31. 05.

Několik optimistických postřehů o volbách

Volal mi politický komentátor, kterého ctím a pravidelně čtu, že by ocenil, kdybych kromě zatím spíše skeptických názorů na výsledek voleb, nabídnul také několik pozitivních postřehů. Přiznám se, že se mi tak činí těžko, a to nikoliv proto, že vyhráli jedni a nevyhráli druzí.

Jakkoliv jsou pojmy pravice a levice v dnešním světě dost rozmazané, vlády ztělesňující spíše pravici či levici se v demokracii mají střídat. Plně respektuji, že vládu sestaví zřejmě strany hlásící se k pravici.

Domnívám se nicméně, že problémy české politiky jsou mnohem hlubší, než aby je mohly vyřešit jedny volby. Psal jsem o tom koneckonců už v lednu 2010 v textu nazvaném „Volby nic nevyřeší“.

Jelikož si ale zmíněného komentátora opravdu vážím, zde je můj seznam pozitiv.

1. Porážka Občanské demokratické strany v Praze a následný odchod Pavla Béma z funkce předsedy pražské ODS. Arogantní způsob vládnutí a korupce se mají trestat.

2.Odchod Jiřího Paroubka z čela sociální demokracie, navíc s noblesou. Jakkoliv jsem byl kritický k démonizování Paroubka, jež překračovalo v některých médiích veškeré meze, Paroubek byl polarizující postavou a jeho odchod otevírá cestu k potřebným změnám v ČSSD. Ostatně na rizika spojená s Paroubkem v čele ČSSD jsem upozorňoval už na podzim 2009 v textu "Je něco shnilého v ČSSD".

3. Noblesní reakce Petra Nečase na Paroubkovu rezignaci, jakož i Nečasova nabídka diskutovat o důležitých reformách i s opozicí. Že by končila stupidní politika „nulové tolerance“ na obou stranách politického středu?

4. Že nevznikne vláda ČSSD s podporou komunistů je dobře.

5. Že nevznikne vláda ČSSD se stranou Věci veřejné jako koaličním partnerem je také dobře, ať si spolupráci s VV klidně užijí jiní, dokud se VV tváří jako pravicová strana. Mají se na co těšit.

6. Vykroužkování některých politiků, například Ivana Langera.

7.Vyšší počet žen v Poslanecké sněmovně. Možná by příště mohla být výzva ke kroužkování doplněna apelem, aby voliči dali preferenční hlasy především ženám.

8. Možnost, že vznikne vláda se solidní většinou, takže voliči i komentátoři si budou moct konečně v praxi otestovat, zda zdrojem našich neduhů jsou především slabé vlády, jež nemohou mít koherentní (pravicový či levicový) program.

9. Naděje, že vznik pravicové vlády a odchod „nenáviděného“ Paroubka umožní mladé „facebookové“ generaci vnímat politiku komplexněji. Možná před příštími volbami bude mladá generace u nás mnohem blíže názorovému spektru známému ze zemí na západ od nás.

30. 05.

Dvanáct poznámek k volbám

Volby do Poslanecké sněmovny přerýsovaly politickou mapu České republiky, jenomže možná ne úplně přesně tak, jak už to nyní interpretují některá média. Zde jsou důvody.

1. Obě největší strany ztratily dohromady ve srovnání s rokem 2006 okolo 26 procent hlasů, což je v podstatě stejné množství, kolik získaly dohromady TOP 09 a Věci veřejné. Obecně ztratily strany establishmentu z roku 2006 okolo 33 procent hlasů (ČSSD 10 procent, ODS 16 procent, lidovci 3 procenta a zelení 4 procenta), tedy celou jednu třetinu všech hlasů. Největší strany dosavadního establishmentu, ČSSD a ODS, doplatily zejména na skutečnost, že při vypjaté polarizaci, v níž, jak se zdálo ještě před rokem, se český systém mohl vyvinout v systém dvou velkých stran, na sebe strhly odpovědnost za negativní jevy, jako je korupce, klientelismus, apod.

2. Ačkoliv hodně uslyšíme o údajném vítězství pravice, skutečnosti je, že strany, které jasně požadovaly škrty a neoliberální reformy, tedy ODS a TOP 09, získaly dohromady tolik, kolik získala ODS sama v roce 2006—tedy 36 procent hlasů. VV není žádná pravicová strana, je to strana populistická, která se momentálně spíše kloní k pravici než k levici. Levice, tedy ČSSD a KSČM, získala dohromady 34 procent hlasů. SPOZ propadla jen těsně, kdybychom připočetli její zisk, má levice okolo 39 procent hlasů.

3. Nové strany—TOP 09 a VV—nejsou ve skutečnosti politické strany, ale kluby či hnutí organizované okolo charismatických lídrů. Případná koalice ODS s těmito „stranami“ bude vysoce nestabilní. Zejména VV mají velký potenciál se vnitřně rozhádat. Většina občanů neví nic o politicích v druhé řadě za Radkem Johnem, strana je navíc víceméně soukromou firmou, jejíž majetkové poměry jsou asi tak transparentní, jako v případě akciovek s anonymními akciemi.

4. ODS své vítězství „utrpěla“. Skončila druhá, přesto bude sestavovat vládu. Ztratila ve srovnání s rokem 2006 zdaleka největší počet hlasů, skoro polovinu, přesto je oslavována jako vítěz. Za normálních okolností by její předseda či volební lídr už rezignoval, ale kvůli tomu, že v levé části politického spektra i nadále „straší“ nereformovaná KSČM, s níž není možné jít do koalice, je „vítězem“ právě ODS.

5. Petra Nečase vynesl do čela strany pád Mirka Topolánka. Z volebního výsledku ale není vůbec zřejmé, že výměna Topolánka přinesla ODS lepší volební výsledek. Když Topolánek odcházel, pohybovaly se preference strany tam, kde je její volební výsledek. Volební prohra, která se kvůli okolnostem změnila ve výhru, bohužel spíše jen zacementuje ve straně problémy, kvůli kterým musel odejít Topolánek.

6. První vážné pnutí v případné „pravicové“ koalici nastane, budou-li VV požadovat skutečná protikorupční opatření tak, jak strana slíbila svým voličům. Taková opatření jsou nepřijatelná pro kmotry v ODS. Přistoupí-li na ně Nečas, nemusí politicky v čele ODS přežít.

7. Na rozdíl od mediálních výkladů, Jiří Paroubek nemusel nutně odstupovat z čela strany. Jeho strana volby vyhrála, neměla jen dostatek hlasů a dostatečně silné koaliční partnery, aby vládu formovala ona. Paroubek mohl argumentovat i vysokým počtem preferenčních hlasů, které získal. Projevil se nejen jako formát, jak poznamenali dokonce i někteří pravicoví politici, ale také jako demokrat. Lidé, kteří ho v médiích vykreslovali jako člověka, jenž je zcela pohlcen nedemokratickou touhou po moci za každou cenu, by se mu měli omluvit. Neomluví se, nejsou totiž stejný formát jako Paroubek.

8. Zdá se také, že Paroubek paradoxně doplatil na pád Mirka Topolánka. Byl s ním spojen v podobě spojité láhve. Ke svému agresivnímu stylu potřeboval někoho jako Topolánek. Bez něj se pojednou politicky vyprázdnil, jako když propíchnete míč.

9. Pravdou ovšem zároveň je, že Paroubek byl v čele ČSSD postavou vysoce polarizující veřejnost, a že vsadil na volební kampaň, v níž se ČSSD jevila jako nemoderní strana, která strká hlavu do písku před potřebnou diskusí o sociálním státu, reformách státních financí a důchodovém systému. Paroubkova rezignace otevírá ČSSD možnost se vnitřně reformovat, omladit své vedení, modernizovat svůj program a zvolit jiný typ komunikace.

10. Pokud do čela ČSSD přijde mladší vůdce, bude zajímavé sledovat reakci pravicových médií. Ukáže, do jaké míry byl pro ně skutečným problémem Paroubek a do jaké míry je ve skutečnosti motivuje ideologicky zaslepená nenávist vůči ČSSD. Démonizován svého času byl totiž i Vladimír Špidla coby prý nepolepšitelný levičák. Část médií mu dokonce přezdívala Vladimír „Iljič“ Špidla. Stanislav Gross byl mediálně popraven za prohřešky zcela srovnatelné s nejasnými finančními machinacemi některých politiků v pravicových stranách, z nichž někteří nyní dokonce uspěli pod značkou nových stran.

11. Česká republika bude mít pravděpodobně po dlouhé době vládu se solidní většinou v Poslanecké sněmovně. Ti, kteří po takové vládě volali, si budou moci ověřit, zda je to ideální stav, zejména zda tři vládní strany ustojí velmi pravděpodobný propad preferencí, který nastane, začnou-li zavádět slibované škrty. Ve skutečnosti je možné argumentovat, že žádné opravdové reformy nelze u nás zavést silou. Jinými slovy, žádné reformy nebudou nebo nepřežijí příští volby, pokud se čeští politici nenaučí hledat kompromisy přes politický střed.

