Jiří Pehe

29. 05.

Jak silný má být prezident?

Jiří Pehe Přečteno 6442 krát

Dva význační čeští intelektuálové, Václav Bělohradský a Václav Žák, se názorově střetli nad otázkou role přímo voleného prezidenta v českém ústavním systému i politice. (Právo, 28.5.) Docházejí k opačným závěrům.

Bělohradský tvrdí, že přímo volený prezident má vyšší legitimnost než prezident volený nepřímo, což znamená, že nemůže být pouhým ceremoniářem. Jeho zvýšená legitimnost mu prý umožňuje vnášet do systému „otázky svědomí“ a vyvolávat tak krizi legitimnosti v různých institucích systému, jak jsme toho byli svědky při odmítnutí Miloše Zemana jmenovat Martina Putnu profesorem.

Žák naopak argumentuje, že český prezident by se měl chovat jako britská královna. Jeho role by měla být jen symbolická. Uznává, že zavedení přímé volby takové chápání prezidentské role notně zproblematizovalo, protože symbolicky oslabilo již beztak slabé postavení vlády v českém ústavním systému, což není v naší parlamentní demokracii žádoucí.

Bělohradského argument se zdá být logický, ale možná by neškodilo zvážit širší kontext.

Prezident se volí přímo ve třinácti zemích Evropské unie, z nichž dvanáct, včetně České republiky, jsou parlamentní demokracie. Právě snad jen s výjimkou sporů mezi vládou a prezidentem v současné České republice, v menší míře na Slovensku, a v minulosti též v Rumunsku a Polsku, ve všech těchto parlamentních demokraciích se rozumí samo sebou, že prezident je jen formální hlavou státu, ale že na vrcholu výkonné moci stojí vláda.

To neznamená, že prezidenti jsou v těchto zemích jen pouhými ceremoniáři, a nikdo to po nich ani nechce. Ale stejně jako britská královna, jejíž „legitimnost“ je v důsledku tradic mnohonásobně vyšší než přímo voleného prezidenta v kterékoliv evropské parlamentní demokracii, se chovají uměřeně

Není také jasné, proč by „otázky svědomí“ a smysluplné „krize legitimnosti různých institucí systému“ měl být schopen legitimněji vnášet do systému přímo volený prezident, než ten volený nepřímo.

Václav Havel tak činil neustále. Občas i úspěšně, ale jen a jen kvůli své morální autoritě, která neměla se způsobem volby co dělat. Miloš Zeman takovou autoritu nemá, takže svými zásahy vyvolává jen politické krize—stejně jako je ostatně vyvolával i nepřímo zvolený prezident Václav Klaus.

Žák navíc správně připomíná, že česká ústava dala už nepřímo zvolenému prezidentovi samostatné kompetence, které byly nadbytečně silné. Mohli bychom tedy argumentovat, že zavedení přímé volby jen pozvedlo „legitimnost“ prezidenta na úroveň již existujících kompetencí.

I tak ale Česká republika zůstává parlamentní demokracií. Aniž by chtěl kdokoliv dělat z prezidenta jen ceremoniáře či zařízení na razítka pod rozhodnutími vlády, bylo by i proto vhodné zpřesnit sdílené pravomoci prezidenta a vlády tak, aby bylo zřejmé, že je prezident nemůže interpretovat stylem „stát jsem já“.

Pokud se s prezidentem nelze o nějaké sdílené pravomoci dohodnout, poslední slovo by měla mít vláda, k čemuž by stačil krátký ústavní doplněk. Legitimnost přímo zvoleného prezidenta by tím věru nijak neutrpěla.

Právo, 29.5.2013

27. 05.

Hysterie a paranoia jako politika ODS

Jiří Pehe Přečteno 4367 krát

Kdybychom soudili českou politiku podle vyjádření představitelů Občanské demokratické strany, pak jsme svědky hned několika paralelně probíhajících pučů. Cosi jako puč podle ODS se prý začalo dít už po krajských volbách na podzim minulého roku, kdy v řadě krajů ve světle volebních výsledků, které často nedovolovaly jiné většiny, vznikly koalice ČSSD a KSČM.

ODS přitom nedokázala vysvětlit, proč v krajích, kde mohla ČSSD přece jen teoreticky utvořit koalici s ODS, by měli levicoví voliči považovat stranu prolezlou kmotry a korupcí za „demokratičtějšího“ koaličního partnera než „nedemokratickou“ KSČM.

Další puč prý začal, když levicová většina v Senátu pozměnila složení rady Ústavu pro studium totalitních režimů, kterážto pak změnila vedení ústavu. Účelem tohoto puče nebylo prý nic menšího, než připravit půdu pro spolupráci ČSSD a KSČM i na centrální úrovni.

Už se zdálo, že ODS a její pravicový spojenec na vládní úrovni, TOP 09, by mohli najít v podobě další mobilizace proti tentokrát už prý jistému návratu komunistů k moci společnou řeč, jenže, přišel další puč. Spáchala ho, světě div se, právě TOP 09, když v Praze vystrnadila ODS z vedení radnice.

