Jiří Pehe

29. 12.

Katarze?

Jiří Pehe Přečteno 4800 krát

Státy se udržují těmi idejemi, ze kterých vznikly, prohlásil kdysi první československý prezident Tomáš G. Masaryk. Přijmeme-li tuto tezi, lze vzepětí emocí ve velké části národa, jehož jsme byli svědky v souvislosti se smrtí bývalého českého prezidenta Václava Havla, interpretovat i jako střet dvou různých souborů idejí, které stály u zrodu České republiky.

Ten první je spojen právě s Havlem, a to z let 1989 a 1990, kdy se demokratická česká státnost pokoušela navázat na tradice i hodnoty masarykovského Československa a disidentské komunity v době normalizace. Byly to hodnoty „pravdy a lásky“, odpovědnosti a odmítnutí života ve lži, které Havel vtělil do svého prvního prezidentského projevu.

Jenže novodobá česká státnost vznikla vlastně dvakrát: v roce 1990 a pak v roce 1993, po rozpadu Československa. Soubor hodnot, který dominoval v druhém případě, se ovšem od toho dřívějšího, „havlovského“, už zásadním způsobem lišil.

Étos roku 1993 byl nejen téměř programově založen na odmítnutí „naivního idealismu“ reprezentovaného Havlem, ale byl navíc vnitřně schizofrenní, pokud jde o národní identitu. Nový český stát vzniknul na jedné straně jako projev povýšené snahy „nenechat se zdržovat“ při zavádění neviditelné ruky trhu Slováky; na straně druhé to byl vlastně útvar „zbytkový“, bez identity, s nímž si na rozdíl od Slováků, kteří měli jasný státotvorný cíl, většina Čechů nevěděla rady.

Posledních 18 let bylo jen variacemi na tuto schizofrenii: na jedné straně život podle černobílých ideologických not „trhu bez přívlastků“, pepřený odporem k moralizování a občanské společnosti, jakož i účetnickou mentalitou politické elity; na straně druhé nedostatek národní identity, kompenzovaný o to více výkřiky o „národních zájmech“ a eurokverulantstvím.

Jsou-li toto ideje, z nichž primárně vznikl a kterými se udržoval od roku 1993 český stát, logickým výsledkem je dnešní kleptokracie, spíše než demokracie, a neochota konstruktivně spolupracovat v rámci vyšších celků, včetně EU. Stejně jako v roce 1993 byli údajnou přítěží pro náš rozlet Slováci, a následně i celý Visegrád, dnes prý brání „české výjimečnosti“ v rozletu Unie.

Není divu, že v souvislosti s masovými projevy smutku nad Havlovým skonem bylo tak možné zaslechnout názory, že jde o jakousi katarzi. Lidé prý svým důstojným truchlením nejenom vyjadřovali úctu konkrétnímu člověku, ale také se tak identifikovali s hodnotami, které Havel reprezentoval.

Katarze by prý měla spočívat v oživení těchto hodnot alespoň do té míry, že by pomohly změnit patologické poměry v české politice i společnosti obecně. Jenže lze bohužel pochybovat o tom, že k něčemu takovému dojde.

Havel i Masaryk byli výjimeční tím, že „nebyli jako oni“, což jsou v současném Česku nejenom ti, kdo si říkají politici, ale i všichni ti, kdo sice nadávají na poměry a všudypřítomnou korupci, ale tím jejich občanský aktivismus končí. Což je většina společnosti, jakkoliv se objevují nadějné iniciativy mezi mladými, odkojenými novými komunikačními technologiemi a napojenými na svět za českými humny.

Že „katarze“ zřejmě pro tentokrát skončila slzami ve smutečních průvodech i u televizních obrazovek, si ostatně budeme moci ověřit, jakmile se obnoví po Novém roce politický provoz. Český stát se bude nejspíš bohužel i nadále „udržovat“ přízemně cynickými idejemi, z nichž vzniknul v roce 1993, nikoliv idejemi z roku 1990. Což znamená, že ke změně nedojde pokojnou katarzí, ale nejspíš, jak to v českých dějinách chodí, „revolučním“ obrácením poměrů na ruby.

Právo, 28.12.2011

28. 12.

2012

Jiří Pehe Přečteno 7871 krát

Rok 2012 má velkou šanci se v dějinách ocitnout po boku jiných zlomových let modernity, jako byly naposledy roky 1968 a 1989.

Od roku 2008 v západní civilizaci akceleruje kumulace krizových jevů, z nichž některé jsou poměrně nové, jiné mají kořeny v obdobích předchozích, a další jsou spojeny se změnou paradigmatu, z něhož vyrostla naše civilizace v době osvícenství.

Posledně jmenovaný zdroj změn, tedy ten nejobecnější, je spojen se samotnou podstatou industriální civilizace, která vznikla v době osvícenství. Kromě toho, že byla založena na sekulární víře v nezastavitelný pokrok, tedy ve stálý ekonomický a vědecko-technický růst, byla též spojena se vznikem národních států, kapitalismu, liberální demokracie, občanské společnosti, moderních médií a vlády zákona.

Všechny tyto pilíře modernity jsou v krizi, včetně víry v pokrok, přetavené ekonomy do postulátů „růstu“. Jedním z hlavních důvodů pro tuto krizi je proces globalizace, který se od roku 1989, tedy od posledního velkého zlomu v moderních dějinách, týkal především hospodářství, komunikací a technovědy, ale téměř do sebe nezahrnul globalizaci politiky, tedy správy věcí veřejných.

Výsledkem je radikální rozpojení ekonomiky, fungující globálně, a demokratické politiky, fungující v rámci národních států, které se samy ocitají pod náporem globalizace. Převaha globálních trhů nad institucemi národních demokracií, byla jednou z příčin krize v roce 2008.

Globální kapitál, ponechaný slabými státy sám sobě, nejen zprivatizoval pod praporem údajné efektivity soukromého sektoru velké částí veřejných prostorů a statků v národních demokraciích, ale pustil se v globálním měřítku do potenciálně sebevražedných finančních operací, které vytvářely umělé bubliny. Když pak v roce 2008 některé tyto bubliny praskly, obrovské škody musely zaplatit „zprivatizované“ státy.

Označení „zprivatizované“ je na místě proto, že privatizace penzijních fondů, zdravotnictví a dalších dříve veřejných služeb, jakož i privátní bankovnictví, v podstatě nedaly politickým elitám západních států na výběr: musely neodpovědný finanční sektor zachránit obrovskými sanacemi ze státních rozpočtů pod hrozbou, že se jinak vypaří úspory i penze občanů.

Od okamžiku, kdy západní státy s pomocí tisíců miliard v podobě záchranných balíčků finanční trhy jakžtakž stabilizovaly, ovšem probíhá cosi jako válka mezi globálními finančními institucemi a národními státy.

Finanční trhy využily vysokého zadlužení některých států--způsobeného nejen předešlým utrácením na různé populistické programy a korupcí, ale i sanací ztrát soukromého sektoru po roce 2008--k útokům, které se na jedné straně mohou jevit jako racionální tlak na odpovědné hospodaření, ale zároveň jsou vlastně formou spekulativních útoků na pokladny celých, i těch největších států.

Pouhé čtyři roky po krizi roku 2008 stojí tudíž svět na pokraji krize potenciálně mnohem větší. Jakkoliv se za tlakem na jednotlivé státy a dokonce celé nadnárodní integrační celky skrývá zdánlivě „jen“ snaha trhů donutit s pomocí ratingových agentur státy k finanční odpovědnosti, způsob, jakým se to děje, je v podstatě podřezáváním větve, na níž, obrazně řečeno, sedí celý náš systém.

Je totiž jasné, že slabá a pomalá politika národních států i jejich nadnárodních integračních entit, nemůže tlaku globálních finančních trhů dostatečně rychle vyhovět, což vytváří reálné nebezpečí bankrotů nejen celých států, ale například i eurozóny. Dojde-li ovšem k takovým krachům, či velkému (světovému či evropskému) Krachu, odnesou vypuknuvší chaos finanční trhy úplně stejně jako státy a může se začít hroutit celý mezinárodní systém. Tato hrozba se s nástupem roku 2012 bohužel nejeví jako nereálná.

