Jiří Pehe

29. 01.

Sbohem, Zemanova vládo

Jiří Pehe Přečteno 9732 krát

„Odbornická“ vláda Jiřího Rusnoka, která po více než šesti měsících právě končí, byla v mnoha směrech ta nejpodivnější od vzniku České republiky. Dokonce i ve srovnání s předešlými vládami „expertů“ byla výjimkou v tom, že byla ustavena a vládla bez podpory většiny v Poslanecké sněmovně.

Navíc se rychle ukázalo, že takzvaná odbornost ministrů ve skutečnosti znamenala především buď blízké vztahy s prezidentem, nebo jeho Stanou práv občanů-zemanovci, že tedy v jistém perverzním slova smyslu to byla vláda nanejvýš „politická“. Byl to prezidentův nástroj ve snaze přerýsovat dosavadní pravidla české parlamentní demokracie.

Prezident Zeman namítá, že vládu nelze hodnotit podle „žvástů“ politických komentátorů. Když se prý podíváme na její účinkování optikou „tvrdých dat“, jako je zdárné sestavení státního rozpočtu a údajně až dvacet miliard úspor na výdajové straně rozpočtu, byla prý úspěšná.“

Pojem „tvrdá data“ zní pěkně. Bohužel, jak skutečně vládla vláda, která nebyla vystavena téměř jakékoliv politické kontrole, se možná dozvíme, teprve až ta nastupující, politická, udělá nějaký audit. K „tvrdým datům“ totiž patří i to, že prezident jmenoval a udržoval vládu při životě způsobem, který znemožnil, aby musela předkládat skutečné účty Sněmovně, která ji má v parlamentní demokracii kontrolovat.

Kolik ještě budou Českou republiku stát desítky personálních změn na vysokých úřednických postech, které ministři bez politického mandátu „velkoryse“ prováděli dokonce i poté, co vláda nezískala důvěru, v tuto chvíli nevíme. Vláda se totiž politicky nemusela z těchto kroků, jakož i z následných činů nově dosazených lidí, nikomu zodpovídat. Spočítat se také nedá, kolik stál Zemanův neortodoxní postup Česko, pokud bychom převedli do čísel poškozenou prestiž demokracie u nás.

Vláda byla vystavena dvěma politickým testům, a oba prohrála. Nejprve, jak už bylo řečeno, neprošla hlasováním o důvěře. Později pak prezidentova SPOZ, za níž kandidovalo několik členů vlády, utrpěla zdrcující volební fiasko.

Prezident by možná namítl, že politickým testem, podle něj úspěšným, bylo schválení rozpočtu. Jenže ten byl schválen jen proto, že Zeman všemožně zdržoval ustavení vlády politické, takže nezbylo nic jiného, pokud země neměla spadnout do rozpočtového provizória. Nastupující vláda navíc otevřeně říká, že rozpočet během roku výrazně upraví.

Historii, jak známo píší vítězové, a to jsou v tomto okamžiku koaliční strany v nové vládě, které prezidenta v přetahované o charakter naší demokracie, „přehrály“. I proto lze od nich jen těžko očekávat vůči odcházející vládě nějaký vděk. Veřejnost už v podobě nízké důvěry nad vládou ortel vynesla.

Po této vládě tak zbude spíše pachuť. Ministři, kteří s ní spojili svoje jména, si politicky, lidsky i odborně ublížili. Nikdo už z nich nesmyje, že byli ochotni hrát v prezidentově nepodařeném, ústavně pochybném kusu.

Právo, 29.1.2014

27. 01.

Dobártováno, teď se babišuje

Jiří Pehe Přečteno 8334 krát

Odpor Andreje Babiše vůči umístění sociálně demokratického náměstka na ministerstvo financí nastoluje řadu otázek ve vztahu k Babišově působení v politice.

Tak především vláda, i koaliční, není „soubor volných elektronů“, použijeme-li slovník někdejšího premiéra Petra Nečase. Nemůže sestávat ze vzájemně nezávislých ministerských lén a stranických hájemství, v nichž si každý pán dělá co chce. Je to kolektivní orgán, se společným programem.

Pokud projednávaný zákon o státní službě zcela nezruší systém politických náměstků, mělo by být zcela přirozené, že když je ministr z jedné strany, jsou jeho „političtí“ náměstci ze stran ostatních.V politice sice každá strana soupeří s každou další o přízeň voličů, ale sejde-li se několik stran ve vládě, mělo by být v jejich zájmu pracovat jako tým.

