta nenechají zesměšňovat schválení LS ústavními většinami v obou komorách parlamentu, tváří se, jako by na prezidenta neměli žádné páky. Přitom není třeba mluvit hned o odvolání. Existují i jiné možnosti, které například v Právu opakovaně nastínil Petr Uhl.

Pokud Paroubek a Topolánek s prezidentem prohrají, budou mít na jaře příštího roku oba velké problémy s proevpropskými voliči. Ti by nepochybně preferovali, aby se teď partajní lídři rychle dohodli, jakým způsobem budou Klausovy obstrukce řešit a nenechávat vše na úřednické vládě.

Jestliže Klaus Lisabon „zazdí“, bude mít Paroubek, naneštěstí pro něj i pro většinu občanů, dost možností si otestovat svoji mylnou premisu, že Klaus je lepší než Schwarzenberg. Bude tady sice možná v rámci jakéhosi polo-prezidentského systému s Klausem spoluvládnout, ale bude vládnout v rozvrácené zemi, kterou nebude brát v Evropě nikdo vážně, i kdyby ČSSD vydávala denně prohlášení o tom, jak je proevpropská.

Vyšlo v Právu, 15.10.2009

12. 10.

Jaklování Tajemníka z Hradu

Jiří Pehe Přečteno 5421 krát

Tajemník prezidenta Václava Klause Ladislav Jakl (dále jen Tajemník) nasadil v posledních dnech zuřivé tempo. Nejde o málo, musí obhájit prezidentovo chování, které mnohým—doma i v zahraničí--připadá jako porušování těch nejzákladnějších demokratických a ústavních principů.

V televizních debatách Tajemník, neobyčejně zručný demagog, s vervou, ba plameně obhajuje svého šéfa, který odmítá respektovat vůli parlamentu, závazky české vlády i názor Ústavního soudu, s pomocí argumentů, nad nimiž mnohým zůstává rozum stát. Přitom uráží politiky i moderátory.

Když například moderátor špitne, že ve věci Lisabonské smlouvy prezident „kličkuje“, usadí ho Tajemník dlouhou přednáškou o tom, že náš pan prezident nikdy „nekličkuje“, To by mu jeho majestát nedovolil, je nedůstojné o naší hlavě státu něco takového tvrdit. Přidá i něco o tom, že moderátor plácá blbosti.

Když argumenty dojdou nebo naopak jeho oponent v diskuzi začne rozvíjet argument, na který by Tajemník těžko hledal odpověď, hulvátsky mu skočí do řeči.

Bylo tristní sledovat v nedávných Otázkách Václava Moravce, jak Tajemník bez mrknutí oka překrucoval fakta týkající se skutečných dopadů Evropské listiny základních práv na možné majetkové nároky sudetských Němců. Stejně tristní bylo sledovat, s jakou lehkostí Tajemník tvrdil, že pan prezident měl po celou dobu vyjednávání o Lisabonské smlouvě na myslí především možné majetkové nároky sudetských Němců, a opakovaně na to prý vládu upozorňoval, ač o tom neexistuje jediný písemný záznam.

Když Tajemník dostal svého oponenta v diskusi, bývalého místopředsedu vlády Alexandra Vondru, tam, kde ho chtěl mít (to když Vondra řekl, že požadavek prezidenta na dodatek k Lisabonské smlouvě je třeba brát vážně a pokusit se najít způsob, jak ho vůči našim evropským partnerům uplatnit), začal Tajemník spokojeně příst jako dobře nažraná kočka o potřebě národní soudržnosti, o tom jak všichni musíme táhnout za jeden provaz, abychom si na Evropě něco vydupali, neboť teď, ano, právě teď, když celá EU čeká, co udělá pan prezident, se nám nabízí velká šance.

Chce se dodat, že Tajemníkova slova v překladu znamenají, že se nám nabízí velká šance vydírat 26 ostatních zemí. A že ty nám to hned tak nezapomenou. Ale i na takové starosti má Tajemník pohotovou odpověď: jde přeci jen o naše, české zájmy. Nestarejme se o to, co říká nějaká cizácká cizina, zejména pak ta nejcizáčtější, zvaná Evropská unie.

Vodopádu Tajemníkovy demagogie neodolala ani prostá skutečnost, že prezident přišel se svým nestoudným požadavkem až pět minut pod dvanácté, neboť mezitím nechal bez nějakých svých konkrétních požadavků proběhnout celý ratifikační proces (jednání vlády, podpis premiéra pod Lisabonskou smlouvou, schválení LS ústavními většinami obou komor). Nemluvě o tom, že už vloni rozhodnul Ústavní soud o tom, že relevantní pasáže Lisabonu nijak neodporují naší ústavě, včetně toho, že Evropská listina základních práv není pro nás žádným nebezpečím. Podle Tajemníka prezident čekal, až jak dopadne irské referendum, neboť až do něj byla Lisabonská smlouva vlastně mrtvá.

