Jiří Pehe

30. 09.

Václav Klaus a tradiční hodnoty

Jiří Pehe Přečteno 9395 krát

Prezident Václav Klaus přednesl na Národní svatováclavské pouti projev, v němž varoval před „oportunistickými modernisty“ i „pokrokáři“, a vyslovil se za tradiční hodnoty, jako je rodina.
To je nepochybně legitimní názor, neboť v každé moderní společnosti se střetávají názorové proudy i hnutí vzývající pokrok, přičemž občas relativizují některé dosavadní myšlenkové šablony a instituce, a konzervativci, kteří naopak nabádají k ochraně tradičních hodnot.

Problémem je, že při výzvách k obraně tradičních hodnot, dost záleží nejenom na tom, co jejich obránci říkají, ale kdo takové výzvy činí, neboť lidé budou věřit spíše těm, kdo takové hodnoty ctí. Někteří občané proto budou asi dost zmateni, že rodinu jako tradiční hodnotu tak plamenně hájí politik, jehož mimomanželské aféry, dokonce přímo ve funkci prezidenta, jsou veřejně známé. Může jim to připadat jako dost velké pokrytectví nebo--pokud bychom použili Klausova výroku na adresu pokrokářů—,prostě oportunistické.

K tradičním hodnotám také patří nekrást a nelhat. Pokud bychom se nechtěli vracet do minulosti, například k událostem a výrokům Klause, že o ničem nevěděl v době skandálu okolo financování ODS v roce 1997, a vzali místo toho jako příklad aféru ještě živou v naší paměti, tedy skandál s propisovacím perem, které si prezident Klaus přisvojil v přímém přenosu tiskové konference se svým chilským protějškem, mohli bychom dosti legitimně argumentovat, že ani samotný akt zcizení, ani pozdější vysvětlování Hradu, že šlo jen o obyčejnou propisku, ne tak úplně spadají do světa „tradičních hodnot“.

Velkou otázkou také je, co je vlastně příčinou eroze národních států a společenství, o níž Klaus ve svém projevu také kriticky promluvil. Prezident tvrdí, že příčinou je politický tlak na přijetí multikulturalismu jako oficiálně naordinované ideologie.

Není tomu ale spíše tak, že instituci, kterou Klaus popisuje ve svém projevu jako společenství vycházející ze staletých zkušeností a životů mnoha předchozích generací,eroduje mnohem více než nějaká údajně oficiálně naordinovaná ideologie skutečnost, že neviditelná ruka trhu, kterou náš prezident naopak vzývá, se stala globální silou, pro níž národní státy i společenství nejsou skutečnými partnery?

Byly to zákonitosti trhu, které si koneckonců vynutily, že Česká republika je dnes ekonomicky více méně montovnou pro finální výrobky v západní Evropě, zejména v Německu, a že zhruba 80 procent české ekonomiky tvoří export do zemí Evropské unie. Mimochodem, i ta je koneckonců svého druhu politickou reakcí na proces ekonomické globalizace.

Jak v takovém kontextu budovat onu národní dimenzi, kterou prezident Klaus vzývá, je velkou otázkou, přičemž on žádné řešení nenabízí. Stejně jako je otázkou, jak tak činit v rámci globální komunikační vesnice, která zcela ignoruje národní hranice. Koneckonců i video s výše zmíněným incidentem okolo propisovacího pera se šířilo jako lavina na Youtube po celém světě, takže Hrad nakonec vzdal snahy interpretovat pro potřeby naší národní kotliny celou věc po svém.

Podle Klause prý probíhá ve společnosti jakýsi boj, v němž pokrokáři všeho druhu vedou soustavný a stále nezakrytější útok na naše hodnoty a ctnosti. Jednou z nich je prý vlastenectví, které je vydáváno za šovinismus.

Jenže i zde je prezidentův postoj poněkud mlhavý. Museli bychom totiž definovat, co v moderním světě vlastenectvím vlastně je. Leckdo může mít za to, že například neustálé připomínání tzv. národních zájmů, aniž bychom si je ve společné národní, nebo alespoň politické debatě, definovali, je jen kontraproduktivní „hurávlastenectví“. A že stejně je tomu s jakýmsi neustálým brbláním nad vším, co k nám přichází zvenčí, hlavně z Bruselu.

Jinými slovy: nabízí se otázka, zda by nebylo mnohem více vlastenecké, kdybychom se dokázali k věcem postavit čelem a aktivně přispívat k řešení problémů na celoevropské úrovni. Nebo kdyby se prezident místo poněkud všeobecných tezí začal coby vrchní velitel armády starat o její stav v situaci, kdy slyšíme o různých případech možné korupce a Česká republika dostává dopisy od velení NATO o tom, že je černým pasažérem.

Projevem vlastenectví by také dozajista bylo, kdyby prezident jen nekrčil rameny nad, nepřímo nebagatelizoval, případy rozsáhlé korupce, jako byla ta loňská na ministerstvu životního prostředí. Leckdo se totiž může domnívat, že systémové rozkrádání státu není nijak vlastenecké.

Za skutečný projev vlastenectví by také mohl leckdo považovat například úctu k národní ústavě, takže když například Nejvyšší správní soud rozhodne v neprospěch prezidenta ve sporu se soudním čekatelem, prezident se rozhodnutí podřídí.

Problémem se zdá být, že pan prezident o tom, co je skutečně vlastenecké, příliš diskutovat nechce. Kdyby chtěl, zjistil by například, že naprostá většina národa si nemyslí, že jím podporovaný Ladislav Bátora, bývalý volební lídr extremistické Národní strany, je vzorem skutečného konzervativce a vlastence, za něhož ho považuje právě prezident.

ČRo 6, 29.9.2011

28. 09.

Nebudeme Švýcarskem, aneb Cena pro Kalouska je špatný vtip

Jiří Pehe Přečteno 6174 krát

Kdybychom nebyli poučeni naprostou neschopností různých ekonomických institucí, jako jsou ratingové agentury, think-tanky a specializované ekonomické časopisy, předvídat ještě v létě 2008 to, co vypuklo po pádu Lehman Brothers v polovině září téhož roku, možná by se mnozí dmuli patriotickou pýchou, podobně jako druhý muž sociální demokracie Michal Hašek, nad oceněním pro českého ministra Miroslava Kalouska, který ve Washingtonu převzal od časopisu Emerging Markets cenu pro nejlepšího ministra financí rozvíjejících se evropských ekonomik.

A mnozí z nás by možná také uvěřili, že americká stanice CNBC ví, o čem mluví, když tvrdí, že se Česká republika stává uchazečem o titul „Švýcarsko východní Evropy“.

Bohužel obě na ekonomiku specializovaná média trpí stejným neduhem jako mnoho jiných ekonomických institucí dnešního světa, které vidí svět převážně jen skrze ekonomické ukazatele. Ekonomizující myšlení je intelektuálním morem současného světa, protože ignoruje širší kontext.

Při četbě zdůvodnění obou ocenění se tak můžeme už tradičně dozvědět, jaký má Česká republika dluh v poměru k celkovému HDP, nebo že ratingová agentura zvýšila zemi hodnocení na AA-. Líbí se i fiskální politika české vlády.

Ve skutečnosti tyto údaje mají bez širšího politicko-sociálního kontextu nulovou hodnotu, takže nejsou dobré ani k tomu, aby nás varovaly před tím, co může být už za příštím rohem. Kdyby onen kontext výše zmíněné instituce v úvahu braly, jistě by přišly na to, že se Švýcarskem nás v současnosti pojí tak nanejvýš existence vlastní měny, kterou z různých důvodů považují v tomto okamžiku obchodníci za dobrou investici, a že Kalousek se může jevit jako schopný ministr financí jen těm, kdo za čísly nevidí reálné sociální procesy.

Spíše než se snažit ztrácet čas hledáním podobností mezi Českem a Švýcarskem, řekněme si rovnou, v čem se nepodobají.

Tou nejdůležitější nepodobností, pro kterou se česká koruna nakonec nikdy nestane švýcarským frankem, je skutečnost, že Švýcarsko je právní stát. Platí v něm smlouvy, právo je vymahatelné. Koneckonců je to právě švýcarská justice,která řeší několik případů obrovských finančních nesrovnalostí v Česku, jako třeba ty okolo Mostecké uhelné, na které u nás nikdo nepřišel.

Protože je Švýcarsko právní stát je v něm velmi malá míra korupce. Systémové loupení ze státních prostředků v řádech desítek miliard ročně, které je běžné u nás, je ve Švýcarsku úplně nemyslitelné. Občan se nemusí příliš bát o vlastní investice v jakékoliv švýcarské instituci. Státní správa funguje, demokratický proces, založený na vlastním modelu přímé demokracie, také.