Babiš neustále upozorňuje na to, že jeho hnutí ANO vynesla nahoru vlna nespokojenosti s praktikami politických stran a šlendriánem ve fungování státu. Uniká mu, že k nespokojenosti s politikou přispěla nejen konkrétní selhání a korupce, ale také nesnesitelná řevnivost mezi politickými subjekty—a to nejen jakýsi téměř „třídní“ boj mezi vládními a opozičními stranami, ale i neustále konflikty uvnitř vládních koalic.

Jedno zdánlivě logické vysvětlení Babišova odporu k politickým náměstkům je skutečnost, že hnutí ANO se profiluje jako „nepolitická“ struktura. Jím nominovaní ministři, jakož i jím nominovaní náměstci na ministerstvech vedených koaličními partnery, jsou prý odborníci. Zdá se, že Babiš zatím nepostřehl, že nejpozději vstupem do vlády se z jeho hnutí stal politický subjekt.

Je možné, že se domnívá, že ho voliči ocení za to, že sám, bez pomoci zbytku vlády, zlepší fungování státních financí, přičemž toho dosáhne tak, že se obklopí skupinkou expertů, které prý „ukecal“, aby obětovali statisícové platy v soukromém sektoru za „nuzných“ devadesát tisíc náměstka. Je ale také možné, ba dokonce pravděpodobné, že voliči začnou být na podobný nedostatek týmového ducha a slovník, který si začíná říkat o výraz „babišování“, brzy alergičtí.

Čím dříve si uvědomí, že politická budoucnost jeho hnutí i jeho samotného závisí mnohem víc na úspěchu vlády jako celku, s níž svázal svůj osud,než na jeho zdánlivém úspěchu osobním, tím lépe pro něj, ANO, vládu i Českou republiku. Dělat z ministerstva financí jakési Babišovo, které se na rozdíl od ostatních ministerstev řídí vlastní logikou, není příliš prozíravé.

I Nečasova vládní koalice měla jednu stranu, kterou de facto vlastnil bohatý podnikatel s mesiášským komplexem. Ten pro změnu do omrzení „bártoval“. Jak dopadl on i vláda, už víme.

Právo, 27.1.2014

23. 01.

Stát jako nepřítel a trauma

Jiří Pehe Přečteno 7783 krát

Když se v románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka strážník Bretschneider, pracující ve službách státní policie, zeptá hostinského Palivce v hospodě U kalicha, co říká tomu, že v Sarajevu zastřelili arcivévodu Ferdinanda, Palivec odvětí: „Já se do takových věcí nepletu, s tím ať mně každej políbí prdel.“

Zatčení ovšem stejně neunikne, protože na zdánlivě nezáludnou otázku, jestli tam, kde teď visí zrcadlo, nevisel dříve obraz císaře pána, odpoví: „Visel tam, sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si někdo mohl dovolit nějakou poznámku a mohly by být z toho nepříjemnosti.“

Když se Palivec dožaduje vysvětlení, za co byl zatčen, Bretschenider odvětí: „Za to, že jste řekl, že sraly mouchy na císaře pána. Oni vám už toho císaře pána vyženou z hlavy“.

I Švejk je zatčen a obviněn z velezrady, protože správně prorokuje, že bude válka. Po výslechu na policejním ředitelství je předán komisi soudních lékařů. Ti ale dospějí k názoru, že Švejkův výrok „Ať žije císař František Josef I.“ úplně stačí, aby „osvětlil duševní stav Josefa Švejka jako notorického blba“ a Švejk je poslán na pozorování na psychiatrickou kliniku.

Když se poději v hospodě U kalicha opět setká s Bretschneiderem, ten, posilněn alkoholem, se Švejkovi vemlouvá, aby se ho nebál, protože dnes není ve službě, a tudíž se s ním může mluvit o politice. Švejk se nedá nachytat. Odvětí, že on nikdy o politice v hospodě nemluví, že celá politika je pro malé děti. Na následující Bretschneiderovu sugestivní otázku, co si říká názoru, že každý slabý stát je předurčen k zániku, prohlásí rezolutně, že on nikdy neměl se státem co dělat. Pak filosoficky dodá, že měl jednou na ošetřování slabé štěně bernardýna, které krmil vojenskými suchary, a to chcíplo.

xxx

Hašek v humoristické zkratce popsal problém, který Češi měli se státem a politikou nejen na sklonku habsburské éry, ale který mají dodnes. Stát je odcizená entita a politika je pro malé děti. Nic dobrého si o nich většinově nemyslíme. Nejenže nám neslouží, ale mohou nás zničit, když nebudeme dostatečně opatrní.