Soudě podle výroků, které jsme mohli zaznamenat z úst představitelů ODS, tento puč má připravit půdu pro volební spolupráci TOP 09 a ČSSD. Že by se tedy nakonec nechystala koalice ČSSD a KSČM?

Zmatené, stále více hysterické výroky z řad ODS vyjevují stranickou krizi připomínající tu, kterou před rokem 1989 tak pěkně vystihl Milouš Jakeš, když popsal KSČ jako „kůl v plotě“. ODS ztrácí potenciální i reálné koaliční partnery napravo i nalevo. Její koaliční potenciál začíná být horší, než ten KSČM.

Jak už to v takových případech bývá, skutečný puč doutná uvnitř strany. Část pražské ODS a její spojenci na celostátní úrovni bojují proti druhé části a jejím spojencům. Do toho pořádá první místopředseda strany Martin Kuba námluvy s exprezidentem Václavem Klausem. Záchrana ODS přitom v podobě návratu Klause dozajista nepřijde. Ten by stranu rozštípl definitivně.

Jedinou šancí ODS je cosi jako revoluce zdola, v níž by ještě nezkompromitovaní místní a regionální politici vzali věci do svých rukou. Dokud ze štítu ODS nezmizí jména, jako je Petr Nečas, Martin Kuba, Jan Zahradil, Pavel Blažek, Petr Bendl, Marek Benda, Pavel Suchánek, Boris Štastný či Pavel Bém, a neskončí třeba i jen náznaky námluv s Klausem, se stranou to půjde dál s kopce.

Jediní dva politici ODS, kteří ještě mají jakýsi potenciál, například se postavit do čela výše zmíněné stranické revoluce, jsou Jiří Pospíšil a Bohuslav Svoboda. Bohužel ani oni v hysterii kolem údajného puče TOP 09 nejdou ke kořenům krize, které leží v jejich vlastní straně. Raději se profanují výroky o zradě ostatních stran.

S ODS to opravdu nevypadá dobře.

Právo, 27.5.2013

25. 05.

Zemanova kontraproduktivní smršť

Jiří Pehe Přečteno 11719 krát

Miloši Zemanovi ještě zbývá zhruba dvacet dní do stodenního působení v prezidentské funkci. Teprve po uplynutí této doby „hájení“ bychom se měli podle ustálených konvencí pokusit o objektivnější zhodnocení jeho působení.

Jenže Zeman nasadil po nástupu tak vysoké tempo, že už po osmdesáti dnech je objektivní inventura jeho činů i výroků dosti náročnou disciplínou. Nic proti aktivnímu novému prezidentovi v zemi, v níž se politika často jeví jako stojaté kalné bahno. Jenže se nelze vyhnout otázce, zda Zemanovo poněkud chaotické vršení silných výroků, politických i ekonomických návrhů a kontroverzí, jeho obrazu spíše neškodí.

Téměř se zdá, jako by Zeman během desetiletého pobytu stranou nejvyšší politiky nejen nasbíral příliš mnoho podnětů, ale také nahromadil rezervoár energie, kterou teď potřebuje uvolnit. Celá řada jeho návrhů, i těch rozumných, přitom možná zbytečně zapadne proto, že je nový prezident řádně nečasuje a nevolí pro jejich prezentaci správná fóra. A že je navíc překrývá zbytečnými kontroverzemi, jako byla ta okolo jmenování Martina Putny profesorem.

Bylo asi v pořádku, když Zeman předestřel některé své hlavní cíle už v inauguračním projevu, a pak je zopakoval při návštěvách vlády i v projevech před oběma komorami parlamentu. Jenže nový prezident nemá za sebou zatím žádnou významnou politickou sílu, která by se automaticky ujala jeho agendy, takže jeho návrhy zatím zůstávají spíše jen deklaracemi.

Zemanova návštěva na sjezdu ČSSD sice spustila v této straně jakýsi proces smíření se Zemanem a posílila křídlo jeho příznivců, ale ČSSD zatím rozhodně není Zemanovou stranou, což koneckonců dokládá i spíše „anti-zemanovské“ složení stínové vlády ČSSD. Strana práv občanů-zemanovci zase po splnění svého hlavního úkolu, tedy prosazení Zemana na Hrad, spíše ochabuje.

Jedním z problémů Zemanova dosavadního působení je i skutečnost, že svoje výroky i návrhy na zlepšení toho či onoho vrší, aniž by rozlišoval mezi tím, co je v rámci jeho prezidentských kompetencí a tím co není. Zaštiťovat tuto nestrukturovanou smršť slovy, že přímo zvolený prezident má prý silnější mandát, možná přesvědčí ústavy neznalou část veřejnosti, ale nezanechá velký dojem na stranických politicích, kteří jediní mohou nakonec prezidentovy návrhy uskutečnit.

Jako příklad lze uvést Zemanovy návrhy, aby se země z hospodářské krize „proinvestovala“ v podobě budování infrastrukturálníách projektů. Opakování této teze na nejrůznějších fórech dává v současnosti vzhledem k reálným pravomocem prezidenta a existenci pravicové vlády, škrtící veřejné finance, malý smysl. Mnohem smysluplnější, i politicky, by bylo, kdyby „levicový“ prezident inicioval pracovní schůzky s levicí, zejména s ČSSD, s cílem přispět k ucelenému programu „neokeynesiánských“ opatření, která budou negovat současný neoliberální marasmus pro případ, že levice vyhraje volby.

