Jiří Pehe

26. 01.

Proč potřebujeme vizi

Jiří Pehe Přečteno 4608 krát

Volání po společenské „vizi“ bylo po roce 1989 na dlouho zkompromitováno. Důvodů by jistě bylo možné najít celou řadu, ale jako zásadní se jeví dva.

Za prvé, jakákoliv dlouhodobější vize tak trochu připomínala komunistické pětiletky a dlouhodobé plánování. Za druhé, rétorika trhu a politické svobody, která po roce 1989 vystřídala tu komunistickou, byla v českém případě z různých důvodů vychýlena až, dalo by se říci, libertinským směrem, což znamenalo, že většina pokusů něco dlouhodoběji plánovat, nebo na politické úrovni třeba jen diskutovat o vizích, byla považována za sociální inženýrství, které se nemístně plete do cesty svobodnému trhu a přirozenému politickému vývoji.

To, co se mohlo v prvních letech po pádu komunismu jevit jako výhoda, která posiluje svobodný vývoj, se ovšem postupem času stalo nevýhodou. Nedostatek určité dlouhodobější vize toho, čím by naše země měla být za, řekněme, 20 let, se tak stále více začíná jevit jako vážný problém.

Pro příklady není třeba chodit daleko. Když například současná vláda oznamuje celou řadu reforem bez toho, že by alespoň nastínila, čím má Česká republika po všech těchto reformách být, ztrácí pro své reformy zcela logicky podporu. Je sice užitečné vědět, že vláda chce údajně zpružnit penzijní, sociální a zdravotnické systémy, nebo uvést státní finance do větší rovnováhy, ale bude to ve výsledku znamenat, že Česká republika i nadále zůstane největší montovnou v Evropě, tedy zemí s největším podílem průmyslové výroby, nebo má vláda nějakou jinou představu?

To samé se týká například naší pozice v Evropské unii. Dozvídáme se například, že vláda momentálně nechce přijmout euro, což zní při současných problémech společné měny logicky, ale nedozvíme se, co náš poměrně chladný postoj k evropské integraci i společné měně má znamenat v delším časovém výhledu.

Existence nějaké základní vize přitom určuje celou řadu věcí. Například podíl peněz, které jdou ze státního rozpočtu na školství. A jaké vysoké školy či konkrétní obory by měly požívat větší podporu státu. Řečeno úplně konkrétně: potřebujeme více techniků, kteří budou i v budoucnosti dohlížet na provoz v průmyslových montovnách, jako jsou automobilky patřící nadnárodnímu kapitálu, nebo potřebujeme kvalitnější vědce?

Vyplatí se z dlouhodobého pohledu státní úlevy nebo podpora pro další zahraniční automobilku, nebo by bylo lepší investovat tytéž peníze do podpory nejlepších vysokých škol a perspektivních vědeckých oborů, jakož i výzkumu?

Sklaní zastánci svobodného trhu namítnou, že stát nemá takové věci co řešit, trh sám určí, které obory dávají smysl, a které ne. Jenže nadvláda trhu v této oblasti zároveň bohužel znamená, že v České republice existuje celá řada vysokých škol, které nenabízejí skutečné vzdělání, a že se mnoho nadaných mladých lidí hrne do oborů, které jsou perspektivní dnes, ale vzhledem k vývoji českého hospodářství nemusí být perspektivní za dvacet let.

Čeští politici často mluví o národních zájmech, čímž se myslí především zájmy bezpečnostní a obecně politické, ale není skutečným národním zájmem hledat v rámci národní pospolitosti společně odpovědi na to, čím má naše země být v rámci jak svého regionu, tak Evropy, tak v globálním kontextu?

Jak bídné to s přemýšlením o takových zásadních věcech u nás je, si lze ověřit například na počtu a kvalitě různých ústavů či think-tanků, které se z různých pozic zamýšlejí nad obecnějšími otázkami. Je jich v zemi s deseti milióny obyvatel dohromady méně než počet prstů na obou rukách, a v podstatě všechny živoří či jsou závislé na pomoci nejrůznějších nadací, často zahraničních. Nemělo by být v zájmu země podporovat více právě takové instituce?

Naneštěstí ani politika nenabízí obecnější odpovědi. V současnosti lze jasně cítit, že mnoho lidí je zmateno vývojem v globální ekonomice, politice, životním prostředí či komunikačních technologií, a rádi by slyšeli o takových otázkách přinejmenším diskuzi, když už nelze rovnou najít odpovědi. Česká politika se ovšem drží, už tradičně při zemi.

Když už politici začnou mluvit o spolupráci přes politický střed, mají na mysli zcela konkrétní záležitosti a problémy. Jen zřídka, snad kromě několika veřejných slyšení v Senátu, jsme zatím byli svědky toho, že by čeští politici, společně s odborníky, hledali odpovědi na obecnější otázky, které přesahují hranice české kotliny.

Tato krátkozrakost se nám časem může vymstít. Je sice pěkné, že máme například vládní NERV, který hledá odpovědi na to, jak kde ušetřit, a co jak zreformovat, aby se zase rozjel hospodářský růst. Měli bychom ale také mít instituce, podporované třeba i vládou, které budou přemýšlet za tento horizont.

Vzdálenější budoucnost samozřejmě nelze naplánovat, někdy dokonce ani odhadnout, ale přemýšlet o ní, třeba v podobě různých scénářů a řešení pravděpodobných problémů se vyplácí. Vyprávět by o tom mohli například finští politici, kteří se před časem nebáli vizi dlouhodobějšího rozvoje země přijmout. Finsko je dnes v čele nejrůznějších světových žebříčků, od vzdělanosti až po konkurenceschopnost.

Česká republika by bohužel mohla zatím soutěžit na světové úrovni jen v žebříčcích korupce, nehodovosti nebo výskytu některých chorob, obecněji pak sebestřednosti a neschopnosti si koncepčně vládnout. Kdybychom měli vizi, jak si poradit třeba jen s těmito problémy, už to by byl krok vpřed. Nemáme ale ani ji.

ČRo 6, 25.1.2011

26. 01.

Strašení Čínou

Jiří Pehe Přečteno 8390 krát

V současném tápání západního světa se množí apokalyptické předpovědi, v nichž hraje prominentní roli Čína. A protože žijeme ve světě ovládaném jednoduchým ekonomizujícím myšlením, smrskávají se i tyto předpovědi na hru čísel, v nichž prim hraje ekonomický růst a absolutní velikost té které ekonomiky.

Hospodářské noviny například nedávno uveřejnily celou dvoustranu, která ukazuje odhadovaný výkon největších ekonomik světa v roce 2050. V těchto statistikách Čína předstihne USA, velikost jejího HDP má být asi 150 procent velikosti HDP USA. Před USA se má dostat i Indie.

