Jiří Pehe

30. 04.

Nekoaliční nevláda

Jiří Pehe Přečteno 4954 krát

Tým premiéra Petra Nečase, který dostal důvěru Poslanecké sněmovny poté, co se rozštěpily Věci veřejné, není v pravém slova smyslu ani koalicí ani vládou. To je novum dokonce i v české politice, v níž se experimentuje tu s opozičními smlouvami, tu s křehkými většinami založenými na přeběhlících, tu s vládami expertů.

O koalici nelze mluvit proto, že poslaneckou většinu, která Nečasův kabinet podpořila, nesvazuje skutečná koaliční spolupráce jasně definovaných politických subjektů. Máme co do činění se dvěma stranami, ODS a TOP 09, a množinou zběhů z VV i několika potrestanými či trucujícími poslanci za ODS.

Nečas sice nejprve mluvil o tom, že Karolína Peake, která VV rozštěpila, musí vytvořit poslanecký klub o nejméně 10 poslancích, neboť on nebude spolupracovat s „volnými radikály“. Poté požadoval alespoň jakýsi „subjekt“, neboť pro změnu nechtěl spolupracovat s „volnými elektrony“.

Výsledkem je vládní většina sestávající z poslaneckých klubů dvou stran a, ano, „volných elektronů“. Nečasovi po tomto politickém výkonu už nikdo nemůže věřit ani nos mezi očima.

Jeho vládní tým je sice vládou v ústavním slova smyslu, protože ústava požaduje pro schválení vlády jen většinu poslanců, ale není vládou v programovém smyslu. Ačkoliv se vládní většina, která v době hlasování o důvěře činila 105 poslanců, údajně opírá o reformní záměry i program vzniklý po volbách v roce 2010 na bázi koaliční dohody ODS, TOP 09 a VV, někteří z poslanců, kteří vládu podpořili, mají k vládním prioritám výhrady.

Pokračující existence Nečasova vládního týmu se tedy opírá o poslaneckou většinu, která není totožná s množinou poslanců, kteří hodlají podporovat vládní program, přičemž se už ani nelze vyznat v tom, kdo a které vládní návrhy podporuje.

Zato je poměrně snadné usoudit, proč má vláda navzdory tomuto programovému guláši pořád ještě většinu: řada poslanců se bojí předčasných voleb a pro další, řečeno cynicky, to může být „ekonomicky výhodné“ s přičiněním zákulisních skupin, které tuto vládu potřebují k dotažení svých záměrů.

To není stabilní politické aranžmá a brzy se dají očekávat další zásadní otřesy. Stačí kupříkladu, aby Sněmovnou neprošel jeden ze zásadních vládních zákonů, například ten o církevních restitucích, aby se nemožnost fungování takovéto sestavy plně vyjevila. Podaří-li se zákony, o které Nečasovi a spol. především jde, přeci jen prosadit, bude následovat otřes v podobě podzimních voleb do krajských zastupitelstev a Senátu.

Je samozřejmě možné, že pud politické sebezáchovy bude nakonec tak silný, že poslanecká většina, která vládu podporuje, vydrží až do řádných voleb. Dva další roky u moci mohou být dostatečně silným důvodem, zvlášť když všichni vědí, že by dopadli stejně katastrofálně v předčasných volbách, jako dopadnou v těch řádných.

Budiž. Vůči více než 80 procentům voličů, kteří tuto, dnes už „nekoaliční nevládu“ nemohou vystát, by ale bylo fér, kdyby příslušníci její poslanecké většiny a členové Nečasova týmu veřejnost ušetřili řečí o „odpovědnosti“ a reformách. V tuto chvíli jde už jen o pozice a prebendy.

Rozšířená verze článku, který pod názvem "Co načnou restituce, dokonají volby", vyšel v Právu, 30.4.2012

28. 04.

Protesty a parlamentní demokracie

Jiří Pehe Přečteno 14201 krát

Odborové svazy by měly „ubrat plyn“, když na masových demonstracích volají primárně po demisi vlády, jakkoliv neoblíbená může být. Role odborů v moderních demokratických společnostech je nezastupitelná, ale jejich požadavky a tlak by se měly zastavit před branami parlamentní politiky.

Řečeno jinak, odbory mají plné právo odmítat konkrétní opatření vlády, která nějak poškozující zájmy zaměstnaneckých skupin, které reprezentují. A mají bezpochyby i právo protestovat proti celkové politice vlády, kterou vidí jako asociální. V tomto kontextu jim zákony moderních demokratických společností nabízejí celou škálu kroků, od vyjednávání až po stávky.

Je ale diskutabilní, zda jsme ještě na půdě jasného a srozumitelného dělení rolí mezi různými institucemi v parlamentní demokracii, a vlastně na půdě parlamentní demokracie, když odboroví předáci nejen vyzývají jménem odborových organizací vládu k rezignaci, ale dokonce především za tímto účelem organizují masové protesty.

Taková role odborů je namístě v nedemokratických systémech, jako tomu bylo třeba v Polsku v 80. letech minulého století. Jenže Solidarita byla i kvůli způsobu, jímž vznikla, a protestům, které organizovala, spíše politické hnutí. My ale už nemáme „revoluční“ odborové hnutí, máme odborové hnutí.

Přitom v demokratické společnosti máme k dělání politiky celou řadu institucí, mezi nimiž hrají primární roli politické strany. Z jejich soutěže vzejdou po volbách vlády, pro jejichž odvolání pak existují ústavně jasně stanovená pravidla hry.

Různí představitelé občanské společnosti, kam patří i odbory, mají samozřejmě právo usoudit, že ta či ona vláda je špatná a nekompetentní, a mají právo ji kritizovat nebo na ni vyvíjet tlak. Za určitých extrémních situací může být na místě i generální stávka jako projev nesouhlasu s těmi či oněmi aspekty vládní politiky.

Nelze navíc samozřejmě vyloučit, že různé odnože občanské společnosti budou organizovat demonstrace proti samotné existenci té či oné vlády, ať už z konkrétních důvodů nebo z frustrace, jako projev „tekutého hněvu“. Ani v tom jim pravidla demokratické hry nebrání.

Pokud ale organizují takové demonstrace proti demokraticky ustavené vládě odbory, ocitáme se na velmi tenkém ledě. Žádná parlamentní demokracie nemůže fungovat v podobě tohoto typu nátlaku, a odbory by neměly takové snahy přiživovat.

Václav Bělohradský má pravdu, když upozorňuje, že se u nás místo politické opozice opakovaně formuje opozice proti politice. Protesty proti demokraticky zvolené vládě k tomu přispívají, navíc odbory by si neměly přisvojovat ani roli politické opozice.

V tomto kontextu je namístě také otázka, zda by se na masových protestech organizovaných odbory proti vládě měli přiživovat předáci levicové opozice. Ti přeci mají svoje politické prostředky, jak na vládu tlačit, popřípadě ji sesadit, k nimž patří i hlasování o nedůvěře vládě.

Představme si, že by masové protesty organizované odbory proti vládě vládu skutečně smetly. Jaká by byla od příště pravidla demokratické hry? Možná by se měli odboroví předáci nad touto otázkou zamyslet.

Právo, 28.4.2012

26. 04.

Kdo se bojí komunistů?

Jiří Pehe Přečteno 8859 krát

Jakkoliv bylo jasné, že současní vládní politici udělají téměř cokoliv, aby odvrátili předčasné volby, už pouhá možnost, že by se vláda Petra Nečase mohla poroučet, načež by se konaly předčasné volby, zažehla v části českých médií politický aktivismus, jehož cílem je oslabit volební šance sociální demokracie. Děje se tak před každými volbami, přičemž arsenál temných předpovědí a varovných úvah na téma, co všechno by vláda ČSSD mohla znamenat, se částečně obměňuje.

Často se přitom překrucují některá fakta, nebo se tak trochu manipuluje s veřejným míněním. Populární je například bajka o tom, jak socialistické vlády zemi neodpovědně zadlužily, ačkoliv to bylo právě během poslední vlády ČSSD, kdy se země nejvíce přiblížila plnění maastrichtských kritérií. Historická paměť je krátká, takže se také už nezmiňuje, že stovky miliard musely vlády ČSSD utratit na sanaci dluhů vytvořených během transformačního období Klausovými vládami.

To neznamená, že se za vlád ČSSD zbytečně neutrácelo. Jisté ovšem je, že největší černá díra, do níž mizí stamiliardy, tedy systémová manipulace státních zakázek, se plně rozvinula, ba přímo rozkvetla, až během vlád vedených po roce 2006 občanskými demokraty. Ti také dominovali na radnicích velkých měst a ve vedení krajů, kde je ČSSD vystřídala až v roce 2008.

Pokud jde o korupci, ČSSD rozhodně není čistá jako lilium, ale po šesti letech v opozici se rozhodně nejeví jako hlavní viník. Nejrůznější kmotrovské struktury jsou pevně přisáty především k současným vládním stranám.