Druhým zdrojem nestability, který může z roku 2012 učinit rok „revoluční“, je vzrůstající nespokojenost stále většího počtu lidí s liberální demokracií v kontextu všudypřítomné nadvlády peněz. Různá hnutí „rozhořčených“ a „Okupujte Wall Street“ v roce 2011 byla nejspíš jen začátkem „povstání ulice“ proti tomu, co stále více lidí vidí jako nespravedlivé nerovnosti v distribuci bohatství a jako vyvlastnění demokracie velkým kapitálem.

Ačkoliv výše zmíněná hnutí jsou často kritizována za to, že prý nemají program, ve skutečnosti je v obecné rovině jejich program jasný: rovnoměrnější distribuce bohatství v kapitalistických společnostech skrze daňové systémy i další nástroje, a hledání takových forem demokracie, které učiní demokratický proces méně závislý na moci peněz.

Jakkoliv časopis Time jmenoval coby osobnost roku anonymního „protestujícího člověka“, protesty rokem 2011 nekončí. Ve skutečnosti existuje značný potenciál, že protestní hnutí v roce 2012 ještě zesílí, a situace může v lecčems připomínat zejména rok 1968.

Pokud jde o specifické příčiny pravděpodobného „revolučního“ pnutí v roce 2012, patří k nim nejenom celá řada konkrétních projevů výše zmíněných obecnějších příčin, ale i mezinárodní situace.

Potenciálně velkou politickou nestabilitu vyvolají nejrůznější, poměrně drastické rozpočtové škrty v evropských zemích i v USA. Lze očekávat stávky, protesty, a bohužel v mnoha případech i fašizaci zproletarizovaných částí dříve stabilních středních tříd.

Pokud by navíc došlo k bankrotu v jedné nebo více ze zemí, kterým ratingové agentury s takovou lehkostí snižují hodnocení, a tím jim ztěžují přístup k penězům na mezinárodních finančních trzích, je dost pravděpodobné, že dojde v celkově oslabeném, a navzájem provázaném finančním systému, k řetězové reakci. Tato hrozba není v roce 2012 nereálná, přičemž by takový vývoj nepochybně ještě umocnil sociální nestabilitu.

Ještě nebezpečnější potenciál se skrývá v případném krachu celé nebo časti eurozóny. Tento vývoj by docela jistě měl celou řadu „nezamýšlených dopadů“, které by zásadním způsobem destabilizovaly nejen světovou ekonomiku, ale také politiku jednotlivých států. Jakkoliv velké evropské země udělají téměř cokoliv, aby takovému vývoji zabránily, není tento scénář v kontextu výše zmíněné „války“ mezi globalizovanými finančními trhy a neflexibilní politikou národních států i celé Evropské unie nereálný.

V lepším případě by v takovém katastrofickém scénáři hrozilo zásadní přerýsování parametrů evropské integrace, tedy například rozdělení EU či eurozóny, v horším nikým nekontrolovaný chaos a rozpad EU. Ti, kdo se na takový scénář těší, mají evidentně malou představivost, pokud jde o možné politické následky.

Je ovšem na druhou stranu možné, že právě nebezpečí takového vývoje učiní rok 2012 památným tím, že se EU konečně posune k užší politické integraci, a de facto vzniknou zárodky evropského „superstrátu“.

Bohužel ale vstupujeme do roku 2012 spíše s potenciálem velkých mezinárodních krizí, nejenom v EU. Mezi hrozbami bude situace v Iráku i Afghánistánu, potenciální útok na Irán, vývoj v Egyptě, nebo nestabilní situace v jaderném Pákistánu. Revoluční kvas, který souvisí s novými komunikačními možnostmi, jako jsou Facebook a Twitter, má slušný potenciál zesílit v Rusku v době prezidentských voleb. Nespokojenost s autoritářským systémem je na vzestupu i v Číně.

Se všemi výše zmíněnými naakumulovanými trendy se rok 2012 tak stále více jeví ne přímo jako „konec světa“, který se stal v souvislosti s rokem 2012 součástí populární mytologie, ale jako možný počátek velkých historických změn.

Deník Referendum, 27.12.2011

23. 12.

Havel odešel v čase zlomu

Jiří Pehe Přečteno 5436 krát

Skon Václava Havla přišel docela symbolicky v době, kdy stále více lidí cítí, že končí jedna éra a přichází nová. Pod pojmem „éra“ si ale každý představuje něco jiného.

Jedni tím myslí symbolický konec éry postkomunistické transformace u nás, která sice pomohla vybudovat liberální demokracii a tržní hospodářství, jenže, jak mnozí dodávají v souvislosti s Havlovým skonem, demokracii a trh, které spíše odráží „bezhodnotový“ svět jeho politických soupeřů než havlovský „život v pravdě“.

Havel opakovaně varoval před budováním demokracie a trhu bez odpovědnosti, práva a morálky, ale byl politickými superpragmatiky izolován. Když začal v druhé polovině 90. let mluvit o nebezpečích „mafiánského kapitalismu“, byl ocejchován jako téměř nepřítel tržního hospodářství.

Mnozí také mluví o konci jedné v éry v souvislosti s nárůstem extremismu a nacionalismu, jakož i s problémy Evropské Unie. Nastupující éru si spojují s možným návratem běsů evropské historie. I proto se objevují příměry mezi odchodem Havla a Tomáše G. Masaryka či Karla Čapka, které předznamenaly pohlcení Československa nejprve silami druhorepublikového fašismu a pak německého nacismu.

Havel varoval před extremismem ještě v době, kdy se současné politické hnědnutí Evropy zdálo být nepředstavitelné. Demokracie a boj za svobodu pro něj nikdy nebyly hotovou věcí, což stvrzoval i svým angažmá ve věci lidských práv v diktátorských režimech.

Když už ale hovoříme o široce sdíleném pocitu, že Havlova smrt přišla na pomezi dvou epoch, jsou v Havlově odkazu nejdůležitější ty ideje, které někteří jeho kritici rádi označovali za jakýsi intelektuální kýč. Tedy jeho opakované volání po globální odpovědnosti či jeho varování před tupým samopohybem industriální civilizace.

Zdá se totiž, že v nejobecnější rovině éra, která končí, je érou, jež byla nesena poněkud pyšnou vírou v téměř neomezené možnosti lidského rozumu. Jejím praporem se stal „pokrok skrze lidský rozum“, jehož projevem je i hospodářská mantra „růstu Růstu“ a ní spojené všeobecné zadlužování, protože proč se koneckonců dnes nezadlužit, když je prý „pokrok-růst“ zárukou, že dluhy se dají platit až v bohatším zítřku.

Toto sekulární náboženství se zřeklo Boha, ale paradoxně, jak vidno, věří v Prozřetelnost, ať už v podobě neviditelné ruky trhu či víry v pokrok, jehož zásluhou racionalistická technověda nakonec vše vyřeší a možná dokonce i napraví zdánlivě nezvratitelné škody, které jsme napáchali na přírodě.
Havel proti této logice protestoval. Vyzýval k pokoře před Bytím, jiní by řekli před Bohem. Varoval, že nás pýcha technovědeckého rozumu a ekonomizujícího myšlení může dohnat až na pokraj sebezničení.
Je docela symbolické, že to, co charakterizuje současnost v okamžiku Havlovy smrti, je právě všeobecně sdílený pocit, že naše civilizace neví jak dál. Že neviditelná ruka trhu v globálním měřítku, opírající se o pyšnou technovědu, narazila na své limity.