Na tyto ekonomické předpovědi často navazují politologové s předpověďmi o rostoucím politickém a vojenském vlivu Číny nebo teoriemi o tom, že Čína prý ukazuje nepotřebnost skutečné demokracie pro ekonomický růst. Mluví se o specifickém čínském modelu. Dozvídáme se dokonce, že demokracie, v níž rozhodnutí o velkých projektech dlouho trvá, nemůže dlouhodobě soutěžit s režimem, v němž se o takových projektech rozhoduje centrálně a rychle.

Všechny tyto předpovědi si zasluhují širší kontext, o který se senzacechtiví novináři bohužel většinou nezajímají. Začněme čísly.

Jestliže čínské HDP bude v roce 2050 údajně mít hodnotu 150 procent amerického, pak, pokud by tomu tak skutečně bylo, to znamená pouze tolik, že Čína bude sice v absolutních číslech největší ekonomikou světa, ale jelikož i v roce 2050 má mít zhruba třikrát více obyvatel než USA, ještě pořád bude zhruba dvakrát chudší v přepočtu HDP na hlavu. Řečeno jinak, životní úroveň průměrného Číňana bude dvakrát menší než průměrného Američana.

Důležitou otázkou též je, proč by měla být absolutní výška HDP tím nejdůležitějším ukazatelem. V moderním světě je stejně nebo více důležitá struktura HDP. Jinými slovy bude záležet na tom, zda Čína bude i za několik desetiletí převážně jen montovnou všeho, co už vyspělý Západ nemontuje doma. Důležitějším argumentem o skutečném nástupu Číny, jenž vyústí do „čínského“ století, by byla čísla, pokud se dají předpovědět, o počtu vědeckých inovací, počtu nejlepších univerzit, vlastním technologickém vývoji.

V diskusích o raketovém růstu čínského hospodářství se také skoro nikdy nezdůrazňuje prostý fakt, že růst z ekonomicky velmi nízké úrovně je něco jiného než udržování vysokého růstu v ekonomikách, které jsou již bohaté, tedy kde většinu obyvatelstva tvoří střední třídy. Otázkou je, co se stane, až Čína dosáhne určité ekonomické úrovně. Dost často jsme byli svědky toho, že při určité saturaci bohatství dosud raketově rostoucí ekonomiky zpomalují.

Málo se také zdůrazňuje, že rozvoj Číny a dalších zemí závisí na udržení přijatelného růstu Západu, protože naprostá většina všeho, co Čína vyrobí, směřuje právě tam. V zájmu Číny i ostatních rozvíjejících se zemí není tedy položit Západ na lopatky.

Na abstraktnější úrovni je důležitá otázka, zda momentální úspěch čínského hospodářství znamená skutečně jakýsi úspěch čínského politického modelu, nebo zda původně zaostalá ekonomika může v autoritářském prostředí růst jen v počátečních fázích. Jinými slovy: vyspělá, tržně se chovající ekonomika generuje střední a podnikatelské třídy, které si začnou vynucovat větší politickou nezávislost. Taková ekonomika, neboť je stále komplexnější a soutěží v mezinárodním měřítku, je také nucena přijímat přesnější pravidla hry, čímž vzniká tlak na vznik skutečného právního státu.

S tím pak souvisí i skutečnost, že Čína nebo Indie budou těmito novými třídami nuceny k přijetí záchranných sociálních sítí, tedy vlastních modelů sociálního státu, které momentálně nemají, a nemusí je tudíž financovat.

Fareed Zakaria před časem upozornil, že existuje zajímavé pravidlo, podle nějž se země, které mají tržní hospodářství (k nimž nepatří například různé ropné emiráty, kde se bohatství přerozděluje centrálně a kde neexistují skutečné tržní mechanismy, které by vytvářely zárodky občanské společnosti) a dosáhnou úrovně více než 5 000 dolarů HDP na hlavu, často ocitají pod demokratizačním tlakem. Ještě zajímavější je zjištění, že neexistuje demokratická země s tržním hospodářstvím, v níž by demokratický režim zkolaboval do autoritářství, pokud taková země překročila magickou hranici 5 000 dolarů na hlavu. Čínské HDP na hlavu je nyní zhruba 7 000 dolarů.

To, co vidíme v současné Číně a Indii, bychom navíc mohli popsat jako působení „západního viru“. Tyto nové mocnosti bohatnou nikoliv převážně proto, že přišly na nějakou úplně originální vlastní cestu rozvoje, ale proto, že přijaly západní technologie, organizaci práce, trh, ideu volného obchodu nebo konzumní společnost.

Důležitým měřítkem úspěšnosti té které velké země je také schopnost vyzařovat „soft power“. K tomu patří přitažlivost její kultury pro zbytek světa, schopnost prosadit vlastní ideje a styl života jako univerzální hodnoty, které chtějí lidé ve zbytku světa napodobovat nebo přijímat za své. Při vší úctě k Číně nebo Indii je jejich kapitál v tomto ohledu nízký. Západ si z nich osvojil tak nanejvýš jejich tradiční kuchyni a módní, leč převážně okrajový zájem o buddhismus. V opačném směru je pohyb idejí i „soft power“ mnohem intenzivnější, a ještě dlouho tomu tak bude.

V nejobecnější rovině můžeme samozřejmě diskutovat o tom, zda jisté „pozápadnění“ je to nejlepší, co se těmto novým „tygrům“ i světu mohlo stát, a zda nástup dravého kapitalismu v těchto zemích nakonec neohrozí samotný kapitalistický systém, jenž nebude schopen čelit nerovnováhám vyvolaným globální expanzí. Zůstaneme-li ale v rámci „tržního“ modelu, je prostě skutečností, že jeho přijetí zeměmi jako je Čína, Indie nebo Indonésie je vítězstvím původně západních idejí.

Na závěr dvě poznámky. Současné apokalyptické předpovědi, v nichž se dozvídáme například, co všechno a jak bude v roce 2050, jsou poněkud směšné. Ani ten nejbystřejší prognostik by v roce 1911 nedokázal předpovědět, jak bude svět vypadat v roce 1950. Proměnných bylo prostě příliš mnoho včetně naprosto revolučních a nikým neočekávaných vědeckých objevů jako byla teorie relativity nebo rozvoj jaderné fyziky.

Vezmeme-li například v úvahu, kolik z toho, co se v současném světě ekonomicky, ale i politicky děje, je založeno na spotřebě energie, zejména v podobě spalování ropných produktů, mohl by ekonomicky i politicky tvář světa zcela změnit například jeden jediný revoluční objev v oblasti výroby energie. V opačném směru zase platí, že například nedostatek energie či tendence globálního kapitalismu kanibalizovat sebe sama mohou nastartovat v globálním měřítku trendy vývoje, jež změní samotné paradigma, v němž dnes průmyslová civilizace funguje. Jak velké HDP bude mít ta která země v roce 2050, je přitom důležité, jen pokud budeme fungovat ještě stále v rámci stávajícího paradigmatu.