12. Mladá generace, která drtivou většinou podpořila pravicové strany, začne během několika příštích let přicházet ze škol na pracovní trh. Bude zajímavé sledovat politické preference této generace za čtyři roky. Bude také zajímavé sledovat, jaká témata a výzvy budou vládnout Facebooku už za několik měsíců.

28. 05.

Šéfredaktoři pravicových deníků v roli propagandistů

Když v USA chtějí seriózní noviny sdělit svůj názor na důležitou věc, například koho preferují ve volbách, můžeme si přečíst tzv. editorial, což je obvykle kolektivní dílo--vyvážený výsledek společné práce vedení redakce, komentátorů a novinářských hvězd. Když chtějí takový názor sdělit české pravicové deníky, vylezou z novinářského záhrobí jejich šéfredaktoři, kteří nejsou jinak známi ani jako dobří novináři, ani jako přední komentátoři, ani jako intelektuální kapacity na cokoliv.

Zatímco řadoví komentátoři sdělují své názory obvykle na názorových stránkách nebo jiných místech k tomu v daném deníku určených, názory šéfredaktorů jsou evidentně natolik zásadní, že své stati začínají (a někdy i končí) na titulních stránkách. V den začátku konání voleb do Poslanecké sněmovny dostali pisatelskou slinu všichni šéfredaktoři českých pravicových deníků, takže čtenářům sdělili, že mají volit pravici, hned tři: Dalibor Balšínek z Lidových novin, Robert Čásenský z MF Dnes a Petr Šimůnek z Hospodářských novin.

Všichni nabízejí, s obměnami, v podstatě stejný názor. Je prý třeba zabránit nástupu populisticko-komunistické koalice, která by jenom dále zadlužila naší nebohou zemi. Je prý čas na změnu (kterou zaručeně nereprezentuje ČSSD), ba co víc, je třeba to říci ještě jasněji, takže název Balšínkovy agitky je „Vpravo hleď!“

Je to všechno dost trapné. Ani dvacet let po pádu komunismu nejsou přední média schopná nahlížet věci střízlivě, informovat místo agitování, mluvit normálním jazykem místo výkřiků z časů třídního boje. Dopředu vědí, jak to s námi dopadne, zvítězí-li levice.

Trapnost nezmírňují ani svatouškovské úlitby ve stylu, že nikdo nemůže mít nic proti skutečné sociální demokracii, ale naše ČSSD takovou stranou prý není. V HN to dokonce na názorových stránkách tvrdí i většinový majitel deníku Zdeněk Bakala, který se zaštiťuje svojí západní zkušeností. Žil jsem na Západě též mnoho let; ve skutečnosti není česká ČSSD o tolik jiná než mnoho západních sociálních demokracií. „Jiná“ je jen v hlavách našich neo-liberalismem zmámených médií a podnikatelů.

Intenzita démonizace, kterou si od těchto médií vysluhuje předseda ČSSD Jiří Paroubek, by byla namístě, kdyby se k moci dral s nejvyššími procenty nějaký Vandas. V případě politika, který je občas populistický, a jehož vystupování může být leckomu nepříjemné, ale který se nedopustil ničeho nedemokratického, ani nic nedemokratického nehlásá, je taková démonizace selháním médií.

Tento typ rétoriky bohužel vykopává příkopy, které se budou po volbách jen těžko překonávat. Je možné, že přání zmíněných šéfredaktorů, aby příští vládu sestavovala pravice (ať už to v českých podmínkách znamená ve skutečnosti cokoliv) se naplní. Je ovšem pravděpodobnější, že bude nutné hledat kompromisy přes politický střed. V atmosféře třídního boje, kterou výše zmíněná média pěstují, se takové kompromisy budou opět hledat jen těžko.

Ať tak či onak, jisté je, že část našich médií opět zoufale selhává. Fungují v podstatě jako součást volební kampaně když ne jedné pravicové strany, tak několika. Bohužel se tak svým obsahem, k němuž patří i výše zmíněné texty jejich šéfredaktorů, zařazují na úroveň propagandistických billboardů, kterými je zaplavena celá země. Jejich deníky neinformují o volební kampani a volbách; naopak, volební kampaň aktivně dělají.

25. 05.

Studenti volí sociální darwinismus

Vítězství pravicových stran ve volbách „nanečisto“, jež se uskutečnily na středních školách mezi studenty, kteří ještě nemohou volit, komentovala většina médií obecnými „zjištěními“. Středoškoláci prý mají radši pravici než levici, mimo jiné také asi proto, že česká levice vystupuje nemoderně a konzervativně, a neumí s mladými komunikovat. Sociální demokracie, jež ve volbách skončila až sedmá, s 5,27% hlasů, si údajně zavinila tak zdrcující porážku sama, když se pokusila konání voleb „nanečisto“ zabránit.

Ve skutečnosti bychom se měli výsledky studentských voleb zabývat mnohem vážněji. Přesvědčivé vítězství konzervativní TOP 09 (26,59 %), následované Občanskou demokratickou stranou (17,56%), stranou Věci veřejné (12,11%), Českou pirátskou stranou (7,24%) a Dělnickou stranou sociální spravedlnosti (7,14%) naznačuje existenci znepokojivých trendů mezi mladými lidmi, kteří už v příštích volbách budou moci volit.

Pomineme-li v podstatě anarchistické „piráty“, strany, které se ve studentských volbách umístily na předních místech, nabízejí různé modely pravicového vidění světa. Všechny ale spojuje jistý typ sociálního darwinismu. Spočívá v přesvědčení, že přednost ve společnosti mají mít ti schopní, úspěšní a údajně více pracovití. Ti ostatní, sociálně slabší, se jen „vezou“ a musí si společenskou solidaritu zasloužit.

U stran občanské pravice—TOP 09 a ODS—je toto přesvědčení akcentováno nejen sliby o boji proti zneužívání sociálních dávek, ale také důrazem na potřebu plošně šetřit i za cenu omezení nebo rušení nejrůznějších sociálních dávek a programů. U populistické pravice, kterou reprezentují VV, přibývá pak navíc ještě důraz na tvrdší zacházení s „nepřizpůsobivými“, jež se před časem projevilo například zřízením jakýchsi občanských hlídek, které „přesvědčovaly“ například bezdomovce, aby byli jako „my“.

Pravice extrémní, kterou reprezentuje DSSS, by se pak s různými „nepřizpůsobivými živly“ už nemazlila vůbec. Přímými či nepřímými odkazy na rasu či etnický původ, jsou „nepřizpůsobiví“ v jejím pojetí také konkrétněji definováni, než údajní zneuživatelé velkorysosti nás, „slušných lidí“, v programech TOP 09, ODS, či dokonce VV.

Výše zmíněné strany tak reprezentují v různých aspektech svých programů jakési kontinuum různých odstínů sociálního darwinismu: od preferování „úspěšných“ a údajně více „pracovitých“ v programech občanské pravice, až po požadavky populistů, aby se s „nepřizpůsobivými“ a sociálně slabšími zacházelo tvrději. Výsledkem má být zřejmě společnost, která si krácením prostředků na programy pro sociálně slabší nejen zajistí větší ekonomický růst, ale v pojetí pravicových populistů také společnost, která se tvrdou aplikací zákonů, jež prý musí platit stejně pro všechny, vnitřně „ozdraví“.

Jestliže generace studentů, kterým je dnes mezi patnácti až osmnácti lety věku, jednoznačně preferuje tyto strany na úkor stran, jež akcentují sociální solidaritu (ČSSD, zelení a lidovci), je nutné se ptát po příčinách. Jednou z nich může být osobní zkušenost: dnešní středoškoláci se narodili po roce 1989, přičemž svoje společensky formativní léta (zhruba od roku 2000) prožili v době neobyčejných ekonomických úspěchů České republiky.

Až do začátku ekonomické krize v roce 2008 si česká společnost užívala minimální nezaměstnanosti a robustního růstu. Ať už tedy dnešní středoškoláci pocházejí z jakéhokoliv sociálního prostředí, jen menšina se střetla s vážnými ekonomickými problémy.

Paměť bývá selektivní, takže si mladá generace evidentně nespojuje výše zmíněné období hojnosti a stability s ČSSD, která po většinu tohoto období vládla. A neuvědomuje si, že výše zmíněná hojnost byla navíc do značné míry důsledkem přílivu zahraničního kapitálu, který v globální ekonomice ovšem může odejít stejně rychle, jako přišel—bez ohledu na domnělé i skutečné schopnosti našinců.