Havel volal po vizích, což vlastně nebylo nic jiného než varování, že pokud kolektivní lidský rozum, představovaný politikou, nebude schopen účinně reflektovat potenciálně nebezpečné důsledky výše zmíněného civilizačního samopohybu a neujme se nad ním—ale v pokoře před vyšším řádem—alespoň částečně kontroly, bude zle.

Bohužel k tomu je též zapotřebí politického vůdcovství. A to, jak se ukazuje, mohl nabídnout spíše někdo jako Havel, který vlastně nebyl politikem, protože jeho, disidenta a intelektuála, katapultovala do nejvyšší politiky historie. Současná generace politiků, doma i ve světě, je převážně jen generací technologů moci, které generují stranické mašinérie.

Lidé si to v kontrastu s odchodem prý „naivního“ vizionáře, jakým byl Havel, uvědomují. A i proto nejen litují, že odešel, ale také, protože jemu podobných politiků se nedostává, se bojí, co nás může čekat.

Právo, 23.12.2012

21. 12.

Proč neútočit na eurozónu zleva

Jiří Pehe Přečteno 6283 krát

Argumentů proti současným pokusům zachránit eurozónu, které přicházejí zprava, jsou plná média, a vede se o nich živá diskuse. V české kotlině si můžeme těchto argumentů dosytnosti užít, když si otevřeme například Lidové noviny nebo Hospodářské noviny, popřípadě přečteme některé blogy ekonomů na Aktuálně.cz i jinde.

Podstata těchto argumentů se točí okolo údajně neodpovědných států, které si žily nad poměry, a které by se teď pod tlakem finančních trhů prý tudíž měly uskrovnit, zejména pak osekat sociální výdaje. Umírněnější liberálové dávají též jistou vinu finančním trhům, ti „filozofičtěji“ zaměření pak uvažují o „životě na dluh“ jako o součásti civilizačního paradigmatu, které je prý třeba změnit.

Zatímco část této pravicově zaměřené obce ekonomů a komentátorů vítá návrhy na restriktivní opatření, jako je vynucování vyrovnaných rozpočtů s pomocí sankcí, které by měly být obsaženy v nové dohodě eurozóny, další část už zlomila nad eurozónou hůl.

Zejména pak varují před snahou držet s pomocí masivních transferů ekonomicky nad vodou jižní země, jejichž ekonomiky jsou prý v rámci jedné měnové unie nekompatibilní s výkonným severem. Z této části komentátorského a analytického spektra také přichází tuhý odpor proti snahám eurozóny lít další peníze do záchranných valů, například v podobě půjčky MMF.

Odpor proti tomuto aspektu snah o záchranu eurozóny se ovšem také zvednul v levicových kruzích, zejména mezi zastánci radikální levice.

Sociálně demokratická levice podle nich hraje podle not neoliberálů, když je ochotná podporovat půjčky, které beztak protečou jižním křídlem eurozóny jako „cedníkem“ do bezedných chřtánů bank a dalších finančních institucí, a když je ochotná podporovat nové dohody, které v podobě zavádění restriktivních opatření do státních rozpočtů v konečném součtu ohrožují sociální stát.

Řečeno jinak: pokud by se navrhované dohody uskutečnily, je to vlastně vítězství neoliberálů, protože státům nezbude v případě vynucení vyrovnaných rozpočtů nic jiného, než dál omezovat sociální sítě. Potažmo je to vítězství finančních trhů, které krizi zavinily v prvé řadě.

Na těchto argumentech jistě něco je, jenže většinou pomíjejí dvě zásadní skutečnosti. Za prvé: rozpad eurozóny, který by abdikace na strukturální reformy a pomoc slabším členům mohla spustit, by měl sociální dopady, proti kterým je případné přidušení sociálních výdajů kvůli vyrovnaným rozpočtům jen slabý odvar.

Zároveň tyto argumenty dost často pomíjejí skutečnost, že mezi vyrovnanými rozpočty a sociálním státem není přímá úměra. Vždyť právě země s nejmenšími dluhy, tedy země na severu Evropy, mají zároveň nejvýkonnější sociální státy. Evidentně více než na (ne)deficitním hospodaření záleží na míře a struktuře přerozdělování, daňové politice, či celkové míře korupce.

Navíc nikdo nedokáže předpovědět politické dopady případného rozpadu eurozóny. Jakkoliv je možné, že současná opatření už eurozónu nezachrání, a proč tedy lít další peníze do záchranných valů, přesto je s podivem, s jakou lehkostí někteří i v podstatě proevropští komentátoři tvrdí, že rozpad eurozóny by nikterak neohrozil celkový projekt evropské integrace.

Zcela podceňují politicky nekontrolovatelné procesy, které každá taková událost, jakou by rozpad eurozóny byl, vyprovokují.

Za druhé: ubránit sociální stát ve střetu s globálním kapitalismem není dnes už projekt pro jednotlivé země. Jakkoliv někteří kritici pokusů zachránit eurozónu „za každou cenu“ argumentují například Švédskem, které není v eurozóně, nebo Norskem, které není dokonce ani v EU, skutečností je, že ekonomicky slabší země, nebo země bez nerostného bohatství, jaké má třeba Norsko, jen těžko uhájí sociální stát samy.

Jistě, návrhy evropských dohod pro záchranu eurozóny, které zavádějí tuhou fiskální disciplínu, jakož i další půjčky oslabeným zemím, které mají velkou šanci skončit v kapsách soukromého finančního sektoru, jistě nejsou z hlediska levice optimálním řešením. Určitě by bylo lepší takové řešení, jež by vůči neodpovědným trhům bylo mnohem sebevědomější a šlo by k podstatě věci.

Hlavní příčinou současných problémů koneckonců je neregulovaný finanční kapitál. Rozhazovačnost veřejného i soukromého sektoru, například i skrze masivní korupci, kterou vidíme v jižním křídle eurozóny, má jen málo společného se sociálním státem. Nejlépe si s krizí koneckonců poradily právě země s výkonným sociálním státem, politickou racionalitou a nízkými mírami korupce, jako jsou ty skandinávské.

Postoj levice k současným pokusům zachránit eurozónu za každou cenu by měl být tudíž veskrze pragmatický. Podaří-li se to, posílí to projekt evropské integrace ve směru další federalizace. A jenom EU v podobě politické unie bude schopná v případě budoucí převahy evropské levice vytvořit podmínky pro existenci skutečně evropského sociálního státu a zároveň znovu otevřít, například ve spolupráci se zelenými, témata udržitelného rozvoje, která se v současné krizi vytratila.

Případný kolaps evropského projektu, popřípadě masivní nástup „ulice“ v podobě mnohem silnějších projevů hnutí, jakými letos byla hnutí Rozhořčených a Okupujte Wall Street, jistě nelze vyloučit. Je ovšem vždy nutné počítat s tím, že se takový vývoj může lehce vymknout jakékoliv kontrole.

Ti v radikální levici, kdo si od takových jevů slibují změnu systému, nastolují znovu otázku, která na levici dominovala už v první polovině 20. století: revoluce versus evoluce.

Je možné, že se v destruktivním tažení globálního kapitalismu, jehož je eurozóna koneckonců obětí, stejně „revoluci“ nevyhneme. Ti, kdo si ji ale aktivně přejí, by si měli odpovědět na otázku, zda pro tuto „revoluci“ mají „program“.

A ti na levici, kdo si přejí jakousi mírnější „revoluci“, v podobě rozpadu eurozóny, by si měli odpovědět na otázku, zda jsou si jistí, že procesy, které to vyvolá, bude mít skutečně někdo pod kontrolou. A že v nastalém chaosu sociální stát či další „levicové“ vymoženosti vůbec přežijí.

Pravda, demokratická levice tyto vymoženosti v současné situaci jen s vypětím sil brání, a dokonce musí, i například v rámci dohod na záchranu eurozóny, dál a dál zdánlivě i reálně ustupovat neoliberálním postulátům. Na druhou stranu může být zachování a eventuální posílení evropských struktur jedinou možností, jak sociální stát v budoucnosti nejen zachránit, ale eventuálně mu vrátit důležitost, kterou měl ještě před dvaceti lety.

