Jiří Pehe

31. 10.

Jaké referendum o euru?

Jiří Pehe Přečteno 4979 krát

Když si Občanská demokratická strana na svém nedávném sjezdu odhlasovala, že vstupu České republiky do eurozóny má předcházet referendum, byla sice představiteli ostatních stran i některými komentátory po zásluze obviněna z populismu a neúcty k našim partnerům v Evropské unii, ale kupodivu se jen málokdo pozastavil nad nesmyslností tohoto požadavku z hlediska mezinárodního práva. Tento fakt bohužel docela dobře ilustruje všeobecně sdílené přesvědčení českých politiků o nadřazenosti politiky nad právem.

O přijetí eura se totiž v České republice už referendum konalo. Náš závazek přijmout euro byl součástí přístupové smlouvy k EU, kterou v roce 2003 většinou 78 procent hlasů schválili v plebiscitu čeští občané. Jakékoliv referendum o (ne)vstupu do eurozóny by tedy bylo zpochybněním přístupové smlouvy naší země k EU, jakkoliv by představitelé ODS jistě argumentovali, že eurozóna dneška je jiným prostorem, než jakým byla v době, kdy jsme se zavázali do ní vstoupit.

Takový argument ovšem nemusí v EU nikoho zajímat. Závazek jsme přece přijali s vědomím, že se EU i eurozóna vyvíjí.

Referendum by tak v nejlepším případě mohlo být jen k otázce, zda občané chtějí dát vládě závazný mandát pokusit se vyjednat trvalou výjimku ze závazku přijmout euro. I kdyby se ale takovou výjimku podařilo předběžně vyjednat, musela by pak projít ratifikačním procesem ve všech členských zemích, včetně České republiky, protože by se jednalo o změnu naší přístupové smlouvy.

Změna přístupové smlouvy odůvodněná tím, že při vstupu do EU nám přijetí eura připadalo výhodné, zatímco nyní nám připadá nevýhodné, by bezpochyby vyvolala oprávněné otázky v ostatních zemích EU, zda si takového vychytralého partnera, který mění svoje závazky podle okolností, mohou vůbec dovolit, popřípadě otázky, proč by ostatní země měly takovéto vychytralosti vycházet vstříc.

Nahlíženo z hlediska mezinárodních závazků by se referendum nemělo konat dokonce ani o otázce, zda už nastal správný čas euro přijmout. Zavázali jsme se totiž k co nejrychlejšímu splnění maastrichtských kritérií pro přijetí eura, a pokud bychom je plnili, měla by naše země automaticky spustit proces přijímání eura. Pokud svoje závazky plnit nechce a pohrdá mezinárodním i unijním právem do té míry, jak to předvedla ODS, lepší by bylo rovnou uspořádat referendum o setrvání v EU, přičemž by politici měli občanům poctivě vysvětlit, jaké potenciálně katastrofální následky, zejména ekonomické, takové rozhodnutí může pro naši zemi mít.

Právo, 31.10.2011

29. 10.

Co vlastně slavíme 28. října?

Jiří Pehe Přečteno 9008 krát

V projevu prezidenta Václava Klause u příležitosti 28. října letos zaznělo, že v ten den slavíme nesporně největší státní svátek. Vloni Klaus prohlásil, že 28. říjen je důležitý, protože v ten den v roce 1918 vznikla moderní česká státnost.

Podíváme-li se ale na 28. říjen z jiného úhlu, lze nabídnout dosti odlišnou symboliku, která leccos vypovídá o českém přístupu k dějinám a vlastní identitě. Tak především, 28. října nevznikla Česká republika, v níž dnes žijeme, ale Československo, které dnes už neexistuje.

Podivná jsou i slova o české státnosti, protože v roce 1918 nevznikla česká státnost, ale československá státnost. Tzv. státotvorným národem byl prohlášen národ československý a státním jazykem se stal jazyk československý (v podobě češtiny a slovenštiny). To, že Češi byli nejpočetnější národností v novém státě, a čeští politici hráli prim, nic nemění na skutečnosti, že mnohonárodnostní Československo nebylo totéž co český stát.

Mnohonárodnostním státem bylo před rokem 1918 i Rakousko-Uhersko, jehož bylo České království, což byl oficiální název pro české země (nebo obecněji pro historické země Koruny české), součástí až do roku 1918. Nedá se tedy říci, že před rokem 1918 neexistovala česká státnost. Byla jen, stejně jako po roce 1918, součástí většího, mnohonárodnostního celku, jakkoliv role českých politických elit byla v Rakousku-Uhersku menší, než byla později v mnohonárodnostním Československu.

Pokud bychom spojovali českou státnost se samostatným českým státem, vznikla ve skutečnosti až 1. ledna 1993, kdy zaniklo Československo. V lepším případě bychom mohli argumentovat, že jakási verze české státnosti vznikla v roce 1968, když bylo Československo federalizováno, jenže Česká republika byla i pak součástí Československa, a v rámci komunistického systému bylo jakékoliv autonomnější jednání obou republik potlačeno Komunistickou stranou Československa.

Těžko by se hledala názornější ukázka účelového přístupu k naší historii, než skutečnost, že o 28. říjnu mluví jako o „největším“ svátku politik, který stát, jenž vzniknul v roce 1918, chladnokrevně rozbil spolu se svým slovenským protějškem Vladimírem Mečiarem v roce 1993. Toto konstatování není soudem o prospěšnosti či neprospěšnosti pokračující existence Československa uprostřed sílících česko-slovenských sporů po roce 1989, poukazuje jen na skutečnost, že ta „státnost“, tedy státnost československá, která vznikla v roce 1918, byla s přičiněním současného prezidenta v roce 1993 zrušena.

K čemu se tedy přesně dnešní Česká republika hlásí, když nadále, na rozdíl od Slovenska, bombasticky oslavuje 28. říjen jako svůj největší svátek?
Kdyby se oslavy soustředily na proměnu monarchie v republiku, byl by to srozumitelný argument, jakkoliv dnes v Evropě existuje řada konstitučních monarchií, které fungují lépe něž mnohé republiky.

Srozumitelné by byly také oslavy rozbití rakousko-uherského mocnářství, pokud bychom se i dnes stoprocentně ztotožňovali s argumentem, že tehdejší mocnářství bylo opravdu „vězením národů“, a že neexistovala možnost mocnářství spravedlivě federalizovat.

Popřípadě bychom mohli sobecky oslavovat, že v novém státě měla navrch česká politická elita, nikoliv ta německy mluvící, jak tomu bylo v Rakousku-Uhersku, nebo ta slovenská. Takové oslavy by ale musely poněkud arogantně oslavovat skutečnost, že v mnohonárodnostním Československu si česká politická elita uzurpovala vliv, který nebyl úplně souměřitelný s velikostí jednotlivých národností.

Pokud tedy vyloučíme, že slavíme primárně nástup republikanismu, nebo rozbití nenáviděného mocnářství, popřípadě že oslavujeme vůdčí roli českých politiků v mnohonárodnostním státě, co přesně slavíme? Vznik české státnosti, o níž mluvil prezident Klaus, asi těžko, protože ta formálně existovala už před tím i v Rakousku-Uhersku, jakkoliv byla Vídní potlačována.

Patrně tedy především slavíme, že geograficky se české země vymanily z prostoru Rakouska-Uherska, a že česká politická elita měla po roce 1918 možnost v rozhodující míře utvářet politiku nového státu, jakkoliv Československo nebylo zdaleka jen státem českým.

S touto nejasností okolo skutečného významu 28. října 1918, k němuž se hlásí z národů, jež koexistovaly v Československu, už jen Češi, souvisí také nejasnosti okolo „tradičních hodnot“, které prezident Klaus rovněž vzývá.