Po ekonomické stránce Švýcarsko není na rozdíl od Česka pouhá montovna pro německé výrobky. I pro něj je Německo nejdůležitějším trhem, ale řada švýcarských firem jsou z domácího prostředí organicky vyrostlé instituce, včetně nadnárodních koncernů vzniklých ve Švýcarsku, které sice při problémech v Německu budou ekonomicky tratit, ale které i větší klopýtnutí německého hospodářství nemusí nutně srazit do červených čísel tak, jak bezpochyby srazí české hospodářství.

Od Švýcarska se lišíme i v jiných ohledech. Miroslav Kalousek je ministrem financí v zemi, která se v pravidelných průzkumech Transparency International vnímání korupce momentálně umisťuje na 53. místě z celkového počtu 172 zkoumaných zemí.

V pravidelné studii konkurenceschopnosti, kterou provádí Světové ekonomické fórum, je Česká republika sice na 36. místě ze 139 zkoumaných zemí, ale v žebříčku klesá. Odpověď na otázku proč tomu tak je, najdeme, podíváme-li na různé subindexy ve výše zmíněné studii.

Například v kvalitě vládních institucí skončila Česká republika až na 72. místě, přičemž se před ní umístily země, jako je Egypt nebo Indie.

Pokud jde o důvěru veřejnosti v politiky obsadila Česká republika 121. místo, a pokud jde o “klientelismus” v rozhodování vládních úředníků, 107. místo! V kategorii “transparentnost tvorby vládní politiky” je naše země na 102. místě na světě a v plýtvání veřejnými prostředky na 95. místě na světě. Cenu pro ministra Kalouska je třeba vnímat v tomto kontextu, ale toho si časopis Emerging markets evidentně nevšimnul.

Z nedávného hodnocení konkurenceschopnosti zahraničními komorami Německa pro změnu vyplývá, že konkurenceschopnost České republiky postupně ničí nekompetence a úplatkářství. Z dvanácti hodnocených zemi ve východní Evropě skončila Česká republika jako poslední při hodnocení průběhu státních zakázek, před ní se umístilo i korupcí prolezlé Rumunsko. Tuto zemi Česká republika naopak předstihla, a je tak na pěkném předposledním místě, při hodnocení “korupce” a “kriminality”. Třetina německých investorů v České republice říká, že kdyby se rozhodovali znovu, do Česka by už nešli.

V jiném celoevropském průzkumu bylo Česko vyhodnoceno vloni jako země, kde se v celé Evropě nejvíce krade v obchodech a supermarketech. Země má také jednu z nejvyšších měr nehodovosti na silnicích a k absolutní evropské špičce patří také v konzumaci alkoholu a marihuany. Žebříčkům vévodí i v počtu infarktů, mozkových příhod a různých druhů rakovin, což má úzkou souvislost se životním stylem a celkovým zdravím společnosti.

Abychom nezůstali jen u různých pohledů na Česko zvenčí, stojí za zmínku například výroční zpráva Bezpečnostní informační služby. Ta nabízí nelichotivý obraz českého státu, v němž vládne korupce mezi mocenskou elitou, a v němž části justice i policie mají kontakty na organizovaný zločin.

Není divu, že celková důvěra v domácí ekonomiku, tak jak ji mapuje Český statistický úřad, opět klesla. Souhrnný indikátor důvěry se v září proti srpnu snížil o 2,4 bodu, proti loňskému září je souhrnný indikátor důvěry o 4,7 bodu nižší. Mezi podnikateli se důvěra meziměsíčně snížila o 2,7 bodu, důvěra spotřebitelů se meziměsíčně snížila o jeden bod.

Reformy prosazované ministrem Kalouskem a jeho vládními kolegy sice zvyšují intenzitu milostného vztahu mezi Českou republikou a ratingovými agenturami, ale výše zmíněných patologií nás nezbaví. Naopak, jak už můžeme vidět na Šluknovsku, neuvážené škrty v sociálních dávkách přispívají v kombinaci s neexistencí aktivní sociální politiky ke vzniku patologií nových. A bude hůř, a nejenom v oblastech, kde český stát dovolil vznik romských ghett.

Česká republika až donedávna měla alespoň jednu kvalitu, v níž mohla směle soutěžit s vyspělými zeměmi: vysokou míru sociálního smíru a nízkou míru nerovností. To se ovšem, i zásluhou ministra financí, začíná měnit, a připočteme-li k tomu obraz korupcí a dalšími sociálními patologiemi prolezlého státu, které vláda nijak neřeší, jakož i naprosto otřesnou politickou scénu a slabé elity, je možné s jistotou říci, že Česká republika nejen nebude druhým Švýcarskem, ale má naopak velký potenciál překvapit svět stejně nepříjemně, jako třeba Lehman Brothers v roce 2008.

Deník Referendum, 27.9.2011

27. 09.

Klaustoříkal

Jiří Pehe Přečteno 6939 krát

Jednou částí české politiky a médií se šíří nový myšlenkový „výboj“: náš pan prezident sice má svoje mouchy, zaslouží si občasnou kritiku, ale pokud jde o jeho schopnosti předvídat jisté krizové situace, jako je například krize eura, ukázal jasnozřivost. Tato názorová ofenziva by se dala shrnout do sloganu „Klaustoříkal“.

Trefně na jisté aspekty tohoto jevu upozornil na svém blogu komentátor Jan Macháček, když napsal: Jednou z velkých potíží světa je rozšířená existence lidského druhu „jajsemvám toříkal“. Když se něco vážného děje, snaží se zodpovědní a rozumní lidé dát hlavy dohromady a situaci řešit. „Jájsmevámtoříkalové a „jájsemmelpravdové“, tedy většinou lidé s poněkud přerostlým narcistním egem, stojí opodál a do omrzení říkají, že měli pravdu.

Český prezident k tomuto druhu nepochybně patří. Zajímavější je, že se nyní vynořují komentátoři, kteří Klausovo „jájsemvámtoříkal“ transformují do obdivných úvah na téma „Klaustoříkal“, jako kdyby se jednalo o bůhvíjakou zásluhu.

Potíž je v tom, že vrcholovým politikům, kteří mají vliv a mohou tedy něco udělat, by nemělo stačit, jak naznačuje i Macháček, jednání ve stylu „po bitvě je každý generál“. Například to, že měnová unie je odsouzená bez fiskální unie ke krachu, říkala řada lidí. K tomu nebylo zapotřebí žádné velké jasnozřivosti.

Podstatné není, co Klaus, coby politik zastávající nejvyšší státní funkce, „říkal“, ale co udělal. Svolal například do Prahy mezinárodní summit evropských nebo regionálních lídrů, na němž by se pokusil dosáhnout dohody na tom, co je třeba udělat, aby se problém nějak řešil? Přišel s nějakou jinou mezinárodní iniciativou, položil nějaké jasné české stanovisko na stůl v Bruselu, kromě výroků nesoucích se v zakyslém „jámámpravdu“ tónu?

Ještě horší je, že tímto stylem myšlení je nakažená i česká vláda. Její představitelé sice připomínají, že pád eura nebo krize samotné Unie by měly pro nás kruté následky, ale odmítají Českou republiku aktivně zapojit do hledání řešení. „Mytoříkali“ nám ale bohužel v případě krize nijak nepomůže. I kdyby byl nakonec výsledek stejný i v případě aktivní české účasti, jistě by pro duševní hygienu národa bylo užitečnější, kdybychom mohli jednou v učebnicích dějepisu psát nejen „my to říkali“, ale „nabídli jsme pomoc a řešení“.

„Jájsemvámtoříkalovský“ komplex je bohužel jen posilováním syndromu malého národa, který je na jedné straně přesvědčen o své výjimečnosti, ale na straně druhé pravidelně podléhá mocnějším silám. Jakkoliv by se mohlo zdát, že po více než dvaceti letech svobody budeme mít více sebevědomí, než se opět tvářit jen jako „oběti“, jejichž opakovanému „myjsmevámříkali“ nikdo nenaslouchal, bohužel se zdá, že k přeměně z objektu dějin v dějinotvorný subjekt máme ještě daleko. Části společnosti evidentně stačí ke spokojenosti „Klaustoříkal“.

Právo, 27.9.2011

24. 09.

Česká demokratická pravice nad propastí

Jiří Pehe Přečteno 7748 krát

V minulých letech jsme byli v sousedním Polsku a v Maďarsku svědky naprostého zdecimování demokratické levice. Důvodem přitom nebyla jen komunistická minulost stran demokratické levice, jak se občas poněkud zjednodušeně argumentuje, ale skutečnost, že strany demokratické levice vládly nekompetentně a ignorovaly veřejnost.

V České republice nyní hrozí něco podobného, ale v opačném gardu: v příštích volbách by mohla být zcela vymazána demokratická pravice. Její voliči přitom nemusí nutně přejít do tábora současné levicové opozice.