Deník Referendum, 20.12.2012

19. 12.

Vážený pane prezidente!

Jiří Pehe Přečteno 10310 krát

Při příležitosti Vašich nedávných 75. narozenin jsem napsal, že některá hodnocení Vaší historické role se už tehdy vymykala střízlivému historickému kontextu a směřoval jste, stejně jako někteří jiní velikáni, přímo do říše mytologie. Mytologizovaná postava je vždy kýčovitě vyretušovaná, napsal jsem, což určitě vadilo nejvíc právě Vám, notorickému pochybovači.

I proto jsem Vám, jako „dárek k narozeninám“ nabídl kritické zamyšlení nad Vaším působením v politice a veřejném prostoru po roce 1989.

Kritickému zamyšlení byste se jistě nebránil ani teď, kdy se svět se smutkem dozvídá, že už nejste mezi námi. Nebránil byste se už proto, že nekritických hodnocení a oslavných slov se teď jistě dočkáte i od lidí, kteří Vás během posledních dvaceti let soustavně kritizovali. Mnozí docela jistě přehodnotí své postoje zpochybňující jak Váš význam coby vůdčí postavy demokratické opozice u nás, tak politika, který vedl zemi v době budování základů demokracie.

Já bych chtěl v této chvíli na Vás ale vzpomenout jako na člověka. Když jste mi v roce 1997 nabídl, abych pro Vás pracoval, neváhal jsem nikoliv především proto, že jste byl už tehdy „historickou“ postavou, nebo proto, že bych chtěl za každou cenu pracovat pro prezidenta země, ale především proto, že jsem Vás už před tím osobně poznal během některých neformálních setkání, kam jste mne občas zval, jako člověka, jehož nejvýraznější kvalitou bylo, že okolo sebe šířil „pozitivní energii“.

Zní to jako nadsázka, ale domnívám se, že právě v této „pozitivní energii“ bylo přítomno vše, co z Váš učinilo významnou postavu: odvaha, odpovědnost, hluboké a zajímavé myšlenky i tvořivost, ale také neobyčejný smysl pro humor a laskavost. Ani na spolupráci s Vámi během dalších několika let tak nevzpomínám jako na spolupráci s významným politikem, nevybavují se mi primárně politické události.

Vzpomínám především na skvělého člověka, který se jmenoval Václav Havel, a který se mohl stát tím, čím byl jako umělec, disident a později politik jen kvůli tomu, čím byl jako člověk. Vzpomínám nejraději na Váš burácivý smích, často v situacích, jakou bylo už tehdy Vaše podlomené zdraví, v nichž by většině z nás smysl pro humor a pozitivní energie asi nezbyly.

Byl jste člověk, který o sobě neustále pochyboval, který byl těžce nemocný, ale nakonec vždy našel sílu rozdávat. Mnozí se Vám vysmívali, a spolu s Vámi i nám ve Vašem okolí, jako ústřední postavě společenství Pravdy a Lásky.

Jakkoliv jsem s některými Vašimi politickými postoji v minulých letech nesouhlasil, k Vám i tomuto společenství jsem se hrdě hlásil. Nebyl to totiž žádný politický program, který tomuto společenství podsouvali ostatní, bylo to společenství, jehož ústřední ideou byla prostá slušnost.

Lidé, kteří Pravdu a Lásku ironizovali, se vlastně svými odsudky na adresu „planého moralizování“ vysmívali slušnosti. Nepochopili, že to, že jste svým způsobem právě Vy dokázal (spolu)položit na lopatky nelidský režim, bylo dílem slušnosti. A že i v demokratických poměrech jste se tudíž logicky stavěl na stranu slušnosti, tedy, řečeno poněkud pateticky, Pravdy a Lásky.

Bylo mi velkou ctí strávit několik let života v blízkosti někoho takového. Bylo velkým štěstím žít v epoše Václava Havla.

Právo, 19.12.2011

15. 12.

Přehlídka národní malosti

Jiří Pehe Přečteno 6138 krát

České lavírování okolo dohody o fiskální unii, kterou chtějí uzavřít země eurozóny a zvou k ní i ostatní členské země EU, jakož i lavírování okolo případné půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu na záchranu eura, bohužel opět jednou vyvolává kromě legitimních ekonomicko-politických úvah i otázky o neschopnosti českých politických elit nabízet v krizích jasné a odvážné postoje.

I po dvaadvaceti letech demokratického vývoje se v první velké krizové situaci, kterou současné dění v EU bezpochyby je, vynořují postoje, za něž jsme v historii draze platili: oportunismus, neprincipiálnost, vypočítavost.

To, že se premiér Petr Nečas „rozhodl“ neudělat na nedávném summitu EU žádné rozhodnutí, neboť pro to prý neměl mandát, bylo jen pokračováním oportunistických postojů české politické scény ve vztahu nejen k EU, ale k vnějšímu světu obecně, které jeden ekonom trefně popsal jako „hru na chytrou horákyni“.

Premiéři ostatních zemí „mandát“ evidentně měli, a podle toho také jednali. Některé země si sice eventuálně daly čas na rozmyšlenou, ale jejich premiéři se na summitu nechovali tak, že vlastně nemohou o ničem rozhodovat. O opatřeních pro záchranu eura před summitem se ve většině zemí vedly intenzivní diskuse. Zato v české kotlině předcházelo summitu politické ticho.

Naprostá většina následných politických vyjádření k tomu, co by ČR měla dělat, se pak nesla v duchu nejhoršího čecháčkovství: přikrčme se, počkejme, nenabízejme jasné postoje a už vůbec ne vlastní řešení!

A pokud se už nějaký český politik ve svém zakyslém brblání na adresu EU v minulosti ve své kritice trefil do černého, ač přitom docela jistě nenabízel konstruktivní řešení, pak jsme si ještě mohli dosyta užít česky posměvačného „my jsme vám to říkali.“

Prezident Václav Klaus tvrdí, že Češi by se prý měli v současné evropské šlamastyce chovat jako sebevědomý a suverénní národ, což podle něj znamená zůstat stranou. On i další zastánci podobných názorů jako důvod vesměs nabízejí tvrzení, že angažovat se v záchraně eura pro „nás“ nemusí být „výhodné“.

Budiž, co kdybychom ale alespoň jednou udělali něco, co sice není na první pohled výhodné, pokud nahlíženo čecháčkovsko-účetnickým prizmatem, ale co je prostě odvážné nebo principiální?

Jak může rádoby „sebevědomý“ národ klidně na jedné straně přijímat od EU stovky miliard, ale když nás pořádá o pomoc ona, začne jeho politická reprezentace vymýšlet, proč solidární nebýt a předvádět trapné hokynářské počty?

Oportunismus plodí bohužel slabost a dvojakost v jednání, které možná nejlépe ztělesňuje právě prezident, jenž hýří řečmi o národním sebevědomí. Zatímco Unii oslabené krizí vyhlašuje téměř jakousi válku z pozic národní suverenity, nedůstojně poklonkuje před ruským prezidentem do té míry, že se bojí byť třeba jen komentovat zfalšované volby Rusku.

Ať už současná krize EU dopadne jakkoliv, a Česko se z ní vynoří v tom či jiném ekonomickém stavu, je jisté, že z tragické národní historie se české elity evidentně nijak nepoučily a opakují stále stejné chyby. Což může být v konečném součtu horší, než zda v důsledku krize převládne na čas například ekonomický chaos. I ten se národu lépe snáší s elitami, které mají nějaké principy.

Právo, 15.2.2012

13. 12.

Česko je jen člun ve vleku eurozóny

Jiří Pehe Přečteno 8106 krát

Nejpodivuhodnější na mnohých českých komentářích i politických vyjádřeních k výsledku summitu Evropské unie, který jednal o záchraně eura, je skutečnost, že situaci hodnotí tak, jako by Česká republika byla nezávislá na eurozóně, a měla tudíž bůhvíjak velký manévrovací prostor v otázce, zda se přidá k mezivládní dohodě členů eurozóny.