Možný arsenál zbraní proti „rozhazovačné“ vládě levice je též oslabován skutečností, že současná vláda sice neustále něco „reformuje“ a škrtá, ale deficity i státní dluh přesto rostou. Navíc to činí chaoticky a stylem, který popuzuje už i pravicovou část veřejnosti.

V tomto kontextu asi nezabere ani démonizace některých předních představitelů ČSSD, jak se to dělo před volbami v roce 2010, kdy navíc měla média pohodlný terč v podobě Jiřího Paroubka, jehož se dařilo úspěšně vykreslovat jako politika s údajně autoritářskými sklony a „papalášským“ stylem. Ačkoliv šlo do značné míry o účelovou démonizaci, je zároveň pravda, že Paroubek iritoval mladou generaci, která raději vsadila na nové strany.

Jenže po tom, co předvedla současná vláda, se těžko budou hledat přední politici ČSSD, jejichž styl by mohl děsit veřejnost ještě více než chování některých současných ministrů. I když uznáme, že část současných problémů je zapříčiněna globální ekonomickou krizí, jen málokdo, jak ukazují průzkumy, si po šesti letech pravice ještě myslí, že by ČSSD vládla hůř.

Novinářským aktivistům ve službách pravice tak nakonec zbývá už jen jedna tradiční zbraň: strašení komunisty. Ačkoliv ČSSD v posledních dvaceti letech několikrát mohla, ale nakonec se nikdy nespojila s KSČM, přesto jsme před každými volbami byli vystaveni tvrzením, že se tentokrát už opravdu, ale opravdu po volebním vítězství s komunisty spojí.

I nyní se ve světle i jen vzdáleně možných předčasných voleb začaly rojit texty na téma vláda ČSSD s komunisty. Co na tom, že nic nesvědčí o totálním selhání vlády pravice lépe než skutečnost, že podle různých anket a průzkumů by většině společnosti spojenectví ČSSD a KSČM nevadilo., a že KSČM už předběhla ve volebních preferencích i ODS.

To neznamená, že taková vláda by byla pro Českou republiku nějakým požehnáním, a i proto je jisté, že pokud to bude možné, utvoří ČSSD raději vládní většinu s lidovci, popřípadě zelenými, než s komunisty. Není to ale její vina, že už jen z pomyšlení na koaliční spolupráci s ODS nebo TOP 09 se většině příznivců ČSSD dělá nevolno. Zejména ODS se navíc zprofanovala natolik, že to nejlepší, co by se jí mohlo stát, pokud se nemá úplně zničit, by byl delší pobyt v opozici.

Při strašení některých médií komunisty jsou především směšná varování, že účast KSČM na vládnutí, ať už v podobě přímé koaliční spolupráce s ČSSD nebo v podobě podpory menšinoví vládě ČSSD, by zavedla Českou republiku do mezinárodní izolace.

V nejhorším případě, v závislosti na chování KSČM, by totiž vedla k podobnému povytahování obočí v zemích na západ od nás, kterého jsme byli svědky během koaliční spolupráce strany Právo a spravedlnost s extrémistickou Ligou polských rodin a Sebeobranou v Polsku, nebo koaliční spolupráce Směru se Slovenskou národní stranou a Hnutím za demokratické Slovensko u našich východních sousedů.

Pokud jde ale o možnou mezinárodní izolaci, do té Českou republiku už svojí „evropskou“ politikou zavedla úspěšně současná vláda. Dokonce i v NATO, kterému by prý vládní angažmá komunistů vadilo, má současná Česká republika kvůli vládním škrtům v obraně pověst černého pasažéra.

Jestliže se KSČM na vládnutí má někdy podílet, bylo by rozhodně lepší, kdyby se tak stalo za situace, kdy bude jen sekundovat silné ČSSD. Podíl na vládě by byl za takové situace mnohem větším testem pro KSČM než pro ČSSD, protože přijetí odpovědnosti za vládu by docela jistě nejen ovlivnilo pohled veřejnosti na KSČM, která v posledních letech z opozičních lavic věci bez odpovědnosti jen kritizuje, ale navíc by s velkou pravděpodobností vedlo k pročištění poměrů uvnitř strany.

Jinými slovy, ukázalo by se rychle, zda KSČM vůbec může fungovat jako součást „systému“, nebo je to strana veskrze antisystémová. Pokud by se ukázalo to druhé, zřejmě by se jako každá „antisystémová“ strana, která se „ušpinila“ vládnutím v rámci „nepřátelského“ systému, začala štěpit. Bývalí francouzští komunisté, rakouští Svobodní, či již zmíněná Liga polských rodin by mohli vyprávět.

Už proto by se neměla ČSSD nechat předpokládanou antikomunistickou hysterií zastrašit, jakkoliv bude vzhledem k nedostatku jiných zbraní, používaných tradičně proti vládě ČSSD, asi tentokrát ještě silnější. ČSSD by si měla nechat dveře otevřené k takové koaliční spolupráci, která ji bude po volbách nejlépe vyhovovat.

I z hlediska předvolební strategie se jeví jako poněkud kontraproduktivní občasné veřejné úvahy některých sociálně demokratických představitelů, s kým strana spolupracovat po volbách rozhodně bude či nebude. ČSSD by měla představovat v první řadě svůj program a zároveň sebevědomě odbývat dotazy médií na povolební spolupráci slovy, že o tom se jako suverénní strana rozhodne až po volbách.

Deník Referndum, 24.4. 2012

25. 04.

Koaliční radikálové a elektrony

Jiří Pehe Přečteno 9690 krát

Když je premiér Petr Nečas opravdu v úzkých, začne se vyjadřovat pojmy z oboru nukleární fyziky, kterou vystudoval.

Na rozbití Věcí veřejných Karolínou Peake a její následnou snahu vytvořit „platformu“, jež by podpořila vládu, tak nejprve reagoval slovy, že od ní bude požadovat vytvoření poslaneckého klubu o nejméně deseti členech, protože nebude spolupracovat s jakýmisi volnými radikály

Jak známo, slovo radikál se primárně vztahuje k lidskému jednání, ale svůj zásadní význam má i v chemii a fyzice. V těchto oborech je radikál vysoce reaktivní částice, která má jeden nebo více volných elektronů a je nebezpečná pro všechny živé struktury.

O tom se přesvědčila i Peake, když se z radikálů uvolněných z odporného slizu pokusila dát dohromady klub. Nepodařilo se, takže premiér musel svá původní slova tvořivě poopravit.

Prohlásil: „Nechceme spolupráci, která by byla založena na dvou poslaneckých klubech a pak nějakém souboru volných elektronů, ale založená na spolupráci tří subjektů, z nichž jeden, ano, momentálně zatím nesplňuje parametry poslaneckého klubu. Nicméně je to politický subjekt, se kterým počítáme.”

Vědec Nečas je evidentně na stopě zásadního politologického objevu. Fascinující je zejména jeho teze, že i soubor volných elektronů, které má Peake ve skutečnosti k dispozici, a které se zjevně uvolnily z životu nebezpečných radikálů, může být „politickým subjektem“, jakkoliv „zatím“ nesplňují parametry poslaneckého klubu.

Premiér se tímto už dotýká kvantové fyziky, v níž jak známo, může být tentýž elektron zároveň na dvou různých místech. Otázkou samozřejmě je, co to bude znamenat pro stabilitu vlády. Zdá se totiž, že některé z poslaneckých elektronů, na nichž chce svoji vládu vystavět s tím, že je sváže do podoby „subjektu“, mohou skutečně klidně fungovat ve dvou světech naráz.

Mohou tedy vládě vyslovit důvěru, protože nemají zájem na svém politickém zániku, ale zároveň proti ní konspirovat. Peake se nezdá být dostatečně silná, aby tomu zabránila, je pouze silně ambiciózní. Přitom nesmíme zapomínat, že trezor Víta Bárty může skrývat politické sloučeniny, na které mohou vládně-koaliční elektrony reagovat skutečně radikálně, budou-li s nimi konfrontovány.

Máme se tedy na co těšit. Možná se premiér ve své snaze vytvořit stabilní politický model nakonec posune až k teorii strun, která činí vzájemně kompatibilními newtonovskou, einsteinovskou a kvantovou fyziku, ale za jen za cenu, že uznáme existenci deseti, jedenácti či šestadvaceti prostorových dimenzí. Otázkou je, zda tomu budou voliči ještě rozumět.

Právo, 25.4.2012

21. 04.

Volby jako zbraň

Jiří Pehe Přečteno 8641 krát

Hrozba předčasných voleb, kterou si předáci občanských demokratů a TOP 09 úspěšně vyzkoušeli vůči Věcem veřejným při minulé krizi, visí ve vzduchu i nyní, po odchodu Karolíny Peake a několika dalších poslanců z klubu VV. Je ovšem otázkou, do jaké míry je tato hrozba míněna skutečně vážně, a do jaké míry je to jen divadlo pro veřejnost a forma nátlaku na véčka.