Autor tohoto textu žil v osmdesátých letech minulého století v USA. Ty na tom nebyly v té době ekonomicky nejlépe, zatímco Japonsko raketově rostlo. Nejrůznějšími předpověďmi o „japonském století“ se to jen hemžilo, vznikaly i různé politické hysterie o potřebě zabránit průniku japonského zboží a peněz do USA apod. Současné povrchní uvažování o Číně, a obecně světě v roce 2050, připomíná ony časy.

Deník Referendum, 25.1.2011

23. 01.

Jaká by byla ČSSD Michala Haška?

Jiří Pehe Přečteno 9172 krát

Michal Hašek je nepochybně nadaný a inteligentní politik, podobně jako jeho hlavní soupeř o post předsedy ČSSD Bohuslav Sobotka. Z tohoto pohledu je téměř jedno, který z nich se stane předsedou strany. Oba reprezentují, už svým věkem, určitý rozchod s minulostí.

Hašek svoji vizi pro ČSSD představil ve svém tzv. desateru, nejnověji ji pak vysvětlil v rozhovoru pro Hospodářské noviny 21. ledna 2011. Ohrazuje se v něm proti obviněním, že by jeho program měl přetvořit ČSSD v oranžovou ODS.

Zároveň ale v témže rozhovoru říká, že by ČSSD pod jeho vedením podpořila některá nepopulární opatření, například některé poplatky ve zdravotnictví, a nechce být stranou sociálních dávek. Sociální stát 20. století se prý přežil, zároveň ale Hašek prý není bořitelem sociálního státu, má koneckonců za spojence Zdeňka Škromacha, který by něco takového nepřipustil.

Tvrdí též, že ČSSD musí být konstruktivní opozicí, která nemůže ve Sněmovně urážet potenciální koaliční partnery. Pokud ČSSD vyhraje volby, není prý možné, aby se její koaliční potenciál smrsknul na komunisty a Marťany.

Na otázku, kdo potenciální koaliční partneři takovéto „opozičně-konstruktivní“ ČSSD jsou, Hašek ovšem poněkud překvapivě nejmenuje ty, kteří jsou ve Sněmovně (a které jeho ČSSD tudíž už nebude urážet), ale ty, kteří tam vůbec nejsou—lidovce, zelené, nebo nějakou budoucí středovou stranu. Jelikož není vůbec jasné, že se takové strany do Sněmovny dostanou, je to jako mluvit o Marťanech. Možná přiletí a ČSSD s nimi udělá koalici, možná nepřiletí.

V reálném světě zbývají Věci veřejné (ty ovšem, jak se zdá, brzy na pomyslný Mars odletí za lidovci a zelenými), ODS, nebo TOP 09. Budeme-li vycházet z této reality, nezbývá než se řídit reáliemi: například tím, že Haška, na rozdíl od Sobotky, rezolutně, přitom s pomocí podivných hlasovacích praktik, podpořila pražská organizace ČSSD, která nejprve politicky zlikvidovala svého idealistického volebního lídra Jiřího Dienstbiera, jenž nechtěl cynickou koalici s ODS.

Pokud bude chtít Hašek oslovit i lidi, kteří takové praktiky odsuzují coby možnou předzvěst vývoje na celostátní úrovni, a kteří si myslí, že by se „konstruktivnost“ vůči vládním stranám neměla rovnat výprodeji levicových myšlenek, měl by svoje teze upřesnit a rozvinout. „Opravdová změna“ v ČSSD se přeci neodehraje, jen když ČSSD nebude „ve Sněmovně každé ráno urážet všechny potenciální partnery“, ale spíše když například vysvětlí, jak její potenciální předseda vidí budoucnost sociálního státu, nebo zda některá nepopulární opatření, jež by měla ČSSD údajně přijmout, nejsou zbytečnými ústupky neoliberální pravici v naději, že to vydláždí cestu do vlády po boku nějaké pravicové strany.

Opravdová změna v ČSSD se, při vší úctě, neodehraje s pomocí stylu chování, ale bojem o ideje proti bezuzdnému pragmatismu, za nímž už od dob opoziční smlouvy až příliš vyčuhují různé partikulární zájmy. Ani v desateru, ani ve výše zmíněném rozhovoru Hašek mnoho nových idejí nepředstavil. Bránit se nařčením, že nechce bourat sociální stát, neboť by to prý nedovolil spojenec Škromach, nezní ani přesvědčivě, ani „lídrovsky“.

Můžeme se pak legitimně ptát, co všechno by nedovolili další spojenci, které jmenuje: Jaroslav Tvrdík, Roman Onderka, Jaroslav Foldyna, Jaroslav Palas. Anebo ti, které nejmenuje, například Petr Hulinský.

I Bohuslav Sobotka má některé spojence, z nichž se může leckomu dělat nevolno. Už proto je důležité, aby se boj o „novou ČSSD“ mezi oběma kandidáty nesmrknul na trumfování tím, jak se budou chovat ve Sněmovně, co jim dovolí straničtí spojenci, a s kým (ne)budou dělat koalici, pokud nepřiletí z Marsu nějací noví spojenci.

V současném masivním útoku neoliberální pravice na základní sociální jistoty a stát jde o víc: definovat, pokud možno co nejkomplexněji, vlastní sociálně demokratický pohled na svět zmítaný krizí, a nabídnout východiska. Nic proti slušnému chování ve Sněmovně. A o tom, kdo se bude komu přizpůsobovat v případné příští vládě, je dost času se bavit po volbách. Teď jde o to, aby Hašek i Sobotka ukázali, zda jsou víc než jen technologové moci.

Parlamentní listy, 22.1.2011

20. 01.

Interviewer Karla Hvížďaly

Jiří Pehe Přečteno 3745 krát

Interviewer aneb restaurování kontextů se jmenuje kniha, kterou vydalo na konci minulého roku nakladatelství Portál, a která je koncipována jako rozhovor Mileny M. Marešové s Karlem Hvížďalou. Je neobyčejná hned z několika důvodů.

Tím hlavním je sám Hvížďala, a to nejenom proto, že ho v této knize najdeme v netypické roli zpovídaného, tedy nikoliv toho, kdo rozhovor vede, ale především proto, že Hvížďala nabízí neobyčejně široký myšlenkový záběr, v němž zasvěceně a často velmi neotřele komentuje celou řadu témat, od měnící se role médií až po českou historii.