Což o to, Česká republika sice členem eurozóny formálně není, jenže země, z níž 80 procent exportů směřuje právě do zemí eurozóny, a jejíž největší banky jsou v rukou matek v zemích eurozóny (a kterou by zhroucení eurozóny tudíž položilo ekonomicky na lopatky), de facto členem eurozóny je.

Premiér Nečas sice z politických důvodů předstírá, že jeho země má svobodu volby, a že se prý rozhodne až po poradách s politickými stranami doma, jenže to vůbec nic nemění na skutečnosti, že i kdyby se Česká republika nakonec oficiálně k rodící se nové smlouvě nepřipojila, bude se její ekonomika stejně chovat tak, jako by země v eurozóně byla!

Případné odmítnutí smlouvy bude mít jen jeden důsledek: naše země bude sdílet osudy eurozóny, ale politicky nebude mít na nic vliv. Je proto svým způsobem pozoruhodné, když i někteří jinak proevropští komentátoři píší v duchu podobném názorům prezidenta Klause, že by se prý měla eurozóna vypořádat se svými problémy sama a neměla by do svých problémů zatahovat zbytek Unie, čímž prý jen destabilizuje celou EU.

Ve skutečnosti nemůže eurozóna zbytek EU nikam zatahovat, protože „nezávislost“ zemí, které v eurozóně nejsou, je asi taková, jako je nezávislost člunu, který za sebou vleče mateřská loď.

Ti, kdo jsou na člunu, mají dvě možnosti. Buď se nechat dál vláčet a přitom předstírat, že sami rozhodují o směru plavby, anebo vyšplhat na loď, a mít tak jakousi šanci přeci jenom mluvit do toho, zda má loď plout tam či onam, například zda se má a může ještě vyhnout ledovci, k němuž v této chvílí, jako Titanik, zdá se, míří.

Teoreticky samozřejmě zbývá možnost přeříznout lano, na němž mateřská loď člun vleče, jenže to s sebou nese velká rizika. Něco takového by se, i když s velkými náklady, mohlo podařit například Velké Británii, ale téměř docela jistě by to poslalo ke dnu Českou republiku, jejíž ekonomika je s mateřskou lodí propojená tak, že vlečné lano je ve skutečnosti spíše jakási pupeční šňůra.

Zůstaneme-li u příměru lodě a člunu, je také pozoruhodné, jak rozhořčené hlasy se z člunu ozývají v reakci na žádost osádky mateřské lodi poskytnout na její záchranu 89 miliard korun. Vždyť jenom v rozpočtu na roky 2006 až 2013 má ten český člun dostat od mateřské lodi více než 700 miliard korun, jakkoliv různí podnikavci dokázali leccos zpronevěřit a kapitáni člunu jsou neschopní všechny tyto nabízené peníze vyčerpat.

I tak je zarážející míra sobeckosti a nesounáležitosti, která je obsažena v odmítavých reakcích na de facto „vrácení“ části těchto peněz, navíc formou solidární půjčky do jakéhosi pojišťovací fondu ve správě MMF.

Pravdu mají samozřejmě všichni ti, jak v zemích eurozóny, tak v České republice, kteří upozorňují, že opatření přijatá na summitu jsou nedostatečná, a že jen s jejich pomocí nebude snadné eurozónu stabilizovat. Navíc je požadavek na povinné vyrovnané rozpočty příliš restriktivní, zejména pro země se slabšími ekonomikami.

Všichni soudně uvažující přitom už vědí, že řešení jsou jen dvě: buď se evropští politici konečně rozhoupou a přijmou skutečně účinná krátkodobá i dlouhodobá opatření, anebo se eurozóna skutečně potopí.

Případný rozpad je ovšem výsledek vysoce riskantní a svým způsobem téměř katastrofický. Členské státy eurozóny by sice poslaly ke dnu opuštěnou mateřskou loď eurozóny, ale v kontextu globálně fungujících finančních trhů by si z ní přinesly i všechny její dluhy i ztráty, o které by se musely podělit.

Každý stát by tedy nejen utrpěl velké ztráty, a ekonomická úroveň by tak po rozpadu eurozóny mohla v některých státech spadnout až o desítky procent, ale navíc by reálně hrozil nezvládnutelný chaos, který by způsobily kolapsy bank , prudce rostoucí nezaměstnanost, atd.

Navíc by byly takto oslabené ekonomiky národních států de facto vydány na milost velkým hráčům na obzoru: Americe, Číně, Japonsku, Rusku, Indii.

Je navíc dost pravděpodobné, že by se ve vypuknuvší hysterii snažily některé státy řešit krizi přeřezáním i zbývajících pout evropské integrace, což by bez hlubších šrámů zřejmě přežily jen větší země. Ty ostatní by se rychle k někomu musely ekonomicky připojit, jako třeba Češi k Německu.

Pesimisti namítnou, že eurozóna půjde ke dnu tak jako tak, proč tedy prodlužovat agónii? Realisti mohou oponovat, že ztráty plynoucí z jejího potopení by byly tak obrovské, že národní ekonomiky si je prostě nemohou dovolit. Je proto pravděpodobnější, že se členské země eurozóny nakonec dohodnou na řešeních, které půjdou ke skutečnému jádru problému. Budou tedy nuceny vytvořit skutečnou politickou unii v podobě federace s vlastní fiskální politikou.

Politický tlak na udržení eurozóny bude tak enormní, že pokud ekonomicky zdravější státy dojdou k závěru, že zkáza je neodvratná, když v eurozóně zůstanou země, které řešení brzdí, budou tlačit na vznik eurozóny sestávající jen ze zemí ekonomicky zdravých. Bude jim to velet prostý pud sebezáchovy.

I proto je pozoruhodné, že Češi, kteří si za staletí různých nadvlád vypěstovali především instinkt pro sebezáchovu, jednají v současnosti dosti sebevražedně. Nejenom že dovolí, aby byl jejich národní člun bezmocně vláčen mateřskou lodí, od níž se bez rizika ekonomického utonutí nemohou odříznout, ale ještě si na svém člunu navzájem předstírají, že jsou pány vlastního osudu.

Pokud se eurozóna nakonec potopí, budou ekonomicky bojovat o holé přežití, a eventuálně v lepším případě skončí v závěsu za katastrofou značně pochroumaným, možná k ostatním už ne tak přátelským, německým škunerem, v horším případě opět za tím ruským.

A pokud se eurozóna vzpamatuje a začne uhánět plnou parou vpřed, není nikde psáno, že po prozatímních zkušenostech s Českou republikou, nám ještě někdo bude nabízet záchranné lano.

Deník Referendum, 13.12.2011

10. 12.

Češi mezi Evropskou unií a Ruskem

Jiří Pehe Přečteno 9001 krát

Náhoda tomu chtěla, že docela symbolicky právě v okamžiku, kdy končila návštěva ruského prezidenta Dmitrije Medveděva v Praze, začínal v Bruselu klíčový summit o budoucnosti eura a potažmo i celé Evropské unie.

Český prezident Václav Klaus, který je ve vztahu k EU velmi kritický a nebere si žádné diplomatické servítky, ani když mluví o představitelích největších zemí EU, ukázal neobyčejnou zdrženlivost, když se měl vyjádřit k průběhu nedávných, podle pozorovatelů neregulérních ruských voleb.

Jsou to „jejich volby“, řekl prezident. „Taky by nebylo na místě ptát se ruského prezidenta, co si myslí o stávce našich učitelů.“

To je pozoruhodný výrok hned v několika ohledech. Ponechme stranou, že prezident země, která se považuje za liberální demokracii, klade cynické rovnítko mezi zfalšované volby, což je přímé popření demokracie, a legální stávku, což je jeden z největších výdobytků demokracie. Možná si to Klaus ve snaze o bonmot jen řádně nepromyslel.