Což ovšem neznamená, že státní mašinérii můžeme uniknout, i když jsme sebevíce opatrní. Třeba když symbol státu, s nímž se snažíme mít co nejméně společného, ale na jehož adresu by přece jen někdo mohl pronášet nevhodné poznámky, uklidíme na půdu se žoviálně znějícím vysvětlením, že na něj „sraly mouchy“.

Tento motiv se v české literatuře opakuje. Ve zhruba stejné době, kdy Hašek píše Švejka, popisuje Franz Kafka ve svých románech stát jako odcizenou mašinérii, řídící se vlastní absurdní logikou, proti níž je jedinec zcela bezbranný.

V románu Proces je prokurista banky Josef K. zatčen, pak propuštěn a obžalován, přičemž ale nezná předmět obžaloby. Vede se proti němu soudní proces, kterému není přítomen, jen se dozvídá nejasné zprávy o jeho vývoji. Vše se děje bez možnosti skutečné a přímé obhajoby obžalovaného, bez šance do procesu přímo vstoupit. Je odsouzen k trestu smrti a nakonec zabit nožem „jako pes“.

Hlavní postava románu Milana Kundery Žert, Ludvík Jahn, je v raných padesátých letech jako student a horlivý komunista kvůli žertovné pohlednici obsahující zvolání Ať žije Trockij!, kterou poslal spolužačce, vyhozen z vysoké školy i ze strany. Když se o deset let později rozhodne „pomstít“ se systému tím, že svede manželku bývalého spolužáka Zemánka, který byl strůjcem jeho pádu, zjistí, že jeho snaha je absurdní: popleněná žena v aktu pomsty vidí akt nové lásky a Zemánek má už dávno jinou, mladší.

Jakkoliv bychom mohli mašinérii, která Ludvíka semele, odbýt jako komunistickou, máme i v tomto možná nejvýznamnějším českém románu druhé poloviny 20. století, co do činění se střetem, v němž je jedinec krutě potrestán nadosobní mašinérií za pouhou rádoby žertovnou slovní hříčku, která je s následným trestem nesouměřitelná.

I hra Václava Havla Vyrozumění se nese v této rovině absurdního „humoru“. Po návratu z dovolené v ní ředitel velkého úřadu Gross na svém pracovním stole najde vyrozumění, které je napsáno v nesrozumitelném jazyce – ptydepe. Když se Gross pokouší dozvědět, co vlastně znamenají různé ptydepové texty, které kolují úřadem, zjistí, že mu je nemůže nikdo přeložit, protože „co se praví v našem vyrozumění, se můžeme dozvědět jen tehdy, když to víme“.

V podobném duchu marné konfrontace jedince s totalitním státem se nesou nejen další Havlova dramata, ale kupříkladu i stěžejní román Dotazník Jiřího Gruši či řada děl Ivana Klímy, zejména pak román Soudce z milosti, nebo novela Ludvíka Vaculíka Morčata. Ještě před nimi se románem Zbabělci o střetu velkých a malých dějin,na pomezí střídání dvou státních režimů, proslavil Josef Škvorecký.

Kombinace švejkovských a kafkovských motivů coby střetu jednotlivce s absurdním systémem je nejvýraznější linií české prózy 20. století. I próza Bohumila Hrabala, Obsluhoval jsem anglického krále, se řadí se do této tradice, ačkoliv jinak proslul spíše svým lyrickým pábitelstvím.

Po roce 1989 se toto téma – i kvůli „státotvorné“ snaze většiny umělců pomoci s budováním trhu a demokracie – vytratilo. Zdá se ale, že se do české prózy v atmosféře rozčarování z politiky i nefungujícího, ale zároveň arogantního státu začíná vracet, jak naznačuje například poslední román Emila Hakla Obyčejná událost.

xxx

Problematický vztah ke státu se vine celými moderními českými dějinami. Prvorepublikový pokus najít s vlastním státem jakési srozumění, přijmout ho za svůj, což dopodrobna popsal v Budování státu Ferdinand Peroutka, skončil krachem po mnichovském diktátu.

