Jiří Pehe

29. 06.

Opravdu trapná vláda

Jiří Pehe Přečteno 14270 krát

Vláda Petra Nečase je kritizována opozicí jako antisociální, chaotická, či dokonce jako „spolek parazitů“. Opozice i odbory o vládě také říkají, že je arogantní, nekomunikativní. Bývalý premiér Miloš Zeman pro změnu soudí, že členům vlády chybějí odborné schopnosti.

Mnohé z výše řečeného na vládě jistě vadí i obyčejným občanům. Lze ale argumentovat, že průměrný občan, který nemá čas studovat detailně vládní reformy, a o politice nepřemýšlí „systémově“, aplikuje na politiku, a tudíž i na tuto vládu měřítka, která bychom mohli s nadsázkou popsat jako „politicko-estetická“.

A lze zároveň argumentovat, že velkou částí současného politického marasmu u nás je skutečnost, že Nečasova vláda v tomto ohledu naprosto propadá. Její jednotliví členové, koaliční strany i vláda jako celek vyvolávají jakýsi těžko uchopitelný pocit trapnosti či studu.

I politický analytik, který sleduje politiku takříkajíc profesionálně, se musí nutit, aby ještě bral vážně vystoupení jednotlivých ministrů, ušlápnutého premiéra či machistické výstřelky ministra financí. Je téměř nad lidské síly sledovat vzájemné výhrůžky a přestřelky koaličních partnerů, a zejména zcela amatérské počínání a vydírání Věcí veřejných.

Je s podivem, jak dokonale uzavřený do sebe může být politický svět. Vládní politici se zřejmě domnívají, že občané jsou „troubové“, kterým lze s vážnou servírovat tuto nechutnou politickou polévku, a ještě se snad dokonce věřit, že tím či oním dalším trapným bonmotem, „rezolutním“ prohlášením, invektivou nebo teatrálním vystoupením získají oni i jejich strany nějaké body ve veřejném mínění.

Znechucení valné části veřejnosti zvyšuje skutečnost, že právě tato, v podstatě směšná vláda, prosazuje reformní kroky, které mohou poznamenat životy občanů na generace dopředu. Aby byla jakákoliv reforma veřejností přijata, musí nejenom dávat smysl, ale musejí ji také prosazovat politici a instituce, kterým veřejnost důvěřuje. Pokud tomu tak není, narůstá ve společnosti frustrace.

Nejposlednějším vykřičníkem za touto fraškou je nápad ministra Drábka najmout profesionální PR agenturu, která by reformy veřejnosti „prodala“. Vychází ze zcela mylného předpokladu, že vládní reformy, které téměř nikdo nechce, se budou lépe prodávat v blyštivějším balení.

Jenže v případě Nečasovy vlády už téměř nejde o lepší či horší vysvětlování „reforem“, jde o to, že většina lidí po více než roce trapné politické tragikomedie prostě nechce reformy z dílny této vlády. Je to podobné, jako když vám v roli obchodního cestujícího přijde prodávat nějaký produkt, k němuž už beztak máte despekt, člověk, jehož považujete za nedůvěryhodného šaška.

Snaha právě této vlády vnutit společnosti svoje „reformy“, přičemž vládní koalice evidentně nemá na to, aby získala zpátky alespoň nějakou důvěryhodnost, je potenciálně výbušnou směsí. Čím dříve se rostoucí frustraci a nevoli společnosti podaří odšpuntovat, tím lépe.

I proto nemají pravdu ti, kteří tvrdí, že nové volby by údajně nic nevyřešily. Pomohly by totiž přinejmenším sprovodit ze světa koalici, která nikdy neměla vzniknout, a vpustily by, když už nic jiného, do dusivé atmosféry české politiky trochu čerstvého vzduchu.

Deník Referendum, 28.6.2011

24. 06.

Ta česká fízlokracie

Jiří Pehe Přečteno 5828 krát

Neoprávněné získávání výpisů telefonních rozhovorů vlivných lidí varnsdorfským policistou je bohužel jen malým segmentem v rozšířeném zneužívání citlivých informací různými skupinami s mafiánskými rysy, které působí v zákulisí české politiky.

Proč a jak se tak děje, částečně popsal Vít Bárta v roce 2008 ve své pětileté koncepci rozvoje jeho bezpečnostní agentury ABL, když mluvil o potřebě získat ekonomickou moc s pomocí moci politické. Zároveň zdůraznil, že má-li jeho plán uspět, musí jeho firma používat metod ještě méně vybíravých než dosavadní aktéři na politické scéně.

Poslední skandál, stejně jako například množící se odchody elitních policejních důstojníků do velkých soukromých firem, tak mohou překvapit jen ty, kdo si naivně myslí, že například nejrůznější senzační odhalení týkající se možného korupčního jednání různých českých politiků jsou dílem náhody či úmorné investigativní práce.

Propojení českých politických stran i jednotlivých politiků s neprůhlednými ekonomickými zájmy muselo v prostředí „neviditelné ruky trhu“ nutně vést k situaci, kdy jednou z nejúčinnějších zbraní při prosazování vlastních zájmů je možnost vytáhnout na politické a ekonomické soupeře nejrůznější „kostlivce“, kteří se nacházejí v jejich „skříních“.

Bohužel takovými „kostlivci“ se to jen hemží v prostředí systémového rozkrádání státních prostředků a institucionálně-právní džungle, které začínají Českou republiku „proslavovat“ už i v zahraničí coby potenciálně rizikové místo pro investice. Není tedy divu, že vedle v podstatě kriminálního rozkrádání státního majetku různými podnikavci s politickým krytím kvete i kriminální obchod s informacemi, které se dají využít v konkurenčním boji s mafiánskými rysy.

Jinými slovy, to, s jakou snadností už léta, vždy v pravý čas, unikají různé citlivé informace z policejních spisů, zveřejňují se odposlechy, či se najednou, zdánlivě překvapivě vyvalí napovrch výbušná obvinění, je součástí rozvětveného systému soukromého fízlování, které si pro své potřeby leckde „zprivatizovalo“ části státního aparátu, zejména policie.

