Archiv článků: červen 2012

30. 06.

Nečas je pro ČSSD dar

Jiří Pehe Přečteno 12595 krát

Kdyby sociální demokracie neměla v roli hlavního představitele svého největšího politického soupeře, občanských demokratů, Petra Nečase, musela by si ho snad vymyslet. Lze totiž argumentovat, že preference ČSSD v minulých dvou letech stabilně rostly nikoliv především zásluhou jejích vlastních aktivit a představitelů, ale především kvůli způsobu, jímž Nečas řídí vládu i vlastní stranu.

Pokud jde o vládu, Nečas je hlavní tváří umanutého škrtání a málo promyšlených reforem, které sice prezentuje jako údajnou modernizaci a snižování deficitů, ale jejichž nejviditelnějšími výsledky jsou zatím domácí recese a rostoucí rozhořčení stále většího počtu lidí z necitlivosti této politiky.
I „protikorupční“ tažení vlády, slibované v jejím programu, se rychle změnilo v pouhou frašku. Je pojato tak, aby se veřejnosti občas mohla ukázat nějaká vládní iniciativa, ale zároveň tak, aby se příliš nevyděsili vlivní korupčníci. Tato politika souvisí přitom úzce s děním uvnitř ODS a způsobem, jakým Nečas stranu vede. Ukázal se prostě být příliš slabý na to, aby se dokázal se stranickými „kmotry“ a lidmi přisátými na státní zakázky vypořádat.

Ani do jeho vlády, z jejíhož původního složení zůstalo už jen torzo, tak nakonec nepřišli politici ODS těšící se lepší pověsti, než ti, kteří kvůli nejrůznějším obviněním z korupce museli odejít. Skoro se zdá, že v ODS už prostě žádní takoví nejsou. I poslední člen Nečasova původního ministerského týmu z řad ODS, který ještě neodešel, Alexandr Vondra, má přitom sám okolo krku závaží skandálu s firmou PromoPro.

Nejostudnější částí působení Nečase, který byl při svém nástupu do čela ODS i vlády vnímán mnohými jako pan „čistý“, jsou ovšem jeho postoje ve vztahu ke snahám o očištění justice. V té byly určité struktury vybudovány tak, aby de facto „odklízely“ potenciálně velké aféry, v nichž často figurují ekonomicky mocní lidé, mnozí z nich blízcí ODS. Nečasem před několika dny odvolaný ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil nejspíš špatně pochopil svoji roli, když začal brát snahy o očistu justice vážně.

Což nás přivádí zpět k ČSSD. Ta utrpěla znatelný šrám, když povzbuzená justice dopadla tak říkajíc přímo při činu jejího významného politika, středočeského hejtmana Davida Ratha. Nečasovi a jeho týmu stačilo až do podzimních krajských voleb hrát hru, v jejímž rámci by Pospíšilovým snahám rozvázat justici ruce vyjadřovali podporu i za cenu, že ruka zákona dopadne i na některé vládní spojence.

Jenže Nečas je opravdový politický antitalent. I kdyby skutečným důvodem pro odvolání Pospíšila byly ministrovy údajně špatné manažérské schopnosti, jak Nečas tvrdí, nebo třeba konkurenční obavy z politika, který kvůli úspěchům začínal být příliš populární, načasování Pospíšilova odvolání je takové, že z Nečase už nikdo nesmyje podezření, že mu šlo v prvé řadě o zastavení změn v justici, zejména na státních zastupitelstvích, které by mohly ohrozit „kmotrovské“ struktury v zázemí ODS.

Je docela jisté, že tím více méně smazal veškeré „pozitivní“ efekty, které mohla mít pro ODS aféra Davida Ratha. Dokonce nepřímo přiživil spekulace, že Ráthův případ byl svého druhu „politický odstřel“, protože „nezávislost“ justice, jak se zdá, lze tolerovat pouze v případech, kdy se zabývá lidmi spojenými s opozicí.

Je otázka, zda si ODS může tohoto „antipolitika“ ve svém čele ještě dovolit. Netransparentní struktury v jejím pozadí chtějí být chráněny před zákonem, ale pokud možno tak, aby ODS také mohla vyhrávat volby, neboť jedině to zaručuje přístup ke stáním penězům. Tuto rovnici Nečas vyřešil na nedostatečnou.

Pravo, 30.6.2012

28. 06.

Nečasův mandát a půlnoční rozhořčení

Jiří Pehe Přečteno 4841 krát

Česká vláda vyslala premiéra Petra Nečase na klíčový summit Evropské unie s mandátem, aby vyjednával „opatrně“. To je pro Českou republiku velký posun „vpřed“, protože na konci minulého roku jel Nečas na summit EU s tím, že nemůže o ničem rozhodnout, neboť žádný mandát nemá.

Na březnovém summitu už mandát sice měl, ale ten spočíval v tom, že jelikož vládnoucí koalice nebyla schopná kvůli neshodám vybavit premiéra mandátem k podpisu tzv. fiskálního paktu, přijel vybaven mandátem k „nepodpisu“. Tento mandát Nečas perfektně dodržel.

A není být pochyb, že spolehlivě dodrží i nejnovější mandát, jenž ho nabádá, aby byl obezřetný, zejména ve vztahu k navrhované bankovní unii, protože opatrnost je nejvýraznějším rysem českého premiéra. Navíc si před odjezdem do Bruselu vyložil svůj mandát tak, že bankovní unie je pro Českou republiku nevýhodná, takže opatrnosti měl na rozdávání, ještě než nasedl do vládního speciálu.

Součástí mandátu schváleného vládou byl, jak vysvětlila místopředsedkyně vlády Karolína Peake, také určitý apel české vlády vůči Bruselu, aby dokumenty zásadního obsahu přicházely alespoň dny, nebo týdny před jejich faktickým projednáváním, nikoli pouze hodiny. Balík s posledními návrhy prý dorazil až hodinu po půlnoci necelé dva dny před začátkem summitu.

Bohužel tato „část mandátu“ dost úzce souvisí s celkovým chováním České republiky v rámci EU. Jakkoliv česká vláda tvrdí, že balík s posledními návrhy dorazil ve stejnou dobu do všech členských zemí, skutečností je, že pro země více zapojené do unijního dění nemohl být obsah balíku žádným velkým překvapením.

O návrzích na bankovní unii a posílení společné rozpočtové politiky v EU se mluvilo celé týdny, za scénou probíhala diplomatická jednání. Premiéři a ministři zemí méně v EU izolovaných, než je Česká republika, docela jistě „žhavili“ telefonní linky s Bruselem a byli v pravidelném kontaktu se svými vládními kolegy v jiných zemích.

Navíc většina zemí, které to myslí s EU vážně, chápe, že dosáhnout dohody na konečném znění návrhů není vždy úplně snadné. Jejich vlády si na půlnoční balíky nestěžují, a to dokonce přesto, že jejich premiéři jedou na summit vybaveni skutečnými mandáty jednat, nikoliv jen být především „opatrný“, což si ostatně ve vztahu k České republice většina ostatních zemí přeloží jako „obstruovat“.

Nebylo by tedy žádným překvapením, kdyby doručování unijních návrhů české vládě na poslední chvíli bylo dokonce zcela záměrné. Odpovídalo by současnému postavení naší země.

Ta totiž ještě před tím, než vůbec mohla oficiálně vzniknout dvourychlostní Evropa, zaparkovala docela sama (Velká Británie parkuje jinde a daleko) na vedlejší koleji, na malém opuštěném středoevropském nádraží, kde má dost času se zaobírat naplno vlastními problémy. Těch je sice dost a dost, ale ve srovnání s otázkou budoucího postavení České republiky v Evropě jsou to problémy až druhého řádu.

ČRo 6, 28.6.2012

27. 06.

Velký koaliční spor?