Navíc, jakkoliv se mnoho lidí během první republiky s československým státem vlastenecky identifikovalo, nebyl srovnatelný s modernějšími státy v západní Evropě nebo s USA. Navzdory tomu, že to byl stát mnohonárodnostní, definoval se nikoliv občansky, ale spíše etnicky, přičemž i tato „etnická“ definice byla pokřivená umělým konstruktem „čechoslovakismu“, což byl vlastně eufemismus pro český politický nacionalismus.

Identita československého státu byla definována spíše negativně než pozitivně. Byl to stát proti něčemu – proti dědictví rakouské monarchie, němectví a katolicismu – spíše než stát rozumějící sám sobě jako státu k něčemu. Navázal tak v mnohém na dřívější díla svého zakladatele Česká otázka a Naše nynější krize, v nichž Masaryk zdůrazňoval jako rozhodující tradici tzv. český humanismus, jehož kořeny dle něj sahaly až k husitství, a mravní dimenzi národního obrození, zatímco státoprávní otázku podceňoval.

Ačkoliv historie nakonec postavila TGM do čela boje o státní samostatnost, v díle Naše nynější krize z roku 1895 psal: „Nevěřím ve všemohoucnost státní, a tedy nevěřím ani ve všemohoucnost státu českého… V pouhém státním právu spása naše není. Rozumí se (a řekl jsem to), že nemám ničeho proti státoprávnímu úsilí politickému, tvrdím jen, že primum necessarium je vzdělání a mravnost.“

Tento ambivalentní vztah ke státu či zdůrazňování nepolitické spíše než klasické politiky – doprovázeny defenzivním nacionalismem i pocitem národní nesamozřejmosti – přispěly k tomu, že ani první republika neodkázala stát v myslích občanů smysluplně zvnitřnit. A otázkou je, zda by se to podařilo, i kdyby Československo mělo ony dvě generace nepřetržitého vývoje, o nichž mluvil jako o podmínce etablovaní skutečně demokratického státu právě Masaryk.

Skutečností je, že navzdory dvacetiletému období první republiky a budování demokracie po roce 1989, zůstávají myšlenkové archetypy spojované se státností v české společnosti problematické. Naší tradicí není liberálně-demokratický stát budovaný na občanském principu a podřízený konstitucionalismu, jehož idea by byla zvnitřněna většinou lidí jako cosi, s čím se identifikují a čemu důvěřují, ale stát, s nímž se pojí adjektiva, jako odcizený, nesamozřejmý, byrokratický, policejní, totalitní, zkorumpovaný.

xxx

Problematický vztah ke státu souvisí bezpochyby se skutečností, že v posledních čtyř stech letech Češi zažili pouze zhruba padesát let samostatnosti. Od porážky českých stavů na Bílé hoře byla centra politické moci většinu času mimo historické hranice českých zemí: ve Vídni, v Berlíně, v Moskvě.

Tato politická historie přispěla k hluboce zakořeněné nedůvěře vůči státu coby instituci kontrolované mocnostmi mimo české hranice. Dlouhodobé postavení českých zemí coby pouhé provincie ale nemuselo k odcizení od státu vést nezbytně, o čemž svědčí příklady zemí, které strávily dlouhou dobu pod nadvládou kupříkladu britského impéria. Jde tedy spíše o důsledek kombinace stání nesvéprávnosti a skutečnosti, že habsburská monarchie byla na rozdíl od Velké Británie či Francie státem archaickým a převážně neliberálním.

Institucionální modernizace mocnářství v 19. století spíše posilovala etnický nacionalismus než ideje liberálního konstitucionalismu a rovnoprávného občanství bez ohledu na národnostní příslušnost. Jeho centralizace zase pocit, že „Rechsstaat“ je v impériu mimo dosah jednotlivce – jev, který popsal znamenitě v Pochodu Radeckého nejen Josef Roth, ale ve svých dílech řada dalších středoevropských autorů.

V patriarchálním mocnářství s vysoce centralizovanou a přitom nevýkonnou byrokracií tak měla v procesu národního obrození a postupné emancipace vcelku logicky navrch kultura nad politikou. V českých zemích, které se z různých důvodů emancipovaly pomaleji než třeba Uhry, se nakonec rozvinula celá kultura „podvracení“ státu a odmítání politických elit, které „nejsou naše“.