Zajímavější je ve světle prezidentova výroku i jeho dlouhodobých postojů k Rusku úvaha o jeho návrhu přetvořit současnou EU do jakési Organizace evropských států, založené na „společné víře v to, že jsou členské státy schopné - v jistých oblastech - jednat společně.“ Jako jeden z argumentů pro takové de facto rozpuštění EU používá údajný demokratický deficit EU a zaškrcování blíže nespecifikovaných národních svobod s pomocí další politické integrace.

Reálný „demokratický deficit“ v Rusku mu ale starosti nedělá. Dokonce se silně zasazuje o to, abychom právě s tímto Ruskem uzavřeli strategické dohody, které by putinovskému režimu nabídly ještě větší vliv na český energetický sektor.

Pokud EU přežije, takový ruský vliv bychom, i s pomocí EU, nejspíš ustáli. Kdyby se ale EU rozpadla, jak si český prezident nyní už vcelku nepokrytě přeje, ocitli bychom se znovu v silovém poli geopolitických her, které o střed Evropy už po staletí Rusko hraje. Což nás přivádí zpět k otázce ruských voleb.

Kdyby bylo Rusko skutečně demokratické, ani v Evropě navrácené do podoby volně spolupracujících, údajně suverénních států by nám od něj zřejmě nic nehrozilo. Pro putinovské Rusko, jaké nám vyjevují i nedávné volby, by ale obnovené mocenské vakuum ve středu Evropy bezpochyby bylo neodolatelným pokušením.

Nepominutelnou otázkou též je, jakou zemí by v post-unijním scénáři, který propaguje český prezident, byla Česká republika. Ta má problémy s vládou zákona, masivní korupcí i porušováním pravidel demokratické hry českými oligarchy už teď, kdy se alespoň formálně snaží respektovat demokratické a právní standardy přicházející z EU.

Pokud bychom si mohli dělat věci „suverénně“ po svém, bez „dotěrné“ EU, jak sní Klaus a jeho okolí, lze se oprávněně obávat, že by převážil už zcela cynický postoj k demokracii, v němž se vládnoucí oligarchie--stejně jako v Rusku a v pozoruhodné mysli českého prezidenta--nemíní zdržovat například „drobnými“ rozdíly mezi zfalšovanými volbami a demokratickým právem na stávku.

Právo, 10.12.2011

08. 12.

České ticho

Jiří Pehe Přečteno 4850 krát

Evropa se nachází v jednom s nejdramatičtějších okamžiků ve své poválečné historii, ale české politické elity tento vývoj, jak se zdá, nevzrušuje. Stojaté vody sice rozčeřil nedávno ministr financí Miroslav Kalousek apokalyptickým varováním, že pokud padne euro, čeká nás boj o přežití, ale jaké myšlenky nabízí Česko Evropě, aby se tak nestalo, jsme se nedozvěděli. Evidentně proto, že žádné.

Prezident Václav Klaus má pro toto české názorové „nic“ vysvětlení. Evropě prý vládnou Sarkozy a Merkelová, a nikdo se nás na názory neptá. Na místě je otázka „proč?“.

Odpověď je nasnadě. Není tomu tak proto, jak naznačuje prezident, že věci mají tak jako tak v rukou Francie a Německo, a malé státy jim do toho údajně nemají co mluvit, ale z větší části proto, že jasná česká politika ve vztahu k Evropské unii prostě neexistuje.

Naše země má dokonce dva státní tajemníky pro EU—jednoho spíše proevpropského na ministerstvu zahraničí a jednoho ne tak proevpropského na úřadu vlády. Co si o tom má zbytek Evropy myslet? Koho se mají v Praze ptát na oficiální názor?

Ani české stranické špičky do diskuse o budoucnosti Evropy svými vlastními podněty nebo stanovisky nepřispívají. Přenechávají tak volné pole prezidentovi, jehož eurofóbie pro žádnou konstruktivní diskusi platformou není.

Že se do diskuse mohou účinně zapojit všechny členské země EU, přitom předvedl nedávno ministr zahraničí Polska Radoslaw Sikorski ve svém naprosto zásadním projevu v Berlíně. A nešlo jen o to, že se podle Sikorského má Německo ujmout své vůdčí role v EU, jak se jeho projev zjednodušeně interpretuje; šlo i o vyjádření jasného stanoviska, že záchrana eura, potažmo EU, je zcela zásadní věc.

V Česku nás sice ministr financí ohromí katastrofickým scénářem, ale jaké, nebo zda vůbec nějaké podněty je česká vláda schopna nabídnout zbytku EU, popřípadě démonizovanému tandemu Sarkozy-Merkelová, nevíme.

Víme pouze, že největší vládní strana si už preventivně odhlasovala na svém nedávném sjezdu obstrukční postoj k případným změnám Lisabonské smlouvy, a že její europoslanci si nemyslí, že případná dvourychlostní EU--s Českem na vedlejší koleji--by byla nějaká tragédie.

Samozřejmě že by to tragédie byla! Z hlediska jakési národní mentální hygieny je pak nejtragičtější to, že, zjevně nepoučeni historií, čeští politici v událostech, které mohou skončit až rozpadem EU, vůbec aktivně nevystupují.

Lze jen doufat, že se v budoucnosti nebude psát další typicky český ublíženecký výklad historie o tom, jak kdosi zase jednou rozhodoval o nás bez nás. Byla by to tentokrát jen naše vlastní vina.

Právo, 7.12.2011

07. 12.

Konec historie nebo konec demokracie?

Jiří Pehe Přečteno 7693 krát

Po pádu komunistických režimů v roce 1989 ohlásil americký politolog Francis Fukuyama „konec historie“ v podobě definitivního vítězství liberální demokracie, opírající se o tržní hospodářství. Po pouhých dvou desetiletích máme ovšem co do činění s úplně jiným scénářem: úpadkem liberální demokracie a prudkým „ožitím“ historie v podobách, které svoji neuchopitelností nahánějí strach.

Mluvit o konci demokracie může leckomu připadat jako nemístné přehánění. V západním světě, i když se potýká s ekonomickou krizí i sociálními problémy, se přeci konají pravidelné volby, u moci se střídají různé vlády, jsou formálně zaručeny i respektovány všechny základní svobody občanů.

Jenže demokracie znamená primárně „vláda lidu“, a ta se stává v posledních desetiletích stále větší iluzí, neboť se ocitá pod stále větším náporem sil a trendů, které skutečnou vládu lidu de facto znemožňují.

Liberální demokracie původně vznikla ruku v ruce se vznikem národních států, občanské společnosti, vlády zákona, moderních médií a tržního hospodářství. Její procedurální složka byla vystavěna na existenci politických stran, které soutěžily o moc v pravidelných volbách, v rámci pravidel pěvně nastavených liberálním konstitucionalismem.

Zejména v posledních 20 letech se ovšem všechny výše zmíněné podmínky existence liberální demokracie prudce změnily. Národní státy, coby arény, v nichž liberální demokracie zatím fungovaly, jsou rozmělňovány procesem globalizace.

Mění se i klasická podoba občanské společnosti, která byla v době svého největšího rozkvětu založena na existenci fyzických forem sdružování: od nejrůznějších spolků až po profesionální asociace a odbory. Jak už před časem poukázal v knize „Bowling Alone“ americký politolog Robert Putnam, jen v USA, zemi s nejrozvinutější občanskou společností na světě, poklesl počet sdružení i spolků v posledních desetiletích o desetitisíce.

Se vznikem nových komunikačních technologií a sociálních sítí se část občanských aktivit přesunula do kyberprostoru, jenže se zdá, že zatímco tato „virtuální“ občanská společnost má velkou schopnost se rychle mobilizovat a tlačit na různé změny, není příliš stabilní. Funguje, stejně jako mnoho dalších produktů éry globalizace, v podobě bublin, které se objeví a zmizí, přičemž za sebou často zanechávají „nedokončenou práci“, které se snadno zmocňují nedemokratické síly.