V Polsku například značná část voličů demokratické levice přešla do tábora národně-populistické strany Právo a spravedlnost bratří Kaczynských, která je konzervativní, pokud jde o hodnoty a nacionalistickou rétoriku, ale spíše levicová, pokud jde o ekonomický program. V Maďarsku zase část znechucených voličů levice doputovala až do náruče krajně-pravicového Jobbiku.

Česká situace trochu připomíná Slovensko před rokem 2006, kdy nepopulární pravicové reformy vládní koalice vedené Mikulášem Dzurindou byly doprovázeny neustálými přestřelkami uvnitř koalice a malou ochotou vlády, přesvědčené o své pravdě, cokoliv vysvětlovat veřejnosti. Po volbách, které vyhrál s velkým náskokem levicově-populistický Smer, vznikla podivná koalice Smeru, Slovenské národní strany a Mečiarova Hnutí za demokratické Slovensko.

Smer vyhrál s velkým náskokem i v roce 2010, jenže podobně jako v Česku, kde zvítězila sociální demokracie, se ve vládní koalici nakonec spojily pravicové strany, které skončily až za ním. Ty nyní, také podobně jako v Česku, pracují s jakýmsi politicko-sebevražedným zanícením na tom, aby po příštích volbách byla pravice ještě v zoufalejší situaci než v roce 2006, a Směr mohl tentokrát vládnout sám.

Když si u nás někteří pravicoví komentátoři pochvalují, že Nečasova vládní koalice je sice příšerná, pokud jde o styl a komunikací s veřejností, ale v prosazování reforem jede kupředu jako parní válec, možná by měli vzít v úvahu, že politika vládních stran je naprosto sebevražedná, což ukazují i průzkumy veřejného mínění.

Vládní reformy většina veřejnosti odmítá, mnohdy už jen proto, že je vláda řádně nevysvětluje. Navíc panují značné pochybnosti o tom, že vláda opravdu ví, co dělá, a že některé její reformy, jako je penzijní, dávají v podobě, v jaké byly přijaty, smysl.

Věci veřejné jsou už v podstatě jen politický zombie, ODS ztrácí páru i věrohodné politiky, a TOP 09 je nadále spíše než stranou jen politickým klubem, příliš závislým na osobě jediného charismatického politika, který může kvůli svému stáří a zdraví, kdykoliv ze scény zmizet.

Na neblahé situaci vládních stran se přitom začínají čile přiživovat formace připomínající v lepším případě Právo a spravedlnost v Polsku, v horším maďarský Jobbik nebo pravé křídlo vládní maďarské strany Fidesz, přičemž tuto národnicky-populistickou část politického spektra, připomínající v některých svých odnožích českou fašizující pravici druhé republiky, stále čileji názorově zaštiťuje prezident Klaus.

Nečasova koalice se mnohým jeví jako buldozer, který si naprogramoval směr jízdy bez ohledu ne to, co všechno může svými pásy poničit, a jehož řidič už nemá vozidlo pod kontrolou. Největší strana vládní koalice, občanští demokraté, přitom jako by už zcela rezignovala na nějakou vnitřní obrodu, která by z ní smyla nálepku kmotrovství a klientelisimu.

Lze samozřejmě argumentovat, že do řádných voleb zbývají ještě stále téměř 3 roky, a veřejnost může změnit na vládní koalici i její politiku názor. Jenže české demokratické pravici, která v současnosti vládne, nejsou nakloněny ani externí faktory. Blíží se zřejmě další globální ekonomická krize, navíc českou ekonomiku může zle pocuchat i případný pád eura.

Jinými slovy: zatímco v ideálních podmínkách by se třeba některá opatření současné koalice mohla nakonec ukázat jako rozumná, podmínky, v nichž bude vládnout, pokud vláda předčasně nepadne, jsou velmi daleko od nějakého stabilního stavu. Připočítáme-li k tomu zoufalou neschopnost vládní koalice svoje kroky vysvětlovat veřejnosti a nepodmílat každý zásadnější krok vzájemnými útoky koaličních stran, skutečně hrozí, že demokratická pravice v podobě ODS a TOP 09 by mohla skončit v úplných troskách.

To by byla nepochybně špatná zpráva i pro příznivce levice. Slušný demokratický systém potřebuje dvě nohy—demokratickou pravici a demokratickou levici. Pokud zbude jako jediná kotva demokratického systému vnitřně nesourodá sociální demokracie, obklopená extrémní levicí a národně-populistickými či dokonce fašizujícími stranami, nečeká Českou republiku nic dobrého.

ČRo 6, 23.9.2011

23. 09.

Chlapáctví v české politice

Jiří Pehe Přečteno 4786 krát

Podle médií na posledním jednání vlády vicepremiérka Karolína Peake upozornila ministra financí Miroslava Kalouska, že není gentleman, když mlátí někoho na ulici. Ten ji měl údajně opáčit, že se zachoval jako chlap a dodal: „Když vás tak vidím, tak jste asi nikdy v životě neměla chlapa.“

Už v květnu 2005 jsem napsal text nazvaný „Chlapi sobě“, který mi ve světle výše zmíněných výroků připadá natolik aktuální, že si možná zasluhuje „oprášit“ alespoň v tomto blogu.

Od té doby jsme samozřejmě měli mnohé další příležitosti být svědky „chlapáctví“ v české politice, od památné facky Miroslava Macka Davidu Rathovi, až třeba po dopis Jiřího Paroubka Mirkovi Topolánkvi na jaře 2007, v němž ho vyzýval, aby se zachoval jako chlap a nevyhýbal se televizní debatě s ním.

Ani někteří voliči si s politiky nezadají. Jako velmi "chlapácké" se jevilo házení vajíček na politiky ČSSD před volbami v roce 2010, nebo úder pěstí rozuřeného voliče do čelisti Bohuslava Sobotky. Velmi "chlapácky" se chová i "bílá" většina na Šluknovsku, když si to chce vyřídit s romskou menšinou. Zatímco v takové Francii by už politici hlavního proudu pochodovali v čele statisícové demonstrace na obranu menšiny, u nás dělají chlapácky svaly právě na tuto zuboženou menšinu, čímž jen pomáhají "politikům" z různých neonacistických skupin.

Ani Kalousek tak nebude asi posledním „chlapem“ v české politice. Možná v parlamentu brzy zasedne nějaká holá lebka.

Chlapi sobě
(publikováno v MF Dnes, 23.5.2005)

Zdá se, že hlavním měřítkem české politiky je Chlap. Když si například chtěl nedávno poslanec za sociální demokracii Robert Kopecký cosi vyříkat s premiérem Jiřím Paroubkem, deklaroval, že tak učiní „jako chlap s chlapem na férovku“. Nedlouho před tím jsme od jiného člena ČSSD mohli zaslechnout, že „Gross už měl měsíc na to, aby si jako chlap sbalil kufry“. Dokonce i jedna sociálně demokratická politička pravila, že od Grosse očekává, že se zachová „jako chlap“.

Dnešní předseda občanských demokratů před svým prvním zvolením do funkce dokonce prohlásil, že příští předseda ODS „musí být chlap s gulama“. Měl na co navazovat, protože v ODS se vždy chovali chlapsky, i když o gulích se začalo mluvit až v Topolánkově éře. Václav Klaus se jednou svěřil médiím, že mu jeho syn při jedné krizi poslal naléhavou zprávu na mobilní telefon, která zněla: „Tati, jestli seš chlap, tak odstoupíš“.

Klaus této výzvě k chlapskému chování jistě rozuměl, protože chlapstvím se už dávno řídila i jeho mezinárodní politika. Kdysi například prohlásil: „Já chlapské, sebevědomé a suverénní vztahy s Rakouskem bych nikdy neporušil“. Chlapsky se chová i k zženštilé Evropské unii.

Co je to ovšem proti bývalému premiérovi Miloši Zemanovi! Ten, jak znovu ukázal ve své nedávné knize, zakládá celou svou filozofii politiky na přesvědčení, že se má člověk v politice chovat jako chlap. O chlapství kdysi řekl i toto: „Skutečný chlap prostitutky nepotřebuje“.

Chlapství je v Česku evidentně považováno za základní měřítko jistého typu chování. Jako chlap se podle vyznavačů chlapáctví chová člověk který je férový, zásadový, „nebojí se věcem postavit tváří v tvář“, v rozhodujících momentech nepostrádá odvahu. A to ani kdyby měla padnout nějaká ta facka, jak se například kdysi stalo mezi sociálními demokraty Grulichem a Wagnerem v Posedicích.

Víme také, že skutečný chlap Zeman zůstane chlapem, i když například o kolegyni z vlastní strany mluví jako o „ líné couře“. A v tomto kontextu je nepochybně opravdovým chlapem i politik ze stejné strany, který prohlásí na adresu zmíněné „coury“ poté, co si nechala zmenšit poprsí, že "změna je to razantní, ale vzhledem k tomu, že mám velké ruce, tak bych preferoval větší rozměry."