V české politice se totiž bohužel nedá vyloučit, že odchod Peake a její následná snaha dát dohromady nový poslanecký klub o deseti lidech je jen šaráda. Jinými slovy, vše může být už dávno předjednáno, potřebná desítka jistě bude, protože už nějakou dobu je. Divadla je zapotřebí proto, aby se otupily spekulace, že si tento scénář objednaly nebo dokonce nějakou formou koupily ODS a TOP 09.

V takovém divadelním kusu může být vše pečlivě naplánováno: premiér vystupuje z letadla po cestě na Balkán, a je opravdu, ale opravdu velmi „překvapený“ činem „solitérky“ Peake, v níž se najednou probudilo politické svědomí. Premiér ale postupuje uvážlivě: to, zda by s její „platformou“ pokračoval ve vládnutí, by záleželo na počtu členů platformy, jinak prý budou určitě předčasné volby.

Jenže jak věrohodná je taková hrozba? Vždyť předčasné volby si nemůže skutečně dovolit ani jeden ze čtyř aktérů vládní krize. ODS a TOP 09 by výrazně ztratily, a VV i platforma by byly vymazány z politické mapy. I kdyby Petr Nečas osobně uvěřil, že očistný dopad voleb je důležitější než nestabilní vláda opírající se o nějakou stodvojku, pak by docela jistě narazil uvnitř své strany, v níž politický vliv pevně srostl s ekonomickými zájmy.

Nečas a Kalousek ovšem veřejnosti potřebují ukázat alespoň nějaké principy, jakož i to, že se ODS a TOP 09 voleb „nebojí“. Mírnější verzí tohoto poněkud cynického argumentu je, že Peake pro svojí platformu potřebný počet členů hned na začátku neměla, a je tedy nutné jí „pomoci“.

Váhající véčkaři si musí uvědomit, že pokud nepřeběhnou, budou volby, což pro ně znamená politický konec. Jejich rozhodování ovšem není lehké. Mnozí vědí, že v prošpiclované politické sektě na ně může i dohasínající guru leccos vytáhnout. I proto je hrozbu voleb ze strany ODS a TOP 09 třeba stupňovat tak, aby byl strach z politického nebytí větší než strach z případné diskreditace.

Hrozivá vidina voleb nicméně evidentně funguje i na ty, kteří z VV přebíhat neplánují, takže Radek John nabízí vládě podporu VV i z opozičních lavic. Zdůvodňuje to nebezpečím vzniku socialisticko-komunistické vlády po volbách, ve skutečnosti nám chce ale říct, že véčka chtějí zůstat za každou cenu v politice. Mají ještě nejspíš nějaké plány, o kterých by nejlépe mohl vyprávět Bárta. Nedá se například vyloučit, že existuje dost kompromitujících materiálů na to, aby někteří „zběhové“ šli Bártovi na ruku, i když budou v jakési platformě.

Jisté je, že úsilí dát dohromady „většinu“, pokud už dávno není v zákulisí hotová, bude enormní, a kmotrové budou muset možná sáhnout hluboko do kapes. Předčasné volby, o kterých Nečas a Kalousek mluví jako o rovnocenné alternativě, jsou ve skutečnosti pro všechny aktéry napravo od politického středu děsivou noční můrou.

Uskuteční-li se nakonec, bude to nezamýšlený důsledek, selhání plánu, spíše než záměr. Mezitím se ovšem hraje politický poker, jehož důležitou součástí je, jak známo, blafování. ODS tak už několik dní pouští do médií zprávy o tom, že její volební štáb pracuje na plné obrátky.

Jistě, volby opravdu budou, a to krajské a senátní na podzim. A jak už je dlouho známo, ODS, poučená úspěchem ČSSD v roce 2008, pro tyto volby nachystala kampaň s celostátními tématy. Jimi tedy může strašit nejisté poslance už na jaře.

Právo, 21.4, 2012

19. 04.

Co pohání Peake?

Jiří Pehe Přečteno 6457 krát

Odpověď na otázku, zda vláda Petra Nečase a česká politika obecně budou stabilnější s podporou platformy Karolíny Peake, jež zběhla z Věcí veřejných, bude dost záviset na tom, jak si média a veřejnost odpoví na související otázky: Je odchod Peake a spol. projevem politické uvážlivosti tváří v tvář neudržitelným praktikám ve VV, nebo si skupinku „zběhů“ o potřebné velikosti pořídily („koupily“) ODS a TOP 09?

Nebo je to kombinace obojího, kdy pro posouzení je důležitý i úhel pohledu aktéra a navíc se těžko rozlišuje fáma od faktu i hranice mezi slizem, pragmatismem, idealismem a státotvornosti?

Těmto otázkám nelze uniknout z několika důvodů. Ve veřejnosti totiž přetrvávají pochybnosti, do jaké míry byly opravdu politicky motivovány „přeběhy“ sociálně demokratických poslanců Melčáka a Pohanky během vlád Mirka Topolánka, a do jaké míry naopak byly naopak „koupené“. O kupování poslanců i senátorů se spekulovalo i během poslední volby prezidenta.

Navíc poslední velká vládní krize předcházející té současné vypukla poté, co zesílila podezření, že dvě velké strany chtěly odštípnut potřebný kus véček už před rokem.

Už dlouho se také šušká o tom, že VV byly vytvořeny jako béčko ODS s pomocí velkých peněz od kmotrů ODS, načež se Vít Bárta stranu těmto strukturám pokusil „vyvlastnit“, přičemž si kryl záda s pomocí kompromitujících materiálů, které na „Janoušky a spol.“ nashromáždil. Rozbití véček a odstavení Bárty by byl jen logický protiútok.

K tomu všemu se přidává skutečnost, že žádný z dnes už bývalých předních véčkařů, kteří drželi tak pevně s Vítem Bártou po skandálu spuštěném vloni poslankyní Kočí, se nemohl zcela vyhnout podivným praktikám ve straně, které nespočívaly jen v uplácení vlivných členů Bártou, ale souvisely s tím, že tato politická divize bezpečnostní agentury ABL byla hned na počátku koncipována
jako jakási politická pračka na veřejné peníze.

Karolína Peake vloni Bártu rezolutně bránila. Navíc byla příliš dlouho součástí těchto praktik na to, aby jí nyní veřejnost snadno uvěřila, že je poháněna politickým idealismem.

Ať už s vládou sympatizujeme nebo jsme k ní kritičtí, doufejme, že Peake idealismem poháněna je. Pokud totiž není, existuje reálné nebezpečí, že si ji i ostatní zběhy brzy poslechneme na nějakých tajně pořízených nahrávkách. To by pak nejen nevypadalo na nějaké stabilní vládnutí, ale byl by to další úder pro již beztak otřesenou víru veřejnosti v českou demokracii.

Právo, 19.4.2012

18. 04.

Hlavním problémem české politiky nejsou Věci veřejné nýbrž ODS

Jiří Pehe Přečteno 19056 krát

Z pravé části komentátorského spektra zaznívají názory, že vláda Petra Nečase je příšerná, ale odmyslíme-li si všemožné skandály a vnitro-koaliční rozmíšky, jde prý správným, neboť jediným možným, tedy „ne-řeckým“ směrem.

Jednou variací tohoto argumentu je tvrzení, že za špatný obraz vlády a celkové rozladění veřejnosti s politickou situací mohou především Věci veřejné. Občanští demokraté a TOP 09 pracují prý v podstatě kompetentně, jejich reformy jsou nutné, jejich styl uměřený. Kazí jim to hrstka „šašků“ z VV.

Ponechme stranou užitečnost či neužitečnost vládních škrtů a reforem. O těch se vede čilá diskuse. Jisté je, že i z pravé části komentátorského spektra lze stále častěji zaslechnout názory, že k prosperitě se nelze proškrtat a že reformy jsou zbytečně asociální i chaotické.

Méně časté jsou úvahy o tom, co vedle nepopulárních reforem skutečně stojí za všeobecným rozhořčením z české politiky i vlády a z všudypřítomné korupce. Argument, že za špatnou náladu mohou především VV, se jeví jako dost velké zjednodušení.

Ve skutečnosti lze totiž argumentovat, že hlavním zdrojem korupčních praktik, systémového rozkrádání státních zakázek a podřízení politiky zákulisním zájmům je politická praxe ODS.

Jistě, Věci veřejné jsou vskutku bizarní politická partička, svého druhu sekta. Do politiky, jak prozradila vloni zveřejněná nahrávka Víta Bárty, šlo toto uskupení s cílem těžit ze státních a městských zakázek.