Jinými slovy, méně by bylo více. Prezident by měl, řečeno lidově, „ubrat plyn“ a stanovit si priority. Jistá chaotičnost i překotnost jeho dosavadních prezidentských aktivit způsobuje, že ve veřejném prostoru nejsme svědky racionální diskuze nad jeho návrhy.

Stále více lidí může mít naopak pocit, že veřejný prostor je zcela zahlcen „Zemanem“, aniž by kdo věděl, co přesně si z toho, kromě prezidentovy poněkud zbytnělé osobnosti, vybrat.

Právo, 25.5. 2013

22. 05.

Rozumné investice nejsou budováním hladových zdí

Jiří Pehe Přečteno 8635 krát

Prezident Miloš Zeman před několika dny na Žofínském fóru přišel s návrhem, aby český stát podstatně zvýšil investice do ekonomiky, zejména v oblasti infrastrukturálních projektů, jako jsou některé dálnice. Zeman navíc navrhl, aby ministerstvo pro místní rozvoj bylo přeměněno na ministerstvo veřejných prací, a aby bylo uzákoněno, že míra investic do hospodářství neklesne pod určitou mez.

Na prezidentovu hlavu se okamžitě sesypala kritika. Z ekonomické krize se prý nelze proinvestovat na dluh. Budování hladových zdí, což je narážka na stavbu hradeb za vlády Karla IV., při nichž našla obživu část pražské chudiny, prý naše ekonomické problémy nevyřeší, dozvěděli jsme se z některých komentářů.

Spor o Zemanova slova by se dal odbýt tak, že jsme zase jednou svědky názorové srážky mezi neoliberály a neokeynesiánci. Jenže některé kritické reakce na adresu Zemana si přece jen zaslouží pozornost pro svoji jednostrannost.

Například ministr financí Miroslav Kalousek prohlásil, že trvalým motorem růstu mohou být pouze soukromé investice, které jsou návratné a generují zisk. Veřejné investice můžou být pouze dočasným stimulem po dobu, než veřejné peníze dojdou. I někteří další Zemanovi kritici namítají, že veřejné peníze se proinvestují, a tím se efekt stimulace ekonomiky vyčerpá.

Takový pohled na dopady veřejných investic se zdá ale být poněkud úzkoprsý. Investice do budování dálnic, silnic, železničních koridorů nebo třeba i některých říčních kanálů by byly prostředky zbytečně utracenými jen v případě, že by nebyly skutečně zapotřebí. Pokud by stát chtěl utrácet jen proto, aby uměle vytvořil zakázky pro stavební firmy, které pak vytvářejí pracovní příležitosti, bylo by to jistě neprozřetelné.

Jenže nová dálnice, tam kde je jí potřeba, opravená silnice, nebo dokončený železniční koridor s sebou přinášejí multiplikační efekty, které jdou daleko za to, co stát, třeba i na dluh, na tyto projekty utratil. Nejde přeci jen o dodavatele a subdodavatele při stavbě takových děl, nebo o lidi, kteří najdou na takových stavbách dočasně práci.

Projekty, do kterých by bylo možné investovat, přitom není třeba uměle vymýšlet. Kvůli finannčím škrtům stojí celá řada staveb už schálených dálnic, silniční síť je v katastrofálním stavu.

Kupříkladu dálnice přitom na sebe nabalují další nemalé investice soukromého sektoru, protože domácí i zahraniční investoři investují především tam, kde je dobrá dopravní infrastruktura. Lepší dopravní infrastruktura je také podmínkou větší mobility lidí. V současné době kupříkladu mnoho lidí v ekonomicky strádajících regionech zůstává bez práce, protože při špatné dopravní obslužnosti je pro ně těžké cestovat za prací.

Špatné silnice stojí nás všechny každoročně miliardy v podobě časových prodlev, autonehod, ba i zmařených životů. Všechny tyto multiplikační efekty, které se pojí s kvalitnější dopravní infrastrukturou, se nedají přesně vyčíslit. Jisté ovšem je, že se někteří Zemanovi kritici mýlí, když tvrdí, že se efekt proinvestovaných státních peněz vyčerpá v okamžiku, kdy dojdou.

Ministr Kalousek dost zjednodušuje, když tvrdí, že trvalým motorem růstu mohou být pouze soukromé investice, které jsou návratné a generují zisk. Státní investice do dopravní infrastruktury přeci pomáhají i soukromému sektoru. Pokud by se o tom chtěl ministr financí dozvědět víc, může si pro začátek třeba sjednat schůzku se zástupci kamionové přepravy nebo CzechInvestu, který k nám láká zahraniční investory.

ČRo Plus, 22.5.2013

20. 05.