Kauza varnsdorfského policisty, stejně jako mnoho předešlých i budoucích, je jen logickým důsledkem skutečnosti, že demokracie v českém pojetí má už od dob divoké privatizace rysy „kleptokracie“, tedy politikou tolerovaného systému masového rozkrádání stáních prostředků i dalších typů korupce. Obstarávání a následné zneužívání informací za účelem diskreditace nebo vydírání politických a ekonomických soupeřů je u nás záležitostí evidentně natolik rozšířenou, že lze mluvit, s nepříliš velkou nadsázkou, o „fízlokracii“.

Tato „fízlokracie“ organicky vyrůstá ze systému „kleptokracie,“ který už nějakou dobu zaštiťuje „kmotrovská“ česká politika. V tomto kontextu je úsměvné, že se nad zneužíváním informací a fízlováním pohoršují i někteří z politiků, kteří pomohli tento systém stvořit.

Česká politika je v důsledků této patologie zcela nepředvídatelná, protože to, co na sebe, i s pomocí fízlování, různí lidé a skupiny vědí, při cíleném zveřejňování zcela přebíjí jakoukoliv politickou racionalitu. A není vůbec náhodou, že v systému „fízlokracie“ stojí v centru koaličních svárů od počátku právě ministerstvo vnitra.

Právo, 24.6.2011

22. 06.

Stávka jako prohra občanské společnosti

Jiří Pehe Přečteno 13410 krát

Nedávná stávka odborů v dopravě ukázala, jak tragicky slabá je česká občanská společnost. Ačkoliv průzkumy veřejného mínění ukazují, že s vládními reformami nesouhlasí naprostá většina společnosti, tedy nejen odboráři, a že samotný odborářský protest vnímá spíše pozitivně nadpoloviční většina občanů, nespokojená část veřejnosti využila stávku tak nanejvýš jako záminku k dlouhému víkendu.

Možných vysvětlení se nabízí celá řada. Jedním je skutečnost, že jakkoliv se valná část společnosti v opozici vůči současné vládě posunula opticky nalevo, u mnoha lidí přetrvává nelichotivý obraz odborů, který je kombinací předsudků spojených s jejich rolí v komunistickém režimu, a předsudků o jejich údajně parazitické roli, které vůči nim vládnou v neoliberálně orientovaných médiích.

Zbytek občanské společnosti, ač má k vládním reformám velmi podobné výhrady, jaké formulovaly odbory, má k odborům, coby možným mluvčím a reprezentantům celospolečenských zájmů, rezervovaný postoj.

Dalším problémem se zdá být fragmentace české občanské společnosti. Zatímco se většina občanů pohoršuje nad řevnivostí politických stran i jejich neschopností hledat konsensus, zdá se, že podobná řevnivost existuje i v občanské společnosti. Široce sdílený odpor k vládním reformám se tak nezbytně nepřetaví do víceméně jednotné akce občanské společnosti.

S tím je spojená i jistá apolitičnost české občanské společnosti. Ozývá se z ní sice, téměř unisono, jakési temné brblání nad politickými poměry, ale zároveň se bojí politického činu.

Když pak vládní propaganda a jí přizvukující média začnou tvrdit, že odbory by se měly přinejlepším soustředit na specifickou obranu zájmů zaměstnanců, a neměly by se prý chovat politicky, nachází tato argumentace v různých částech občanské společnosti odezvu.

Je také možné argumentovat, že česká občanská společnost je prostě líná. Její jednotlivé složky rády mluví, rády kritizují různé nešvary, ale jen málokdy se odhodlají k akci. Skutečný aktivismus prostě není Čechům vlastní, což má dlouhé historické kořeny.

Zatímco třeba ve Francii nebo v Itálii by pochodovaly ulicemi spolu s odboráři statisíce lidí, v českých poměrech jsme svědky podivné ambivalence: na jedné straně valná část občanů vidí odborářskou kritiku vládních reforem jako oprávněnou, ale na straně druhé, možná věrni normalizačním tradicím, odjedou raději na chaty. Tam, s jistou dávkou škodolibosti, sledují skrze média jak vládní, tak odborářská zaškobrtnutí, a zřejmě si gratulují, jak zase jednou na vše vyzráli.

Virtualizace občanské společnosti v podobě přesunu částí jejích aktivit do kyberprostoru, zejména na sociální sítě, nátuře české občanské společnosti dost vyhovuje. Umožňuje stisknutím tlačítka na počítači podepsat to či ono, nebo jednorázově mobilizovat . Tyto aktivity ale málokdy přerůstají do trvalejších struktur, a ještě méně se zhmotňují do pouličních protestů a jiných organizovaných akcí.

I „zásluhou“ těchto aktivit máme dvě nové politické strany, přičemž obě z nich, každá jiným způsobem, jsou v podstatě výsměchem ambicím, které je v občanské společnosti pomohly zplodit.

„Nesnesitelná lehkost“ tohoto typu občanské angažovanosti je též živnou půdou pro řevnivost: je koneckonců o poznání snadnější kritizovat jiné iniciativy, zvlášť když k tomu stačí něco napsat a „pověsit“ na Internet, než hledat konsensus a pracně organizovat společné akce.

Odboráři samozřejmě mohou, bez podpory ostatních částí občanské společnosti, paralyzovat dopravu, zavřít školy i státní úřady nebo ochromit zdravotnictví, ale pokud při tom všem zejí ulice prázdnotou, a dokonce i občané naštvaní na vládu si pochvalují, jak se během stávky pěkně projeli na kole, vláda se nemá čeho bát.

Podíváme-li se na stav české občanské společnosti realisticky, lze jen smutně konstatovat, že se mocní nemusejí skutečně obávat ještě dlouho.

Téměř se chce říct, že si česká společnost zaslouží všechno, co se na její hlavy nakonec v podobě různých neoliberálních experimentů snese. Když se proti nim nedokáže jednotně vzepřít, bude je muset, ač třeba s dobře známým brbláním na poměry, snášet.

Deník Referendum, 21.6.2011

18. 06.

Jaké budou dopady stávky?