Jiří Pehe Přečteno 4835 krát

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg naznačuje, že na obzoru je prý „velký koaliční spor“ ohledně hlubší evropské integrace. Soudí tak zřejmě v souvislosti s nadcházejícím summitem Evropské unie, na němž podle různých zpráv mají být předloženy návrhy na hlubší evropskou integraci tak, aby přinejmenším část EU vykročila ve směru fiskální, bankovní a v budoucnu možná i politické unie.

Schwarzenberg je přesvědčen, že Česká republika by měla být součástí „tvrdého jádra“ EU, které se takovým směrem vydá, protože jinou cestu považuje pro naši zemi „za opravdu nevýhodnou a nebezpečnou.“

O tom, zda je postup k fiskální, bankovní, a eventuálně možná i politické unii správný či ne, a zda by Česká republika měla být součástí takového integračního úsilí, se nejspíš povede řada politických i odborných debat. Jisté ovšem je, že to je vskutku rozhodnutí zcela zásadní, jež o řády přesahuje význam jiných témat, které v současnosti hýbou českou politickou scénou. Jde v pravém slova smyslu o naši budoucnost.

Premiér Petr Nečas, jak známo, sází na euroskeptickou kartu. K poslední velké iniciativě EU, tzv. fiskálnímu paktu, se odmítl připojit.

Před nastávajícím summitem pro změnu při příležitosti setkání premiérů zemí Visegrádu tvrdil, že prý nemůžeme připustit, „abychom byli někdy pozdě v noci tlačeni k tomu, abychom přijali nějaký politický závazek“. Česká vláda si prý nemyslí, že jsme pod takovým časovým tlakem, aby byla přijímána rozhodnutí již na příštím summitu.

Jenže řada evropských zemí v čele s Německem, jak naznačují i nedávné výroky kancléřky Angely Merkelové o potřebě politické a fiskální unie, si ve světle rostoucí krize v eurozóně evidentně myslí pravý opak. Takže v Evropě se bude v příštích měsících lámat chleba, a to možná tak, že se EU doslova rozlomí na dvě části: země spěchající k jakési společné federaci, a „zbytek“.

Nemusí, ale může to být změna tak radikální, že už ani pojem „dvourychlostní Evropa“ nebude vystihovat rozdíly mezi „tvrdým“ integračním jádrem, a „váhajícími“ zeměmi, na které, jak upozornila Merkelová, už nelze čekat.

Jestliže si Schwarzenberg opravdu myslí, že pro naši zemi by bylo nevýhodné a nebezpečné se mezi „váhajícími“ ocitnout, „velký koaliční spor“ by byl skutečně namístě. Jenže Schwarzenbergovi není bohužel už proč věřit.

Všechny dosavadní „zásadní“ politické spory, kvůli kterým v minulosti vyhrožoval odchodem z vlády, naposledy kvůli případnému odmítnutí fiskálního paktu Nečasem, totiž nakonec vzdal.

Proč věřit, že „velký koaliční spor“ dopadne tentokrát jinak? Přitom, ať už si myslíme o další integraci EU cokoliv, rozbřednutí sporu o toto nejzásadnější téma do podoby jakési domácí koaliční bramboračky, je to nejhorší, co se může stát.

Ačkoliv je pochopitelné, že téměř každý český občan má nějaký silný názor na aféry Davida Ratha nebo Vlasty Parkanové, jsou to ve srovnání s otázkou našeho geopolitického postavení, témata druhého řádu. Pro naší budoucnost bude mnohem důležitější, jak se nakonec vytříbí názory na naši roli v EU.

Tím, že Schwarzenberg, coby lídr údajně proevpropské vládní strany, skutečnými spory, včetně možného odchodu z vlády, v tomto ohledu jen vyhrožuje, aby nakonec vždy ustoupil, ho z hlediska historie činí za případné fiasko spoluodpovědným.

Právo, 27.6.2012

23. 06.

Euro je utrpením i radostí Trhů

Jiří Pehe Přečteno 3946 krát

V ekonomizujícím jazyce, který v posledních letech ovládl mediální a politický prostor v západních demokraciích, se finanční „Trhy“ staly jakousi živou bytostí. Neustále na něco reagují, přičemž se strachují, trpí, nebo jsou naopak něčím radostně nabuzeny. Různé indexy na burzách v závislosti na pocitech této superbystosti globálních rozměrů buď padají nebo stoupají.

Většina ekonomických analytiků se už dávno proměnila v psychology, kteří nám jen objasňují momentální duševní stav Trhů. Ty zase hodně dají především na soukromé ratingové agentury, které coby jakýsi komplic Trhů radí, komu mají Trhy půjčovat peníze, a za kolik, a komu už popřípadě nepůjčovat vůbec.

Samotné půjčování a nepůjčování není přitom, jak by se mohlo zdát, výsledkem striktně racionálních úvah na téma ekonomického zdraví případných dlužníků, ale je především důmyslným spekulativním jednáním. I proto Trhům tolik vyhovuje současná situace v eurozóně, která je ochotna ručit penězi evropských daňových poplatníků za dluhy členských států i soukromých bank.

Jak nedávno trefně napsal v Norsku žijící český politolog Lukáš Kraus, pro Trhy „není nic jednoduššího, než si vyhlédnout slabý kus sešněrovaný v eurokazajce, který se nemůže bránit, nemá kam utéct, a na něj si vesele sázet, než padne uštván, a na ležícím si vyprat prádlo bankovního sektoru a fakticky se tak dostat k penězům daňových poplatníků. V centru a ECB na to spekulantům ještě půjčí levné peníze.”

Kraus píše, že slabý kus se pozná jednoduše, protože nemá růstový výhled. Možná je ale ještě příliš optimistický. Rozhodnutí o tom, jaký má která země růstový výhled, nebo zda se její zadlužení, či zadlužení jejího soukromého bankovního sektoru, stalo už problémem, je totiž do značné míry výsledkem spekulací.

Vezměme si příklad Řecka. Jeho státní zadlužení sice dosáhlo vysoké úrovně, jeho růstové vyhlídky nejsou valné, jenže jak přesně došly Trhy, s pomocí ratigových agentur k tomu, že právě Řecko je „slabý kus“ na odstřel, zatímco například podobně zadlužené Japonsko či další země nikoliv?

Možná rozdíl spočívá v tom, že dostat právě Řecko nebo jakoukoliv další členskou zemi eurozóny na pokraj bankrotu je pro Trhy vlastně skvělý byznys, protože za jejich dluhy, k nimž nemalou mírou přispěly právě spekulace Trhů, de facto ručí EU. Skutečný problém by nastal teprve v okamžiku, kdy by se taková země odmítla podrobit finančnímu diktátu EU, která její dluhy výměnou za fiskální disciplinu splácí de facto přímo Trhům, a zbankrotovala by.

I proto byly Trhy, jak nám vysvětlili jejich psychoanalytici, velmi nervózní z výsledků řeckých voleb, před kterými strana SYRIZA hrozila, že úsporný program vypoví. Je sice jasné, že by případný řecký bankrot zhoršil výrazně životní úroveň Řeků a ohrozil evropské finanční instituce, jenže by zároveň byl obrovskou ztrátou pro spekulující Trhy.

Údajné vítězství „rozumu“ v Řecku v podobě vítězství stran, které jeho zadlužení způsobily v prvé řadě, naopak znamená, že se Trhy mohou trochu uklidnit, protože jim EU bude dál splácet řecké dluhy, jakkoliv je částečně pomohlo vytvořit právě spekulativní jednání samotných Trhů.

Současné institucionální uspořádání EU je pro Trhy skvělé. Mohou vysávat celé státní pokladny, což v kontextu EU znamená pokladny zemí, které jsou ještě solventní. Kdyby byla EU skutečnou fiskální a politickou unií, se společnými dluhopisy, byly by šance Trhů těžit ze spekulativních nájezdů na členské země nebo celou EU mnohem menší.