Moderátor se jaksi zapomněl zeptat, proč tedy proti této „mrtvé smlouvě“ mezitím prezident vystupoval u Ústavního soudu, nebo se zasazoval o to, aby jí odmítl parlament, popřípadě pět měsíců čekal, až na „mrtvou“ smlouvu podá stížnost jeho pátá kolona v senátorském klubu ODS. Ona údajná možnost sudetoněmeckých nájezdů na naší malou, krásnou zemi s pomocí Lisabonu se mu najednou zhmotnila v prezidentské mysli do podoby strašlivé hrozby, až když Irové smlouvu resuscitovali?

Ať tak či onak, když si Tajemník již změklého Vondru připravil, prozradil nám konečně to nejpodstatnější: I když budou všichni v české politice--zděšeni prezidentem nastíněnou možností sudetoněměckých nájezdů na právoplatně nabytý majetek našich občanů—táhnout za jeden provaz, prezidentovi nebudou stačit coby záruka pro dodatek k Lisabonu jen tak nějaké sliby, jako je třeba rozhodnutí Rady Evropy, že by se takový dodatek vtělil do přístupové smlouvy s Chorvatskem.

Ne, nás pan prezident, pravil s chmurnou tváří Tajemník, chce tvrdé záruky podobné těm, které má Polsko a Velká Británie. Což by ovšem znamenalo, že podle Tajemníka by se pan prezident nespokojil s ničím menším, než je znovuotevření ratifikačního procesu.

Pokud Tajemník svého šéfa správně interpretoval, pak by to znamenalo, že prezident používá výše zmíněného dodatku chránícího nás údajně před majetku-chtivými Sudeťáky jen k tomu, aby ratifikaci Lisabonu zcela zmařil. Neobyčejné pokrytectví a politická zbabělost Tajemníka i jeho šéfa spočívají zejména v tom, že se prezident (i s Tajemníkem) schovávají za ochranu národa před prolomením Benešových dekretů. Proč prezident prostě neřekne, že Lisabonskou smlouvu nepodepíše?

Bohužel odpověď známe. Jasné prezidentovo „ne“ Lisabonské smlouvě by spustilo řetěz událostí, které by mohly mít nepříjemné důsledky nejen pro naši zemi (ta už je na tom dost špatně teď, což je prezidentovi, zdá se, jedno), ale i pro prezidenta. Lepší je mlžit, zdržovat a—a to především—využívat demagogicky společnost rozdělující téma, jako je sudetoněmecká otázka. Politici, kteří by snad prezidenta v případě jasného „ne“ mohli chtít nějak trestat, se už při pouhém zaslechnutí magických slov „sudetští Němci“ hezky seřadí do řady za prezidenta (komunisté jako první), nebo alespoň budou zticha.

Tajemníkovi ovšem nestačí, že slouží jako prezidentovo beranidlo proti politikům. Na svém webu si vyřizuje účty i s nepolitiky, kteří si dovolí mít jiné názory.

V textu nazvaném dramaticky „Svého prezidenta si zastřelíme sami“ nám Tajemník sděluje, že „jedním z klasických projevů ubohosti české politické debaty je neustálé žalobníčkování na své domácí oponenty různým domnělým zahraničním spojencům.“ Především prý na prezidenta Václava Klause.

Načež Tajemník pokračuje:

„Ono to navíc ještě často bývá tak, že ti naši různí peheové nakukají své žlučovitosti spřáteleným pražským korespondentům zahraničních médií, počkají si, až to vyjde, a pak nadšeně citují svá původně vlastní slova jako důkaz, jak nás vidí svět, jak nás - a hlavně našeho prezidenta - vidí Evropa. Tedy že ho vidí stejně jako oni, což má dodat velikosti jejich postojům. Je to nízké, nedůstojné, zbabělé a především neloyální k vlastnímu státu a jeho institucím.

Je možné být tím neurputnějším odpůrcem prezidenta Klause a jeho názorů a myšlenek. Je možné svádět s ním na domácím poli nesmiřitelné boje. Ale na adresu poštěkávačů ze zahraničí, kteří by nám nejraději naše státníky dosazovali místo nás sami, by i ti nejzavilejší antiklausisté měli hlasitě vzkázat: zalezte, to je naše věc, svého prezidenta si tu zastřelíme sami.

Jenže to ti antiklausisté nikdy neudělají, na to nemají formát. Prokazují tím, že jejich osobní nenávist je silnější než elementární sounáležitost se svou vlastí.“

Tajemník se evidentně dobře orientuje v českém rybníčku, ba v jeho dnes už dost smradlavé vodě plave jako ryba. A evidentně strávil formativní roky života v komunismu, protože Kojzar by to do Rudého práva před rokem 1989 nenapsal lépe.