Jiří Pehe Přečteno 9947 krát

Možná ještě zajímavějším společenským úkazem, než byla poměrně rozsáhlá stávka, zorganizovaná odborovými svazy v dopravě, jsou reakce politiků a mediální diskuse o stávce. Zatímco stávka totiž proběhla poměrně klidně, a posloužila tak k vyslání zatím jen varovného signálu o nespokojenosti jisté části zaměstnanců, v tomto případě pracujících v dopravě, s vládními reformami, někteří politici se nedokázali zdržet silných slov a činů.

Nutno říci, že k těmto politikům patří i někteří odboroví bosové. Nicméně ti mají občasná silná slova tak říkajíc v popisu práce, takže se jim nelze příliš divit. To, že ale pronášejí na adresu stávkujících silné, svým způsobem urážlivé výroky někteří vládní a parlamentní politici, je nejen dokladem nervozity slabé vlády, ale také nedostatku zkušeností s demokracií.

Reakce médií byly ještě pozoruhodnější. Ačkoliv dokonce i pravicová média jsou dnes kritická k „reformám“, skandálům a bídným komunikačním schopnostem Nečasovy vlády, odbory jsou pro většinu z nich ještě stále jakými pohrobky komunismu. Mnoho novinářů a komentátorů se tudíž nedokáže zdržet na adresu odborů jízlivých a ironizujících komentářů.

Část médií se tak vyznačuje podivuhodně rozpolcenými postoji: tato vláda si podle nich sice nezaslouží, aby existovala, její reformy jsou špatné, ale musejí si odboráři, kteří se rozhodli k akci, brát zbytek společnosti jako „rukojmí“? A neslouží jejich akce levici?

Není přitom vůbec jasné, jak by šlo uspořádat stávku bez toho, aby to nezpůsobilo nějaké nepříjemnosti zbytku společnosti. A je naopak zřejmé, že odbory jsou už z podstaty věci levicové, a že jejich akce tedy spíše souzní s politickou levicí. Proč se tomu někdo diví?

Mediálně byla celá stávka pojata jako jakési sportovní utkání. Povedou se teď tedy nesmyslné debaty o tom, zda ten který tábor zvítězil, a pokud ano, jestli to bylo tři nula, spíše než jen dva nula.

Ve skutečnosti už sama skutečnost, že ke stávce vůbec muselo dojít, je prohrou nás všech. Na počátku stojí to, co dnes už jednohlasně kritizují média: špatná vláda a špatně nastavené i komunikované reformy. Hned potom následuje neochota vést společenský dialog přes politický střed o podobě reforem, ačkoliv, pokud budou schváleny, budou mít dopady i na příští generace.

Prohrou nás všech je i výše zmíněný schizofrenní postoj k odborům. Ačkoliv drtivá většina společnosti s vládními reformami nesouhlasí, když se nakonec některé odbory odhodlají jednat, mnoha lidem vadí, že jim stávka znepříjemňuje život. A navíc naprostá většina z těch, kteří vládu kritizují stejně silně jako odboráři, raději odjede za pohodlím na chaty, než aby využili příležitosti dát najevo své občanské postoje.

Samostatnou kapitolou jsou pak jízlivé komentáře na adresu stávkujících ze strany politiků i některých médií, neboť v sobě skrývají nemalý potenciál pro další radikalizaci odborů.

Ačkoliv proběhlá stávka byla více méně jen akcí odborů v dopravě, někteří vládní politici ji pojali jako test celého odborového hnutí. Mají nyní evidentně pocit, že stávka byla mírnější, než čekali, a že je to tudíž neúspěch odborářů. Neuvědomují si, že arogantními postoji mohou dotlačit k akci i ostatní odborové svazy. Potenciál pro další radikalizaci významné části společnosti je nemalý.

Zajímavou otázkou je, zda stávka nakonec nemůže rozhádaným vládním stranám pomoci k tomu, aby se více semkly. Taková možnost samozřejmě existuje, jenže se zdá, že příkopy uvnitř vládní koalice jsou už příliš hluboké. Bylo koneckonců symbolické, že právě v den konání stávky umožnily dvě vládní strany opozici, aby v Poslanecké sněmovně drilovala místopředsedu občanských demokratů Alexandra Vondru.

Největším zdrojem radikalizace v každé společnosti je frustrace. V našem případě se spojuje frustrace z reforem, které vnímá většina společnosti jako špatné, a frustrace ze špatně fungující vlády, obklopené skandály, obviněními z korupce a vzájemnými konflikty.

Někteří komentátoři, ale i prezident republiky, tvrdili a tvrdí, že odborářská akce byla kontraproduktivní, protože řešení našich problémů si prý nelze „vystávkovat“, nebo prý nelze bránit potřebným reformám. Odboráři ovšem nestávkovali pro jakýmkoliv reformám, ani zbytku společnosti nevnucovali jen svoje řešení.

Jejich postoje byly vcelku konstruktivní: podle nich vládní reformy nejsou dobře nastavené, pokusme se tedy o širší dialog, dokud je čas. Zatím se dozvěděli jen to, že vláda prý má k reformám, třeba špatným, politický mandát, a změny mohou být nanejvýš „parametrické“.

Takovýto v podstatě nekompromisní postoj by si mohla dovolit silná a jednotná vláda. Tou Nečasův kabinet není, což bude už samo o sobě pobídkou i pro jiné odborové svazy, aby si nenechaly jednání této vlády líbit. Čeká nás horké léto i podzim.

Parlamentní listy, 17.6.2011

17. 06.

Václav Klaus: v sedmdesáti radikálem

Jiří Pehe Přečteno 7417 krát

Většina lidí si zadá s radikálními názory v mládí. Později pochopí, že svět je složitější, než jak se často jeví skrze mladický nedostatek zkušenosti a vědomostí, a neuchylují se proto už tak snadno k jednoznačným výrokům a postojům.

Český prezident Václav Klaus, který v těchto dnech slaví kulaté výročí, jde opačnou cestou. V sedmdesáti má naprosto jasný názor už skoro na všechno.

Zatímco komentátoři bolestivě zvažují klady a zápory stávky, pan prezident nepochybuje ani vteřinku: nahraďte stávkující armádou, vyhoďte je z práce!