Nemuseli bychom tím pádem také pořád dokola poslouchat výklady „analytiků“ o utrpení Trhů nad situací v té které zemi EU. Dokonce lze argumentovat, že skutečně sjednocená EU by se rychle spojila s USA ke společné akci, která by Trhům v podobě účinné regulace značně zúžila v globálním měřítku prostor pro jejich emocionálně silně nevyrovnané chování.

Text vyšel v Právu pod názvem Utrpení důmyslných Trhů, 23.6.2012

21. 06.

Zeman versus Zeman

Jiří Pehe Přečteno 6839 krát

Je dílem náhody, že v symbolické rovině souboj o budoucí podobu české demokracie reprezentuje stejné příjmení, ač se jedná o dva různé muže. Zatímco Miloš Zeman usiluje o zvolení prezidentem, přičemž má slušné šance, Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman bojuje o očistu české justice.

Pavel Zeman se přitom potýká i s neblahým dědictvím toho, co právě Miloš Zeman pomohl stvořit v s dobách opoziční smlouvy se svým do té doby hlavním rivalem Václavem Klausem. Ne že by se Klaus nějak moc zatěžoval úvahami o správném fungování justice a právního státu ještě před svým spojenectvím se Zemanem, jisté ale je, že právě opoziční smlouva zabetonovala ve stání správě i justici jistý typ praxe, která se v podobě zametání nepohodlných kauz a podkuřování mocným udržela dodnes.

Pavel Zeman nedávno vyhrál důležitou bitvu, když se mu ve spolupráci s ministrem Jiřím Pospíšilem podařilo docílit v podobě rozsudku Nejvyššího správního soudu odvolání Vrchního pražského zástupce Vlastimila Rampuly, jemuž se kvůli jeho pasivitě při řešení velkých korupčních kauz přezdívá„vrchní zametač“. K Zemanovým úspěchům nepochybně patří také dopadení bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha při přebírání úplatku.

Jinými slovy: zdá se, že se ledy justice, zabetonované politickými tlaky, které působí už od dob opoziční smlouvy, pohnuly. Jisti si nemohou najednou být nejvyšší politici ani další „velké ryby“ , a to jak nalevo, tak napravo od politického středu. I proto z vládního tábora zní bolestný křik, když prst justice ukázal pár týdnů po Rathovi i na místopředsedkyni Poslanecké sněmovny za TOP 09 Vlastu Parkanovou.

Jenže „svěží vítr“, který, jak se zdá, představuje Pavel Zeman, je konfrontován s prozatím poměrně úspěšným tažením Miloše Zemana v boji o prezidentský úřad. Ten chtě nechtě reprezentuje „transformační éru“, která by, spolu s mnohými postkomunistickými neduhy, jež se k ní váží, mohla symbolicky skončit s odchodem Václava Klause z Hradu.

Pokud by na Hradě seděl politik reprezentující nový étos, tedy nejen někdo méně osobně svázaný s posledními dvěma dekádami, ale zároveň někdo s méně přezíravým postojem ke korupci i justici, mohli bychom se snad ruku v ruce s tím, co reprezentují noví lidé ve špičkách justice , jako je Pavel Zeman (a doufejme že i Lenka Bradáčová) nebo předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, postupně dočkat kýžené očisty české demokracie.

Pokud ovšem Miloš Zeman dojde ve svém tažení skutečně až na Hrad, bude to chtě nechtě pro možnou katarzi v české společnosti krok zpět. Zeman má jistě i důležité zásluhy, ale je to politik éry, za níž bychom měli zavřít dveře. Bude-li zvolen, je otázkou, zda nejen „obrozující se“ justice, ale i společnost obecně nebudou vidět takový vývoj jako signál, že „nové časy“ ještě tak docela nenastaly.

Právo, 21.6.2012

20. 06.

Plukovníci, podplukovníci, politici

Jiří Pehe Přečteno 16148 krát

Pokud budeme věřit politikům, vládnou nad českou politikou plukovníci a podplukovníci. Naposledy s touto noční můrou přišel premiér Petr Nečas, který při interpelacích v Poslanecké sněmovně odpověděl na dotaz opozičního politika, zda neuvažuje o demisi v souvislosti s obviněním bývalé ministryně Vlasty Parkánové z trestného činu, takto:

„Kromě toho mi dovolte říci poměrně tvrdou a jasnou tezi, že o tom, kdo bude ve vládě nebo nebude ve vládě, nebude cestou žádosti o vydání rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků, to asi by nebyl ten správný krok."

Nečasovo vyjádření bychom mohli samozřejmě odbýt jako poněkud nešťastný výrok politika, který si nestačil pořádně promyslet, co chce vlastně říct, kdyby ovšem svůj výrok neuvedl tvrzením, že jde o „tvrdou a jasnou tezi“.

Jako polehčující okolnost bychom také mohli vzít v úvahu fakt, že premiér měl patrně na mysli jen tolik, že žádná vláda, ani ta jeho, nerezignuje pouze na základě toho, že policie obviní jednoho vysoce postaveného politika z vládního tábora.

Jenže bohužel Nečasův výrok nelze tak úplně vyjmout z širšího kontextu. Nečasův vládní kolega, ministr financí Miroslav Kalousek, přispěchal totiž v souvislosti policejní žádostí o vydání Parkanové, která je členkou Kalouskovy TOP 09, s teorií o policejní zvůli.

Nedávno naopak mluvil plameně o policejní zvůli během své obhajoby v Poslanecké sněmovně bývalý středočeský hejtman David Rath, obviněný z převzetí úplatku. Ten argumentoval, že se stal obětí důmyslného spiknutí plukovníka Kubiceho, v současnosti ministra vnitra.

Je zajímavé, že Rathova obvinění na adresu Kubiceho vládní politici odmítli jako blábol, s jehož pomocí se snaží Rath svojí kauzu zpolitizovat. Když ale policie požádala o vydání významné představitelky vládního tábora, zabředli naopak do konspiračních teorií o policejní zvůli sami.

O čem to svědčí? Je možné, jak by se mohlo zdát z Nečasových a Kalouskových temných náznaků, že máme co do činění s policejní zvůlí, ba možná dokonce se spiknutím? Občasný pozorovatel české politiky, například nějaký zahraniční novinář, by mohl na základě jejich výroků klidně usoudit, že žijeme téměř v jakémsi policejním státě.

Nebo jde spíše jen o výraz podráždění nad tím, že policie, zřejmě povzbuzená úspěchem v kauze Rath, si snad myslí, že může „beztrestně“ obviňovat i vládní politiky?

Koneckonců Nečas i Kalousek znějí tak trochu, jako by si stěžovali, že policie, která v minulosti nepředváděla výjimečné výkony, pokud šlo o boj s korupcí ve vládním táboře, je najednou jako utržená z řetězu. O tom, že jim vadí právě a především obvinění vládního politika, svědčí skutečnost, že policejní zákrok vůči Rathovi ohodnotili bez zaváhání jako bezchybný výkon spravedlnosti.

Místopředseda sociální demokracie Lubomír Zaorálek si vcelku pochopitelně nenechal rozpor v Nečasově jednání ujít, když řekl, že pokud skutečně existuje „banda plukovníků“, je to vážné a sněmovna by se tím měla zabývat.

Podle Zaorálka se opozice obává, že může jít o zastrašování: „Není to náhodou tak, že pan premiér říká: bacha, bacha, jestli nám sáhnete na jednoho z našich, tak končí legrace?“ Zaorálek by si prý nerad myslel, že když sněmovna požádá o vydání nějakého opozičního politika, tak je to boj s korupcí, a když požádá o vládního politika, tak je za tím banda plukovníků.

Je možné nabídnout dvě teorie, které Nečasovy výroky na adresu „plukovníků a podplukovník“ osvětlují. Jedna zní, že ve vládním táboře vskutku stoupá nervozita z možnosti, že policie, která byla kritizována v případu Rath za to, že vynaložila na české poměry nezvyklé úsilí tohoto opozičního politika dopadnout, bude nyní chtít ukázat, že si troufne i na politiky vládní.