Projekt VV byl od začátku založen na přesvědčení, že k dosažení těchto cílů je třeba používat ještě více neskrupulózní metody, než na jaké se vzmohou protivníci. Jelikož strana vznikla jako divize soukromé bezpečnostní a detektivní agentury, zdá se, že se například hned na začátku vybavila slušnou zásobou kompromitujících materiálů na politické konkurenty.

Jenže si je třeba položit otázku, zda tato strategie „ostrých loktů“ nebyla v podstatě jen jednou z logických odpovědí VV na otázku, jak se prosadit v politickém prostředí prolezlém mafiánskými praktikami. Jinými slovy: místo toho, aby se VV prosadily jako skutečný politický projekt, který teprve po svém vstupu do nejvyšší politiky hledá cesty, jak se přisát ke státním zakázkám, přistoupila strana k privatizaci politiky z opačného konce. Do politiky už šla jako v podstatě soukromá firma s cílem maximalizovat ekonomické zisky.

Jakkoliv se tato „firma“ v politice rychle zdiskreditovala svým amatérismem, vzájemným špiclováním svých členů, úniky informací o jejích skutečných záměrech a bizarními móresy i notorickou bezpáteřností jejích vedoucích představitelů, neměli bychom ztrácet ze zřetele, že to nebyly VV, kdo stvořil korupční prostředí i kmotrovské zázemí politiky, a kdo vnesl do české politiky cynismus.

Tyto jevy mají svůj původ už ve způsobu ekonomické transformace po roce 1989, zejména v privatizaci při zhasnutém světle, v jehož čele stála ODS. Není náhodou, že právě ODS byla jako první velká strana po roce 1989 postižena finančním skandálem, který ji rozštěpil.

Tím ovšem Václav Klaus svůj repertoár v čele strany zdaleka nevyčerpal. V roce 1998 vtáhnul s pomocí opoziční smlouvy do v podstatě už zkorumpované české politiky, která během privatizace srostla s neprůhlednými ekonomickými skupinami, sociální demokracii.
Ta se do té doby nepodílela na moci, s některými výjimkami na komunální úrovni. V opozičně-smluvním souručenství se ale od ODS rychle učila.

Přesto lze argumentovat, že pokud jde o politický cynismus, byla ČSSD od počátku méně „zkažená“. Až do roku 1998 totiž nebyla zřejmým výtahem k moci a potažmo ekonomickému vlivu, kterým byla ODS od svého vzniku.

Jinými slovy, do ČSSD se v prvních devíti letech po pádu komunismu nevstupovalo s vidinou rychlého politického a ekonomického vzestupu. Dokonce je možné argumentovat, že vzhledem k démonizaci čehokoliv levicového v prvních letech po pádu komunismu vstupovali do ČSSD především lidé, kteří věřili v politické ideály demokratické levice a byli ochotni nést stigma „levičáků“.

V tomto ohledu se ODS jeví jako strana, v niž byl přístup jejích členů k „idejím“ mnohem více instrumentální, nebo prostě cyničtější. Jistě i do ODS vstupovalo a straně fandilo nemálo lidí, kteří se prostě považovali za „pravicově“ orientované, jakkoliv měli v pojmech, jako jsou liberalismus nebo konservatismus, dost velký zmatek.

Jenže zároveň ODS postihlo to, co se stává stranám, které v určité době mocensky dominují a přitom ještě kontrolují velké přesuny majetku: nalepilo na ní velké množství lidí, kteří v ní viděli stejnou „průkazku“ k úspěchu, jakou dříve představovala pro mnohé komunistická strana.

Když se po roce 1998 stala z ODS po odchodu liberálního křídla de facto klausovská sekta, odsunutá do smluvní opozice na celostátní úrovni, nicméně nadále ovládající největší radnice a později i kraje, převládl ve straně už definitivně pragmatický cynismus. Dřívější vysávání různých privatizačních projektů nahradilo programové přisávání ke státním zakázkám.

Je pravda, že ani ČSSD, která vládla v letech 1998 až 2006, neunikla těmto praktikám, ale na úrovních, kde bylo možné z veřejných financí vysávat nejvíce prostředků, tedy na úrovni velkých měst a krajů, jen sekundovala občanským demokratům, kteří měli na těchto úrovních dominantní postavení.

Nejrůznější zákulisní skupiny a „lobbisté“ si samozřejmě udržovali dobré vztahy s oběma velkými stranami, ale od počátku byli mnohem více a těsněji provázáni s ODS. Privatizace stranické politiky do rukou „kmotrů“ byla a je také mnohem více prominentní v ODS než v ČSSD.

V ČSSD se po jejím odchodu do opozice v roce 2006 svářejí snahy stranu programově obrodit a vymanit z korumpujícího dědictví opoziční smlouvy i některých neblahých praktik její vlády v letech 2002-2006 s cynickým „pragmatismem“ zejména některých krajských bosů, kteří vládnou od roku 2004. ODS, na druhou stranu, zcela propadla během posledních šesti let, kdy vládne, pojetí politiky coby převodové páky k ekonomickému prospěchu lidí se stranou různými způsoby spojenými.

Dnes je ODS v podstatě na všech úrovních ovládána zákulisními ekonomickými zájmy do té míry, že je nemožné určit například i to, které z vládních reforem jsou neseny politickými ideály a které jsou jen šity na míru neprůhledným ekonomickým skupinám přisátým na stranu. Stejně nemožné je určit, která z vnitrostranických personálních rozhodnutí jsou výsledkem skutečné politiky, a která jsou činěna pod taktovkou stranických kmotrů.

Strana, která kdysi předsedala privatizaci státního majetku, byla sama dokonale zprivatizována.

Jisté je, že ODS ukazuje pozoruhodně malou míru pudu sebezáchovy. Občas se téměř zdá, že se v současnosti řídí hesly „urvi ještě, co můžeš“ a „ po nás potopa“. Svým cynismem v podstatě zcela zdiskreditovala „pravicovou politiku“.

Což nás vrací k Věcem veřejným. Hlavním důvodem pro jejich pokračující příšerné účinkování v nejvyšší politice je právě cynismus ODS, která je ochotná s nimi vládnout. Co na tom, že tím de facto diskredituje i ty reformy, které snad dávají smysl.

Žádný kotrmelec VV není dost velký na to, aby popohnal ODS k principiálnímu postoji, zejména když další koaliční partner, TOP 09, je ideologicky zaslepený do té míry, že je ochoten uskutečňovat svůj neoliberální sen v podstatě s kýmkoliv, kdo mu dá prostor. Dokonce se občas zdá, že různé skandály VV někdo programově rozehrává, aby tak vytvořil pro ODS i TOP 09 kouřovou slonu.

Podstatné je, že ODS, jak se zdá, už žádná „principiálnost“ a ideje nezbývají. Vše diktují zákulisní ekonomické zájmy. A v tom si s VV vlastně rozumí, pokud si různé zákulisní skupiny spojené s těmito stranami navzájem nelezou do zelí.

Deník Referendum, 17.4.2012

17. 04.

Puč ve Věcech veřejných, aneb Makedonský atentát

Jiří Pehe Přečteno 24741 krát

Rozhodnutí místopředsedkyně vlády Karolíny Peake a několika dalších poslanců za Věci veřejné odejít ze strany a založit vlastní platformu, která je ochotná podporovat vládu Petra Nečase, není překvapivé.

V textu napsaném pro Český rozhlas jen pár hodin před vystoupením Peake z VV jsem napsal, že „spíše než převzetí strany křídlem Karolíny Peake a vytlačení Bárty z politiky i strany, se jeví jako více pravděpodobné, že se ze strany, nadále ovládané Bártou, rozhodne odejít určitý počet poslanců, kteří pak budou držet při životě vládu Petra Nečase.“

Bylo jasné, že Věci veřejné se nemohou změnit, protože v nich má i po svém odsouzení hlavní slovo Vít Bárta, který je považuje za svůj projekt. Jeho křídlo před pár dny prosadilo rezoluci vyzývající pod pohrůžkou vyloučení ze strany ministra dopravy Pavla Dobeše k rezignaci na jeho vládní post, neboť se nedávno při vládní krizi vzepřel „bártovskému“ vedení strany a odmítnul podat demisi.

Spolu s Peake pravděpodobně odejde z VV dostatečný počet poslanců k tomu, aby její platforma mohla vládě zajistit většinu. Navzdory tomu, že tito poslanci budou nejspíš chtít vládní projekt podporovat mnohem rezolutněji, než tak činily VV pod faktickým vedením Bárty, bude taková vláda vysoce nestabilní, a mnohem rozumnějším řešením by bylo vypsat předčasné volby. Zde jsou důvody.

Mnozí si jistě vzpomenou, že když kdysi revoltovala proti předsedovi ODS Václavu Klausovi skupina poslanců vedená Janem Rumlem a Ivanem Pilipem, stalo se tak během návštěvy Klause v Sarajevu. Pro vnitrostranický puč se pak ujalo označení „sarajevský atentát“.