Když na své cestě zavítá na Šumavu, nemá ani na okamžik pochyby o tom, jak naložit s kůrovcem. I do Německa, které se rozhodlo opustit jadernou energii, míří jeho jasný názor: hysterie, nesmysl!

Je odborníkem i na zdraví. Světové i odborné veřejnosti nedávno sdělil svůj jednoznačný názor na bakterii E.coli se stejnou vervou a erudicí, s jakou se před časem vyjadřoval k prasečí chřipce.

V sedmdesáti také s jistotou ví, a rád se s námi o takové vědomosti podělí, že demokracie je v ohrožení ze strany soudcokracie, humanrightismu, NGOismu, evropeismu, politické korektnosti nebo multikulturamismu.

Jeho vědomosti jsou přitom často podpírány neobyčejnou intuicí. Nedávno například hájil s pomocí slov o nové „hilsneridádě“ bývalého volebního lídra extremistické Národní strany Ladislava Bátoru coby autentického konzervativce, ačkoliv, jak tvrdil, Bátoru nezná.

Samostatnou kapitolou je páně prezidentova suma vědomostí o globálním neoteplování. Ví proto s naprostou jistotou, že ledovce tají jen ve filmech Al Gorea, nebo že environmentalismus je novou totalitní ideologií, která si nezadá s komunismem a nacismem.

Má také jasné názory na umění a architekturu. Kvůli Kaplického knihovně se dokonce chtěl přivázat k bagru.

Leckomu se může až tajit dech nad pomyšlením, co všechno se od Václava Klause ještě dozvíme, pokud se ve zdraví dožije i příštích kulatých narozenin. Problémů, ke kterým se dosud autoritativně nevyjádřil, už sice není mnoho, ale co třeba Bůh? Existuje? A pokud ano, je to pravičák nebo naopak nosí batůžek, jezdí na snowboardu místo na lyžích, a pije vodu z pet lahve?

Právo, 17.6.2011

15. 06.

Kdo si bere občany jako rukojmí

Jiří Pehe Přečteno 11042 krát

Jednou z oblíbených rétorických figur současné vlády a části médií je tvrzení, že si prý odbory berou vyhlášením stávky, zejména pak přerušením veřejné dopravy, většinu občanů jako rukojmí. Záleží ovšem na úhlu pohledu. Stejně přesvědčivě bychom totiž mohli argumentovat, že jako rukojmí si vzala a bere většinu občanů současná vláda.

Mohli bychom začít výsledkem loňských voleb do Poslanecké sněmovny, v nichž se většina občanů rozhodně nevyslovila pro neoliberální reformy, které kvůli údajné nezbytnosti odvrátit u nás „řecký scénář“ vyhlásila po volbách vládní koalice. Pro pravicové reformy hlasovalo přinejlepším 36 procent voličů, tedy voliči občanských demokratů a TOP 09. Věci veřejné, které se k pravicové koalici po volbách přidaly, většinu „reformních“ bodů, které s objevily v programu vlády, ve svém volebním programu neměly.

Mohli bychom tedy dost přesvědčivě argumentovat, že si politická menšina, reprezentující zhruba 36 procent obyvatel, vzala jako rukojmí většinu společnosti.

Konkrétnější podobu braní si občanů coby rukojmích na sebe vládní aktivity vzaly poté, co se vláda rozhodla pro chaotické škrty ve státních financích. Už tehdy začalo být mnoha, možná většině občanů podezřelé, proč se vláda snaží ušetřit několik miliard na státních zaměstnancích, když se zároveň nadále financují ze státního rozpočtu monumentálně předražené stavby, a když se podle různých statistik poztrácí přibližně 100 miliard korun ze zhruba 600 miliard korun, které stát utratí za státní zakázky.

Občan, kterému taková vláda zkrátila plat nebo mu hrozí zrušením různých sociálních výhod, se musí ptát, zda náhodou není rukojmím nejen vlády, ale potažmo i neprůhledných ekonomických skupin za scénou, jejichž rukojmími se zdají být někteří politici a politické strany.

To samé platí například o některých „reformách“, proti kterým protestují odbory. Důchodová reforma, kterou plánuje vláda, je i podle mnoha s vládou spolupracujících odborníků špatná a nic nevyřeší. Přesto vláda umíněně trvá na svém a s nikým o reformě příliš nediskutuje. Uspěje-li, stane se většina občanů rukojmími této poněkud autistické politiky na generace dopředu.

Zároveň se je nutné ptát, zda náhodou někteří politici nejednají takovým podivným způsobem, protože už jsou právě oni dávno rukojmími penzijních fondů, které budou, jak se zdá, především z reformy profitovat.

Občané jsou nepochybně také rukojmími více než vlažného přístupu vlády k boji s korupcí a rozkrádáním státních zakázek, které většinu občanů rozhodně pálí víc než mnoho jiných věcí, kterým vláda přisuzuje značnou důležitost. Rukojmím se každý z nás stává v tomto kontextu proto, že například každé zvýšení daní, jako třeba plánované plošné zvýšení DPH, nebo každá případná úspora ve státním rozpočtu, může s velkou pravděpodobností skončit v rukou zákulisních mafií a kmotrů.

Průměrný občan má prostě plné právo si myslet, že je rukojmím nespravedlivého systému, který ho cíleně odírá. A to především proto, že za politickými stranami, dnes především těmi vládními, stojí celé zástupy nenasytných „podnikatelských“ Otesánků, kteří si zvykli žít z toho, že ve spolupráci s politickými stranami dojí státní rozpočet.

Naprostá většina občanů reformy, tak jak je vláda naplánovala, nechce. Ne proto, že by většina občanů byla proti jakýmkoliv změnám, ale z velké části proto, že jsou to reformy nespravedlivé a povětšinou nic neřešící. Vláda ovšem trvá na svém: svými reformami koná „dobro“ pro občany. Jsou prý nutné, navíc právě v té podobě, kterou jim vtiskla vláda. I proto o reformách nehodlá příliš diskutovat, například s opozicí nebo s odbory.