Zaorálek může tak mít díl pravdy, když naznačuje, že se premiér vlastně snaží policii zastrašit. Jinak lze těžko vysvětlit, že když se policie pustí do vyšetřování opozičních politiků, premiér si mne ruce nad tím, jak se konečně začíná prosazovat právní stát a boj s korupcí, ale když se policie dotkne politika vládního, je z ní parta plukovníků, která by chtěla určovat, kdo bude sedět ve vládě.

Vzhledem k tomu, že v českých poměrech má vládní tábor poměrně silné nástroje k tomu, aby dění v policii ovlivňoval, například výběrem policejního prezidenta, jsou Nečasova slova vskutku daleko za hranou toho, co by premiér v demokratické zemi měl kdy vypustit z úst.

Druhá teorie je stejně deprimující jako ta první. Je totiž možné, že policie, vystavená v minulosti politickým tlakům do té míry, že se občas zdálo, že v ní mezi sebou bojují o vliv zastánci vládního tábora se zastánci opozice, je už skutečně prostředím podobném podsvětí, takže v ní soupeří různé party plukovníků a podplukovníků. Pokud si je Nečas takového stavu vědom, měl by začít neprodleně konat.

S trochou nadsázky to trefně shrnul předseda komunistů Vojtěch Filip: „Buď premiér Nečas neví, co mluví, a pak nemůže být premiérem, nebo ví, že se chystá policejní či jinak ozbrojený puč, a pak bych od premiéra očekával činy, a ne řeči.“

Je smutné, že absurdnost slov premiéra je taková, že chtě nechtě musíme dát za pravdu předsedovi strany, jejíž předchůdkyně věděla o pučích a policejní státu své.

Deník Referendum, 20.6.2012

18. 06.

Ke korupci je zapotřebí dvou stran

Jiří Pehe Přečteno 5193 krát

Bude mít korupční kauza dnes už bývalého středočeského hejtmana za sociální demokracii Davida Ratha skutečně očistný efekt, o kterém se mluví proto, že dopadena byla poprvé pověstná „velká ryba“? To bude záležet hodně na tom, zda se v celém případu pozornost nesoustředí jen na Ratha a jeho komplice, kteří údajně úplatky související s manipulací státních zakázek přijímali.

Ke každé korupci je totiž zapotřebí dvou stran: ty, co úplatky přijímají, popřípadě organizují, a ty, co je dávají. Odsouzení jen jedné ze stran této pomyslné rovnice, by docela jistě bylo podivné a naplnění principu spravedlnosti by dozajista příliš nepomohlo.

Už proto bylo povzbuzující se dozvědět hned v prvních hodinách po vypuknutí skandálu, že policie ve spolupráci se stáním zastupitelstvím zatkla, a soud následně poslal do vazby, nejenom Ratha a jeho údajně přímé komplice, bývalého poslance Petra Kotta a ředitelku kladenské nemocnice Kateřinu Pancovou, ale také lidi spojené s organizováním tendrů pro Středočeský kraj a šéfa stavební firmy, která vyhrála výběrové řízení na rekonstrukci buštěhradského zámku, jehož se Rathova kauza konkrétně týkala.

Rozsáhlá systémová korupce, která v České republice panuje, by totiž nebyla možná, kdyby úplatky někdo neposkytoval. Jakkoliv je jasné, že představitelé celé řady firem, jež se takového chování dopouštějí, se budou bránit, že takový je prostě „systém“, a že bez uplácení v podobě přenechání příslušné částky z vyhraného tendru příslušným politikům nebo státním úředníkům, by jejich firmy zakázku nedostaly, je také zřejmé, že trestné je jak přijímání úplatků, tak jejich dávání.

Je vcelku pochopitelné, že se v prvních dnech po Rathově zatčení soustředila pozornost především na něj a jeho komplice, coby příjemce úplatků. Rath byl koneckonců významným regionálním politikem a jednou z vůdčích postav ČSSD. Zároveň je zřejmé, že větší díl viny v systémové korupci spojené s manipulací veřejných zakázek vskutku leží na těch, kdo takové zakázky manipulují, a zneužívají svého postavení v politice či státní správě k tomu, aby za úplatky rozhodli ve prospěch té či oné firmy.

Na druhé straně nelze obejít skutečnost, že jejich jednání by nebylo možné, kdyby firmy usilující o zakázky jakoukoliv účast v podobné korupci odmítaly a aktivně upozorňovaly nejen na korupcí zavánějící nabídky, ale i na to, že v tom či onom tendru za podezřelých okolností neuspěly. Jisté je, že i oněch pověstných sedm miliónů, se kterými byl podle policie přistižen Rath, muselo odněkud přijít.

To znamená, že přinejmenším někteří zástupci firmy, která zmanipulovaný tendr vyhrála, od počátku věděli, že se dopouštějí korupčního jednání. Museli přitom porušit celou řadu dalších právních předpisů, včetně daňových, protože milióny korun nemohou za normálních okolností jen tak „obejít“ účetnictví firmy.

V tomto kontextu bude nanejvýš důležité, jak orgány činné v trestním řízení naloží s informacemi, že ve Středočeském kraji se možná se zakázkami manipulovalo ve velkém. Je dokonce velmi pravděpodobné, že při několikaměsíčním odposlouchávání Ratha i dalších aktérů skandálu, policie přesně ví, o jaké firmy se jedná.

Některá média dokonce jen několik dní po zatčení Ratha přinesla seznamy dalších podezřelých tendrů, i se jmény firem, které v nich zvítězily. I v těchto případech bude pro jakékoliv ozdravení víry české společnosti v demokracii a spravedlnost důležité, aby byli přivedeni k odpovědnosti nejenom případní organizátoři příjemci úplatků, ale i představitelé firem, které úplatky poskytovaly.

Potíž je v tom, že mezi firmami, jejichž jména média v souvislosti s dalšími podivnými „losovačkami“ ve Středočeském kraji zmiňují, jsou i skutečně velcí hráči na českém trhu, kteří vyhrávají tendry nejen na krajské, ale i celostátní úrovni. Bude mít justice dostatečnou podporu vládní koalice, a politiků obecně, aby se do vyšetřování takových hráčů pustila?

Je totiž zřejmé, že rozkrade-li se, jak se shodují odborníci, každoročně v České republice s pomocí manipulace veřejných zakázek zhruba 100 miliard korun, přičemž částky zmiňované v kauze Rath tvoří jen desetiny procenta této závratné sumy, musí být do systémové korupce zapletena celá řada politiků i státních úředníků na všech úrovních státní správy. Zájem orgánů činných v trestním řízení o velké firemní hráče podezřelé z uplácení by tak mohl spustit lavinu obvinění napříč politickým spektrem.

Zatčení jedné „velké ryby“ z prostředí politiky je jistě důležité, ale pokud policie a státní zastupitelství nevyužijí všech nashromážděných informací k tomu, aby v sítích uvízly i velké ryby z prostředí velkého byznysu, které úplatky dávají, bude případ Rath jen Pyrrhovým vítězstvím. I proto je kauza Rath testem české demokracie na mnoha různých úrovních.

Parlametní magazín, červen 2012

13. 06.

Kam kráčí Evropa?

Jiří Pehe Přečteno 3859 krát

Současné problémy Evropské unie, zejména eurozóny, by neměly zastínit vizi, kterou nastínila nedávno pro Evropu německá kancléřka Angela Merkelová. Ta prohlásila, že EU potřebuje vedle měnové unie také politickou a fiskální unii. Mluví se také o vytvoření bankovní unie.