Změnila se podstatně i povaha moderních médií. Ta byla ve své původní podobě považována nejen za formu nezávislého veřejného prostoru, ale ve svých lepších podobách též za hlas veřejnosti, za „hlídacího psa demokracie“. Jenže postupující privatizace veřejného prostoru přeměnila i většinová média jen na formu podnikání, která se nejen podbízí nejnižšímu společnému jmenovateli v podobě „lidového vkusu“, který lze dobře zpeněžit, ale také v mnoha ohledech srůstá s politikou a jinými podnikatelskými zájmy.

Americký politolog Fareed Zakaria před časem nabídnul jako léčbu úpadku procedurální, tedy volební stránky demokracie posílení liberálního konstitucionalismu. Tedy vytvoření co nejpevnějších pravidel hry a nezávislých institucí, které nepodléhají populismu volebních cyklů. Instituce, jako jsou centrální banky, veřejná média, nezávislé auditorské orgány či ústavní soudnictví, jsou sice ustaveny politikou, ale jelikož jsou vytvořeny s patřičnou mírou ústavní ochrany proti politické interferenci, chrání liberální demokracii před tím, co Alexis de Tocqueville nazval „tyranií většiny“, které lze často dosáhnout jen chytrou manipulací ze strany nějaké politické menšiny.

Zakaria nabídl toto řešení jako lék na hrozbu vzniku „neliberálních demokracií“. Tedy demokracií, v nichž fungují procedurální mechanismy, jako jsou pravidelné volby, které ale ve skutečnosti jen legitimují různé formy autoritářství.

Zakaria se domníval, že „neliberální demokracie“ budou především dílem konkrétních politiků a stran s autoritářskými sklony, které zneužijí demokratických procesů k ustavení „svobodně“ zvolených vlád, jež ovšem následně budou svobodu různě podvazovat v zájmu svých mocenských ambic. I proto navrhoval, aby se demokratické režimy pojistily proti této eventualitě vytvořením co největšího počtu ústavně co nejsilněji chráněných institucí nezávislých na politice, které budou mít schopnost případný nápor autoritářů zneužívajících demokratických procedur neutralizovat.

Jakkoliv „neliberální demokracie“, před nimiž Zakaria varoval, jsou jistě i dnes problémem v celé řadě, zejména méně rozvinutých zemí, potíže současných západních demokracií souvisí především s jevem, který ještě před třemi desetiletími jen málokdo očekával.

Je jím rozpojování původně úzké vzájemné vazby mezi demokracií a tržním hospodářstvím.

Trh byl ve své původní podobě považován za formu občanské společnosti, která přispěla ke vzniku moderních demokracií. Kapitalismus byl v této fázi svázán s konkrétními vlastníky, kteří byli pro změnu pevně svázáni s jednotlivými národními rámci. Jakkoliv už v této ranné podobě existovaly různé formy „globalizace“ podnikání, tedy expanze přes národní hranice, těžiště systému bylo v konkrétních podnikatelích, kteří tvořili páteř národní občanské společnosti.

Proces globalizace, v podobě vzniku nadnárodních korporací a finančních institucí, které často ovládají spíše jejich vrcholní manažéři než jejich akcionáři nebo formální vlastníci, začal sice už dávno před rokem 1989, ale až do pádu komunismu, a následného vítězného tažení neoliberalismu, jehož doktrína byla vtělena do tzv. washingtonského konsensu, byl kapitalismus v rozhodující míře ještě stále svázán s národními státy.

Jinými slovy: nejenže malý a střední podnikatelský stav ještě stále tvořil páteř podnikání, a tím i občanské společnosti, ale demokratický proces národních států měl dostatek sil v potřebné míře regulovat a vynucovat si „humanizaci“ kapitalismu v podobě financování sociálního státu.

Jakkoliv radikální levice vždy viděla tento proces spíš jen jako nástroj kapitálu k pacifikaci mas, tedy ke zmírňování radikalismu, i k vytváření potřebné kupní síly v podobě konzumu středních tříd, a samotnou liberální demokracii viděla jen jako nástroj „kapitalistického panství“, ve vztahu tržního hospodářství a demokracie je po roce 1989 podstatné zejména to, že se trh zcela vymknul národnímu rámci.

Zatímco došlo k prudké globalizaci trhu, založené na globalizaci komunikace, politický proces zůstal zakotven v národních státech. Ač byly učiněny pokusy dát jakousi nadnárodní úroveň i politice, například v podobě Evropské unie, proces globalizace politiky je zatím nedostatečný, protože naráží jak na zažité vzorce politického chování či hluboce zakořeněné národní kultury, tak na jistou bezradnost politiků při snahách povýšit demokratický proces z národní na nadnárodní úroveň.

Vznikla tak zcela neřešitelná rovnice: na jedné straně globálně fungující, ve stále větší míře nikým nekontrolované trhy, na straně druhé těžkopádné národní demokracie. Zatímco globalizované trhy vyžadují flexibilitu a ekonomickou racionalitu, tak jak jí rozumějí ony, národní státy jsou pomalé a ekonomickou racionalitu podřizují požadavkům voličů.

Prudce se zvětšila i nesouměřitelnost „sil“. Schopnost globalizovaného kapitálu vynucovat si ústupky na demokratické politice národních států je mnohem větší, než je schopnost demokratické politiky národních států vynucovat si ústupky či regulovat nadnárodní kapitál.

Tato nesouměřitelnost vyústila do akcelerujícího procesu „privatizace“ demokratické politiky v podobě rostoucí závislosti poltických stran na velkých penězích a masivní korupci. Zároveň se takto zprivatizovaná politika ocitla pod rostoucím tlakem, aby privatizovala veřejné statky i celé oblasti státu.

Tento tlak byl a je vytužován ideologicky neoliberální argumentací, že stát je na rozdíl od soukromého sektoru špatný hospodář. Výsledkem je privatizace celých oblastí důchodových systémů, zdravotnictví a sociálních služeb, ale i rostoucí „outsourcing“ jednotlivých stáních funkcí do rukou soukromého sektoru.

Když vypukla v roce 2008 ekonomická krize, ukázalo se, že zprivatizované státy nemají na vybranou: musely soukromý sektor v podobě masivních injekcí zachraňovat, protože by jinak došlo ke kolapsu i těch funkcí, které dříve zajišťoval stát, například penzijních systémů. Nemluvě o možném kolapsu soukromého bankovního sektoru, který se státem prorostl v podobě nejrůznějších státních garancí či hypotečního průmyslu.

Současná krize tak není jen krizí ekonomickou. Je krizí liberální demokracie, potažmo krizí demokratického státu, jehož některé dříve podstatné funkce byly oslabeny či zcela rozpuštěny do rukou soukromého sektoru, navíc majícího často původ za hranicemi jednotlivých států, jako je tomu v případě nadnárodních penzijních fondů a bank.

Jednou reakcí na tento vývoj je sílící nacionalistický proud v politice, který se domnívá, že národní stát ještě stále má na to, aby získal zpět svoji suverenitu. Bohužel novodobí hlasatelé renacionalizace politiky míří, zejména Evropě, na falešný cíl.

Tvrdí, že důvodem oslabování národních států je dle nich umělý proces nadnárodní politické integrace, který prý oslabuje národní demokracii a vynucuje si jakousi „postdemokracii“. Jsou to často ovšem zároveň stejní lidé, kteří vzývají neviditelnou ruku trhu, která je ve své globální podobě ve skutečnosti hlavním důvodem oslabování národních států a liberální demokracie.

Globální trhy, zejména jejich finanční sektor, vyžadují, aby národní státy, jejichž politické reprezentace se musejí potýkat s konkrétní politickou realitou, sociálními problémy a volebními cykly, fungovaly co nejvíce v souladu s jakýmsi chladným „rozumem“ nadnárodního účetnictví a provozu. Ratingové agentury a „risk management“ velkých bank mohou poslat ke dnu celé státy, pokud se nejsou schopny těmto nárokům podřídit, přičemž ale tento nadnárodní finanční sektor sám nepodléhá—kromě kritérií co nejrychlejšího zisku—téměř žádným vnějším omezením.