Zdálo by se, že v tak intenzivně chlapském prostředí se může dělat jen férová a průhledná politika. Není sice úplně jasné, jak se mají chovat ženy, ale nezbývá než předpokládat, že—pokud chtějí ctít férová pravidla naší politiky—asi též jako chlapi. Žádné srovnatelné vyjádření tolika kladných vlastností, kolik jich obsahuje v Česku pojem „chlap“, se totiž v pojmech užívaných ve spojení se ženami nevyskytuje.

Nabízel by se možná pojem „dáma“, jenomže ten se vztahuje spíše k jistému stylu chování, než k hlubinné zásadovosti, kterou se vyznačuje skutečný chlap v české politice. V anglosaské tradici by byl mužským ekvivalentem dámy „gentleman“, čímž se rozumí uhlazený a ušlechtilý muž. Z čehož vyplývá, že gentleman není žádný chlap. Raději by si ukousl jazyk, než aby o své stranické kolegyni mluvil jako o couře, nebo aby veřejně inzeroval své gule jako záruku zásadovosti.

Přesto se vtírají neodbytné otázky. Například: Když máme tolik chlapů, proč se v krizových situacích naše země nechová stejně zásadově jako Británie, kde v politice mají místo chlapů jakési gentlemany? A proč je česká politika synonymem marasmu a neschopnosti rozumně si vládnout?

Neměla by to být s tolika chlapy hračka? A proč se v Evropě nejrozumněji vládne ve skandinávských zemích, kde je v politice tolik žen? A co kdybychom místo chlapů zkusili v politice raději prostě slušné lidi? Možná nám na tyto a další otázky odpoví nějaký český politik—samozřejmě pěkně chlapsky, od podlahy.

23. 09.

Boj s korupcí versus boj o korupci

Jiří Pehe Přečteno 12465 krát

Na korupci si česká veřejnost stěžuje už mnoho let, ale skutečné politikum z ní učinily až události v loňském roce. Jednou byla porážka občanských demokratů v komunálních volbách v Praze, která se pod vládou ODS stala symbolem korupce. Druhou byl nástup Věcí veřejných, které se probojovaly do Poslanecké sněmovny v roce 2010 pod praporem boje s korupcí.

Bohužel tyto politické události nevedly ke katarzi, ale pouze k politickým manévrům. Nečasova vláda si sice „boj s korupcí“ dala pod tlakem VV do svého koaličního erbu, ale od té doby předvádí pouze „boj o korupci“, tedy o to, kdo politicky citlivé téma korupce dokáže nejlépe využít nebo možná spíše zneužít. Jsme tak svědky nejenom vzájemného obviňování koaličních stran z korupce, nejenom populistického překřikování o to, kdo to myslí s „bojem s korupcí“ vážně, ale i snah co nejvíce rozostřit opatření, která by mohla korupci zmírnit.

Tato politická fraška dala vzniknout řadě občanských iniciativ, které navrhují vlastní recepty. Už k dříve existující vlajkové lodi pro boj s korupcí, mezinárodně působící Transparency International, nebo sdružením, jako je Oživení, se tak připojila Veřejnost proti korupci, Nadační fond pro boj s korupcí finančníka Karla Janečka, nebo různé iniciativy v podnikatelském prostředí inspirované stížnostmi a návrhy zahraničních obchodních komor působících v Česku.

Možnosti těchto iniciativ jsou omezené, protože z jejich návrhů nic nebude, pokud si je neosvojí nějaká politická strana, přičemž bohužel v občanské společnosti a médiích panuje jistá míra podezření, co vlastně ta která politická strana podobným jednáním sleduje. Myslí to vážně, nebo je to jen kouřová clona?

Ředitel Transparency International David Ondráčka navíc upozorňuje, že návrhy některých iniciativ jsou nesystematické, a že i v občanské společnosti se rozhořel svého druhu „boj o korupci“, tedy řevnivost mezi různými skupinami o to, jak a proč s korupcí bojovat. Účinný „boj s korupcí“ by tak mohl být na léta pohřben, o což možná také v některých případech jde.

Nabízí se proto otázka, zda například právě Transparency by se neměla pokusit činnost různých iniciativ koordinovat. Veřejnost proti korupci na začátku léta jednu schůzku nejrůznějších iniciativ svolala, přičemž se ukázala značná snaha různých skupin najít společný jazyk a témata.

Problémem je do jisté míry také postoj médií. Ta jsou na základě svých zkušeností natolik podezřívavá ke snahám některých podnikatelů, státních úředníků a politiků s korupcí bojovat, že jejich první reakcí často je pokus odpovědět si na otázku, „komu to slouží?“ Dobrým příkladem byly některé nevěřícné reakce na snahu Libora Michálka rozkrýt korupci na ministerstvu životního prostředí.

Podobně je tomu nyní, když na rozsáhlou systémovou korupci, která dusí českou ekonomiku, upozornil miliardář Andrej Babiš. Jelikož si dovolil obvinit z otevření stavidel systémové korupce především vládu Mirka Topolánka, byl pravicovými médii okamžitě podroben nejen kádrování ohledně vlastní minulosti, ale i zdrcující kritice, včetně onoho pověstného „komu to slouží?“

Zatímco jistá míra podezřívavosti v případě úspěšného podnikatele, který jen těžko mohl stát léta úplně mimo „systém“, je namístě, nabízí se otázka, zda si můžeme dovolit šmahem odmítat významné podnikatele, kteří tvrdí, že „už toho mají dost“. Očista totiž musí přijít především z podnikatelského prostředí, které si uvědomí, že systémová korupce se nevyplácí nikomu, kromě hrstky politických a podnikatelských parazitů.

Babiš může mít osobní motivy, ale zároveň by nebylo na škodu brát jeho čin jako volání S.O.S. Jinými slovy: když jeden z nejbohatších lidí v zemi je ochoten podpořit „boj s korupcí“, možná by bylo na místě chvíli počkat, než jeho čin odsoudíme jako další populistický nebo marketingový trik v politicky či jinak nekale motivovaném „boji o korupci“.

Právo, 22.9.2011

21. 09.

Nepřizpůsobiví a přizpůsobiví

Jiří Pehe Přečteno 8461 krát

V médiích a politice se zabydlel pejorativní pojem „nepřizpůsobiví“. V konkrétnější rovině se tím míní lidé, kteří neplatí nájmy, nepracují a zneužívají sociálních dávek, dopouští se často kriminálního jednání, „vybydlují“ domy, atd. V obecnější rovině tím má většina prostě na mysli romské spoluobčany, kteří „nejsou jako my“.

Ač se průměrný Čech zaklíná, že netrpí předsudky, v povědomí mnoha příslušníků „většinové společnosti“ má ono „nejsou jako my“ co do činění nejen s výše zmíněnými sociálně patologickými jevy, ale i se způsobem života nebo dokonce s tím, jak „nepřizpůsobiví“ vypadají, a s různými dalšími stereotypy.

Rozhořčení příslušníci většinové populace jsou tak často poněkud schizofrenní: na romskou menšinu pokřikují „Romové do práce“, ač dobře vědí, že práce v daných oblastech není, a pokud náhodou je, není pro Romy. Ale i když Rom pracuje, platí nájem, nekrade, a dům, v němž bydlí, „nevybydluje“, stejně je pro „většinu“ ještě stále tak nějak „nepřizpůsobivý“, tedy prostě Rom či Cikán.

Schizofrenie existuje i ve vztahu ke státu. „Většina“ na Šluknovsku požaduje, aby stát zavedl tvrdá bezpečností opatření a přestal „nepřizpůsobivé“ rozmazlovat příliš štědrou sociální politikou, ale jen málokdo chce vidět, že ghetta na Šluknovsku i jinde nevznikla kvůli „štědrým“ sociálním dávkám, ale spíše kvůli kombinaci slepé víry v tržní síly a naprostého selhání sociální politiky státu.

Dalo by se argumentovat, že vláda, která krátí sociální dávky, razantně zvyšuje nepřímé daně, a i jinak řeší ekonomické problémy na úkor sociálně slabších, musí být náramně spokojená, že i lidé, které od nuzných poměrů „nepřizpůsobivých“ často dělí jen to, že nejsou Romové, jsou natolik sociálně „přizpůsobení“—tedy zpracovaní propagandou, předsudky, stereotypy a neochotou věci hlouběji domýšlet,--že si raději „vyšlápnou“ na Romy, než aby šli demonstrovat před Strakovu akademii.

Staré dobré heslo všech vládců zní, „rozděluj a panuj“, a to se v českých poměrech v podobě vzájemného rozeštvávání chudších částí společnosti dobře daří. Skoro se chce ironicky říct, že kdyby čeští neoliberálové v čele státu Romy neměli, museli by si je vymyslet. S občasnými policejními nájezdy na vietnamské tržnice nebo ubytovny zahraničních dělníků by si asi nevystačili.