Pokud by EU vykročila tímto směrem, což by Bruselu umožnilo nejen větší kontrolu hospodaření i fiskální politiky jednotlivých států, ale možná i zavedení evropských daní, Německo by se už nebránilo zavedení společných evropských dluhopisů. Merkelová navíc suše prohlásila, že země, které se rozhodnou tímto směrem jít, nebudou čekat na váhající.
Jakkoliv je jasné, že k uskutečnění této vize je ještě dlouhá cesta, a že současná krize eurozóny může přerůst až do rozpadu společné měny ještě před tím, než se uskuteční cokoliv z toho, co Merkelová navrhuje, je v našem bytostném zájmu se začít vážně zabývat tím, co by vize Merkelové znamenala v praxi. Může se ostatně začít naplňovat poměrně rychle, protože se spekuluje, že leccos z toho, co Merkelová zmínila, bude součástí agendy už na nadcházejícím summitu EU.

Především je třeba jasně říct, že to, co Merkelová navrhla, není nějaká kosmetická úprava, nebo třeba jen politicko-technické opatření, jakým je nedávno schválený fiskální pakt, k němuž se Česká republika odmítla připojit s tím, že tak možná udělá později. Pokud by se vize Merkelové naplnila, máme co do činění se vznikem skutečného evropského „superstrátu“.

V tomto kontextu už nedává smysl mluvit o dvourychlostní nebo vícerychlostní Evropě, v níž některé země například nemají společnou měnu nebo nejsou součástí schengenského prostoru. Nový útvar, bez ohledu na to, kolik zemí by se k němu připojilo, by byl úplně novou kvalitou, nikoliv jen jednou částí EU, která se v určité oblasti rozhodla jít kupředu rychleji než některé státy.

EU v podobě politické, fiskální a bankovní unie, složená pouze z těch států, které by se k projektu připojily, a neohlížející se na nesouhlas států ostatních, by byla de facto státním útvarem, zatímco všechny dosavadní členské země, které by se nepřipojily, by stály mimo tento státní útvar. Jinými slovy, nelze již mluvit o různých rychlostech integrace EU v různých oblastech, samotný pojem „vícerychlostní“ ztrácí smysl.

Měli bychom, jednoduše řečeno, co do činění s těmi státy, co jsou uvnitř, a s těmi, co jsou vně. Je sice pravděpodobné, že by země, které by zůstaly mimo politickou fiskální unii, pojily nadále s evropským superstrátem nadstandardní vztahy v různých oblastech, ale zároveň nelze vyloučit, že by „nečlenové“ politické a fiskální Unie velmi rychle byli odsunuti do pozice, v níž jsou dnes země spolupracující s EU na základě asociačních dohod.
Neměli bychom tedy co do činění s dnešní situací, kdy jádro Unii jede po „hlavní“ koleji, zatímco některé země ve specifických oblastech volí kolej vedlejší, přičemž mají možnost se na hlavní kolej kdykoliv vrátit. Šlo by o novou geopolitickou konstelaci, v níž by se snaha zemí, které by zůstaly mimo politickou a fiskální unii, mohla v případě, že by se rozhodly do Unie plně začlenit, rovnat v mnoha směrech tomu, co jsme zažili už jednou v podobě přístupových jednání s EU.

Země, které by zůstaly mimo politickou a fiskální unii, by asi také nemohly počítat s tím, že si budou schopny zachovat některé současné výhody, například v podobě volného obchodu a pohybu lidí i kapitálu, pokud by EU usoudila, že to pro ni není výhodné, nebo že takové výhody pro „nečleny“ politické a fiskální unie znevýhodňují její členy. Jinými slovy, nelze vůbec vyloučit vztyčování nejrůznějších bariér vůči nečlenům.

Česká republika, jež je exportně zcela závislá právě na těch zemích, které by tvořily jádro nové Unie, si tedy bude muset rychle ujasnit meze svého euroskepticismu. Zdá se totiž, že pokud se začne vize Merkelové naplňovat, nikdo se nás nebude ptát dvakrát, zda se chceme k novému projektu připojit. Odmítnutí nové Unie bude přitom mít úplně jiné následky, než mělo české odmítnutí fiskálního paktu, které vzbudilo ve zbytku EU jen zdvořilé pozdvižení obočí s tím, že po skončení prezidentství Václava Klause nejspíš přijdeme k rozumu.

Někteří čeští komentátoři reagovali na návrhy Merkelové tak, že jsme prý udělali dobře, když jsme se nepřipojili k fiskálnímu paktu, který vzešel z německo-francouzské dílny, protože nám to dává lepší příležitost vyhnout se i v budoucnosti politické a fiskální unii, v níž prý bude německo-francouzský tandem dominovat už úplně.

To jsou samozřejmě nesmysly, protože skutečnost, že bez německo-francouzské dohody se neobejde žádná politická iniciativa, jejímž možným výsledkem bude vytvoření politické a fiskální Unie, neznamená, že i fungování takové Unie bude v rukou dvou největších zemí EU. To by se pak ostatní země, jejíchž národní hrdost jistě není o nic menší než česká, jen těžko k takovému projektu chtěly připojit.

Je-li ale onen kritizovaný „německo-francouzský“ tandem synonymem pro Unii, v níž budou hrát prim, jako v té současné, politické, ekonomické a právní standardy nejvyspělejších evropských zemí, a v níž budou mít, i navzdory hlasovacím mechanismům zvýhodňujícím menší země, zcela logicky vždy poněkud větší váhu velké národy, není jasné, co je na vlivu onoho „německo-francouzského tandemu“ pro nás tak hrozivého.
Kdybychom byli zemí, která má právní, etické, ekonomické i politické standardy srovnatelné třeba s Německem a Francií, asi bychom se měli dohadovat, zda náš vlastní fungující model nebude německo-francouzským vlivem příliš rozmělněn. Celá řada zemí, které jsou svojí vyspělostí s Německem a Francií srovnatelné, se toho evidentně bát nebude, a k reformované Unii se připojí.

U nás se nepochybně povede jalová debata o suverenitě a českých zájmech, které by přistoupení k politické unii mohlo údajně ohrozit, aniž kdo z euroskeptiků bude schopen vysvětlit, co je na našem zkorumpovaném modelu státní správy a politiky tak jedinečné, že by to účast v Unii, třeba i dominované Německem a Francií, mohla ohrozit.

Deník Referendum, 12.6.2012

10. 06.

Končí evropská paralýza?

Jiří Pehe Přečteno 7559 krát

Německá kancléřka Angela Merkelová konečně vyslovila to, na co politicky paralyzovaná a finanční krizí zmítaná Evropská unie už dlouho čekala: EU potřebuje jak fiskální, tak politickou unii. Zároveň připustila společné evropské dluhopisy, což bylo pro Německo zatím nemyslitelné.

Eurobondy nebudou ovšem přijaty dostatečně rychle na to, aby EU ušetřily dopadů nejnovější krize, v níž se topí Španělsko a jeho zadlužený bankovní sektor. Jak v případě Španělska, tak v případě Řecka, se tudíž ještě pojede postaru, tedy s pomocí pumpování záchranných fondů do jejich ekonomik bez jasného příslibu zlepšení, přičemž nelze vyloučit, že tyto krize přerostou do panevropské „superkrize“, a že nejnovější německé ústupky i návrhy už k ničemu nebudou, protože přijdou pět minut po dvanácté.

Necháme-li ale stranou pesimistické scénáře, jako je rozpad eurozóny a s ním související nepředpověditelné politické karamboly, je dobré, že se po několikaletém evropském tápání začíná rozjasňovat.

Návrh Merkelové je přitom možná překvapivou snahou o kompromis s Francií, která po prezidentských volbách nabrala kurs doleva. Ta byla až dosud vlažná k myšlenkám politické unie, ale její nový prezident, Francois Hollande, razantně požaduje společné evropské dluhopisy.

Německo, které by prostřednictvím společných dluhopisů přijalo největší břímě spojené s financováním dluhové krize v EU, nyní tedy mění svoji pozici, ale s podmínkou, že Brusel musí mít možnost skrze fiskální a politickou unii kontrolovat rozpočty členských států a zároveň mít svůj vlastní rozpočet, generovaný pravděpodobně přímo s pomocí celoevropských daní.