V takové situaci má ovšem většina občanů naprosté právo cítit se jako rukojmí pomateného vládního záměru konat „dobro“, které nejenže nikdo nechce, ale které se při trochu racionálnější analýze jeví jako velká chyba. Scestné a uspěchané „reformní“ kutilství v důchodovém systému a zdravotnictví za situace, kdy by stačily jen parametrické změny nebo částečné opravy, jsou toho dobrými příklady.

„Braní si občanů jako rukojmích“ se asi nedá přesně kvantifikovat, ale přesto se dá se značnou mírou jistoty tvrdit, že odborářské protesty si budou brát jako rukojmí mnohem méně občanů, než kolik už jich drží jako rukojmí vláda. I proto je odborářský protest zcela na místě.

Deník Referendum, 14.6.2011

09. 06.

Unikne Česko populistické hrozbě?

Jiří Pehe Přečteno 5833 krát

Neutěšená politická situace v České republice, kterou nejen ilustruje nárůst v počtu občanských iniciativ kritizujících parlamentní politické strany, ale také ji dokládají sociologické průzkumy, vede už nějakou dobu politology k varováním, že by se mohla do hlavního proudu české politiky dostat nová populistická strana s extremistickými tendencemi.

Na rozdíl od některých jiných zemí v našem regionu Česká republika takovou stranu s parlamentním nebo vládním zastoupením nemá. Zatímco na Slovensku se v minulosti prosadila Slovenská národní strana a v Polsku například Sebeobrana nebo Liga polských rodin a zatímco v současném Maďarsku působí v parlamentu extremistický Jobbik, česká politika byla zatím takového vývoje ušetřena.

Nemuselo by tomu ale tak být napořád. V minulých dnech proběhl například ustavující sjezd Strany Suverenita-Blok Jany Bobošíkové, která naplňuje některé znaky výše zmíněných populistických subjektů, jako je ostrá kritika existujících politických elit a nacionalismus kombinovaný s extrémně protievropskými a protiněmeckými postoji. V minulých volbách skončila Suverenita těsně pod hranicí volitelnosti.

Vedle Suverenity dosáhla docela slušného výsledku i Strana práv občanů-Zemanovci – subjekt zaštítěný bývalým premiérem a předsedou sociální demokracie Milošem Zemanem. I toto uskupení vykazuje rysy populismu, který by za určitých okolností mohl přerůst v anti-systémové tendence.

Nelze také pominout stále nacionálnější okolí prezidenta Václava Klause, které by na sebe mohlo za určitých okolností vzít stranickou podobu, přičemž by do sebe asi vstřebalo některé menší, již existující subjekty. Jisté je, že prezident i jeho spolupracovníci jsou poměrně benevolentní k politickým uskupením a osobám, které by v jiných zemích jednoznačně patřily do populisticko-extrémistického spektra.

Jedním z důvodů, proč se populisticko-extrémistické subjekty zatím v české politice neprosadily, je paradoxně Komunistická strana Čech a Moravy. I ona je často popisována jako extrémistický subjekt, jenže je to strana zvláštního ražení. Už kvůli vysokému věku svých členů a zprofanované ideologii má jen omezený mobilizační potenciál.

Nové populisticko-extrémistické strany v Evropě obvykle stojí na nespokojených mladých lidech, pocházejících ze sociálních vrstev zasažených ekonomickými problémy. KSČM, jež se často situuje do pozice strany protestní či anti-systémové, k sobě část těchto lidí přitahuje, ale nestojí na nich. Zároveň má, už kvůli své minulosti, malý potenciál hrát významnější roli v hlavním proudu parlamentní politiky, nebo dokonce vstoupit do vlády.

To ale zároveň činí z KSČM politický subjekt, který hraje v české politice jistou sanitární roli: protože se pravidelně probojovává do parlamentu, váže na sebe dostatečné množství lidí, kteří by za jiných okolností volili nové populisticko-extrémistické subjekty. Aby nepropadl jejich hlas, spokojí se s tím, že volí KSČM.

Jistou roli v neutralizování populisticko-extremistických skupin sehrály i Věci veřejné. Ty se před loňskými volbami profilovaly jako typická populistická strana, která brojila proti „dinosaurům“, tedy dosavadní politické elitě, a ve jménu „lidu“ žádala více přímé demokracie.

Politický amatérismus a skandály této strany, možná naštěstí pro českou politiku, vysílají dostatečně silná varování směrem k těm voličům, kteří by chtěli radikálnější změnu. Jinými slovy, Věci veřejné na nějakou dobu vstup nových politických stran do hlavního proudu politiky svým způsobem zdiskreditovaly.

Nicméně skutečnost, že se České republice radikalizace politiky zatím z různých důvodů vyhnula, neznamená, že k ní nemůže dojít. Politické neumětelství stran současné vládní koalice a prozatímní malá schopnost sociální demokracie přesvědčit, že by dokázala vládnout rozumněji, jsou bohužel – v kombinaci se systémovou korupcí a obecně nízkou důvěrou občanů v současnou politickou elitou – živnou půdou pro případný nástup extrémních populistů.

ČRo 6, 8.6.2011

08. 06.

Přání k 70. narozeninám Václava Klause

Jiří Pehe Přečteno 16281 krát

Když slavil Václav Klaus šedesáté narozeniny, požádala mne Libuše Benešová, zda bych nepřispěl do sborníku, který se u příležitosti výročí chystal. Napsal jsem tehdy mimo jiné i toto:

Vážený pane profesore,

Historie…má i svou odvrácenou tvář. Je často nemilosrdná k těm, kteří nedokáží včas odejít - například proto, že je v jejich rolích „uvězní“ historické okolnosti, zalíbení v moci, či představa, že to bez nich nejde. Mohou se tak nakonec stát postavami tragickými nebo tragikomickými …

K Vašim šedesátinám mi tedy nezbývá než Vám přát, abyste v roli politika už neslavil své příští kulaté výročí... Jinak se vystavíte nebezpečí, že se jenom zrychlí proces, který začal již před nějakou dobou - totiž degradace Vašeho historického odkazu, který je dnes ještě stále založen na tom, že jste se v prvních fázích transformace z různých důvodů stal symbolem změn i garantem sice kontroverzního ale zároveň civilizovaného rozdělení Československa a že jste politickým soupeřem, nad kterým se těžko vyhrává…

Jak víme, Václav Klaus této rady neuposlechl. A ačkoliv v roce 2002 odstoupil z pozice předsedy Občanské demokratické strany, na začátku roku 2003 kandidoval na funkci prezidenta. Byl zvolen ve třetím kole třetí prezidentské volby, tedy na devátý pokus, s pomocí Komunistické strany Čech a Moravy.