Ačkoliv pro tvrdé jádro českých rasistů jsou Romové „nepřizpůsobiví“, protože jsou podle nich prostě „geneticky“ neschopní se přizpůsobit životu ve „slušné“ společnosti, ve skutečnosti mnohé ze sociálních jevů, které daly vzniknou hanlivému pojmu „nepřizpůsobiví“, má do činění s tím, že se sociálně slabá menšina, jejíž děti stát posílal programově desetiletí do zvláštních škol, nedokázala po roce 1989 přizpůsobit sociálně-darwinistickým poměrům neviditelné ruky trhu.

Stejně jako v jakékoliv jiné zemi na světě, kde existují sociálně hendikepované vrstvy, často sestěhované do chudinských čtvrtí a ghett, jsme svědky různých druhů kriminality, nepořádku, závislosti na drogách, lichvy. To jsou dozajista jevy, které ekonomicky zajištěnější občany po právu iritují a straší, obzvláště když, jako třeba na Šluknovsku, je mají přímo za humny.

Pokusme se ale dát věci do širšího kontextu a porovnejme například ekonomické dopady tolik zdůrazňované kriminality a asociálního jednání „nepřizpůsobivých“ a těch nejvíce „přizpůsobených“. Tedy těch našich spoluobčanů, kteří nejrychleji a nejlépe pochopili, jaké obrovské příležitosti jim nabízí právě ona neviditelná ruka trhu v českém provedení, která je tak nemilosrdná k romské menšině.

Tito zaručeně „neromští“, nebo jak se u nás říká „bílí“, spoluobčané, dokázali jen na tzv. nákladech ekonomické transformace v 90. letech minulého století připravit stát o stovky miliard korun. Podle oficiální analýzy ministerstva financí z roku 2001 činily celkové náklady transformace, kam se počítaly především tunely, defraudace, zbytečně zbankrotované banky i fondy, zhruba 700 miliard korun. Spousta těchto peněz se nikam nevypařila: skončila v kapsách „přizpůsobivých“ šikulů a v daňových rájích. Zlatými hřeby tohoto řádění „přizpůsobivých“ občanů nebyly jen Harvardské fondy, ale i obří „ztráty“ v IPB.

Zmíněné příklady nejsou přitom zdaleka vyčerpávajícím výčtem škod způsobených stoprocentními „Čechy“. Když byla většina majetku zprivatizována, a jeho lepší části skončily v rukou zahraničního kapitálu, takže nebylo možné už tolik krást v rámci privatizace, vzniknul postupně nový systém, v němž ti „nejpřizpůsobivější“ mezi námi zcela systémově obírají podle odhadů státní pokladnu každým rokem o zhruba 100 miliard korun v podobě korupce, předražených zakázek a různých vykutálených provizí.

Kdybychom si tyto škody sečetli jen za zhruba posledních deset let, blížíme se hodnotě jednoho ročního rozpočtu České republiky.

Současná vláda, která s takovou mamutí korupcí bojuje jen řečmi, zatímco každý její čin naznačuje, že nemá v úmyslu udělat proti skvěle „přizpůsobeným“ mafiánským strukturám v pozadí politiky nic podstatného, stejně jako nemá v úmyslu více zdanit bohaté nebo firmy, musí být nadšená, když „většinová“ společnost nestojí před sídlem vlády, ale pokřikuje na Šluknovsku na „nepřizpůsobivé“ občany, jejichž kriminalita je jen slabý odvar ve srovnání se stovkami miliard rozkrádaných spoluobčany, kteří se, často spolu s politiky, nejlépe přizpůsobili neviditelné ruce trhu.

Řečeno jinak: je pochopitelné, že průměrnému občanovi vadí, když mu „nepřizpůsobiví“ ukradnou peněženku, vykradou auto, odnesou měděný okap, nebo když se necítí ve svém bydlišti bezpečně. Ale dokud kritická masa občanstva nepochopí, že jejich sociální problémy budou jen narůstat, a jsou v podstatě neřešitelné ve státě, který je systematicky rozkrádán zaručeně „neromskými“ spoluobčany v bílých límečcích, jen těžko se něco změní.

Kdyby pouhá polovina z více než tisíce miliard korun, které se kvůli korupci poztrácely jen v posledním desetiletí, byla investována do komplexní sociální politiky, včetně politiky zaměstnanosti, nemusely by problémy s „nepřizpůsobivými“ více méně existovat.

Když si ale většina občanstva nechá líbit, že jejich vláda bojuje s deficitem okolo 100 miliard korun tak, že krátí různé dávky, zvyšuje nepřímé daně, nechává chátrat silnice, dálnice i školství, atd., zatímco zhruba stejnou sumu ukradnou skrze systémovou korupci lidé, které politici nejenom často dobře znají, ale finančně na nich závisí, je bohužel nutné konstatovat, že „Šluknovsko“ je jen předzvěstí horších problémů.

Deník Referendum, 20.9.2011

17. 09.

Bludný kruh represe

Jiří Pehe Přečteno 6859 krát

Prezident Václav Klaus správně označil za jednu z příčin současného stavu na Šluknovsku existenci ghett, v nichž žijí lidé, „kteří nejsou zapojeni do normálního života společnosti“. Měl pravdu i v tom, že to, co se tam děje, je „neštěstí, je to hrozné.“

Prezident ovšem též řekl, že by nevěřil, že si budeme výše zmíněné jevy „importovat odkudsi ze světa k nám.” Jenže to, co se ve Šluknovském výběžku děje, je bohužel mnohem více výsledkem domácí české politiky, než nějakého importu.

Když už je ale řeč o importu, nelze nezmínit přemrštěnou důvěru ve schopnosti neviditelné ruky trhu spontánně organizovat život společnosti, což je ideologie, kterou k nám nejviditelněji importoval právě Klaus a bájí o ní dodnes. Tato ideologie je spoluodpovědná za to, že ve spojení s chabou sociální politikou státu a korupcí na radnicích zahnala desetitisíce Romů do téměř 400 ghett. Je také spoluodpovědná za krácení dávek sociálně nejslabším současnou vládou a zvyšování nepřímých daní, které zasáhnou opět především sociálně slabší.

Prezidentovi ideoví učedníci ve vládě zapomínají, že některé hendikepované sociální skupiny nemají bez určité ochrany ze strany státu šanci uspět, a to nejen na trhu. Navíc že trh, ponechán sám sobě, docela jistě najde způsoby jak využít či přímo zneužít sociálních problémů lidí, kteří obývají potenciálně lukrativní domy, a notně tak přispěje k vytváření ghett, z nichž už pro mnohé není úniku.

Importem svého druhu je i řešení, které Šluknovsku naordinovala vláda. Svalnaté řeči a opatření v podobě nasazení těžkooděnců nepochybně byly inspirovány britskými konzervativci. Bohužel represe problémy se soužitím romské menšiny s „většinou“ dozajista nevyřeší, protože Romové zahnaní u nás do ghett jsou v mnohem bezvýchodnější situaci než násilí páchající mladí lidé „bez perspektivy“ v Británii. Ti totiž alespoň nebyli zcela segregováni.

Je vrcholem pokrytectví, když příslušníci „většiny“, často sami nezaměstnaní, pokřikují „Romové do práce!“ Má snad „trh“ v okolí ghett i jinde pro Romy nějakou práci? A dělá něco podstatného v tomto směru stát, snad kromě toho, že výrobou ghett a organizovanou segregací romských dětí ve zvláštních školách pomáhá vytvářet další armádu nezaměstnatelných?

Je tristní poslouchat vládní politiky, kteří vidí řešení problému v povinných veřejných pracích výměnou za sociální dávky, represivnějších zákonech, nebo časově neomezeném nasazení těžkooděnců. Když premiér tvrdí, že snížení sociálních dávek prý donutí lidi hledat si práci, evidentně vůbec nepočítá s tím, že zejména nezaměstnaní v ghettech žádnou práci neseženou, což povede zcela logicky k větší kriminalitě.

Chce stát opravdu investovat miliardy do nových věznic a policejních jednotek, které bude při zvýšené represi potřebovat, místo toho, aby konečně investoval do komplexní sociální politiky a ochrany slabších?

Nepoučení jsou bohužel i někteří politici sociální demokracie. Například poslanec Stanislav Křeček nabízí rasově podbarvené úvahy o tom, proč právě Romové, na rozdíl od jiných skupin, si neumějí vytvořit dokonce ani svoji reprezentaci.