Interviewer je ovšem bohužel také kniha, jejímž podnětným idejím by se lépe dařilo v monologu, spíše než v dialogu s Milenou M. Marešovou, popřípadě v dialogu s někým jiným než je Marešová, protože ta působí v knize jako statista. To by možná nevadilo, kdyby nezpovídala uznávaného interviewera a bytostného intelektuála. V kontrastu s tím, co ve svých různých knihách rozhovorů se známými osobnostmi předvedl v minulosti právě Hvížďala, je ovšem její výkon rozpačitý.

Metodou Hvížďalových rozhovorů je skutečný dialog, jemuž, jak upozorňuje v zajímavé předmluvě Václav Bělohradský, předchází o měsíce nebo i léta nenápadné rozhovory s dotazovanými, v nichž se nastolí určité porozumění. Teprve pak začne Hvížďala klást otázky, které jsou ovšem pod hladinou už dávno připraveny.

I proto jsou knihy rozhovorů, které připravil v minulosti Hvíďala, skutečnými dialogy. A jelikož Hvížďala je interviewer neobyčejně vzdělaný a přemýšlivý, jsou jeho rozhovory výměnou názorů „rovného s rovným“, ba někdy jsou jeho otázky či komentáře dokonce zajímavější než to, co říká dotazovaný, jakkoliv v celkovém součtu Hvížďala, coby skutečný profesionál, vždy úzkostlivě dbá na to, aby dotazovaného, nezastínil.

Možná největším problémem obsahově jinak velmi podnětné knihy je tedy skutečnost, že není tím, za co se vydává: tedy opravdovým rozhovorem.

Poznámka na konci knihy ostatně osvětluje, jak kniha vznikala: Interview s interviewerem následoval po rozhovoru pro internetový Portál české literatury. Rozhovor byl veden pouze „elektronickou“ cestou, což byla pro Karla Hvížďalu nově objevená možnost vedení rozhovoru. Od konce června 2008 Milena M. Marešová pravidelně týden co týden odesílala e-mailem několik otázek a dostávala zpátky odpovědi. Po roce začala další etapa práce s textem. Třídění otázek a jejich tématické soustředění. Vzniklo několik námětem blízkých celků, které byly znovu pročítány a doplňovány. Tak vznikl rozhovor o jedné životní zkušenosti, názorech na novinařinu a určitě ke slovu.

Bohužel s pomocí této metody nevzniknul skutečný rozhovor, a vůbec už ne dialog, například takový, jaký sám Hvížďala předvádí v knize-rozhovoru s Arnoštem Lustigem, Tachles Lustig, jež vyšla ve zhruba stejnou dobu jako Interviewer.

„Dialog je formou modlitby. Rozhovor je modlitbou, protože ve skutečném rozhovoru otevírám sám sebe jinému člověku,“ čteme v citaci Jonathana Sackse na začátku knihy. Tahle citace by docela dobře popsala některé z rozhovorů, které vedl v minulosti sám Hvížďala; v „rozhovoru“ vedeném Marešovou bohužel nic podobného nenajdeme.

Možná se jisté chyby dopustil sám Hvížďala, když k metodě rozhovoru, tak jak byla popsána výše, svolil. A když svolil, aby ho zpovídala Marešová, jejíž otázky jsou „nedialogické“, a která často nechává zpovídaného „odejít“ od tématu, k němuž právě říká něco velmi zajímavého.

Právě schopnost zpovídajícího nenechat zpovídaného odejít od odpovědi, kde se potenciálně nabízí ještě něco hlubšího a zajímavějšího, je to, co odlišuje průměrného mediálního výrobce rozhovorů, které v českém kontextu reprezentují nejrůznější televizní i rozhlasoví moderátoři a novináři pořizující celostránkové rozhovory do sobotních vydání novin, od skutečného interviewera.

Důvodů neschopnosti „vyždímat“ ze zpovídaného něco hlubšího či podstatnějšího, je jistě celá řada, včetně nedovzdělanosti či lenosti. V případě rozhovoru s bytostným intelektuálem, jakým je Hvížďala, navíc nestačí nebýt nedovzdělaný, což Marešová, přinejmenším ve svých oborech estetiky a dějin literatury, jistě není, ale podstatné je, že interviewer musí být sám intelektuálem.

Vrátíme-li se ale ke Hvížďalovi, jsou mnohé jeho „odpovědi“ v nové knize skutečnou duševní pastvou. Jsou zasvěcené i tvořivé. Hvížďala se s velkou lehkostí dokáže posunout od zdánlivě malých témat k velkým, je doma v historii i filozofii, ukazuje neobyčejnou schopnost syntetizovat i analyzovat. Budeme-li jeho knihu číst spíše jako soubor esejů, v nichž otázky Marešové budeme vnímat jako mezititulky, je Interviewer vynikající čtení.

ČRo 6, 20.1.2011

19. 01.

Meze pragmatismu aneb Rakouský model u nás?

Jiří Pehe Přečteno 10889 krát

Vize kandidáta na předsedu ČSSD Michala Haška, který nabízí pragmatickou komunikaci přes politický střed, slaví na dosavadních krajských a mnohých okresních konferencích relativní úspěchy. Hašek tak svým způsobem vychází vstříc politické objednávce, která v české společnosti existuje delší dobu – tedy volání po zmírnění umělé politické polarizace, která stojí dlouhodobě v cestě stabilním řešením zásadních společenských problémů.

Hašek zároveň svým neideologickým přístupem nabízí řadě sociálních demokratů naději, že navzdory volebnímu vítězství nezůstane ČSSD opět „na ocet“ při formování vlády a že stranu nebude tak snadné už dopředu znemožňovat poukazy na jediného údajně možného koaličního partnera v podobě KSČM.

Vstřícnější postoje Haška k možné spolupráci s ODS, popřípadě s dalšími pravicovými subjekty, a to i na centrální úrovni, vybízejí ke srovnání současné situace u nás a dřívější dlouhodobé situace v Rakousku, kde spolu sociální demokraté a pravicoví lidovci vládli celá léta ve velkých koalicích. I když tento systém nakonec zkolaboval, a dal vzniknout silné populistické alternativě v podobě Svobodných Jörga Haidera, Rakousko v době velkých koalic ekonomicky prosperovalo a vytvořilo poměrně stabilní sociální systém.

Orientace na spolupráci přes politický střed u nás má ovšem několik zásadních problémů. Tak především se zdá být pět minut po dvanácté.

Česká politika se od dob privatizace dostala natolik do područí korupce a klientelismu, s nimiž jsou spojovány především ODS a ČSSD, že případné koaliční spojenectví mezi oběma stranami vzbuzuje u velké části voličstva odpor nikoliv kvůli dříve tolik akcentovaným ideovým rozdílům, ale kvůli strachu, že korupce a klientelismus by byly do politického systému ještě více zacementovány.