Peake oznámila svoje rozhodnutí na konci návštěvy premiéra Nečase v Albánii a Makedonii, což umožnilo Nečasovi po vystoupení z letadla, aby se tvářil velmi překvapeně, jakkoliv prý „měl určité tuchy“.

To ale jen posílí spekulace, že když VV rozpoutaly poslední vládní krizi kvůli tvrzením Kristýny Kočí, že se stranu vloni pokusily ODS a TOP 09 rozštěpit s pomocí kupování jejich poslanců , měly nejen pravdu, ale ODS a TOP 09 nyní možná v podobě „přeběhnutí“ části poslaneckého klubu VV dosáhly toho, oč dlouho usilovaly.

Nečas se jen těžko bude zbavovat podezření, že nejenom o připravovaném puči věděl, ale že on i jeho strana v něm přímo mají prsty. Přitom se nevyhnou podezřením, že se do české politiky vrátily praktiky bůhvíjak, tedy možná korupčně získaných „přeběhlíků“. To není dobrý základ pro stabilní vládnutí.

Dalším riskantním faktorem je skutečnost, že Vít Bárta si jen těžko nechá „zradu“ líbit Zvážíme-li, že do politiky, jak se zdá, šel tento bývalý šéf bezpečnostní agentury vyzbrojen kompromitujícími materiály na potenciální protivníky, a že špiclování a pořizování tajných nahrávek bylo běžnou praxí uvnitř VV, máme se zřejmě na co těšit. Zveřejnění odposlechů bývalého primátora Prahy Pavla Béma a „kmotra“ Romana Janouška mohlo být jen nevinnou ochutnávkou mnohem výbušnějších materiálů.

Skupina, která v Poslanecké sněmovně zbude z VV po odchodu Peake a jejích spojenců, bude na vládu i platformu vytvářet enormní tlak, přičemž bude využívat tlaku levicové opozice a rozladěné veřejnosti. Naděje, že by emoce v české politice ustoupily do pozadí, a vláda tak dovládla v relativně klidné atmosféře, jsou tudíž malé. Na členy skupiny okolo Peake se budou vytahovat nejrůznější obvinění.

Důležitým faktorem je i prezident Václav Klaus. Ten je sice od jisté doby vykreslován jako spojenec VV, ale ve skutečnosti je spíše spojencem Bárty. Hned po odchodu Peake z VV se dal slyšet, že Peake vyvolává v české politice zbytečné otřesy, a že pokud se Nečasovi nepodaří zajistit si slušnou většinu, chce rychlé předčasné volby.

„Makedonský atentát“ tak může v horším případe skončit dlouhou agónií vládní politiky, v „lepším“ případě může skončit jako ten „sarajevský“, tedy předčasnými volbami a přerýsováním české politické scény na mnoho let.

16. 04.

Topolánkovo dědictví

Jiří Pehe Přečteno 7848 krát

Občanská demokratická strana opustila svou misi, ztrácí voliče, nemá srozumitelný program, nehájí ani svobodu, ani kapitalismus, a realizuje dnes vlastně politiku levého středu. I to píše v dopise členům ODS její bývalý předseda Mirek Topolánek. Dodává: „Dochází k demontáži všeho pozitivního, co jsme krvavě a za cenu velkých ztrát prosadili v mých dvou vládách.“

Topolánek varuje, že se loď ODS potápí, zatímco na palubě se pořád tančí. V tom má nepochybně pravdu. Zároveň ale předvádí nevěřitelný nedostatek kritické sebereflexe.

Politický sešup ODS totiž začal během jeho působení v čele strany. Rekordní ztráty zaznamenala už ve volbách do Sněmovny a v komunálních volbách v roce 2010. Topolánek by jistě argumentoval, že to bylo až pár měsíců po té, co byl v čele strany nahrazen Petrem Nečasem, jenže analytici se shodují, že volební výprasky v roce 2010 byly voličskou reakcí na aroganci moci a korupci během předešlých let.

ODS proslula pochybnými vazbami na neprůhledné ekonomické skupiny už za předsednictví Václava Klause, ale „kmotrovský“ systém a rozsáhlé parazitování pochybných podnikatelů na státních zakázkách se plně rozvinuly až po nástupu Topolánka do čela strany.

Zatímco na centrální úrovni byl symbolem podivných praktik „Topolánkův“ Marek Dalík, na úrovni velkých měst, kde ODS dominovala, to byl Roman Janoušek pražského primátora Pavla Béma. Topolánek a Bém se politicky a osobně takříkajíc „nemuseli“, ale ve skutečnosti oba ztělesňovali praktiky, které poslaly ODS na současnou sestupnou trajektorii. Současný šéf ODS Petr Nečas už jen sklízí, co Topolánek a Bém zaseli.

Svoboda a kapitalismus se totiž nedají věrohodně hájit s pomocí „justičních mafií“, vlád založených na přeběhlících, tolerance k rozsáhlé systémové korupci, nebo schůzek politiků s čelnými „lobbisty“ v italských letoviscích. Ani bombastičnost sjezdů ODS během Topolánkovy éry neodkázala smazat pachuť z kmotrovských espézetek a velkopanských praktik čelných regionálních bosů, předvádějících se v předsálích.

Ano, loď ODS se potápí. Jenže i skutečnost, že na palubě se dál slaví, je dědictvím předešlé éry s její vírou, že s pomocí „velkých prachů“ se nakonec voliče tak jako tak podaří nějak „zmáknout“.

V tomto kontextu je typické, že ve svém dopise se Topolánek také pohoršuje, že se strana nepostavila za Pavla Béma a exministra životního prostředí a nynějšího místopředsedu ODS Pavla Drobila v kauzách spojených s odposlechy, což jsou prý útoky ze strany Věcí veřejných-ABL. Což o to, možná jsou, jenže Topolánkovi uniká, že zatímco loď VV jde ke dnu i kvůli jejím špiclovským praktikám, loď ODS se potápí kvůli praktikám především z jeho éry.

Pokud bude psát ODS nějaký další dopis, měl by se zkusit zamyslet nad podstatou problémů jeho strany. ODS byla vybudována v prvé řadě jako výtah k vlivu a moci pro morálně neskrupulózní jedince, což také důvodem, proč udělá jakékoliv programové i rétorické salto, pokud to loď přeplněnou pasažéry z prostředí českého mafiánského kapitalismu zachrání od potopení.

Právo, 16.4.2012

11. 04.

Těžké koaliční dilema ČSSD

Jiří Pehe Přečteno 10176 krát

Místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek možná jen testoval jak své stranické kolegy, tak ČSSD, když prohlásil, že si umí představit po příštích volbách koalici TOP 09 a ČSSD.

Jako jedinou podmínku, která by takový projekt znemožnila, uvedl, že pokud by obě strany byly schopny dát dohromady většinovou koalici, nesměla by zároveň ČSSD mít většinu i spolu s komunisty, protože by jinak mohla být v pokušení protlačit některé zákony společně s KSČM přes hlavu koaličního partnera, tak jak to dělal svého času premiér Jiří Paroubek.

Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka Kalouskův nápad ihned odmítnul a pro jistotu přidal na seznam stran, s nimiž by ČSSD do koalice nešla, i ODS. Otázkou je, zda vyhlašovat to předem je ta nejlepší taktika.

ČSSD by si možná měla nechat udělat důkladný sociologický průzkum, který by ji ukázal, zda získává potenciální voliče spíše rázným odmítáním koaliční spolupráce přes politický střed, nebo zda by jich naopak víc získala, kdyby byla k takové spolupráci, alespoň rétoricky, otevřena.

Jak známo, možná největším problémem ČSSD je, že po vyhraných volbách má problémy sestavit většinovou koalici, protože jí tzv. bohumínské usnesení zakazuje koaliční spolupráci s KSČM. Může tedy v nejlepším případě mluvit o menšinové vládě s podporou KSČM, přičemž i tato možnost stále působí na část české veřejnosti jako červený hadr. Toho využívají před každými volbami pravicové strany, když straší spojenectvím ČSSD s komunisty.

Otevřenost ČSSD Kalouskově nabídce by takové strašení před příštími volbami do značné míry neutralizovala, což by mohlo k ČSSD přilákat ty středové voliče, kteří zůstávají zároveň ukotveni ve svých předsudcích vůči KSČM.

Ve světle Kalouskovy nabídky se také vynořují složité otázky, pokud jde o program. Jinými slovy: není úplně jasné, kolik voličů ČSSD získá, bude-li v podobě odmítání koaliční spolupráce přes politický střed vytvářet ve veřejnosti obraz, že vše co programově pochází z prostoru napravo od politického středu, je od čerta.

Je docela dobře možné, že jasný levicový program, dopředu nesmiřitelný vůči jakýmkoliv ústupkům pravici, může být tou nejsprávnější odpovědí. Při současné naštvanosti veřejnosti na pravicovou vládu i strany, které ji tvoří, může být i jen zdání, že ČSSD je ochotna s jednou z těchto stran uzavřít koalici, a tím i programový kompromis, kontraproduktivní.