Evidentně neví nic o tom, že před tím, než se zjevil i v ultraliberálních USA Dr. Martin Luther King, museli politici nejprve přijít s koncepcí „velké společnosti“, která s pomocí zcela „neliberální“ afirmativní akce pomohla americkým černochům na vysoké školy a umožnila jim preferovaný přístup k práci pro státní instituce, což vedlo k postupnému vytvoření černošské střední třídy. Nejde totiž jen o to, jestli se najde několik vzdělanějších Romů, kteří se pasují do role hlasu své menšiny, ale také o to, že musí mít koho reprezentovat. A to vyžaduje vznik alespoň zárodků nižších středních vrstev mezi Romy. Současná politika, včetně hloupých řečí, je žene přesně opačným směrem.

Právo, 17.9.2011

14. 09.

Vláda nedomyšlených důsledků

Jiří Pehe Přečteno 10436 krát

Pravicovými médii se šíří jakási euforie: vláda Petra Nečase je prý strašná, pokud jde o její styl a neustálé vnitrokoaliční rozmíšky, ale zato postupuje jako buldozer při prosazování důležitých reforem.

Jen málokdo mezi příznivci reformního elánu vlády si ale pokládá otázku, zda vláda ví, co dělá. Anebo ještě hůř: zda vláda zcela vědomě nečiní některé kroky, které budou mít na českou společnost a ekonomiku dlouhodobé negativní dopady, ale vyhovují momentálním zájmům mocných ekonomických skupin v pozadí politiky.

Signály, že vláda v některých oblastech jedná způsobem, který spíše vytváří nové požáry, než aby je hasil, přitom už existují. Například kombinace neuváženého krácení sociálních dávek pro nejchudší, spojená s militantní rétorikou vůči „živlům“ z prostředí tzv. nepřizpůsobivých, je spoluodpovědná za prudce rostoucí napětí ve Šluknovském výběžku.

Nic proti snahám vlády řešit rostoucí kriminalitu kdekoliv například větším nasazením policie, ale když se takové nasazení promění v populistické gesto, jehož součástí jsou těžkooděnci a silácké řeči premiéra, je to vnímáno mnohými v Rumburku, Šluknově či Vandsdorfu zcela logicky jako téměř signál z nejvyšších míst, že nastal čas si to, tak říkajíc, rozdat s romskou populací.

Není jasné, jaké má takovéto „ukazování svalů“ ze strany vlády smysl v situaci, kdy od minulých vlád zdědila téměř 400 romských ghett, přičemž k vytváření dalších ghett přispívá její asociální politika. Učit lidi úctě k zákonům, „pravidlům soužití“, atd. s pomocí represe není možné tam, kde hendikepovaná menšina už nemá co ztratit. Co jiného, než další porušování zákona a další radikalizaci očekávají vládní stratégové od lidí, kterým seberou dávky a donutí je žít v ghettech?

Vládní politici bohužel jen přilévají olej do ohně, když slibují rychlé přijetí represivnějších zákonů nebo prohlašují, že těžkooděnci zůstanou tak dlouho, jak bude třeba. V takové atmosféře se na protesty frustrovaných občanů nalepí zcela zákonitě extremisté, takže těžkooděnci nakonec především bojují s rasisticky motivovanými pochody neonacistů.

První účty za toto jednání vlády „rozpočtové odpovědnosti“ jsou už na stole: k miliónům za nasazení policistů brzy přibudou další, které každá represivní politika stojí. Například za nová vězení. Ta současná jsou totiž v ČR už přeplněna.

Dalším, pro někoho možná překvapivým důsledkem vládních kroků je zjištění, že česká ekonomika jaksi neroste, ba že se může brzy začít propadat. Ač mnozí ekonomové argumentovali, že k prosperitě se nelze proškrtat, vláda rozpočtové odpovědnosti umíněně trvala na svém.

Jakkoliv by si průměrný občan mohl naivně myslet, že cílem všemožného vládního škrtání a reforem je ekonomický růst, předpověď růstu HDP o více než 2 procenta už musela být revidována směrem dolů, a nyní se dokonce zdá, že by se růst v příštím roce mohl úplně zastavit.

V praxi to znamená, že vládě podle některých odhadů bude chybět v plánovaném rozpočtu 15 miliard korun, a že tedy bude muset buď ještě více škrtat nebo ještě více zvyšovat nepřímé daně, možná až na 20 procent. Nic jiného ji nezbude, protože nadále zarputile odmítá zvýšit daně firmám (prý by investoři odešli jinam) a bohatším občanům. Výsledkem bude další přidušení poptávky.

Česká republika se sice může v důsledku škrcení státních výdajů chlubit přízní ratingových agentur, což premiér Nečas opakovaně připomíná jako svůj největší úspěch. Jenže to, co vláda ušetří na levnějších půjčkách, Česká republika ztratí v případě poklesu ekonomiky. Alespoň se ale můžeme utěšovat, že kdyby nakonec vláda chtěla část takového propadu financovat třeba dluhopisy, každý nám rád půjčí.

Jakkoliv jedním z důvodů ekonomického poklesu u nás je i stagnace evropských ekonomik, kam směřuje naprostá většina českých exportů, skutečností také je, že česká vláda, nejlepší z nejlepších žáčků neoliberálních fundamentalistů a ratingových agentur, zatvrzele odmítá jakákoliv prorůstová opatření. Je zajímavé, že se nikdo z komentátorů, kteří tak nadšeně podporují vládní reformy, nepozastaví nad tím, jak je možné, že právě země, která tak svědomitě plní všechna doporučení „finančních trhů“, je na tom, dokonce i v komparativním měřítku, se svým růstem tak špatně.

Bohužel další pokles ekonomiky, který si následně vynutí další škrty a zvyšováni nepřímých daní, bude mít přímý vliv na další disintegraci sociálního přediva a růst chudoby u nás, čehož jsou konflikty ve Šluknovském výběžku jen předzvěstí. Nejhorší z vládních „reforem“ příští vláda snadno opraví, ale co půjde opravit jen těžko, je zničení sociálního smíru, který u nás zatím existoval. V příštích letech lze tak očekávat prudkou radikalizaci.

Deník Referendum, 13.9.2011

08. 09.

Česká výjimka jako absurdní symbol

Jiří Pehe Přečteno 7103 krát

Česká výjimka z Lisabonské smlouvy, kterou na žádost prezidenta Václava Klause vyjednala v roce 2009 úřednická vláda Jana Fischera, je názorným příkladem nekoncepčnosti, a v některých svých aspektech přímo nesmyslnosti české politiky ve vztahu k Evropské unii. Výjimku si Klaus stanovil jako podmínku pro svoji ratifikaci Lisabonské smlouvy, přičemž argumentoval, že by prý Listina základních práv, která je součástí Lisabonské smlouvy, mohla být zneužita sudetskými Němci k majetkovým nárokům vůči České republice.

Protože už byl v době, kdy Klaus vznesl svůj požadavek, ratifikační proces v Unii de facto u konce, a navíc Lisabonskou smlouvu už schválily, bez jakýchkoliv výjimek, ústavními většinami obě komory českého parlamentu, Lisabonská smlouva vstoupila v platnost bez české výjimky na konci roku 2009 s tím, že se o české výjimce bude hlasovat s největší pravděpodobností spolu s přístupovou smlouvou Unie a Chorvatska.

Tento okamžik se blíží, a na české politické scéně roste nervozita.

Současná vládní koalice si sice dala přijetí výjimky do své koaliční smlouvy, jenže k jejímu prosazení nemá potřebnou sílu. Levice ji totiž může jen těžko podpořit, protože přijetím výjimky by v České republice byla suspendována platnost Listiny základních práv Evropské unie, což by v praxi znamenalo, že by čeští občané ztratili možnost dožadovat se ochrany některých svých sociálních práv u evropských soudů.

Hrad i Občanská demokratická strana by proto chtěli, aby výjimka byla přímo připojena k přístupové smlouvě s Chorvatskem, což by dostalo pod tlak zejména opoziční sociální demokraty. Kdyby byla výjimka součástí přístupové smlouvy s Chorvatskem, museli by zvažovat, zda kvůli výjimce zablokují i vstup Chorvatska do Unie, což by nepochybně vyvolalo mezinárodní skandál.

Spojovat českou výjimku s přístupovou smlouvou s Chorvatskem se ovšem příliš nechce ani proevpropskému ministru zahraničí Karlu Schwarzenbergovi a jeho TOP 09. Ministr proto začal naznačovat, že podle zatím neoficiálních posudků z Bruselu by se mělo o přístupové smlouvě s Chorvatskem a o české výjimce hlasovat odděleně.

To by ovšem nepochybně znamenalo, že výjimku neschválí český parlament, protože o mezinárodních smlouvách hlasují obě komory parlamentu, přičemž Sněmovna nemůže Senát přehlasovat. A v Senátu má momentálně absolutní většinu právě sociální demokracie.