Dnešní středoškolští studenti navíc vyrostli ve společenské atmosféře, v níž je levice pod neustálým mediálním tlakem. Většina médií, včetně těch internetových, které mladí lidé stále více sledují, je prodchnuta jakousi „povinnou“ anti-levicovostí. Demokratická levice je buď volně zaměňována za tu komunistickou, nebo je terčem kampaní, podle kterých se po příštích volbách určitě, tentokrát ale opravdu, spojí s komunisty, popřípadě možná nespojí, ale i tak prý omezí naše svobody.

Jelikož je většina médií dominována lidmi střední generace, kterým bylo v době pádu komunismu okolo 20 let nebo méně, jsou média ovládána různými stíny neo-liberálních ideologií, které tito novináři vcelku zjednodušeně přijali po roce 1989. Intenzivnější levicový diskurz se pomalu probouzí k životu teprve v posledních několika letech. Není divu, že právě mladí lidé, kteří ještě nemají dostatečné zkušenosti a znalosti, tuto „neo-liberální“, sociálně-darwinistickou atmosféru v médiích nekriticky nasávají.

Zdá se, že i generace rodičů těchto studentů selhává v poskytování plastičtějšího obrazu společenské reality. Jak upozornil například Erazim Kohák, je tomu možná tak proto, že mnozí rodiče studentů, zejména těch v prestižnějších středních školách, patří k „úspěšné“ části společnosti, kterou oslovují programy pravice. Ale je také možné, že ve střetu levicovějších hledisek některých rodičů a studentského mládí „zpracovaného“ generačně převažujícími názory dochází ke generačnímu střetu.

Ať tak či onak, absence povědomí o nutnosti společenské solidarity, například ve formě dobře fungujícího sociálního státu, může být pro mladou generaci—a potažmo pro nás všechny—potenciálně vážný problém. Sociálně-darwinistické teorie o úspěšnosti „schopných“, jakož i o tom, že sociálně slabší si své problémy tak nějak zaviňují především sami, politicky fungují jen v obdobích, kdy se společnosti ekonomicky daří. Pokud se ovšem včas nevymaníme ze současné krize, bude celá řada dnešních středoškoláků (zejména těch, kteří nebudou dále studovat na vysokých školách) čelit brzo poměrně složité situaci na pracovním trhu.

Nic proti přesvědčení, že ten, kdo má schopnosti, se nakonec uplatní. Na této víře jsou založeny všechny moderní společnosti. Problém nastává, když tato víra není doprovázena solidaritou a porozuměním přinejmenším tomu, že moderní lidská společnost není příroda, s jejím darwinistickým přežíváním těch nejsilnějších a obětováním těch slabých.

Skutečnost, že DSSS získala u studentů více než 7 procent hlasů, naznačuje, jaká řešení mohou mladí lidé odchovaní kulturou „sociálního darwinismu“ hledat. Je pravděpodobné, že oněch 7 procent studentů, kteří podporují extrémní pravici v podobě DSSS, nejspíš už zakusili v rodině nebo ve svém okolí sociální problémy a ekonomické neúspěchy. Přesto má i tato, sociálně a ekonomicky znevýhodněná část mládeže tendenci hledat viníky svých potíží v sociálně nejslabších: romské menšině nebo přistěhovalcích. Koneckonců kde jinde, když byla odchovaná v kultuře sociálního darwinismu.

Podstatná část této mladé generace nemá, jak se zdá, hlubší povědomí o tom, že v kapitalistické společnosti se může stát za určitých okolností sociálně potřebným kdokoliv, a že právě proto se v kontrastu ke stranám akcentujícím kapitalismus a úspěšnost, vyvinuly strany, které nabízejí solidaritu.Toto chování části mládeže je potenciálně nebezpečné. Budou-li se z jakýchkoliv důvodů ekonomické a sociální podmínky dále zhoršovat, je možné, že počet mladých lidí podporujících extrémisty a populisty prudce naroste.

Je tragické, že médiím hlavního proudu tyto souvislosti zatím, jak se zdá, nedocházejí. Zatímco dále bojují minulé války s komunisty a „levicovým“ nebezpečím, rodí se možná v generaci „náctiletých“ potenciálně velmi nebezpečný trend.

Deník Referendum, 24.5.2010

21. 05.

Krajské speciály Otázek VM: Medvědí služba demokracii

Po skončení čtrnáctidílného seriálu Otázek Václava Moravce z jednotlivých krajů je možné toto mediální dílo zařadit do patřičného žánru. Jmenuje se politický horor.

Problém přitom nespočívá v Moravcovi samotném. Ten i nadále patří k moderátorské špičce, jakkoliv i jeho nutil zvolený formát, aby se pod časovým tlakem dopouštěl nectností, které jsou typické pro politické debaty v českých médiích—například přerušování řečníků v okamžiku, kdy se pokoušejí říct něco podstatného.

Hlavní problém krajských speciálů má co do činění s dramaturgií. Nic proti přizvání obecenstva, ale na rozdíl od českého prostředí by bylo ve vyspělých demokraciích nemyslitelné, aby se takové politické diskuze pod taktovkou veřejnoprávní televize zvrhávaly v jakýsi Kotel.

Není prostě vůbec jasné, proč organizátoři dovolí, aby do sálu chodili lidé oblečení jako fanoušci na fotbalovém zápasu—tedy ve stranických dresech. Navíc aby seděli ve stranických hloučcích jako v jakýchsi sektorech pro fanoušky na fotbalových stadiónech. A aby jim bylo dovoleno mávat transparenty, apod.

Demokratická rozprava není fotbalové utkání. Jde o vážnou věc, ne o zábavu nebo sport. Organizátoři by lidem, kteří mají zájem tvořit publikum, měli zcela jasně dát podmínky: slušné společenské oblečení, žádné transparenty, žádné skandování jako na fotbale.

Ti, kdo to nejsou schopni akceptovat, neměli by být do sálu vpuštěni, nebo by z něj měli být vyvedeni.

Bohužel to, co se děje v hledišti, ovlivňuje i to, co se děje na jevišti. I samotná debata se pak v atmosféře fotbalového utkání stává pokleslým sportovním kláním, v němž je dobrý jakýkoliv faul, překřikování, nerespektování pravidel.

Člověk, který sleduje podobné diskuze v zahraničí—od USA, přes Británii, až po Německo—nemůže nebýt v šoku, když vidí, jak katastrofálně nízká je politická kultura těchto diskuzí u nás, a jak k další devalvaci takových debat přispívá laciná dramaturgie média, které má reprezentovat veřejný zájem.

V obecnější rovině nelze než konstatovat, že ČT v tomto ohledu zcela zapadá do širšího mediálního kontextu u nás. Nekultivuje ho, je jeho součástí.

Soukromá média—od některých deníků až po televize—pojímají totiž politické soupeření, zejména před volbami, jako jakýsi fotbalový mač. Nejde přitom jen o kýčovitou estetiku, kterou vyznávají, ale i o často nepokryté fandění „našemu“ týmu, které přijímá jako normu i fauly na soupeře. Zcela v duchu hesla, že historie si bude pamatovat jen vítězství, ne jak ho bylo dosaženo.

Jenže politická kultura se formuje nikoliv především na základě toho, kdo vyhrál a možná čtyři roky v zemi vládne, ale na základě toho, jak bylo vítězství dosaženo--jak se chovali poražení, vítězi i publikum. Česká média bohužel vesměs přispívají především k fanatizující polarizaci veřejného mínění ve stylu soupeření Sparta-Slavia.

18. 05.

Jak jsem inzeroval v Právu aneb O mediální (ne)gramotnosti

Můj text nazvaný Licoměrná štvanice na Paroubka, který jsem zveřejnil v Deníku Referendum 10. května a následně pak v blogu na Aktualně.cz, vzbudil řadu zajímavých reakcí. Překvapily mne dva základní druhy reakcí.

Především jsem obdržel nezvyklé množství dopisů, jež byly z 90 procent souhlasné. Dopisy nejsou samozřejmě žádná sociologická sonda, ale přesto stojí zato zmínit, že většina z nich se nesla v duchu „děkujeme, konečně měl někdo odvahu napsat, že to co se v části médií děje okolo osoby Jiřího Paroubka, je hloupá propagandistická válka proti němu a ČSSD“.

Druhý druh reakcí byl ještě zajímavější. Celá řada lidí se dotazovala, proč musím takový text publikovat jako inzerci. Text totiž vyšel o pár dní později také v deníku Právo jako placená inzerce. Jenže ten text jsem jako inzerci nepublikoval já. Publikovala ho ČSSD.

Zavolal mi nejprve šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka, že můj text má zájem přetisknout v rámci své kampaně ČSSD, a zdali bych s tím souhlasil. Neměl jsem s tím problém, pokud bude zřejmé, že jsem text nepsal pro kampaň ČSSD—že tedy bude zřejmé, že byl původně zveřejněn jinde, a že ČSSD ho jen přetiskuje.

Dle mého názoru, je-li text jednou ve veřejném prostoru, může ho, pokud to neporušuje copyright, přetisknout kdokoliv.