Během svého prezidentování už nenabídl nic, co by se jen přiblížilo Klausovi-reformátorovi ze začátku devadesátých let, který se sice v lecčems mýlil, ale jehož četné přehmaty a chyby se přece jen daly relativizovat odkazy na nesmírnou složitost postkomunistických reforem.

Klaus coby prezident není politikem ženoucím zemi vpřed, ale pouhým mocnářem. Tedy mužem, pro něhož se hlavním cílem všeho snažení stal pobyt u moci.

Jelikož se už nemohl zviditelňovat reformami, přicházel postupně se stále bizarnějšími názory a postoji: kritikou „humanrightismu“, „NGOismu“ a multikulturalismu, či teoriemi globálního „neoteplování“, „europeismu“, „soudcokracie“ a (vlastního, svérázného konceptu) „postdemokracie“. V Evropě se politicky definitivně „odepsal“, když oddaloval podpis Lisabonské smlouvy, aby nakonec podepsal za cenu vydírání s pomocí tzv. české výjimky.

Klausovy některé postoje byly na hranici ústavnosti, jiné si zasloužily ústavní žalobu pro podezření z přímého obcházení Ústavy.

Odmítl se řídit některými soudními rozhodnutími. Jako na běžícím pásu vetoval zákony, ač ještě před začátkem svého prezidentství tvrdil coby kritik Václava Havla, že vet má být v parlamentní demokracii jako šafránu. Velké otazníky vzbuzují i některé jeho milosti z poslední doby.

Po odchodu z ODS v roce 2002 se Klaus postupně posunul do politického teritoria, kde vládne extrémní skepse k Evropské unii a nacionalismus. Jeho obhajoba bývalého volebního lídra extrémně pravicové Národní strany Ladislava Bátory, jakož i spojenectví s lidmi nabízejícími xenofobií a konspirační teorie, ho zařadila do názorového milieu, které Tomáš Halík nazval fašizujícím světem českého maloměšťáctví.

Klausovou nejposlednější perlou je jeho tvrzení v polemice se spisovatelem Jiřím Grušou, že se jen snaží usilovat o to „ abychom z jedné nesvobody nepřešli moc rychle do nesvobody jiné, abychom z jedné nedemokracie (říkalo se jí lidová demokracie) nepřešli téměř plynule do jiné nedemokracie, které se říká postdemokracie nebo také právní (nebo spíše soudcokratický) stát.“

Jinými slovy, prezident země, pro něhož by měla být ochrana právního státu hlavní prioritou, nás varuje před právním státem.

Jak jsem napsal už v roce 2001, historie je nemilosrdná k těm, kteří nedokáží včas odejít. Václava Klause si tak nejvíce lidí mimo Českou republiku bude nakonec pamatovat nejen pro jeho obstrukce v době ratifikace Lisabonské smlouvy, ale také kvůli video klipu, v němž si, řečeno jemně, „přivlastnil“ drahé protokolární pero během konference s chilským prezidentem.

Klausovi lze k jeho sedmdesátinám přát opět jen to, co jsem napsal už v roce 2001. Klaus ale bohužel prohlašuje, že se z veřejného života nemíní stáhnout ani po skončení svého prezidentství, takže jeho politický a intelektuální úpadek bude pokračovat i po roce 2013. Jelikož už teď je postavou tragikomickou, lze jen konstatovat, že evidentně usilovně hledá cestu do pověstného propadliště dějin.

Deník Referendum, 7.6.2011

07. 06.

Ústavní soud a politika

Jiří Pehe Přečteno 4668 krát

Když Ústavní soud nedávno zrušil vládou prosazené retroaktivní snížení státního příspěvku na stavební spoření, prezident Václav Klaus prohlásil, že svým verdiktem vstoupil ÚS do čisté politiky a pohybuje se mimo ústavu. Prezidentův výrok byl posledním v řadě jeho útoků na ÚS. Už vloni na podzim Klaus při svém vystoupení v Poslanecké sněmovně vyzval zákonodárce, aby omezili pravomoci ÚS, který prý jedná jako třetí komora parlamentu.

Premiér Petr Nečas pro změnu nedávno veřejně obvinil ÚS z předpojatosti a prohlásil, že je otevřen diskusi o omezení pravomocí ÚS. Opoziční sociální demokracie vzápětí reagovala prohlášením, že považuje výroky premiéra za nepřijatelný útok na nezávislost rozhodování ÚS a vážné zpochybnění soudního systému v naší zemi.

Útoky na český ÚS patří téměř již k politickému folklóru. ČSSD, která se nyní tolik pohoršuje nad slovy premiéra, před dvěma lety útočila na ÚS ústy svého tehdejšího předsedy Jiřího Paroubka stejně nevybíravě, když ÚS zrušil jednorázový ústavní dodatek o předčasných volbách jako neústavní. Sociální demokracii se také nelíbilo rozhodnutí ÚS, že je třeba novým způsobem vypočítávat výši penzí, protože dosavadní systém diskriminoval lidi s vyššími výdělky.

Politici, ať už patří k pravé nebo levé části politického spektra, jak se zdá, nechápou, že ÚS je v mnoha ohledech jejich nejlepším spojencem. Chrání totiž často politické menšiny před tyranií momentální politické většiny.

Jakkoliv mohou připadat současné vládní koalici nespravedlivá například nedávná rozhodnutí ÚS o nepřípustnosti zneužívání institutu legislativní nouze k obcházení řádných parlamentních procedur, které zahrnují řádné lhůty i diskusi s opozicí v rámci jednotlivých čtení návrhů zákonů, koaliční strany by si měly uvědomit, že ÚS chrání i je. Mohly by se totiž po příštích volbách ocitnout v podobné situaci jako současná opozice.