Svévole versus pravidla hry

Jiří Pehe Přečteno 8388 krát

Bývalý prezident Václav Klaus popsal současnou kontroverzi ohledně výhrad prezidenta Miloše Zemana ke jmenování literárního historika Martina C. Putny profesorem jako spor o výklad ústavy. Ústava je podle něj v některých svých částech nepřesná, kompetence prezidenta je třeba vyjasnit.

S tím lze jen souhlasit. Prezidenti, dokonce i ti čeští s jejich mírně monarchickým postavením, jsou jen lidé. Je docela přirozené, že když ústava dává možnost interpretovat sousloví „prezident jmenuje“ tak, že prezident není, jak poznamenal Klaus, jen pouhým zařízením na razítka a podpisy, budou se to prezidenti občas snažit v praxi předvést. Že se do takové jejich rozhodnutí promítnou jejích lidské slabosti, jako třeba osobní záště, je též přirozené.

Jelikož je Česká republika parlamentní demokracií, ústavní experti rádi tvrdí, že zpřesňovat například prezidentovy pravomoci není nutné, protože když vláda prezidentovi předloží k formálnímu podpisu návrh, který už schválila, prezident ho potvrdí. Role ústavně neodpovědného prezidenta je prý ryze formální.

Jenže tato poučka nefunguje. Prezident Klaus odmítal jmenovat některé soudce schválené ministerstvem spravedlnosti, prezident Zeman odmítá jmenovat velvyslance, a nyní i jednoho profesora.

Když se prezident takto „zašprajcuje“, pokaždé se strhne mela. Můžeme si na straně kritiků prezidenta přečíst texty a slyšet výroky o prezidentské svévoli i údajně nevábných osobních vlastnostech, na straně druhé se dočkáme výroků o tom, že prezident není zařízením na razítka.

Straničtí politici přitom mají věci zcela ve svých rukou. Zejména od nich je licoměrné, když křičí, že prezident podle jakéhosi „ducha“ ústavy musí podepsat tu či onu smlouvu nebo jmenovat toho či onoho hodnostáře, stejně jako je licoměrné chtít pět minut pod dvanácté soudit „neposlušného“ prezidenta pro velezradu. Mají moc ústavu zpřesnit. Například tak, že prezident je v určitých oblastech skutečně jen jakýsi „notář“.

Všechny dosavadní kontroverze s (ne)jmenováním některých hodnostářů a (ne)podpisem mezinárodních smluv by mohly být odstraněny úplně jednoduchým dodatkem k čl. 63 ústavy, který vyjmenovává ty pravomoci prezidenta, k nimž potřebuje spolupodpis (de facto předchozí rozhodnutí) vlády. Ten by stanovil, že pokud prezident odmítne jmenovat hodnostáře, jejichž jmenování schválila vláda, nebo odmítne ratifikovat mezinárodní smlouvy, učiní tak za něj po uplynutí určité lhůty premiér.

Mnozí ústavní experti rádi varují před změnami ústavy. Musíme se prý naučit žít s ústavou, kterou máme. Jenže extenzivní přepisování je jedna věc, zatímco zpřesnění tam, kde současná nepřesnost vyvolává opakovaně úplně zbytečné kontroverze, je věc druhá.

Jak vysvítá ze slov Klause, deset let ho trápilo, jak nepřesná ústava ve výkladu prezidentských kompetencí je. I současný prezident by zpřesnění možná uvítal, jakkoliv by mohlo vyústit do faktického zmenšení jeho role. Jisté je, že by se pak jak prezident, tak vláda, tak média mohli pak věnovat užitečnějším věcem, než poněkud hysterickým dohadům nad tím, co je ještě prezidentovo právo a co už svévole.

Právo, 20.5.2013

15. 05.

Rathovo roční výročí a smích velkých ryb

Jiří Pehe Přečteno 11475 krát

Zatčení „velké ryby“ Davida Ratha před rokem bylo v médiích i politice vítáno jako průlomové. První vysoce postavený politik byl chycen takříkajíc při činu. To, co se ale děje v kauze Rath od té doby, bohužel „průlomovost“ kauzy dost relativizuje.

Radost kalí zejména selektivní přístup k naplňování jedné ze základních premis liberální demokracie, jimž je princip spravedlnosti. Způsob, jímž se od začátku zachází s Rathem, je výsměchem zejména principu rovnosti před zákonem, konkrétně pak principu tzv. procesní spravedlnosti, který má znamenat, že se stejné případy rozhodují stejně.

Zásadní nerovnost v zacházení s Rathem vyplula na povrch už v okamžiku, kdy se stalo veřejně známým, jaké zdroje a prostředky policie k jeho dopadení použila. Budiž, mohl si v tomto bodě ještě říci mnohý občan. Dopadení „velké ryby“ si žádá mimořádných prostředků. I tak mnohým jistě vrtalo hlavou, zda stejné prostředky, které byly použity k dopadení jednoho z nejostřejších opozičních politiků, by byly nasazeny na podezřelého politika vládního.

Podezření u mnohých ještě vzrostlo, když se při převozu Ratha k slyšení v Poslanecké sněmovně konalo cosi jako vojensko-policejní cvičení, které by bylo namístě snad jen v případě teroristického útoku. Shodou okolností se tato fraška odehrávala v době, kdy nechvalně proslulý „politický podnikatel“ Roman Janoušek, známý svými kontakty na mnohé politiky vládních Občanských demokratů, odešel po svých, bez pout, z místa, kde ho policie zadržela po pokusu přejet ženu, které se nelíbilo, že jí naboural auto
.
Janoušek bude stejně jako Rath nyní souzen. Vzhledem ke kvalifikaci jeho činu jako pokusu o zabití mu prý hrozí možná až 18 let vězení. Od spáchání svého činu si ovšem užívá svobody. Dokonce mu nebyl ani odebrán pas, takže si mohl kupříkladu pár týdnů v klidu surfovat v Chorvatsku.

Rath celou tuto dobu sedí ve vazbě. Jako jeden z hlavních důvodů se uvádí, že by prý mohl uprchnout do ciziny. Proč se toto riziko vztahuje na Ratha v míře vyšší než třeba právě na Janouška, který měl podle švýcarských orgánů dispoziční práva ke kontům se stamiliónovými částkami ve Švýcarsku, se ale v České republice nedozvíme.

Princip spravedlnosti byl v Rathově případě též notně zrelativizován amnestií, kterou vyhlásil prezident Klaus začátkem roku. Zatímco bylo zastaveno stíhání „miliardových“ tunelářů, Rath v té době už více než půl roku „hnil“ ve vazbě za údajné trestné činy, v nichž jde ve srovnání o „drobné“.

Totéž platí o srovnání Rathovy kauzy s tím, co nyní vyplouvá na povrch v kauzách, jako je solární energie nebo Mostecká uhelná. Zatímco státní zástupci a soudy zamítají jednu Rathovu žádost o propuštění z vazby za druhou, pánové vážně podezřelí z miliardových tunelů se na nás bezstarostně usmívají z televizních záběrů ve Švýcarsku i jinde. V tomto kontextu bude bohužel mnoho lidí vnímat proces s Rathem s jistou nevolí, ba možná jako proces svého druhu „politický“.

Právo, 15.5.2013

13. 05.

Úsvit nebo zhasínání demokracie?

Jiří Pehe Přečteno 7266 krát

Mějme se na pozoru, když se v demokratickém systému začnou množit politická hnutí s názvy, v nichž hrají klíčovou roli chytlavá, ale zároveň mlhavá slova jako „úsvit“, „vpřed“, „sebeobrana“, „pět hvězd“, nebo „ano“. Tyto nové subjekty údajně chtějí řešit krizi liberální demokracie, ale rozplizlost jejich jmen i programů je zároveň syndromem této krize. Je nejen výrazem bezradnosti, ale především vypočítavé snahy zneužít krize ve svůj prospěch.

Často se mluví o nástupu populismu, ale za celou řadou nových hnutí se skrývá spíše cosi jako romantický fašismus. Nabízejí vizi organické jednoty společnosti, která svojí „novou“ energií pramenící přímo z „lidu“, bez zprostředkující role tradičních politických stran, překoná krizové jevy. Je to nebezpečný politický kýč.

Václav Bělohradský kdysi napsal, že politický kýč se rodí z odporu proti kruté a osudové síle modernosti, která diferencuje, individualizuje, specializuje, rozbíjí organickou jednotu společnosti, rozděluje ji do nezávislých vzpurných jedinců i znepřátelených tříd a skupin, a problematizuje zděděnou víru a představu o minulosti.

V počátcích éry modernity jsme byli svědky celé řady pokusů o překonání této „kruté a osudové síly“. Nacismus, komunismus a italský fašismus byly ve svých důsledcích tragické pokusy uskutečnit utopické představy o tom, jak obnovit organickou jednotu společnosti. Komunismus chtěl kapitalistickou modernitu překonat modernitou novou, netřídní. Fašismus a nacismus hledaly bájnou jednotu v minulosti.

Všechna tato hnutí působila v době, kdy západní modernita měla v sobě ještě stále jakousi „adolescentní“ energii, která nevěděla, co si se sebou počít. O necelých sto let později jsme v situaci, kdy je západní společnost unavená a zmatená, bez energie.

Zmocní-li se moci nějaký „Úsvit“, bude to spíše z rezignace než z nadšení. Bude to dokonalý politický kýč, cosi jako převrat ve vedení domu důchodců, v němž se má nové energie dosáhnout jednotou a změnami pravidel hlasování.

Jenže potíže demokracie dneška takto už vyřešit nelze. Ty souvisí se skutečností, že těžkopádný systém demokratického rozhodování, náchylný ke korupci a manipulaci, zůstává uzavřen v rámci národních států, zatímco témat, která potřebují nadnárodní, nikoliv národní řešení, geometrickou řadou přibývá.

V nerovnocenném souboji s globálními trhy jsou národní státy stále více přeměňovány v pouhá hřiště pro spekulativní hry globálního kapitálu a ve zdroje levné pracovní síly, což pauperizuje střední třídy a generuje „tekutý hněv.“

Nástup nových forem „romantického fašismu“ tudíž není překvapivý. Až na to, že ve srovnání s jejich nebezpečnými vizemi nacionalizované politiky volající po odbourání „zkorumpované“ stranické demokracie, se jeví snahy rehabilitovat tradiční stranickou politiku, v níž se střídají u moci čitelné strany pravice a levice, ještě pořád jako lepší východisko.

Skutečné řešení krize bude ovšem o poznání složitější. Bude vyžadovat pozdvižení politiky do podoby globálního systému vládnutí, který zkrotí globální trhy. Toho ovšem unavená západní společnost, zdá se, zatím není schopná.

Pokud se jí to nepodaří, sílící řeči o „úsvitu“ jakési skutečné demokracie v rámci národního státu budou jen syndromem jejího postupného zhasínání.

Právo, 13.5.2013

11. 05.

Viróza zpupnosti aneb "vožralej jak prase"

Jiří Pehe Přečteno 58538 krát

Hrad informoval občanstvo, že se pan prezident nakazil mírnou virózou, pročež se při vyzvedávání korunovačních klenotů motal, přidržoval nenápadně různých předmětů, aby neupadl, a do přítomných kamer vrhal krhavé pohledy, pokud vůbec věděl, kde kamery jsou. Kvůli léčbě virózy pak pan prezident zrušil víkendový program. Nyní nás Hrad pravidelně informuje, že páně prezidentova „viróza“ ustupuje.

Pan prezident, který rád rozvíjí úvahy o blbcích, řekl mimo jiné, že on a bývalý prezident Václav Klaus nedělají z lidí blbce, „ale my, když někoho považujeme za blbce, tak mu to dáme najevo.“ To jsou slova do pranice.

Dělání blbců z lidí pohádkami, které nám vypráví na jedné straně bývalý prezident o amnestii, a na straně druhé aparát současného prezidenta o jakési viróze, je totiž vyslovené blbé. Navíc mnozí z těch, kdo viděli pana prezidenta při vyzvedávání korunovačních klenotů, si jistě vybaví, že velmi podobně vypadala i „viróza“ Romana Janouška, když ho chytili po pokusu přejet ženu, která si nechtěla nechat líbit, že jí naboural auto. Až na to, že pan prezident má příznaky téhle virózy nápadně často.

Proslýchá se, že si Hrad chce pořídit testovací zařízení na alkohol, aby se pan prezident a další neotrávili, třeba metylalkoholem. Možná by se hodil i tester na hladinu alkoholu v krvi. Jakmile pan prezident onemocní zrádnou virózou, například po návštěvě ruské ambasády, kde bujaře pěje, mohl by dát určený úředník panu prezidentovi za přítomnosti státního notáře „dýchnout“, aby pak zlé jazyky netvrdily, že byl prostě „vožralej jak prase“.

Být těžce podnapilý není samozřejmě zločin, pokud člověk zrovna neřídí auto, ale jenom by rád řídil stát. Ale nesmí se to přehánět a spoléhat na to, že „těm nahoře“ se takové věci vždy odpouštějí nebo se to nějak zamázne.

Jaroslav Hašek to ostatně pěkně popsal v povídce „Stavovské rozdíly“, v níž panský šafář Nykles velmi trpí tím, že po pravidelných společných pitkách s panským správcem Paserem lidé pokaždé říkají: „Šafář Nykles byl vožralej jak prase a pan správce byl trochu veselej.“

Ožralí jsou totiž pokaždé oba, jenže panský správce Paser je postaven společensky výše, takže má v uctivé interpretaci „podřízených“ vždy jen takovou, řekněme „virózu dobré nálady“.

Když ovšem jednoho dne Nykles a Paser hodí v bujaré opilosti do rybníka četníka, a lidé opět dosvědčí, že Nykles byl přitom „vožralej jako prase“, zatímco pan správce byl „jen trochu veselej“, do vězení jde Paser, protože měl chápat, co dělá, zatímco Nykles to ve své ožralosti nemohl vědět.

Ponaučení je, že se alespoň občas vyplatí říkat pravdu a nedělat z lidí blbce.

09. 05.

Poloprezidentský systém se zatím nechystá

Jiří Pehe Přečteno 4457 krát

Miloš Zeman by chtěl být prezidentem aktivním, který nastoluje důležitá témata, nebo přímo návrhy na řešení problémů země. Chce tak činit i s pomocí účasti na zasedáních vlády nebo pravidelných projevů v obou komorách parlamentu.

Někteří politologové v této souvislosti varovali, že Zeman chce posunout Česko od parlamentního k poloprezidentskému systému. Nejviditelnějším symbolem těchto snah podle nich je zatím jeho spor s ministrem zahraničí o jmenování velvyslanců, v kterémžto procesu chce mít prezident na rozdíl od dřívější praxe poslední slovo.

Jenže se ukazuje, že Zeman to nebude mít nikterak lehké. Jeho první návštěva na zasedání vlády dopadla v březnu spíš rozpačitě. Těžko bychom hledali cokoliv, co by naznačovalo, že si prezident otevřel prostor pro větší vliv na chod vlády.

Podobně rozpačitě dopadlo i první Zemanovo vystoupení v Poslanecké sněmovně. Kritizoval sice „rozkrádání státu“, zejména „největší tunel v dějinách České republiky“, jímž je podle něj solární byznys. Promluvil také o korupci a několikrát se kriticky opřel do ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Opětovně mluvil o potřebě investic do lidí i hospodářství a znovu orodoval za majetková přiznání i změnu volebního zákona.

Jenže reakce na Zemanovo vystoupení nebyly příznivé. Část poslanců TOP 09 dokonce během jeho projevu odešla. Premiér Nečas vyjádřil pocity mnoha, možná nejen vládních poslanců, když ironicky poznamenal, že prezident nenechal na nikom nit suchou, ale že má právo říkat si, co chce.

Ukazuje se, že Zeman nemá morální autoritu Václava Havla, který podobně kritickým „rudolfínským projevem“ dokázal v roce 1997 obrátit českou politickou scénu vzhůru nohama. A ačkoliv někteří lidé v okolí prezidenta interpretovali úspěch v přímé volbě jako mandát k jeho silnější roli, na poslance, napříč politickým spektrem, zatím údajně silnější mandát nedělá velký dojem. Naopak: jsou vůči prezidentovi téměř a priori ostražití.

Zdá se prostě, že Zeman ve snahách posílit roli prezidenta jen těžko uspěje za současného rozložení politických sil, kdy má proti sobě pravicovou vládu i část ČSSD. Poloprezidetský systém u nás evidentně nevznikne jen z kombinace přímé volby prezidenta a snah interpretovat aktivisticky některé prezidentské pravomoci. Tyto pokusy nechávají stranické politiky v klidu.

Pokud by Zeman s posílením své role měl uspět, bude to záviset na tom, zda bude mít za sebou politickou sílu, která ho bude podporovat. Současná opoziční ČSSD, rozštěpená na „zemanovce“ a „sobotkovce“, takovou silou zatím není. A nemusí jí být ani v případě, že vyhraje příští volby, což koneckonců naznačuje „antizemanovské“ složení její stínové vády.

Jinými slovy: poloprezidentský systém u nás zatím není na obzoru. První skutečnou šanci posílit významně svoje postavení bude mít Zeman teprve po příštích volbách nebo případném předčasném pádu Nečasovy vlády.

Bude ale záležet, jak obratně bude hrát politické šachy. Zatím si na politické šachovnici počíná sice agresivně, ale dost neobratně. Zkušení protihráči vidí zatím všechny jeho tahy daleko dopředu.

Právo, 9.5.2013

07. 05.

Povstání ponížených?

Jiří Pehe Přečteno 14993 krát

Prezident Miloš Zeman ve svém projevu k výročí Pražského povstání varoval, že nové formy ponižování lidské důstojnosti vyvolávají v současnosti nenávist a vztek. O důstojnost podle něj lidé přicházejí, když například ztratili práci a nemohou najít novou, nebo poctivě pracují, zatímco za jejich zády vyrůstají bez práce zbohatlíci. Politici by se podle něj měli věnovat řešení korupce a rozkrádání, vytváření nových pracovních míst, jakož i takovým změnám volebního zákona, které by rozšířily prostor pro „aktivní občanství“.

Jelikož prezident zmínil současné ponížení v kontextu Pražského povstání nebo pozdější vzpoury proti komunistickému režimu, naznačil nepřímo, že dnešní situace by mohla vést k podobné revoluční situaci. Jenže lze argumentovat, že současné poměry činí případnou revoltu obtížnější.

Frustrace z ponížení měla totiž v roce 1945 i v roce 1989 konkrétního nepřítele. „Systém“, proti kterému lidi povstali, byl jasně definovatelný--v jednom případě jako německá okupační moc, v druhém jako komunistická vláda. V obou případech se také nabízely již existující alternativy-v roce 1945 demokracie nebo komunismus, v roce 1989 zdánlivě už jen liberální demokracie.

V roce 2013 ale jako by žádná alternativa neexistovala. Jak říká například Václav Bělohradský, současný systém nemá žádný vnějšek. Nestojí proti němu žádná alternativa, kterou by někdo dokázal definovat. Globální kapitalismus pohltil a učinil součástí trhu všechno--i alternativy.

Značná část ponížení, nejenom u nás, přitom souvisí nikoliv jen s neschopnými politiky, ale především s výše zmíněným globálním systémem, který rozbil „společenskost“, a v atomizovaných národních státech, které též ohrožuje, přeměňuje lidi v recyklovatelné zdroje námezdní práce, anebo je činí přímo nezaměstnanými.

V bývalých komunistických zemích, jak upozorňuje v nedávno vydané knize Konec postkomunismu: Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti chorvatský filozof Boris Buden, je situace o to komplikovanější, že „budoucností“ postkomunismu se měla stát vlastně minulost--tedy (znovu)nastolení liberální demokracie, která už existovala před „výletem“ těchto zemí do komunistické utopie. Jenže liberální demokracie se jeví v systému globálního kapitalismu stále více jako chiméra. To nejpevnější, co mnoho lidí v těchto zemích nakonec má, je komunistické retro, prožívané jako nostalgie.