Přetisk článku pak vskutku vyšel formou placené inzerce ČSSD v Právu, a soudě podle některých dopisů, i v některých jiných periodicích. Pokud jde o text v Právu, který jsem osobně viděl, i při zběžném pohledu (jiný druh písma) bylo zřejmé, že jde o inzerci, že je to přetisk článku z Deníku Referendum, a že inzeruje ČSSD.

To, že tyto „zřejmosti“ nepostřehnou lidé, kteří média nesledují profesionálně, mne překvapilo jen zčásti. Když jsou ale zcela „mimo“ komentátoři, kteří skoro každodenně oblažují českou veřejnost svými texty, včetně „analýz“ obsahu médií, je to na pováženou. Ukazuje to, že neumí „číst“ média, ačkoliv se sami pasovali do role vykladačů politiky a obsahu medií.

Komentátor Bohumil Doležal ve svých Událostech napsal:
Jiří Pehe napsal propagandistický proparoubkovský článek natolik stupidní, že ho dokonce i v Právu zveřejnili jen jako placenou inzerci (finanční možnosti panu Peheovi závidím, musí to být pořádně drahé). V závěru parafrázuje slova šéfredaktora HN Šimůnka a píše: „my bychom chtěli, aby takzvaně seriozní deníky v naší zemi řídili moudří muži, nikoli pravicoví svazáci, kteří si myslí, že reprezentují „lidi, co si zaslouží odpovědi““. Doufám, že si pan Paroubek vybere pana Pehe do své vlády za budoucího ministra informací.

Ponechme stranou, že v podstatě všechny texty pana Doležala jsou de facto skrytými nebo otevřenými agitkami ve prospěch ODS. Je to koneckonců jeho právo, ale otázkou je, proč ostatní komentátory mistruje člověk, který tak evidentně kope za jednu stranu. Nic na tom nemění skutečnost, že se pan Doležal na ODS chvíli zlobil, když se zbavila Mirka Topolánka.

Ve svém textu o Paroubkovi jsem jasně napsal, že ČSSD ve své současné podobě není stranou, kterou bych volil, a že nejsem fanouškem Jiřího Paroubka. Nevím tedy, proč bych měl psát agitku pro ČSSD. Napsal jsem pouze, co si myslím o tom, jak část českých médií katastrofálně rezignuje na objektivní zpravodajství, a jak se v podobě dětinské anti-paroubkovské propagandy snaží za každou cenu docílit volebního vítězství pravice. Pan Doležal je součástí tohoto mediálního houfu.

Komentátor a editor Neviditelného psa Jiří Wagner pro změnu napsal:
Kdo otevřel středeční Právo, čekalo jej překvapení. Hned na třetí stránce na něj vybafl velký článek s burácejícím titulkem Licoměrná štvanice na Jiřího Paroubka. Teprve na druhý pohled si čtenář všiml odlišného písma a maličkého slůvka "inzerce". Autorem článku-inzerátu není nikdo jiný než levicový politolog Jiří Pehe. (Ten o sobě tvrdí, že studoval v Americe, tak by měl vědět, že se nemá míchat do inzerce - tomu se říká střet zájmů.)

Zbytek Wagnerova článku je pak obvyklou protiparoubkovskou tirádou, obohacenou o apokalyptické předpovědi, jejichž cílem je zřejmě dokázat, že štvanice na Paroubka je v pořádku.

To hlavní, co mne zarazilo, je ovšem neschopnost i tohoto autora pořádně si kritizovaný článek prohlédnout a dojít k jedinému možnému závěru: že jde o přetisk mého textu sociální demokracií v rámci její volební kampaně,a že zadavatelem inzerce je ona, nikoliv já.

Není také jasné, jak pan Wagner došel k závěru, že inzerování je jakýsi střet zájmů. Střet zájmů jakých a s kterými?

Nejenže jsem v Americe studoval, což se pan Wagner podprahově snaží zpochybnit slovy (pan Pehe o sobě tvrdí…), ale pracuji pro skutečnou americkou univerzitu. V USA je zcela běžné vyjadřovat své názory, ať zastáváte jakoukoliv pozici.

Kdybych na tom byl v přístupu k médiím tak špatně, že nemohu publikovat bez inzerce, nebo bych měl tolik prostředků, abych si mohl dovolit zaplatit půl stránky v předních denících, nikomu by v USA nevadilo, ani kdybych takto inzeroval. Je to moje občanské právo.

Á propos: Ne, nedostal jsem od ČSSD za přetisk článku formou inzerce nic zaplaceno. Neplatí mne pan Dimun (jak okamžitě tvrdilo v internetových dikuzích několik příznivců naší vždy kultivované pracie), jenž prý v jakési televizní diskusi objasňoval, proč se ČSSD rozhodla můj text použít.

Nejsem také už dávno ani pomyslným členem pomyslného tábora Pravdy a lásky, jakkoliv si Václava Havla vážím—i navzdory některým názorovým neshodám. Nebudu tedy například volit zelené v jejich současné podobě, i kdyby Václav Havel v jejich kampani vystupoval denně.

Budu volit lidovce. Volím je pokaždé, když nevím, koho volit. Proč? Docela dobře to shrnuje tento text v Deníku Referendum.

13. 05.

Vyměňme všechny! Anebo ne....?

V České republice vznikla iniciativa Vyměňte politiky!, která má prý na Facebooku 40 tisíc příznivců, a kterou podporuje celá řada známých osobností. Lidé by prý měli volit malé strany nebo strany úplně nové.

Jinou iniciativou je Defenestrace 2010—kroužkujte u voleb ty dole! Cílem této iniciativy je zamíchat pořadím na stranických kandidátkách tak, aby byli přeskočeni lídři politických stran politiky méně známými.

Obě výše zmíněné iniciativy si svým vyzněním docela dobře notují s vrcholným politickým číslem nového politického uskupení Věci veřejné, které zní „Nechte politické dinosaury odejít.”

Dnes již masovou iniciativou svého druhu je i virál „Nevolte Levici! Přemluv dědu a bábu!“ Pravicové mládí by podle něj mělo donutit starší generaci, aby volila pravicové strany, anebo, přesněji, jak říká v klipu Martha Issová, „nové pravicové strany.“

Lze jistě pochopit velkou míru frustrace z politiky velkých stran, reprezentovaných „dinosaury“. Ostatně o tom, že v reakci na polarizaci české politiky, v níž si velké strany usurpovaly velký vliv (ale tím i všechnu odpovědnost za sílící „blbou náladu“) nastoupí malé strany, jsem psal už v době, kdy se média ještě stále zaobírala jen ČSSD a ODS. Bohužel se ale lze razantního nástupu politických nováčků do jisté míry obávat.

Tak především: jediná malá strana, která je čitelná, neboť má dlouhou historii, jsou lidovci, ale tu autoři výzvy Vyměňte politiky! na mysli nejspíš nemají. Jistou historii a opravdovou stranickou strukturu mají také zelení.

Oproti tomu nové malé strany, jichž se podpora iniciativy především týká, nejsou skutečné strany. A historii nemají žádnou, snad kromě osobní historie některých politiků, kteří se s pomocí těchto stran snaží o politickou recyklaci. Jsou to vlastně kluby vedené charismatickými osobnostmi. Kdyby Karel Schwarzenberg, Radek John nebo Miloš Zeman například zítra skonali, jejich „strany“ skonají pozítří. Stojí a padají s nimi.

Znakem skutečné politické strany přitom je, že je to trvalá instituce, jejíž popularita sice může růst nebo klesat v závislosti na lídrovi, ale která nezmizí z politické mapy, nebo neupadne do bezvýznamnosti v případě odchodu charismatické osobností v čele.

Kroužkování kandidátů na spodních patrech kandidátek je možná poněkud racionálnější způsob, jak zamíchat českou politikou, až na to, že o těch „zakroužkovaných“ vědí voliči ještě méně než o nových stranách.

Ačkoliv málokdy souhlasím s politologem Bohumilem Doležalem, jeho ironicky míněný návrh „Vyměňte voliče!“, docela přesně vystihuje populistickou absurdnost toho, co se v současnosti v české politice děje. Doležal píše: Aby bylo možné vyměnit politiky, musí tu nějací lepší být. Jinak budou jen špatní nahrazeni ještě horšími. Aby tu lepší byli, musí mít politika statisícové podhoubí, z něhož může čerpat. Stručně řečeno: aby bylo možné vyměnit politiky, musí se napřed – a to pořádně, důkladně – změnit jejich voliči.

K tomu by se dalo dodat, že nejde jen o voliče, ale i o členské základny politických stran. Ty jsou u nás malé i v případě tzv.velkých stran.