První republika byla v podání českých politiků ideologicky založena na příklonu k husitské tradici, spíše než k tradici římsko-katolické, jež byla spojována s Rakouskem-Uherskem. Preferovaný výklad dějin českého národa se v první republice nesl v duchu protestantské interpretace Františka Palackého.

Klaus, ač je spojen s Československou církví husitskou, která je mimo jiné výrazem výše zmíněné interpretace českých dějin, se v poslední době při obhajobě „tradičních hodnot“ a národního státu spojuje s Římsko-katolickou církví. Nic proti tomu, ale jelikož v komplikované české historii mají „hodnoty“, pokud jsou spojovány s církvemi, i konotace odkazující k různým pojetím české státnosti, není příliš jasné, o jaké národní tradici Klaus v současnosti vlastně mluví.

V kontextu českých dějin je politicky i intelektuálně poněkud ošemetné oslavovat vznik údajné české státnosti v roce 1918 coby „největší“ svátek, ale přitom se snažit jako další symbol české státnosti oslavovat Sv. Václava, který ve skutečnosti byl především symbolem českého příklonu ke spolupráci s německým prostorem, reprezentovaným v 10. století Svatou římskou říší, a potažmo symbolem čehosi, co bychom dnes nazvali evropskou integrací.

Spojování husitského postoje „proti všem“, který Klaus dnes svým nacionalismem a vztahem k Evropské unii reprezentuje, s „tradičními hodnotami“, které jsou i u nás zakotveny především v římsko-katolickém universalismu, jenž hrál hlavní roli v době formování moderního českého národa, je docela nesnadný úkol. Toto zmatení ale není jen Klausovo. Koneckonců možná právě proto, že o své národní identitě nemáme vůbec jasno, je nakonec vrcholem oslav „české státnosti“ oslava státnosti československé, tedy vzniku dnes už neexistujícího státu.

26. 10.

Schwarzenberg je výzva pro levici

Jiří Pehe Přečteno 8380 krát

Kandidatura Karla Schwarzenberga na prezidenta, nyní oficiálně posvěcená sněmem TOP 09, je pro mnohé jen prázdným gestem, neboť nemá mimo TOP 09 potřebnou podporu. Pro občanské demokraty by taková podpora znamenala rukavici hozenou do tváře prezidenta Klause, navíc se neshodnou se současným ministrem zahraničí na postojích k Evropské unii. Vztah Věcí veřejných a TOP 09 je a zůstane na bodě mrazu. A horní komoru kontroluje levice.

Pokud by ale ČSSD přemýšlela strategicky, otevírá ji Schwarzenbergova ochota kandidovat i v nepřímé volbě zajímavý prostor k ofenzívě. Mohla by totiž nabídnout jeho kandidatuře podporu výměnou za předčasné volby.

Ty jsou na pomyslných vahách docela jistě důležitější, než zda příštím prezidentem bude kandidát ČSSD, což je navíc při současném rozložení sil velmi nereálné. Pro ČSSD by volby byly nejspíš cestou k vládě, přičemž Schwarzenberg na Hradě by jistě nebyl aktivistickým soupeřem, jakým je nyní Klaus. Předčasnými volbami by také ČSSD ubrala čas na konsolidaci například nově zformované straně Jiřího Paroubka, popřípadě populistickým formacím, které může posílit ekonomická krize a problémy EU.

Pro TOP 09 by strategická nabídka ČSSD mohla být atraktivní z několika důvodů. Schwarzenberg v roli prezidenta by posílil pozici TOP 09 v souboji s ODS o dominanci na pravici. Většinu zásadních reforem už vláda prosadila, a do případného konání předčasných voleb ještě další prosadí. Navíc setrvat až do konce volebního období v koalici s kverulantskými VV je recept na další pokles preferencí všech vládních stran.

Hlavní ale je, že pokud by se předčasné volby konaly ještě před volbami prezidentskými, například na podzim příštího roku, vzaly by vítr z plachet případným plánům prezidenta Klause na vytvoření nové politické formace, která se bude prohlašovat za skutečné ztělesnění „konzervativních“ hodnot.

Klaus pro své plány nutně potřebuje, aby současná koalice zůstala u moci až do roku 2014. To by mu po skončení prezidentského mandátu v březnu 2013 poskytlo rok na zformování nové politické síly nebo převzetí ODS, přičemž by docela jistě neváhal využívat ve svém tažení zdrcující kritiku situace na pravici, která může být v troskách, až začnou na občany dopadat její reformy.

Schwarzenberg je sice pro ČSSD symbolem těchto asociálních reforem, zároveň se ale s ČSSD shodne na svých postojích k EU. Vzhledem ke svému stáří by navíc byl zřejmě jen prezidentem na jedno období.

ČSSD se ale především otevírá možnost radikálně zamíchat situací na politické scéně ve svůj prospěch, a to nejen v podobě oslabení ODS, Klausových post-prezidentských ambicí, nebo Paroubkových šancí na politický comeback, ale paradoxně i skutečného testu pro TOP 09. Ta, když už tolik stojí o Schwarzenberga na Hradě, by musela o voličskou podporu bojovat v čele s nepopulárními politiky, jako je Miroslav Kalousek, kteří se nyní schovávají za Schwarzenbergem.

Právo, 26.10.2011

26. 10.

Ztraceni v provozu

Jiří Pehe Přečteno 4657 krát

Zatímco stále více lidí začíná tušit, že systém pozdního, tedy globálního, kapitalismu, v němž žijeme, produkuje rozpory a problémy, které mohou vyústit nejen do zničení jeho samotného, ale i do vážného ohrožení naší civilizace, intelektuální reflexe této hrozby je podivuhodně slabá.

Jedním z důvodů se zdá být jakési široce sdílené přesvědčení, že současný systém nemá alternativu. Celou knihu věnoval tomuto jevu nedávno například Mark Fischer. Jeho Kapitalistický realismus (s výmluvným podtitulem Proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu) je popisem bezradnosti současné civilizace bez „alternativ“.

Ačkoliv kapitalismus ve své současné globální podobě útočí na samotné paradigma liberální demokracie tím, že privatizuje politiku, a zároveň vytváří ekonomické nerovnováhy i rozpory, které mají sebevražedný potenciál, přičemž způsobuje vysokou míru nespokojenosti a nejistoty, nikdo v traumatizované „společnosti risku“ či „tekutého hněvu“ přesně neví, co by jej mohlo nahradit.

Francis Fukuyama dokonce vyhlásil po zhroucení komunismu „konec historie“ v podobě nezvratitelného vítězství liberální demokracie a tržního hospodářství. Jenže do myslí přemýšlivějších lidí se začíná vtírat myšlenka, že konec historie by mohl ve skutečnosti nastat v podobě konce naší civilizace, pokud se nezačneme sebevražedným tendencím globálního kapitalismu věnovat.

Potíž je v tom, což naznačuje i výše zmíněný Fischer (nebo třeba opakovaně též Slavoj Žižek), že celá naše civilizace je intelektuálně natolik pevně „uzamčena“ uvnitř systému, že se jen málokdo dokáže na „systém“ podívat jakoby zvenčí a podrobit ho skutečně kritické analýze.