Manévry okolo české výjimky jsou absurdní ukázkou toho, jak česká zahraniční politika nejen mluví mnoha hlasy, které se navzájem často překřikují, ale jak ve vztahu k Unii bojuje často o nesmysly, přičemž země zůstává stranou bitev o podstatné záležitosti. Zatímco se tedy Česká republika neúčastní například debaty o budoucnosti eura, která bude mít zásadní dopady na budoucnost celé Unie, řeší česká politická scéna Klausovu výjimku, která je od počátku naprosto umělým problémem.

Klaus si výjimku prosadil, protože se svým odmítáním ratifikace Lisabonské smlouvy dostal do kouta, a nechtěl odejít zcela poražen. Že byly obavy ze sudetsko-německých majetkových nároků umělé, bylo podle odborníků jasné už v době ratifikace. Skutečnost, že za dva roky platnosti Lisabonské smlouvy nebyl žádný takový nárok uplatněn, ačkoliv česká výjimka zatím neplatí, to jen podtrhuje.

Pokud byla ve skutečnosti hlavním záměrem prezidenta snaha suspendovat v České republice ochranu některých sociálních práv, byl zcela mimo své kompetence, protože takové rozhodnutí musí vycházet z většinové vůle parlamentu. A tam při současné nadvládě ČSSD v Senátu taková vůle určitě není.

Je tedy jasné, že nejlepším řešením pro Českou republiku i Unii by bylo státnické gesto prezidenta, který by uznal, že jeho obavy ohledně možných majetkových nároků sudetských Němců ve spojení s Listinou základních práv Evropské unie se ukázaly být liché, a českou výjimku by stáhnul.

Pokud se tak nestane, čeká nás další absurdní politický souboj. Nejprve se bude bojovat o to, zda má být hlasování o výjimce spojeno s přístupovou smlouvou s Chorvatskem, a pokud se obě hlasování nakonec nějak podaří spojit, vypukne obrovská hysterie okolo možného zablokování vstupu Chorvatska neodpovědnou levicí.

Odpůrci společného hlasování o výjimce a přístupové smlouvě s Chorvatskem mají přitom velmi silné argumenty, a to nejen proto, že nelze míchat „jablka“ s „hruškami“. Zatímco totiž přístupovou smlouvu stačí schválit prostými většinami v obou komorách parlamentu, výjimka z Lisabonské smlouvy by nejspíš musela být posvěcena většinami ústavními, protože tak se hlasovalo i o Lisabonské smlouvě samotné.

Mohli a měli bychom si přitom ušetřit nejen toto absurdní divadlo, ale i další nepříjemnosti. Například tahanice před Ústavním soudem, k němuž by se v případě přijetí výjimky nepochybně obrátili někteří občané a instituce, například odbory, se stížností na to, že ústavně není přípustné suspendovat práva, kterých čeští občané již jednou nabyli.

Především bychom si ale měli ušetřit představení, v němž si zase jednou budou před celou Evropou vyřizovat svoje vzájemné spory na politické scéně různé domácí instituce. Toho si Unie užila dosyta už v době českého předsednictví.

ČRo 6, 7.9.2011

07. 09.

Až začnou Romové využívat Twitter...

Jiří Pehe Přečteno 6458 krát

V hysterii, která se vytvořila okolo problémů v soužití mezi „většinovou společností“ a romskou komunitou ve Šluknovském výběžku, hrají bohužel velkou roli elektronická média, zejména televize, a také populismus politiků.

Různé televizní stanice informovaly a informují o situaci ve Vansdorfu nebo Rumburku jednostranně, populisticky, a nebo přímo v apokalyptickém stylu, zatímco vládní politici, tísnění neutuchajícími koaličními problémy, vycítili šanci ukázat „svaly“.

Ne, že by ve Šluknovském výběžku vážné problémy nebyly, ale nezdá se být úplně náhodné, že se staly středem celostátní pozornosti právě v okamžiku, kdy vládní koalice zavádí v podobě svých reforem řadu asociálních opatření.

Taktika „rozděl a panuj“, neboli rozeštvávání společnosti, je osvědčeným politickým nástrojem. Poštvat chudé nebo reformami ožebračované nižší střední vrstvy proti těm úplně nejchudším, často postiženým úplným sociálním vyloučením, se osvědčilo i v jiných zemích, kde se vlády uchýlily k nepopulárním opatřením.

Rétorická figura, která se v takových případech používá, je poměrně jednoduchá: v těžkých časech musíme všichni přinést oběti, jenže bohužel nám to kazí vrstva parazitů a „nemakačenků“, kteří ještě ke všemu terorizují svým násilím ostatní, možná sice chudé, ale poctivě pracující a nájmy platící spoluobčany.

Když se pak naštvaný „lid“ vydá do ulic, a požaduje bezpečnost a tvrdá opatření, televizní kamery dojatě sledují sociálně „přizpůsobivé“ táty, mámy, pubertální omladinu i děti, jak plni spravedlivého hněvu vůči „nepřizpůsobivým“ požadují rázná opatření,a kdyby jim v tom policie nebránila, s chutí by si podali nějakého toho Roma .

Jistě oprávněnému zoufalství místních nad rostoucím zločinem v některých městech se nelze posmívat, ale v záplavě emociálně vypjatých televizních záběrů jaksi chybí hlubší analýza.

Například, že české vlády za více než dvacet let od pádu komunismu neodkázaly přijít se sociální politikou a dalšími opatřeními, které by zabránily vytváření romských ghett, do nichž politikové na radnicích vystěhovávají Romy, kteří dřív žili uprostřed měst. Často se tak přitom děje jako cynický projev korupce a zlatokopectví, protože si na potenciálně lukrativní domy obývané Romy brousí zuby „trh“.

Různé lidsko-právní organizace i think-tanky přitom už dlouhou dobu upozorňují, že si Česká republika vytvářením ghett, kterých už je nyní několik stovek, stejně jako segregací romských dětí ve školách a neúčinnou sociální politikou, zadělává na velký problém. K tomu se přidává skutečnost, že svoboda „trhu“ vybírat si pracovní sílu nebyla ve společnosti prolezlé předsudky vůči menšinám vyvažována účinnou anti-diskriminační politikou státu.

Lidé sestěhovaní do ghett už nemají co ztratit, protože ghetto je většinou „konečná“. V okolí ghett není práce, a drogy, hazard a lichva se tudíž stávají normou, již se přiučují od útlého věku i děti, které nikdy neviděly nikoho pracovat.

Povrchní mediální zpravodajství a populistické výkřiky politiků v reakci na problémy, které v okolí ghett vznikají, pak ještě přiživují rasistické stereotypy, podle kterých „na ně platí jen represe“, protože, „co si budeme povídat“, problém je takříkajíc „genetický“. Autor těchto řádek dostal v reakci na svůj nedávný text o tom, jak neviditelná ruka trhu přispěla za pasivního přihlížení státu k vytváření ghett, celou řadu reakcí tohoto typu.

Není se co divit, že se na pochodech zoufalých občanů začaly bleskurychle přiživovat různé neonacistické bojůvky, které si to chtějí s „nepřizpůsobivými“ vyřídit silou nebo alespoň vytloukat politický kapitál. Bohužel vláda se úrovni holých hlav velmi přiblížila, když jinak nerozhodný premiér, zřejmě inspirován reakcí britské vlády na nepokoje v britských městech, teatrálně poslal k zajištění pořádku do Šluknovského výběžku policejní posily.

Nic proti neokázalému zajišťování pořádku, tam kde je opakovaně porušován, ale medializované silácké řeči o tom, že policejní posily zůstanou tak dlouho, jak bude třeba, a že si v případě potřeby vyhrnou rukávy třeba i lidé z policejního prezidia, jsou úplně „mimo mísu“, protože neřeší podstatu problému. Když pak premiér ještě vykládá, že k řešení problému přispěje nový způsob vyplácení dávek, kdy si je budou muset lidé zasloužit veřejnými pracemi, je jasné, že nás čekají ještě horší časy.

Selhání skutečné sociální politiky je nakonec vždy kompenzováno represí. Více vězení, policistů a speciálních jednotek je v konečném výsledku ovšem nejen stejně drahé jako aktivní sociální politika, ale navíc problém neřeší, jen ho zatlačuje pod povrch. Jakási „řápkizace“ romského problému, v podobě programové represe a šikanování, navíc docela jistě povede k radikalizaci lidí, kteří v ghettech nemají už co ztratit.

Chce se ironicky dodat, že policie a obecně i „většinová společnost“ mají velké štěstí, že se Romové zatím nenaučili využívat „facebook“ a „twitter“. Když už se premiér v rozmáchlém gestu rozhodnul nasadit těžkooděnce do boje s „nepřizpůsobivými“ v ghettu v jednom jediném městě, nelze se ubránit poněkud zlomyslné představě, co by asi vláda dělala, kdyby s pomocí sociálních sítí romští aktivisté naráz vyvolali nepokoje ve stovkách ghett, kterým Česká republika dovolila vzniknout. Asi by museli kromě úředníků z policejního prezídia vypomoct i Nečasovi kolegové z úřadu vlády.