Pokud se k iniciativě Vyměňte politiky! skutečně hlásí 40 tisíc lidí, dala by se česká politika nejsnadněji (ale přitom čitelněji) změnit tak, že by se tito lidé stali hromadně členy velkých stran, jež kritizují. Jelikož velké strany, ODS a ČSSD, mají každá okolo 20 tisíc aktivních členů, mohl by příliv nových členů snadno úplně změnit struktury i politiku takových stran.

Jenže do aktivní politiky se facebookové generaci nechce. Facebook je v prvé řadě „zábava“. Výzvy k házení vajíček, kroužkování nebo volbě malých stran jsou mnohem snadnější než vstup do každodenní, docela namáhavé politické práce.

Řečeno jinak, problém, jak se zdá, souvisí s povahou nových sociálních sítí na Internetu. Je na nich mnohem snadnější mobilizovat se proti něčemu, a mít přitom ještě zábavu, než mít pozitivní demokratický program a vizi, které by se hodily jako alternativy k pokleslému politickému establishmentu. „Drobná práce politická“, jak by řekl Masaryk, je o poznání těžší, než se připojit k „přátelům“ na Facebooku, aniž bych si pořádně rozmyslel, čeho se vlastně účastním a jaké to může mít důsledky.

Je samozřejmě dobře, že se rodí jakýsi tlak mladší generace na změnu v české politice, a asi neuškodí, když se velkým stranám budou dívat pod prsty nováčci—ať už v rámci vládní koalice nebo v Poslanecké sněmovně.

Jenže nezbývá než znovu opakovat omšelé úsloví, že každý národ má jen takové politiky, jaké si zaslouží. Jinými slovy: než se politické poměry u nás skutečně zlepší, bude se muset změnit mnohem víc než jen pořadí lidí na kandidátkách nebo složení Poslanecké sněmovny v podobě nástupu „nových“ stran. Aby nekradli a nebáli se (například potřebných reforem) politici, bude se muset jiné masarykovské heslo, „Nebát se a nekrást“, nejprve stát samozřejmým ve společnosti jako celku.

11. 05.

Jak lze fejsbůkovat proti Paroubkovi aneb Občanská společnost v zemi Švejka

Obdržel jsem neobyčejně zajímavý dopis od čtenáře. Zdá se mi natolik fascinující, že ho s mírnými úpravami, jež se nedotýkají obsahu, zveřejňuji. Bez komentáře. Autor dopisu si nepřeje, aby bylo zveřejněno jeho jméno, ale že skutečně existuje, jsem si samozřejmě ověřil.

xxxxx

Jsem profesí učitel matematiky. Stejně jako Vás mne zaujala forma a intenzita antikampaně proti Jiřímu Paroubkovi. Rozhodl jsem se proto experimentálně prozkoumat fenomén Paroubka na Fejsbůku a fungování této sociální sítě jako matematického grafu.

Nedávno jsem vytvořil konto pro vymyšlenou, neboli umělou fejsbůkovou osobu (dále jen UFO), která nemá ráda Paroubka. Tato UFO má na fejsbůku konkrétní jméno, a nejen studuje, ale je již také zaměstnaná, věří "v úspěch", nesnáší levičáky, má hezký obrázek a má svůj oblíbený citát týkající se poctivé práce - a záměrně s rozpoznatenou pravopisnou chybou.

UFO jsem přihlásil do různých skupin typu Facka pro Ratha, Vejce pro Paroubka, Jejich revírem je Kaufland, Nebudu volit levici, Zastřelený Paroubek, Nesnáším komunisty a ČSSD, Nechci být otrokem sociálního státu, atp. Tam se lze přihlásit snadno bez nutnosti potvrzování. Tu a tam jsem kliknul na jejich hlášky, že se mi to líbí, že souhlasím, něco připsal, atp. Vytvořil jsem tak fiktivní obraz aktivní fejsbůkové uvědomělé pravicové osoby.

Když jsem takto nasbíral první "přátele", UFO poslala žádost o kontakt několika modrým komsomolcům z Modrého týmu. Připojili si ji obratem, když uviděli, kde všude je přihlášena a jak je aktivní. Potom si UFO našla několik lidí z vedení ODS (Nečas, Langer a Tluchoř) a požádala je o spojení. Připojili se také! A dál to už bylo
snadné.

Funguje to přesně podle matematické teorie grafů. Když někoho z celebrit na Fejsbůku požádáte o spojení a on uvidí, že s ním máte společné přátele Langera, Nečase, zastřeleného Paroubka, boj s levicí a podobně, tak se připojí bez mrknutí oka, protože vidí, že patříte do stejného houfu jako on.

K dnešnímu dni (celkem vzato za pouhých pár desítek minut hraní s Fejsbůkem) má UFO víc než stovku přátel, z nich je celá řada českých pravicových celebrit. Z nich vybírám (s dovolením bez akademických a šlechtických titulů): Langer, Tluchoř, Nečas, Julínek, Šnajdr, Cikrt, Bém, Blažek, Pospíšil, Cabrnoch, Zahradil, krajští lídři ODS, dále Schwarzenberg, Parkanová, Severa, Štětina, Hybášková, Liška, Šustrová, Jacques, Bursík, ...Kromě politiků se ochotně připojili také různí novináři a celebrity z televize.

UFO už nemusí sama žádat o připojení. Začaly tam chodit žádosti o připojení od fejsbůkové protiparoubkovské mládeže, ale i od celebrit. Nikomu, ani mládeži ani celebritám, nevadí, že mnou vytvořenou osobu osobně nemůžou znát. A síť stále roste...

10. 05.

Licoměrná štvanice na Paroubka

Pravicová média se ve vztahu k Jiřímu Paroubkovi a ČSSD stále více ocitají za hranicí demokratického diskurzu a objektivního novinářství. Nelze se divit, že je má ČSSD v úmyslu bojkotovat.

xxxxx

Když předseda sociální demokracie Jiří Paroubek oznámil, že jeho strana vyhlašuje mediální blokádu pravicových deníků a dvou pravicových časopisů, vzedmula se v některých těchto médiích neuvěřitelná vlna falešné morální paniky. Například Lidové noviny na titulní straně přinesly fotku Paroubka s přelepenými ústy a obřím titulkem „Paroubek se rozhodl bojkotovat 1,7 miliónů voličů.“

(Jak na tohle číslo proboha přišli? Mají-li Paroubkem bojkotovaná média vskutku 1,7 miliónů čtenářů, znamená to snad, že ti nesledují žádná jiná média? To by se vzhledem k černobílým obzorům Paroubkem bojkotovaných médií rovnalo duševní lobotomii.)

Šéfredaktor Dalibor Balšínek a komentátor Marin Weiss pak ve společném komentáři Paroubka poučují, že je přeci jeho povinností přesvědčit o svém programu nejenom ty přesvědčené, ale i ty, co ho volit zatím nechtějí. Paroubek prý svými extrémními gesty vyhrocuje atmosféru ve společnosti.

V reakcích postižených médií nenajdeme tradičně ani stopu sebereflexe. Například, zda extrémními gesty a neobjektivností nevyhrocují atmosféru ve společnosti také ona. Zamlčují také, že za falešnou panikou týkající se Paroubkova „extrémního“ gesta se skrývá obava, že by bojkot ze strany ČSSD mohl před volbami ekonomicky tato média znevýhodnit, protože nebudou mít na rozdíl od konkurence přístup k jednomu z klíčových hráčů na politické scéně.

Abych nebyl obviněn z agitky pro Paroubka, předesílám, že nejsem voličem sociální demokracie v jejím současném pojetí. Nejsem ani osobním fanouškem Paroubka. Přesto mi nezbývá než chování některých médií vůči ČSSD a Paroubkovi opakovaně kritizovat.

Vezměme to po pořádku.

Za prvé, v pravicových médiích se ujala mantra (kterou bez jakékoliv kritické reflexe opakuje i mnoho úctyhodných osobností), podle níž je volební kampaň sociální demokracie neobyčejně agresivní, populistická a neslušná. Paroubek je vykreslován jako téměř diktátor, s odpudivými osobními rysy, který po svém případném nástupu k moci nejspíš změní politický režim u nás.

Ano, volební kampaň ČSSD je místy agresivní, ale není o nic více agresivní nebo neslušná než kampaně některých ostatních stran. A nepřekračuje výrazně ani rámec, který coby člověk, jenž žil mnoho let v USA a pak v Německu, znám ze západních demokracií. A když už je řeč o agresivitě, co všechny ty billboardy zesměšňující Paroubkovy sliby nebo vyzývající Paroubka k odchodu z politiky? Ty stály milióny. Platí je nějaká efemerická odnož občanské společnosti z Facebooku anebo spíše političtí soupeři ČSSD?

Za druhé, celá řada lidí bohorovně tvrdí, že si ČSSD do jisté míry může sama za to, že se její mítinky staly terčem útoků. Co ale přesně politici ČSSD nebo volební štáb strany udělali tak otřesného, že by to mělo ospravedlňovat plošnou démonizaci strany v některých médiích, zapalování stánků na předvolebních mítincích, házení předmětů na politiky, či překřikování předáků strany, když mluví k těm, kdo je mají zájem poslouchat a ČSSD zřejmě volit?