Nad tím vším by se měla zamyslet zejména sociální demokracie, a nejenom ta česká. Frustraci ze současného systému totiž nelze vymýtit jen větším počtem pracovních míst nebo změnami volebního zákona. Je třeba pracovat na rehabilitaci společnosti a pospolitosti, které byly posledními dekádami neoliberálního globokapitalismu vážně poničeny.
Bez nich žádná důstojnost není. Zbývá jen individualizovaný narcismus „úspěšných“ a osamělá mizérie ponížených.

Nestačí už jen boj o sociální stát, protože ten se sám stal jen odlidštěným mechanismem, do něhož se transformovala solidarita v kapitalistické postmoderně. Lidskou důstojnost lze realizovat jen v rámci solidární společnosti, pociťované jako pospolitost. Možná i proto musejí sociální demokraté, i ti čeští, začít svůj boj proti ponížení lidské důstojnosti tím, že nově promyslí pojmy „sociální“ a „demokratický“. Levicový intelektuál Zeman by jim v tom možná mohl pomoct.

Právo, 7.5.2013

03. 05.

Bájná lhavost, kam se podíváš

Jiří Pehe Přečteno 5622 krát

Ze vzájemných obvinění, která proti sobě vznášejí lidé, kteří mohli být tak či onak autory či spoluautory skandální amnestie, kterou vyhlásil na začátku roku prezident Václav Klaus, je zřejmé pouze tolik, že hned několik aktérů v celé kauze lhalo a někteří dále lžou. V lepším případě můžeme o některých říct, že neříkají celou pravdu.

Kupříkladu bývalý šéf Politického odboru prezidenta Ladislav Jakl nejprve naznačoval, že amnestie vznikla v úzkém kroužku prezidentových spolupracovníků, ale pak svoje tvrzení změnil tak, že jediným autorem amnestie je prezident Václav Klaus. Ten se posléze vskutku prohlásil za principiálního autora amnestie, i když prý její obsah „konzultoval“ se spolupracovníky.

Do pátrání se později na pokyn nového prezidenta Miloše Zemana pustil kancléř Vratislav Mynář, který přišel s tvrzením, že „různými metodami“ dospěl k tomu, že autory amnestie je trio Ladislav Jakl, vicekancléř Petr Hájek a hradní právník Pavel Hasenkopf. Ti nařčení okamžitě popřeli.

Pokud by Mynářovo tvrzení bylo pravdivé, pak ovšem lhal bývalý prezident, když tvrdil, že principiálním autorem amnestie je právě jen on. Je ovšem možné, že lže Mynář, protože pro svá tvrzení nenabídl žádné důkazy.

Jako další se do aféry vložil Hasenkopf, který tvrdí, že sice připravil první verzi amnestie, ale ta, která nakonec spatřila světlo světa, byla, zejména pokud jde o zastavení stíhání různých tunelářů, prý dílem někoho jiného. Hasenkopf se domnívá, že jeho původní verzi „upravili“ na ministerstvu spravedlnosti.

Podle některých mediálních spekulací se na konečné verzi amnesie podílel ústavní expert Zdeněk Koudelka, který je sice členem ČSSD, ale byl blízko právě Klausovi a na ministerstvu působil jako externista. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek podle Hasenkopfa dokonce prý za vládu amnestii původně spolupodepsal.

To rozčílilo premiéra Petra Nečase, který obvinil Hasenkopfa z „bájné lhavosti“. Měl by ale vážit slova. Hasenkopf byl sice v celé aféře nejníže postaveným, pokud jde o mocenskou hierarchii, ale „bájnou lhavostí“ možná trpí nejméně ze všech. I proto Blažka a ostatní vyzývá, aby ho pohnali k soudu, kde prý předloží důkazy.

Sám premiér by měl před tím, než začne útočit na jiné, nejprve jasně vysvětlit, za jakých okolností a proč amnestii spolupodepsal bez rozhodnutí vlády, čímž porušil ústavu. A měl by jasně říct, co o přípravě amnestie ví, když na adresu Hasenkopfa kromě obvinění z lhaní sebejistě dodává, že o autorství amnestie prý „není sporu“. S výjimkou premiéra si totiž skoro všichni ostatní v této zemi mohou oprávněně myslet, že zde jakýsi spor o autorství je.

Ať už se podaří nakonec v amnestijní detektivce najít „pachatele“ nebo ne, jisté je, že nejvýše postaveným činitelem v celé kauze byl prezident Klaus. Ten, pokud nechce být považován za lháře, by měl ve světle Mynářových tvrzení, že skutečnými autory amnestie byli Jakl, Hájek a Hasenkopf, buď vysvětlit, co přesně mínil svým autorstvím, nebo by měl Mynářova tvrzení vyvrátit.

Pokud by se nezvratně ukázalo, že principiálním autorem amnestie je skutečně samotný Klaus, popřípadě, že skutečným autorem je někdo úplně jiný než Klaus či jeho hradní trio, pak by měl pro změnu vysvětlit nový prezident, proč svým kancléřem jmenoval Barona Prášila.

Archiv článků: květen 2013