Jiří Pehe

30. 04.

Řecko, euro a my

Jiří Pehe Přečteno 9518 krát

V české debatě o tom, proč je Řecko na pokraji státního bankrotu, varuje pravice, že se řítíme do stejné situace, a nabízí (neo)liberální úsporná opatření. Levice to odmítá jako „strašení“; zdroje prý ještě stále jsou. Euroskeptici, včetně prezidenta Václava Klause, pro změnu viní z potíží Řecka společnou evropskou měnu.

Ve skutečnosti jsou neužitečné, protože absolutizující, všechny takto vyhraněné postoje. A Česká republika by mohla eventuálně následovat Řecko především proto, že stejně jako v Řecku si nejsou politici dlouhodobě schopni „sladit noty“ a hledat rozumné kompromisy. Místo toho nabízejí jednostranná řešení a vysvětlení.

Například podle Klause není skutečnou příčinou řecké tragédie neracionální hospodářská politika, ale euro. Řešením by prý bylo o nějakých 40 procent devalvovat řeckou měnu, což ovšem v případě eura není možné. Snížit platy o 40 procent prý též nelze, takže zbývá jen masivní transfer peněz z ostatních zemí EU do Řecka.

Zní to logicky, jenže se vtírá otázka, proč má problémy právě Řecko (a také Portugalsko a Španělsko), a proč je nemají například skandinávské země nebo Německo? Navíc ona kýžená devalvace se jeví jen jako účetní operace, která by sice možná opticky odstínila řeckou krizi od zbytku Evropy, popřípadě by poskytla Řecku více času a flexibility (kdyby probíhala postupně v delším časovém úseku) ale podstatu krize by neřešila. Už proto, že Řecko by i bez eura bylo členem evropské hospodářské unie, takže masivní devalvace by měla dopad na celou EU.

Problém se zdá být spíše politický než účetnický. Řecko má podobně jako mnoho dalších zemí v jižní Evropě vysoce polarizovanou politickou scénu, na níž pravice a levice vedou válku mezi sebou, a různé zájmové skupiny, například odbory, zase vedou válku se státem. Ani levice, ani pravice si v takovém prostředí nemohly dovolit skutečné reformy, když nechtěly prohrát příští volby. A to i navzdory „slavnému“ volebnímu bonusu pro vítěznou stranu, který u nás chtěli zavést občanští demokraté.

Vysoce polarizované politické systémy také trpí vysokou mírou korupce a klientelismu, což jsou v řeckém případě navíc jevy, které jsou umocňovány politickou kulturou vězící jednou nohou v politickém dědictví Byzance a později Otomanské říše.

Skandinávský (ale i německý) model, kterému se občas v politologii říká „konsensuální“, je založen naopak na neustálém vyjednávání politických stran okolo politického středu a vtažení zájmových skupin do permanentního dialogu se státem. Pravda, politika a žurnalistika jsou o poznání „nudnější“ než v Řecku, ale nakonec vysoce racionální.

Politika ovšem selhala i na evropské úrovni. Od okamžiku, kdy byla vytvořena měnová unie, bylo přece jasné, že nemůže dlouhodobě fungovat bez společné fiskální politiky, či nějaké společné ekonomické vlády.

Radost našich euroskeptiků nad řeckými problémy, které prý dokazují, že euro byl omyl, je ovšem jev typicky český: místo hledání konstruktivních řešení se raději škodolibě posmíváme.

Posmívat se ale může bezpečně jen ten, kdo je sám v bezpečí. A to nejsme. Náš politický systém, s jeho vysokou mírou rádoby ideologické, ve skutečnosti ale bezobsažné polarizace, doprovázené korupcí a klientelismem, připomíná mnohem více jihoevropské systémy než například ty skandinávské. A navíc řecká krize na nás dopadne „euro neeuro“.

Ti, kdo nás přesvědčují, že jsme zásluhou vlastní měny a údajné politické stability, ostrůvkem klidu, si nevidí na špičku nosu. Úplně stejně, jako když nás někteří politici na konci roku 2008 přesvědčovali, že se vyhneme ekonomické krizi.

Nejde ale jen o konkrétní dopady řecké krize. Problém je bohužel hlubší a dlouhodobější, ač politici a analytici, kteří varují, že se řítíme k „řeckému“ bankrotu, často mylně uvádějí jen ekonomické důvody. Ty pravé důvody jsou především politické a nebezpečně se podobají právě těm řeckým.

Spočívají především v neochotě hledat racionální kompromisy přes politický střed, vysoké míře polarizace politiky a veřejného diskurzu obecně, klientelismu a korupci. Pokud nakonec naše země ekonomicky vskutku zbankrotuje, bude to především zásluhou této patologické politické kultury.

Rozšířená verze textu publikovaného v Právu, 29.4.2010

28. 04.

Jak to dopadne v Maďarsku

Jiří Pehe Přečteno 7570 krát

V Maďarsku se splnil sen, který sní i v České republice nemálo volebních a sociálních inženýrů. Pravicová strana Fidesz Viktora Orbána rozdrtila socialisty a získala v parlamentních volbách ústavní většinu, což by podle výše zmíněných přívrženců silných vlád mělo zajistit všechny potřebné reformy. Češi, se svými slabými vládami, by se tak měli Maďarům brzy dívat na záda, zejména v ekonomice.

Bohužel se lze domnívat, že tak přesvědčivé vítězství jedné strany nepřinese Maďarsku nic dobrého, stejně jako by nepřineslo jinde v postkomunistickém světě.

Mladé demokracie v našem regionu jsou ještě stále „demokracie bez demokratů“. Demokracie se ustavila poměrně rychle a úspěšně coby institucionální systém, k čemuž nepochybně přispěl i masivní transfer know-how, s jehož pomocí instituce, jako je Evropská unie, podpořily, institucionální modernizaci. Jenže vytvoření demokracie jako kultury, tedy jako jistého stavu společenské a individuální mysli, je běh na dlouhou trať, takže demokratické kultury se v našem regiónu zatím zoufale nedostává.

Předpovídání je vždy ošidné, ale bohužel se dá téměř jistě předvídat, že Fidesz svoji absolutní moc nevyužije na prvním místě k rychlému provedení ekonomických reforem, o kterých sní mnozí neoliberálové. První, co takto silná strana v „demokracii bez demokratů“ udělá, je, že si začne vyřizovat účty s bývalými politickými protivníky.

Následovat bude masivní útok na nezávislost institucí, které jsou základem moderních liberálních demokracií: na veřejnou správu, média (ta veřejnoprávní obzvlášť), centrální banku, justici. Neodolatelné bude i pokušení změnit pravidla hry: tedy volební zákon a ústavu tak, aby v budoucnosti bylo pro opozici těžší vystřídat Fidesz u moci.

V nevyzrálé demokracii také absolutní moc zatemňuje mysl politiků v zahraniční politice. Bez opozice mají přece vždy pravdu! Vzhledem k nacionalismu Orbánovy strany se máme v regionu na co těšit.