Za třetí, zcela běžným se stalo v pravicovém mediálním diskurzu tvrzení, že vláda socialistů přivede zemi k „řeckému“ bankrotu, nebo že ve spojení s komunisty ČSSD změní politický režim u nás. Když pak naopak jeden pravicový deník přeci jen přinese záslužnou analýzu, podle které by program ČSSD v současné podobě ušetřil zemi asi 15 miliard korun, zatímco program údajně pravicově-spořivé ODS jen o miliardu více, nedočkáme se žádné omluvy nebo alespoň korekce obvinění o levicové cestě k řeckému bankrotu u nás pod vedením ČSSD.

Suma sumárum: nelze než souhlasit s politologem Zdeňkem Zbořilem, který měl odvahu časopisu Týden říct: „Paroubek a jeho strana jsou léta představováni jako pokračování komunistického režimu, jako strana, která chce zvrátit poměry, přivést do vlády komunisty. Je jí nasazována taková oslí čepice… Sociální demokracie je fackovací panák pro všechny noviny.“

Spojování ČSSD s bývalým režimem je přitom absurdní už proto, že Česká republika je jedinou post-komunistickou zemí, kde největší strana demokratické levice, v našem případě ČSSD, nevznikla transformací komunistické strany. V řadách ČSSD lze samozřejmě najít bývalé komunisty, ale je to jediná skutečná velká sociálně-demokratická strana v bývalém sovětském bloku, která vznikla „zezdola“.

Měli bychom si toho vážit. To, že ČSSD zatím nesplňuje všechna kritéria moderních sociálně demokratických stran, je stejně pochopitelné jako skutečnost, že ODS nesplňuje standardy moderních pravicových stran na západ od nás.

Jiří Paroubek mnoho lidí svým stylem irituje. Ale ti, kdo ho nesnáší, ba dokonce otevřeně nenávidí, by měli vzít v úvahu, že i navzdory Paroubkovi podporuje ČSSD okolo 30 procent českých voličů a že si sám Paroubek nepočíná nejhůře v průzkumech popularity politiků. Když některá média Paroubkovi dávají nálepky nebezpečného autoritáře, měla by přesně uvést, co konkrétně udělal, aby si takovou nálepku zasloužil. Jelikož tak nečiní, přispívají právě ona „extrémními gesty“ k rozdělení společnosti, protože takovéto laciné „nasazování oslí hlavy“ bezpochyby uráží ty, kdo Paroubka a ČSSD podporují.

Role médií ve vybičovávání konfrontační atmosféry zůstává při nedostatku sebereflexe neanalyzována, ačkoliv právě pravicová média běžně prezentují předvolební klání a možné dopady voleb i dvacet let po pádu komunismu v jazyce třídního boje, mobilizují a očerňují levici s pomocí nejrůznějších nepodložených spekulací.

Když Lidové noviny Paroubka poučují, že „je přeci jeho povinností přesvědčit o svém programu nejenom ty přesvědčené, ale i ty, co ho volit zatím nechtějí,“ není vůbec jasné, proč by to „musel“ dělat prostřednictvím médií, která, ať řekne co, řekne, a udělá, co udělá, najdou důvody ho démonizovat. Vždyť to, co předvádějí ve vztahu k Paroubkovi a ČSSD, je mimo rámec běžného demokratického diskurzu, jakož i mimo rámec odpovědného, objektivního novinářství.

Příklad na závěr: šéfredaktor Hospodářských novin Petr Šimůnek, který už v minulosti proslul nechutnými útoky na Paroubka na úrovni bulváru, napsal v reakci na Paroubkovo rozhodnutí bojkotovat některá pravicová média, že bychom chtěli, aby zemi řídil moudrý muž. Chtěli bychom nežít na dluh. To se asi prý nelíbí předsedovi sociální demokracie,… který chce být premiérem, ale už teď rozděluje lidi na ty, kteří si zaslouží jeho odpovědi, a kteří nikoliv.

Kolik demagogie se vejde do jedné nebo dvou vět? Ve stejném duchu lze odpovědět, že „my“ bychom chtěli, aby takzvaně seriózní deníky v naší zemi řídili moudří muži, nikoliv pravicoví svazáci, kteří si myslí, že reprezentují „lidi, co si zaslouží odpovědi“, které oni potom beztak překroutí nebo zesměšní.

Deník Referendum, 10.5.2010

07. 05.

Věci veřejně populistické

V české politice se v podobě Věcí veřejných rodí silné pravicově populistické uskupení. Tento rys VV unikal pozornosti novinářů zejména proto, že za populistické jsou u nás zjednodušeně označováni politici a strany nadbíhající údajně přáním lidu, což se projevuje například slibováním nesplnitelného.

V politologii je ovšem populismus definován jinak. Populistické strany samozřejmě slibují ve jménu „vox populi“ všechno možné. Mají ale i další rysy. Jelikož „lid“ je v jejich podání stejně moudrý nebo moudřejší než politici, zdůrazňují například přímou demokracii.

Bývají také výrazně anti-elitistické (my versus oni nahoře) a mají mlhavé programy, z nichž vystupuje obvykle jedno ústřední téma, které vzbuzuje silné emoce: například přistěhovalectví, zločinnost, nebo korupce. Populistické strany údajně vědí, jak takový problém řešit. Na složité problémy nabízejí jednoduchá řešení.

Svojí vnitřní amorfností připomínají spíše hnutí. Jejich úspěch u voličů často souvisí se silnou charismatickou osobností v čele strany. Lídři populistických stran bývají schopní demagogové.

V politologii je nástup populistických stran spojován s tzv. populistickým momentem. Obvykle se totiž takové strany rodí, buď když ve společnosti dochází k prudkým změnám, nebo když se nahromadí sociálně-patologické jevy v takové míře, že část voličů přestane věřit schopnostem zavedených stran je řešit a uvěří v jednoduché recepty nabízené populisty.

Pravicově populistické strany často kladou důraz na organické (národní, etnické, apod.) společenství, které údajně brání proti patologickým vlivům. Nevymezují se tedy jen proti elitám „nahoře“, ale často i proti „těm, co nejsou jako my“, nebo narušují „pořádek“.

Strana VV splňuje všechna výše vyjmenovaná kritéria populistické strany. Brojí v postavě svého charismatického lídra proti „dinosaurům“ (dosavadní politické elitě), ve jménu lidu chce více přímé demokracie. Jejím silným tématem je korupce a zločinnost obecně. Požaduje pořádek, přičemž pracuje s emocemi voličů. Zná prý jednoduchá řešení. Snaží se například už teď vychovávat „nepřizpůsobivé“, což činí v podobě „občanských hlídek“ připomínajících pomocnou stráž VB v bývalém režimu.

Je pochopitelné, že mnoho voličů znechucených politikou velkých stran hledá alternativu. VV se ale jeví jako alternativa zatím dosti nevypočitatelná: v případě volebního úspěchu se může vyvinout ve standardní politickou stranu a ukázat, že její populismus byla jen taktika, jež měla pomoci k volebnímu úspěchu; může se ale také dále radikalizovat a stát se jakousi trvalejší českou verzí pravicově-populistických stran, jež známe odjinud.

Právo, 7.5.2010

05. 05.

Politizace facebookového mládí? Ano, ale jaká?

Nejrůznější kampaně organizované mladými účastníky sociálních sítí na Internetu jsou prý projevem občanské společnosti a mění politickou atmosféru ve veřejném prostoru proti vůli (některých) politických stran. Takováto aktivizace mladých s pomocí nových komunikačních technologií je vesměs vnímána jako pozitivní vývoj.

Bohužel lze stejně přesvědčivě argumentovat, že jakkoliv samotný fakt politické aktivizace mladé generace je pozitivní, styl a prostředí takové „aktivizace“ u nás dávají důvody k obavám. Oč jde?

Tak především, ačkoliv demokracie je diskuse, jak pravil Masaryk, je třeba dodat, že podstatou demokratické diskuse je racionální, strukturovaný diskurz ve veřejném prostoru, který má svá pravidla. Z demokratického diskurzu samozřejmě nelze vynechat emoce a pocity, ale neměly by převládnout. Na politickém kolbišti pracují s pocity a emocemi především populisti, nikoliv skuteční demokraté.

Důležitá je také jistá míra civilizovanosti demokratické hry. Jakkoliv tuto míru mohou překračovat, a zejména ve volební kampani překračují, i zavedené politické strany, obecně musejí hrát na hřišti vymezeném jistými pravidly. Pokud tato pravidla překračují příliš brutálně, musejí být připraveny platit cenu jak v podobě negativní mediální odezvy, tak reakce voličů.