Liberální demokracie v národních státech se tak stává jakousi odmocninou těchto globálních finančních i ekonomických tlaků. Ty dokážou velmi účinně využít i institucionálních slabin nadnárodních politických iniciativ, jako je EU. To, že se EU nedokázala zatím přeměnit ve skutečnou politickou a fiskální unii, která by byla mnohem účinnější hrází vůči nárokům globálních trhů, než dokážou být národní státy, už vyústilo do největší krize EU od jejího vzniku.

Tlak trhů je tak obrovský, že EU ochotně spolupracuje například na urychlené výměně demokraticky zvolených vlád v Řecku a Itálii, ať už si o jejich kvalitě myslíme cokoliv, za vlády technokratů, kteří v podstatě jen plní zadání nadnárodního finančního kapitálu.

V takové situaci se demokratický proces v národních rámcích stává iluzorním. Volební proces je stále více závislý na moci peněz. Činy jednotlivých politických reprezentací v národních státech jsou pak mezi volbami stále častěji ovlivňovány, pokud ne přímo kontrolovány, mocnými ekonomickými zájmy.

Jak už bylo řečeno, privatizace politiky probíhá nejen skrze privatizaci politických stran či státních funkcí i veřejných statků, ale také skrze tlak, který na „demokratickou“ politiku vyvíjejí finanční trhy, například v podobě hodnocení ratingových agentur. Nemluvě o tlaku na nezvyšování daní bohatým či tlaku na ořezávání prý přebujelých sociálních států.

Co v tomto kontextu zbývá z liberální demokracie, je stále více jen iluze. Konají se volby, máme svobodu slova, ale jednotlivci a dokonce celé „demokratické“ státy mají stále menší možnost cokoliv ovlivnit.
Zdá se, že nenastal konec historie, ale blíží se konec demokracie, tak jak jsme ji v době modernity znali. Možná se zdánlivě nic tak strašného neděje, protože už dnes lze zaslechnout, že s globálním kapitalismem mohou lépe spolupracovat technokraté, kteří plní různé ekonomické ukazatele bez ohledu na sociální důsledky v jednotlivých zemích, tak jak to vidíme třeba v Číně.

Moderní svět řídí experti, leckdo tedy může soudit, že je načase si přestat hrát na politiku a demokracii, zejména pokud mohou být základní svobody ústavně zaručeny i bez politických vlád.

Potíž je v tom, že globální kapitalismus má bez demokratické kontroly výrazně sebezničující tendence. I proto se zdá, že jsme spíše než na konci historie na začátku její nové etapy, která může zcela změnit svět přinejmenším v té podobě, jak jsme ho znali od nástupu modernity v době osvícenství.

Deník Referendum, 6.12.2011

04. 12.

Co s českými politickými stranami

Jiří Pehe Přečteno 4884 krát

Český stranický systém se může na první pohled jevit jako standardní systém, které známe ze západních zemí. Parlamentní strany reprezentují základní škálu názorů ve společnosti, přičemž nejsilnější strany jsou dlouhodobě stabilními kotvami celého systému.

Hlubší analýza ale ukáže, že české politické strany trpí řadou neduhů. Jakkoliv krizí procházejí politické strany a stranické systémy obecně v celém západním světě, české politické strany bojují s problémy, které v rozvinutějších demokraciích neznají.

Tím hlavním jsou relativně malé členské základny politických stran u nás. Důvodů je celá řada, z nichž k těm nejmarkantnějším patří už samotný způsob vzniku politických stran po roce 1989. S výjimkou stran, které existovaly během komunistické éry a přežily i po roce 1989, tedy zejména komunistů a lidovců, vznikaly nové strany více méně seshora.

Jakkoliv se například o Občanské demokratické straně traduje, že vznikla z masového podhoubí Občanského fóra, je nutné mít na paměti, že OF bylo spíše je dočasnou formou revolučního vzkypění, než široce zakotvenou a dlouho pěstovanou formou občanské společnosti, z jaké by podobná strana ideálně vzniknout měla.

Strany u nás byly spíše projekty úzkých elit, které se dobře zorientovaly v nových podmínkách, a byly schopné přesvědčit voliče, že vědí „co dělat“.

Slabé členské zázemí politických stran u nás také samozřejmě souvisí s odporem ke stranictví, které si většina lidí přinesla z komunistického režimu. Zatímco komunisté a lidovci profitovali z toho, že masové členské základny už měli, a členové je opouštěli jen postupně, nové strany bojovaly od začátku s nedůvěrou lidí ke stranické práci.

Problémem též byla skutečnost, že politické strany vznikaly v prostředí privatizace rozsáhlých majetků, ba že některé z nich se nevyhnutelně staly vykonavatelkami tohoto úkolu. Nadvláda ekonomiky nad politikou nemalou měrou přispěla k „privatizaci“ politických stran, tedy k jejich nezdravé symbióze s mocnými ekonomickými zájmy.

V prostředí převládající víry v co nejliberálnější řešení byly také politické strany od počátku konfrontovány s poměrně volnými pravidly, pokud jde o jejich financování, což je samozřejmě nutilo, chtěly-li uspět v soutěži stran, ke shánění peněz „za každou cenu“.

Strany, zejména ty nejmocnější, se tak staly vcelku přirozenou základnou klientelismu, tedy používání svého vlivu ve prospěch ekonomických klientů, kteří se mohli stranám odvděčit protislužbami, zejména v dobách volebních kampaní. Malé členské základny také vedly k tomu, že se účelovým nakupováním členů mohli lokálních stranických organizací snadno zmocnit různí kmotrové.

Co s tím? Rychlá léčba neexistuje, ale některá dílčí opatření by mohla pomoci i v krátkodobém horizontu.

Tak především by část „klientelského“ břemene ze stran sejmuly jasné, poměrně nízké limity na financování volebních kampaní, jejichž dodržování by bylo vynutitelné s pomocí sankcí, a na které by dohlížela nezávislá instituce. S tímto krokem samozřejmě souvisí potřebné změny v celém systému financování politických stran, který by měl být co nejprůhlednější.

Politickým stranám by také, možná paradoxně, pomohla větší míra centralizace. Po rozdělení země do 14 územně-správních celků v roce 2000, se i strany decentralizovaly do 14 krajských organizací, které pak v návaznosti na krajskou správu i roli hejtmanů, začaly hrát v rámci stran stále samostatnější roli. Tato rozsáhlá autonomie krajských organizací se postupně stala nástrojem pro různé druhy klientelismu a korupce. To samé platí o roli městských a místních organizací stran, které často, stejně jako ty regionální, jednají v rozporu s přáními centrálních orgánů.

Posílení centrálních orgánů stran, včetně možnosti, že by mohly rozhodnutí nižších orgánů efektivněji vetovat nebo rušit, by alespoň částečně vyřešilo současnou neschopnost centrálních orgánů stran skutečně ručit za stranický program a priority. V tomto ohledu pak paradoxně mají oproti zavedeným stranám výhodu nové strany, které fungují spíše jako kluby ovládané pevně otci-zakladateli.

Vzhledem k pokračující vysoké míře nedůvěry lidí ke stranictví by stranám také prospěla mnohem intenzivnější spolupráce s občanskou společností, v níž by dokonce samy mohly organizovat vznik sítí sdružení s nimi sympatizujících. Pro mnoho, zejména mladších lidí bylo takové volné angažmá ve prospěch určité strany přijatelnější, než práce přímo ve stranických strukturách. Navíc by strany mohly k takovému „rozkročení“ do občanské společnosti snadno využívat i moderní komunikační technologie a sociální sítě, o což se už některé ostatně začínají pokoušet.

Parlamentní magazín, prosincec 2011

Archiv článků: prosinec 2011