Jan Štern nedávno velmi trefně napsal: „Globální kapitalismus důsledně a systematicky pracuje na tom, aby podobné úvahy nevstupovaly do veřejného vědomí a do základních rozhodovacích procesů. Tisíce novinářů, vědců, bankéřů a expertů pracují v mediální sféře na tom, aby odvedli pozornost od nebezpečných apokalyptických témat ke každodenním starostem kapitalistického provozu. Je to stejný proces, jaký popsal Heidegger ve svém Bytí a čas, když líčil jak dasein uniká před nevyhnutelností konce do každodenního provozu a společně sdíleného plku. Zde se něco podobného odehrává jenom na vyšší a profesionálnější úrovni.“

Tato tendence moderní západní civilizace žít uvnitř sebe sama, jen pro svůj „provoz“, a vystačit si jenom s tím, co se děje v jejích útrobách, ba dokonce bránit tomu, aby pronikavější duchové vystupovali jakoby „nad ní“ a upozorňovali na „systémová nebezpečí“, je svým způsobem ohromující. Už proto, že ve své „předkapitalistické“, nebo, chcete-li, „předmoderní fázi“ většina intelektuální reflexe byla pravým opakem toho, co zažíváme dnes.

Západní myšlení až do nástupu modernity jen velmi málo reflektovalo civilizační „provoz“, ale o to více se zaobíralo „smyslem“ všeho, jakkoliv samozřejmě bylo takové „transcendentální“ myšlení pevně ukotveno v křesťanském náboženském kontextu. Osvícenstvím a následným nástupem stále více sekulární modernity byl tento typ „filozofického“ či „teologického“ myšlení postupně zcela upozaděn.

Západní civilizace se začala stále více věnovat sama sobě—jakoby uzavřena „v sobě“. Přestala se nahlížet z pozice transcendentna a věnovala se stále více v lepším případě sociologické, politologické nebo ekonomické analýze sebe sama, v horším případě jen stále povrchnější mediální reflexi svého provozu.

Bipolární rozdělení světa tuto narcistní tendenci Západu zaobírat se svým provozem poněkud zmírňovalo, protože ideologický souboj s komunismem vyžadoval i jakousi vyšší reflexi smyslu industriální civilizace vystavěné na principech liberální demokracie a tržního hospodářství. Po roce 1989 se ovšem reflexe „smyslu“ téměř zcela vytratila. Fukuyamův „konec historie“ toho byl pěkným dokladem.

Nástup globálního kapitalismu měl ovšem ještě jeden efekt. Nejenom, že bylo zcela upozaděno přemýšlení o „smyslu“ a směřování, ale i sociologizující a politizující myšlení zcela podlehlo ekonomizujícímu pohledu na svět. Celé armády „expertů“ tak zaplevelují média i odbornou literaturu myšlením, které se pokouší vysvětlit fungování světa nebo nabízet řešení pro náš svět jazykem, který už někteří trefně popsali jako „mentalitu MBA“.

Tato mentalita „ekonomických inženýrů“ a „provozních“ byznysu donekonečna vysvětluje a „řeší“ i zásadní „systémové“ problémy v jazyku ekonomických pouček a technických opatření. Můžeme si tak do sytosti užít úvah o neodpovědnosti či odpovědnosti bank, rekapitalizaci a kapitalizaci, záchranných balíčcích, ratingu toho či onoho, včetně celých států, dluhových pastích. „sofistikovaných“ či toxických finančních produktech, úrokových mírách, měnových a fiskálních politikách, dluhopisech, atd.

Trochu to přitom připomíná situaci domu, který strhnul dravý proud, nese ho k vodopádům, ale jeho osazenstvo si toho jaksi nevšimlo, takže se uvnitř hádá o to, jak natřít tu či onu zeď, nebo jak spravit kapající kohoutky, přičemž všemu vládnou experti, kteří těmto technickým věcem rozumí. Když náhodou někdo otevře okenici a začne upozorňovat, že se dům řítí v proudu řeky do propasti, vysvětlí mu tito „šamani“ provozu, že má okenici okamžitě zavřít, protože tím ohrožuje konzervaci tepla uvnitř domu.

Univerzitní průmysl současné civilizace produkuje už vlastně jen převážně „experty provozu“. Jsou všude: na burzách, v médiích, v bankách, v právních firmách, ve státní správě, v politice.

To, že i politika západních demokracií je cele v zajetí „provozu“, a nedokáže už téměř vůbec přemýšlet o „smyslu“ a dlouhodobém směřování, vede zákonitě k tomu, že když mají politici řešit jakoukoliv větší krizi, nejsou schopni nabízet vize a systémové změny, ale pouze „údržbu“. Na nic jiného nejsou koneckonců „vytrénovaní“, i oni už jsou oběťmi „mentality MBA“.

Když už nějaký politik, jako byl svého času Václav Havel, začne mluvit o „zničujícím samopohybu industriální civilizace“, někteří uznale pokyvují hlavami nad jeho filozofickou originalitou, jiní mu ale vysvětlí, že to jsou jen „večerníčky pro znuděnou západní civilizaci“, a jede se dál postaru.

Pěkným příkladem je diskuse o krizi eurozóny, potažmo Evropské unie. Politici se sjíždějí na summity, horečně se scházejí k bilaterálním jednáním, telefonují si, ale výsledkem je pokaždé jen nějaké technické opatření z oboru „údržby provozu“: navýšení toho či onoho fondu, rekapitalizace toho či onoho, menší či větší regulatorní opatření. Smysluplný cíl se vytratil.

Jsme tak chyceni v pasti „provozu“, který má stále menší schopnost reflektovat „smysl“ a nastolovat vize, a má tudíž při všech svých vnitřních rozporech výrazně sebezničující tendence. Optimista by řekl, že se západní civilizace z tohoto módu fungování ještě nějak sama probere.

Pesimista si může po právu myslet, že pád do propasti je nevyhnutelný, protože kapitalismus je nejenom vnitřně rozporuplný systém, jehož globální verze má značný destruktivní potenciál, ale také systém, který vytvořil určitý typ konzumní kultury „zapomnění“ a narcistního opojení, jež má stále menší schopnost hluboké kritické sebereflexe.

Deník Referendum, 25.10.2011

21. 10.

Rozhořčení nechtějí revoluci. Zatím

Jiří Pehe Přečteno 6753 krát

Společným mottem celosvětových demonstrací proti hamižnosti velkého kapitálu a privatizaci demokracie jsou požadavky, které bychom mohli parafrázovat—v narážce na sociální kvas v roce 1968—slovy „kapitalismus s lidskou tváří“.
Většina demonstrujících nevolá po zničení trhu, masivním znárodňování, vládě silné ruky, a podobných opatřeních, která jim podsouvají ti, kdo straší oživováním duchů marxismu. „Rozhořčení“ převážně volají jen po rovnoměrnější distribuci bohatství, přísnější regulaci finančních trhů, a po opatřeních, která by vysvobodila demokracii z moci peněz a systémové korupce.

Není to hnutí lidí prý rozmazlených sociálním státem, kteří nechtějí přijmout, že některé nákladné sociální programy si chudnoucí západní demokracie nemohou už dovolit, jak poněkud zlomyslně argumentují neoliberální kritici. Většina „rozhořčených“, alespoň ústy svých mluvčích, jak se zdá, docela dobře chápe, že nadešla doba dát státní finance do pořádku.

Co už chápou méně, je, proč je hlavní břemeno utahování opasků na středních vrstvách v situaci, kdy dvě procenta nejbohatších lidí vlastní přes polovinu celosvětového majetku, a deset procent nejbohatších vlastní více než čtyři pětiny majetku. A proč po krizi v roce 2008, kterou způsobila primárně neodpovědnost finančního kapitálu, nadále bohatnou bohatí, zatímco ti ostatní chudnou a platí v podobě drastických opatření, jako je ztráta domovů.

Stejně iritující je skutečnost, že ačkoliv demokracie je teoreticky vládou lidu, její chod stále více určují peníze, takže ti nejbohatší mají na demokratický proces neúměrný vliv, často s pomocí velmi neprůhledných praktik. „Rozhořčení“ protestují právě proti této oligarchické povaze současné demokracie. V podstatě žádají, použijeme-li další narážku na rok 1968, aby se “ztracená vláda věcí jeho zpět k lidu navrátila”.