Absurdní vztah mezi jedincem a státem, tak jak jej popsali Hašek a Kafka, byl samozřejmě uměleckou licencí, ale jen zčásti. První republika nedokázala úplně změnit vnímání státu coby zkorumpované mašinérie, v níž nemalou úlohu hraje tajná policie a její informátoři, jakož i nevýkonná byrokracie. V kritických momentech navíc předvedly politické elity nového státu nedostatek zkušeností a politických dovedností, a samy výrazně přispěly k rychlému pádu první republiky po Mnichovu. Druhá republika se pak rychle stala rájem udavačů a nastupujících kolaborantů.

Tradice byrokratického a policejního státu, náchylného ke korupci, byly pak ještě posíleny komunistickým režimem. Stát se na dlouhou dobu opět stal nejen cizím tělesem, ale i skutečným nebezpečím a zdrojem absurdit pro jeho občany.

xxx

Éra budování demokracie po roce 1989 tak byla od počátku zatížena rozšířeným přesvědčením, že stát je ze své podstaty zkorumpovaný, neefektivní a nepřátelský. Nové politické elity – vzhledem k tradicím státu u nás možná nepřekvapivě – nechápaly potřebu stát rehabilitovat a vytvořit podmínky pro silnější identifikaci občanů s novým demokratickým režimem.

Stát byl naopak portrétován novými politickými vůdci, zejména v dominantní pravé části politického spektra, jako zbytnělá a nepřátelská instituce, která jen překáží „neviditelné ruce trhu“. Oslnění neoliberalismem, který nadřazoval privatizaci státních funkcí institucionální modernizaci a celkové rehabilitaci státu, pomohlo spolu s historickými, ke státu nepřátelskými tradicemi vytvořit situaci, v níž většina lidí nadále svému státu hluboce nedůvěřuje.

Posedlost „reformami“, které v posledních dvou dekádách údajně uskutečňuje každá vláda, se státu dotkla spíše jen okrajově, a kdyby nebylo tlaku Evropské unie, doprovázeného masivním transferem know-how, institucionální modernizace by byla ještě pomalejší. Pravicové vlády dokonce vyhlašovaly státu a jeho úřednictvu opakované války.

Ani ony, ani vlády levicové přitom nedokázaly přijmout zákony, jako třeba ten o státní službě, které by stát zlidštily, a nabídly tak občanům jeho přátelštější tvář, typickou v anglosaských nebo skandinávských demokraciích. Současný stát tak zůstává i téměř čtvrtstoletí po pádu státu totalitního českým traumatem. Je vnímán nejen jako nevýkonný, ale také jako zkorumpovaný. Není divu, že stejným metrem pak česká veřejnost často měří i Brusel.

Když v minulém roce policie provedla rozsáhlou razii a zahájila vyšetřování, v jehož důsledku padla vláda Petra Nečase, mnozí komentátoři varovali, že k tradicím českého státu patří vedle jeho zkorumpovanosti (proti níž byla policejní akce ostentativně namířena) také tradice policejního státu. V tomto kontextu bylo symbolické, když policejní mluvčí opakovaně hovořil v jazyku, který by byl nepochybně ozdobou výše zmíněných románů psaných v haškovsko-kafkovské tradici, o policejní akci jako o rozsáhlé „realizaci“.

xxx

Češi prostě nevědí, co si se svým státem počít. Nejsou v něm doma. A protože se s ním neidentifikují, vyznívají jalově nejen všechny diskuze o národních zájmech či o místě českého státu v Evropě, ale i debaty o jeho minulosti. V nefunkčním státě, kterým vlastní občané i značná část politické třídy v podstatě pohrdají, a který nejrůznější podnikavci okrádají stejně jako občané za komunismu, se jen těžko lze „vyrovnávat s minulostí“ s pomocí uměle vytvořených státních ústavů a zákonů uzákoňujících určitý státní výklad historie, jako jsou Lex Beneš, zákon o protiprávnosti komunistického režimu, ale i lustrační zákony.

O dějinách se u nás mluví jako o dějinách různých „režimů“, nikoliv jako o dějinách státu a společnosti v jejich různých problematických podobách. O těchto „režimech“ se navíc diskutuje v mytologizujícím jazyku, jehož součástí je široce sdílený předpoklad, že nám je někdo vnutil.