O zahraničí ví ovšem Tajemník, stejně jako kdysi Kojzar, pramálo. Ač sám původně novinář, vůbec netuší, jakým způsobem pracují skuteční novinářští profesionálové v demokratickém „zahraničí“. Ti chtějí mluvit nejenom s lidmi, jako jsou ti prokletí „peheové“, ale chtějí také vědět, co si myslí „oberfalzerové“, prezidentovi pobočníci, ba někdy i tajemníci, pokud ovšem Tajemník zrovna někde nepaří se svojí rockovou kapelou a má na tu zrádnou havěť z Evropy čas.

Demokratický Západ, spolu s Evropskou unií, ovšem opravdu, ale opravdu nefungují jako nějaká desinformační centrála, ani to nejsou hlupáci s názory tak prostými, jako jsou ty Tajemníkovy, aby se nechali manipulovat lidmi, jako jsou „peheové“.

Dobře vědí i bez Tajemníkem prokletých „našeptavačů“, kteří ne a ne táhnout za jeden národní provaz, kdo je Václav Klaus. Mají ho dokonale přečteného.

Vlastně mnohem lépe než jistá část našich médií, v nichž je ještě stále docela hodně novinářů, které Klaus kdysi očaroval jako nějaká kobra, takže ať řekne jakoukoliv nehoráznost, všechno mu to baští. A kdyby náhodou vystoupili z řady, Tajemník jim vysvětlí, že plácají blbosti.

11. 10.

Na obranu Ondřeje Lišky

Jiří Pehe Přečteno 8367 krát

Předseda Strany zelených Ondřej Liška prohlásil, že by měl být prezident Václav Klaus ve světle své poslední obstrukce ve věci Lisabonské smlouvy odvolán z funkce. V reakci na Klausův požadavek, aby před jeho možnou ratifikací Lisabonské smlouvy byl ke smlouvě připojen dodatek, který zbavuje Českou republiku povinnosti respektovat Evropskou listinu práv, což nás má prý uchránit před možnými žalobami u evropských soudů ze strany sudetských Němců, Liška mimo jiné řekl: "Nastala extrémní situace, kdy je potřeba uvažovat o odvolatelnosti prezidenta republiky.“

Vzápětí se na něj snesla kritika politických matadorů. Miroslav Kalousek z TOP 09 označil Lišku za politického adolescenta. Petr Gandalovič z ODS uvážlivě prohlásil cosi o potřebě politického profesionalismu, čímž měl zřejmě na mysli chování podobné tomu, které ODS uplatnila, když tohoto prezidenta pomohla zvolit. Zděnek Škromach z ČSSD řekl, že Liškův požadavek je prý naprosto nepřiměřená reakce, která zavání až extremismem. Obecně se soudí, že Liška přestřelil.

Ve skutečnosti předseda zelených jako jediný český politik zatím řekl v reakci na ústavně nepřípustné počínání prezidenta země to, co mělo zaznít i z úst politiků velkých stran. Díky mu za to.

Všichni ti uvážliví politici, kteří se ke Klausovu pošlapávání ústavy a mezinárodních dohod staví prý „dospěle“, „profesionálně“, nebo „neextrémně“ si nevidí na špičku nosu. Nevidí to, co vidí celá Evropa: Klaus obchází vůli české vlády, českého parlamentu, jakož už i jedno rozhodnutí ústavního soudu. Liška ostatně prezidentovo chování brilantně zanalyzoval ve svém příspěvku na Aktuálně.cz

Jeho analýza je zcela dostačující. Lze k ní dodat jen to, že se „uvážliví“ politici velkých stran dostávají do situace, kdy bez nějaké rozhodné akce budou prezidentovi, který ohrožuje naše mezinárodní postavění, dělat jen trapnou stafáž.

Pokud vláda a hlavní politické strany posvětí Klausův požadavek s tím, že by mohl být schválen Radou Evropy a připojen například k přístupové smlouvě s Chorvatskem (a Klaus nakonec smlouvu za tuto cenu podepíše), bude to sice svého druhu úspěch, ale zároveň tak politici obyvatelům sdělí, že u nás zdegenerovalo dodržování ústavy tímto prezidentem do situace, kdy si hlava státu může dovolit zcela ignorovat ostatní ústavní instituce, které by měl v právním státě respektovat.

Nejvíc by si měl přitom bouchnout do stolu předseda ODS Mirek Topolánek. Klaus z něj dělá úplného „pitomce“, protože ho nejprve nechal vyjednat Lisabonskou smlouvu, kterou sám Topolánek nijak nadšeně nevítal, pak ho bez nějakých specifických požadavků (podobných těm, které vznáší teď) nechal smlouvu za Českou republiku podepsat, načež bez nároku na konkrétní dodatek nechal doběhnout do konce i schválení smlouvy ústavními většinami v obou komorách parlamentu. Za to všechno politicky ručil právě Topolánek, který se nyní dostal tak daleko, že spojuje s s Lisabonem svojí politickou budoucnost.