Praxe některých států přitom ukazuje, že „kapitalismus s lidskou tváří“ je možný, a že posiluje demokracii. Krizi nejlépe přestály skandinávské státy, v nichž nikdo nevolá po drastickém omezování již beztak silných sociálních států, založených na vysokých mírách zdanění a přerozdělování bohatství. Jsou to právě tyto státy, které se opakovaně umisťují na prvních místech v hodnocení kvality života, demokratických institucí nebo sociální důvěry.

Neoliberální ideologie ale žene zbytek demokratického světa opačným směrem. Pokud politici západních demokracií, které jsou stále více v zajetí velkého kapitálu, zatím v podstatě velmi umírněné požadavky „rozhořčených“ nevyslyší, existuje v příštích letech bohužel velký potenciál pro poměrně ničivou vlnu antikapitalistického hnutí, která by s sebou mohla spláchnout i liberální demokracii.

Právo, 21.10.2011

19. 10.

Rozhořčení

Jiří Pehe Přečteno 12634 krát

Podle řady velkých evropských deníků mají statisícové demonstrace, které se--inspirovány americkým hnutím Okupujte Wall Street a španělskými „rozhořčenými"--konaly v minulých dnech v desítkách zemí světa, větší explozivní potenciál, než by se na první pohled zdálo, a politici by jim měli věnovat pozornost.

Zato v české kotlině největší pravicové deníky prostřednictvím svých komentátorů protesty buď bagatelizují nebo nás bohorovně poučují, že protestující prý nic nenadělají s faktem, že Západ chudne. Komentátor Bohumil Doležal dokonce v lidovkách.cz nazval svůj článek „Hnutí rozežraných“.

Než se čtenář do textu ponoří, mohl by si po právu myslet, že Doležal přináší zprávu o hnutí bankéřů, makléřů a hlav největších korporací, kteří v obraně proti hnutí „rozhořčených“ zformovali hnutí vlastní. Ale, ejhle, podle pravicového komentátora jsou těmi „rozežranými“ vlastně ti „rozhořčení“. Jsou prý jen projevem „hypertrofie nezažranosti pod praporem sociálního státu.“

„Lid se bouří, ale žije si na úrovni, na niž si nevydělal“, ujišťuje nás Karel Steigerwald v MF Dnes. Podle něj by demonstranti, kteří se bouří proti hamižnosti, měli pohlédnout sami na sebe. Vždyť kdo prý nutil vlády k mamutím veřejným výdajům a dluhům? Kdo volí politiky, kteří slibují co největší plýtvání?

Od Zbyňka Petráčka v Lidových novinách se pro změnu dozvídáme, že se prý nejspíš nejedná o nějakou novou revoluční vlnu, protože protesty nevede primárně mladá generace, která chce něco získat, ale generace, která může leccos ztratit. Navíc jsou to prý lidé ideově nevyhranění.

Nabízí se ironická otázka, zda se slovutní komentátoři nepletou úplně stejně jako se pletla ústy prý nejlepšího ministra financí ve východní Evropě Miroslava Kalouska v roce 2008 česká vláda, když zcela podcenila dopady rodící se krize.

Už i řadě politiků na západ od nás totiž dochází, že se možná rodí něco podobného jaru 1968, a že vzhledem k velké šanci na další celosvětovou ekonomickou krizi by to tentokrát nemuselo skončit způsobem, kterým to skončilo v roce 1968, a který bychom mohli parafrázovat slovy, „Co kapitalismus nezabije, to ho posílí.“

Především není úplně pravda, že hnutí nemá jednotnou myšlenku. Jakkoliv různí jedinci a skupiny mají různé ambice, sílící celosvětový odpor „rozhořčených“ lze vcelku koherentně popsat jako vzpouru proti akumulaci bohatství a moci nejbohatšími, často v podobě oligarchií. Je to také vzpoura proti únosu demokracie mocí peněz, tedy proti privatizaci demokratické politiky.

Není také pravda, že je to převážně vzpoura těch, co mohou „leccos ztratit“. Je to primárně vzpoura mladých lidí proti systému, který považují za nespravedlivý.

Pokud by hlavním problémem dneška byla jen skutečnost, že, jak tvrdí čeští pravicoví komentátoři, si průměrný člověk žil nad poměry, a je tudíž třeba se uskrovnit, většina lidí by to nejspíš pochopila. Ale ono to není tak jednoduché. Na toto téma jsem napsal několik textů, například: Mejdan prý skončil ale či? nebo Co je v kořenech krize?

V obecnější rovině problémem primárně není,dokonce ani při stále větší konkurenci Číny a dalších tygrů, zmenšující se koláč bohatství Západu, nýbrž skutečnost, že dvě procenta nejbohatších lidí dohromady vlastní přes polovinu celosvětového majetku, a deset procent nejbohatších vlastní více než čtyři pětiny majetku.

Proces akumulace bohatství v rukou úzké skupiny nejbohatších přitom nadále pokračuje, navíc je doprovázen excesy, které například způsobily krizi v roce 2008. I přesto, že finanční krize snížila průměrnou americkou mzdu o jedno procento, nejbohatší Američané vydělali v roce 2009 pětinásobně víc než v r roce 2008.

Jedno procento nejbohatších Američanů vlastní přes 40 procent bohatství země, přičemž, jak zdůrazňuje nositel Nobelovy ceny za ekonomii Josepf Stiglitz, mají moc a vliv na politiku zcela neúměrný jejich skutečným zásluhám.

„Rozhořčení“ tudíž volají po spravedlivější distribuci bohatství, účinnější regulaci kapitálu, a po revitalizaci demokracie, která by ji vytrhla z vlivu peněz a chapadel korupce.

Nikdo nebude popírat, že některé státy si žily nad poměry, a že k tomu přispěl i populismus politiků. Otázkou ovšem je, kde se i v takových státech poztrácelo více peněz: v údajně rozmařilých sociálních programech nebo naopak v korupci a neodpovědných hazardních hrách různých investičních fondů a bank?

Navíc narážka na prý rozmařilé státy (a jejich neodpovědné voliče, kteří prý volí populistické politiky), nedává odpověď na otázku, proč jsou na tom v současnosti nejlépe skandinávské země, které mají nejen největší sociální státy, ale také nejvyšší daně, potažmo nejrovnoměrnější distribuci bohatství.

Snažit se na problém odpovědět tak, že obviníme voliče z toho, že prý právě oni donutili vlády k mamutím dluhům a veřejným výdajům, je dosti zjednodušené. Státní dluhy jsou čímsi, co si pěstovaly také soukromé finanční instituce, byl to přeci výborný byznys. Stejně jako jsou skvělým byznysem spotřebitelské úvěry, a následně pak skvělým byznysem exekuce, atd.

Jedna z otázek, kterou si kladou „rozhořčení“, zní, do jaké míry mají voliči v konečném součtu ještě stále vliv na to, co politici skutečně dělají (na rozdíl od toho, co slibují před volbami). A jakou odpovědnost mají voliči za skutečný stav věcí v situaci, kdy například Česko je ve skutečnosti ČEZko, a jak se nyní ukazuje možná ještě spíše Škoda ČEZko?

Kolik peněz se poztrácí v soudobém kapitalismu nejen v podobě neodpovědných hazardních her s „toxickými“ produkty, ale také skrze systémovou korupci diktovanou ze zákulisí mocnými finančními zájmy, nebo potenciálně kriminálním pokřivováním jinak rétoricky vzývané tržní soutěže, jako se to nejspíš stalo v aféře Škoda ČEZko?