Řečeno jinak: ačkoliv klientelistické a korupční praktiky lze najít v obou stranách, přece jenom mají voliči naději, že když je jedna z nich v opozici a druhá ve vládě, do jisté míry se navzájem hlídají.

I v rakouském systému velkých koalic samozřejmě existovala jistá míra klientelismu a korupce, ale nikdy nedosáhla míry srovnatelné s tím, co vidíme v současné České republice. Rakouští voliči byli ochotni po dlouhou dobu velké koalice tolerovat, protože, jak se zdálo, pozitiva převažovala v daném politickém kontextu nad negativy. Teprve když velké koalice neměly Rakousko už kam posunout, nastoupil Haider.

Dalším problémem případné spolupráce ČSSD přes politický střed je, že v podobě stávajících subjektů nemá napravo od středu věrohodného partnera. ODS je ve stále větší vnitřní krizi, její předseda a premiér v jedné osobě Petr Nečas se stále více jeví jen jako politická figurína snažící se neutopit v dravých vnitrostranických proudech ovládaných kmotry a ustát vliv, který má na stranu otec-zakladatel na Hradě. Nečas nemá prostě stranu pod kontrolou a spolupracovat s ním v případné koalici je něco zcela jiného než spolupracovat s ODS v některých krajích a na některých radnicích.

Pokud se ODS vnitřně nezkonsoliduje a neobmění radikálně své vedení, které by dostalo stranu pod kontrolu a oprostilo ji zároveň od klientelských vazeb, nemá Hašek, pokud by se dostal do čela ČSSD a chtěl uskutečnit svou vizi, v ODS skutečně věrohodného partnera. Koalicí se současnou ODS by ČSSD „umazal“ ještě více než už je, přinejmenším od dob opoziční smlouvy.

Spolupracovat ve vládě s TOP 09, která v současnosti útočí na pozici nejsilnějšího pravicového subjektu, může být složité pro změnu proto, že identita TOP 09 je mnohem více založena na ideologii než je identita dnes cynické ODS, a než by byla identita ČSSD, pokud si do čela zvolí Haška. Řečeno jinak, TOP 09 nemůže opustit svůj konzervativní profil v politice a neoliberální profil v ekonomice, pokud chce nadále lákat ideověji založené voliče na pravici, takže by v případné koalici s ČSSD nepochybně nutila sociální demokraty k ústupkům, které by nedokázal z hlediska levicového profilu ČSSD strávit ani Haškův pragmatismus.

Věci veřejné, k jejichž zakladateli Vítu Bártovi se zdá mít Hašek blízko, pro změnu nejsou seriózní strana. Navíc je to strana na sestupu, která jen těžko při své současné politice získá dostatek hlasů, aby s ní mohla ČSSD sama sestavovat vládu.

Problémem pro pragmatický přístup Haška je i skutečnost, že ve světle nedávné ekonomické krize a celé řady velmi matoucích trendů, jakož i ve světle ofenzivy neoliberální ideologie, veřejnost od sociální demokracie očekává víc než jen pragmatické přežívání po boku ODS. Po právu od demokratické levice očekává zásadnější odpovědi na celou řadu otázek jako jsou budoucnost sociálního státu, naše role v procesu globalizace nebo udržitelný rozvoj.

Nebude-li ČSSD, jakož i sociální demokracie obecně, schopna takové odpovědi nabídnout, nebude jako alternativa k neoliberální pravici zapotřebí. Věci se prostě změnily. Zatímco ještě před pěti lety si řada voličů přála méně ideologické pojetí politiky a více pragmatismu, nyní mnoho z nich, zejména levicově orientovaných, očekává ideovou ofenzivu demokratické levice, která se nechala zahnat neoliberály do defenzivy.

Ve světle výše řečeného je případná snaha ČSSD o spolupráci s ODS na centrální úrovni velkým rizikem nejenom pro ČSSD, ale pro českou politiku vůbec. Mnoho voličů by totiž takovou spolupráci po právu vnímalo jako snahu dvou upadajících subjektů, které utrpěly v minulých volbách velký odliv voličů ve prospěch nových stran, zabetonovat nejrůznější výhody, klientské sítě a korupční schémata s pomocí vzájemné spolupráce.

Přenést tento model pražské koalice na centrální úroveň je jistě možné, pokud jde o pouhou technologii moci, ale taková spolupráce jaksi ignoruje voliče. Politici mohou stokrát vysvětlovat, že tak to v politice prostě chodí i že takové jsou mechanismy a pravidla parlamentní demokracie, jenže pokud většina voličů vnímá takovou zdánlivě „standardní“ spolupráci jako dekadentní a cynický pokus jistých politických elit udržet si nebo získat moc za každou cenu, výsledek může být nakonec dost tristní.

Nebezpečí hrozí celá řada. Pokud jde o politické strany, které si s důvěrou voličů takto zahrávají, mohou být jednoduše příště ve volebním souboji zcela zdecimovány a nahrazeny novými politickými subjekty. K jistému pokusu o to již došlo v loňských volbách, a skutečnost, že ani TOP 09, ani VV se neukázaly být přesvědčivými alternativami, neznamená, že to voliči nezkusí znovu. Jisté je, že loňské volby naznačily, že se prudce mění zavedený vzorec chování českých voličů, kteří navzdory vysoké nespokojenosti s politikou volili znovu a znovu ODS a ČSSD do pozice nejsilnějších stran.

Pokud jde obecně o českou politiku, skutečným nebezpečím, i ve světle prozatímní neschopnosti TOP 09 a VV osvědčit se jako skutečné alternativy k ODS a ČSSD, je, že se prosadí skutečně populistický politický subjekt haiderovského typu. Hašek by tedy měl svůj „pragmatický“ postoj ke spolupráci s pravicí ještě promyslet. Mohlo by se stát, že po takové spolupráci, nebo už jen ve světle její možnosti, se nakonec prosadí jako silný politický subjekt strana vedená nějakou Bobošíkovou.

Deník Referendum, 18. 1.2011

11. 01.

Quo vadis, ČSSD?

Jiří Pehe Přečteno 9244 krát

Nominace Michala Haška na víkendové krajské konferenci je jen logickým vyústěním současného rozložení sil v pražské sociální demokracii. Zvítězí-li tento trend při volbě předsedy strany, nebude mít ČSSD znechuceným voličům co nabídnout.

*****

Bohuslav Sobotka mohl na krajské konferenci pražské organizace ČSSD vyhrát ve všech směrech pouze v případě, že by se stal politický zázrak a konference by zvolila předsedou pražské organizace Jiřího Dienstbiera ml. V takovém případě by byla nominace Sobotky na post předsedy ČSSD srozumitelná: poté, co se před časem postavil odmítavě ke vzniku koalice mezi ODS a ČSSD na pražské radnici, by jeho nominace po zvolení Dienstbiera stvrdila radikální změnu v pražské ČSSD v podobě příslibu, že se ČSSD v hlavním městě může zbavit klientelských vazeb, jež jsou dědictvím opoziční smlouvy.