Když mu nyní prezident zcela neústavním způsobem (bez předchozí konzultace s vládou a po proběhnutí celého schvalovacího procesu u nás i v šestadvaceti zemích EU) hodí de facto smlouvu na hlavu s tím, že jí možná podepíše, když se vyhoví jeho požadavku, který podle prezidenta Topolánek a jeho vláda evidentně neošetřili (což není mimochodem pravda), měl by chlap s gulama ukázat, že není jen politickým paňácou, jehož prezident může libovolně okopávat.

Topolánek by se také měl pokusit složit reparát za to, že právě on nejvíce prosadil znovu zvolení Klause prezidentem. A to dokonce přesto, že už v té době byla známa například skutečnost, že prezident proti vůli parlamentu odmítá podepsat některé mezinárodní smlouvy (například Evropskou sociální chartu).

Přinejmenším by ale měli lídři velkých stran nechat Lišku na pokoji. Jako jediný předseda nějaké parlamentní strany k nám nepromlouvá z pozic „uvážlivého realismu“, nemluví o údajné potřebě právních analýz, ale jako politik--politicky--pojmenoval věci, tak jak jsou. Kdyby měly ostatní politické strany v této věci stejnou odvahu jako zelení, byla by prezidentova obstrukce (a s ní stále neudržitelnější mezinárodní postavení naší země) vyřešena velmi rychle.

Jestli totiž něčemu lidé, jako je Klaus, rozumí, je to projev politické síly v reakci na jejich zbabělé chování (například schovávání osobní nechuti podepsat mezinárodní smlouvu za jakési nesmyslné a v daném okamžiku opožděné požadavky ohledně sudetských Němců).

Náš současný problém s Lisabonskou smlouvou by byl nejspíš vyřešen velmi rychle už v okamžiku, kdy by se představitelé největších stran sešli za zavřenými dveřmi a prohlásili, že se dohodli na společném postupu proti prezidentovi. Klaus, který miluje svoje funkce, by rychle ustoupil.

Ať tak či onak, Liškův postoj je chytrý i z hlediska partajní politiky a může zeleným vrátit některé ztracené voliče. Klaus má sice v průzkumech podporu nadpoloviční většiny společnosti, ale to se nezbytně netýká Lisabonské smlouvy. Platí bonmot, že nejpopulárnějším politikem je v České republice vždy Úřad prezidenta.

Tak jak se bude situace ve světle jeho obstrukcí dále mezinárodně „zahušťovat“, bude sílit přání veřejnosti, ať s tím politici něco udělají. Ti se—kromě zelených—zatím v této věci jeví, jako kdyby je postihla úplná politická paralýza. Jisté je, že existuje už poměrně silná, a dále sílící skupina, voličů, kteří jsou z chování prezidenta naprosto znechuceni. Zelení jsou v tuto chvíli zatím jejich jediným mluvčím.

10. 10.

Stydím se za prezidenta

Jiří Pehe Přečteno 13411 krát

Píšu tento text proti svým zvyklostem v první osobě, ale úsilí o nadhled mi připadá v tomto okamžiku kontraproduktivní. Poskytl jsem v posledních dnech mnoho rozhovorů pro zahraniční média, volali zděšení diplomaté. Málokdo z nich se ještě pokouší o vytváření alespoň zdání diplomatické slušnosti.

Ptají se zhruba asi takto: „Kdo to proboha je, ten Klaus, zbláznil se?“ Nebo: „Chápete, co chce, ten váš prezident?“ „Je vaše země banánová republika?“

Jejich hlavní námitka se týká demokracie. Všichni ti lidé ze Západu chápou demokracii jako soutěž názorů a institucí, která má ovšem svoje pevná pravidla.

Když v jejich zemi hlava státu souhlasí s jednáním o nějaké mezinárodní smlouvě, přičemž jejím vyjednáním pověří premiéra a ministra zahraničí, načež po celou dobu do procesu nezasáhne a premiéra nechá smlouvu podepsat, má se za to, že s ní souhlasí. Když pak parlament státu takovou smlouvu posvětí ústavními většinami v obou komorách parlamentu, a Ústavní soud nenalezne žádné podstatné rozpory mezi smlouvou a ústavou země, je jasné, že hlava státu smlouvu podepíše.

Ne tak u nás. Sedmnáct prezidentových spojenců v Senátu znovu smlouvu napadne u Ústavního soudu, přičemž formulují stížnost nějakých pět měsíců. Prezident na nepodanou stížnost celou tu dobu trpělivě čeká.

Když konečně stížnost doputuje k soudu, prezident přispěchá s coby údajným důvodem pro své další zdržování se sudetoněmeckou hrozbou. Chce prý jakýsi dodatek, který nás má ochránit před zneužitím Lisabonské smlouvy pro majetkové nároky sudetských Němců.

Nelze se nezeptat, z jakého druhu legitimity v tomto okamžiku, kdy smlouva už prošla ratifikací v šestadvaceti zemích i v obou komorách českého parlamentu, vychází takové prezidentovo volání po jakémsi dodatku. Koho reprezentuje? Zeptal se na to české veřejnosti? Nestačí mu, že tahle otázka byla více než dost promleta při jednání v parlamentu, který nakonec Lisabon stejně doporučil k ratifikaci?