Potíž je v tom, že ČSSD nemá na tyto otázky jasné odpovědi. Je totiž docela dobře možné zároveň argumentovat, že současná naštvanost veřejnosti nemá svůj původ jen ve zpackaných, asociálních reformách, ale i ve stylu politiky, která je pojímána jako permanentní boj—a to jak uvnitř vládní koalice, tak mezi vládou a opozicí.

Jinými slovy, otázkou je, do jaké míry jsou voliči přesycení politickým stylem, který zavedla ODS, když byla před šesti lety v opozici, pod heslem „nulová tolerance“. ČSSD by prostě potřebovala odpověď na otázku, zda jí větší úspěch ve volbách přinese nesmiřitelnost vůči čemukoliv, co pochází z politického prostoru napravo od středu, anebo zda by jí více bodů přinesla určitá smířlivost, jakkoliv ohraničená jasnými programovými prioritami, které ČSSD nemůže obětovat.

Je jasné, že volba smířlivějšího přístupu by proti současnému vedení ČSSD nepřátelsky naladila tu část levice, která dlouhodobě tvrdí, že sociálně demokratické strany napříč Evropou jsou v úpadku, protože přistoupily na pravidla neoliberální hry, jejímž hlavním proponentem je dnes u nás právě TOP 09. Je také jasné, že by ČSSD vypadala poněkud neprincipiálně, kdyby ve volbách hlásala jasné levicové postoje, odmítající jakékoliv aspekty neoliberální doktríny a slibující revizi reforem současné vlády, ale přitom by připouštěla, že se po volbách může spojit se stranou, která je esencí ekonomického neoliberalismu a strůjcem vládních reforem.

To je srozumitelné, jenže bohužel nelze úplně odmítnout argument, že v České republice máme co do činění se specifickou situací, protože levice je rozštěpená mezi ČSSD a KSČM, takže je například v případě ČSSD nereálné takové vítězství, jakého dosáhl na Slovensku Směr, který dominuje celému levicovému spektru. Navíc, pokud by ČSSD nezískala spolu s KSČM většinu, může se znovu opakovat scénář z roku 2010, kdy vládu vytvořila ODS coby druhá nejsilnější strana.

Jelikož Kalousek připouští vládu s ČSSD pouze v případě, že nebude mít s KSČM většinu, vlastně mezi řádky říká, že do jisté míry už nechce opakovat scénář z roku 2010, kdy už dopředu všechny ostatní strany, s výjimkou KSČM, řekly, že s Paroubkovou ČSSD nechtějí mít nic společného.

Dilema vytvořené Kalouskovou poznámkou je pro Sobotkovu ČSSD o to těžší, že se může jednat jen o taktický manévr, jehož cílem je ČSSD před volbami rozštěpit. Kalousek dobře ví, že vize povolební spolupráce ČSSD a jeho strany by posílila v ČSSD křídlo pragmatiků, vedené Michalem Haškem. Jeho „návrh“ tedy mohl ve skutečnosti být jen pokusem způsobit v ČSSD vnitřní neklid. Ten navíc může zesílit nejen soupeření dvou křídel strany, ale také spor o to, zda raději po vyhraných volbách vzít „jistotu“ vládnutí spolu s pravicovou stranou, nebo opět možná skončit v opozici, i když ČSSD volby vyhraje.

Sobotka by na druhou stranu mohl pragmatiky, z nichž na některých ulpěla podezření z různých klientelistických vazeb, do jisté míry neutralizovat, kdyby už dopředu pojal jakoukoliv případnou spolupráci s TOP 09 jako příležitost k zásadnímu protikorupčnímu tažení. Ačkoliv „máslo na hlavě“ mají, pokud jde o korupci, všechny současné vládní strany, přece jen TOP 09 se jeví být v tomto směru nesrovnatelná s kmotry ovládanou ODS nebo s Věcmi veřejnými. Jinými slovy, spojenectví ČSSD a TOP 09 by asi bylo, pokud jde o ráznější opatření v boji proti korupci a systémovému rozkrádání státních zakázek, účinnější než další pravicová vláda.

Je samozřejmě možné, že Kalousek ve skutečnosti sleduje zcela partikulární cíle. Je například jasné, že pokud by se konaly předčasné volby tento rok, spojenectví jeho strany s ČSSD by zvýšilo šance Karla Schwarzenberga v prezidentské volbě. Nešel by do prezidentské volby se „stigmatem“ předsedy středně velké pravicové strany, která je v koalici se stále více nepopulární ODS, ale jako předseda strany, která je v koalici s „demokratickou levicí“.

To by nepochybně zvýšilo jeho šance na zvolení, zejména pokud by se dostal do druhého kola. Takový scénář by jistě pomohl i Kalouskovi, protože coby korunní princ TOP 09 by nejspíš nahradil Schwarzenberga v čele strany, přičemž by měl v koalici s ČSSD a se Schwarzenbergem na Hradě dost času upevnit svoji pozici v čele strany.

A pak je zde ještě jeden důležitý aspekt dilematu, kterému ČSSD po Kalouskově nabídce čelí. Jakkoliv je TOP 09 pro ČSSD programově především zásadní protivník, mezi oběma stranami existuje také zásadní průnik zájmů, pokud jde o Evropskou unii. Jakkoliv by ČSSD a TOP 09 těžko hledaly společnou řeč v oblasti ekonomické i sociální politiky, asi by si velmi dobře rozuměly, pokud jde právě o vztah k EU.

Jsou to právě proevpropské postoje obou stran, které by asi měly vést lídry ČSSD k větší opatrnosti, když hází v podobě zásadního odmítnutí povolební spolupráce do jednoho pytle TOP 09 a ODS. Občanští demokraté jsou skutečně naprosto nepředstavitelným koaličním partnerem pro dnešní ČSSD na celostátní úrovni, protože obě strany by hledaly jen těžko kompromisy v domácí politice, ale rozhodně by se neshodly v politice vůči EU.

Koalice s TOP 09, zejména v případě, že na Hradě by usedl proevpropský prezident, by na druhou stranu zcela změnila klima v zemi, pokud jde o naše místo v evropském integračním procesu. Navzdory různým akcentům TOP 09 a ČSSD v transatlantických vztazích, je navíc možné argumentovat, že možná poprvé po dlouhé době by měla Česká republika srozumitelnou, nekakofonní zahraniční politiku.

Ačkoliv Bohuslav Sobotka Kalouskovy námluvy okamžitě rázně odmítnul, je jasné, že ve světle výše zmíněných úvah může diskuse o povolební spolupráci s TOP 09 vyvolat v ČSSD jisté pnutí. Jak už bylo řečeno, je možné, že o to Kalouskovi šlo v první řadě. Zároveň tím ale nabídl ČSSD možnost vést ve stranických řadách diskusi a taktice i programu, která může být docela užitečná.

Deník Referendum, 10.4.2012

10. 04.

Sny a předsudky

Jiří Pehe Přečteno 15258 krát

Jeden deník nedávno zorganizoval anketu osobností a zástupců českého byznysu, z nichž někteří použili k hodnocení současné vlády výrazy tak vulgární, že je deník nemohl zveřejnit. Nabídl čtenářům tudíž ochutnávku jen výrazů publikovatelných, jako jsou „fraška“, „zoufalství“, „tragikomedie“, šaškárna“ či „hnus“.

Leckdo by si mohl myslet, že po takových hodnoceních bude logicky následovat rázné doporučení uspořádat nové volby. Jenže jsme v zemi politického oportunismu, kde větší část médií razí zhruba tuto tezi: současná vláda je sice příšerná, ale vláda levice by nebyla o nic lepší, navíc není jisté, že by nové volby nevedly k politickému patu.

Podle výše zmíněné ankety si prý i „byznys“ myslí, že vláda není skvělá, „ale raději tuhle než nové volby“. Navíc i levicová vláda by tak jako tak musela pokračovat v politice velmi podobné té současné, pokud nemá Česká republika dopadnout jako Řecko. Opravdu?

Sociolog Ondřej Slačálek nedávno tato neoliberální klišé zajímavým způsobem zpochybnil v textu pojmenovaném trefně „Čas rozsvítit a strašit Řeckem“. Je pravda, že některé sociální programy byly v Řecku přebujelé daleko za hranu toho, co existuje například u nás, a v čem se přesto současná vláda snaží dál škrtat. Slačálek ale připomíná to, co na rozdíl od zbytku Evropy u nás moc není slyšet: že totiž kromě útoků spekulativního kapitálu se Řecko dostalo do problémů především proto, že je prolezlé korupcí a že v něm bohatí neplatí daně.