V okamžiku, kdy na pražské konferenci zase jednou převážily peníze nad politikou, jak charakterizoval situaci v pražské ČSSD před časem Jiří Dienstbier starší, a ČSSD si do čela opět zvolila ostřílené pragmatiky, „co v tom umí chodit“, v čele s Petrem Hulinským, mohl Sobotka už jen prohrát. Kdyby totiž tato cynická, ideově vyprázdněná organizace ČSSD v Praze dala přednost právě jemu před Michalem Haškem v den, kdy znovu zvolila do svého čela Hulinského, byla by to svého druhu porážka.

Počítáno v aritmetice sjezdových delegátů je pro Sobotku samozřejmě nemilé, že nominaci pražské organizace nezískal. Nicméně v boji o ideově méně vyprázdněnou ČSSD, jejíž podíl na moci nemá být především způsobem, jak kontrolovat nejrůznější klientelské sítě, by to byl polibek smrti. Těžko by mu ještě někdo uvěřil, že s nominací od „Hulinského“, spíše než od „Dienstbiera ml.“, mu jde o nějaké ideje.

Rozhodnutí pražské organizace může sice v konečném součtu pomoci do křesla předsedy ČSSD Michalu Haškovi, neboť to může být impuls pro ofenzivu „pragmatiků“ i v jiných krajích, ale taková volba by též jasně vyjevila, s jakou ČSSD máme co do činění. Výše řečené není přitom nezbytně kritika Haška; je docela dobře možné, že by se v pozici předsedy ČSSD dobře osvědčil.

Bez ohledu na jeho možné kvality mu ale bohužel už nikdo neodpáře, že ve stejný den, kdy pražská organizace zvolila velkou převahou hlasů do svého čela znovu Hulinského, který hrál prominentní roli ve vytvoření cynické koalice s ODS v Praze, porazil Hašek Sobotku v boji o nominaci na předsedu strany téměř stejným rozdílem hlasů jako Hulinský Dienstbiera. Víme tedy, že Sobotka patří spíše k Dienstbierovi ml., zatímco Haška můžeme přiřadit k Hulinskému.

Převaha, s níž právě Hašek získal nominaci na úkor Sobotky rozhodnutím pražské ČSSD, která má tu nejhorší možnou pověst, má nepochybně jistou vypovídací hodnotu. Delegáty pražské konference ČSSD to možná nechává chladnými, ale pokud bychom dvojičky Sobotka-Dienstbier a Hašek-Hulinský dali k posouzení voličům, lze vcelku snadno tipovat, komu by dali ve svém znechucení současným stavem politiky přednost. To nemusí být v krátkém výhledu problém pro pražskou ČSSD, kde vše pojede po staru, ale může to být ve střednědobém výhledu problém pro ČSSD.

V obecnější rovině je vývoj v pražské ČSSD další těžkou ranou české politice. Ukazuje, že ČSSD a ODS, které utrpěly obrovské ztráty v květnových volbách do Poslanecké sněmovny, se nejsou schopny (ODS jako celek, ČSSD v některých svých částech) poučit z volebního fiaska. Kmotrovské struktury v obou stranách jedou ve vyježděných kolejích evidentně přesvědčeny, že voliče zase nějak „zmáknou“. A když bude nejhůř, vyřadí politickou konkurenci ze hry uzavřením koalice, která vznikla na radnici v Praze.

Taková taktika může ještě nějakou dobu vycházet. Zároveň se ale zdá, že voličská revoluce v květnu 2010 nebyla jen náhodný krátkodobý jev, jak ukázaly i protesty proti pražské koalici na konci roku. Pokud by právě nominace Prahy nastartovala výhru Haška v boji o předsednictví strany, bude mít ČSSD těžkou úlohu, pokud bude chtít přesvědčit voliče, že může na celostátní úrovni nabídnout něco jiného, než co sledujeme v jejím poměrně odpudivém počínání v Praze.

Deník Referendum, 11.1.2011

05. 01.

Když mluví Klaus o vydírání

Jiří Pehe Přečteno 7146 krát

Ve svém novoročním projevu prezident Václav Klaus odsoudil coby „vydírání“ hromadné výpovědi lékařů a jejich hrozby, že odejdou do ciziny na protest proti nízkým platům. Nabízejí se dvě zásadní poznámky.

Pokud bychom společnost v rámci daného národního státu chápali jako skutečnou pospolitost, k čemuž Klaus překvapivě vybízel na konci svého projevu, mohli bychom vskutku odsoudit akci lékařů z jakýchsi morálních pozic. Ve společnosti, která je vzájemně provázanou a solidární pospolitostí, s potřebným sociálním kapitálem v podobě vzájemné důvěry, by skutečně bylo možné vidět akci lékařů jako jisté zneužití jejich profese, která je nejenom povoláním zajišťujícím slušné živobytí, ale také posláním.

V atomizované společnosti, opírající se o neoliberální filozofii, kterou Klaus reprezentuje a za niž nyní chválí i vládu Petra Nečase (přičemž dokonce zcela stranicky vybízí z ideologických pozic k její podpoře), panují ovšem jiná kritéria: osobní prospěch, maximalizace zisku, individualismus, silné skupinové zájmy. Budeme-li nahlížet akci lékařů z toho úhlu, není jasné, co by mělo konstituovat ono „vydírání“, o kterém prezident mluví.

V kontextu neoliberální filozofie se přeci lékaři, stejně jako příslušníci kterékoliv jiné profese, mají právo svobodně rozhodnout, pro koho a v které zemi budou pracovat, přičemž ohledy na jiné jim mohou být ukradené. Nebo se na ně neviditelná ruka trhu, obhajoba vlastních zájmů, třeba i na úkor ostatních, a mentalita sobectví propagované neoliberalismem nevztahují?

Pokud se Klausem vzývaný neoliberalismus nevztahuje jen na vyvolené, pak lékaři jen logicky využívají své komparativní výhody na svobodném trhu: jelikož každý z nás lékaře čas od času potřebuje, někteří přímo k přežití, (zatímco třeba bez metařů ulic nebo i bez prezidenta se klidně poměrně dlouhou dobu obejdeme), daná skupina lékařů jen zcela logicky zúročuje svoji komparativní výhodu. Přestávají neoliberální poučky platit v případě lékařů? Proč?

Druhou zásadní poznámku si zaslouží prezidentův koncept vydírání. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem, praví jedno biblické moudro.