Přičteme-li k těmto možným změnám nedávný návrh na vytvoření evropské bankovní unie, která by vyústila do stejných pravidel pro evropské banky, jakož i do povinnosti bank přispívat do společného záchranného fondu tak, aby jejich příští krize nemusely být sanovány z veřejných rozpočtů, máme před sebou obrysy budoucí Evropy.

Tato rodící se vize bude jistě mnohými kritizována, ale má jednu výhodu: končí období impotentního přešlapování. Dohady euroskeptiků i zastánců další integrace o tom, kam EU vlastně směřuje nebo by měla směřovat, nyní zřejmě nahradí konkrétní scénář, s nímž se mohou politicky utkat.
I členské země EU se budou muset rozhodnout, kam chtějí patřit. Merkelová koneckonců i proto řekla, že jakkoliv mají možnost se připojit k této nové vizi všechny současné členské země, na váhající už není možné čekat.

Čeští euroskeptici, zejména z řad občanských demokratů, v poslední době zdůrazňovali, že dvourychlostní EU není žádná tragédie, koneckonců v podobě zemí platících eurem a zemí s vlastní měnou prý už existuje. Jenže dvourychlostní Evropa, kterou má na mysli Merkelová, je zcela jiného řádu, což by české, k EU momentálně většinově skeptické české veřejnosti nemělo uniknout.

Dvourychlostním modelem by byla ještě stále EU, v níž by se většina zemí řídila nedávno přijatým fiskálním paktem, a zbylé se tak říkajíc vezly za touto mateřskou lodí s tím, že by si ponechaly alespoň zdání vlastní fiskální autonomie. EU v podobě skutečné politické, fiskální a bankovní unie versus země, které se k tomuto modelu odmítnou připojit, to už je model, v němž se vedlejší kolej od té hlavní povážlivě vzdaluje, možná bez šance znovu se s ní kdy spojit.

To už není jen jakési rozvolněné organizační aranžmá v rámci ještě pořád jedné Unie. To je nový geopolitický model, s těžko domyslitelnými politickými i ekonomickými důsledky pro země, které se odmítnou připojit.

Právo, 9.6.2012

08. 06.

Byly Rathovy peníze na volby?

Jiří Pehe Přečteno 4439 krát

Poslanec a bývalý hejtman Středočeského kraje David Rath ve svém projevu v Poslanecké sněmovně, která rozhodovala o jeho vydání k trestnímu stíhání, naznačil, že peníze, které měl u sebe v okamžiku zatčení, byly ve skutečnosti určeny na financování volební kampaně. Jakkoliv většina českých médií kritizovala Rathův projev jako snůšku nedoložených obvinění, tato jeho slova část médií pohotově interpretovala jako další problém pro sociální demokracii.

To je zajímavé uplatnění dvojího metru. Zatímco Rathova obvinění o údajně estébáckých metodách ministra vnitra Kubiceho a politickém honu na jeho osobu média jednohlasně odmítla jako zoufalou snahu bývalého hejtmana zpolitizovat svoji kauzu, jeho poněkud mlhavá slova o tom, že peníze, které policie u něho našla, byly ve skutečnosti fondy na financování volební kampaně, rozpoutala vlnu spekulací. To vše navzdory skutečnosti, že Rath po svém zatčení tvrdil, že o nějakých penězích v krabici na víno, kterou měl u sebe, vůbec neměl tuchy.

Budiž. Berme jako fakt, že některá média chtějí z různých důvodů věřit této nové Rathově verzi důležitého aspektu jeho případu, která je vlastně útokem na ČSSD, zatímco jeho ostatní obvinění, která jsou útokem na vládní koalici, považují za blábol a snahu odvést pozornost od podstaty věci. Tento postoj části médií není přitom nezbytně nutné interpretovat jako jakýsi politický aktivismus na straně vládní koalice, protože věrohodnost Rathovy změněné výpovědi o tom, co se vlastně nacházelo v krabici od vína, jak se zdá, také potvrzují nově zveřejněné úniky z odposlechů, v nichž se dvě ze zatčených protagonistek v Rathově kauze baví o penězích na volby.

Jenže se nelze vyhnout určitým pochybnostem. Ty hlavní se týkají celkového kontextu kauzy Rath. Rychlost, s jakou se dostaly do médií právě ty úryvky odposlechů, které mají dokazovat pravdivost Rathovy nové verze, je dosti podezřelá. Pokud autory úniku nejsou samotní obhájci Ratha, kteří tím chtějí podpořit jeho slova, pak nezbývá než usoudit, že Rathova kauza je vskutku do jisté míry politická, neboť zmíněné odposlechy unikly se záměrem ještě více poškodit ČSSD.

Co na tom, že výraz „peníze na volby“ nelze přímočaře interpretovat tak, že Rath měl být jen jakýmsi nosičem peněz do pokladny ČSSD. Je možné ho interpretovat i tak, že politický solitér Rath si chtěl při financování své volební kampaně před podzimními krajskými volbami přilepšit nad rámec toho, co měl na kampaň dostat ze stranické pokladny.

Jenže to by v podstatě znamenalo, že se přece jen jedná o úplatek. Rozdíl mezi černými penězi směřujícími do Rathovy vlastní kapsy a penězi, které by přijal, aby si vylepšil vlastní volební kampaň, není v kontextu toho, co rozumíme úplatkem, až tak podstatný. Jako podstatný by ho ovšem bylo možné interpretovat v případě, že by soud uvěřil, že Rath byl jen jakýmsi pěšákem, který převzal peníze, možná dokonce v dobré víře v jejich více méně čistý původ, aby je donesl do stranické kasy.

V takovém případě by se nedopustil korupce, ale spíše jen obcházení daňových předpisů. A to může být rozdíl mezi mnohaletým vězením a třeba jen podmíněným trestem.

Pokud se Rath a jeho obhájci pro tuto strategii rozhodli, má ČSSD skutečně problém. Její představitelé sice v reakci na Rathova slova už rezolutně oznámili, že o nějakém černém financování strany nemůže být v případě peněz nalezených u Ratha ani řeč, a že pokud byly peníze určeny na volby, pak klidně mohlo jít o Rathovu osobní nebo takříkajíc „krajskou“ iniciativu, o níž vedení strany nemělo potuchy.

Jenže jak vládní tábor, tak někteří novináři sympatizující s pravicí, budou v silném pokušení přijmout Rathovu novou verzi případu jako pravdivou. Zatímco totiž úplatek v krabici od vína dokazuje v podstatě jen selhání jednotlivce Ratha, a na ČSSD, s výjimkou Středočeského kraje, by měl dopad jen zprostředkovaný, verze, v níž Rath nese černé peníze do stranické pokladny, načež ho strana chladnokrevně obětuje, je pro vládní strany skutečnou politickou výhrou.

Pokud kauza Rath byla doposud zpolitizována jen okrajově, například v podobě snah některých vládních politiků odvést pozornost od vlastní neschopnosti čerpat evropské peníze k sociálnědemokratickým krajům, nyní hrozí její politizace úplná. To by bylo dost nešťastné.

Šéf poslaneckého klubu TOP 09 Petr Gazík okamžitě poněkud teatrálně vyzval ČSSD, aby prokázala zdroje svého stranické financování. Řekl doslova: "Vzniká tady evidentní podezření, že sociální demokracie je financována netransparentně a korupčně, že část peněz, ze kterých je ČSSD financována, mohla pocházet z trestné činnosti, kvůli níž je dnes David Rath ve vazbě a na které má policie důkazy o tom, že tady docházelo k trestné činnosti korupce."

My se naopak můžeme ptát, proč významný politik vládní koalice neváhá vyvozovat dalekosáhlé závěry na základě Rathovy zatím nikterak prokázané nové verze případu, ale evidentně ho nechávají klidným ta Rathova obvinění, učiněná ve stejném projevu, podle kterých se stal obětí předem připravené politické konspirace, uskutečněné ministrem vnitra.