Skutečně u nás neznamená nic skutečnost, že Lisabonskou smlouvu schválily ústavními většinami obě komory parlamentu, v nichž strašení sudetskými Němci při projednávání smlouvy zaznělo víc než hojně? Neznamená nic, že ani Ústavní soud nenalezl žádný rozpor mezi relevantními částmi Lisabonské smlouvy a ústavou?

Ano, podle ústavy sice mezinárodní smlouvy sjednává a ratifikuje prezident, ale jeho působení v zahraniční politice je obecně zároveň kontrasignovanou působností. Vláda je za jeho jednání spoluodpovědná. A co je důležitější: nechal-li prezident proběhnout celý ratifikační proces bez toho, že by žádal nějakou výjimku pro Česko, jak to může činit nyní, když už parlament hlasoval?

Přesně tyto otázky pokládají zahraniční novináři. Je nanejvýš trapné pokoušet se vůbec ještě jednání tohoto prezidenta vysvětlovat, natož ospravedlňovat. Ano, byli jsme za Oberfalzerem nebo nejmenovaným prezidentovým pobočníkem, a ti prezidenta hájí, přiznávají někteří z novinářů, ale přitom se ironicky usmívají.

Máme prezidenta, který sice neustále mluví o demokracii a žehrá na jakýsi demokratický deficit v Evropské unii, ale který není sám ochoten pravidla demokratické hry v nejmenším respektovat. Nevidí sám sebe jako nejvyššího státního úředníka, jak jeho úlohu v ústavním systému před časem definoval Nejvyšší správní soud, ale jako kohosi, kdo stojí nad demokratickým procesem. Jeho osobní názor má mít větší váhu než názor šestadvaceti zemí, obou komor parlamentu vlastní země i Ústavního soudu.

Co bude dál? ptají se udivení Západoevropané. Nuže, v normální demokracii by nejspíš začal proces,v němž by se parlament pokusil prezidenta takto utrženého ze řetězu sesadit. U nás se bude mudrovat, uslyšíme nejneuvěřitelnější plky o prezidentově opodstatněné starosti o osud státu, o tom, jak náš, český--a proto tak hezký—údajně demokratický proces má právo doběhnout až do konce. Nebo ještě méně uvěřitelné výzvy, aby náš prezident, báťuška osvícený, pravdy držitel samojediný, zachránil zbloudilou Evropu před jejím nezadržitelným pádem do nesvobody.

Problém je, že už doběhla nejpodstatnější část pravidly požadovaného demokratického procesu u nás i v ostatních zemích EU, a že to, co se děje u nás teď, už není ani v nejmenším demokratické. Všechny debaty o obsahu Lisabonské smlouvy měly ustat v okamžiku, kdy ji schválil Parlament. Také pouze do té doby mohl prezident uplatňovat nějaké nároky na výjimky. Poté už měl být všechno jen rutinní proces, demokratická procedura.

Vše je o to trapnější, že otázka údajných budoucích sudetoněmeckých nároků je jen záminka. Klaus ji vytahuje pokaždé, když mu teče do bot. Celá ta věc nemá žádný reálný obsah, jde jen o emoce.

Účelem je rozdělit veřejné mínění, které se od prezidenta začalo ve věci ratifikace Lisabonské smlouvy odvracet, a jde také o rozdělení parlamentních stran, které by se jinak mohly skutečně dohodnout na tom, že tohoto prezidenta bylo tak už nějak moc. Tedy, že si Česká republika prostě osobu tak velkou a do všech směrů nafouknutou nemůže dovolit.

Pokud se neukáže, že nejposlednější extempore našeho prezidenta je jen pokusem zachránit si tvář před podepsáním Lisabonské smlouvy tím, že zároveň údajně dosáhl pro Čechy jakési výjimky, o kterou se ho nikdo neprosí, bude míč na straně vlády a parlamentu. Lze se bohužel domnívat, že naši straničtí politici se nevzmůžou vůbec na nic. Budou nám raději dál předvádět vzájemné útoky.

Takže si v takovém případě Češi plně zaslouží, co bude následovat. Je směšné, když se řeči o možné odvetě ze strany Unie redukuje na to, zda budeme mít nějakého eurokomisaře, popřípadě nějakého méně významného komisaře. To by bylo ještě to nejmenší.

Ti, kteří se navzájem uklidňují, že se Čechům vlastně nic moc nemůže stát, jsou opravdu povedená partička. Hezky se na jejím příkladu vyjevuje, jak zoufale je česká politická kultura produktem téměř čtyř set let provincialismu vzešlého z prostého faktu, že jsme byli téměř 400 let provincií tu Habsburků, tu nacistického Německa, tu Sovětského svazu.