Nebyl to ale právě český prezident, který nestoudně vydíral celou Evropu na konci roku 2009? Využil ústavní formality, podle níž je k dokončení ratifikace mezinárodní smlouvy nutný jeho podpis, k tomu, že odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu navzdory tomu, že ji před tím vyjednala v jeho zastoupení vláda, podpořil Ústavní soud, schválily ústavními většinami obě komory parlamentu, a nakonec odsouhlasilo i všech ostatních 26 členských zemí Evropské unie.

Klaus nakonec smlouvu podepsal, až když byla přijata jeho osobní podmínka, že Česká republika dostane výjimku z Lisabonské smlouvy v podobě suspendování Listiny základních práv Evropské unie. Procedura, které bylo k vyjednání výjimky použito, obešla český parlament, protože ten odsouhlasil Lisabonskou smlouvu bez výjimek. EU s Klausovým požadavkem souhlasila jenom proto, že bez jeho podpisu nemohla být dokončena ratifikace v rámci celé EU – tedy proto, že ji vydíral.

Když tedy Klaus mluví o vydírání ze strany lékařů, měl by si nejprve udělat jasno v tom, kde končí legitimní uplatnění vlastních komparativních výhod, a kde začíná vydírání. Současný český prezident ovšem kritickou reflexi nepěstuje, pravdu má přeci vždy jen on.

Deník Referendum, 4.1.2011

04. 01.

Klaus má národ i média za hlupáky

Jiří Pehe Přečteno 14968 krát

Prezident Václav Klaus předstoupil po obědě s premiérem Nečasem v Lánech 3.1.2011 před novináře, kde jim sdělil, že 21.12.2010 před hlasováním o nedůvěře vládě nebyla uzavřena žádná tajná dohoda.

"Žádná dohoda tam uzavřena nebyla. Vůbec ne na papíře, ale ani bez papíru…”, řekl Klaus a dodal: „Váhal jsem celých čtrnáct dní, jestli mám každý den vystoupit s tiskovou konferencí, kde bych se strašlivě zlobil nad nápady části našich médií o tom, že jsme tam uzavřeli tajuplnou dohodu, která málem porušuje základní principy parlamentní demokracie."

Prezidentova slova nemá vlaného smyslu komentovat, stejně jako nemá smysl se s ním dohadovat, zda kdysi prohlásil, že neumí rozlišit špinavé peníze od čistých, což popírá, ačkoliv například Práca ze dne 29.9.1991 tato jeho slova cituje. Snad má smysl jen říct, že téměř každý člověk občas zalže, patologický lhář ale ve lži žije, klidně vám bude tvrdit, že to, co řekl včera či před týdnem, neřekl, ačkoliv to mohla v živém přenosu vidět třeba půlka národa. Dokonce tomu možná sám věří.

Podívejme se tedy na několik relevantních prohlášení, která jsme ve vztahu k údajně neexistující tajné dohodě za poslední dva týdny slyšeli či četli.

Prezident Václav Klaus na tiskové konferenci na Hradě po jednání s koaličními představiteli, 21.12.2010, přenášela ČT24.

"Nesepisovali jsme žádnou dohodu, u které bychom si odsouhlasili jednotlivá slova. Ale všichni souhlasili s tím, že garantem dohodnutých věcí je prezident republiky... Já jsem připraven vše, co jsem zástupcům stran slíbil, v následujících dnech a týdnech splnit."

Vicekancléř Petr Hájek, Parlamentní listy, 22.12.2010

Běsnění parlamentní opozice a novinářů, že gentlemanská dohoda bez papírů a podpisů, která zůstane jen mezi přítomnými, je něco neslušného, je velmi příznačné. …křičet na vládní vyjednavače, co si to dovolují neudělat okamžitě striptýz, jakou metodou svůj spor urovnali, je paranoidní a schizofrenní současně.

Poslanec za Věci veřejné Stanislav Huml ve svém blogu a na iDnes, 28.12.2010

"Na klubu jsme hlasovali pro přijetí varianty tajné dohody s prezidentem. Nebyl jsem - stejně jako několik dalších - pro. Většina však ano…Co se dohodlo, jen tuším…Považuji za chybu deklarovat cokoliv, co se na Hradě událo, za tajné. Byla to past zkušeného matadora, jak zachránit rodnou stranu a dorazit umírající zvířátko Věci veřejné?"

MF Dnes, 28.12.2010

Podle šéfa VV Radka Johna se koaliční partneři dohodli na seznamu kroků...Lidé se o nich podle Johna dozvědí pokaždé, když se nějaký krok provede.

Obsah dohody z Hradu přitom neznají ani poslanci TOP 09 a ODS. Šéf poslanců TOP 09 Petr Gazdík nechápe, proč je obsah dohody tak tajný. Dal ale své slovo, takže o obsahu nebude podrobněji mluvit. Klub chce s dohodou blíže seznámit až po Novém roce. Aby byla dohoda tajná, požadovala podle něj jedna z vládních stran.

Ministr dopravy za VV Vít Bárta během jednání o nedůvěře vládě, 21.12.2010, ČT24

Na výtky opozice, že jejich tajnou dohodu s prezidentem zná "možná tak pánbůh", reaguje Bárta slovy: "Nezná ji pán bůh, zná ji pan prezident, nejpopulárnější politik v zemi."

Rozhovor LN s Petrem Nečasem, 23.12.2010

LN Překvapilo vás, že je tajná dohoda z Pražského hradu vykládána jako velká porážka ODS?

Nečas: Není důležité, jak je to interpretováno...

Události, komentáře, ČT24, 21.12.2010

Moderátor: Pane předsedo, co jste to dnes uzavřeli za dohodu s panem prezidentem na pražském Hradě?

Petr Gazdík (Předseda poslaneckého klubu TOP 09): Pane redaktore, já dodržuji svoje slovo a dohody, o kterých se domluvíme, že nebudou zveřejněny, tak je nezveřejňuji…Omlouvám se, na tuto otázku Vám nemohu odpovědět.

Moderátor: Jaký je ten důvod, kvůli kterému by tato dohoda, díky které jste dnes prošli hlasováním o nedůvěře, měla být tajná?

Gazdík: Je to jakási úcta k panu prezidentovi, který tu dohodu zaštítil.

P.S. Poté co jsem článek zveřejnil, se ke mně dostal následující odkaz na šot TV NOVA. Jelikož se vztahuje k textu, přidávám.

03. 01.

Na obranu Evropy

Jiří Pehe Přečteno 5317 krát

Neustálá kritika Evropy začíná být ve své fádnosti a plytkosti používaných argumentů poněkud iritující. Ze všech stran slyšíme, že Evropa je stále méně konkurenceschopná, trpí demografickou krizí, a její dominantní instituční rámec v podobě Evropské unie se zmítá v problémech, které ilustruje krize společné měny. Což o to, Evropa problémy má, ale rozhodně se neblíží jakýsi totální rozvrat či úpadek, jak bychom se podle některých komentářů mohli domnívat.