Ani u nás na tom nebudou veřejné finance lépe, dokud nějaká vláda nenajde namísto tupých škrtů a „reforem“ šitých na míru neprůhledným ekonomickým skupinám odvahu ucpat díry, kterými odtékají stamiliardy do kapes korupčníků a neplatičů daní. Jisté přitom je, že současná vláda to nebude.

Pokud může nějaká politická síla v tomto směru něco udělat, je to dnes jen levice. Pravda, ČSSD si v minulosti dost ublížila jak pochybnými praktikami, tak svým stylem, za což byla koneckonců potrestána už ve dvojích volbách. Je to ale také strana, která je už šest let v opozici, během kteréžto doby se leccos změnilo k lepšímu. Pozitivní je už to, že do nejvyššího vedení přicházejí lidé, jako je Jiří Dienstbier, který si vysloužil obdiv veřejnosti bojem s klientelismem ve vlastní straně, čehož se například užší vedení ODS bojí i jen dotknout.

Bohužel u nás převažuje nejen politický oportunismus, který velí nezkoušet žádné radikálnější změny dokonce ani tehdy, kdy by nové volby mohly přinejmenším upustit tlak z nebezpečně přetopeného kotle. V části médií též vládnou v podstatě primitivní předsudky vůči levici jakéhokoliv zabarvení.

Příznačná je v tomto směru obálka v posledním čísle jednoho týdeníku, na níž vidíme na oranžově-křiklavém pozadí Miloše Zemana, Jiřího Paroubka, Vladimíra Špidlu a Bohuslava Sobotku spolu s nápisy „Obstarožní socialisté opět míří k moci“ a „Hostina buranů“.

Jak je typické pro tu část médií, která sní svůj nevyléčitelný neoliberální sen i za cenu naprostého zdiskreditování demokracie skandály i stylem současné vlády, míchá výše zmíněná koláž manipulativně jablka s hruškami. Navíc není vůbec jasné, v čem by levicová vláda „buranů“ mohla být v současné situaci ještě „buranštější“, a hlavně pro demokracii nebezpečnější, než vláda současná, o níž dokonce i přední byznysmeni, kteří by měli být jejími největšími zastánci, mluví nepublikovatelným výrazivem.

Právo, 10.4.2012

06. 04.

Pravidla (s)lizu

Jiří Pehe Přečteno 4762 krát

Místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek označil Věci veřejné za „mimořádně slizké a odporné“ poté, co tato politická partička pohrozila koaličním partnerům bůhví kolikátým ultimátem, které nemyslela vážně.

„Odporný a slizký“ jako popis koaličního partnera nepochybně vstoupí do dějin české politické terminologie stejně razantně jako „mazánek“ nebo „kolibřík“.

Sliz, jak známo, je označení pro viskózní a mazlavou hmotu, která nemá žádnou zřejmou strukturu, mozek, a vůbec už ne páteř. Je tekutá, takže naplní jakoukoliv formu, sama ale žádný tvar neudrží. A je pro většinu lidí vskutku odporná. Až potud je Kalouskův popis VV podivuhodně přesný.

Zajímavé je, že přesto se on i premiér nevzdávají naděje, že se jim konečně podaří mazlavého koaličního partnera, který pořád někam nekontrolovatelně odtéká, vměstnat do pevného rámce nějaké koaliční dohody. Že se jim přitom zvedají žaludky, je nabíledni; vždyť práce se slizem není nic příjemného.

Odpověď na otázku, proč něco tak odporného podstupují, není snadná. Možná si opravdu myslí, že si národ zaslouží dobro jejich reforem, i když prosazených společně se slizkou a odpornou hmotou.

Potíž je v tom, že sliz je lepkavý, ulpívá a nelze se ho snadno zbavit. Zahrádkáři bojující s plzáky by mohli povídat.

ODS i TOP 09 už jsou jím natolik upatlané, že se i tyto strany začínají stávat pro mnohé voliče slizkými a odpornými. A podobně je to s reformami, které spolu s VV prosadily. I na nich ulpěl jakýsi politický sliz, který je činí pro citlivější nátury těžko stravitelnými stejně, jako by nikdo rozumný nepozřel plzáka.

K tomu všemu ODS má i dost slizu vlastního: kolibříky, mazánky a kmotry. Jisté tudíž je, že pokud se TOP 09 a ODS rychle nevymaní ze vztahu se slizkým a odporným partnerem, a nezačnou s důkladnou očistou, skončí na smetišti podobně jako štítivými zahrádkáři posbíraní a pro jistotu ještě krutě uvaření plzáci.

Cynici ale namítnou, že k tomu se nakonec neodhodlají, protože žaludky mají ve skutečnosti silné a dobře vědí, že vydržet nápor véčkařského slizu znamená v konečném součtu zůstat u lizu. I proto koalice zřejmě přežije a i proto česká pravice dopadne jako ta slovenská.

Právo, 6.4.2012

05. 04.

Logika kleptokracie

Jiří Pehe Přečteno 8245 krát

Autor poučky o neviditelné ruce trhu Adam Smith , jímž se tak rádi oháněli otcové-zakladatelé českého kapitalismu po roce 1989, tvrdil, že každý jedinec, který maximalizuje na svobodném trhu svoje výnosy, současně maximalizuje i celkové výnosy společnosti jako celku, protože tyto celkové výnosy jsou součtem všech individuálních výnosů.

Tato logika neviditelné ruky trhu byla obsažená i v neoliberálních teoriích, které pod hesly „více trhu“ a „méně státu“ ovládly ekonomické myšlení po roce 1989 v globálním měřítku. Současná vlna „rozhořčení“, která se šíří západními společnostmi, souvisí hodně s tím, že ačkoliv navzdory krizím Západ v absolutních číslech dál bohatne, výnosy stále více „maximalizují“ jen privilegovaní, zatímco většiny západních společností se ocitají v ekonomické a sociální nejistotě. Přitom jsou ještě bombardovány neúnavnou neoliberální propagandou o tom, jak právě průměrný člověk si žil v údajně rozmařilých sociálních státech nad poměry.

Neviditelná ruka trhu se jaksi utrhla ze řetězu a privatizuje veřejné statky, politiku, ba i celé státy. „Výnosy“ mizí kdesi v globální finanční stratosféře, aby se pak oklikami vracely do kapes globální oligarchie. Zprivatizovaná politika, omezená jen na úroveň států, tuto situaci buď vůbec nechce řešit nebo prostě neví, co si s globálně fungujícími trhy počít.

Česko i další postkomunistické země se vedle výše popsaných „globálních“ jevů potýkají ještě s dalším problémem. Ukázalo se totiž, že když se propojí logika „trhu“ se zažitými vzorci chování z dob komunismu, vykouzlí sice neviditelná ruka mnoho jednotlivců, kteří znamenitě maximalizují své výnosy, ale to neznamená, že této maximalizace dosahují transparentními způsoby v rámci pevných pravidel hry.

Logika neviditelné ruky trhu v našich podmínkách zůstala poměrně pevně zakotvena ve variacích hesla „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Obrovské přesuny majetku v době divoké i méně divoké privatizace vytvořily ekonomický systém, který Václav Havel označil už v druhé polovině devadesátých let jako „mafiánský kapitalismus.“

Když už nebylo co privatizovat, zaměřily se mnohé nově stvořené podnikatelské skupiny i jednotlivci na systémové přikrádání z veřejných prostředků v podobě manipulace státních zakázek. Část zprivatizované politiky v tom jela s nimi, takže vznikl jakýsi institucionalizovaný zlodějský systém, neboli kleptokracie.

Mafianizace části politiky a ekonomické sféry ovšem znamená, že v neprůhledném zákulisí zaměřeném na rozkrádání státního majetku má značnou váhu v podstatě kriminální obchod s informacemi, které se dají využít v „konkurenčním boji“. Úniky citlivých informací z policejních a dalších spisů nebo zveřejňování odposlechů jsou součástí rozvětveného systému soukromého fízlování, které si pro své potřeby leckde zprivatizovalo části státního aparátu, včetně možná i tajných služeb.

Jakkoliv by se mohl leckdo radovat, že současná vlna skandálů spojená s odposlechy je možná začátkem jakési politické očisty, ta se neodehraje, dokud se opravdu zásadním způsobem nezaktivizuje občanská veřejnost a nevyhlásí těmto praktikám válku.

Mnohem pravděpodobnější je, že současná mela s odposlechy je jen „konkurenčním bojem“ politicko-ekonomických gangů v zákulisí. Situace je do té míry perverzní, že když před vládou „lobbistů“ varuje i prezident Klaus, který tento systém pomohl zásadním způsobem stvořit, nelze se netázat, zda i on nebojuje spíše za nějaké zákulisní zájmy, než za ty veřejné, které by měl reprezentovat z titulu své funkce.

Právo, 4.4.2012

04. 04.