Neobstojí ani argumenty, že ÚS rozhoduje politicky. Jistá političnost rozhodování ÚS mu totiž byla záměrně dána do vínku odborníky, kteří psali ústavu, a politiky, kteří ústavu přijímali. Ústavní soudy jsou všude v západním světě instituce poměrně nové, přičemž jejich úkolem je (zejména v Evropě, kde se uplatňuje v řádném soudnictví pozitivistický koncept práva) nejen zajišťovat, aby se byly zákony a rozhodnutí orgánů státní moci v souladu s ústavou, ale také vnášet do právního systému v poslední instanci „zdravý rozum“, tedy přirozeně-právní koncept.

Přitom nikdy nelze samozřejmě vyloučit, že jednotliví soudci nebudou mít své politické preference, jakož i osobitý pohled na svět. K tomu, aby jedna politická orientace nepřevážila, přispívá poměrně dlouhé funkční období, které zaručuje, že ne všichni ústavní soudci budou navrhováni stejným prezidentem a schvalováni stejným Senátem. Složitý proces výběru ústavních soudců navíc ve většině případů zaručuje, že se jedná o skutečné osobnosti.

To se koneckonců potvrdilo i v případě ústavních soudců, kteří byli dříve politiky, nebo se o nich tvrdilo, že jsou názorově velmi blízcí prezidentovi, který je nominoval.

K argumentační munici používané proti ÚS patří i tvrzení, že jedná jako třetí komora parlamentu. I toto tvrzení je mylné, protože ÚS nemůže už ze zákona rozhodovat nic o své vůli, a navíc nemůže tvořit nové zákony. Může pouze rušit zákonné normy a rozhodnutí napadené jinými institucemi nebo jednotlivci, přičemž je přesně stanoveno, kdo a jak se může na ÚS obrátit.

Přijatelný je snad argument, že některá odůvodnění různých rozhodnutí ÚS jsou příliš politická, a že „výslechy“ politiků ze strany některých soudců ÚS se nesou v příliš osobním duchu, z něhož je až příliš znát politický názor ústavního soudce. Je také kontraproduktivní, když se nechají ústavní soudci zlákat médii k rozhovorům, které až příliš zabřednou do politiky. Je totiž jasné, že ať už formulují svá slova jakkoliv opatrně, existuje značný potenciál, že budou jejich výroky zkresleny.

Obecně existuje jen velmi malá šance, že by pravomoci Ústavního soudu mohly být skutečně omezeny nebo jinak změněny. Bylo by k tomu zapotřebí ústavních většin v obou komorách parlamentu, takže by musela nastat situace, v níž jsou dvě největší strany v koalici. Ani to by ovšem nezaručovalo, že najdou shodu nad tak závažným rozhodnutím, jako je omezení pravomocí ÚS.

Výroky premiéra Nečase, podobně jako výroky některých dalších politiků na adresu ÚS v roce 2009, tak patří do říše politické science fiction, protože nemají reálné základy. Řekne-li premiér v situaci, kdy se v ústavě nemůže změnit ani písmenko bez souhlasu opoziční ČSSD, která ovládá Senát, že je otevřen diskusi o změně pravomocí ÚS, je bez předchozích konzultací s opozicí zcela mimo politické reálie, a jeho výrok, v podobě jakési nevážně míněné ambice, je zjevně určen jen pro veřejnost. Což je svého druhu čirý populismus.

Parlamentní magazín, červen 2011

01. 06.

Proč bojovat s korupcí aneb Polemika s Václavem Bělohradským

Jiří Pehe Přečteno 8718 krát

Václav Bělohradský publikoval v poslední době několik textů, jejichž poselství lze shrnout takto: korupce je patologie a udělat z ní politický program je stejná demagogie, jako jsou sliby vyřešit naše problémy antipoliticky. Boj s korupcí zastírá, že politické strany nikdy netvoří ideální jedinci a že demokracie obsahuje i špínu.

Politika napadená virem „boje s korupcí“ se stává terčem nereálného volání po výměně zkorumpovaných politických elit za nějaké jiné, lepší, a stává se tak živnou půdou pro nedemokratické tendence. Je-li boj s korupcí povýšen na boj o čistotu politiky, může vydláždit cestu v lepším případě k „berlusconizaci“, v horším případě k diktaturám.

To, co se nazývá korupce v České republice, je podle něj ve skutečnosti rozsáhlá a rozvětvená subkultura, s hlubokými kořeny v minulosti, legitimizující pojetí politiky jako distribuce privilegií na základě tichých dohod mezi kmotry a jejich klienty. Z toho plyne, že pro politika je snazší získat konsensus nabídkou privilegií než pravidel.

Bělohradský tvrdí, že boj s korupcí je jednou z těch falešných otázek, s jejichž pomocí populisté přesměrovávají „tekutý hněv lidu“ od systému k jeho obětem. Pravdivou otázkou není moc oligarchie kmotrů obcházet pravidla; pravdivou otázkou podle něj je, co jsou pravidla v současné společnosti a jestli to, čemu liberální demokraté v minulosti říkali „pravidla“, ještě vůbec může existovat.

Globální kapitalismus totiž podle Bělohradského značně zproblematizoval hranici mezi pravidly, která v liberální demokracii zaručují všem hráčům stejnou svobodu volit mezi možnostmi, a „tahy“. Například v šachu sice existuje nekonečno možných tahů, ale všechny se pevně odvíjí od malého množství jasných pravidel.

V globálním kapitalismu se hranice mezi pravidly a tahy rozplývá, a s ní i hranice mezi legálním a nelegálním jednáním, protože epocha globalizace redukuje stát (legalitu), otevřený veřejný prostor (legitimnost) a kulturu (kritické svědomí) na pouhé nástroje bio/symbo/logické moci globálního kapitálu.

Ondřej Štindl v polemice s Bělohradským namítl, že se v Bělohradského argumentaci skrývá utopičnost, která spočívá v přesvědčení, že pravidla, tak jak jsou dnes nastavena, nelze dodržovat, a v široké diskusi by tudíž měla vzniknout pravidla nová.