Jelikož obhájci současného kapitalismu proti „neuvědomělým“ rozhořčeným masám, jako jsou naši pravicoví komentátoři, se často považují za zastánce liberalismu, a „rozhořčené“ obviňují z vyvolávání duchů marxismu, připomeňme jim teorii spravedlnosti klasika liberalismu Johna Rawlse.

Podle něj jsou společenské a hospodářské nerovnosti přijatelné, pokud jsou spojeny s úřady a postaveními, k nimž má každý přístup (princip rovnosti šancí), a pokud nejvíce prospějí těm, kteří jsou nejméně zvýhodněni (princip diference).

První princip zajišťuje politickou a právní rovnost a zároveň maximalizuje individuální svobody. Druhý princip připouští nerovnosti, podmiňuje je ovšem zachováním rovných šancí na vzestup a tím, že zvýhodnění je mohou jen snižovat, nikoli zvětšovat.

Jinými slovy, podle Rawlse jsou nerovnosti přípustné jen tehdy, pokud se jimi postavení těch nejslabších nezhorší, nýbrž naopak i jim přináší “absolutní“ prospěch!

To se v současném světe evidentně neděje.

Naprostá většina z dolních devětadevadesáti procent, za než mluví „rozhořčení“, pravděpodobně Rawlse nikdy nečetla, ale ti, kdo je obvinují už teď z oživování duchů marxismu, by možná měli vzít v úvahu, že si ve svém rozhořčení docela klidně vystačí i s klasiky liberalismu.

Deník Referendum, 18.10.2011 a slovenská Pravda, 19.10.2011

17. 10.

Poslední kolo s prezidentem Klausem

Jiří Pehe Přečteno 5442 krát

Při běhu na dlouhou trať bychom řekli, že prezident Václav Klaus, jehož posledních pět set dní v úřadě se začne odpočítávat přesně za týden, právě vbíhá na rovinku před zvoněním do posledního kola. Vzhledem k tomu, co se děje doma i ve světě, to bude mimořádně zajímavý finiš.

Už proto, že jak ukazují celosvětové protesty proti sociální nerovnosti a hamižnosti velkých korporací, inspirované americkým hnutím Okupujte Wall Street, k jakémusi rozuzlení se blíží zdánlivě nepřekonatelný antagonismus současnosti, v němž na jedné straně stojí neoliberální víra v neviditelnou ruku trhu, kterou prý, jak tvrdí i Klaus, omezují v podobě zbytečných intervencí přebujelé státy, na straně druhé sílící volání částí západních společností po regulaci kapitálu a rovnoměrnější distribuci bohatství.

Dvaadvacet let po přijetí Washingtonského konsensu, který globálně otevřel stavidla neoliberalismu, neviditelná ruka globálního trhu podniká nájezdy na celé státy, ač se ještě ani plně nezotavila z globální krize, kterou způsobila v roce 2008. Chová se, jako by chtěla naplnit Marxovy poučky o tom, že kapitalismus ve své nenasytnosti nakonec začne požírat sám sebe a potažmo i politické instituce, které ho umožnily.

Zprivatizovaná politika demokratických států pod tlakem trhu úslužně škrtá to či ono, nebo poskytuje „investorům“ nejrůznější úlevy, je ale zcela bezbranná proti poryvům finančních vichřic, které se rodí daleko za hranicemi jednotlivých států. Klaus si „liberálně“ přeje, aby se trhu státy nepletly do cesty, ale zároveň „konzervativně“ stále více vzývá národní stát a „tradiční hodnoty“.

Možná nám ještě ve zbývajících pěti stech dnech vysvětlí, jak si renacionalizovaný stát, opírající se o „tradiční hodnoty“, s nadnárodním kapitalismem poradí. Jisté je, že Klaus jako řešení zásadně odmítá snahy o povýšení politiky na globální úroveň, což by ji dalo sílu nastavovat globalizovanému trhu pravidla, a o což koneckonců částečně jde i v další evropské integraci.

Posledních pět set dní Klausova prezidentství tak asi rozhodne i o jeho historickém dědictví. Potíž je v tom, že i kdyby pravicoví souputníci Klause v současné vládě našli vedle gest skutečnou vůli k úklidu v „mafiánském“ kapitalismu našeho prý suverénního státu, jehož otcem je právě Klaus, bude výsledek nakonec stejně dost záviset na globální neviditelné ruce trhu, neboť žijeme v zemi, jejíž ekonomika stojí a padá s exporty z montoven postavených na našem území nadnárodními korporacemi a na finančním zdraví bank, jejichž „matky“ se nacházejí v zemích, nad nimiž se výhružně tyčí prsty ratingových agentur.

Klausovy zásluhy o znovuzavedení stranické demokracie a tržního hospodářství z počátku transformace tak mohou být ještě více, než už jsou, relativizovány obrazem země, jež je po dvaadvaceti letech s Klausem prolezlá korupcí i mnoha dalšími sociálně-patologickými jevy. Samostatnou kapitolou je namyšlený čecháčkovský provincialismus, k čemuž Klaus svým „intelektuálním“ a politickým obskurantismem v posledních letech značně přispívá.

Současný vývoj naznačuje, že až Klaus bude v březnu 2013 končit, může svět spíše připomínat kvas z roku 1968, v němž se odcházející prezident už bude jevit jako symbol éry, která dost neslavně skončila nejen u nás. To také rozhodne o jeho případné politické budoucnosti, plánuje-li opravdu nějakou po zhruba osmi tisících dnech, které v té době bude mít za sebou v nejvyšších státních funkcích.

Právo, 17.10.2011

15. 10.

S Dobešem k národní hrdosti

Jiří Pehe Přečteno 5417 krát

Ministr školství Josef Dobeš chce učit národní hrdosti ve školách. Jelikož zmiňuje v této souvislosti projekt Návrat, který by umožnil českým „kapacitám“ vrátit se hrdě domů z prestižních světových institucí, představme si jednu takovou kapacitu (dále jen K.), jak se vrací automobilem, třeba z Německa.

Hned za hranicemi uhodí K. do očí dříve zřejmě malebné německé usedlosti, nyní barabizny s nevěstinci. Pokud K. cestou nepřejede jednu z prostitutek lemujících silnice, nevybourá se při pohledu na tržnice přecpané sádrovými trpaslíky, a obecně přežije na silnicích, které patří k nejnebezpečnějším v Evropě, možná si otevře noviny, kde se dozví, kolik miliard bylo nejnověji ukradeno ze státní pokladny.

Zároveň si možná přečte i komentář, který ho poučí, že se zaručeně nic nevyšetří. Například proto, že viníky nejde dohledat, neboť drží anonymní akcie tak zakonspirované, že konkurovat jeho hrdé zemi může už jen ostrov Nauru.

Když si později K. pustí televizní zprávy a uvidí v akci vládu nebo Sněmovnu, pochopí, proč je to u nás jako na Nauru. Možná se též dozví, že v průzkumech vnímání korupce z dílny Transparency International se země momentálně umisťuje na 53. místě z celkového počtu 172 zkoumaných zemí.

Nebo že v pravidelné studii konkurenceschopnosti, kterou provádí Světové ekonomické fórum, je Česko, pokud jde o kvalitu vládních institucí, až na 72. místě, a pokud jde o důvěru veřejnosti v politiky na pěkném 121. místě ze 139 zkoumaných zemí. Boduje i v kategorii “klientelismus v rozhodování vládních úředníků“, kde drží prestižní 107. místo! V kategorii “transparentnost tvorby vládní politiky” je na 102. místě a v plýtvání veřejnými prostředky na 95. místě na světě.