Vlastenci z daňových rájů

Jiří Pehe Přečteno 7364 krát

Někteří kritici českého euroskeptismu, který má své oficiální zaštítění v místech politicky nejvyšších, už delší dobu upozorňují, že jeho jedním významným zdrojem je tlak netransparentních ekonomických skupin a kmotrů na politiky. Jejich zájmem je, aby v České republice dál přežívalo „podnikatelské příšeří“, v němž lze bez větších rizik „podnikat“ způsoby, které jsou ve standardních evropských demokraciích považovány za mafiánské.

To neznamená, že i ve vyspělejších demokraciích neexistuje korupce nebo se občas neprovalí existence „mafiánských“ praktik. Přesto lze situaci v takových zemích jen těžko srovnávat s tou českou.

Nejen proto, že je Česká republika daleko za všemi vyspělejšími evropskými demokraciemi, pokud jde o míru korupce, zejména v podobě systémového „přikrádání“ různých „podnikatelů“ z veřejných financí, ale také proto, že provázanost české politiky a zákulisních ekonomických zájmů dosáhla míry, kdy z právního státu činí jen fikci, a ohrožují tudíž demokratický systém.

Evropský integrační projekt má jistě mnoho problémů, ale jeho bezesporu pozitivní dimenzí je sdílení určitých standardů, které odrážejí zkušenosti vyspělých evropských demokracií s tzv. „good governance“ (rozumnou správou) jak v podnikatelském prostředí, tak na úrovni státní správy. Česká republika jako jediná země EU zatím nepřijala zákon o státní službě a jako jediná v EU se může pyšnit používáním anonymních akcií v rozsahu, s nimiž může soupeřit už jen tichomořský ostrov Nauru.

Česko je stát, o kterém už i prestižní The Economist píše jako o zemi, v níž mají podnikatelé a finanční skupiny obrovský vliv na veřejnou sféru. Podle týdeníku u nás panuje kultura beztrestnosti pro mocné a vlivné.

Spor o Nejvyšší státní zastupitelství v Praze, které podle kritiků systémově zametalo pod koberec největší korupční kauzy, je toho ostatně dokladem. Zveřejněné odposlechy mezi bývalým primátorem Prahy Pavlem Bémem a kmotrem Romanem Janouškem, jsou jen ilustrací toho, co se už dlouho tušilo.

Leckdo si teď už možná ani nevzpomene, že Pavel Bém coby spojenec prezidenta Klause stál v čele hradní skupiny v ODS, která vášnivě bojovala proti Lisabonské smlouvě, a obecně se stavěla k evropskému projektu podobně jako Klaus. Proč asi?

Opravdu někdo uvěří, že by Bém a spol. ve svém životě kdy hlouběji přemýšleli v nějakém širším kontextu o výhodách a nevýhodách evropské integrace? Nebo je to spíše tak, že „kolibřík“ a jeho hradní guru citlivě reagovali na „nechuť“ jistých podnikatelských skupin k EU, která svými standardy narušuje selanku v českém podnikatelském příšeří?

Nedávné odmítnutí evropského paktu o rozpočtové odpovědnosti českou vládou, zejména ODS a VV, lze vysvětlit i tak, že pakt, který v podstatě souzní s plány Nečasovy vlády na zavedení vyrovnaných rozpočtů, nevyhovoval některým lidem především proto, že byl evropský. Jinými slovy, i v oblasti, v níž EU usiluje o něco, o co prý usiluje i česká vláda, je evropský dozor třeba odmítnout, protože o nějaké „slídění“ ve vnitřních záležitostech naší zemičky jisté ekonomické a na ně napojené politické kruhy nestojí.

EU je těmito lidmi vnímána přinejlepším jako dojná kráva. Když se nyní provalilo, že nejrůznější podnikavci rozkrádají evropské peníze, nebo že se předkládají projekty, které EU prostě nemůže akceptovat, o nedostatku transparentnosti českého systému čerpání peněz z EU ani nemluvě, začalo se z ideového a politického „braintrustu“ českých euroskeptiků ozývat, že by nám možná bez evropských stamiliard bylo lépe.

Zatímco oficiální argument je, že darované peníze korumpují, pokřivují trh, a nemohou být tak jako tak využívány efektivně, ve skutečnosti se zdá, že jde o to zamezit tomu, aby nám skrze kontrolu evropských fondů někdo strkal nos do „našich“ záležitostí.

Celá tato protievropská lobby se přitom pod taktovkou pana prezidenta ohání národoveckou rétorikou. Na papíře a před kamerami jsou to všechno velcí vlastenci.

Lidé, kterým jde opravdu o osud této země, by se ale neměli nechat tímto instrumentálním nacionalismem ošálit. Stačí se podívat například na majetkové přiznání strany Věci veřejné, která „vlastenecky“ podpořila ODS v odmítnutí evropského fiskálního paktu, a od chvíle, kdy se zázračně spřátelila s panem prezidentem, který nemohl VV po volbách v roce 2010 přijít na jméno, je přímo esencí národoveckých sentimentů.

Jak upozorňují média, přestože program VV zahrnuje mimo jiné zrušení anonymních akcií, hned dva velcí sponzoři VV jsou za anonymní akcie ukryti. Jedna z těchto společností má navíc sídlo v Panamě, která patří mezi země, kde lze identitu nejsnáze utajit. Možná nám ale někdo z VV vysvětlí, že financování strany z daňového ráje anonymním vlastníkem, je esencí vlastenectví.

Peníze z velmi podivně nastavených projektů Pražského dopravního podniku zase podle jiných práv mizely ve firmách v daňových rájích, jenom aby se potom zřejmě vracely touto oklikou zpět do kapes „lobbistů“ napojených na pražskou ODS. Ano, na tu ODS, která spolu s panem prezidentem přímo žhne vlasteneckými city, kdykoliv zazní cizácký hlas Bruselu. Platit daně ve vlastní zemi se ale lidem pějícím vlastenecké popěvky evidentně ale nechce.

Podle statistik společnosti ČEKIA do daňového ráje vloni přemístilo své sídlo 328 českých firem. Celkově jich tam je už 11 750. Za posledních šest let vzrostl počet společností, které jsou kontrolovány z daňového ráje, o šedesát procent. Celkově se do zemí s příznivějšími daňovými podmínkami od roku 2005 přesunulo 4 418 podniků.

Ačkoliv se jako nepřirozenější vysvětlení takového podnikatelského exodu jeví údajně vysoké české daně, ve skutečnosti české firemní daně ve srovnání s jinými zeměmi nikterak vysoké nejsou. Navíc vzhledem k tomu, že se v offshorových daňových rájích blíží daně nule, jsou vysoké jakékoliv daně.

Jak ukazují příklady vyspělejších evropských zemí, samotný rozdíl v daňové zátěži není ten hlavní důvod pro odchod do daňového ráje. To, zda firmy zůstávají registrovány doma, záleží hodně nejen na schopnostech daňových úřadů toho kterého státu „dohonit“ firmy podnikající převážně na jeho území i v daňových rájích s pomocí mezistátních smluv o výměně informací v daňových záležitostech, ale také na stabilitě a úrovni vnitřního právního prostředí tohto kterého státu.

Je přitom jasné, že mnohem účinnější by v této otázce byl společný postup zemí EU než indviduální úsilí jednotlivých států. V českém případě, jak vysvětlil v médiích Viktor Hába ze společnosti Akont Trust Company, pak přispívá „k záměru přesunout se do zahraničí i nedůvěra ve stát, zejména v účelné využití odvedených peněz. Zdá se, že nedůvěra ke státu roste a bude mít svůj dopad v nižším výběru daní."

Jinými slovy, slušnější podnikatelé do daňových rájů utíkají proto, že nemají důvěru, že český stát daně, které od nich vybere, využije rozumně. Jak by také důvěru mít mohli, když ze zhruba šesti set miliard korun, které stát utratí na veřejné zakázky, zmizí zhruba sto miliard v kapsách nejrůznějších podnikatelských „mazánků“?

Mnozí z těchto „mazánků“ a kmotrů, s nimž má výborné vztahy zejména ODS, a kteří si možná přímo vytvořili stranu Věci veřejné, zase utíkají do daňových rájů proto, že je to jeden způsob, jak zůstat anonymní. Odchod na Kypr, do Panamy nebo na Panenské ostrovy je tak jen logickou součástí systému, který začíná anonymní akciemi a netransparentními veřejnými zakázkami doma.

Je vcelku logické, že právě tito „podnikatelé“ a s nimi spojení politici se předhánějí v národovectví a odmítání všeho evropského. Ve standardnějších poměrech by se svými v podstatě mafiánskými metodami prostě neuspěli. Není divu, že pějí tak vášnivě píseň „co je české, to je hezké“, když v podstatě žádné jiné zemi v Evropě, snad jen s výjimkou balkánských států, by si nikdy nemohli užívat beztrestnosti, která z nich udělala miliardáře a milionáře.

Deník Referendum, 3.4.2012

Archiv článků: duben 2012