Bělohradský odpovídá, že Štindl, spolu s velkou částí české „morální pravice“, osciluje mezi dvěma póly: potřebou zjednodušit si svět nezpochybňováním „již existujícího“ a zároveň hlubokou nedůvěrou k „vydiskutovaným“ pravidlům, tedy k demokracii pojaté jako permanentní společné rozhodování všech o všem.

Štindlův poukaz na „utopičnost“ tezí Bělohradského se ovšem nezdá být nesen „hlubokou nedůvěrou“ k vydiskutovaným pravidlům. Spíše je nesen zásadní pochybností nad tím, že by taková pravidla, pokud by v diskusi jako nějaký nový normativní rámec vůbec vznikla, mohla vejít v platnost.

Je-li hlavním viníkem rozmazání hranice mezi pravidly a tahy, mezi legálním a nelegálním jednáním, globální kapitalismus, pak, dovedeme-li Bělohradského argument do důsledků, by nová pravidla buď musela mít planetární rozměr, nebo by lokální společenství, v nichž by platila, musela být nějak od „tahů“ globálních hráčů izolována. Popřípadě bychom museli zrušit (globální) kapitalismus.

Obloukem se tak vracíme k hlavnímu problému epochy globalizace, jímž jsou rozevírající se nůžky mezi ekonomickou, technologickou a vědeckou globalizací na jedné straně a pomalým tempem globalizace politiky a občanské společnosti na straně druhé. Je to právě globální nadvláda ekonomiky nad politikou, globálních finančních trhů a korporací nad chřadnoucími politickými arénami národních států, co působí nerovnováhu mezi „pravidly“ a „tahy“, v kterémžto kontextu může boj s korupcí vskutku působit buď jako naivita, nebo jako populismus.

Bělohradského argumentace bude ovšem v tomto kontextu dávat smysl pouze za předpokladu, že na jím postulovanou „pravdivou“ otázku („co jsou pravidla v současné společnosti a jestli to, čemu liberální demokraté v minulosti říkali pravidla, ještě vůbec může existovat“) odpovíme spolu s ním, že pravidla jsou v globálním kapitalismu skutečně už rozmazaná do té míry, že mizí hranice mezi legálním a nelegálním jednáním.

Je to ale tak? Doopravdy epocha globalizace redukuje stát (legalitu), otevřený veřejný prostor (legitimnost) a kulturu (kritické svědomí) na pouhé nástroje bio/symbo/logické moci globálního kapitálu, jak tvrdí Bělohradský, nebo přece jen existuje v liberálních demokraciích na úrovni národních států ještě stále určitá míra autonomie jak politiky, tak občanské společnosti?

Dalo by se totiž namítnout, že navzdory globálnímu kapitalismu, který má tendenci přizpůsobovat pravidla hry vytvořené státy svým globálním tahům, různé státy si dokážou s (globálním) kapitalismem poradit různými způsoby.

Občané skandinávských států, Nizozemska, nebo třeba Německa, docela jistě nemají stejně silný pocit jako třeba občané jihoevropských nebo jihoamerických zemí, popřípadě současného Česka, že se legalita, legitimnost a kritické svědomí v jejich státech proměnily v pouhé nástroje moci globálního kapitálu. A rozhodně více věří tomu, že s korupcí nejen lze, ale má smysl bojovat, a to i politicky.

Bělohradský má nepochybně pravdu, že „boj s korupcí“, povýšený na ústřední téma, je často nebezpečná demagogie a osvědčený nástroj všech populistů. Na druhou stranu, jakkoliv korupce je i „společensko-kulturní“ faktor, závislý na tradicích té které země, korupci může výrazně omezit i správně nastavený právní rámec, který se vytváří, jak jinak, v legislativním, tedy vlastně v politickém procesu.

Tvrdit, že takto nastavená pravidla stejně nakonec podlehnou tlaku globálního kapitálu, který si vytváří svými globálními tahy pravidla vlastní, a de facto účinnější, znamená nejen rezignovat na základní premisy liberální demokracie, jako jsou spravedlnost a vláda zákona, ale také jednoznačně nadřazovat „kulturu“ (globálního kapitalismu nebo národních společenství) institucím. Máme ale dostatek „důkazů“, že taková situace už nastala?

Navíc diskuse o možných nových pravidlech, například v kontextu deliberativní demokracie, nijak nevylučuje snahy o institucionalizaci účinnějších pravidel v rámci existujícího systému. Zejména liberální levice by měla být schopna diskutovat jak o změnách v rámci existujícího systému, tedy o „humanizaci“ (globálního) kapitalismu a „demokratizaci“ demokracie, tak o změnách systému samotného.

A je zde ještě jeden důležitý aspekt celé věci. Zatímco korupce existovala odjakživa ve většině lidských společenství, systémová korupce, tedy vlastně masové rozkrádání státních prostředků, spojené s privatizací politiky, veřejného prostoru a státní moci, je až projevem globálního kapitalismu.

Uznáme-li, že zrušení (svržení) globálního kapitalismu nebo nastolení zcela nových pravidel hry není v současnosti realistické, pak nezbývá než se pokoušet „bojovat“ s korupcí v rámci „systému“. Může tak činit občanská společnost, ale i politické strany.

S podezřením bychom se samozřejmě měli dívat na ty strany, které si z „boje s korupcí“ udělají hlavní téma, nebo na ty, které mají tendenci na konkrétní protikorupční opatření ve svých programech zapomínat hned po volbách. Ostatní iniciativy, občanské i politické, bychom měli vítat.

V Manifestu radikálního liberalismu i v manifestu Veřejnost proti korupci se zdůrazňuje, že systémová korupce je utajený státní převrat, protože místo politiků zvolených občany rozhodují zákulisní oligarchie. Není důvod si to nechat líbit. A bylo by kontraproduktivní tvrdit, že každý „boj s korupcí“ je demagogie nebo že odvádí pozornost od důležitějších věcí.

Deník Referendum, 30.5.2011

Archiv článků: červen 2011