Výše řečené není nějakým nářkem nad maďarskými socialisty. Vládli mizerně, prohru si zasloužili. Jde o to, že vláda jedné strany vyžaduje i jistou demokratickou kulturu. Zatímco například ve Velké Británii se nikdo nestrachuje, když jedna z velkých stran nadpolovičně vládne, neboť většinu politiků by ani nenapadlo své moci zneužít k útoku na některé pilíře demokracie, absolutní vláda jedné strany v našem regiónu je bohužel i dvacet let po pádu komunismu noční můrou.

Právo, 27.4.2010

27. 04.

Česká média patří do Středomoří

Jiří Pehe Přečteno 6271 krát

Mediální experti Paolo Mancini a Daniel P. Hallin ve své do češtiny nedávno přeložené knize „Systémy médií v postmoderním světě“ nabízejí tři modely fungování moderních médií ve vztahu k politice.

Prvním je model „středomořský“, v němž mediální scéna odráží vysokou míru politické polarizace, a je zatížena historickým vývojem, v němž média z různých důvodů tradičně fungovala jako služebník politiky. Novináři často neskrývají své politické preference, v novinách mají navrch komentáře nad zpravodajstvím, které je samo ideologicky vychýleno. Stát, když to jde, nepokrytě zasahuje do chodu médií, takže veřejnoprávní média jsou, nebo dlouho byla, spíše státní.

Druhý model, který autoři označují jako severoevropský-středoevropský, nebo také demokraticko-korporativistický, je ovlivněn tradičně silnou rolí zájmových skupin v demokratické politice, hledáním konsensu okolo politického středu, poměrně silnou občanskou společností a historicky silnou rolí právního státu i nestranné byrokracie. Výsledkem je, že stát vytvořil pro média jasný regulační rámec, v kterémžto kontextu existuje vysoká míra profesionalizace novinářů. Tradičně vedle sebe existují média sloužící různým zájmovým skupinám a média komerční, která jsou obvykle nezávislá a řídí se liberálními principy. Veřejnoprávní média jsou silná a poměrně účinně chráněna před zásahy státu.

Třetím modelem je model liberální, který je nejvíc rozšířen v USA, Kanadě a Velké Británii. Role státu v médiích je slabá, a s výjimkou Velké Británie jsou slabá i veřejnoprávní média. Převažují komerční média, politický paralelismus novinářů (tedy politické služebnictví) je slabý, míra profesionalizace novinářů je vysoká. Na druhé straně ale vysoká míra komercionalizace vede k ústupu seriózní politické novinařiny na úkor infotainmentu a zábavy.

Na Manciniho a Hallinově dělení je z našeho pohledu zajímavé především to, že ani Česká republika, ani ostatní post-komunistické země evidentně nepatří do středoevropského-severoevropského modelu demokratického korporativismu. Mnohem více se na ně hodí popis nabídnutý autory pro model středomořský.

Mohli bychom samozřejmě argumentovat, že tento model, ač ho autoři vymezili geograficky, je prostě modelem pro nové nebo neukotvené demokracie, v nichž je občanská společnost slabá, politická scéna vysoce polarizovaná, politická kultura vysoce konfrontační, a míra politické i novinářské profesionality nízká. Z hlediska České republiky je zařazení do tohoto modelu ovšem smutně ironické, protože média se u nás v době pozdní habsburské monarchie i první republiky úspěšně vyvíjela směrem k modelu „demokratického korporativismu“ středoevropského-severoevropského typu.

Vysokou mírou politického služebnictví se nemíní nezbytně ideologické ukotvení novináře nebo daného média. I v liberálním a demokraticko-korporativistickém modelu je vcelku jasné, zda ty či ony noviny nebo jiná média sympatizují s levicí či pravicí. Služebnictvím ve stylu typickém pro „středomořský“ model se myslí často neskrývané stranické sympatie či politická angažovanost novinářů v zájmu různých konkrétních politických agend, nízká míra profesionalizace, jakož i křehké postavení veřejnoprávních médií.

To vše je v našem kontextu umocňováno malým trhem, který média nutí se podbízet několika málo významným zadavatelům reklamy a hledat nejnižší společný jmenovatel v naději, že tak osloví co nejvíce čtenářů, posluchačů nebo diváků. Výsledkem jsou, jak říká Karel Hvíždala, pop-noviny.

Zajímavé na tom všem je, že mnohem profesionálnější než média pravicová se v českém kontextu stále více jeví levicová periodika, která mají výhodu v tom, že jsou ukotvena v politické filozofii, jež má u nás dlouhou, a tudíž jasnou a srozumitelnou tradici. Tato část mediální scény tak nemusí neustále hledat svoji identitu, nemusí se potýkat se základními definicemi politických ideologií a pojmoslovím. Handicapem této části mediální scény po dlouhou dobu bylo, že byla zatlačena do defenzívy černobílou interpretací komunistické éry coby údajně „levicové“, což umožnilo pravé části spektra, jak v politice, tak v médiích, házet vše levicové do jednoho pytle.

Druhá strana mediálního spektra je na tom o poznání hůře. Už od roku 1989 měla pravicová média velký problém s ideovou definicí sebe sama, protože skutečný význam pojmů, jako jsou liberalismus, konzervatizmus, libertinství, apod. byl po 40 letech komunismu víceméně zapomenut neb rozmazán. Politický liberalismus a konzervatizmus se tak volně mísil s ekonomickým neoliberalismem.

A jelikož v prvních letech po pádu komunismu udávala v politice tón skupina neoliberalismem oslněných ekonomů okolo Václava Klause, nakazila se i mladá a nezkušená novinářská obec, z níž zmizela celá jedna generace novinářů, triviálními hayekovsko-friedmannovskými poučkami, instrumentalizovaným používáním ideologického slovníku, ekonomizujícím viděním světa a nepokrytým politickým služebnictvím. To bylo umocňováno jakýmsi nepsaným imperativem, že každý nový „demokrat“, tedy i novináři, má za úkol pomoci transformačnímu procesu.

Naše největší současná potíž je v tom, že tyto „dětské“ nemoci postkomunistických médií neodezněly s pubertou, ale naopak se z nich staly docela vážné nemoci dospělosti. První porevoluční generace novinářů převzala v médiích velmi brzy i manažérské otěže, takže noviny i další periodika napravo od středu zůstala hluboce ponořena v přesvědčení, že musí dál bojovat svůj „třídní boj“ za konečné vítězství demokracie a tržního hospodářství, jakož i našeho pevného zakotvení v „západních“ strukturách—tedy, že mají vedle čistě mediální i jakousi edukační a sociálně-mobilizační roli, která se ovšem v mysli novinářů často pojí s konkrétními politickými subjekty.

Připočteme-li k tomu velkou míru zmatení, pokud jde o interpretaci nejrůznějších pravicových politických filozofií politologicky nevzdělanou novinářskou generací „devětaosmdesátníků“, šablonovité posuzování zahraniční politiky, jakož i pokračující intelektuální vliv guru české transformace Václava Klause na mysli mnohých pravicových novinářů (z nichž mnozí se od něj odvrátili politicky, ale dále k němu vzhlížejí jako k intelektuální autoritě), je výsledkem dosti tristní obrázek české mediální pravice.