Politická aktivizace naší mladé generace s pomocí sociálních sítí v některých svých aspektech respektuje nepsaná pravidla hry demokratické společnosti, ale v mnoha směrech tato pravidla porušuje: ať už jde o převahu emocí nad racionalitou, zábavy nad seriózní angažovaností, nebo vulgarity nad slušností.

Dalším rysem facebookových kampaní je také jejich jistá anonymita. Ačkoliv mladí lidé na Facebooku mají svoji identitu, v čemž se odlišují od anonymních diskuzí pod texty na různých serverech, mobilizace s pomocí Facebooku, například za účelem protestu proti nějakému politickému rozhodnutí, většinou vytváří anonymní dav. Mladí lidé, kteří vloni házeli vajíčka na předáky sociální demokracie, nevstupovali do politického procesu jako konkrétní osoby, které chtějí o něčem pod svými jmény diskutovat. Zjevovali se právě jako dav, který narušuje základní mechanismy volební kampaně, k nimž patří právo stran oslovit svoje voliče.

Už vloni jsem v textu nazvaném „Facebook, humbuk a demokracie“ napsal, že především není zatím jasné, do jaké míry jsou tato komunikační prostředí schopna generovat koherentní, tedy souvislé, systémové a logické (nejen politické) programy a alternativy, a do jaké míry jsou to spíše toliko nástroje za určitých podmínek vhodné pro sociální mobilizaci, jejímž cílem není pozitivní vize, nýbrž spíše jen odpor vůči něčemu.

Toto rozlišení je důležité, protože občanská společnost je obvykle definována jako takový typ skupinového občanského aktivismu, jemuž je společný nejen odpor vůči něčemu, ale který také obvykle nabízí vůči tomuto „něčemu“ konstruktivní alternativy.

Důležitý je rovněž jazyk, s jehož pomocí se část společnosti mobilizuje. Lze se obávat, že ti, kdo si pochvalují tolik diskutovaný klip Nevolte levici! Přemluv dědu a bábu!, coby účinný nástroj politické aktivizace mladé generace, nevidí kvůli stromům les.

Můžeme se utěšovat, že vulgarita klipu i to, co mnozí považovali za urážení starších spoluobčanů, byly „účelové“, neboť tvůrci klipu prý jen chtěli vyburcovat mladé, aby šli k volbám a vlastně pouze kritizovali tu část mladé generace, která byla vždycky ke všemu lhostejná. A můžeme se též utěšovat, že vulgarita klipu byla jen reakcí na vulgaritu volební kampaně politických stran, podle některých především těch levicových.

Skutečností zůstává, že takovýto klip by nebyl přijatelný pro žádné elektronické médium mimo Internet, kde působí nejrůznější regulační mechanismy. Ty existují z dobrých důvodů: demokratická společnost se chrání před neúměrnou mírou agresivity, zjednodušení a vulgárnosti. Neubrání-li se, je v nebezpečí.

Kdyby naše facebooková generace ve svých mobilizačních kampaních pracovala se stejnou mírou racionality, která se uplatňuje ve veřejném prostoru mimo Internet (jakkoliv i v něm je míra občas překročena), bylo by se možné z politické aktivizace této generace jen radovat. Bohužel některé z dosavadních kampaní veřejný prostor jen dále vulgarizují a rozmělňují to, co ještě zůstává z přijatelné míry racionality a slušnosti.

Ti, kdo tento typ aktivizace „mladých“ glorifikují, by se možná měli důkladně zamyslet. Jakkoliv jádro emocí, které facebookovému prostoru vládnou, může být zdravé, emoce a pocity, jež jsou buď dále neartikulované a neracionalizované, nebo emoce a pocity vyjadřované v zájmu aktivizace vulgárně, mohou být v konečných důsledcích pro demokracii stejně zhoubné, jako jsou činy nejrůznějších populistických stran a politických demagogů.

04. 05.

O jednom virálu aneb Ještě k Issové a Mádlovi

Hned několik známých osobností má zato, že klip Marthy Issové, Jiřího Mádla a Petra Zelenky „Nevolte Levici! Přemluv dědu a bábu!“ je vlastně velká legrace. Ti z nás, kdo klip kritizovali, jsme ho prý buď špatně pochopili, nebo nepochopili vůbec, popřípadě trpíme nedostatkem humoru. Anebo nejsme tak sofistikovaní jako třeba jeden komentátor, abychom rozeznali, že klip prý „obsahuje ironické (sebe)zcizování, které toto politické dílo odlehčuje“.

Samotná Martha Issová v televizní diskusi se mnou tvrdila, že šlo o nadsázku. Podobně mluvila v jiné televizní diskusi i Jiřina Šiklová. Také Jiří Mádl hovořil v tomto duchu v českém rozhlase, přičemž, asi též v nadsázce, prozradil, že coby člověk politický se nebrání tomu, být jednou českým prezidentem, ale teď do politiky nechce, protože má jiné projekty.

Uveďme konkrétní příklady. Třeba novinář Jan Urban napsal:
To nejsmutnější na reakci kritiků je jejich parciální intelektuální slepota a neschopnost humoru – myslet si, že generační provokace a groteskový gag se dají interpretovat jako výplod „nenávisti k seniorům“, nebo „neoliberální ideologie“ - tak to mohou jenom hodně smutní lidé. Takže, bravóóó, a díky za konečně trochu srandy.

Evangelický kazatel Zděnek Bárta napsal:
Negativní vášně, které tato pubertální Zelenkova recese vyvolává i u úctyhodných levicově se deklarujících osobností, jsou však po mém soudu stejně alarmující pro stav naší kolektivní mysli jako potlesk hradních rektálních alpinistů. Ztrácíme smysl pro humor a nadhled a to není nic dobrého.

Komentátor Petr Fischer napsal:
Klip Marthy Issové, Jiřího Mádla a režiséra Petra Zelenky by mohl působit jako útok na staré lidi a jejich soudnost, kdyby neobsahoval ironické (sebe)zcizování, které jejich politické dílo odlehčuje. Ironizace patří k oblíbeným postupům, jak říct něco důležitého - a vyhnout se riziku trapného poučování. Velká část kritiků klipu tento rys komunikace - namířený vůči mladším ročníkům, jež se v tomto shazujícím, "vysmátém" kódu suverénně pohybují - úplně přehlédla. Mohlo se jim potom zdát, že Issová a Mádl prezentují omezený pohled "pravicového svazáctví", který je stejně přihlouplý jako slepé nadšení pro myšlenku sociální revoluce.

Když jsem si přečetl tyto a další úvahy, podle nichž šlo vlastně o dobrou zábavu, rozhodl jsem se podívat na klip znovu, tentokrát s otevřenou myslí. A to prosím navzdory tomu, že mi jeden velmi renomovaný, v zahraničí působící český profesor, napsal, že se mu z gymnaziálního humoru ve stylu Česká soda dělalo při sledování klipu nanic. Škarohlíd!

Já, poučen výše citovanými kolegy, jsem se tentokrát upřímně začal smát hned na začátku, kdy oba mladí herci střídavě sedí na gauči nebo z něho seskakují. To jsem si připomněl zejména moudrá slova Petra Fischera, který kromě výše uvedené citace též napsal, že „politickým se naše chování stává činem, minimálně tím, že se zvedneme ze sedačky (jako v klipu Martha s Jirkou) a někam se před ostatními postavíme.”

Já ignorant! Jak jsem si mohl ve své nehumorné zaslepenosti nevšimnout, že už to poskakování na gauči je politický čin! Hlavou mi prolétli jiní mladí lidé, kteří v historii slézali z gaučů, lezli na ně, nebo na nich (popřípadě před nimi stáli) a tím vstoupili do říše do politiky. A že vlastně zřejmě ani nezáleží na tom, kvůli čemu lidé z gauče do politiky slézají, hlavně že se někam postaví.

Představil jsem si třeba mladého Hitlera, jak se konečně zvednul z gauče (nebo vězeňské palandy?) a začal psát své slavné dílko o společenské škodlivosti Židů. Možná si na gauči také nacvičoval své slavné projevy. Ano, i jeho chování se stalo politickým, až když se proměnilo v Čin! Trochu to pak, pravda, se svou politickou činorodostí přeháněl, ale jedno mu nelze upřít: vždy přesně věděl, kdo je společensky nepotřebný či neprogresivní, a za kým by se jeho Jugend měli vypravit, aby mu trochu zmalovali ciferník, později už rovnou expedovali na „převýchovu“ bez zpáteční jízdenky.

Ještě větší bžunda byla, když jsem si vyslechnul první slova klipu, v nichž se praví zhruba tolik, že jestli v týhle zemi zvítězí ve volbách levice, tak za to budou moct starý lidi, protože to jsou ti, co levici volej…a žijí hlavně na venkově.

Oddechl jsem si, že naše mládež nemusí politicky nepřizpůsobivé občany pracně hledat jako nějaký mor rozlezlý po celé společnosti, ale zajede si je jednoduše podat na venkov.