Jinými slovy, bylo by dobré, kdyby Rathovu snahu celou kauzu zpolitizovat, nahlížela média i vládní politici se zdravou skepsí jak v případě jeho obvinění na adresu vládního tábora, tak obvinění na adresu jeho bývalé strany. Zpolitizovat celou kauzu je v Rathově osobním zájmu, protože tím odvede pozornost od sebe. Část politiků a médií by mu v tom neměla pomáhat, jakkoliv se to zdá být před volbami lákavé.

ČRo 6, 8.6.2012

07. 06.

Nepřiměřenost v kauze Rath

Jiří Pehe Přečteno 5443 krát

Zatčení „velké ryby“, bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha, pro podezření z korupce má mít podle mnohých jakýsi výchovný a katarzní efekt. V zemi prolezlé korupcí, za kterou není téměř nikdo trestán, je kauza Rath chápána jako možný bod obratu. A to i navzdory skutečnosti, že v zemi, kde většina korupčních kauz i podezření z nedávné minulosti měla co do činění především s politiky vládního tábora, dopaden byl, poněkud překvapivě, vládním táborem nejvíce nenáviděný politik opoziční.

Sama tato skutečnost ponouká část veřejnosti ke konspiračním teoriím, že jde o především o politický útok, které se ve své řeči před Poslaneckou sněmovnou snažil přiživit i poslanec Rath. Ty, kdo už mají jasno v tom, že kauza Rath je právě jen takovéto spiknutí „mocných“ proti nepohodlnému opozičnímu politikovi, nemá smysl přesvědčovat, že nejde jen o pokračování „špinavé“ politiky jinými prostředky.

Větší část veřejnosti ale černobílé konspirační teorie odmítá, jakkoliv mnozí se možná v duchu podivují nad tím, že právě k dopadení Ratha bylo vynaloženo úsilí nesrovnatelné se snahami usvědčit z korupce někoho z vládního tábora. Ale budiž, řekne si většina lidí, dopaden byl právě Rath, dejme průchod spravedlnosti.

Potíž je v tom, že chápání spravedlnosti má svoji obsahovou i jevovou stránku. O té obsahové rozhodne soud. Ta jevová souvisí s rozsáhlou symbolikou, s jejíž pomocí se zapisuje ta která kauza do povědomí lidí.

A právě v tomto bodě máme problém. Výkonu spravedlnosti se totiž nejlépe daří v podmínkách jisté přiměřené civilnosti, neokázalosti. Lekce novým demokraciím by mohlo v tomto směru nabízet například Norsko, které soudí masového vraha.

V kauze Rath ovšem vládne kýčovitá nepřiměřenost, která má značný potenciál vnést pochybnosti i do mysli těch, kdo zatím chtějí věřit, že jde o výkon spravedlnosti. Už od okamžiku poslancova zatčení jsme svědky policejní bombastičnosti, okázalé manifestace státní moci i snah zneužít kauzy k nesouvisejícím politickým účelům.

Jelikož státní aparát, který si vůči Rathovi takto počíná, je v nejvyšším patře reprezentován současnou vládou, mnoho lidí, kteří si přejí, ať je v kauze Rath učiněno zadost spravedlnosti, se budou ptát, zda přeci jen nemáme co do činění s jakousi politickou objednávkou.

A to navzdory tomu, že nejlogičtějším vysvětlením pro manifestaci síly v případě Rath je nejspíš jen snaha ukázat občanům, že oč více byla policie dosud bezzubá v kauzách řádově mnohem závažnějších, o to více bude „tvrdá“ v první větší kauze zdárně dovedené k dopadení korupčníka „při činu“.

Není divu, že na sociálních sítích bylo možné zaznamenat ironické komentáře, že k dovršení poněkud absurdního divadla při převozu Ratha a jeho vystoupení ve Sněmovně už scházelo jen nasazení dělostřelectva a pravidelné přelety gripenů.

To samé platí i o uvalení vazby. I proto byl Rath ve svém projevu nejpřesvědčivější v pasážích, v nichž se vysmíval policejním manévrům okolo své osoby a zpochybňoval potřebu držet ho ve vazbě. Náhoda tomu chtěla, že při jeho projevu si mohl televizní divák zároveň číst v dolní části obrazovky zprávu o posledním vývoji v absurdní kauze „lobbisty“ Janouška, podezřelého z pokusu o úmyslné ublížení na zdraví, když v opilosti přejel ženu. Ten si na rozdíl od Ratha užívá svobody.

Jinak ale i Rathův projev, plný konspiračních narážek a nepodložených obvinění, přispěl k pocitu „nepřiměřenosti“. I Rath měl šanci být „civilní“ a uměřený. Stačilo, kdyby se, jak po právu učinil, pozastavil nad okázalou manifestací síly státní moci v jeho případě, a pak suše požádal Sněmovnu o vydání, aby se mohl hájit před soudem.

Nejpřiměřeněji se tak v celém případu zatím nakonec zachovala Sněmovna, jejíž členové odolali pokušení celou kauzu „rozežvanit“ a po zdvořilém vyslechnutí Rathova nezdvořilého projevu udělali jediné možné: odevzdali ho k trestnímu stíhání. Moci zákonodárné, a konkrétně předsedkyni PS Miroslavě Němcové, lze snad vytknout jen zbytečnou pasivitu tváří v tvář požadavkům výkonné moci na přítomnost ozbrojenců ve Sněmovně, jakož i toleranci vůči téměř vojenským manévrům při převozu zatím neusvědčeného kolegy do budovy parlamentu.

Právo, 7.6.2012

06. 06.

Evropská unie nás prý korumpuje

Jiří Pehe Přečteno 8034 krát

V souvislosti s korupční kauzou Davida Ratha, v níž údajně figurují i pokusy o manipulaci evropských fondů, nabízejí někteří komentátoři a politici poněkud perverzní logiku. Hlavním problémem je podle nich samotné „dávání“ ze strany Evropské unie, které prý v podobě zahlcování nových členských strukturálními fondy pomáhá vytvářet živnou půdu pro korupci.

Což o to, v unijním systému čerpání fondů lze jistě najít organizační nedostatky, například v podobě nadbytečné byrokracie, nedostatečné kontroly, nebo naopak benevolence vůči projektům, které přímo zavánějí zbytečným vyhazováním peněz. Jenže je zároveň třeba jasně říct, že hlavní problém není na straně „dávající“ EU, ale na straně zemí, které fondy mají a mohou čerpat, ale místo toho se topí ve šlendriánu korupci.

Mezi těmito zeměmi existují poměrně velké rozdíly. Některé nové členské státy byly schopny nastavit svoje systémy pro čerpání evropských peněz tak, že zásadním problémům nečelí, jakkoliv i tam se občas vyskytnou potíže, a to jak v podobě snah s fondy manipulovat, tak v nedostatečné absorpční kapacitě.

Na druhé straně jsou země, jako je Česká republika, které mají s čerpáním fondů zásadní potíže. Buď je nedokážou smysluplně čerpat vůbec, protože nejsou schopny připravit řádné projekty, anebo dovolí, aby se s fondy nejrůznějším způsobem korupčně manipulovalo.

Tvrdit, že taková situace je v prvé řadě výsledkem příliš velkého přílivu peněz, je dětinský argument, který staví logiku na hlavu. Ve skutečnosti je takové chování výrazem politické a právní nedospělosti.

Podobně se chovají děti. Když před ně postavíte mísu se sladkostmi, budou se jimi ve většině případů přejídat, pokud je nebudete konfrontovat s nějakým silným korektivem. Stejně se bude chovat dospělý člověk se slabou vůlí.

Lze samozřejmě argumentovat, že nové členské země, se svojí krátkou demokratickou zkušeností, se v politickém slova smyslu dětem podobají, a chyba je tedy i v tom, že EU vůči nim nenastavila mnohem přísnější „korektivy“. Jenže zastánci teorií o korumpujícím vlivu evropských fondů jsou často ti samí lidé, kteří razantně odmítají jakýkoliv přísnější dohled ze strany EU.