Vlastně má tento obrázek i svou komickou tvář. Nejrůznější myšlenkové směry západní pravice, jako jsou neokonzervatizmus nebo neoliberalimus, kritická diskuse o multikulturalismu, popřípadě nedůvěra k nadnárodní integraci, se v českém mediálním pojetí stávají pravidelně karikaturami. Jedním z důvodů je mylné přesvědčení, že politicky a mediálně patříme, nebo můžeme patřit k výše zmíněnému liberálnímu „anglosaskému“ modelu, zatímco ve skutečnosti nemáme zatím ani na model demokraticko-korporativistický, rozvinutý nejvíce například v Německu a skandinávských zemích.

Česká média, zejména ta napravo od politického středu, tak mnohem více připomínají média v Portugalsku, Španělsku, Řecku nebo Itálii, než v oněch kýžených USA či Velké Británii.

Výsledkem je, že nové myšlenky nejsou českou mediální pravicí přijímány s liberální otevřeností nebo nehraným (neboť historicky organickým) konzervatizmem, které jsou vlastní anglosaskému větu, ale jsou v systému politické služebnosti, nálepkování oponentů, a v kontextu provinciálního mesianismu (my víme nejlépe, co je správné) obvykle přetaveny do jakéhosi názorového bahýnka. Vlastně se zde vyjevuje mnohem větší příbuznost s poněkud zdegenerovanou českou politikou, než by si mnozí novináři chtěli připustit. Jsou to jen dvě strany téže mince.

Chce se ironicky poznamenat, že když pravicová česká média opakovaně varují, že se Česká republika řítí do situace Řecka, pokud zvítězí sociální demokracie, asi vůbec netuší, že ony samy, jakož i česká politika v Řecku už dávno jsou.

Deník Referendum, 26.4.2010

25. 04.

Issová, Mádl a Zelenka jsou možná pravičáci, demokraté ale ne

Jiří Pehe Přečteno 18937 krát

Video Nevolte levici! Přemluv dědu a bábu!, které v režii Petra Zelenky natočili Martha Issová a Jiří Mádl, je tak neuvěřitelně hloupé a propagandistické, že rozumnější člověk si nemůže v prvním šoku nepoložit otázku, zda to není mystifikace nebo dokonce rafinovaná součást kampaně levice. Bohužel se po přečtení výroků hlavních aktérů dozvíme, že je to myšleno vážně, ačkoliv vzhledem ke kritickým postojům některých tvůrců video klipu k (pražské) Občanské demokratické straně má být onou pravicí, pro níž se podle video klipu mají nadchnout dědečkové a babičky pod nátlakem mladých lidí, zřejmě TOP 09, možná Věci veřejné.

Demokratická levice, tedy především sociální demokracie, by neprohloupila, kdyby požádala autory klipu, zda by jejich výtvor nemohla použít ve své volební kampani. Slovník i styl video klipu totiž vypovídají o intelektuálních obzorech skalních pravicových voličů, a potažmo i politické pravice, více, než kdy může vypovědět kterýkoliv předák ČSSD nebo levicový komentátor.

Klip je nejen propagandisticky černobílý, urážlivý a místy vulgární, ale je také ukázkou myšlení založeného na hrubé verzi sociálního darwinismu. Staří lidé jsou podle něj už jen jakási sociální přítěž s levicovými sympatiemi, které je nutné donutit, třeba i za cenu emocionálního vydírání ze strany jejich vnuček a vnuků, aby politicky „prozřeli“.

Pokud nedemokratické útoky na levici, sprostý nátlak na starší lidi, vulgarismy a primitivní neoliberalismus, pepřený sociálním darwinismem, vskutku reprezentují myšlenkové obzory „pravice“, pak by měl každý demokraticky smýšlející občan udělat vše, aby se taková pravice nedostala k moci. Ku škodě té slušnější politické pravice, kterou reprezentuje třeba Karel Schwarzenberg, je Zelenkův video klip skutečnou medvědí službou.

Levice je v něm portrétována infernálně: tedy ve stylu navozeném pekelnými obrazy hořícího nápisu KSČSSD na programové konferenci ODS, které mohl pro změnu klidně režírovat Filip Renč. Prostě politický primitivismus par excellence.

Ústřední motiv video klipu o nátlaku na seniory je navíc, řečeno slušně, „zcizen“ z videa americké aktivistky Sarah Silvermanové. Symptomatické pro český kontext pak je, že když už si česká politika nebo zábavní průmysl „půjčí“ něco, co se stalo fenoménem na Západě, zejména v USA, zaručeně popletou nebo převrátí původní smysl, popřípadě celou věc trapným způsobem provinciálně rozmělní do podoby české bramboračky.

Silvermanová sice také vyzývá k emocionálnímu „nátlaku“ mladých na seniory, když žádá, aby mladí donutili své bohaté židovské dědečky a babičky, užívající si důchodového věku na Floridě, volit Baracka Obamu. Jednou tezí jejího klipu je, že někteří bohatí židovští senioři zapomněli na své liberálně levicové kořeny, z nichž vzešli, a je nutné je z jejich mentálního zpohodlnění vytrhnout dříve, než Republikáni opět „ukradnou“ hlasování na Floridě, a tím i celé prezidentské volby, tak, jak to udělali v roce 2000, když kvůli hlasování na Floridě porazil George W. Bush Al Gorea.

V českém klipu se má naopak úspěšná a dravá pravicová mládež vypravit za svými babičkami a dědečky, kteří jsou vykresleni převážně jako venkovští balíci a chudáci. Levici volí zřejmě kvůli svému nepříznivému sociálnímu postavení, přičemž si prý neuvědomují, že tím dozajista na léta dopředu „zavaří“ svým vnukům a vnučkám. Zatímco v americkém klipu je myšlení židovských seniorů údajně poněkud zpohodlněné, protože se mají příliš dobře, v českém klipu jsou mysli důchodců zatemněné, neboť jsou chudí, takže podléhají iluzím o levici. Mají ovšem možnost se na svůj ubohý status i iluze vykašlat a obětovat se pro budoucnost naší mladé generace.

Tím bude podle klipu jaksi „naplněna“ jejich poslední role ve vesměs zpackaných životech, kdy tady 40 let vládla „levice“. Mají prý, dědečkové a babičky, selektivní paměť, takže si pamatují jen pěkné věci. Dorost, poučený Issovou a Mádlem, jim tudíž musí popravdě připomenout, jako to tady bylo. Nelze těm chudákům dovolit, aby se jejich zásluhou démon levice znovu chopil moci.

Je to sprostá a urážlivá manipulace nejen proto, že se starým lidem mezi řádky de facto říká, že když už to tady jejich generace jednou „po…“, mají to teď v zájmů pravicových mládežníků „nepo….“ znovu, načež, po splnění úkolu, mají nejspíš, jak naše energická a „ohleduplná“ mladá generace též občas starším lidem říká, „zalézt zpátky do hrobu“.