To samé platí i o českých skinheadech. Tvrdé jádro neonacistů prý má několik stovek členů, příznivců je několik tisíc. Romů je podle odhadů mezi tři sta tisíci až půl milionem. Co až se začnou jako pravicoví radikálové organizovat i oni? Katastrofální sociální politika českého státu sice ještě nestihla do ghett nastěhovat všechny z nich, ale ty desetitisíce, které tam už skončily, představují výbušnou nálož.

Deník Referendum, 6.9.2011

06. 09.

Chybí už jen Klausův tajemník proti EU

Jiří Pehe Přečteno 6781 krát

Premiér Petr Nečas nedávno využil nepřítomnosti ministrů za TOP 09 na zasedání vlády kvůli kauze Bátora k vytvoření pozice státního tajemníka pro Evropskou unii, který bude pracovat přímo v premiérově úřadu. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který si myslí, že EU je především v gesci jeho úřadu, reagoval vytvořením pozice státního tajemníka pro EU na svém ministerstvu.

Leckomu to může připadat jako příběh z nějaké banánové republiky, v níž si nejvyšší představitelé státu dělají směšné naschvály. Bohužel situace je dokonce ještě horší, protože vytvoření dvou pozic státních tajemníků pro EU není jen výsledkem kompetenčního sporu mezi dvěma koaličními stranami, ale také programového sporu o EU.

Ve světle proevpropských postojů TOP 09 na jedné straně a euroskpetických (oficiálně „eurorealistických“) postojů ODS na straně druhé má totiž Česko nyní de facto jednoho státního tajemníka pro Evropskou unii a jednoho, s trochou nadsázky, proti Evropské unii.

Zatímco Schwarzenbergův tajemník v bude k EU nepochybně převážně pragmaticky vstřícný, druhý bude v souladu se skepsí ODS ke všemu evropskému především „pragmaticky nevstřícný“.
Že to není jen fikce, potvrzuje i nedávný spor o koncepci zahraniční politiky z dílny ministerstva zahraničí, která se zdála představitelům ODS ve vládě příliš proevpropská. Podobný postoj k ní zaujal i prezident Václav Klaus.

Jelikož se ale dokonce i „eurorealistická“ ODS jeví eurofóbnímu Hradu jako příliš proevpropská, nabízí se otázka, zda by jednoho státního tajemníka pro EU neměl jmenovat také Klaus. Pokud to zákon nedovoluje, jistě by se to dalo v naší banánové demokracii obejít vytvořením virtuálního postu „vicekancléře“, tak jak to učinil dle prezidenta nejlepší polistopadový ministr školství, když se rozhodl zbavit Ladislava Bátory jeho povýšením. Možná by Bátora mohl vzít obě funkce.

Ale vážně. Je tristní, že vládní koalice, jež nesestává z koaličních partnerů, ale evidentně, jak řekl kdysi Radek John, z programově a osobnostně rozhádaných „koaličních soupeřů“, přijímá reformy, které ovlivní občany této země na desetiletí dopředu.

Jestliže se koaliční strany nedokáží dohodnout rozumně ani na Bátorovi nebo státním tajemníkovi pro EU, proč by měl kdokoliv věřit, že vědí co dělají v oblasti důchodů, zdravotnictvím, daní nebo čehokoliv jiného?

Právo, 6.9.2011

03. 09.

Prezident na vršíčku tajícího ledovce

Jiří Pehe Přečteno 4766 krát

Václav Klaus se v minulých dnech dvakrát pokusil o filozofující politická vyjádření, nejprve v rozsáhlém rozhovoru (Právo, 27.8.2011) a o čtyři dny později v projevu na setkání s českými velvyslanci.
Důkladnější rozbor jeho slov ale budí rozpaky. Prezident nám poněkud tajemně sděluje, že eurodluhová krize je jen „vršíčkem ledovce“, tedy vršíčkem hlubší krize euroatlantické civilizace, přičemž obviňuje evropské politiky, že nic neřeší a po výše zmíněných vršíčcích jen „poskakují“.

Znepokojený čtenář, dychtivý dozvědět se, v čem spočívá ona zásadní krize kdesi hluboko po vršíčkem ledovce, je ovšem zklamán obecností prezidentových tvrzení: naše civilizace je prý „zpovykaná“, konzumuje více než vyrábí, přičemž jejím hlavním problémem je paternalismus sociálního státu.

Návrh německé kancléřky a francouzského prezidenta na prohloubení integrace eurozóny v reakci na krizi prezident považuje za projev jakési nadnárodní „postdemokracie“, který neřeší podstatu problému. Řešení zná ale on: Evropa by se prý měla „vrátit ke svým základům“, k hodnotám, které zapomněla.

Toto je bohužel jedna z frází, kterou často pronášejí „myslitelé“ mlátící prázdnou slámu, takže co jsou ony zapomenuté „základy“ se samozřejmě nedozvíme. Pokud Klaus zahlédnul v evropské historii nějaký zlatý věk, o němž my ostatní nevíme, jisté je, že nenabízí ani žádný jejich popis, ani odpověď na otázku, jak se k takovým „základům“ vrátit.

Prezident sice volá opakovaně po obnovení silného národního státu coby hrázi proti snahám vytvářet nadnárodní politické struktury, ale i tam si odporuje. Národní stát je totiž důsledkem modernity kořenící v osvícenství, které Klaus ovšem nedávno též kritizoval, když v srbské Akademii věd označil evropský vývoj od roku 1789 za scestný.

Není divu, že s touto eklektickou názorovou výbavou byl prezident „tajnosnubný“ i v projevu k velvyslancům. Řečnil o problematičnosti jednotné evropské měny, rizicích sjednocující se zahraniční politiky EU, o potřebě bránit „naše autentické zájmy“, ale vůbec se nenamáhal vysvětlit, jak by jeho vize „re-nacionalizované“ politiky fungovala, zejména pak v případě státu, který je ekonomicky zcela integrován s EU, a jehož finanční trhy se začnou otřásat už jen při „škytnutí“ Wall Streetu.

Motivy pro tato vyjádření mohou být dva. Buď by stárnoucí prezident, kterému zbývá do konce mandátu necelých šest set dní, ještě velmi rád řekl světu něco opravdu, ale opravdu podstatného o stavu naší civilizace, jenže ke svým již známým názorům, pro něž je vnímán v Evropě jako exot, už je obvykle schopen přidat jen nějaký další „ismus“, který prý ohrožuje svobodu a budí ho v noci ze spaní. A občas se mu podaří i nějaký „zemanovsky“ neotesaný bonmot, kterým někoho urazí, jako tentokrát Řecko.

Pravděpodobnější je, že jsou prezidentova „zásadní“ vyjádření směřována domů, kde existuje početná skupina lidí, kteří se ve stále nejistější době bojí dění za hranicemi státu, a jejichž strach by se dal při správném dávkování národovectví přetavit v politickou sílu.

Jsou to lidé s nepříliš složitou myšlenkovou výbavou, s níž se zkušenému demagogovi dobře pracuje, neboť se nemusí obtěžovat vnitřní koherencí své argumentace. Ačkoliv svět roku 2011 není stejný, jako byl na začátku 90. let, lidé, které Klaus oslovuje, by se rádi vrátili alespoň do časů, kdy Klaus, navzdory své údajné víře ve spontánnost neviditelné ruky trhu, vládnul ve svém národním dominiu pevnou a velmi viditelnou rukou.

O dvacet let později ovšem vládne globální trh. Klaus sice správně varuje před „postdemokracií“, až na to, že její příčinou a výrazem nejsou politické snahy o větší integraci, ale rostoucí propast mezi silou globálního trhu a národní politiky.

Klasická liberální demokracie, omezená na teritoria jednotlivých států, je opravdu stále více iluzí v prostředí, kde jsou zásadní rozhodnutí činěna mocnými tržními silami za hranicemi národních států. Jenže řešením docela jistě není útěk zpět k národním státům a rozpomínání se na jakési zapomenuté “základy” a hodnoty, ale snaha o posílení nadnárodních politických mechanismů, které by mohly globální trh účinně krotit.

Klaus ovšem nevolá po aktivnějším zapojení Česka do takových řešení. Naopak: chce se od nich distancovat a svým příznivcům nabízí báji o minulosti. Je pak ale licoměrné vyčítat politikům velkých států, že „řeší“ jen vršíčky ledovců, protože naše evropská politika nemá, i zásluhou dlouhodobého vlivu Klause, co říct k čemukoliv podstatnému, dokonce ani k oněm „vršíčkům“.

Právo, 2.9.2011

Archiv článků: září 2011