V extrémních případech dokonce tvrdí, že nejlepší by bylo nedostávat unijní pomoc, která je prý „zadarmo“, vůbec, protože nezasloužené peníze, které jsme si nevydělali vlastní prací, pokřivují tržní ekonomiku a oslabují pocit odpovědnosti. To je i argument prezidenta Klause.Problém s touto argumentací spočívá v tom, že příčiny chování, které vede k rozkrádání evropských peněz, tím nezmizí.

Český problém s evropskými fondy nespočívá v tom, že svým „dáváním“ Unie nás, jinak počestné Čechy, vlastně korumpuje. Hlavní problém spočívá v tom, že v české společnosti, která je ve světle své moderní historie dosti nemocná, si nejrůznější „podnikavci“ hledají za každých okolností způsoby, jak krást.

Nejsou přitom bohužel nějakými „ostrůvky negativní deviace“. Jakkoliv se v české společnosti najde mnoho slušných, pracovitých lidí, přesto je společensky patologické chování hodně rozšířené. Právě jeho celková míra určuje, proč se v některých nových demokraciích krade celkově více a v některých méně.

Bylo by přitom chybou si nalhávat, že kradou jenom někteří z těch, kteří se nějakým způsobem dostali k možnosti ovlivňovat sytém státních zakázek nebo fondy EU. Česko má pochybný primát i v žebříčcích zemí, které odrážejí chování průměrných lidí: například se u nás krade nejvíce z celé Evropy v supermarketech a obchodech. Celková míra korupce nás řadí daleko za nejvyspělejší evropské země. A „vedeme“ i v žebříčcích dalších společenských patologii: konzumace drog a alkoholu nebo nemocí působených nezdravým životním stylem a stravou.

Otázkou je, zda by EU měla do takové země vůbec posílat nějaké fondy. A možná je namístě otázka, zda země, kde vládne korupce, šlendrián v politice i veřejné správě, to vše pepřeno okopáváním bruselských kotníků, kdykoliv se naskytne příležitost, má vůbec v Unii být. Jisté je, že EU, stejně jako výše zmíněný dospělý korigující chování dítěte, by měla mít mnohem silnější nástroje k disciplinování zemí, které to nedokáží samy.

Například jednou z hlavních příčin rozsáhlé korupce a neschopnosti čerpat transparentním způsobem evropské fondy je u nás skutečnost, že Česká republika nemá ani osm let po vstupu do EU účinný zákon o státní službě. Ten sice jako podmínku vstupu přijala v roce 2002, ale od té doby všechny vlády posouvaly jeho účinnost. Politici napravo i nalevo od politického středu tak přitom činí především proto, aby mohli státní úředníky politicky ovládat. Podobný přístup panuje i ve vztahu k justici.

EU by měla mít právo zemi, která se de facto vysmívá svým unijním závazkům, sankcionovat, včetně možnosti pozastavit ji členství. Bohužel Bruselu v současné situaci nezbývá, než víceméně tolerovat členství zemí, v nichž je už samotný systém nastaven tak, aby se v ní poměrně snadno a beztrestně kradlo. Brusel sice může nakonec úplně zastavit čerpání evropských peněz, ale účinnější sankce, které by bolely ještě více, nemá.

To je škoda. Kdyby rádoby euroskeptické zemi, jako je Česká republika, v níž nyní podporuje členství v EU jen asi 40 procent lidí, mohl například pozastavit členství do doby, než si dáme věci do pořádku, možná bychom se nestačili divit, jak rychle by podpora pro členství vzrostla poté, co bychom ztratili všechny výhody, které se s členstvím pojí, a které považují lidé za zcela samozřejmé.

Václav Havel kdysi žertem navrhoval jako nejlepší nástroj na podporu členství v EU zavést jednou za rok týden bez EU. Vrátily by se hraniční kontroly, studenti i pracovníci působící v zahraničí by museli domů, na české výrobky by byla uvalena příslušná cla. A, ano, musely by se zastavit i projekty financované z fondů EU.

To vše je samozřejmě jen science fiction. Když už ale selháváme, například i v tak jednoduchém oboru, jako je „brát“ si stamiliardy, které nám někdo přátelsky nabízí za účelem rychlejší modernizace země, bylo by namístě přinejmenším přestat s šířením politického kýče, v němž se zase jednou vykreslujeme jako „oběť“ mocných - tentokrát proto, že nám prý příliš dávají, čímž nás údajně korumpují.

Deník Referendum, 5.6.2012

05. 06.

Chvála demokratického centralismu

Jiří Pehe Přečteno 5880 krát

Je škoda, že komunistický režim naprosto zprofanoval slovní spojení „demokratický centralismus“, protože návrat k rozumné míře centralismu je přesně to, co může pomoci český politickým stranám. Ty největší v současnosti fungují do jisté míry jako těžko řiditelné konfederace, v nichž centrální orgány jen s velkými obtížemi prosazují svá rozhodnutí na regionální úrovni.

Tento problém se opět plně vyjevil v souvislosti s korupční kauzou bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha. Celostátní vedení ČSSD vyzvalo krajskou radu k rezignaci, většina jejích členů si ale postavila hlavu.

Podobné problémy měla a má i ODS, která je v mnoha případech na místní i regionální úrovni ve vleku svých pověstných kmotrů. Předseda strany a premiér Petr Nečas by se možná rád těchto „struktur“ zbavil, ale centrální vedení strany na to nemá sílu. Částečně i proto, že problém takříkajíc metastázoval z regionální úrovně do centra, takže někteří politici se silnou základnou v krajích působí dál v širším i užším centrálním vedení strany navzdory podezřením z korupce či jiných manipulací.

V případě stran, které ovládají i krajské samosprávy, jako je v současnosti ČSSD, se chod strany jako celku komplikuje i tím, že vedle stranických orgánů na úrovni krajů působí také krajští hejtmani a jejich týmy s vlastní mocenskou bází. Zatímco centrální vedení strany tak například do omrzení opakuje, že chce bojovat s korupcí, krajská mocenská centra si často dělají, co chtějí.

ČSSD fungovala jako více méně centralizovaný celek naposledy za předsednictví Miloše Zemana. Do jisté míry to souviselo se Zemanovou silnou osobností, ale ve větší míře to souvisí se stranickou decentralizací, která se spustila, a to nejen v ČSSD, po zavedení krajských samospráv v roce 2000.

Centrální vedení stran je sice produktem dohod mezi krajskými delegacemi na sjezdech stran, ale jakmile je ustaveno, musí mít na zřeteli celostátní agendu. Ta ovšem, jak se ukazuje, dost často koliduje s tím, co za svoje bytostné zájmy považují krajské organizace stran nebo hejtmani, což vede k průšvihům, jako je kauza Rath.

Je tedy v bytostném zájmu českých politických stran obnovit jistou míru „centralismu“, která by dovolovala celostátnímu vedení strany vystupovat mnohem razantněji proti nižším stranickým úrovním a, pokud je to třeba, prosadit rozhodnutí centra „silou“. Nepodaří-li se to, budou se o skutečný vliv v konfederovaných stranách nadále dělit především nejrůznější kmotří a ekonomická bratrstva na místní a krajské úrovni, což je živná půda pro korupci a manipulaci veřejných zakázek i projektů financovaných Evropskou unií.

Potíž je v tom, že rozhodovací mechanismy v zaběhnutých stranách už jsou nastaveny tak, že kraje jakékoliv změny stanov ve směru větší centralizace „pohřbí“, jak se to stalo například na minulém sjezdu ČSSD. To není pro zavedené strany dobrá zpráva, protože slabost centrálního vedení je živnou půdou pro další skandály na nižších úrovních. Nastoupit a uspět na úkor těch zavedených tak mohou nakonec úplně nové strany, které se hned při svém vzniku ve stanovách úspěšně vyhnou nebezpečí přílišné decentralizace.

Právo, 5.6.2012

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy