Jiří Pehe

27. 11.

Další slepá česká ulička

Jiří Pehe Přečteno 7665 krát

Nad skandálem, v nějž se začíná měnit první přímá volba prezidenta v České republice, se vznáší mnoho otázek, ale jedna z nich je neodbytná: proč se čeští zákonodárci nemohou ani v případě zákona, který má umožnit volbu, na níž se upírají oči celé veřejnosti i zahraničí, inspirovat tím, co se už osvědčilo v jiných zemích? (Můj delší text k tomuto tématu, pod názvem "Česká cesta aneb Šlendrián", vyšel též v Deníku Referendum.)

Prezident se volí přímo ve dvanácti dalších zemích Evropské unie. Postavení prezidenta v ústavním systému se v jednotlivých zemích v závislosti na historickém a společensko-kulturním kontextu více nebo méně liší, takže specifický „český“ přístup je možná namístě v ústavním vymezení pravomocí prezidenta, ale výběr kandidátů a samotný průběh voleb je podstatě technická procedura, kterou by bylo možné jednoduše zkopírovat.

Není tedy vůbec jasné, co vedlo zákonodárce k tomu, aby nakonec přijali model, v němž je pro kandidaturu zapotřebí buď dvaceti podpisů poslanců, popřípadě deseti senátorů, anebo padesáti tisíc podpisů občanů ve formě petice. I v zemích, kde se používá model obdobný, například na Slovensku, je počet podpisů výrazně nižší (15 tisíc), což umožňuje podpisy snadněji kontrolovat.

V Rakousku dokonce stačí 6 tisíc podpisů, které musí ale být úředně ověřeny na obecním úřadě. Proč nebylo možné použít podobný model u nás, kde je nutné chodit pro ověření podpisu k notáři s každou úřední prkotinou, je záhadou. Lidé, kteří to s podporou toho kterého kandidáta myslí opravdu vážně, by jistě našli chvíli času, aby zašli na úřad nebo k notáři podepsat předepsaný formulář, kam by jen vyplnili jméno kandidáta.

Byzantský způsob ověřování podpisů je u nás navíc tvrzen ambivalentním právním jazykem, který si ministerstvo vnitra vyložilo po svém. Výsledkem je další slepá „česká ulička“, kterých mají za sebou čeští „experimentátoři“ v zákonodárných sborech už opravdu požehnaně. Zatímco cestu z téhle uličky snad může nakonec najít Nejvyšší správní soud, prováděcí zákon o přímé volbě prezidenta bohužel obsahuje další problémy, pro které ho může Ústavní soud nakonec částečně nebo úplně zrušit.

Pokud ho někdo napadne u Ústavního soudu kvůli porušení principu rovnosti, bude mít poměrně dobrou šanci uspět, protože bariéra 50 tisíc hlasů, kterou musí překonat kandidáti bez podpory poslanců či senátorů, se už při zběžném pohledu jeví jako příliš vysoká, a ověřovací procedura, které jsou pak podrobeny podpisy na jejich petičních arších, jako diskriminační.

Máme se tedy na co těšit. V zahraničí se bude o České republice po právu s ironií psát, že její zákonodárci nejen neumějí bez zásahu ÚS zorganizovat předčasné volby, nebo že její prezident potřeboval dvě rozhodnutí ÚS, aby podepsal Lisabonskou smlouvu, přičemž trval na „české výjimce“, ale že si země dokonce neumí bez průšvihu zorganizovat ani prezidentské volby, ať už jsou přímé nebo nepřímé. Stačilo by přitom, kdyby čeští politici stále znovu „nevynalézali kolo“ a občas se rozhlédli po světě.

Právo, 27.11.2012

26. 11.

Dvacet tezí k budoucnosti levice

Jiří Pehe Přečteno 4059 krát

Text byl pronesen na konferenci „Budoucnost levice ve střední Evropě“ pořádané 21. listopadu 2012 think-tankem CESTA Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii a nadací Friedrich-Ebert-Stiftung e.V., zastoupením v České republice.

*****
Dvacet tezí k budoucnosti levice

1. Demokratická levice dneška je do značné míry obětí svého vlastního úspěchu v minulosti.

2. Její politika postupně nastavila kapitálu v rámci národních států účinné regulační rámce a vytvořila tak sociálně-tržní model. S pomocí konceptu sociálního státu, který uskutečňovala v mnoha případech ruku v ruce s křesťansko-sociálními stranami, pomohla vytvořit v západních zemích mohutné střední třídy. Právě přičiněním demokratické levice se podařilo po 2. světové válce v Evropě skloubit v relativně harmonický celek tři hesla Velké francouzské revoluce—svobodu, rovnost a bratrství (solidaritu)-- které se až do té doby projevovaly vzájemně občas antagonisticky nebo dokonce v podobě absolutizace jednoho z nich vítězily totalitní režimy.

3. Vytvořením mohutných středních tříd, jakož i v důsledku nástupu post-industriální společnosti, ovšem ztratila svoji tradiční politickou klientelu, dělnictvo.

4. Paradoxně, střední třídy, které levice pomohla stvořit, se ukázaly být ne příliš „vděčné“. Byly mnohem méně sociálně determinované k podpoře levice, navíc více inklinovaly k postmoderním životním filozofiím,v nichž hrál významnou roli individualismus v různých podobách a polohách. Příslušníci středních vrstev byli mnohem více náchylní věřit, že za své úspěchy a blahobyt vděčí svým výjimečným individuálním vlastnostem, než správně nastavenému sociálnímu systému. Jakmile se sociální stát a existence středních tříd staly samozřejmostí, stali se příslušníci středních tříd poměrně snadným terčem neoliberální ideologie.

5. Levice nebyla dostatečně schopná vysvětlovat, že základem politicko-ekonomické stability, která umožňovala nástup těchto nových tříd, je společenská solidarita, že „bezstarostný individualismus“ je do značné míry možný jen proto, že existují záchytné sociální sítě. Nebyla schopná najít nový jazyk, který by byl stejně účinný jako jazyk individualismu a de facto sobectví, jenž nabídla neoliberální pravice.

6. Jev, který ale zahnal demokratickou levici definitivně do defenzivy, je ekonomická globalizace. Produktivní rovnováhy mezi svobodou, rovností a solidaritou se totiž podařilo dosáhnout především zkrocením kapitalismu v rámci národních států. Jakkoliv kapitalismus byl od počátku náchylný k expanzi přes národní hranice, před nástupem skutečné globalizace, to jest zhruba do pádu bipolárního světa, byl svázán s národními státy podobně jako další produkty modernity z konce 18. a počátku 19. století, jako byla občanská společnost, politická demokracie, média nebo právní stát. Do nástupu globalizace bylo tedy tržní hospodářství možné účinně regulovat, ale jen v rámci jednotlivých národních států.

7. Globalizace vedla k novým nerovnostem, které se v rámci relativně dobře regulovaného kapitalismu v rámci národních států a s pomocí sociálního státu podařilo v mnoha zemích výrazně zmírnit. Jakmile se kapitál vymknul z národní kontroly, mohl nerovnosti i patologické jevy, jako je ničení životního prostředí, exportovat mimo hranice svých mateřských států. Jinými slovy, relativní rovnost a stabilita v rámci vyspělých států byly po pádu primárně západo-východního dělení bipolárního světa postupně ohrožovány rostoucí nerovností mezi Severem a Jihem.

8. Demokratická levice ovšem zůstala mentálně primárně uvězněná v rámci národních států Západu, jejichž tržní hospodářství v předešlém období tak skvěle zhumanizovala, a na rostoucí globální nerovnosti nedokázala reagovat tlakem na vývoz sociálních standardů mimo hranice západního světa.

9. Globalizace sice nastartovala raketový ekonomický růst v některých zemích za hranicemi Západu, ale většinou s pomocí primitivního kapitalismu, který existoval na Západě před nástupem vymožeností prosazených demokratickou levicí. Tento rychlý růst byl pak neoliberály úspěšně používán k tlaku na omezení sociálního státu ve vyspělých zemích, protože ten prý činí západní země méně konkurenceschopnými, navíc je nutí žít na dluh.

10. Demokratická levice, zejména v Evropě, dovolila, aby byly vyspělé země, opírající se o sociální státy, byly s pomocí neoliberálních doktrín volného obchodu donuceny soutěžit v globálním měřítku s tímto levným, primitivním kapitalismem. Tím, že netrvaly na tom, že i noví ekonomičtí „tygři“ mimo Evropu musí přijímat určité sociální a ekologické standardy, pokud chtějí exportovat do vyspělých zemí, pomohly pro sebe stvořit konkurenční nevýhody, které je teď ničí.

11. Demokratická levice pak navíc nebyla schopna téměř vůbec zformulovat účinnou obranu proti ještě závažnějšímu jevu spojenému s globalizací, kterým je postupné oslabování států jako takových, zejména s pomocí privatizace důležitých státních funkcí do rukou kapitálu, často nadnárodního.

12. Je tedy zřejmé, že demokratická levice se může obrodit pouze v případě, že bude svůj program globalizovat, a to přinejmenším stejně efektivně, jako to učinili neoliberálové, kteří se v podobě Washingtonského konsensu stali ideologickými ochránci neviditelné ruky trhu a volného obchodu v globálním měřítku.

13. Globalizovat program demokratické levice lze jen spoluprací levicových stran na koordinovaném prosazování globální regulace trhů a finančního kapitálu, a na postupném globálním prosazování sociálních vymožeností, které učinily ze Západu po 2. světové válce oázu politické a ekonomické stability. Je též úkolem levice, aby společně našla způsoby jak bojovat proti jevům , které v éře globalizace sociální stát ničí a přispívají k masivním dluhům, jako je například masový odliv peněz do daňových rájů.

14. Jinými slovy: demokratická levice si nesmí nechat vnutit neoliberální diskurz, v němž humanizace kapitalismu skrze sociální stát, regulaci a lidská práva byla jen jakousi neufinacovatelnou utopií z konce 20. století. „Zdroje jsou“, je možné tvrdit, ale nekontrolovatelně odtékají do daňových rájů, jakož i do stále větších zisků i bohatství těch nejbohatších, dosahovaných na úkor dolních „devadesáti procent.“

15. Demokratická levice má v podobě solidárního socio-ekonomického modelu, který dlouhodobě prosazuje, v rukou jednu z největších vymožeností v historii lidstva, ale dokáže ji uchránit před úpadkem, a tedy i před úpadkem sebe sama, jedině tehdy, dokáže-li tento svůj model prosazovat nadnárodně. Koordinovaný postup v rámci Evropské unie je logickým prvním krokem.

16. Lze přitom polemizovat s názory, že demokratická levice potřebuje jakousi zcela radikální modernizaci. Musí samozřejmě inovovat sociální systémy, zpružňovat je, jakož se i přizpůsobovat novým trendům ve vědě, vzdělávání, komunikačních technologiích a mezilidských vztazích. Příklady skandinávských zemí ale ukazují, že i moderní levice může trvat na vyzkoušených modelech společenské solidarity, opírajících se o vysoké míry zdanění a přerozdělování, a přitom být schopná pracovat s relativně nízkými mírami zadlužení i čelit například ekonomické krizi lépe než země praktikující liberální modely.

17. Jisté ovšem je, že pokud zůstanou tyto úspěšné sociálně-demokratické modely omezeny jen na území relativně malých států, nakonec v souboji s globálními trhy i ony podlehnou.

18. Na závěr je třeba se zmínit o specificích postkomunistických společností. Demokratická levice je i zde pod tlakem, aby se takzvaně modernizovala, ale je třeba vzít v potaz, že v těchto zemích ještě ani nevznikly solidní střední třídy. Začaly se demokratizovat, jak ekonomicky, tak politicky, v prostředí výrazné nadvlády trhů nad politikou, takže se nestačil například ani vytvořit skutečný veřejný prostor a silné občanské společnosti.

19. Nástup tržního hospodářství v těchto zemích sice většinu z nich ekonomicky pozvedl v absolutních číslech, ale zároveň vedl k jakési postkomunistické variantě pauperizace celých sociálních skupin a zároveň k bohatnutí jiných skupin, často s pomocí kriminálních metod nebo parazitování na státu. Demokratická levice v postkomunistických zemích musí tuto specifickou realitu reflektovat, pokud nechce v některých z těchto zemích odevzdat svoje voliče radikálnějším stranám.

20. Diskuse o tzv. modernizaci levice v našem regionu by tedy měly být založeny na pečlivých analýzách toho, zda a do jaké míry se modernizují postkomunistické společnosti. Jinými slovy, sociálně demokratické strany v post-komunistických zemích nemohu úplně mechanicky přejímat modernizační strategie levice v zemích vyspělejších, kde už existují silné střední třídy, více méně fungující právní stát a nezávislá občanská společnost.

24. 11.

Studenti versus Baborová? To je minulá bitva

Jiří Pehe Přečteno 9458 krát

Když už se třeboňští gymnazisté dokázali odpoutat od svých iPadů a Facebooku a začali demonstrovat, lidi neobeznámené s konkrétními důvody protestů mohlo mylně napadnout, že už i „náctiletí“ se začínají hrozit nad jevy, které u nás vážně ohrožují svobodu i demokracii, jako jsou korupce, rozkrádání státního majetku, kmotrovské struktury v politice, nekompetentní vládnutí a zpolitizovaná státní správa.

Koneckonců, kdyby studenti vzali do rukou kalkulačky, asi by dokázali propočítat, o kolik peněz přichází například kvůli masivnímu rozkrádání státních i evropských peněz nejen školství jako celek, ale konkrétně i jejich gymnázium. Pochopili by pak, proč si nemohou dopřát lepšího vzdělání než to, které je jim k dispozici.

Demonstrovat by jistě dávalo smysl i v případě, pokud by mladí chtěli připomenout dospělým, že ti svojí politickou netečností či ostentativním znechucením z politiky tzv. demokratických stran umožňují skórovat stranám, které by při vyšší volební účasti uspěly mnohem méně.

Jenže se dozvídáme, že studenty politicky nerozohnily výše popsané krizové jevy, ale jistá Vítězslava Baborová, nová komunistická radní pro školství, kterou do této funkce vynesly legitimní volební výsledky a následné vyjednávání mezi KSČM s vítěznou sociální demokracií. Prý není košer, když má právě školství v kraji řídit členka strany, která je částečnou dědičkou státostrany kdysi zde vládnoucí s pomocí kriminálních metod.

Podle studentů je to „morální“ problém, i když není známo, že by Baborová a její spolustraníci v posledních dvou dekádách zneužívali moc tak jako jejich předchůdci. Nebo že by kradli podobně jako mnoho jejich současných kolegů v modrých dresech i někteří kolegové v dresech oranžových, popřípadě vládli způsobem, který přivedl českou demokracii do hluboké krize. A co na tom, že se Baborová může nakonec ukázat jako docela schopná radní.

Pro přežití demokracie u nás by tak bylo nepochybně přínosnější, kdyby se studenti věnovali skutečným problémům současnosti, k nimž Baborová - při vší úctě k morálnímu rozhořčení studentů - nepatří. Není hrozbou pro demokracii, ba ani pro naše dosti zdevastované školství.

Demonstrovat proti symbolům minulosti, spíše než proti přítomnosti, ale nic nestojí. I proto je morální rozhořčování se nad minulostí u nás tradičně populární, zatímco odvahy bojovat se zneužíváním moci a patologickými jevy, když s nimi ještě něco jde dělat, se obvykle nedostává. Ale tohle právě mladým nevyčítejme. Vidí přece příklady.

Protesty proti Baborové nejsou nijak riskantní. Naopak postavit se politikům, kteří už svojí neschopností nebo přímo kriminálními praktikami připravili zemi o miliardy, nebo se v resortu školství podíleli na monstrózním průšvihu se státními maturitami, vyžaduje skutečnou občanskou odvahu, protože tito lidé mají na rozdíl od Baborové dlouhé prsty.

Navíc taková odvaha by protestujícím nezajistila takovou pozornost televizních štábů, jakou demonstrantům zajistila kauza Baborová, protože i větší část médií raději bojuje minulé bitvy.

Nejlépe pak ty, které lze zároveň použít proti současné levici, když to s pravicí nevypadá vůbec dobře.

Právo, 24.11.2012

21. 11.

České antikomunistické pokrytectví

Jiří Pehe Přečteno 7165 krát

Jen máloco ilustruje český demokratický deficit a nejrůznější historické komplexy lépe, než jsou postoje ke komunistické straně. KSČ, jakož i budoucí existenci jakékoliv strany používající ve svém názvu slovo „komunistická“, bylo možné, ba dokonce žádoucí, zakázat po roce 1989 s odkazem na kriminální praktiky KSČ a totalitní podstatu komunistické ideologie v její bolševizované verzi, ale z různých důvodů se tak nestalo.

Místo toho se „lustrovalo“, často s následky pro lidi, kteří se do seznamů StB dostali omylem nebo pod nátlakem, přičemž nejvyšší pohlaváři KSČ si dál spokojeně užívali jak nahromaděného majetku, tak důchodů a vil. V roce 1993 sice Poslanecká sněmovna přijala deklarativní zákon, jímž byl komunistický režim prohlášen za zločinný, ale komunistická strana existovala dál.

Nové politické elity po roce 1989 se chtěly s existencí komunistické strany vypořádat „politicky“, jenže se ukázalo, že to nebude tak snadné. Hlavní příčinou přitom není přitažlivost komunistické ideologie nebo program KSČM, ale slabost a excesy nových demokratických stran. Z KSČM se stala typická „protestní“ strana, která vedle „nevyléčitelných“ komunistů sbírá především hlasy lidí nespokojených s politikou polistopadového establishmentu.

Jak správně připomněl Ondřej Slačálek, KSČM je dnes v podstatě stranou nacionalismu malého národa, sociálních jistot a konzervativních hodnot. Má jen máloco společného s revoluční „internacionalistickou“ KSČ, která měla v zádech Sovětský svaz.

Od roku 1989 bylo učiněno několik pokusů KSČM zakázat, ale ministerstvo vnitra nikdy neshledalo, že by činnost a program KSČM natolik ohrožovaly demokratický pořádek, aby žádost o zákaz strany třeba jen postoupilo příslušným soudním instancím. Nezbývá než tedy „demokraticky“ usoudit, že pokud jde o pravidla demokratické hry, tak jak jsou u nás ústavně nastavena, KSČM je demokratická politická strana, která má právo se účastnit politické soutěže.

Většina odpůrců KSČM tento fakt sice (nerada) uznává, ale zároveň argumentuje, že KSČM není „demokratická“ strana v pravém slova smyslu, a to přinejmenším proto, že od ní nelze odpreparovat její historické dědictví. Za zločiny své předchůdkyně se prý řádně neomluvila, jakkoliv komunističtí předáci opakují, že tak strana už učinila několikrát.
Další tvrdí, že komunisté sice oficiálně zastávají program, který se nesnaží o likvidaci demokratického řádu, ale na jejich různých neformálních shromážděních takové výzvy pravidelně zaznívají. Někteří význační komunisté zase glorifikují bývalé komunistické předáky, nebo zlehčují zločiny spáchané KSČ. Straně tedy prý nelze věřit, i kdyby se tvářila jakkoliv demokraticky.

Jenže to jsou v liberální demokracii, která je ze své podstaty založena na pravidlech hry, tak trochu zástupné argumenty. Rozhodující je, že český stát KSČM nezakázal jako nedemokratickou stranu, ba že ani nezakázal strany, které mají v názvu slovo „komunistická“. A neméně důležité je, že se KSČM, která není totéž co KSČ, nedopustila za posledních 23 let antidemokratických excesů.

Pokud jde o popularitu KSČM, tu mají „na svědomí“ také především politici, kteří se v kontrastu ke KSČM rádi označují za demokraty. Jinými slovy, KSČM je, jak už bylo řečeno, poměrně populární především kvůli otřesné politice „demokratů“. Lidé tuto stranu volí nikoliv kvůli jejím idejím a programu, ale především na protest proti vládní politice i korupci a klientelismu velkých stran.

Je proto nanejvýš pokrytecké, když po nedávném úspěchu KSČM v krajských volbách vznikají různé antikomunistické iniciativy, které buď protestují proti přítomnosti KSČM v krajských radách nebo proti jmenování toho kterého komunisty do té které funkce.

Volební úspěch KSČM je totiž především výsledkem nezájmu o volby ze strany nekomunistických voličů, a ten je pro změnu výsledkem znechucení těchto voličů z politiky „demokratických“ stran. Protesty proti úspěchu KSČM, jakkoliv jsou vysvětlovány „morálním“ znechucením, tak přicházejí s „křížkem po funuse“, protože se lze zeptat, kde byli titíž aktivisté před volbami a v době voleb. Měli-li obavy, že komunisté mohou profitovat z nízké volební účasti, měli svoji energii investovat do kampaně za účast nekomunistických voličů ve volbách.

Zároveň tyto protesty z pozic „morálního znechucení“ nad opětovným vzestupem strany s temnou minulostí ohýbají pravidla demokratické hry. Pokud je KSČM v právním a ústavním slova smyslu legitimní součástí našeho politického systému, pak je poněkud licoměrné ji na jedné straně umožnit, aby se nejen právoplatně účastnila voleb, v nichž kvůli selháním ostatních stran navíc výrazně skóruje, ale na straně druhé ji s pomocí „morálních apelů“ zakazovat, aby se podílela na moci, k čemuž dostala v demokratických volbách mandát.

Mnoho Čechů svými současnými postoji říká, že vlastně nechtějí demokracii. Na jedné straně odmítají podporovat (například tím, že nechodí volit) zavedené „demokratické“ strany kvůli znechucení z korupce a nekompetentní politiky, na straně druhé odmítají respektovat výsledky voleb, v nichž uspějí komunisté. Přitom se jen menšina české společnosti aktivně angažuje v rámci občanské společnosti, aby se pokusila změnit poměry v té části politického spektra, kterou považují sice za demokratickou, ale nevolí ji, protože jsou znechuceni jejími praktikami.

Bohužel na této schizofrenní frašce se podílejí i média. Zejména jejich pravicová část, což je v České republice většina, se různými způsoby ráda pohoršuje nad vzrůstajícím vlivem KSČM, a přímo či nepřímo „vychovává“ občany, kteří jsou už prý zase laxní ke komunistickému nebezpečí. Stranou dost často zůstává skutečnost, že současný úspěch komunistů je v prvé řadě selháním ostatních stran, zejména těch vládních.

Vládu sice tato média kritizují za to či ono, ale zároveň často tvrdí, že její politika je nakonec ta jediná možná, i když by se mohla tu a tam modifikovat. Jenže drtivá většina voličů si to například o současné vládě nemyslí. Mnozí možná volí komunisty nejen ze znechucení z politiky vlády či klientelských praktik v ČSSD, ale i znechucení z pokrytectví a propagandistického zápalu části médií.

Stále více lidí si navíc uvědomuje, že „morální“ panika z KSČM v této části médii je navíc často jen účelovým pokusem oslabit pozici sociální demokracie, která se komunistů prý dostatečně neštítí. Různé antikomunistické mobilizace byly v minulosti podprahově zaměřeny právě proti ČSSD, nikoliv KSČM. Nejde o tolik komunisty, jde o oslabení levice, a vlastně především té demokratické.

Zároveň kritici KSČM v médiích, kromě morálního znechucení nad minulými praktikami komunistů, nejsou nijak schopni doložit, čím je konkrétně dnešní KSČM nebezpečnější pro demokracii, než byla třeba v Polsku vládní Liga polských rodin či Sebeobrana, nebo Slovenská národní strana či Hnutí za demokratické Slovensko na Slovensku.

Přitom odvaha velkých stran, například strany Právo a spravedlnost v Polsku nebo Směru na Slovensku „přibrat“ výše zmíněné strany do vládní koalice, rychle vyjevila neslučitelnost jejich anti-systémovosti s plným fungováním uvnitř demokratického establishmentu. V prostředí často pokrytecké české morální paniky nad komunisty má ovšem málokdo odvahu se zabývat tím, zda přesně stejný postup by i u nás by nevedl k ústupu komunistů z výsluní. Na tom se totiž vyhřívají částečně i proto, že více než dvacet let nenesou za nic odpovědnost.

Současná vlna protestů proti té či oné roli KSČM po krajských volbách je pokrytecká také proto, že, pokud známo, nikdo ze současných protestujících nepořádal demonstrace, když KSČM například pomohla zvolit současnou hlavu státu, nebo když s ní v minulosti dělaly malé a větší politické kšefty nejen ČSSD, ale i pravicové strany.

Jinými slovy, protesty proti KSČM jsou nejen opožděné, ale také měří dvojím metrem. Liberální demokracie přitom stojí a padá s tím, že se vše poměřuje jasnými pravidly.

Deník Referendum, 20.11.2012

17. 11.

Lze modernizovat českou levici?

Jiří Pehe Přečteno 4042 krát

Různí analytici v poslední době tvrdí, že česká sociálně-demokratická levice je zoufale nemoderní, takříkajíc stará. Starost o její modernizaci přitom projevují čas od času nejen levicoví intelektuálové a aktivisté, ale také pravicoví novináři a analytici, kteří argument o nemodernosti ČSSD používají k temným předpovědím o její budoucnosti.

Na tom, jak by měla kýžená modernizace ČSSD vypadat, ale nepanuje shoda. Podle některých argumentů by se měla demokratická levice věnovat více tématům, jako jsou ekologie, nové technologie a školství, aby oslovila mladé lidi. Podle jiných, zejména těch zprava, by měla konečně uznat, že se přežil sociální stát v klasické podobě, a že není možné žít na dluh. Jinými slovy, byla by údajně modernější, kdyby přijala část neoliberální agendy.

Potíž je v tom, že politika současné české pravice činí výrazný posun pro ČSSD téměř nemožným. Kdyby politika pravice vytvářela solidní střední třídu, pak by svůj akcent mohla změnit i ČSSD. Jenže politika pravice v současnosti velkou část české společnosti pauperizuje, a pokud ČSSD nechce tyto potenciální voliče úplně přenechat komunistům, těžko se může posunout k „postmoderní“ politické rétorice, s jejíž pomocí u nás jen málokoho osloví.

Radikálně levicoví intelektuálové by šli ještě dál: ČSSD by podle nich měla mít v kontextu současné krize kapitalismu a sociálně destruktivní politiky pravice agendu nikoliv „postmoderně“ umírněnou, v níž by si notovala třeba se zelenými, ale vpravdě revoluční. Jenže toho je ve společnosti ještě stále traumatizované komunistickou diktaturou a za přítomnosti silné KSČM v hlavním proudu politiky těžké dosáhnout.

Neobstojí příliš ani kritika zprava. Nejúspěšnější levicové strany v Evropě, které najdeme zejména ve Skandinávii, totiž spoléhají na vyšší míry zdanění než u nás, na efektivní regulaci, a na výkonnou státní službu v rámci silného sociálního státu. Přitom země, které tyto strany vedou, si zdaleka nejlépe poradily s ekonomickou krizí.

Budeme-li je tedy brát jako příklad toho, kam by mohla směřovat modernizace ČSSD u nás, pak řešením není úkrok k neoliberálním poučkám, ba jím ani není nic převratně „nového“ v rámci tradičního levicového myšlení. Vedle důrazu na sociální solidaritu s pomocí přerozdělování bohatství státem i občanskou společností, je to důraz na profesionální státní byrokracii, vládu zákona, regulaci trhů i boj s korupcí, a na efektivní (ale nikterak malý) sektor sociálních služeb.
Odliv voličů, který ČSSD zaznamenala v roce 2010, nebyl důsledkem toho, že by najednou zmizela poptávka po osvědčené levicové politice. Byl důsledkem toho, že se ČSSD začala svou klientelskou praxí a politickým cynismem příliš podobat svému největšímu rivalovi, občanským demokratům. Pokud se bude chtít ČSSD „modernizovat“, bude pro začátek stačit, když veřejnosti ukáže, že „není jako oni“.

Jinými slovy: v českém kontextu všudypřítomné korupce, zneužívání politického vlivu pro ekonomické účely a neúcty k zákonu, může ČSSD udělat zdaleka největší krok směrem k modernizaci už tím, že, poučena praxí sociálně demokratických stran severní Evropy, bude dělat důsledně levicovou politiku, a přitom se vyhne korupční praxi a arogantní politice, které uvrhly do hluboké krize současnou českou pravici a poznamenaly před minulými volbami i ČSSD.

Právo, 16.11.2012

10. 11.

České vládnutí jako béčkový thriller

Jiří Pehe Přečteno 13522 krát

České republice už nevládne regulérní koaliční vláda, ale menšinová politická „zombie“, skládající se ze tří subjektů, které už delší dobu nefungují jako životaschopné politické strany. Nedávný sjezd občanských demokratů ze všeho nejvíc připomínal sjezdy normalizačních komunistů vyděšených perestrojkou před čtvrt stoletím. TOP 09 je ve stádiu pozvolného pádu. A strana LIDEM, kterou nikdo nevolil, se navzdory svému ustavujícímu sjezdu narodila mrtvá.

Není divu, že v takové situaci musí vláda, jak už je v případě pravicových vlád u nás zvykem, spoléhat na podivná politická „libera“, o jejichž motivech a ceně lze jen spekulovat. Vítězství Nečasovy vlády při hlasování o daňovém balíčku, o důchodové reformě a o církevních restitucích tak bylo dosaženo s pomocí přeběhlických a dalších triků, které, jak mnozí doufali, zůstaly navždy v politickém záhrobí spolu s předešlou pravicovou vládou Mirka Topolánka. Současné dění tak připomíná béčkový thriller, v němž politické záhrobí opět ožívá.

Ještě dlouho se bude spekulovat, kolik „cukru“ a kolik „biče“ bylo použito k tomu, aby rebelové v ODS státotvorně „prozřeli“ a vzdali se mandátů, a aby dva poslanci z Věcí veřejných přešli k vládnímu táboru. A ještě dlouho zůstane pachuť z toho, že jeden z hlasů, jímž byly těsnou většinou schváleny zákony se zásadními dopady na veřejnost, patřil poslaneckému náhradníkovi nepravomocně odsouzenému za korupci.

Netřeba zdůrazňovat, že legitimita takto schválených reformních kroků bude v očích voličů, a to nejen těch levicových, minimální. Ještě horší je, že způsob, kterým byly zákony prosazeny, dál oslabuje, co ještě zbývá z víry české veřejnosti v demokracii. Přispěje k rozšířenému přesvědčení, že v české „demokracii“ se dá všechno koupit, a že „vláda lidu“ je jen pohádka oligarchií pro voliče.

Způsob, jímž vládní koalice vítězství dosáhla, ohrožuje demokracii, protože ta nemůže fungovat bez jisté míry transparentnosti a srozumitelnosti rozhodování. Navíc demokracie potřebuje silnou levici i pravici. Jenže umatlané „vítězství“ vlády, není žádným vládním „restartem“, jak už jásají někteří komentátoři, je to jen dočasné vládní vstání z politického hrobu, přičemž tato „zombie“ je na nejlepší cestě, aby s sebou do hrobu stáhla pravici jako takovou.

Pokud si stratégové pravicových stran myslí, že nakonec voliče „utáhnou na nudli“ s pomocí mobilizace proti oranžovo-rudému spojenectví, podceňují skutečnost, že ve světle otřesné politiky pravicové vlády se KSČM jeví stále většímu počtu lidí jako legitimní politický hráč. Drastické zvyšování nepřímých daní a nedomyšlená důchodová reforma ničí v prostředí recese--způsobené v českém případě nikoliv externími faktory, ale především vládní nekompletností--i poslední zbytky sociální a mezigenerační soudržnosti.

Církevní restituce mohou být oprávněné z hlediska vyššího morálního principu, ale jejich načasování, nedostatek transparentnosti a způsob schválení jen posílí všeobecnou nespokojenost. Církve v očích veřejnosti tento krok rozhodně neposílí, ale jen dále zdiskredituje.

Co je ještě horší, restituce jsou ve spojení s ostatními přijatými zákony a nepříliš demokratickým stylem jejich schválení jen dalším kamínkem v mozaice, v níž se dokonce i demokratická levice může jevit stále většímu počtu lidí jako příliš umírněná.

Právo, 10.11.2012

09. 11.

Vládní vítězství je sebevraždou pravice

Jiří Pehe Přečteno 13544 krát

Několik důležitých hlasování v Poslanecké sněmovně, která vláda Petra Nečase vyhrála--možná trochu symbolicky--v den 95. výročí Velké říjnové revoluce, se na první pohled mohou jevit jako znovuzrození vládní koalice, s níž to vypadalo v posledních týdnech dost špatně.

Otázkou je — a i proto je na místě zmínka o Velké říjnové revoluci — zda toto vládní vítězství, dosažené s pomocí neprůhledných politických metod, není zároveň dalším krokem k rozpadu české politické pravice, a tím i k výraznému oslabení demokracie, která potřebuje ke zdárnému fungování jak levici, tak pravici. Jinými slovy, otázkou je, zda česká pravice nepředala budoucnost české politiky na dlouhá léta levici, aniž by ta musela třeba jen vystřelit z pomyslné Aurory.

Část příznivců pravice asi ocení, že se vládě zmítané problémy podařilo nakonec prosadit balíček daňových opatření, s nímž spojila hlasování o důvěře, protože jak samotné přežití vlády, tak zvýšení daní, otevřely následně cestu k přehlasování prezidentova veta v případě prováděcího zákona k reformě penzijního systému, jakož i ke schválení církevních restitucí.

Zvýšení daní sice není opatřením běžně patřícím do repertoáru politické pravice, ale vezmeme-li v úvahu, že jedině tak bylo možné vytvořit rozpočet s deficitem pod 3 procenta HDP, a zároveň získat částečně prostředky k financování důchodové reformy a církevních restitucí, pak si řada pravicových voličů může oprávněně myslet, že v tomto případě účel světí prostředky.

Jenže cena, kterou vládní strany za toto vítězství zaplatí, může být příliš vysoká. Důvodů je několik. Například, že i řadě pravicových voličů se nebude líbit způsob, jakým vládní Občanská demokratická strana nakonec vyřešila rebelii několika poslanců ve své straně, kteří schválení výše zmíněných zákonů ohrožovali.

Leckomu, a nemusí to být nutně příznivec levice, bude vrtat v hlavě otázka, co přinutilo některé z těchto rebelů po týdnech neústupnosti změnit v poslední chvíli názor a co bylo za rozhodnutím tří z nich vzdát se poslaneckých mandátů. A všem, kdo mají na mysli zdraví české demokracie, bude nepochybně vadit, že jeden z náhradníků za tyto rebelující poslance je nepravomocně odsouzen k šesti letům vězení za korupci.

Podivné věci se před hlasováním dály i v klubu strany Věci veřejné, kde se nakonec našli dva poslanci, kteří vládu podpořili. Ve světle minulých přeběhlických afér, poznamenaných dohady o korupci a nátlaku, tak má vládní vítězství povážlivý šrám.

Jinými slovy: vláda sice nakonec zvítězila, ale jak už bylo řečeno, za cenu, která se může ukázat jako příliš vysoká jak pro ni, tak pro pravicové strany, tak pro českou demokracii obecně. A nejde přitom jen o netransparentní způsob, jakým vládní koalice získala potřebné hlasy.

Mnoho voličů, a opět nejenom těch levicových, bude také mít problém s tím, že jak důchodová reforma, tak církevní restituce byly od počátku předmětem kontroverzí a že na těchto veledůležitých zákonech neexistovala ani elementární shoda mezi opozicí a vládním táborem. Současná levicová opozice tak bude ve velmi dobré pozici, pokud se bude pokoušet v budoucnosti tyto zákony, zejména ten o důchodové reformě, změnit.

Důchodovou reformu v podobě, v níž ji vláda nakonec prosadila nejtěsnější možnou většinou, a s pomocí hlasů, které budou ještě dlouho obestřeny spekulacemi o korupci nebo nátlaku, navíc také kritizovali dokonce i experti radící vládě a pravicový prezident.

Je tedy otázka, proč se vládní strany do tak riskantního podniku pustily. Argument, že církevní restituce i důchodovou reformu mají ve vládním programu, jen těžko obstojí, protože je zřejmé, že naprostá většina voličů, mezi nimi i těch pravicových, by vládě jistě odpustila, že nakonec tyto reformy, které budou vyžadovat nemalé výdaje ze státního rozpočtu, v době ekonomické krize odložila.

Navíc pro naprostou většinu občanů byl a je mnohem relevantnější vládní slib bojovat s korupcí, což by mohlo vést k úsporám v řádu desítek miliard korun. Tento slib, na rozdíl částečně privatizace důchodového systému a církevních restitucí, vláda ale příliš neplní.

Tento zjevný nesoulad ve vládních prioritách tak bude dalším zdrojem spekulací, zda jak důchodová reforma, tak církevní restituce nejsou jen další přihrávkou těm zákulisním hráčům, kteří zároveň nemají žádný zájem na boji s korupcí. A zdali nám náhodou nevládne vláda, která vlastně jen plní jakési zákulisní zadání. Jinak se totiž politicky sebevražedné jednání vlády a stran, které za ní stojí, dost těžko vysvětluje.

Přidáme-li ke způsobu, jakým vláda schválila nepopulární zákony, kritizované a odmítané i částí pravicových voličů, i dosti strašlivé politické představení v podobě sjezdu Občanské strany, který vládní ofenzivě těsně předcházel, lze konstatovat, že, sečteno a podtrženo, velké listopadové vládní vítězství se nakonec může přetavit do už definitivního pádu české pravice do politických hlubin, z něhož se bude léta, možná marně, vzpamatovávat.

ČRo 6, 8.11.2012

06. 11.

Obama už zvítězil

Jiří Pehe Přečteno 3993 krát

Barack Obama se od svého zvolení prezidentem v roce 2008 potýká s paradoxem: jak být úspěšným prezidentem, když toho nejdůležitějšího zápisu do knih historie už dosáhl tím, že se stal prvním Afroameričanem, který byl zvolen americkým prezidentem? Tento téměř politický zázrak způsobil, že i očekávání spojovaná s Obamou byla naprosto nepřiměřená.

Nemálo Američanů si myslelo, že pokud dosáhl afroamerický politik, jmenující se navíc Barack Hussein Obama, na zvolení prezidentem nejmocnější země na naší planetě, pak snad dokáže všechno. Rychle se samozřejmě ukázalo, že ani Obama, který sám sebe vykresloval ve vztahu k washingtonskému establishmentu jako outsidera, ve skutečnosti nemůže uniknout logice politického provozu v USA.

Nebylo to možné zejména v zahraniční a bezpečnostní politice, kde nejen zdědil od svého předchůdce dvě války, a kde nového prezidenta okamžitě po nástupu do funkce „semelou“ nejrůznější výbory, podvýbory a poradci, jakož i přístup k informacím tajných služeb, které mu dosud byly nedostupné. Možné to nebylo úplně ani v domácí politice, kde Obama zdědil od Bushe největší zadlužení země v historii, to vše umocňováno ekonomickou krizí.

Rychle se ukázalo, že Obama politik, chycený ve washingtonském soukolí, není táž osoba, která dokáže svojí rétorikou rozpalovat davy. Jako politik se ukázal být místy váhavý, příliš akademický. Ve zpětném pohledu se také zdá, že si nenastavil úplně správně priority.

Jako první velkou politickou bitvu zvolil boj o zdravotnickou reformu, což byla v kontextu ekonomické krize a Bushova dědictví zřejmě chyba. Souboj nakonec těsně vyhrál, ale jen za cenu těžkých kompromisů, pokud jde o podobu reformy, a za cenu ztráty podpory mnoha voličů, což následně vedlo k velkému vítězství republikánů ve volbách do Kongresu uprostřed Obamova prezidentství.

Lze přitom argumentovat, že hlavním problémem, který Obama už později nedokázal vyřešit, když bojoval s republikány o rozpočty, byl daňový systém země, který zvýhodňuje bohaté, a negeneruje dostatek příjmů pro federální vládu. Jde jak o nesmírnou složitost daňového systému, v němž se i zkušení daňoví poradci ztrácí v pralese výjimek a úlev, které zvýhodňují majetné lidi, ale také o celkovou nízkou míru zdanění.

Jinými slovy, mnoho Obamových voličů doufalo, že jeho první kroky povedou ke snížení rozdílů mezi bohatými Američany a těmi ostatními. To se nestalo, takže paradoxně právě během Obamovy vlády vznikla hnutí jako Okupujte Wall Street!

Obama přitom mohl využít jak krize, tak obrovských dluhů, které zdědil od Bushe k tomu, aby argumentoval, že Ameriku nebude možné ozdravit bez vyšších příjmů pro vládu, která by tak nejen mohla začít snižovat zadlužení, ale také by mohla investovat do poněkud zanedbaných sektorů, jako je dopravní infrastruktura nebo školství.

Je sice jisté, že republikáni by tvrdili, že zvyšování daní, a potažmo federálních výdajů, není správná cesta, a že je třeba daně naopak dál snižovat a šetřit na výdajové straně, ale alespoň by Obama i v praktické rovině přenesl spor s pravicí do polohy „věčného“ střetu mezi keynesiánstvím a ekonomickým neoliberalismem. Mohl a měl nabídnout řešení ekonomické situace, které by bylo v souladu s jeho politickou orientací.

Místo toho se Obama pustil do nákladné zdravotnické reformy, kterou bylo možné v kontextu hospodářské a daňové politiky zděděné od Bushe v podstatě financovat jen dalším zadlužováním. Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že jeho vítězství v boji o prosazení této reformy je samo o sobě obdivuhodné. Stal se prvním demokratickým prezidentem za posledních 70 let, kterému se to podařilo.

Nemalým úspěchem také bylo Obamovo počínání během prvních fází finanční krize, kdy se jeho administrativě, i za cenu enormního nárůstu zadlužení země, podařilo zastavit - v podobě finančních injekcí do automobilového průmyslu a některých finančních ústavů - dominový efekt, který mohl vést ve svých důsledcích až ke kolapsu globálního finančního systému.

Obama také splnil, co slíbil, pokud jde o ukončení americké vojenské přítomnosti v Iráku, a začal s přípravou na americký odchod z Afghánistánu. Na rozdíl od Bushe, jehož administrativa vystavěla svoji zahraniční politiku na „válce s terorismem“, Obama prakticky i symbolicky (v podobě dopadení Úsámy bin Ládina) tuto válku vyhrál.

Bylo by samozřejmě možné vyjmenovat i řadu neúspěchů, od drtivé porážky demokratů ve volbách v roce 2010 až po nenaplnění slibů zrušit americkou věznici na Guantanamu. Méně zřejmý je neúspěch v oživení ekonomiky, na který rádi poukazují republikáni. Obama zdědil hned na začátku svého prezidentství krizi a zadlužení kolosálních rozměrů. Budeme-li jeho ekonomickou politiku poměřovat hloubkou této krize, nebo ji srovnáme s tím, jak se jí podařilo (ne)řešit v Evropě, je těžké o nějakém výrazném neúspěchu mluvit.

Celkově lze tedy říct, že i kdyby Obama nebyl zvolen prezidentem i podruhé (přičemž jeho nezvolení se při podrobné analýze volebních preferencí den před volbami nejevilo jako příliš pravděpodobné), zapíše se jeho jméno tak jako tak do historie jako jedno z nejvýznamnějších mezi americkými prezidenty. Nikdo už mu nevezme to, že svým zvolením prolomil rasové bariéry i na úrovni nejvyšší politiky a nastartoval tak éru, kterou někteří američtí komentátoři nazývají „post-rasová Amerika“.

Nikdo mu už také nevezme, že jako první v řadě mnoha demokratických prezidentů dokázal prosadit reformu zdravotnictví. A nikdo mu nevezme, že jeho administrativa přijala opatření, kterými zabránila možnému kolapsu globálního finančního systému.

Deník Referendum, 5.11.2012

05. 11.

Modrá beznaděj

Jiří Pehe Přečteno 9806 krát

Víkendový kongres Občanské demokratické strany nepřinesl skutečnou změnu, protože vzhledem k poměrům ve straně ani nemohl. ODS, zdá se, už překročila hranici, za níž se pud politické sebezáchovy přestává projevovat racionálními opatřeními proti zrychlujícímu se pádu. Místo nich nastupuje vzájemné obviňování uvnitř strany, útoky na koaliční partnery, či dokonce lamentování nad nepochopením ze strany voličů.