Tenhle provincialismus nás teď--svými vlastními zbraněmi--varuje před tím, že se prý zase můžeme stát provincií. Tentokrát údajně Bruselu ovládaného velkými evropskými sáty. Klaus je podle těchto lidí naší poslední záchranou, demokratický proces a závazky mohou jít k čertu. Někteří mu dokonce píší srdceryvné dopisy ve stylu „vydržte, náš zachránče, naše svoboda visí na vlásku.“

Stojí za to připomenout, že je tady ještě jeden velký evropský stát. Nás pan prezident si myslí, že je pro nás menším nebezpečím než Evropská unie. Uvidíme, možná k němu budeme zase brzy patřit.

Napsal jsem v minulých letech o Klausovi mnoho kritických textů. Ve všech jsem polemizoval s nějakým Klausovým konkrétním názorem nebo postojem, neboť jsem ho chápal jako osobnost, jejíž názory sice nesdílím, ale jejíž názory jsou relevantní. Teď už zbývá jen stud.

05. 10.

Česko po irském referendu

Jiří Pehe Přečteno 6043 krát

Schválení Lisabonské smlouvy v opakovaném referendu v Irsku vyvolalo mezi a politiky a komentátory v České republice podle očekávání protichůdné reakce. Zastánci Lisabonské smlouvy irské rozhodnutí vítají, přičemž téměř všichni zdůrazňují, že prezident Václav Klaus, na jehož podpisu nyní závisí dokončení ratifikace nejen u nás ale v celé Unii, by neměl stát Lisabonské smlouvě v cestě.

Odpůrci naopak spojují své poslední naděje na odmítnutí Lisabonské smlouvy právě s Klausem. Sám prezident byl po oznámení irského výsledku spíše zdrženlivý. Kritizoval sice opakování referenda, ale zároveň on i jeho spolupracovníci zdůrazňují, že nyní musí počkat na rozhodnutí českého Ústavního soudu, k němž poslalo ústavní stížnost na Lisabonskou smlouvu 17 senátorů zvolených za ODS.

Politici hlavních českých politických stran, včetně předsedy ODS Mirka Topolánka, vesměs soudí, že prezidentův podpis je jen formalita, pokud Ústavní soud rozhodne, že Lisabonská smlouva není v rozporu s Ústavou. Jenže bohužel právě Topolánek a jeho ODS vytvořili jistý precedens, který prezidentovi nahrává, když pomohli Klause znovu zvolit prezidentem v roce 2008 navzdory tomu, že už čtyři roky odmítá podepsat dodatek k Evropské sociální chartě, který prošel podobnou ratifikační procedurou jako nyní Lisabonská smlouva.

Loňské zvolení Klause prezidentem tak bylo i svého druhu potvrzení stavu, v němž může být hlavou státu zvolen politik, který během svého prvního období ve funkci ignoroval vůli parlamentu. Klaus přitom několik let odmítal ratifikovat také mezinárodní smlouvu o přistoupení česká k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu.

Pokud budou nyní chtít parlamentní strany nutit Klause k podpisu Lisabonské smlouvy s pomocí sankcí a tlaku, budou se muset vypořádat s otázkou, proč zůstávaly tak dlouho nečinné, když prezident odmítal podepsat jiné mezinárodní smlouvy. Vždyť svou nečinností jen stvrzovaly stav, v němž prezident interpretoval Ústavu tak, že ratifikace mezinárodních smluv není ani po jejich schválení parlamentem jeho povinností.

Na druhou stranu lze argumentovat, že Česká republika je nyní v poněkud jiné situaci. Při vší úctě k Evropské sociální chartě je Lisabonská smlouva dokument jiného řádu. Zatímco českého prezidenta nenutila aktivně k ratifikaci sociální charty ani samotná Unie, nyní bude tlak na Klause enormní.

Už několik vrcholných politiků členských zemí Unie a předseda Evropské komise José Barroso vyjádřili podivení právě nad tím, co nechávalo české politiky tak dlouho klidnými. Že totiž v české parlamentní demokracii, v níž je navíc prezident volen parlamentem, může vůbec být pochyb o tom, že by Klaus mohl v případě kladného verdiktu Ústavního soudu smlouvu nepodepsat. Přesně to vyjádřil i současný český eurokomisař Vladimír Špidla, když poznamenal, že prezident je podle jeho soudu v této situaci jen jakýmsi notářem.

Pokud jde o obsahovou stránku českých reakcí na schválení Lisabonské smlouvy v Irsku, zdá se být poněkud kontraproduktivní, když odpůrci smlouvy znovu otevírají otázku, jak nevýhodná a špatná je prý tato smlouva pro Českou republiku. Tato diskuse měla skončit v okamžiku, kdy smlouvu schválily ústavními většinami obě komory českého parlamentu. Demokratickému procesu bylo v tomto ohledu učiněno zadost, a poražená menšina by se měla demokraticky s rozhodnutím smířit.