K. se možná též dozví, že z dvanácti zemí ve východní Evropě, které hodnotily nedávno německé obchodní komory, skončila Česká republika jako poslední při hodnocení průběhu státních zakázek a na předposledním místě při hodnocení “korupce” a “kriminality”. Třetina německých investorů v České republice říká, že kdyby se rozhodovali znovu, do Česka by už nešli.

Loňské statistiky ukazují, že v zemi, na níž mají být žáci hrdí, se v celé Evropě nejvíce krade v obchodech i supermarketech, a že patří k absolutní evropské špičce v konzumaci alkoholu a marihuany. K. možná zaujme i výroční zpráva Bezpečnostní informační služby, jež nabízí nelichotivý obraz země, v níž vládne korupce mezi mocenskou elitou, a v níž části justice i policie mají kontakty na organizovaný zločin.

Je zřejmé, že učit žáky národní hrdosti nebude za takových okolností lehké, dokonce i když se na to půjde přes sport. Pokud se ovšem žákům vlastenecky nezamlčí poměry v Českém fotbalovém svazu, vytunelovaná Sazka, nebo noví vlastníci Slávie.

Možná by ale pro začátek stačily drobné krůčky. K okamžitému zvýšení národní hrdosti by například přispělo, kdyby nejtrapnější ministr školství od vzniku České republiky, bývalý personální šéf bezpečnostní agentury ABL, odešel z funkce, na kterou viditelně nestačí, a jehož ministerstvo produkuje jeden skandál za druhým, včetně dlouhého úřednického angažmá známého politického extremisty.

Právo, 15.10.2011

13. 10.

Přituhuje

Jiří Pehe Přečteno 6606 krát

Pád slovenské vlády v souvislosti s tzv. eurovalem, tedy záchranným fondem eurozóny, je předzvěstí mnohem většího politického chaosu, nejen v zemích Evropské unie. Jakkoliv mohou „úspěšnou“ obstrukci jedné koaliční pidistrany na Slovensku mnozí nahlížet jako vítězství národní demokracie, ve skutečnosti je příkladem toho, jak je politika demokratických států stále více neschopná si poradit s výzvami, které se rodí v globální „ekonomické stratosféře“.

Globální kapitalismus se stále méně zdržuje pravidly, která by mu snad chtěly nastavit národní státy. Ty sice přijímají regulaci pro svá území, ale protože globalizace politiky výrazně zaostává za globalizací ekonomiky, globální kapitál lokální omezení buď obchází nebo si vynucuje na státech to, co potřebuje.

Národní demokratický proces se stává iluzorním, jestliže zejména ekonomický vývoj určují síly mimo jeho kontrolu. Navíc demokratická politika je příliš těžkopádná, aby dokázala pružně reagovat na globální ekonomický vývoj. I proto může být pro globální kapitál výhodnější spolupracovat s autoritářskými režimy, jako je Čína, které mohou rozhodovat „flexibilně.“

Rostoucí bezradnost politických elit v národních demokraciích tváří v tvář ekonomickému vývoji, jehož příčiny jsou často mimo jejich kontrolu, začíná nebezpečně posilovat destruktivní síly populismu a nacionalismu.

Populističtí liberálové na Slovensku nechtějí prý jen platit za „neodpovědné“ jiné, aniž by brali v úvahu širší souvislosti. Nejrůznější konzervativně-populistická hnutí zase vzývají národní stát a slibují ochranu před poryvy globální vichřice. Zamlčují, že už nežijeme v éře národních kapitalismů, kdy se bylo možné s pomocí různých nástrojů ekonomicky uzavírat do národních hranic a usilovat o komparativní výhody v soutěži s jinými státy.

Další silou, kterou nová situace probouzí k životu, jsou různá hnutí „rozhořčených“, kteří přestávají věřit ve schopnosti národních politických elit řešit situaci, kdy jsou jejich státy podle nich zotročeny globálním kapitálem a vydány na milost ratingovým agenturám, a kdy demokracii občanů nahradila demokracie konzumentů, v níž politické strany hrají jen roli agentur reprezentujících (často nadnárodní) ekonomické zájmy.

V sílícím všeobecném „rozhořčení“ chce málokdo vidět, že to, oč se v podobě „globalizace politiky“ pokouší EU, je možná jediná cesta, jak ještě sebevražedné (neboť bez účinné politické kontroly v podstatě kanibalistické) tendence globálního kapitálu zkrotit. Jenže EU v další integraci postupuje bohužel pomalu a neobratně. I proto, že v národních politických reprezentacích přežívají iluze o „suverenitě“ a specifických „národních zájmech“ i v době, kdy o osudech států ve skutečnosti rozhodují globální pohyby (často jen virtuálního) kapitálu, nad nimiž, jak ukázalo nedávné snížení ratingu USA, nemají kontrolu dokonce už ani v nejmocnější zemi světa.

V době minulé pro mnohé „mráz přicházel z Kremlu“. Dnes přichází z vichřice v nikomu neodpovědné ekonomické „stratosféře“, před jejímiž poryvy se mnozí doufají schovat v bezpečí „renacionalizovaných“ států. I proto, že těch, kteří se chtějí této výzvě postavit čelem a co nejrychleji globalizovat politiku tak, aby dokázala zkrotit globalizovanou ekonomiku, je málo, čeká nás nejen další ekonomická krize, ale i politický chaos.

Právo, 13.10.2011

12. 10.

O užitečnosti Jiřího Paroubka

Jiří Pehe Přečteno 9623 krát

Rozhodnutí bývalého předsedy sociální demokracie a premiéra Jiřího Paroubka opustit řady ČSSD a založit novou stranu Národní socialisté – levice 21. století (Lev 21), která nejspíš pohltí Českou stranu národně socialistickou 2005 (ČSNS 2005), už vyvolalo očekávanou vlnu kritických, občas sarkastických reakcí. Paroubkův nový politický projekt si nicméně zaslouží serióznější analýzu než tu, kterou nabízejí některá média.

Můžeme začít tím, že Paroubkův odchod z ČSSD je dobrou zprávou jak pro něj, tak pro ČSSD. Paroubek je příliš výrazná a politická svérázná osobnost na to, aby mohl dlouhodobě působit jako řadový poslanec ve straně, kterou dříve vedl. Je to typ politika, který potřebuje stát v čele, těžko by se dokázal novému vedení sociální demokracie podřídit. To by působilo ČSSD, beztak zmítané vnitřními spory mezi „sobotkovci“ a „haškovci“, jen problémy.

ČSSD bez Paroubka bude mít poněkud „civilnější“ podobu, bude více orientovaná na tradiční sociálně-demokratický program a ideje, a bude záležet jen na ní, zda dokáže tento nový image přetavit do volebních zisků. Mnohé bude záležet na tom, zda se výše zmíněný konflikt mezi dvěma stranickými křídly podaří „upozadit“.

S Paroubkem odchází z ČSSD určitý politický styl. Ten je často kritizován v médiích poněkud zjednodušeně jako nabubřelý, papalášský nebo arogantní, ve skutečnosti je to prostě jistý typ „silové“ politiky. Ačkoliv se po volbách v roce 2010 ujala interpretace, že právě Paroubkův styl stál ČSSD mnoho hlasů, ve skutečnosti nevíme, kolik hlasů jí zároveň přinesl. V části české společnosti je totiž po politicích Paroubkova ražení poptávka, protože zejména jistý segment levicových voličů chce slyšet na adresu vládní koalice silná a jasná slova.