Demokratického myšlení, nějakého soucitu a slušnosti se v Zelenkově klipu nedostává. Nejen ve vztahu ke starým lidem, ale i politicky. Házení celé levice do jednoho pytle v podobě pekelných varování před „KSČSSD“ nebo, jak to rád dělá jeden starý (ale evidentně, navzdory svému věku, výjimečně uvědomělý politolog), v podobě varování před nástupem „rudého bloku“ a změně režimu, je po dvaceti letech od pádu komunistického režimu skutečnou ukázkou buď lenosti myšlení nebo novodobé verze bolševismu.

Ostatně bolševická nesnášenlivost v podobě jakéhosi novodobého svazáctví je čímsi, co otřese každým demokratem, ať už pravicově nebo levicově smýšlejícím, jakmile Zelenkův klip shlédne. Uvědomí si totiž, že pravicoví svazáci v klipu, Issová a Mádl, se mentálně nijak neliší od těch komunistických z padesátých let minulého století. A to je tristní zjištění, které znamená, že demokracie u nás zatím není zdaleka v bezpečí.

21. 04.

Proč nepřijeli západoevropští politici na polský pohřeb

Jiří Pehe Přečteno 11281 krát

Kdyby se nejnovější představení z dílny českého politického folklóru neodehrávalo na pozadí polské národní tragédie, bylo by ho možné označit za komedii. Takto se nejlépe k popisu situace hodí sousloví tragikomická fraška.
O co jde?

Začal to prezident Václav Klaus, když se ostře pustil do evropských politiků, a potažmo Evropské unie, kvůli tomu, že se žádný významný politik ze západní Evropy a žádný činitel EU nedostavil na státní pohřeb polského prezidenta Lecha Kaczynského. Neúčast těchto politiků na pohřbu prý ukazuje, že „vznešené fráze o evropské jednotě jsou skutečně jenom fráze."

I česká média víceméně unisono neúčast západoevropských politiků a představitelů EU na pohřbu odsoudila navzdory skutečnosti, že se na pietní akt bylo kvůli výbuchu islandské sopky a následnému ochromení leteckého provozu v Evropě možné dostat jen vlakem nebo autem, popřípadě komplikovaně oblétávat Evropu směrem z jihu a pak východu.

Rakouský prezident Heinz Fischer českého prezidenta napomenul, že by měl pečlivěji vážit slova. Pokusil se vysvětlit, že letět nemohl a cesta autem by trvala déle, než povolují rakouské pracovní zákony jeho řidiči řídit. Možná to bylo vysvětlení poněkud kostrbaté a neupřímné, ale vskutku šokující je, co následovalo.

Tajemník prezidenta Klause, státní úředník Ladislav Jakl, je exkluzivně citován internetovým serverem První zprávy takto: "Kdo chtěl přijet, cestu si našel. Kdo nechtěl, hledá si výmluvy…Pan Fischer naříká, jak to má z Vídně do Krakova daleko a že by jeho řidič nezvládl cestu dlouhou 13 hodin. Možná se měl podívat na mapu. Zjistil by, že ze západněji položené Prahy je to do Krakova 550 km a 5 hodin a 56 minut, zatímco z Vídně, která je oproti Praze podstatně východněji, je to do Krakova jen 479 km a 5 hodin a 37 minut. Takže ze vzdálenější Prahy to šlo a z bližší Vídně to nešlo? Počítat trasu podle mapy umím, ale spekulaci o tom, zda u nepřítomnosti na pohřbu pana prezidenta Kaczynského šlo u pana prezidenta Fischera jen o pohodlnost či spíše o politické gesto, tu už nechávám na jiných.“

Šokující není obsah toho, co Jakl říká, ale naprostá protokolární neomalenost. Pokud by něco podobného napsal nějaký novinář, má na to plné právo. Říká-li to tajemník prezidenta, je to vskutku na pováženou.

Představme si, že by se jakýsi tajemník rakouského prezidenta, svým pracovním zařazením státní úředník, takto pustil do Klause. Z Hradu by se okamžitě ozvaly šokované výkřiky kritizující nejenom obsah takového prohlášení, ale především skutečnost, že si nějaký rakouský státní úředník v prezidentské kanceláři vůbec dovolí takto vyšlápnout na českého prezidenta. Ten v minulosti neunesl, ani když si ho dovolili kritizovat politici, například poslanci Evropského parlamentu.

Jak známo, Václav Klaus i Lech Kaczynski (ten mocně podporován svým bratrem) působili Evropské unii v posledních několika letech jen a jen potíže. Onu Klausem vysmívanou „vznešenou evropskou jednotu“ sabotovali nejaktivněji právě oni dva. Blokovali do posledního okamžiku Lisabonskou smlouvu, pronášeli opakovaně výroky, které se v západoevropských demokraciích „nenosí“.

Většina západoevropských politiků jsou slušně vychovaní lidé, kteří se snažili, seč to šlo, nenechat se nejrůznějšími provokacemi českého a polského prezidenta na adresu EU vyvést z míry, jakkoliv zejména francouzský prezident Sarkozy se nakonec několikrát neovládl. Německá premiérka Angela Merkelová osvědčila obzvláště pevné nervy, když s klidem odrážela invektivy na adresu Německa ze strany obou bratrů Kaczynských nebo umělé vyvolávání proti(sudeto)-německé hysterie prezidentem českým.

Mnozí západoevropští politici a představitelé EU se proto patrně nijak nezlobili, když jim příroda nekomplikovanou cestu na státní pohřeb do Polska více méně znemožnila. Protokolární slušnosti bylo poukazem na kalamitu učiněno zadost—navzdory tomu, co si o tom myslí český prezident. A aby se někdo trmácel autem nebo vlakem na pohřeb mnoho hodin, musel by nejspíš cítit, že mu v postavě polského prezidenta odešel přítel nebo člověk, který toho mnoho vykonal pro Evropu nebo pro vzájemné vztahy s konkrétním západoevropským státem.

Jestliže někdo kritizuje západoevropské politiky za nedostatek solidarity nebo protokolární selhání, měl by si především zamést před vlastním prahem. Žádný západoevropský politik by si nedovolil přednést například v českém nebo polském parlamentu projev, v němž by se vysmíval samotnému smyslu takové instituce podobně, jako to učinil Klaus v loňském projevu v Evropském parlamentu.

Žádná hlava státu v kterékoliv západoevropské demokracii by si nedovolila neposlat pozvání na světově významnou akci s prezidenty USA a Ruska domácím politikům současným či bývalým prostě proto, že je nemá v oblibě. Vynechat bývalého prezidenta pod záminkou, že prý byl tak jako tak nemocný, nebo představitele některých politických stran prý kvůli tomu, že stůl, ke kterému by se všichni mohli vejít, nebyl dost dlouhý, je protokolární neomalenost a neslušnost.

Ve srovnání s tímto pokleslým chováním se jeví západoevropští politici ještě velmi dobře. Na pohřeb do Krakova by jistě za normálních okolností většina z nich přijela. Za okolností velmi nenormálních se k tomu nedokázali přinutit. Možná bychom se místo kritizování údajného protokolárního selhání a nedostatku solidarity měli ptát, proč ochromení letecké dopravy, jak se zdá, mnohým přišlo vhod.

19. 04.

Strašák soudcokracie opět na scéně

Jiří Pehe Přečteno 6914 krát

Ústavní soud České republiky vyhověl stížnosti invalidního důchodce, který si stěžoval, že současný systém výpočtu penzí diskriminuje lidi s vyššími příjmy. ÚS zrušil příslušné ustanovení zákona o důchodovém pojištění. Učinil tak s účinností od září 2011, aby poskytnul politikům dostatek času na nalezení řešení.

Podle ÚS současný systém nebere dostatečně ohled na to, kolik lidé v životě vydělávali, a tím pádem i odváděli státu do penzijního systému. Do výpočtu výše důchodů se s použitím tzv. redukčních hranic zahrnuje jen určitá část příjmů. Zatímco politici, zejména nalevo od politického středu, argumentují, že takto nastavený systém je výrazem solidarity, ÚS usoudil, že jakkoliv je společenská solidarita potřebná, lidé s vysokými příjmy jsou u nás znevýhodněni příliš.

Reakce politiků a politických stran na rozhodnutí ÚS byly trojího druhu. Některé strany, zejména ODS a TOP 09, rozhodnutí opatrně přivítaly, jakkoliv někteří jejich představitelé vyjádřili obavy ohledně finančních dopadů na stání kasu. Rozhodnutí podle nich jen podtrhuje potřebu reformovat důchodový systém.

Někteří další pravicoví politici a komentátoři souhlasili s potřebou reformovat důchodový systém, který je prý neudržitelný a ve vztahu k bohatším lidem nespravedlivý. Zároveň ale kritizovali ÚS coby aktivistický.

U třetí skupiny politiků a komentátorů převládlo především rozhořčení nad jednáním Ústavního soudu. Prezident Václav Klaus, který má s ÚS dlouholeté spory, prohlásil, že ÚS není v této věci kompetentní. Jeho rozhodnutí je prý dalším posunem naší země od parlamentní demokracie. Předseda strany Svobodní demokraté a v minulosti blízký Klausův spolupracovník Petr Mach mluvil přímo o „soudcokracii“, což je ostatně termín, s nímž v minulosti přišel Klaus.

Předseda ČSSD Jiří Paroubek pro změnu prohlásil, že jde o „neuvěřitelné rozhodnutí“. ÚS se prý chová jako třetí komora parlamentu. Podle Paroubka je otázkou, zda je Ústavní soud nestranný orgán, kterým by měl být, či jedná jako politický sbor. „Druhá možnost se zdá jako pravděpodobnější, už pro načasování tohoto verdiktu," řekl.

Podobné odsudky na adresu ÚS jsme mohli slyšet či číst i v minulosti. Pokaždé, když ÚS dělal nějaké průlomové rozhodnutí, přinejmenším jedna část politického spektra se pustila do nevybíravé kritiky soudu. Výroky o soudcokracii, třetí komoře parlamentu či nemístném aktivismu jsou už téměř českým politickým folklórem.

Vypovídají především o bídné politické kultuře u nás, nikoliv o údajně špatné práci Ústavního soudu. Ten dělá pouze to, co podle ústavy dělat má. Tedy posuzuje, zda je určitý zákon nebo určité konkrétní ustanovení zákona v rozporu s Ústavou. Když vloni na podzim zrušil Ústavní soud předčasné volby, které měly být vypsány na základě jednorázového ústavního dodatku, zrušil zákon, který byl sice přijat ústavní většinou, ale byl ve skutečnosti neústavní, neboť byl v rozporu s duchem Ústavy.

Když někteří politici a komentátoři namítají, že si Ústavní soud osobuje právo rozhodovat o věcech, které prý přísluší pouze politikům, neboť jde o záležitosti veskrze politické, měli by svá slova pečlivěji vážit. Například tvrzení, že systém důchodového zabezpečení je záležitost veskrze politická, a že změny v ní přísluší zase jen politikům, nikoliv Ústavnímu soudu, ukazuje zásadní nepochopení nejen principů moderní demokracie, ale i našeho konkrétního ústavního uspořádání.

ÚS musí, je-li o to požádán, posoudit nejen věcné rozpory mezi zákony, ale i to, zda nějaký zákon neporušuje lidská a občanská práva, jež jsou vyjmenována v nejen v ústavních dokumentech, ale i v mezinárodních smlouvách, jichž je ČR signatářem. Může se nám stokrát nelíbit, že Ústavní soud, ve svém současném složení, vykládá například šíři společenské solidarity a princip spravedlnosti při stanovení výše důchodů jinak, než některé politické strany, ale pokud jsme demokraté, nezbývá nám než rozhodnutí respektovat.

Úplně scestné jsou pak řeči o tom, že se ÚS pasuje na jakousi třetí komoru parlamentu. ÚS neschvaluje žádné nové zákony. Může pouze rušit zákony a ustanovení, které na základě nějakého podnětu shledá v rozporu s ústavou a základními právy.

Jeho povinností není, jak často namítají politici, ohlížet se na to, kolik bude to či ono rozhodnutí stát, jednat politicky „odpovědně“. Tak měli jednat v prvé řadě politici, když přijímali zákony, které se později ukážou jako diskriminační nebo neústavní. Jakkoliv politici nemusí souhlasit s tím, co ÚS jako neústavní, nespravedlivé nebo diskriminační definuje, skutečností je, že Ústava dala soudu jistou volnost v rozhodování zcela záměrně.

ÚS je jediná soudní instituce, která se řídí „přirozeným právem“, nebo, chcete-li „zdravým rozumem“. Bere v úvahu širší souvislosti, kontext, soulad či nesoulad jednotlivých zákonů s Ústavou. Někomu může taková volnost v rozhodování připadat jako rozhodování téměř politické, jenže ÚS není nositelem nějaké specifické politické ideologie. Není to politická strana, ani vláda. Tvoří jej osobnosti jmenované různými prezidenty, schvalované Senátem v různých jeho politických konstelacích. V tomto ohledu je to i názorově instituce velmi pestrá, navíc sestávající z lidí s nejvyšší možnou odborností a erudicí.

Existuje jistě mnoho kritérií, podle kterých lze soudit vyspělost demokracie. Jedním z nich ale nepochybně jsou reakce politiků na rozhodnutí soudní moci, obzvláště pak na rozhodnutí Ústavního soudu. Že je naše demokracie takříkajíc „za vodou“, budeme vědět například tehdy, až po nějakém dalším důležitém rozhodnutí Ústavního soudu, politici řeknou: „bereme na vědomí, zařídíme se podle toho.“

Deník Referendum, 19.4.2010

09. 04.

Trapné hrátky s volbami středoškoláků "nanečisto"

Jiří Pehe Přečteno 8480 krát

Projekt organizace Člověk v tísni, v jehož rámci mají být na konci dubna zorganizovány na středních školách a učilištích „volby nanečisto“ mezi studenty, kteří ještě legálně volit nemohou, není po chuti některým politickým stranám, ač je z hlediska budoucnosti české demokracie bezpochyby přínosný. Přinejmenším v tom, že by na chvíli donutil příslušníky „facebookové“ generace přemýšlet o tom, jak a proč by se zachovali u volebních uren, kdyby volit mohli, a také by nepochybně rozpoutal mezi studenty spontánní diskusi o politice.

Abych nebyl obviněn, že zatajuji nepřímou osobní angažovanost v tomto projektu, předesílám hned na úvod, že projekt Člověka v tísni je z větší části financován americkou nadací CEE Trust (Fond pro občanskou společnost ve střední a východní Evropě), do níž přispívá pět velkých amerických nadací (Mott Foundation, Ford Foundation, Open Society Fund, German Marshall Fund a Rockefeller Brothers Fund) a že jsem členem správní rady této nadace coby reprezentant střední Evropy.

„Volby nanečisto“ jsou součástí dlouhodobého projektu CEE Trust na podporu angažovanosti dospívajících lidí v politice a občanské společnosti. Projekt není české specifikum; vychází z poznání, že v nových demokraciích je s pomocí neotřelých postupů potřeba vtáhnout mladou generaci do demokratické politiky, která jinak dost skomírá.

V zemi, kde průzkumy naznačují rostoucí apolitičnost občanů a znechucení z politiky, by měl být jakýkoliv konstruktivní nápad, který má šanci zvýšit angažovanost mladých lidí v politice, vítán. Bohužel v české kotlině, jak se zdá, lze „zpolitizovat“ i občanskou výchovu, o kterou ve „volbách nanečisto“ především jde.

Politické strany, které se, možná po právu, obávají, že nedopadnou ve volbách patnáctiletých až osmnáctiletých studentů dobře, projekt kritizují. Zejména ČSSD a KDU-ČSL vyrazily do protiútoku s pomocí argumentů, že by mohl být porušen zákon o zákazu politické agitace na školách a mohla by být zneužita osobní data studentů.

S pomocí méně licoměrných argumentů podle ČTK proti projektu brojil šéf Středočeského kraje David Rath, který pojmenoval skutečnou podstatu obav ČSSD: takový experiment by prý mohl před sněmovními volbami pomoci k volebnímu úspěchu pravicových stran.

"Na tom projektu by asi nebylo nic špatného, kdyby neměl proběhnout těsně před parlamentními volbami. To spektrum je tam o něco jiné než třeba ve skupině třicetiletých, padesátiletých, šedesátiletých," napsal Rath podle ČTK v dopise ředitelům středních škol ve svém kraji. Podle Ratha studenti totiž většinou, jak ukazují průzkumy, sympatizují s pravicí.

Takže se podívejme na jednotlivé argumenty proti projektu.

Především: politická agitace není součástí projektu. Do škol nemají chodit zástupci stran, aby studenty přesvědčovali, jak volit, či jim nalévali do hlav politickou propagandu. Studenti se mají rozhodovat na základě informací veřejně dostupných, zejména v médiích, vybírat si mají ze stran oficiálně přihlášených do květnových voleb do Poslanecké sněmovny.

Což též vysvětluje, proč jsou „volby nanečisto“ naplánovány měsíc před volbami skutečnými.

Odevzdané hlasy má zpracovat nezávislá agentura, která by se stala odborným garantem voleb a dohlížela by na reprezentativnost výsledků. Těžko říci, jak někteří politici dospěli k názoru, že mohou být zneužita osobní data studentů, kteří se projektu zúčastní. Pokud „volby nanečisto“ budou probíhat jako volby skutečné, pak hlasování bude tajné, jinak by se popřel smysl celého projektu.

Pro české poměry je příznačné, že ministerstvo školství, které projekt vloni zaštítilo, oznámilo po kritických slovech představitelů některých politických stran, že ho prý znovu posoudí. Nakonec ministerstvo 8. dubna, jak se dalo v českém kontextu téměř s jistotou očekávat, oznámilo, že projekt Studentské volby letos nezaštítí.

Ministryně školství Miroslava Kopicová se k odvolání záštity rozhodla po jednání s předsedou Asociace krajů a jihomoravským hejtmanem Michalem Haškem (ČSSD). Agentura Mediafax uvedla, že prý podle názorů obou existuje určité riziko, že studentské volby organizované společností Člověk v tísni mohou být terčem předvolební propagace.

"V současné vyhrocené politické situaci není možné vyloučit ani napadení projektu a zejména jeho výsledků některým z neúspěšných volebních subjektů po skutečných volbách do parlamentu konaných 28. a 29. května," uvedli Hašek s Kopicovou.

Záštita ministerstva má povahu jakéhosi doporučení školám, ale jelikož jsme v zemi, kde ti méně mocní často odečítají mocným ze rtů tak iniciativně, že jsou nakonec papežštější než papež, není jisté, zda se projekt i bez záštity ministerstva uskuteční alespoň v redukované podobě. Jisté je, že pokud bude na poslední chvíli zmařen úplně (poté, co se k němu již dobrovolně přihlásilo velké množství škol) budou napáchané škody na mladé generaci značné a reálné—na rozdíl od těch imaginárních, o nichž mluví politici. Především v podobě ještě většího znechucení politikou, než je tomu dosud.

Jisté také je, že středoškoláci, kteří budou příště volit už naostro, to politickým stranám, na jejichž popud byl projekt zablokován, takříkajíc spočítají. ČSSD také zbytečně dává do rukou ODS účinnou předvolební zbraň. Bylo by s podivem, kdyby se ve volebním štábu ODS už teď nerodil nápad oslovit tu část mladé generace, která volit už může se sloganem typu „ČSSD se bojí mladých, proč asi?“

Politické strany, které mají z projektu strach, by možná měly spíše zvážit důvody, které je vedou k přesvědčení, že ve „volbách nanečisto“ propadnou. Nenaučí-li se oslovovat mladou generaci, nabízet jí přitažlivé programy, budou mít v budoucnosti velké problémy.

Potíž s mladou generací u nás přitom nemá apriori nic společného s orientací stran, které se „voleb nanečisto“ nejvíc bojí. Na západ od nás mladí lidé běžně levicové nebo křesťansko-demokratické strany podporují. Není to tedy jakýsi obecně generační problém.

Jestliže by „volby nanečisto“ dopadly, zejména pro ČSSD a pro lidovce, tak, jak odhadují průzkumy—tedy nevalně—bylo by mnohem lepší, kdyby tyto strany po vyhlášení výsledků oznámily, že se v příštích letech pokusí mladé lidi o smysluplnosti svých idejí lépe přesvědčit, a že také změní styl své politické komunikace, který je právě ve vztahu k mladým poněkud archaický. A možná by při té příležitosti neškodilo se zamyslet, proč jsou někteří lídři těchto stran u mladých velmi neoblíbení.

Rozšířená verze komnetáře publikovaného v Deníku Referendum 9.4.2010

06. 04.