Relevantní tak zůstává pouze otázka, zda je Lisabonská smlouva plně v souladu s českým ústavním pořádkem. Ústavní soud už vloni odpověděl poměrem patnáct soudců k žádnému, že tehdy napadené části Lisabonské smlouvy nejsou v rozporu s ústavou. Pokud i nyní dojde k závěru, že Lisabonská smlouva jako celek je v souladu s Ústavou, a ústavní stížnost sedmnácti senátorů za ODS je tudíž bezpředmětná, bylo by nanejvýš riskantní pro Českou republiku, kdyby se i v takové situaci prezident postavil do role jakéhosi posledního arbitra.

Pozornost celé Evropy se totiž nyní upíná na to, zda--a pokud ano, jakým způsobem--v České republice fungují demokratické mechanismy. Pokud by byl jediný politik schopný negovat ústavní většinou projevenou vůli vlastního parlamentu, dvě rozhodnutí Ústavního soudu, a hlasování v šestadvaceti zemích Evropské unie, mohl by naši zemi brát jen málokdo vážně jako partnera v demokratickém společenství, což by mělo nepochybně pro nás vážné důsledky.

Václav Klaus to jistě ví. I proto mají nejspíš pravdu ti, kdo říkají, že v případě kladného verdiktu Ústavního soudu smlouvu podepíše. Pokud by to odmítnul, vypukla by u nás nepochybně nechutná ústavní tahanice mezi prezidentem a parlamentem o to, jak Václava Klause k podpisu donutit, což by mělo na image České republiky v zahraničí nepochybně další negativní dopady.

ČRo 6, 5.10.2009

04. 10.

Komické střípky z irského fiaska českých euroskeptiků

Jiří Pehe Přečteno 9462 krát

Čeští oponenti Lisabonské smlouvy vzhlíželi k Irsku jako k jedné z posledních nadějí na odmítnutí tohoto mezinárodního dokumentu, který má více integrovat Evropu. Skutečnost, že Irové smlouvu na podruhé schválili velkým rozdílem, posloužila jako užitečný kontrast k české situaci. Zejména obnažila v plné nahotě, jak zdecimované jsou šiky českých euroskeptiků.

Po podpisu polského prezidenta Lecha Kaczynského bude proti údajnému zrození evropského superstrátu v podobě Lisabonské smlouvy stát jen český prezident Václav Klaus a sedmnáct jeho věrných následovníků v Občanské demokratické straně, kteří podali stížnost k Ústavnímu soudu. Ti jsou u nás doma povzbuzováni poněkud komickou sbírkou skalních odpůrců Lisabonu, pro které byla i Topolánkova ODS příliš eurooptimistická, a založili si tudíž několik vlastních straniček. Ty všechny zcela propadly ve volbách do Evropského parlamentu—navzdory nepřímé podpoře prezidenta.

Evropu tedy bude několik měsíců držet jako rukojmí nepočetná směska lidí, kteří si připadají jako novodobí husité, stojící coby strážci národních zájmů sami proti zkorumpovanému evropskému molochovi. Václav Klaus se v jejich očích jeví jako Hus připravený k upálení na hranici v Kostnici. Tito lidé si vybrali právě den, kdy byly oznámeny výsledky irského hlasování, k protestu proti Lisabonské smlouvě.

Jak toto komediální představení vypadalo, vyjádřil vtipně ve svých internetových Událostech politolog Bohumil Doležal: Klaus však není úplně opuštěn na domácí scéně. O tom svědčí masový průvod Prahou a následně demonstrace odpůrců EU na Hradčanském náměstí. Očekávalo se tři sta lidí, ale přišlo jich dokonce celých sto. Primátor Bém, který chtěl rovněž demonstrovat, se nakonec nezúčastnil, zřejmě se bál, že by se v tom davu ztratil. Průvod cestou provolával hesla "vazalské jho není svoboda", "Lisabon je plíživý Mnichov" a "EU je čtvrtá říše", jakož i hanbu ODS a Topolánkovi. Když to člověk srovná s podporou, které se Klausovi dostalo např. v době „sarajevského atentátu“, je to dosti legrační.

V podobném duchu absurdity se nesla prohlášení některých českých euroskeptiků. Například europoslanec za ODS Jan Zahradil prohlásil, že se okolo schvalování Lisabonu hrála v Bruselu špinavá hra. Měl tím na mysli především opakovaní irského referenda, jakož i ústupky a záruky, které EU Irsku poskytla, aby hlasování dopadlo napodruhé lépe. Skutečným demokratům prý připadá opakování referenda „nepřirozené“.

Je dojemné, že až politik z postkomunistické České republiky, jehož strana klidně „vládla“ s pomocí kdovíjak sehnaných přeběhlíků a prosazovala americký radar v Česku, aniž by si dokázala zajistit většinovou podporu (přičemž se referendu, které by radar jednoznačně odmítlo, bránila jako čert kříži), dává EU a Irsku lekce z demokracie. Možná i u nás mohlo být o Lisabonu referendum, jenže zejména zásluhou občanských demokratů nemá Česká republika zákon, který by pořádání referend umožňoval.