Je škoda, že neexistuje praktický žádný výzkum, který by ukázal, kolik hlasů Paroubek v čele ČSSD ubral komunistům. Současný nárůst preferencí komunistů může koneckonců být právě i důsledkem odchodu Paroubka z čela ČSSD. Bylo by zajímavé s pomocí nějakého průzkumu zjistit, do jaké míry může být pravdivá teze, že zatímco současná Sobotkova ČSSD zřejmě přilákala zpět hlasy části středových voličů, zejména těch, kteří v roce 2010 odešli k Věcem veřejným nebo opustili zelené a lidovce, KSČM si „vzala zpět“ voliče, které odlákal Paroubek.

Opoziční rétorika, která zaznívá z řad současné ČSSD, se těmto voličům jeví jako příliš nevýrazná. Navíc existuje nepochybně i skupina levicových voličů, kteří si sice přejí agresivnější politiku vůči vládní koalici, ale nechtějí volit komunisty. I ty má Paroubek šanci v čele nové formace oslovit.

Paroubkova nová politická formace proto směřuje, jak se zdá z různých vyjádření, vcelku logicky do politického prostoru mezi sociální demokracií a komunisty. Navíc pro umírněné středové voliče je Paroubkův politický styl, pokud se nezmění, nejspíš příliš „rabiátský“.

Problémem Paroubkovy nové formace ovšem bude, že prostor na levici, kam se zřejmě chce zařadit, je už z větší části okupován Solidaritou Jany Bobošíkové a Stranou práv občanů Zemanovci. Na rozdíl od těchto dvou uskupení ovšem může Lev 21 oslovit, i zásluhou Paroubka ve svém čele, určitý segment komunistických voličů.

Navíc Lev 21 se bude pokoušet o zatím v praxi netestovaný politický experiment: kombinaci jistého typu národovectví s jasnou proevpropskou orientací. Zatímco Solidarita Jany Bobošíkové je protievropská, populistická a nacionalistická, Lev 21 bude zřejmě usilovat a nějakou mírnější formu „národovectví“, proevpropských postojů a strukturované levicové politiky.

Paroubkův experiment se samozřejmě nemusí zdařit. Každopádně pokud by dokázala nová strana „odloupnout“ část komunistických voličů i jistý segment sociálně demokratického voličstva, vyznávajícího silovou politiku, a zároveň oslabit Solidaritu, popřípadě Zemanovce, mohla by svým způsobem pročistit poměry na levici. Kdyby se probojovala do Poslanecké sněmovny, byla by nakonec pro ČSSD mnohem přijatelnějším koaličním partnerem než právě Solidarita, Zemanovci nebo komunisti.

Je také otázkou, do jaké míry přežije Paroubkův odchod z ČSSD politická rivalita mezi Paroubkem a Zemanem. Jakkoliv konflikt mezi Paroubkem a Zemanem byl jistě i střetem dvou velmi silných osobností, byl zároveň i soubojem o ČSSD. O tu nyní ve vztazích mezi Paroubkem a Zemanem půjde až na druhém místě. Ve světle Paroubkových vstřícných gest k Zemanovi z poslední doby (podpora pro Zemanovo případné prezidentství) se zdá, že přinejmenším Paroubek by se nebránil užší spolupráci se Zemanovci. Spojení Lev 21 a Zemanovců by přitom asi oslovilo řadu voličů nalevo od ČSSD.

Paroubkova iniciativa může být nakonec z různých důvodů propadák, ale má nepochybně politický potenciál. Bude nepochybně velkým testem Paroubkových skutečných politických schopností, protože, má-li uspět, bude vyžadovat nejenom silná slova na adresu vlády, ale také značnou schopnost ukázat voličům, v čem přesně se Lev 21 liší od ČSSD, v čem od Solidarity i Zemanovců, a v čem od komunistů.

Bude-li chtít Paroubek pomýšlet v případě volebního úspěchu i na vstup do vlády, nemůže zároveň spálit všechny mosty k ČSSD, která příští vládu nejspíš povede. Paroubek tak bude muset přidat ke své silové politice i značnou dávku diplomacie, která jeho projekt hned o začátku neodsoudí k nulovému koaličnímu potenciálu.

Deník Referendum, 11.11.2011

10. 10.

A do konce Klausova prezidentství zbývá...

Jiří Pehe Přečteno 6897 krát

Václav Klaus složil prezidentský slib pro své druhé období v úřadě 7. března 2008, a jelikož prezidentský mandát trvá pět let, v úřadě skončí 7. března 2013. Potřetí už kandidovat nemůže.

Jelikož se v médiích občas objevují zmínky o tom, kolik dní vlastně Klaus ještě v úřadě stráví, přičemž někdy jsou tyto údaje nepřesné, nechal jsem coby veřejnou službu svého druhu umístit na své webové stránky, www.pehe.cz , počítadlo. Jak Klausovi oponenti, kteří stříhají pomyslný metr, tak jeho příznivci, kteří by si jistě jeho odchod nepřejí, se tak mohou jedním kliknutím kdykoliv podívat, „za kolik to mají“.

05. 10.

Hradní chucpe

Jiří Pehe Přečteno 5503 krát

I nekřesťan se nemůže než s jakýmsi nevěřícným údivem pozastavit nad drzostí hradní mediální úderky, když ústy či perem Petra Hájka, popřípadě Milana Knížáka, nestoudně mistruje prominentního křesťanského intelektuála Tomáše Halíka, který je jen v tomto roce recipientem několika cen, včetně ceny za nejlepší evropské dílo z oblasti náboženské literatury.

Halík si hradní útok vysloužil tím, že kritizoval církevní hodnostáře za to, že dovolili prezidentu Klausovi, aby na svatováclavské mši přednesl výrazně politický projev. Podle Halíka „Klaus k oltáři nepatří“, čímž má na mysli politiky obecně. Musíme se podle něj bránit nebezpečí oživování „jednoty trůnu a oltáře“.

Pokud jde o Klause konkrétně, Halík správně konstatoval, že jeho útok na sociální stát během výše zmíněného projevu je v naprostém protikladu k sociálnímu učení katolické církve a k sociálně-politickému myšlení papeže Benedikta XVI.. který neoliberalistickou ideologii všespasitelného trhu soustavně kritizuje.

A to se Halík držel zpátky. Mohl se totiž také zeptat, kde bere Klaus odvahu kázat v rámci katolického shromáždění o tradičních hodnotách jako je rodina, když je známý svými nevěrami nebo když krade propisovací pera v přímém přenosu. Ondřej Štindl sice správně v Lidových novinách poznamenal, že osobní morální selhání tohoto druhu nemusí nezbytně člověka diskvalifikovat, aby obecně apeloval na dodržování určitých hodnot, jenže pro některé z nás to může být přinejmenším „chucpe“, což je pěkný židovský výraz pro opovážlivou drzost.

Jako „chucpe“ lze označit i skutečnost, když Petr Hájek přičinil hned dva ostré útoky na Halíka, z nichž zejména jeho slova na zpravodajském serveru Parlamentní listy překračují i meze „opovážlivé drzosti“.

„Už delší dobu rozumím tomu, proč se v médiích vedou diskuse o tom, zda kněz Halík není ve skutečnosti ateista, buddhista či něco podobného pouze krytý kněžskou sutanou. Jako hluboce věřícího katolického laika mě urážejí některého jeho teologické závěry, s nimiž se Církev ani v Čechách rozhodně neztotožňuje," řekl ParlamentnímListům.cz Hájek.

Je neuvěřitelné, že Halíkovu náboženskou víru takovým neomaleným způsobem zpochybňuje jeden z nejbližších spolupracovníků prezidenta, tedy oficiálního představitele světské moci. Když už by někdo měl zpochybňovat Halíkovu víru, pak tedy Církev. Jenže její nejvyšší představitel, papež Benedikt XVI. udělil právě Halíkovi v roce 2008 titul papežského preláta.