Akademické hádky o míru pravicovosti, jalové soutěže o největší euroskeptiky, a temná varování ve stylu „nesmíme pustit komunisty k moci“, jen těžko přivedou voliče zpět. Přitom Petr Nečas na kongresu přesně vystihl, proč je značka ODS poškozena: „Stala se nositelem symbolů, jako je korupce, jako jsou tzv. kmotři, jako je klientelismus, jako je vláda peněz, jako jsou ekonomické zájmy v politice a jako je nezájem o osudy občanů.“

Chce-li přežít, měla by ODS především nabídnout konkrétní opatření k nápravě Nečasem vyjmenovaných patologických jevů. Jenže ODS nemá lidi, kteří by něčeho takového byli schopni. Korupce a zneužívání politického vlivu ke generování snadných zisků už metastazovaly do celého korpusu nemocné strany.

Skutečné dění v ní nadále určují lidé, kteří na minulých sjezdech parkovali před sjezdovými halami svoje luxusní bouráky s kmotrovskými značkami, a pak, v předsálí sjezdu, nad lahvemi šampaňského za pět tisíc korun, rozhodovali mezi sebou o tom, co se ve straně skutečně bude dít. Europoslanec za ODS Jan Zahradil to nedávno vystihl, když napsal, že symbolem ODS se stali tlustá býčí šíje, opásaná zlatým řetězem, za podvod pravomocně odsouzený vekslák, "podnikatel" s evropskými fondy a veřejnými penězi, či místní don Vito Corleone, bez jehož souhlasu nelze jmenovat ani hajzlbábu na veřejném záchodku.

Strana, v níž se proti vyhaslému předsedovi, který o tom všem ví, ale není schopen s tím nic dělat, postaví v boji o předsednictví politicky bezbarvý „rebel“ s nejasnou agendou Ivan Fuksa, má evidentně problém. A zvolí-li si taková strana do pozice prvního místopředsedy Martina Kubu, politika spojovaného s hlubockým kmotrem Dlouhým, pak Nečasova varování o tom, jak moc ODS škodí spojení s korupcí a velkými penězi, vypadají jako výsměch.

I když vláda přežije hlasování o daňovém balíčku, těžce nemocný pacient jménem ODS bude dál chátrat a čeká ho možná i zánik. Paradoxně to nejlepší, co by se straně mohlo stát, jsou předčasné volby, které by vedly k pořádnému výprasku. Pro řadu kmotrů by taková strana přestala být zajímavá, a do čela by se možná vyšvihli politici, kterým jde skutečně o jakési ideály. Přišel by prostě velký úklid, který se na kongresu rozhodně nedostavil.

Právo, 5.11.2012

03. 11.

Proč je ODS u konce s dechem

Jiří Pehe Přečteno 14303 krát

Současné rozbroje v Občanské demokratické straně nejsou jen klopýtnutím. Jsou součástí systémové krize, která může skončit úplným rozvratem strany.

Jakkoliv už léta lze slyšet klišé, podle kterého se Václav Klaus v roce 1991 zasloužil o vznik první velké pravicové strany u nás, ve skutečnosti Klaus nevytvořil skutečnou pravicovou stranu. Ba dokonce ani stranu, která by byla skutečně „občanská“ nebo v pravém slova smyslu „demokratická“. Síla jeho osobnosti byla taková, že vnikla Klausova strana, v níž i „demokracie“ měla jen takovou roli, jakou jí dovolil Klaus.

Do roku 1997 byl vliv Klause jakž takž vyvažován dalšími silnými osobnostmi, ale po „sarajevském atentátu“ a následném odchodu většiny osobností se ODS přeměnila v sektu, jejíž jedinou ideologií byl „klausismus“, jak to pěkně popsal Mirek Topolánek na kongresu v roce 2002, kdy Klause nahradil v čele strany. „Klausismus“ byl a je zvláštní kombinací monetarismu, národnického populismu a mocenského oportunismu, přičemž momentální převaha té které ingredience v tomto koktejlu závisela vždy na otci-zakladateli.

Už od svého vzniku byla ODS pro mnoho polistopadových oportunistů především výtahem k moci. O liberalismu, konzervatizmu či teoretických postulátech ekonomického neoliberalismu neměla většina těchto lidí ani ponětí. Ostatně věděli, že v Klausově straně si vystačí s „klausismem“.

Topolánek se mohl pokusit ODS od Klause emancipovat, ale ve straně tak silně jejím zakladatelem poznamenané to nebylo možné. Ani on, ani Nečas se ani nepokusili o možné ideové obrození ze strachu, že otce-zakladatele rozčílí, čímž vyvolají vnitrostranickou válku s jeho „pátou“ kolonou ve straně. Dokonce Klausovi pomohli na Hrad, ač měli vědět, že v Klausových očích je „renegátem“ každý, kdo si dovolí stanout čele „jeho“ strany a dělat vlastní politiku.

Dokud byl Klaus v čele, silou své osobnosti určoval, kdo bude z politického vlivu ODS ekonomicky profitovat. Po jeho odchodu byl ring volný. Bez jasné ideové výzbroje, která by nahradila „klausismus“ a udělala z ODS moderní pravicovou stranu, se ODS stala jen mocenským rejdištěm, které ovládli kmotři a šíbři všeho druhu, z nichž někteří navíc vůči novým předákům takticky používali právě spojenectví s Klausem.

Nicméně už za Klausova vedení byla ODS těžce poznamenána tím, že byla v procesu transformace částečně zprivatizována do rukou „mafiánského kapitalismu“. Ze všech jejích vlád jen ta úplně první neskončila předčasně. Druhá Klausova vláda, Topolánkova, jakož i Nečasova, byly rozvráceny vnitrostranickými boji, jejichž kořeny nebyly ideové, ale utilitárně mocenské. Řečeno cynicky, ODS opakovaně doplácela na boj o to, co se okolo ní od začátku točilo: prachy.

Nyní se už zdá být na obrodu ODS pozdě. Boj, který v ní propukl, je bojem o teritorium, potažmo o „prachy“. Vliv si dělí různé kmotrovské skupiny, takže je v podstatě lhostejné, kdo bude předsedou strany. Snahy některých politiků zachránit stranu s pomocí návratu Klause jsou naivní. Ani on už by nedokázal konsolidovat stranu, která se stala nepřehledným bojištěm různých zákulisních skupin.

Právo, 3.11.2012

Archiv článků: listopad 2012