Líbilo se mi také, že velká slova, jako je „osud země“, pravice levice, která jinak používají jen politici, když varují jeden před druhým, a malá roztomilá slůvka jako bába a děda lze dát dohromady skutečně vtipným, pardon, virálovým způsobem, který, když se k tomu správně vstává z gauče, za nímž se objevují obrázky velmi starých lidí, traktorů, prezidenta, apod., hrozí roztrháním bránice. Jak jsem mohl při původním sledování klipu nepostřehnout onen shazující „vysmátý“ kód mladé generace, na který upozorňuje Petr Fischer?

Smíchem jsem se otřásal taky, když jsem slyšel, že seniorové zřejmě zapomněli, jak to tady bylo za komunismu. Mají selektivní paměť, pamatujou si jen hezký věci, proces s Miladou Horákovou ovšem zapomněli, přitom komunisti přinutili spoustu nejlepších lidí emigrovat.

Uvažování o hlubokých historických vědomostech Marty a Jirky mne, bývalého emigranta, co dnes taky patří už skoro k seniorům, na chvíli vytrhlo z té bezvadné zábavy. Jenže vzápětí při zmínce těch, co museli emigrovat, zaznělo jméno Milana Kundery, přičemž se na stěně za gaučem objevil obrázek vagíny.

Málem jsem se rozsypal smíchy úplně. Kam na to ty mladý choděj? Nefalšovaná virální zábava!
Pak ovšem přišlo to nejlepší.

Pravou ruku prý lidi ve světě používají k pozdravu, k přijímání potravy, levou si vytírají zadek. No a když zvolíte levici, zadek si pak vytře ona s vámi.

Ve světle toho, co jsem už shlédl, mi tam trochu chyběla například nějaká názorná instruktáž, v níž by se odehrávalo vytíráni zadnice, nejlépe před gaučem a vestoje, aby to byl politický Čin, ale nic takového se nekonalo. Málem jsem se chtěl začít trochu zlobit, ale pak jsem si naštěstí připomněl slova Zdeňka Bárty, že ztrácíme smysl pro humor a nadhled a to není nic dobrého.

Následovaly i další perly. Kupříkladu něco v tom smyslu, že staří lidé nám tady zvolej komunisty a socialisty, pak si v klidu umřou, a my, mladá generace, budeme splácet čtyřicet let dluhy.

To mi připadalo obzvláště vtipné. Vlastně teprve při představě, jak si ti nezodpovědní senioři v úplném klídku umírají, zatímco Mádl na ně musí čtyřicet let makat, mě vtipkování ve "vysmátém" kódu mladé generace definitivně dostalo.

Pak přišla trocha nudy: řeči o důchodech, poplatcích u lékaře, školném. Krapet jako Petr Nečas nebo Jiří Paroubek.. Chtělo by to nějaký rajcovní obrázky nad gaučem, říkal jsem si.
Naštěstí chvilka nudy byla přebita velkým finále.

Na seniory je třeba vytvářet nátlak. Když nebudou volit pravici, nepřijedou za nimi mladí příští rok na návštěvu. A až přijedou někdy příště, kdoví jestli budou dědeček s babičkou ještě naživu.

Chtělo se mi zvolat s Janem Urbanem: Takže, bravóóó, Martho a Jirko, a díky za konečně trochu ty lidský mezigenerační srandy!

Za tohle si opravdu, ale opravdu zasloužíte odkaz na to neplacené porno, co zmiňujete na konci klipu!

xxxx
P.S. Volala polská novinářka. Že prý slyšela o tom klipu. Poučen kolegy, snažím se jí vysvětlit, že je to jen osobitý výraz humoru naší mladé generace. Nebo, jak říká Petr Zelenka, virál.

Když si to pustíte poprvé, možná se Vám zvedá žaludek, ale když si pak přečtete některé české intelektuální autority, a pouštíte si to znovu, je to k popukání, ujišťuji ji. Navíc se to samo šíří po internetu, kde to učí naší mládež, jak být politicky aktivní.

Aby bylo novinářce jasné, kdo skutečně, ale opravdu může za to, co ona, jak z její reakce vyplývá, vidí jako sprostou agitku, cituji pro jistotu Jana Urbana, který kromě výše zmíněného též napsal: „Agresivita nadsázky toho klipu se mi líbit nemusí, ale odmítám nevidět, že jde o pouhý slabý odvar sprostot a podrazů kampaní údajně demokratických politických stran – především ČSSD – v této zemi“

Hm, míní novinářka, to zní trochu jako lidi, co prý páchají zločiny nebo berou drogy proto, že měli špatný dětství nebo jim rodiče nekupovali dost často zmrzlinu.

Cituji pro jistotu dál: Je to generační provokace a groteskový gag, jehož humoristický dopad bychom si neměli kazit nedostatkem smyslu pro humor...
Nebo: Mohlo by se nám možná zdát, že Issová a Mádl prezentují omezený pohled "pravicového svazáctví", který je stejně přihlouplý jako slepé nadšení pro myšlenku sociální revoluce, ale je to ve skutečnosti ironizace, která Issové a Mádlovi umožňuje říct něco důležitého - a vyhnout se riziku trapného poučování.Nezabírá to.

I po telefonu cítím, že se polská novinářka na druhé straně nesouhlasně ošívá. Suše mi sdělí, že takový virál by v Polsku nebyl možný.

Polská mládež, snad kromě spodiny, co se chodí rvát na fotbalové stadióny, totiž vesměs respektuje čtvrté přikázání: Cti matku svou i otce svého…

Ubezpečím ji, že něco takového by nemohlo zabránit natočení skvělého virálu u nás. V Česku mladá generace sice možná ve dne v noci na Facebooku, mobilech i jinde suverénně komunikuje ve shazujícím, "vysmátém" kódu, ale o čtvrtém přikázání, ani těch ostatních, nemá tuchy, a pokud ano, neláme si s nimi hlavu. Zná lepší: například „nevaž se, odvaž se“.

Abych ale naše mládí přece jen nějak omluvil poté, co mi darovalo svým klipem tolik legrace, spekuluji, že jistá neúcta mladých ke starší generaci, by mohla být důsledkem toho, že dnešní staří, jak též v jednom místě ten bezvadný virál naznačuje, za komunismu duševně zlenivěli. Nikdo se moc nebouřil, zatímco v Polsku, to byli jiní kabrňáci. Solidarita, církev…Proto by mladí Poláci takový virál netočili, mají ke starším úctu.

Pokračuji: U nás máme dokonce už určitou tradici mezigenerační bžundy. Nemáme jen tenhle virál, ale i velkou facobookovou komunitu se spoustou mladých, kteří si dělají prču ze starých v Kauflandu.

Před časem jsme taky měli Český sen. To zase mladí režiséři nalákali dědy a báby do falešného nákupního střediska, a když se tam ti chudáci dobelhali, zjistili, že je to jen atrapa. Umělci vše filmovali, a pak z toho byla velká legrace. Pravda, několika škarohlídům se to ani tehdy nelíbilo, ale i tehdy jim bylo vysvětleno, že nemají smysl pro humor nebo nechápou hloubku tímto způsobem spuštěné sociologické sondy. Stejně jako teď ten virál…

Polka si zatvrzele trvá na svém. Čtvrté přikázání je čtvrté přikázání, Bůh a slušnost stojí nad virálem.

No, prostě Poláci. Co můžou vědět o našem humoru, že?

xxxxx

P.S. 2. Petr Zelenka poskytnul rozhovor Hospodářským novinám. Nebyl jsem si jistý, jestli svoje slova míní vážně, nebo ještě pořád pokračuje v tom svém virálu, popřípadě v napodobování shazujícho, "vysmátého" kódu mladé generace", když ujišťoval , že „současný lídr Paroubek - to je prostě něco strašného. To je novodobý diktátor. Jestli tohohle člověka bude volit 40 procent lidí, je to národní tragédie.” Anebo: „Česká levice - to jsou pro mě osobně především hloupí politici. Nedokážou se zorientovat ve světě, který je…složitý”

Ještě že máme Issovou, Mádla a Zelenku! oddychl jsem si. Ti složitost světa chápou a ví, že intelektuálně disponovaná česká pravice si s ní poradí. A vidí zřetelně obludnost Paroubka—o nic méně zřetelně než komentátoři Lidových novin a MF Dnes nebo vrhači vajíček z Facebooku.

Navíc mají vzácnou schopnost komunikovat o těchto složitých a bolestných věcech s mladou generací ve vysmátém kódu, kterému na Facebooku nejen všichni rozumí, ale ještě také mají spoustu legrace, kterou se s námi ostatními občas rozhodnou sdílet. Takže ještě jednou: Bravóóó Martho, Jiří a Petře, a díky za konečně trochu srandy!

Deník Referendum, 3.5.2010