Hájek ovšem tvrdí: „Halík reprezentuje tu část Církve, která nesnese představu, že by se stát s Církví na něčem dohodl, a za své poslání má, že všechno, čeho bylo dosaženo, boří. Nejsem si jist, jestli je pan Halík jenom skrytý ateista, ale jistý jsem si tím, že Halík je diagnóza. Jeho ambice jsou vysoce politické, nikoli duchovní, a to po celý jeho život. Pan Halík se vždy skrývá. Tentokrát je zjevné, že pod rouškou útoku na prezidenta republiky, ve skutečnosti útočí na arcibiskupa Duku. V každém případě je nutné říct, že víme i od vysokých představitelů Katolické církve, že názor, který prezentuje kněz Halík, není názorem jejich a že kněz Halík není mluvčím Katolické církve, nýbrž pouze soukromou osobou.“

Nelze se než zeptat, kdo se tady vlastně skrývá. Proč pronáší takové odsudky prezidentův spolupracovník, přičemž se zaštiťuje „vysokými představiteli církve“? Neměl by případnou kritiku Halíka přenechat spíše jim? Neměli by spíše oni vysvětlit přímo veřejnosti, proč dávají v rámci svatováclavské mše prostor jakémukoliv politikovi, aby pronášel politické, navíc v tomto případě nechutně útočné projevy, kterými sleduje nějakou vlastní agendu?

Když už je v titulku článku pojem z jidiš, lze pro pana Hájka místo dlouhého hodnocení nabídnout ještě jeden pěkný výraz z jidiš, který zdomácněl v americké angličtině: schmuck. Pan Hájek je prostě „schmuck“ se vším všudy, ať už píše o Halíkovi nebo „festivalech deviantů“, Darwinovi, či 11. září 2001. Otázkou je, proč takový „schmuck“ působí v blízkosti prezidenta.

Deník Referendum, 4.10.2011

04. 10.

Co kdyby Havel...

Jiří Pehe Přečteno 14495 krát

Některá vyznání u příležitosti 75. narozenin Václava Havla naznačují, že už teď se vymyká střízlivému historickému kontextu a směřuje, stejně jako někteří jiní velikáni, přímo do říše mytologie. Mytologizovaná postava je vždy kýčovitě vyretušovaná, což by mělo vadit nejvíc právě notorickému pochybovači Havlovi. Jako „dárek k narozeninám“ se tudíž hodí kritické zamyšlení nad tím, zda by se některé věci u nás nevyvíjely lépe, kdyby Havel zvolil jiný přístup.

Jako první se nabízí otázka, zda se Havel po nástupu do prezidentské funkce pod tlakem zastánců „standardní“ demokracie příliš lehce nerozloučil s některými nosnými myšlenkami z disidentské éry, jakou byla třeba „nepolitická politika“.

S tím, jak se politické strany začaly v posledních desetiletích proměňovat jen ve zkorumpovanou formu podnikání s mocí, využívající mediální populismus, roste poptávka po nových modelech demokratického vládnutí, v nichž demokracie a politické strany nejsou nezbytně synonymy.

Představitelé nejrůznějších nových hnutí „rozhořčených“ jako by si četli v Havlově brilantním eseji „Politika a svědomí“. Stejně jako tehdejší Havel věří, že může existovat něco jako „antipolitická politika“. To neznamená, že jsou v opozici vůči politice, naopak chtějí zprivatizovanou politiku osvobodit od odosobněných aparátů závislých na moci peněz. Chtějí politiku zdola, „politiku rostoucí ze srdce, nikoli z teze“.

Havel asi v prezidentské funkci nemohl, než hrát českou hru na „standardní“ politiku, v níž dokonce i jeho střízlivé úvahy o občanské společnosti vyvolávaly trapná obvinění z nepolitické politiky. Tato hra mu sice nebránila v obecných úvahách na téma „tupého samopohybu“ industriální civilizace, spojených s voláním po globální odpovědnosti, ale zároveň mu v intenzivně ideologické atmosféře budování tržního hospodářství nedovolovala hlubší analýzu kapitalismu. Přitom motorem onoho „tupého samopohybu“ je kapitalismus, zejména v globální podobě.

Když už kapitalismus Havel kritizoval, soustředil se na „česká specifika“, což jeho postřehy zbytečně personifikovalo tak, že se z nich stal nebytně „spor s Klausem“. Přitom mafianizace českého kapitalismu, a potažmo i české politiky, byla nejen výsledkem konkrétní politiky, ale také důsledkem závažnějších trendů v globálním kapitalismu, k nimž patří i Havlem zmiňovaný tupý samopohyb, který generuje stále nebezpečnější krize.

Pro český politický a intelektuální diskurz bylo v první polovině 90. let doslova smrtící, že k dominantní neoliberální propagandě neexistovala sebevědomá levicově liberální alternativa. Havel je přitom svým založením levicový liberál, a mohl zde sehrát velmi pozitivní roli.

Bohužel v roli prezidenta, jenž se stal reprezentantem „systému“, asi nemohl, ani kdyby chtěl, pojmenovat hlavní nebezpečí dneška. Například že globální kapitalismus, jemuž se uvolnila stavidla po roce 1989, mění nebezpečně vztah kapitalismu a demokracie. Trh byl v této nové globální rovnici povýšen nad stát a politickou demokracii. Dnešní globální krize je do značné míry výsledkem neschopnosti slabých, často kapitálem zprivatizovaných politických národních demokracií, poradit si s nároky i útoky globálního trhu.

I ve svém nazírání mezinárodní bezpečnosti se prezident Havel přizpůsobil logice „systému“, ač disident Havel nabídnul spolu s ostatními chartisty řadu alternativních myšlenek. Po roce 1989 důsledně nazíral svět skrze bipolární brýle, i když nová globální nebezpečí se rojila mimo tento kontext, zejména po 11. září 2001. Pro určitý okruh bývalých disidentů, traumatizovaných studenou válkou a totalitou, prostě zůstalo hlavní bezpečnostní hrozbou Rusko a bezpečnostní agendou svého druhu boj za lidská práva, což někdy vedlo při posuzování nových hrozeb k dosti šablonovitým reakcím, jako byl pojem „humanitární bombardování“.

Kdyby Havel zůstal středobodem intelektuálního disentu i po roce 1989, nemohl by být v nejvyšší politice, kde se od něj očekávala konformita s „vyzkoušenými“ myšlenkovými šablonami západní demokracie, jejichž přijetí bylo vlastně ústřední ideou sametové „revoluce“. Přesto, jak by se asi vyvíjel veřejný diskurz u nás, který zcela ovládli horliví ideologové neoliberalismu a „konce historie“ skrze „standardní“ demokracii, což je dnes „demokracie aparátů“, kdyby Havel stál v centru intelektuálního disentu zpochybňujícího různé aspekty „systému“? V roli prezidenta mohl bohužel nanejvýš poukazovat na problémy politického provozu, na jehož zkorumpovanost měl tak jako tak stále menší vliv.

I proto se leckdo může ptát, zda Havel nemohl být české společnosti i po roce 1989 užitečnější v roli intelektuálního disidenta, než politika, přičemž „disidentskou“ roli snad mohl znovu hrát i v případě, že by z nejvyšší politiky po pár letech odešel. Nestalo se, takže se už nikdy nedozvíme, zda by se v opačném případě v nitru občanské společnosti přece jen nevytvořilo okolo tak výjimečné osobnosti společenství, které by si skutečně zasloužilo název Pravda a Láska, a mohlo přinejmenším zmírnit příšerný sešup české politiky a intelektuálních elit v posledním desetiletí.

Právo, 4.10.2011

Archiv článků: říjen 2011