Ve skutečnosti se věci mají o dost jinak: Evropa, zejména evropský západ, možná s čestnými výjimkami Kanady, některých částí USA, Austrálie a Nového Zélandu, je nejlepším místem pro život na Zemi. A ještě jím dlouho zůstane.

Evropská unie i její eurozóna se sice potýkají s problémy, které působí do značné míry snahy vyrovnávat, i s pomocí společné měny a dalších nástrojů, velké rozdíly mezi jednotlivými státy, včetně rozdílů vzniklých po rozšíření na východ, ale samotná EU je historicky naprosto unikátním a ve své podstatě veleúspěšným integračním projektem demokratických států.

Podíváme-li se například na světové žebříčky kvality života, jednoznačně a dlouhodobě vedou evropské státy, zejména ty severoevropské. A nadále vést budou.

I v žebříčcích konkurenceschopnosti nebo vzdělanosti se evropské státy umisťují na nejvyšších místech, stejně jako v žebříčcích nejmenších sociálních rozdílů, kvality životního prostředí, apod. Ekonomizující pohled na svět, který vládne v médiích, ovšem vše posuzuje prizmatem růstu HDP nebo dalších ekonomických kategorií, jako je míra zadlužení. Možná proto, že kvality, jako jsou míra solidarity, životní jistoty, nebo přijatelný životní styl se tak snadno kvantifikovat nedají.

Jistě, některé evropské státy mají co napravovat, pokud jde o stav jejich financí a perspektivy dalšího ekonomického růstu, ale i zde jsou namístě výhrady. Tak především relativní pokles ekonomického růstu v Evropě (ale i v USA) je do značné míry výsledkem globálního ekonomického přeskupování.

Jinými slovy: dochází k tomu, co by si měl každý rozumný člověk přát, neboť je to v globálním kontextu stabilizující faktor. Z celkového koláče světového bohatství si ukrajují více dříve zaostalé země, takže například v Číně, Indii nebo Brazílii roste střední třída po stamiliónech a po stamiliónech se zmenšuje počet lidí žijících v chudobě. Vcelku logicky přispívá takový vývoj k jistému chudnutí dříve mohutných středních tříd na Západě.

Neznamená to ale že bohaté západní státy kvůli bohatnutí těchto dříve chudých zemí nějak výrazně upadají; prostě jen nerostou tak rychle jako v minulosti. I „zchudlý“ příslušník střední třídy v západní Evropě je na tom ve všech směrech ještě pořád mnohem lépe než vzhůru stoupající příslušník stejné třídy například v Indii. Relativní jsou i mnohé další věci.

Například: jakkoliv nám mnozí ekonomové a komentátoři neúnavně dávají za vzor Čínu, skoro nikdy neslyšíme, že růst z velmi nízké úrovně HDP, což je případ Číny, je něco jiného než růst z velmi vysoké úrovně, což je případ Evropy.

Neslyšíme ani například, že když Čína nedávno předstihla v absolutních číslech Japonsko a stala se druhou největší ekonomikou světa, znamená to pouze tolik, že jelikož se to podařilo zemi, která má desetkrát více obyvatel než Japonsko, je stále ještě v přepočtu HDP na hlavu desetkrát chudší než Japonsko.

Neslyšíme také, že Čína nemá téměř žádný sociální stát, stejně jako Indie nebo Brazílie, a už vůbec neslyšíme úvahy o tom, zda si sílící střední třídy v těchto zemích nezačnou sociální jistoty zcela logicky vynucovat. Naopak slyšíme do omrzení, že si Evropa v konkurenci s Čínou nemůže svůj údajně přebujelý sociální stát dovolit.

Ba dokonce slyšíme úvahy o tom, že raketový rozvoj hospodářství je možný bez demokracie. Ano, ale jen po určitou hranici. I Čína zjistí, že neexistence právního státu a politické demokracie je za určitou hranicí hospodářského rozvoje kontraproduktivní. Pokud budeme považovat demokracii za evropský vynález, je Evropa nesmírně úspěšná i v tomto ohledu.

I řeči o přebujelém sociálním státu v Evropě jsou vesměs nesmysl. Ten je nákladný hlavně v těch zemích, kde kvete korupce a nepotismus, které spolykají nemalé prostředky. A má problémy též proto, že moderní demokratické státy zatím nenašly recept, jak se účinněji bránit loupeživým nájezdům globálních finančních institucí, jejichž ohromující ztráty jsou zatím ochotny sanovat. To se téměř jistě změní.

Obecně je ale Evropa, zejména ta severozápadní, až na výjimky místem s nejvyšší průměrnou vzdělaností na světě, nejdostupnější zdravotní péčí vysoké kvality, nejvyšším průměrným věkem, a vedle USA i s nejvyšším počtem technologických a vědeckých inovací. Dokonce i lamentování nad vysokým počtem starých lidí je falešné—je to výsledek úspěchu evropského modelu. Navíc: je snad stáří jakási sociální choroba?

Demografický vývoj Evropy je obecně nepříznivý, ale to je například i vývoj v Číně. Populační růst začne zpomalovat téměř kdekoliv, kde se zvýší životní úroveň na určitou hranici.

Možná největším neúspěchem Evropy je její imigrační model, který je jen málo schopný integrovat přistěhovalce. Ale i imigrační nápor je nakonec výsledkem neobyčejné přitažlivosti Evropy, který spočívá nejenom v jejím vysokém životním standardu, ale i v jejích hodnotách a kultuře.

Ano, Evropa má problémy, ale současné apokalyptické vize evropské budoucnosti se zdají být do značné míry rozumováním zhýčkaných, kteří měří úspěch především růstem ekonomiky v absolutních číslech a nedokáží věci zasadit do širšího kontextu. Ve skutečnosti Evropa spíše prochází jen jistou nutnou adjustací svého velmi úspěšného modelu, v němž ústřední místo zaujímá vyspělý sociální stát, novým globálním podmínkám.

Ti, kdo už předpovídají čínské století a evropský úpadek, by si měli odpovědět na jednoduchou otázku: čím to, že se do Číny, Indie, Brazílie nebo dokonce superbohatých emirátů nehrnou milióny imigrantů z Evropy, ale že tomu je a i nadále bude pořad přesně naopak?

Stejně tak by si měli položit otázku, zda odpovědi na složité sociální problémy působené stárnutím populace, imigrací či náporem globálního kapitalismu nakonec lépe vyřeší spíše vzdělaná a historií poučená Evropa nebo naopak nějaký nový ekonomický tygr, jako je Čína, která ve skutečnosti zatím není ničím jiným než dynamickou montovnou věcí, které, ač vymyšleny na Západě, se v Evropě a USA nevyplatí vyrábět.

Archiv článků: leden 2011