Sluší se také dodat, že podobná „špinavá“ hra, jaká se prý hrála okolo Lisabonu, se už hrála v EU několikrát. Referenda se opakovala v Dánsku při přijímání Maastrichtské smlouvy a v Irsku při přijímání smlouvy z Nice. To vše před vstupem Česka do EU. Měl-li Jan Zahradil tak silný pocit, že vstupujeme do společenství, v němž se pro skutečného demokrata z České republiky odehrávají nepřirozené, nedemokratické špinavosti, měl ze všech sil bojovat proti vstupu naší země do EU.

Autor tohoto textu si naopak myslí, že EU v podobě staré patnáctky měla přijmout euroústavu ještě před vstupem nových členů z Východu, a měla jim pak dát jednoduše na vybranou: ber nebo nech být. Mohla si ušetřit diskuse s politickými exoty, jako je Zahradil nebo současný český prezident, kteří mají s demokracií asi tolik zkušeností, jako má batole konzumující převážně ještě mléko z láhve s konzumací steaků.

Neméně zábavné jsou útoky euroskeptiků na předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského kvůli tomu, že se sešel s německým velvyslancem. Ten chtěl prý vědět, jak rychle může ÚS projednat ústavní stížnost na Lisabonskou smlouvu a jak to může dopadnout. Rychetský prý před námi něco držel v tajnosti, když hned neuspořádal přinejmenším tiskovou konferenci, kde by zákulisní čachry německého diplomata vyjevil veřejnosti.

Je přitom zcela přirozené, že zástupce největší evropské země chce vědět z informovaného zdroje přinejmenším to, jak rychle asi ÚS může o ústavní stížnosti rozhodnout.

Méně, přirozené—a tom euroskeptici nemluví—je, že prezident Václav Klaus několik měsíců tajil před veřejností, že dostal začátkem léta dopis od předsedy britských konzervativců Davida Camerona, který Klause žádá o zdržování ratifikace Lisabonu až do britských voleb na jaře příštího roku. Dozvěděli jsme se o tom až z britského tisku!

Nabízí se tak otázka, zda prezident zdržoval podpis pod smlouvou, kterou mu ústavními většinami doporučily k ratifikaci obě komory českého parlamentu, kvůli výsledku opakovaného hlasování v Irsku (jak tvrdil nejdříve), nebo kvůli několik měsíců nepodané stížnosti skupinky senátorů za ODS na Lisabonskou smlouvu (jak tvrdí nyní), anebo kvůli žádosti šéfa jedné politické strany v úplně jiné zemi, než je ta, jejíž suverenitu Klaus neustále údajně hájí. Toto jednání českého prezidenta je mnohem skandálnější než oběd předsedy ÚS s německým velvyslancem.

Komickou tečku udělal za schválením Lisabonské smlouvy v Irsku, jak jinak, prezident Klaus, když přirovnal druhé irské referendum k opakovanému fotbalovému zápasu, protože se výsledek toho prvního prý nelíbil. Nezaujatý pozorovatel by si přitom mohl myslet, že zastánce národní suverenity, jakým je Klaus, bude argumentovat, že suveréní evropská demokracie, jakou je Irsko, má právo se svobodně rozhodnout, zda si chce hlasování zopakovat.

Když už náš nejvyšší zastánce fair play mluví o fotbalu, možná by se v situaci, kdy stojí sám proti celé Evropě, jakož i proti rozhodnutí obou komor vlastního parlamentu, přičemž se schovává za ústavní stížnost malé skupinky senátorů (kteří si stěžují vesměs na stejné věci, jež byly Ústavním soudem už jednou odmítnuty vloni, a to poměrem 15:0), hodil jiný fotbalový příměr.

Jednání českého prezidenta a s ním spolupracujících senátorů ve věci LS připomíná hráče fotbalového klubu, kteří se v 90. minutě zápasu, v němž jejich mužstvo prohrává se zbytkem Evropy vysokým rozdílem (26:1), snaží nesportovně oddálit konec zápasu tím, že předstírají zranění, válí se po trávníku, a přitom se snaží přesvědčit rozhodčí, že soupeř vede nezaslouženě, a měl by na poslední chvíli zápas stornovat. Největší naděje vkládají přitom do domácího rozhodčího, na němž jinak nemůžou nechat nitku suchou (Ústavního soudu).

Jako skvělá ilustrace tristního stavu českých eurobijců mohou posloužit obrázky senátora Jiřího Oberfalzera, který přinesl kopie ústavní stížnosti na Lisabonskou smlouvu na podatelnu ÚS v Brně v jakési igelitové tašce potištěné reklamami! Všimnul si toho i komentátor Jan Macháček, který ve svém blogu nabídnul těm, kdo se chtějí na toto truchlivé představení podívat i link na příslušné video.

Archiv článků: říjen 2009