Dění okolo ÚSTR je naprostá šaškárna

Jiří Pehe Přečteno 5004 krát

Že se fungování v podstatě státního Ústavu pro studium totalitních režimů nejspíš zvrhne v řadu trapasů, skandálů a politických frašek, bylo leckomu jasné, už když se o jeho zřízení rozhodovalo. Autor tohoto textu už v roce 2007 na různá nebezpečí upozorňoval.

Ostatně názvy publikovaných textů mluví samy za sebe: Ústav pro studium národních mindráků, Ústav národní paměti a amnézie, Národní paměť v ústavní péči, Česká debata o totalitarismu.

Pokud se najde někdo, kdo může ukázat--třeba v novinovém textu nebo blogu,--jak Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) obohatil jeho chápání komunistického režimu a--kromě několika rádoby „senzačních“ odhalení--přinesl nějaké nové informace, zaslouží si Cenu Pavla Žáčka. Ač má autor tohoto textu několik blízkých přátel jak ve vědecké radě ústavu, tak mezi lidmi, kteří se nyní angažují v jakési petici za odvolání nově zvoleného ředitele Jiřího Pernese, jenž dosavadního ředitele Žáčka nahradil, nezbývá mu než s pocitem jistého studu krčit rameny nad celým tím trapným děním.

ÚSTR byl zřízen coby údajně vědecká instituce, jenže veškeré dění okolo něj jen dokazuje, že šlo o naprostou iluzi. Ústav byl od začátku především „kladivem na čarodějnice“, který zřídili politici a který politici také hodlají ovládat. Prohlášení představitelů Občanské demokratické strany, v reakci na výše zmíněnou petici, že se bude situací v ústavu zabývat Senát, jen tento stav věcí potvrzuje.

I Rada ÚSTR, zvolená Senátem, v němž měla ODS většinu, se plete do dění v ústavu v míře nevídané--jako by byla ředitelem ona. Naposledy oznámila, že prý nyní bude projednávat jakási personální rozhodnutí nového ředitele, která se jí nelíbí. K čemu je tedy ředitel, když si nemůže vybrat ani spolupracovníky?

Samotný ředitel se vybíral ve vysoce zpolitizované atmosféře, a když se nakonec vybral někdo, kdo nesedí aktivistům a některým politikům, vypukla v Radě válka. Teatrálně rezignují členové vědecké rady, navzájem se hádají bývalí disidenti, dělají se tiskové konference, bude zasedat Senát. Vědě a objektivnímu historickému bádání zdar!

Osobně nevím, zda je lepší Žáček nebo Pernes. Vím ale jistě, že je mi úplně jedno, kdo v čele takto zřízeného a takto fungujícího ústavu stojí, protože ta instituce je vystavěná tak, aby nic objektivního nevybádala. A pokud „něco“ vybádá, koho to u nás zajímá, zejména když existuje důvodné podezření, že to je nejspíš na politickou objednávku? I média zajímá „bádání“ ÚSTR, jen když se z archívů vynoří nějaké známější jméno, a mohou tedy několik dní skandalizovat nějakého chudáka, aby si s pomocí falešné morální paniky zvýšila náklad či sledovanost.

Oč méně se v ÚSTR skutečně bádá, o to více se v něm válčí, když se jakobíni ve službách politiky se střetávají s lidmi, co mají opravdový zájem bádat. Takže i z ústavu někdo neustále teatrálně odchází a někdo do ústavu teatrálně přichází.

O výše zmíněném Žáčkovi mohu říct jen tolik, že už před časem jsem v duchu tipoval, jak dlouho bude trvat, než revoluce sežere toto své dítko. Neboť ÚSTR pod jeho vedením byl i 20 let po pádu komunismu institucí rádoby revoluční. Těžko říct, čemu se zastánci Žáčka teď diví. Revoluční mentalita v podobě jakéhosi novodobého svazáctví logicky plodí revoluční, tedy nestandardní řešení.

Stávajícímu řediteli Pernesovi nemám za zlé, že neuvedl v životopise studium VUMLu, nebo že údajně nesplnil jakási kritéria. Od toho, aby takové věci posoudila, je Rada ÚSTR. Ta rozhodla, jak rozhodla.

Je typicky české, že se do jejího rozhodování pletou aktivisté a politici. V Česku totiž žádná instituce zřízená údajně kvůli tomu, aby zaručovala jakousi nezávislost na politice, nemůže nezávisle fungovat.

Pernese jako člověka neznám, ale mám mu za zlé, že jim s tím nesekne. Že se mu chce v té trapné frašce vůbec účinkovat.

Pokud je opravdu historik, měl by vědět, že o historii jde v tomhle ústavu až na posledním místě. Ať si Rada nebo Senát nebo grémium ODS klidně místo Žáčka do čela zvolí nějakého aktivistu nebo vysloužilého politika. Anebo ať povolají zpět Žáčka. Koho to proboha zajímá?

Až tahle instituce začne nabízet informace, které jakýmkoliv způsobem osvětlí fungování komunistického režimu, možná bude zajímavé, kdo ten ústav vede. Jenže to se nemůže ve státní instituci, kontrolované politiky, stát. ÚSTR je užitečný pouze tím, že on sám bude v budoucnosti studijním materiálem pro badatele, kteří budou mít zájem o patologické fungování takzvané české demokracie na začátku 21. století.

06. 04.

Nesnesitelná návštěva Obamy a Medveděva

Jiří Pehe Přečteno 27784 krát

Když se česká média a politika potkají s událostí světového významu, nedopadne to skoro nikdy dobře. Provinční prostředí obvykle nemá na to, aby si s takovými událostmi intelektuálně poradilo, takže o nejrůznějších dějích, jež přesahují české obzory, se v lepším případě diskutuje bez patřičného kontextu i znalostí, v horším případě se ideologizuje.

Pokud se událost světového významu náhodou odehrává přímo u nás, je zle dvojnásob. Podpis smlouvy START o snížení stavu jaderných zbraní mezi Ruskem a USA, kvůli kteréžto události přijedou do Prahy americký prezident Barack Obama a ruský prezident Dmitrij Medveděv, je toho dokladem.

Mediální pokrytí této události sestává z několika „osvědčených“ komponent. I seriózní média, stejně jako při loňské návštěvě Obamy nebo návštěvě papeže, nás už několik dní bombardují detailními popisy limuzín, letadel a dalších technických prostředků s návštěvou spojených. Jistá míra fascinace opancéřovanými auty nebo prezidentskými letadly je pochopitelná, ale v našem případě celý ten humbuk připomíná situaci, v níž členové izolovaného pralesního kmene mají příležitost poprvé vidět horkovzdušný balón.

Média jsou a několik dní ještě budou také plná nejrůznějších úvah na téma bezpečnosti. Nejrůznější experti budou donekonečna vysvětlovat, co všechno musí prohledat, kolik policistů nasadit, jak americká ochranka důvěřuje té naší, kolik a kde bude ostřelovačů. Oblíbeným ohromujícím zjištěním též je, že Praha bude v době návštěvy ucpaná!