Kombinace pohrdání státem a tradičního antielitářství i provincialismu je potenciálně výbušnou směsí. Když tedy některé politické subjekty v posledních volbách zdůrazňovaly, že jejich hlavním cílem je vytvořit fungující stát, chopily se tak možná vůbec nejdůležitějšího tématu od reforem ze začátku 90. let.

Cestu ven z českého postkomunismu k demokracii nezařídí žádná neviditelná ruka trhu, ale jen postupná rehabilitace státu coby „naší“ instituce, která je plně podřízena ústavnosti a která své občany nepřekvapuje ani neohrožuje, protože se důsledně řídí základním pravidlem liberálního právního státu, podle kterého, občanovi je dovoleno vše, co není zakázáno, zatímco státním institucím je zakázáno vše, co není právem výslovně dovoleno, popřípadě výslovně přikázáno.

Zároveň je ovšem bohužel zřejmé, že taková rehabilitace nebude snadná nejen kvůli výše zmíněným tradicím hluboké nedůvěry ke státu u nás, ale i proto, že globalizace vytvořila situaci, kdy se rozhodování o všech podstatných věcech, které ovlivňují chody států, děje v jakési finanční a ekonomické „stratosféře“, která se mnohým může jevit jako ještě vzdálenější, než byly kdysi Vídeň a Moskva.

Právo, příloha Salón, 16.1.2014

16. 01.

Spojenectví s Hradem se stranám nevyplácí

Jiří Pehe Přečteno 5272 krát

Dosavadní historie české demokracie nabízí jeden zajímavý paradox: politické strany, které jsou veřejností viděny jako příliš blízké prezidentovi, obvykle špatně dopadnou. Netýká se to přitom jen stran přímo „prezidentských“, nebo stran, které prezidenti podpořili ve volbách, ale i vládních stran, které měly k prezidentům blízko.

Jako paradoxní lze tento politický úkaz vnímat proto, že prezidenti jsou u nás populární, a zdálo by se tedy, že strany prezidenty protěžované, nebo s prezidenty spolupracující, z toho budou těžit. Opak je pravdou, což se týkalo už první republiky.

V období po roce 1989 skončily neslavně jak Unie svobody, tak Strana zelených, s nimiž otevřeně sympatizoval prezident Václav Havel. Ještě hůře dopadly protievropské strany, které podporoval Václav Klaus, kupříkladu Svobodní nebo Hlavu vzhůru. Podobné volební fiasko zakusila Strana práv občanů—zemanovci, kterou podpořil Miloš Zeman.

Tím ale výčet prezidentských polibků smrti nekončí. Špatně totiž dopadly i strany, které se domnívaly, že přechytračí svoje koaliční partnery tím, že si vybudují nadstandardní vztahy s prezidentem.

Na tuto kartu vsadil v roce 2010 faktický šéf Věcí veřejných Vít Bárta. Od pádu do politické nicoty véčkaře nakonec nezachránila ani prohlášení Klause, že je Josef Dobeš nejlepším minstrem školství od roku 1989, či jeho nevyhovění žádosti premiéra Nečase v dubnu 2011 odvolat z vlády Dobeše a ministra vnitra za VV Radka Johna.

Na svůj ambivalentní vztah s Klausem doplatila i ODS. Ačkoliv se Klaus postupně od strany distancoval, zůstalo v ní silné proklausovské křídlo, a ani Hradem těžce zkoušení předsedové strany Mirek Topolánek a Nečas se nedokázali od Klause jasně odstřihnout. Jeho spojenci v ODS nakonec pomohli k pádům Topolánkovy i Nečasovy vlády. Zatím historicky nejsilnější „prezidentská“ strana u nás nyní balancuje na kraji politické nicoty.

ČSSD se málem vydala stejným směrem. Od smrtícího objetí prezidenta v podobě prezidentské strany ji zachránil nakonec jen zpackaný puč Zemanových spojenců ve straně. Předseda Bohuslav Sobotka a jeho spojenci využili situace k vykormidlování strany z hradních vod i z bažin servilního vzývání otce-zakladatele, což ODS za Klause nikdy plně nezvládla.

ČSSD tak dnes není stranou, která by se musela obávat, že ji prezidentova přízeň zadusí stejně jako předchozí prezidentovy favoritky. Sobotka je viděn jako Zemanův sebevědomý protivník, což je pro stranu jen dobře.

S prohradní chytristikou koketuje momentálně nejvíc hnutí ANO, jehož šéf Andrej Babiš zatím, zdá se, plně nepochopil, že v české politice má budoucnost jen v případě, že uspěje vláda, do níž jeho hnutí směřuje. Pokud naopak bude ve spolupráci s Hradem proti koaličním partnerům taktizovat a z případného pádu vlády ve spolupráci se Zemanem bude chtít nějak profitovat, dopadne stejně jako Vít Bárta.

Právo, 16.1.2014

09. 01.

Proč Zeman zdržuje jmenování vlády

Jiří Pehe Přečteno 12205 krát

Senátor a kandidát na ministra v příští vládě Jiří Dienstbier má nepochybně pravdu, když tvrdí, že prezident Miloš Zeman mohl jmenovat Bohuslava Sobotku premiérem už před několika týdny. Například už okolo Vánoc, kdy vznikající většinová koalice dohodla jak společný program, tak rozdělení křesel ve vládě mezi jednotlivými stranami.

Z ústavního hlediska je po dosažení takových dohod už jen na premiérovi, jaké konkrétní kandidáty na ministry bude po dohodě s koaličními partnery prezentovat prezidentovi. Ten by mohl s některými navrženými jmény nesouhlasit, v krajním případě je odmítnout jmenovat, ale jakmile premiéra jmenuje, má na politické scéně protihráče, který by se s ním mohl v takovém konfliktu utkat s pomocí ústavních prostředků.

A přesně tato skutečnost, zdá se, je jedním z důvodů, proč Zeman Sobotku premiérem zatím nejmenoval. Dokud Sobotka není premiérem, ač třeba prozatím bez kabinetu jmenovaného na jeho návrh prezidentem, nemůže například podat návrh k Ústavnímu soudu, aby spor o to, zda prezident může nejmenovat jím navržené ministry, rozsoudil.

Zeman si tak v podobě otálení se jmenováním Sobotky ponechává v rukou páku, kterou může využít k případnému tlaku na změnu některých jmen navržených do vlády. To ale zřejmě není jediný důvod, proč jmenování vlády zdržuje.

Svojí taktikou také testuje soudržnost koalice. Je zřejmé, že Sobotka není ten, koho by si Zeman přál v postu premiéra. Když k pádu Sobotky nepřispěl vnitrostranický puč, který začal po lánské schůzce několika vysokých přestavitelů ČSSD s prezidentem, oznámil prezident, že se na několik týdnů stahuje do ústraní kvůli zraněnému kolenu, přičemž už dopředu avizoval, že dokud se neuzdraví, nemůže jmenovat premiéra a vládu, protože by to byl nedůstojný akt.

Svými různými prohlášeními z Lán pak spíše házel jednajícím klacky pod nohy, než aby Sobotkovi jako nadstranický moderátor se sestavováním vlády pomáhal. Sobotka se ale ukázal být silnějším a schopnějším politikem, než Zeman možná předpokládal.

Souboj v ČSSD vyhrál, složitá koaliční jednání o vládě dotáhl do úspěšného konce, a odmítl se navíc nechat prezidentem vydírat hrozbami, že nemusí některé navržené ministry jmenovat z důvodu údajného nedostatku odbornosti. Naopak se s koaličními partnery dohodl, že si koalice bude za svými kandidáty do vlády tvrdě stát.

Zeman tak byl zatlačen do kouta. Zároveň je ale politicky natolik zkušený, aby věděl, že když bude jmenování vlády zdržovat, bude narůstat mezi koaličními partnery nervozita a mohou se objevit spory o to, jak postupovat. Kupříkladu, zda prezidentovi nějak neustoupit.

Případné vítězství Zemana v tomto souboji nervů by přitom definovalo jeho pozici v politickém systému na dlouho dopředu jako ústavního činitele, který stojí nad vládou. Pokud naopak vládu jmenuje bez toho, že by prosadil své požadavky, bude až do konce svého mandátu už jen v defenzivě. Jeho jedinou nadějí na znovuzískání vlivu by byl případný rozpad vlády.