Ještě oblíbenějším tématem jsou dohady, kde budou státníci bydlet, zejména Obama. S předstihem se můžeme podívat na obrázky různých hotelů, amerických a ruských velvyslanectví i rezidencí. Vskutku napínavé…

Neméně napínavé jsou zprávy, kdo se s kým sejde, popřípadě kolikrát. Ostře sledovaná budou zejména setkání s českými politiky, ačkoliv ti budou při setkání Obama-Medveděv pouhou protokolární stafáží, a kdyby se mocnosti rozhodly podepsat smlouvu například v Oslu, neštěknul by po nich ani pes.

Úplně nejlepší jsou pak hlubokomyslné úvahy, proč se podpis smlouvy koná právě v Praze. Můžete si vybrat z následujících možností: a) symbolika (Obama přednesl svůj projev o jaderném odzbrojení před rokem v Praze), b) panorama (tak hezké město a sál, jako je ten Španělský, by se těžko sháněly jinde), c) chtějí to Rusové, aby dali světu najevo, ty lišky podšité, že patříme do jejich sféry, d) Obama i Medvěděv umírají touhou diskutovat s vševědoucím profesorem v roli prezidenta České republiky, například o globálním oteplování.

Výbornou zábavou budou též přímé přenosy českých televizí. Reportéři nám budou každých několik minut referovat, zda už přiletělo nějaké prezidentské letadlo, proč se zpozdilo nebo nezpozdilo, do jakého auta nastoupil ten který prezident, kterou ulicí ten který prezident jede. A konečně se dozvíme, jaké místo na přespání si prezidenti vybrali, kam že je to vlastně vezou!

Vynikající duševní potravou budou jako vždy úvahy a komentáře na téma důležitosti vět v Praze pronesených, či důležitosti podepsané smlouvy. Pokud tak bude činit těch několik málo komentátorů nebo politologů, kteří se pravidelně zabývají mezinárodními vztahy, bude to ještě poměrně snesitelné, ale takováto událost je též bohužel neodolatelnou výzvou pro komentátory a moderátory, kteří normálně zůstávají po uši ponořeni v české politické bramboračce. Prostě takové Otázky V.M., tentokrát z Prahy.

Nejzábavnější dimenzí návštěvy bude, alespoň pro autora tohoto textu, unikátní české specifikum: komentování události, která si zaslouží co nejvěcnější analýzu a odstup, z čistě ideologických pozic.

Nedávno se na mne obrátila americká doktorandka, která na prestižní americké universitě píše svoji doktorskou práci o českých neo-konzervativcích. Na otázku, proč si vybrala tak neobvyklé téma, odpověděla, že tento v USA již víceméně vymřelý politický druh, se v české politice, vědeckých ústavech a médiích vyskytuje v míře tak velké, že je to téma hodné pozornosti.

Můžeme si být jisti, že příslušníci tohoto jinde mizícího druhu si už připravují hluboké úvahy na téma bezvýznamnosti podepisované smlouvy, naivnosti prezidenta Obamy (kterému se prý ještě skoro nic nepodařilo), nedůvěryhodnosti Ruska, atd. Ve spojení s poněkud paranoidními českými „atlantisty“ nám vysvětlí, že Obama si nevidí na špičku nosu, když navzdory našemu členství v NATO a Evropské unii ponechává náš region lehkomyslně napospas ruskému medvědovi. Protiraketová obrana, coby téma, na čas vstane z hrobu.

Naprostým vyvrcholením ovšem budou komentáře českých politiků, k nimž je média budou nutit. Necelé dva měsíce před volbami se v zemi, které je jinak nějaká smlouva START úplně ukradená, a které ještě pořádně nedošlo, že skutečně je v Evropské unii a NATO, máme šanci dočkat skutečných perel.

01. 04.

Hlavním problémem ODS není Topolánek

Jiří Pehe Přečteno 6077 krát

V táboře příznivců Občanské demokratické strany nyní vládne mírný optimismus, neboť se mnoho z nich domnívá, že odchod Mirka Topolánka vlije straně do žil novou energii. Nástup relativně „neušpiněného“ Petra Nečase by prý straně mohl pomoci.

Potíž s touto argumentací spočívá v tom, že Topolánek, jehož nešťastně formulované výroky pro časopis LUI byly údajně onou poslední příslovečnou kapkou, po níž přetekl pohár trpělivosti stranických kolegů, nebyl zdaleka hlavní příčinou rostoucích potíží ODS, ale jen jedním z více viditelných symptomů mnohem závažnější choroby. Tou je především vnitřní nečitelnost a cynismus strany zkažené mocí, v níž se o vliv sváří nejrůznější klientelská bratrstva.

Topolánek tak už delší dobu nestál na vrcholku stabilní mocenské pyramidy, ale doutnající sopky, v níž navzájem soupeřily o vliv nejen topolánkovský tábor s hradním křídlem (reprezentovaným pražskou organizací a skupinou senátorů, kteří vloni brojili proti Lisabonské smlouvě), ale také „velrybáři“ ze severních Čech, různí regionální „kmotři“, a nakonec i bývalí spojenci Topolánka vedení Přemyslem Sobotkou, který si spočítal, že s Toplánkem v čele jsou vážně ohroženy jeho prezidentské ambice.

Obětování Topolánka může vyřešit tyto konflikty uvnitř strany jen dočasně a jen opticky. Nečas má sice blíže k prezidentovi Václavu Klausovi, a tedy možná i k hradnímu křídlu, jenže pražská základna tohoto křídla je natolik spojována s korupcí a oslabená skandály, že Nečasovi jen těžko může nabídnout, například v podobě klidu zbraní, i třeba jen dočasnou stabilitu. Navíc se na mimořádném sněmu pražské ODS bude brzy prát v přímém přenosu špinavé prádlo.

Nečas nemá ve straně dostatečně silnou bázi, a není ani dostatečně autoritativní na to, aby rozhádanou stranu dokázal zkrotit podobně, jak se to podařilo Jiřímu Paroubkovi v sociální demokracii. Velkou otázkou nyní je, zda se téměř jednotný „proti-topolánkovský“ étos v ODS přetaví, alespoň na čas, do pro-nečasovské jednoty.

Pokud ano, vydrží tato jednota nanejvýš do voleb. Kdyby ovšem náhodou přispěla k překvapivému volebnímu vítězství, bylo by to možná tím nejhorším, co by se ODS mohlo stát z hlediska její budoucnosti. Nejrůznější zhoubná ložiska partikulárních zájmů ve straně, jež se na chvíli v záchvatu falešné morální paniky spojila, aby „odpravila“ Topolánka, by definitivně metastázovala do celé strany. Nečas, často popisovaný jako „slušný suchar“, jenž skutečně věří konzervativním idejím, by se nejspíš stal jakýmsi „modrým Špidlou“ , jemuž výše zmíněná bratrstva dovolí vládnout jen tak dlouho, dokud jim nebude stát v cestě.

Právo, 1.4.2010

Archiv článků: duben 2010