Jinými slovy: Jakmile bude Sobotka jmenován premiérem, prezidentovi nezbude příliš mnoho ústavních nástrojů, s jejichž pomocí by mohl prosazovat svoje zájmy. Jeho případná veta vláda hravě přehlasuje a po dosavadních zkušenostech s ním bude asi mnohem více připravená než vlády předešlé stěžovat si na jakékoliv překračování prezidentských pravomocí u Ústavního soudu.

Navíc po Sobotkově vítězství v ČSSD Zeman nemá žádného významného spojence ve stranické politice. Toto vše si jistě uvědomuje, a i proto souboj o jmenování příští vlády může ještě být válkou nervů i zákulisních tahů.

ČRo Plus, 8.1.2014

04. 01.

Odbornická politika je protimluv

Jiří Pehe Přečteno 13388 krát

V České republice se vede podivný spor, zda vládnout mají odborníci nebo politici. Zažehlo ho nejen jmenování tzv. vlády odborníků prezidentem Zemanem bez hledání poslanecké podpory, ale živí ho také prezidentova varování, že nemusí jmenovat na návrh premiéra některé ministry, pokud nebudou mít dostatečnou odbornost.

Odborníky, spíše prý než politiky, nabízí do vlády i hnutí ANO, které o sobě mluví jako o alternativě ke stranické politice.

Ve skutečnosti v žádné normální demokracii není vláda pouhou institucí státní správy, ale je především politickým tělesem. Z dobrých důvodů není ustavována na základě výběrového řízení, zohledňujícího kritéria odbornosti, ale jako výsostné politikum zrcadlící výsledky voleb.

Má vznikat na základě politických jednání, nikoliv jako manifestace expertního rozumu. Ministři jsou v prvé řadě politici reprezentující specifické politické subjekty, jejichž hlavním úkolem není odborný, ale politický management. K němu patří vyvažování různých zájmů v rámci vlády i koalice, vztahy s opozicí, politická jednání o rozpočtu pro svěřený resort, reprezentování, nebo vztahy s parlamentní komorou, která vládu kontroluje.

Odborná agenda patří aparátu ministerstva, který v dobře fungujících demokraciích většinou vede státní tajemník. Ministr má za úkol tuto agendu obecně definovat, politicky obhajovat i prosazovat, nikoliv se tvářit, že je expertem. Hlavní ministrovou „odborností“ by měla být politika.

Když tedy hnutí ANO tvrdí, že ho budou reprezentovat v ministerských funkcích odborníci, zapomíná nám sdělit, že jejich hlavní náplní nakonec bude stejně politika. A když prezident požaduje od ministrů odbornost, podle jakých kritérií chce takovou odbornost posuzovat a proč má právě on být arbitrem? Ústava neříká nic o tom, že by prezident měl být nejvyšším odborníkem na odborníky.

Vládnutí „odbornického“ kabinetu Jiřího Rusnoka, které se nyní chýlí ke konci, ukázalo deficity takové vlády v plné nahotě. Svoji legitimitu odvozovala pouze od ústavně neodpovědného prezidenta, nikoliv od nějaké politické většiny.

I kdyby byl vládou připravený státní rozpočet, což je mimochodem vždy především bytostně politický dokument, z odborného učiněný zázrak, k jeho schválení mohlo nakonec dojít jen tak, že si ho na základě pragmatického politického kalkulu politická většina vzešlá z předčasných voleb osvojila.

Tatáž většina by nyní měla přesvědčit prezidenta, že oněch zhruba 2,7 miliónů „jeho“ voličů, kterými se ohání, mu svými hlasy v prezidentské volbě dalo mandát jen k výkonu jeho ústavních funkcí, v souladu s pravidly parlamentní demokracie. Nikoliv k suplování role politických stran, „dobrovolnému“ zbavování se některých kompetencí nebo naopak iniciativnímu přibírání jiných, jako je dohlížení na údajnou odbornost ministrů.

Ať tak či onak, je každopádně nejvyšší čas, aby prezident a některé nové politické subjekty přestali veřejnosti, zklamané dosavadní stranickou politikou u nás, vnucovat představu, že se správa země zlepší, když z ní „odborníci“ vyženou politiku. Navíc nám zamlčují, že politikou svého druhu je i jejich vzývání odbornosti, za nímž se mohou skrývat zcela netransparentní zájmy.

Právo, 4.1.2014

Archiv článků: leden 2014